ECLI:CZ:NS:2024:6.TDO.1129.2023.1
sp. zn. 6 Tdo 1129/2023-151
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 1. 2024 o dovolání, které podal obviněný J. K. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 8. 2023, č. j. 11 To 213/2023-126, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 3 T 41/2023, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 3. 5. 2023, č. j. 3 T 41/2023-94 (dále též jen „rozsudek soudu prvního stupně“) byl obviněný J. K. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění uvedeného soudu dopustil tak, že
dne 16. 2. 2023 kolem 23:55 hodin řídil pod vlivem přesně nezjištěného množství amfetaminů v obci XY, ul. XY, okres XY, osobní motorové vozidlo zn. Škoda Kodiaq, reg. zn. XY, přesto, že rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi, sp. zn. 1 T 14/2005 ze dne 23. 2. 2005, který nabyl právní moci dne 20. 4. 2005, mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 2 let, trestním příkazem téhož soudu sp. zn. 1 T 161/2009 ze dne 28. 7. 2009, který nabyl právní moci dne 13. 2. 2010, trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 1 roku a trestním příkazem téhož soudu sp. zn. 2 T 227/2018 ze dne 29. 11. 2018, který nabyl právní moci dne 18. 12. 2018, trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 2 let, které dosud nevykonal.
2. Za toto jednání byl obviněnému podle §337 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody na 18 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
3. Proti všem výrokům tohoto rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Praze svým usnesením ze dne 10. 8. 2023, č. j. 11 To 213/2023-126 (dále též jen „napadené usnesení“ nebo „napadené rozhodnutí“) zamítl jako nedůvodné podle §256 tr. ř.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Ondreje Štefánika, Ph.D., dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž odcitoval jeho plné zákonné znění.
5. Naplnění označeného dovolacího důvodu obviněný spatřuje primárně v tom, že soudy neprovedly několik jím navržených a pro rozhodnutí o vině podle něj zásadních důkazů. Především jde o výslech svědkyně B. P., přičemž zrekapituloval, jak se s tímto faktem soudy ve svých rozhodnutích (podle něj nesprávně) vypořádaly. B. P. podle něj mohla ztotožnit řidiče, který skutečně řídil předmětné motorové vozidlo, a ten mohl být následně vyslechnut jako svědek. Pokud by se skutková verze dovolatele zakládala na pravdě, tak tento svědek by patrně v předmětnou dobu v motorovém vozidle byl a měl by tak přímé smyslové poznatky relevantní pro danou věc. V mezidobí zjistil, že oním řidičem byl T. B., proto navrhl též jeho výslech, ale odvolací soud to odmítl. Proveden nebyl ani další jím navržený důkaz spočívající v přečtení protokolu o výslechu svědkyně B. P. ze dne 1. 8. 2023 z jiné trestní věci. Zde mimo jiné uvedla, že dovolateli opakovaně domlouvala vícero řidičů, nejčastěji právě T. B., a proto se domnívá, že mu ho domluvila i v únoru 2023.
6. Pokud jde o svědkyni L. B., považuje za nepřiléhavé, aby nalézací soud stran její věrohodnosti dovozoval cokoli z toho, že se v přípravném řízení rozhodla využít svých zákonem daných práv, v tomto konkrétním případě práva odmítnout výpověď. Ať už věrohodnost dovolatele a svědkyně L. B. nalézací i odvolací soud hodnotí jakkoli, neprovedení výše uvedených navržených důkazů, resp. řádné neprověření skutkové verze dovolatele, je porušením jeho práva na spravedlivý proces a naplněním dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
7. Za prokázané nelze považovat ani to, že automobil, který projel kolem policejní hlídky, byl tentýž, z něhož on následně vystoupil. Obviněný dovozuje, že motorové vozidlo zn. Škoda Kodiaq, reg. zn. XY, stálo v ulici XY patrně mnohem delší dobu, než jak předpokládal nalézací i odvolací soud. Na kamerovém záznamu, který je navíc rozdělen do více souborů, nelze vozidlo ztotožnit, patrný není dokonce ani jeho typ a barva, natož nějaké konkrétní markanty. S orgány činnými v trestním řízení v přípravném řízení nespolupracoval s ohledem na své zkušenosti s předchozími trestními řízeními a protože to nebylo jeho povinností. Nečinil nic jiného, než že realizoval svá trestním řádem a Listinou základních práv a svobod garantovaná práva.
8. S ohledem na shora uvedené obviněný navrhl, aby dovolací soud rozhodl tak, že podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zruší napadené usnesení Krajského soudu v Praze a v souladu s ustanovením §265m odst. 1 tr. ř. jej zprostí obžaloby, nebo podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. ve spojení s §265 l odst. 1 tr. ř. zruší napadené usnesení a Krajskému soudu v Praze přikáže, aby věc znovu projednal a rozhodl.
