ECLI:CZ:NS:2024:6.TDO.856.2023.1
sp. zn. 6 Tdo 856/2023-1288
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 11. 1. 2024 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný P. P. proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 5. 2023, sp. zn. 4 To 95/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 3 T 102/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. P. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 8. 12. 2022, sp. zn. 3 T 102/2021 (dále také jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byl obviněný P. P. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným pokračujícím přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, čehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že (stručně shrnuto):
I.
1. v přesně nezjištěné době v únoru 2020, v místě společně obývaného rodinného domu na adrese XY – XY XY, okres XY, po vzájemné slovní rozepři ohledně výchovy jejich nezletilé dcery AAAAA (pseudonym), poté, co svou manželku D. P., nar. XY, fyzicky napadl tak, že ji odstrčil do přepravky na dříví umístěné v obývacím pokoji, vyhrožoval jí, že „ji rozčtvrtí a hodí prasatům v lese, kde jí již nikdo nenajde“, což u poškozené D. P. v kontextu s jejími předchozími zkušenostmi z jejich soužití a vzhledem k fyzickým a povahovým vlastnostem obžalovaného vzbudilo důvodnou obavu o její život a zdraví,
2. poté, kdy jeho manželka D. P., nar. XY, po konfliktním soužití opustila společnou domácnost a odstěhovala se do bytu na adrese na XY XY v XY (ad I. 1.), opakovaně při osobních setkáních, telefonických hovorech, případně formou elektronických zpráv, ji urážel vulgárními výrazy, zastrašoval a vyhrožoval ublížením na zdraví a usmrcením, a to v úmyslu donutit ji k obnovení společného soužití či i k tzv. stáhnutí trestního oznámení, a to nejméně v 11 případech,
a uvedenými jednáními u D. P. z důvodu předchozích slovních a fyzických napadení a svých fyzických a povahových rysů, a držení střelné zbraně, vzbudil důvodnou obavu o její život a zdraví a o život a zdraví blízkých osob
II.
dne 17. 11. 2020, vědom si skutečnosti, že je Generální inspekcí bezpečnostních sborů vedeno trestní řízení pro podezření ze spáchání trestného činu jeho osobou vůči poškozené D. P., nar. XY, poté, kdy pojal podezření, že tato s uvedeným policejním orgánem komunikuje ze svého e-mailu XY@XY.cz, k němuž si v minulosti bez souhlasu poškozené zjistil přístupové heslo, se záměrem získat informace o této soukromé komunikaci, nejméně v době od 22:54:39 do 22:57:39 hodin z budovy ubytovny příslušníků Speciální pořádkové jednotky Policie České republiky, XY, XY, ze statické IP adresy XY poskytovatele internetového připojení Dial Telecom, a. s., se bez souhlasu D. P. jako uživatelky e-mailové schránky XY@XY.cz, za pomoci přístupového hesla do této schránky přihlásil, čímž porušil právo D. P., nar. XY, na ochranu listovního tajemství (čl. 13 Listiny
základních práv a svobod),
III.
poté, kdy dne 21. 3. 2021 kolem 13:01 hodin zaslal D. P. WhatsApp zprávu, v níž se pokusil ji přesvědčit ke zpětvzetí souhlasu s jeho trestním stíháním, na což nereagovala, téhož dne v době kolem 15:15 hodin v úmyslu osobně se s ní setkat a přesvědčit ji k nesouhlasu s trestním stíháním vyhledal ji v místě bydliště B. S., nar. XY, na adrese XY XY, PSČ XY, okres XY, kde nejprve z volně přístupného pozemku s klackem v ruce vyzýval D. P. a B. S., v tu dobu nacházející se na zahradě přiléhající k nemovitosti, aby vyšli ven, a poté, kdy D. P. a B. S. vyšli na volně přístupný pozemek před budovu stodoly, urážel D. P. vulgárními výrazy, mj. slovy, že „místo starání o dítě si někde vyšukává se S.“ a hrozil jí zhoršením její ekonomické situace, pokud nestáhne obvinění,
následně ji chytil za přední část bundy tak, že ji přitom štípl do prsu, a když D. P. v reakci na to vykřikla, a B. S. křičel, aby ji nechal být, obžalovaný za současného pokřikování k němu přiběhl a udeřil jej pěstí do obličeje, vytýkal mu, že „s D. spí“, načež B. S. ve strachu před ním utekl do stodoly,
a když B. S. slovně reagoval na další fyzické útoky obžalovaného vůči D. P., kterou postrkoval na auto, obviněný přiběhl k němu před stodolu a několikrát jej udeřil pěstí do obličeje a krku, přičemž v průběhu útoku, když B. S. ustupoval do stodoly, tohoto doběhl a nadále jej napadal uvnitř stodoly – cca 4 až 5 m od vrat – přičemž se pokoušel B. S., který se od něho otáčel, aby nebyl udeřen do obličeje, uchopením za biceps otočit se slovy „koukej se mi do očí, když na tebe mluvím“, načež po opakovaných žádostech B. S., aby jej nechal být, se slovy „to není naposled, bude to pokračovat, já si tě najdu“, prostor stodoly opustil,
načež s D. P. řešil jejich záležitosti, a když zaznamenal, že B. S. je sleduje z prostoru před stodolou, k tomuto opět zamířil, doběhl B. S. na útěku do stodoly a kopl jej do pravé nohy, načež B. S. utekl, čímž u poškozeného B. S. s ohledem na jemu známé předešlé incidenty obviněného s D. P. a s ohledem na informace, které o jeho osobě měl (mj. výcvik příslušníka speciální pořádkové jednotky policie), vzbudil důvodnou obavu o jeho život a zdraví.
2. Za to byl obviněný odsouzen podle §178 odst. 2 tr. zákoníku, za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku, k úhrnnému trestu odnětí svobody na 18 měsíců, jehož výkon mu byl podle §84 a §85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let, a to za současného uložení dohledu. Podle §85 odst. 2 tr. zákoníku mu bylo uloženo, aby se ve zkušební době podmíněného odsouzení zdržel nežádoucího navazování kontaktů s poškozenou D. P., včetně zdržení se jejího obtěžování jakýmkoliv způsobem.
3. Proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný P. P. odvolání, které Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 23. 5. 2023, sp. zn. 4 To 95/2023, podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti zamítavému usnesení soudu druhého stupně podal obviněný dovolání, které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř.
5. Svou argumentaci prvně zaměřil vůči skutku pod bodem č. I.1. skutkové věty, jehož popis, podle jeho přesvědčení, nemá dostatečnou oporu v provedeném dokazování. Jeho vina byla dovozena výlučně na základě výpovědi poškozené D. P. (dále jen „poškozená“), soudem prvního stupně citovaná verbální výhrůžka usmrcením však nebyla uvedena v žádném z protokolů o její výpovědi, čímž se uvedená skutková zjištění dostala do zjevného rozporu s obsahem provedených důkazů. Dílčí skutky uvedené v bodě I.2. skutkové věty pak stojí na procesně nepoužitelném důkazu v podobě nezákonně pořízených soukromých nahrávek telefonických hovorů, které poškozená pořídila a následně předložila po instruktáži Generální inspekce bezpečnostní sborů (dále jen „GIBS“). Tím došlo k nepřiměřenému zásahu do práv obviněného, neboť, jak vyplývá z ustáleného právního názoru, nahrávky pořízené soukromou osobou bez souhlasu nahrávaného jsou nanejvýš důkazem doplňujícím, jejichž přípustnost je nutno posuzovat i s ohledem na respektování práva na soukromí. Soudy ovšem v rozporu s uvedeným vinu obviněného posuzovaly výhradně právě na základě tohoto osamoceného důkazu. Obviněný též vznesl i pochybnosti o relevantnosti obsahu zachycených hovorů, které se z podstatné části týkaly pouze soukromých rodinných záležitostí, kdy jej navíc mnohdy poškozená cíleně provokuje k vyřčení dalších výhrůžek, či tyto evidentně nebere vážně, jak dokládá její smích. Provedené svědecké výpovědi kolegyň poškozené, pak byly pouze důkazy nepřímými nemajícími žádnou vypovídající hodnotu k věci samotné. Oproti tomu významné důkazy k těmto dílčím skutkům byly buďto nezohledněny (výpověď dovolatele), odmítnuty (výpověď nezletilé dcery obviněného a poškozené, která byla přímým svědkem soužití obou stran a mohla tak vyvrátit tvrzení poškozené) nebo v neprospěch dovolatele mylně interpretovány (znalecký posudek o zdravotním stavu poškozené), čímž měl být obviněný zkrácen na svém právu na obhajobu a trestní řízení bylo zatíženo vadou neúplných skutkových zjištění.
6. Obdobnou vadou jsou zatížena i zjištění ve vztahu ke skutku popsaném v bodě III. výroku o vině, jenž se opírá o vzájemně rozporná vyjádření rodičů poškozeného B. S. (dále jen „poškozený“) ohledně toho, zda je poškozený informoval o napadení obviněným a rozsahu zranění. Ve spisovém materiálu jsou dále založeny toliko fotografie dokládající pouze marginální zranění, která neodpovídají výpovědi poškozeného, ba právě naopak spíše odpovídají verzi obviněného o sebeobraně za použití co nejmenší síly. Popis průběhu celého incidentu nemá oporu ani v protokolu o ohledání místa činu, fragmentů kamerového záznamu či výpovědi poškozené, která popřela, že by obviněný pronesl „to není naposled, bude to pokračovat, já si tě najdu“ . Pokud jde o trestný čin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, pro nějž byl obviněný na tomto základě uznán vinným, soudy nesprávně dovodily naplnění této skutkové podstaty. Podle názoru obviněného není ze soudy citované věty zjevná žádná konkrétní výhrůžka, a to ani usmrcením, ani těžkou újmou na zdraví, či jinou těžkou újmou. Právní kvalifikace nemůže obstát, protože nebyl dán důvod pro vznik důvodné obavy z reálného ublížení a ani nebylo prokázáno, že by došlo k nějaké závažnější potyčce, která by měla za následek zranění poškozeného. Obviněný má tak za pravděpodobné, že poškozený si potyčku, resp. její následky, vymyslel. Na tyto nedostatky pak podle mínění obviněného navazuje i mylné právní posouzení uvedeného skutku, neboť z popisu průběhu potyčky mezi ním a poškozeným je zjevné, že částečně probíhala venku a částečně uvnitř stodoly a nemohlo se tak jednat o úmyslné porušení domovní svobody. V tomto směru nebylo úmyslné zavinění ani nikterak prokázáno. Podle výpovědi poškozené a částečně i výpovědi poškozeného, byl obviněný dokonce vyzván ke vstupu do stodoly. Soudy nižšího stupně rovněž pochybily, pokud žalované jednání