9. V závěru svého podání pak obviněný učinil ještě podnět k tomu, aby předseda senátu Nejvyššího soudu před vlastním rozhodnutím o dovolání v souladu s ustanovením §265o odst. 1 tr. ř. rozhodl o přerušení výkonu v této věci uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody.
10. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že obviněný fakticky namítá především vadu opomenutých důkazů, což lze sice formálně podřadit pod dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale nejedná se o výhrady opodstatněné. Neopodstatněnost státní zástupce dovozuje především ze zásady, podle níž dokazování není bezbřehé, neohraničené, nýbrž je limitováno zjištěním skutkového stavu, o kterém neexistují důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, jenž je pro rozhodnutí nezbytný (§2 odst. 5 tr. ř.). Soud není povinen realizovat veškeré důkazní návrhy, které strany učiní. Ne každý návrh má totiž potenciál naplnit právě zmíněný princip, neboť nikoli každý podnět k doplnění dokazování může přispět k objasnění nezbytných okolností. Neexistuje tedy právní povinnost soudu důkaznímu návrhu vyhovět, naopak jde o předmět úvahy soudu. S ohledem na zákaz libovůle a potřebu transparentnosti rozhodování je nutné, aby soud v odůvodnění rozhodnutí řádně vysvětlil, proč tomu či onomu důkaznímu návrhu eventuálně nevyhověl. Pakliže by návrh bez jakékoli přiměřené reakce ignoroval či přehlédl, jednalo by se o nepřípustný projev svévole a současně by to mohlo značit nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Ústavní soud přitom ve své judikatuře zdůraznil, že neakceptování důkazního návrhu lze založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (viz nález ze dne 27. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 463/2000, a usnesení ze dne 24. 9. 2015, sp. zn. III. ÚS 2021/15).
11. V řešeném případě soudy rozhodné zásady respektovaly, a to tím, že reagovaly na důkazní návrhy obviněného, přičemž je shledaly nadbytečnými. Přitom stručně, leč dostatečně, vysvětlily, z jakých důvodů k tomuto závěru dospěly. Z toho je patrné, že předmětné důkazní návrhy obviněného neopomenuly, nýbrž s nimi naložily plně v souladu s požadavky ustálené praxe. Naplnění obviněným označeného dovolacího důvodu nelze v tomto směru konstatovat, když ve věci činné soudy postupovaly správně. Obhajoba dovolatele byla spolehlivě vyvrácena, jeho vina byla bezpečně prokázána již na podkladě aktuálně provedených důkazů a neexistovala objektivní potřeba dalšího dokazování.
12. Z odůvodnění dotčených rozhodnutí nelze dovodit ani obviněným spíše jen obecně naznačené vady spočívající v hodnocení důkazů či nejasnosti učiněných skutkových zjištění. Naopak je zřejmé, že soudy postupovaly v souladu s pravidly uvedenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž odůvodnění jejich rozhodnutí splňují požadavky zakotvené v §125 odst. 1, resp. §134 odst. 2 tr. ř. a jsou plně přezkoumatelná.
13. Státní zástupce navrhl dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, a to v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Současně vyslovil souhlas s učiněním i jiného než navrhovaného rozhodnutí v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
14. Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda je dovolání v této trestní věci přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na určeném místě a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje všechny obsahové náležitosti podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., a to včas a na místě, kde lze takové podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
15. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Nestačí přitom, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, nýbrž je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud proto následně hodnotil, zda obviněným vznesené námitky obsahově vyhovují jím uplatněnému důvodu dovolání.
16. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je naplněn, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písmenech a) až l) tr. ř.
IV.
Důvodnost dovolání
17. Nejvyšší soud v první řadě konstatuje, že námitky obviněného lze formálně podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to jeho v první a třetí alternativě, a v té souvislosti pak i pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (dovolatelem sice výslovně neoznačený, avšak implicitně též namítaný). Důvodnými je však neshledal.
18. Námitky dovolatele jsou soustředěny výlučně do oblasti dokazování (skutkové), přičemž se poukazuje na údajný zjevný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními a zejména pak na to, že soudy nižších stupňů údajně nedůvodně odmítly provést obviněným navržené důležité důkazy. Obviněný především zpochybňuje závěr soudů, že automobil, který projel kolem policejní hlídky, byl ten samý, z něhož on později vystoupil, a v obecné rovině pak samozřejmě i základní závěr, že předmětný automobil řídil v daném okamžiku on a nikoli jiná osoba, která z místa odešla ještě před příjezdem policejní hlídky.