posoudily jako kvalifikovanou skutkovou podstatu spočívající v užití násilí podle §178 odst. 2 tr. zákoníku. Z popisu skutkového děje nelze dovodit, že by proti poškozenému použil násilí za účelem záměrně vniknout do stodoly a porušit tak domovní svobodu. V neposlední řadě dovolatel namítl nedodržení zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio u skutku č. II. Podle obviněného nedošlo k překonání bezpečnostního opatření a ani získání neoprávněného přístupu, jelikož heslo k emailu poškozené znal z doby společného soužití, kdy si navíc do svých účtů běžně vstupovali a byli k nim na svých zařízeních trvale přihlášeni. Dovolatel tak si nemohl být vědom, že překonal nějaké zabezpečení. I soudy nižších stupňů konstatovaly, že nebylo zjištěno, jakým způsobem měl obviněný získat přístup k emailu poškozené. V případě, že by se jednalo o nedovolený vstup, nemělo by se pominout, že obviněný setrval ve schránce poškozené pouze 3 minuty a s obsahem nemanipuloval. V tomto směru označil tvrzení orgánů činných v trestním řízení, že se tak snažil získat bližší informace o komunikaci poškozené s policejním orgánem, za pouhou spekulaci. Nesouhlasil ani s premisou, že na něj, jako na policistu, jsou kladeny vyšší nároky. Jednání popsané ve skutku č. II. tedy nedosahuje spodního prahu škodlivosti opravňující aplikaci trestního práva, zvláště pokud relevantní skutkové okolnosti nebyly dostatečně objasněny.
7. Na základě těchto skutečností obviněný závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí, případně též vadné řízení jemu předcházející, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal odvolacímu soudu o věci v potřebném rozsahu znovu jednat a rozhodnout.
8. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém písemném vyjádření k dovolání konstatoval, že zjevnému rozporu by mohla odpovídat námitka, že poškozená ve svých výpovědích nepotvrdila znění soudy citovaný výrok obviněného ve skutkové větě u skutku č. I.1. Uvedl však, že je možno v důvěře vycházet z pravdivosti odůvodnění rozsudku prvoinstančního soudu, v němž nalézací soud výslovně konstatoval, že poškozená vyslovení předmětné výhrůžky z úst obviněného potvrdila. Dovolatelem zpochybněná způsobilost výhrůžky „to není naposled, bude to pokračovat, já si tě najdu“ naplnit znaky přečinu nebezpečného vyhrožování neobstojí, jelikož ji posuzuje osamoceně, bez přihlédnutí ke všem okolnostem incidentu. K tomu státní zástupce dále poznamenal, že výhrůžka nemusí být nezbytně verbální, neboť i osoba pachatele, resp. jeho projevy, mohou vyvolat důvodnou obavu. Vzhledem k předchozím agresivním projevům obviněného, je proto závěr soudů o naplnění znaků uvedeného trestného činu opodstatněný. Další výhrady stran skutku č. III výroku o vině neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho prvé variantě, protože pouze cílí na přehodnocení důkazu v podobě svědecké výpovědi poškozeného, jakož i jeho otce a matky, přičemž obviněný přikládá jinou váhu výstupu z protokolu o ohledání místa a činí další spekulativní závěry. Pokud jde o námitky ke skutku pod bodem č. I.2. výroku o vině, dovolatelem tvrzená nezákonnost nahrávek pořízených poškozenou byla již podrobně vypořádána soudy nižších stupňů, na jejichž odůvodnění státní zástupce odkázal. Doplnil, že přípustnost takovéhoto typu důkazu není podle ustálené judikatury vyloučena a nejedná se o důkaz osamocený. Poškozená sledovala legitimní cíl spočívající v ochraně jejích práv a obecněji i veřejného zájmu při prokazování dovolatelovi viny úmyslnou trestnou činností v trestním řízení, přičemž z ničeho nevyplývá, že by byly záznamy jakýmkoli způsobem zneužity k jiným účelům. Pokud jde o namítané procesní pochybení spočívající v neprovedení výslechu nezletilé dcery obviněného, nejedná se o tzv. opomenutý důkaz, či jinou vadu odpovídající uplatněným dovolacím důvodům, neboť soud prvního stupně jednoznačně odůvodnil své rozhodnutí odmítnout tento navrhovaný důkaz pro nedostatečnou důkazní hodnotu a také vzhledem k poměrně nízkému věku nezletilé a možnosti ohrožení jejího dalšího vývoje. Z hlediska uplatněné námitky o absenci posouzení skutku č. II podle zásady subsidiarity trestní represe, státní zástupce konstatoval, že tvrzení obviněného, na kterých zakládá svou argumentaci, nekorespondují se skutkovými zjištěními soudů. Email, do něhož obviněný neoprávněně vstoupil, byl užíván výhradně poškozenou, která přístup s obviněným nesdílela. Na základě této a dalších skutkových okolností byla dána společenská škodlivost popsaného jednání. Vzhledem k tomu, že na obviněného jako příslušníka Speciální pořádkové jednotky Policie České republiky byla kladena větší povinnost dodržovat právní normy, státní zástupce shledal dovození trestní odpovědnosti zcela legitimním. Společenskou škodlivost nesnižuje ani skutečnost, že neoprávněný přístup trval 3 minuty, ba právě naopak z provedeného dokazování vyplývá, že obviněný se nehodlal omezit na jeden neoprávněný přístup. Pokud jde o hmotněprávní námitky ke skutku pod bodem č. III. výroku o vině podle §178 tr. zákoníku, státní zástupce odkázal na skutková zjištění soudů, podle kterých nebyl dán obviněnému souhlas ke vstupu do cizího obydlí, čehož si byl vědom. Výhrady obviněného o nenaplnění objektivní a subjektivní stránky uvedeného trestného činu v posuzované věci proto neobstojí. Obviněný zcela zjevně chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit zájem chráněný tímto zákonem, domovní svobodu jiného, a soudy v jeho činu vymezeném pod bodem III. výroku o vině naprosto důvodně shledaly úmysl přímý ve smyslu znění §15 písm. a) tr. zákoníku. Státní zástupce ani nepřisvědčil námitce obviněného, že nebyl naplněn znak násilí kvalifikované skutkové podstaty podle §178 odst. 2 tr. zákoníku, neboť bylo prokázáno fyzické napadení poškozeného obviněným.
9. Závěrem proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. a v případě odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil s postupem ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.
11. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 5. 2023, sp. zn. 4 To 95/2023, je přípustné z hlediska ustanovení
§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
12. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud proto nejprve hodnotil, zda obviněným vznesené námitky svým obsahem vyhovují jím uplatněnému důvodu dovolání.
13. Podle dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Naplnění tohoto dovolacího důvodu tak vyžaduje významné narušení procesu dokazování, které má za následek deformaci skutkových zjištění v intenzitě, která již v dostatečné míře zasahuje do práva na spravedlivý proces a je s to ovlivnit rozhodnutí soudů o otázce naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu. Tento dovolací důvod tedy nemohou naplnit námitky, které toliko obecně vytýkají nesprávné hodnocení důkazů, případně pouze nastiňují jinou verzi skutkového stavu, aniž by označily konkrétní evidentní rozpory mezi obsahem důkazů a jejich interpretací soudy obou stupňů, ani takové námitky, které se týkají jen nepodstatných skutkových zjištění.
14. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že tento dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jeho podstatou tudíž je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
15. Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) (§265b odst. 1 tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
16. V kontextu výše uvedeného lze uzavřít, že převážnou část uplatněných námitek je možno formálně podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. Nelze je však hodnotit jako námitky, jež by mohly odůvodnit obviněným požadovanou kasaci napadeného rozhodnutí.
17. Z obsahu dovolání je patrné, že obviněný brojí proti všem jednotlivým skutkům popsaným ve výroku o vině pro různé nedostatky skutkové i právní povahy. Jedná-li se o skutek pod bodem č. I.1. výroku o vině, za hlavní vadu označuje nedostatečnou oporu popisu skutku v provedeném dokazování, namítá zde rozpor mezi popisem tohoto skutku v rozsudku soudu prvního stupně a obsahem provedených důkazů, jmenovitě výpovědí poškozené. K dílčím jednáním popsaným v bodě I.2. výroku o vině namítá jednak, že jsou založena na procesně nepoužitelném důkazu v podobě soukromě pořízených nahrávek hovorů, a jednak, že k tomuto skutku bylo nedůvodně odmítnuto provedení podstatných důkazů. Dále spatřuje pochybení soudů v tom, že vzhledem ke skutkovým okolnostem neaplikovaly zásadu subsidiarity trestní represe na jednání popsané pod č. II. V případě skutku č. III. měly soudy učinit zjevně rozporná skutková zjištění a dále se dopustit vadného právního posouzení aplikací ustanovení o porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku.
18. Stran skupiny námitek, že učiněné skutkové závěry soudů obou stupňů postrádají oporu v provedeném dokazování, či jsou nepřesvědčivé ve světle okolností předmětného případu, lze formálně dovodit naplnění první alternativy dovolacího důvodu ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle níž rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Předpokladem pro naplnění uvedeného je ovšem zjištění hrubých vad ve skutkových závěrech, pro které nelze setrvat na nezměnitelnosti a závaznosti napadeného rozhodnutí, jak ostatně bylo rozvedeno výše. O zjevný rozpor se jedná tehdy, když rozhodná skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.
19. Zároveň lze poznamenat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové a právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
20. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry.
21. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že existenci tzv. opomenutých důkazů není možné odvozovat bez dalšího z každého, ať již tvrzeného či skutečného opomenutí soudu; vždy je nutné – v souladu s principem materiálního nahlížení na právo – zvažovat, zda by např. doplnění dokazování v požadovaném směru mohlo reálně vést k závěru, který by byl pro konkrétního stěžovatele příznivější (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2013, sp. zn. I. ÚS 826/10, rovněž srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. II. ÚS 3538/14). Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat prakticky jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (srov. §259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.), kdy dovolací řízení slouží toliko k nápravě flagrantních vad zasahujících do práva obviněného na spravedlivý proces.
22. Byť část uplatněných námitek je formálně podřaditelná pod tuto třetí alternativu dovolacího důvodu ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., není pochyb o tom, že soudy obou stupňů (především pak soud prvního stupně) provedly dokazování v rozsahu potřebném k náležitému objasnění věci a nedopustily se pochybení v podobě opomenutých důkazů. Postačí přitom v krátkosti poznamenat (ve shodě s vyjádřením státního zástupce), že patřičně odůvodnily své zamítavé rozhodnutí stran doplnění dokazování o výslech obviněným navržených svědků. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (viz bod 72.) konstatoval (a obdobně pak i odvolací soud), že s výjimkou nezletilé dcery nebyli navržení svědci přítomni předmětnému jednání, což učinilo jejich výslech nadbytečným. V případě nezletilé soud přihlédl k jejímu poměrně nízkému věku, k hrozící psychické újmě a skutečnosti, že její výslech by nebyl v projednávané věci důkazně přínosným, neboť se nezletilá snaží maximálně vytěsnit spory rodičů. Takové odůvodnění považuje dovolací soud za dostatečné a adekvátní k důkazní situaci v posuzované věci.
23. Uvedený závěr je odůvodněn i proto, že soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace nezávadně dospěly k závěru, že věrohodnost poškozené není ničím zpochybněna, ba právě naopak, ve vzájemné souvislosti s ostatními důkazy (zejména výpovědi svědků – spolupracovníků obviněné, nahrávky soukromé konverzace a znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie) tvoří výpověď poškozené ucelený řetězec vytvářející dostatečný a spolehlivý základ ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). a na základě toho soud prvního stupně odůvodnil svá skutková zjištění, nelze tomuto postupu ničeho vytknout. Nebyly tedy naplněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17).
24. Pro úplnost je vhodné dodat, že námitka závadné interpretace zmíněného znaleckého posudku soudem prvního stupně se opírá toliko o v něm uvedené zjištění, že poškozená netrpí syndromem týrané osoby. V prvé řadě je ovšem nutno odmítnout, že by hodnocení tohoto důkazu bylo tendenční, či neslo jiné známky libovůle. Dále pak je třeba upozornit na to, že dovolatelem akcentovaná skutečnost nemá potenciál zvrátit skutková zjištění soudů nižších stupňů o jednání obviněného učiněná jednak na dalších závěrech zmíněného znaleckého posudku, jednak na dalších provedených důkazech, a to po jejich komplexním zhodnocení.
25. K námitkám vytýkajícím vadná skutková zjištění pak je namístě uvést, že soudy obou stupňů vyhodnotily provedené dokazování způsobem korespondujícím s §2 odst. 6 tr. ř. a nedopustily se přitom ani excesivního nebo jinak nepřijatelného posouzení, které by vyústilo v takovou vadnost skutkových zjištění, pro niž by napadená rozhodnutí nemohla obstát. Uvedené nevyvrací ani určité pochybení v popisu skutku č. I.1. (k tomu viz níže). Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně, které se zřetelem k zásadám ústnosti a bezprostřednosti provádí a hodnotí důkazy tak, aby byl spolehlivě zjištěn skutkový stav věci. Případné nedostatky a pochybení může obviněný namítat prostřednictvím řádného opravného prostředku především v podobě odvolání včetně vad ve zjištěném skutkovém stavu díky apelačnímu principu a možnosti opakovat či provést nové dokazování (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Oproti tomu dovolací soud vedený kasačním principem a omezený taxativním výčtem dovolacích důvodů tuto možnost nemá, neboť není zásadně oprávněn provádět a přehodnocovat důkazy, což podtrhuje charakter dovolání, jakožto mimořádného opravného prostředku, který slouží k nápravě právních vad (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