19. Nejvyšší soud v posuzované věci každopádně žádný, natož pak zjevný, rozpor mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, neshledal. Rovněž tak nezjistil, že by nebyly nedůvodně provedeny dovolatelem navržené důkazy důležité pro zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností. Nebyl zde proto žádný důvod do závěrů soudů nižších stupňů zasahovat.
20. Je třeba připomenout, že o tzv. zjevný rozpor ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jde pouze tehdy, když skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, když tato skutková zjištění nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když jsou tato zjištění opakem toho, co je obsahem provedených důkazů apod. Musí se tedy jednat o prakticky svévolné hodnocení důkazů, provedené bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu. Nejvyšší soud je v daném směru povolán korigovat jen skutečně vážné excesy soudů nižších stupňů (k tomu přiměřeně viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další). Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy každopádně nemůže být založena jen na tom, že obviněný na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy jinak, s jiným do úvahy přicházejícím výsledkem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Dovolání je určeno především k nápravě vážných procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř. Nejvyšší soud není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav v celé jeho šíři.
21. V projednávaném případě se obviněný domáhá evidentně právě toho, aby provedené důkazy byly zhodnoceny jiným (jeho představám lépe vyhovujícím) způsobem. Prosazuje přitom vlastní skutková tvrzení, aniž by ovšem zohlednil všechny relevantní důkazy nejen jednotlivě, ale zejména i v jejich logickém souhrnu a vzájemných souvislostech. Toto naopak správně učinily soudy nižších stupňů.
22. Jak zdůraznil Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod nelze vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení, resp. že mu zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám. Je jím zajišťováno „pouze“ právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy, což se ovšem v projednávané trestní věci stalo.
23. Není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral je, porovnával je s obhajobou obviněného a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že Okresní soud v Mladé Boleslavi a Krajský soud v Praze v odůvodnění svých meritorních rozhodnutí dostatečně podrobně, logicky a přesvědčivě vyložily, na základě jakých důkazů uznaly obviněného vinným ze spáchání předmětného jednání, jak tyto důkazy hodnotily, proč neprováděly důkazy další a na základě čeho mají za vyvrácenou obhajobu obviněného. I podle názoru Nejvyššího soudu bylo dokazování provedeno v dostatečném rozsahu a učiněná skutková zjištění mají odpovídající obsahové zakotvení v provedených důkazech, na něž soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích zcela konkrétně odkázaly. Vina obviněného byla bez jakýchkoli důvodných pochybností prokázána zejména výpovědí svědka V. J. a kamerovými záznamy, přičemž soud prvního stupně se adekvátně vypořádal s obsahově odlišnými výpověďmi obviněného a svědkyně L. B.
24. Soud prvního stupně i soud odvolací si byly evidentně vědomy všech zásadních skutečností zmiňovaných obviněným nyní shodně i v jeho dovolání. Argumentace obviněného není ničím jiným než pokračováním jeho stále stejné obhajoby, opakováním argumentů vznesených již v dřívějších fázích trestního řízení, s nimiž se ovšem soudy nižších stupňů vypořádaly. Nejvyšší soud mnohokrát ve svých předchozích rozhodnutích zdůraznil, že za této situace jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné (viz např. usnesení ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408).
25. Jak už bylo řečeno, závěr soudů, že se obviněný dopustil jednání popsaného ve výroku odsuzujícího rozsudku, je správný, a správná je i použitá právní kvalifikace. Skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl nezbytný pro rozhodnutí, a to bez důvodných pochybností. Nejvyšší soud se v podstatném ztotožňuje se závěry soudů nižších stupňů a odkazuje na relevantní pasáže odůvodnění jejich rozhodnutí (viz body 4. – 5. napadeného usnesení odvolacího soudu a body 8. – 14. rozsudku soudu prvního stupně).
26. Problematikou potřeby reakce (odpovědí) na stále se opakující argumenty (otázky) obviněných se opakovaně zabýval i Ústavní soud. Například ve svém usnesení ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, zdůraznil, že ve shodě s Evropským soudem pro lidská práva (dále též jen „ESLP“) zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, nelze chápat tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument, a odvolací soud se při zamítnutí odvolání může v principu omezit na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně (viz např. věc řešená před ESLP García proti Španělsku). Totožné stanovisko Ústavní soud zaujal i ve svém usnesení ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16 (zde s odkazem na rozsudek ESLP ze dne 19. 12. 1997 ve věci Helle proti Finsku) a řadě jiných. Netřeba pochybovat o tom, že pokud uvedené platí pro odvolací řízení, pak to tím spíše platí pro řízení dovolací, je-li zjištěno, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám obviněného věnovaly dostatečnou pozornost.