26. Namítá-li pak obviněný, že popis skutku č. I.1. je ve zjevném rozporu s provedeným dokazováním, je třeba uvést následující skutečnosti. Soud prvního stupně zde do popisu jednání obviněného mimo jiné zařadil i výrok: „ji rozčtvrtí a hodí prasatům v lese, kde jí již nikdo nenajde“ , s tím, že jej měl obviněný podle výpovědi poškozené pronést na její adresu poté, co ji fyzicky napadl. Z čistě formálního hlediska lze přisvědčit dovolateli, že citovaná věta nebyla zachycena v žádném z protokolů o výpovědích poškozené, jež byly (poté, co využila práva odepření výpovědi podle §211 odst. 4 tr. ř.) čteny v hlavním líčení. Předmětná část výroku o vině ovšem uvedenou citaci dává do kontextu s předchozími událostmi společného soužití obou stran a povahovými vlastnostmi obviněného, což podle soudu prvního stupně vzbudilo v poškozené důvodnou obavu o její život a zdraví. Z důkazů provedených v hlavním líčení, jež jsou založeny ve spisovém materiálu (a na něž odkazuje i soud prvního stupně) vyplývá, že fyzické násilí vůči poškozené nebylo ze strany obviněného ojedinělé (poškozená v tomto směru vypověděla o kopání do břicha, skákání po nohou, či i v předmětném skutku popsané odstrčení do přepravky na dřevo, viz č. l. 215), což se shoduje i s jejím vyjádřením zaznamenaném v lékařské zprávě na č. l. 434 a výpověďmi jejích kolegů. Stejně tak z její výpovědi jasně plyne, že jí opakovaně vyhrožoval (např. likvidací, smrtí nebo ublížením na zdraví), a to i v souvislosti s jejím fyzickým napadáním (např. viz č. l. 217 a násl.). Za velmi významnou je v tomto ohledu nutno považovat výpověď svědkyně B. učiněnou v rámci hlavního líčení dne 1. 9. 2022, podle které se svědkyni poškozená svěřila, že jí mimo jiné obviněný vyhrožoval rozčtvrcením (nutno podotknout, že soud prvního stupně neměl důvodnou pochybnost o věrohodnosti poškozené a ani svědkyně). O popsaných skutečnostech se ostatně poškozená zmínila i v rámci osobní konzultace u Intervenčního centra pro osoby ohrožené domácím násilím, jak plyne ze zprávy tohoto centra na č. l. 661 (z níž se také podává, že obviněný své výhrůžky cílil i na kolegy poškozené). Ostatně obavy o poškozenou pociťovali tito kolegové do takové míry, že v podstatě na ni dohlíželi a žádali, aby jim posílala zprávy, zda je v bezpečí. Nelze ani pominout skutečnost, že poškozená dále vypověděla (č. l. 883), že kvůli intenzitě výhrůžek a fyzického napadání ze strany obviněného si na začátku roku 2020, resp. v blíže nespecifikované době mezi únorem a březnem, zajistila náhradní ubytování, do kterého se později přestěhovala. Obavy poškozené ostatně dokládá i průběh hlavního líčení ze dne 25. 8. 2022, ve kterém na vlastní žádost měla vypovídat v nepřítomnosti obviněného ve zvláštní výslechové místnosti zvukově spojené s jednací síní, avšak i přes to nebyla nakonec schopna výpověď podat.
27. Za daného zjištěného stavu je možno uzavřít, že byť popis skutku není bezezbytku přesný a lze si představit přesnější a výstižnější formulace vyjadřující jednání obviněného, nevykazuje takovou vadu, pro kterou by bylo možné hovořit o zjevném rozporu zakládajícím důvod pro kasaci rozhodnutí soudů nižších stupňů v této části výroku o vině. Na základě uvedeného totiž lze spolehlivě a bez rozumných pochybností dovodit, že obviněný v souvislosti s násilným jednáním vůči poškozené jí i vyhrožoval výše uvedeným způsobem. Rovněž v kontextu dalších zjištěných útoků vůči poškozené není dán důvod, že by podstata skutku popsaného pod bodem č. I.1. (tj. nejen fyzický útok, ale i útok verbální v podobě výhrůžek usmrcením) neodpovídala učiněným skutkovým zjištěním.
28. Argumentuje-li dále dovolatel, že provedené soukromé nahrávky telefonních hovorů mezi ním a poškozenou jsou procesně nepřípustným důkazem, opírá se tím o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho druhé alternativě. K tomu je na místě předně uvést, že s danou námitkou se řádně a dostatečně pečlivě vypořádal soud prvního stupně. Nejvyšší soud proto považoval za vhodné uvést pouze následující skutečnosti.
29. Podle §89 odst. 2 tr. ř. za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci, zejména výpovědi obviněného a svědků, znalecké posudky, věci a listiny důležité pro trestní řízení a ohledání. Každá ze stran může důkaz vyhledat, předložit nebo jeho provedení navrhnout. Skutečnost, že důkaz nevyhledal nebo nevyžádal orgán činný v trestním řízení, není důvodem k odmítnutí takového důkazu. Případná nepřípustnost důkazu musí kauzálně vyplývat z trestního řádu, nebo jiných právních předpisů ve smyslu §89 odst. 3 tr. ř. (pro srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. 6 Tdo 84/2013). V tomto ohledu Evropský soud pro lidská práva (dále jen „ESLP“) dovodil, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluvy“) poskytuje národní právní úpravě značnou diskreci (margin of appreciation) v rozhodování o přípustnosti důkazu (rozsudek ESLP ze dne 12. 7. 1988 ve věci Schenk proti Švýcarsku, č. 10862/84, rozsudek ESLP ze dne 1. 3. 2007 ve věci Heglas proti České republice, č. 5935/02). Tento přístup byl dále rozveden např. v usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. II ÚS 143/06, podle kterého je na obecném soudu, aby posoudil, do jaké míry je nahrávka využitelná, a to nejen z hlediska jejího obsahu, ale také – a to především – z pohledu obecných principů, které musí být v rámci trestního řízení dodrženy. Přitom musí přihlížet i k okolnostem, za nichž došlo k zachycení hlasového projevu, a nepochybně též zohlednit fakt, pokud by zjevně došlo při takovém postupu k porušení zákona – např. pokud by bylo shledáno, že šlo o zjevnou provokaci k protiprávnímu chování, atd. Soukromě pořízené zvukové (příp. i obrazové) záznamy tedy a priori nejsou vyloučeny z okruhu přípustných důkazů, a to i za situace, že se tak stalo bez souhlasu ostatních zachycených účastníků.