27. K problematice tzv. opomenutých důkazů je třeba připomenout, že ani podle judikatury Ústavního soudu nejsou obecné soudy povinny vyhovět každému důkaznímu návrhu procesních stran (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05, aj.). Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení považuje v rámci své obhajoby za potřebné, odpovídá povinnost soudu o těchto důkazních návrzích rozhodnout, a pokud jim nevyhoví, tak také vyložit, z jakých důvodů důkazy neprováděl. V řadě dalších svých rozhodnutí (viz např. nálezy ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02, aj.). Ústavní soud podrobně vyložil pojem opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a na požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Konstatoval, že neakceptování důkazního návrhu lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Posledním je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
28. V projednávané věci se dovolatel domáhá doplnění dokazování o výslech svědků B. P. (která by podle něj mohla ztotožnit řidiče vozidla) a T. B. (podle obviněného jde o pravděpodobného řidiče vozidla) a dále přečtení protokolu o výslechu svědkyně B. P. z jiného trestního řízení. Z hlediska formálního je třeba upozornit, že nejde o důkazní návrhy „nové“. Návrh na výslech svědkyně B. P. obviněný učinil již v řízení před soudem prvního stupně a ten se s ním vypořádal v bodě 13. odůvodnění svého rozsudku. Zbývající důkazní návrhy pak uplatil v řízení odvolacím a bylo na ně adekvátně reagováno v bodě 5. usnesení soudu druhého stupně. Oba soudy v odůvodnění svých rozhodnutí náležitě vysvětlily, proč shledaly návrhy obviněného na doplnění dokazování nadbytečnými a tudíž jim nevyhověly. Nejvyšší soud se s touto argumentací ztotožňuje a považuje ji za souladnou s požadavky kladenými výše zmíněnou judikaturou Ústavního soudu na odůvodnění soudních rozhodnutí. Dovolatelem navržené důkazy se vztahují k prokázání skutečností, které byly již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) prokázány – zda obviněný řídil předmětný automobil. Odmítnutí doplnění dokazování pro jeho zjevnou nadbytečnost je za této situace naprosto logické a správné.
29. Lze tedy uzavřít, že soud prvního ani druhého stupně neopomněl reagovat na důkazní návrhy obviněného, naopak se jimi řádně zabýval. S ohledem na výsledky do té doby provedeného dokazování je správně zamítl jako nadbytečné a toto své rozhodnutí dostatečně odůvodnil. Posuzovaná trestní věc proto netrpí vadou tzv. opomenutých důkazů, na kterou by bylo třeba v dovolacím řízení reagovat.
30. Námitka obviněného, že ve vztahu ke svědkyni L. B. „není přiléhavé, aby soud stran věrohodnosti svědka cokoli dovozoval z toho, že se svědek v přípravném řízení rozhodl využít svých zákonem daných práv a odmítl výpověď“, nespadá pod žádný z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř. Každopádně, jakkoli lze souhlasit s tím, že z uplatnění zákonného práva svědka na odepření výpovědi (či podání vysvětlení) obecně nelze dovozovat jeho nevěrohodnost, v daném případě soudy závěr o nevěrohodnosti výpovědi svědkyně L. B. neučinily zdaleka jen s ohledem na její odepření podaní vysvětlení v přípravném řízení (včetně prezentovaného důvodu odepření), nýbrž i na základě celé řady dalších skutečností (viz body 10. – 12. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 5. odůvodnění usnesení soudu odvolacího). Se zde uvedeným hodnocením se Nejvyšší soud ztotožnil.
31. Všechna výše uvedená konstatování ústí v závěr, že rozsudek soudu prvního stupně ani usnesení soudu druhého stupně netrpí vadami, které by naplňovaly obviněným výslovně deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z důvodu vzájemné podmíněnosti pak nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, jenž byl obviněným namítán implicitně.
V.
Způsob rozhodnutí
32. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
33. Pokud obviněný v souvislosti se svým dovoláním požádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle §265o odst. 1 tr. ř. přerušil výkon napadeného rozhodnutí, pak je třeba uvést, že se z jeho strany jednalo o podnět, nikoli o návrh, o němž by bylo nutné činit formální rozhodnutí. Takový návrh na přerušení výkonu rozhodnutí (o němž musí být formálně rozhodnuto) může totiž se zřetelem k ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. podat pouze předseda senátu soudu prvního stupně, což se však v daném případě nestalo. Ve spise je naopak obsažen záznam předsedy senátu soudu prvního stupně, že postup podle §265h odst. 3 tr ř. nepovažuje za důvodný. Předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvod pro přerušení výkonu napadeného rozhodnutí. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. 1. 2024
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu
v z. Mgr. Pavel Göth
Vypracoval:
JUDr. Ondřej Círek