30. Jelikož se však jedná o zásah do práva na respektování soukromého a rodinného života zakotveného v čl. 8 Úmluvy, práva na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí ve smyslu čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod i ochrany osobnosti upravené v zákoně č. 40/1964, občanském zákoníku je vyžadováno posouzení přiměřenosti takovéhoto zásahu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2007, sp. zn. 5 Tdo 459/2007). Za významné okolnosti v takových případech je především to, zda takový důkaz stojí v konkrétní věci osamocen v rámci hodnocení otázky viny (viz již citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 459/2007), zda je sledován legitimní cíl (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2010, sp. zn. IV. ÚS 2425/09), povaha konkrétního trestného činu a obsah záznamu ve vztahu k trestné činnosti, která má být objasněna (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2009, sp. zn. 3 Tdo 803/2009) a v neposlední řadě možnosti, které měl účastník k dispozici k tomu, aby získal potřebné informace jinak, než za cenu porušení soukromí druhé osoby (viz již citované usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 143/06).
31. Specifická situace nastává v případech zapojení policejního orgánu do pořízení nahrávek soukromou osobou, neboť přichází v úvahu možné obcházení zákonem stanovených podmínek pro opatření takovéhoto důkazu orgány činnými v trestním řízení, což ostatně namítá i sám dovolatel. Je však třeba odlišovat způsob zapojení policejního orgánu, neboť ne každá situace představuje porušení, resp. obcházení procesních předpisů. Důležitým aspektem pro posouzení zákonnosti tohoto postupu je též míra aktivního zapojení soukromé osoby nezávisle na policejním orgánu. Nelze zaměňovat situaci, kdy policejní orgán nejen poskytne technické prostředky pro nahrávání, ale rovněž instruuje soukromou osobu, jaké informace má získat (viz rozsudek ESLP ze dne 25. 10. 2007 ve věci Van Vondel proti Nizozemsku, č. 38258/03) a případy, kdy soukromá osoba z vlastní inciativy a vlastním zařízením obstará záznamy soukromé komunikace o trestné činnosti, na jejichž základě následně policejní orgán činí další kroky, včetně i třeba užší spolupráce s onou soukromou osobou (viz citovaný rozsudek ESLP ve věci Schenk proti Švýcarsku a rozsudek ESLP ze dne 24. 6. 2008 ve věci Miliniené proti Litvě, č. 74355/01). Ve druhém případě se jedná o důkaz přípustný neporušující čl. 6 Úmluvy.
32. V neposlední řadě Nejvyšší soud připomíná, že podle nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 3. 2002, sp. zn. III. ÚS 256/01, dosažení účelu objasňování trestných činů a potrestání jejich pachatelů v trestním řízení je v demokratickém ústavním řádu pravidelně spjato s řadou nezbytných zásahů do osobnostních práv i jiných osob než podezřelého, resp. obviněného.
33. Standardní metodou výkladu při obviněným namítané kolizi jeho chráněných práv s provedeným zásahem do jeho soukromí je tzv. test proporcionality, podle kterého se posuzuje, zda základní právo či svobodu lze omezit v zájmu jiného základního práva či svobody nebo veřejného statku. Strukturu této metody a její komponenty nastínil Ústavní soud v řadě svých nálezů (viz zejména nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 10. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 4/94, a ze dne 9. 10. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 15/96).
34. V projednávaném případě nelze mít pochyby o naplnění vhodnosti zvoleného postupu spočívající v náležitém objasnění okolností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin. Z hlediska požadavku potřebnosti neměla poškozená jiné reálné možnosti, jak dosáhnout sledovaného cíle. Jediné funkční alternativy, které by byly šetrnější k právům obviněného by zákonitě zahrnovaly buďto požadavek jeho souhlasu s nahráváním, nebo kompletní rezignaci na zaopatření tohoto důkazu. Obě uvedené varianty by ovšem výrazně omezily, ne-li zmařily snahy poškozené objasnit a prokázat jednání obviněného. Nelze rovněž odhlédnout od podmínek, za kterých poškozená předmětné nahrávky pořizovala, neboť jakožto soukromá osoba neoplývající technickým, nebo právním zázemí neměla, s výjimkou svého svědectví, jiného přímého důkazu o charakteru, rozsáhlosti a intenzitě jednání obviněného. Závěrečný krok porovnání proti sobě stojících základních práv, resp. veřejného statku taktéž svědčí ve prospěch připuštění daného důkazu, neboť byly naplněny podmínky stanovené ustáleným judikatorním výkladem. Z povahy posuzovaného obecného zájmu na zjištění skutkových okolností důležitých pro toto trestní řízení nemohlo být z pozice poškozené v praktické rovině postupováno jinak.
35. V této souvislosti je pak nutno odmítnout i námitku obviněného, že se jednalo o osamocený důkaz. Jak správně upozornil soud prvního stupně, byla zde řada dalších usvědčujících důkazů, z nichž lze akcentovat výpověď samotné poškozené jako důkaz přímý.
36. Pokud jde o dovolatelem namítaný zásah ze strany policejních orgánů do průběhu pořizování nahrávek hovorů, tato tvrzení nemají oporu ve spisovém materiálu. Poškozená výslovně odmítla, že by byla naváděna policejním orgánem vyprovokovat obviněného k protiprávnímu jednání (č. l. 220). Pomoc orgánů činných v předmětném trestním řízení primárně konstituovala toliko zprostředkování psychologické pomoci a provedení standardních kroků v trestním řízení, jak ukládají procesní předpisy. Poškozená přitom realizovala pořízení předmětných nahrávek z vlastní vůle sledující legitimní cíl. Nelze přehlédnout ani adekvátní odůvodnění soudu prvního stupně v bodě 54. a násl., že poškozená, jíž hrozila závažná újma, neprovokovala či jinak se nesnažila s obviněným manipulovat, aby se dopustil protiprávního jednání, ba právě vystupovala zdrženlivě. Nepřípustné zapojení policejního orgánu by odpovídalo zcela opačné situaci, neboť by GIBS jistě poškozenou instruoval ať obviněného motivuje k pronesení co nejzávažnějších výhrůžek pro zjednodušení trestního řízení. Za významnou je třeba označit i skutečnost, že nahrávání konverzací bylo učiněno samotnou poškozenou na vlastní mobilní zařízení bez technické (např. poskytnutí odposlouchávacího zařízení), či jiné podpory orgánů činných v trestním řízení.
37. V projednávaném případě tak Nejvyšší soud konstatuje dodržení principu proporcionality zásahu do základních práv dovolatele, neboť z povahy věci nebylo v možnostech poškozené dosáhnout legitimního cíle objasnit trestnou činnost (a tím chránit sebe samu před agresivním a výhrůžným jednáním obviněného) jinak, než nahrávat konverzace mezi nimi pro potřeby trestního řízení.
38. K námitkám obviněného ke skutku č. II. a III. výroku o vině Nejvyšší soud znovu zdůrazňuje, že není jeho úkolem, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Podstatné je, jak už výše uvedeno, že soudy se při zjišťování skutkového stavu věci nedopustily pochybení, jež by vedlo k vadě v podobě namítaného zjevného rozporu s obsahem provedených důkazů.
39. Ve vztahu ke skutku č. II. se podstata námitek subsidiarity trestní represe do jisté míry váže na výhrady proti skutkovým zjištěním soudů ve vztahu k otázce neoprávněnosti vstupu do emailu poškozené. V tomto směru dovolatel svou argumentaci založil částečně na polemice se způsobem, jakým soudy interpretovaly provedené důkazy. K tomu je třeba uvést, jak již shora zmíněno, že soudy se při hodnocení provedených důkazů nedopustily takových pochybení, jež by vyústila ve zjevný rozpor mezi těmito důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Dlužno dále uvést, že obviněný zde de facto prosazuje vlastní způsob hodnocení důkazů a vlastní verzi skutkového stavu věci, což však zmíněný zjevný rozpor nezakládá a neosvědčuje.
40. Stran samotné námitky neaplikace subsidiarity trestní represe u skutku č. II. Nejvyšší soud podotýká, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku neznamená negaci formálního pojetí (definice) trestného činu, a to proto, že byť je trestný čin v ustanovení §13 odst. 1 tr. zákoníku vymezen jako jednání protiprávní a trestné na podkladě formálních znaků trestného činu, je zároveň chápán jako souhrn takových znaků, které ho ve svém celku charakterizují jako čin společensky škodlivý, před kterým je třeba společnost i jednotlivé fyzické a právnické osoby chránit, neboť porušuje základní právní statky, na nichž je vybudována demokratická společnost. Již vymezením konkrétní skutkové podstaty v trestním zákoníku pomocí konkrétních znaků a trestní sazby zákonodárce stanovil, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech zásadně půjde o trestný čin. Uplatnění zásady subsidiarity trestní represe v podobě nevyvození trestní odpovědnosti je tedy možné pouze za předpokladu, že posuzovaný skutek s ohledem na konkrétní zjištěné skutečnosti z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012). O subsidiaritě trestní represe lze tak uvažovat pouze pokud aplikací jiné právní odpovědnosti je dosaženo splnění všech funkcí trestního práva, tzn. naplnění cílů reparace a prevence, přičemž není nezbytná represe (viz nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/2009).
41. Jednání obviněného popsané ve skutku č. II. představuje zcela běžný způsob naplnění skutkové podstaty přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 1 tr. zákoníku. Škodlivost jednání ospravedlňující aplikaci norem trestního práva v projednávaném případě lze spatřovat v celkovém přístupu obviněného, který pro svou trestnou činnost zneužil internetového připojení poskytovaného v budově Speciální pořádkové jednotky v XY (jak správně upozornil soud prvního stupně), přičemž šlo o součást jeho snahy o kontrolu života poškozené. Pro dovození trestní odpovědnosti obviněného v tomto kontextu pak není podstatné, že jeho dokončený útok trval pouze krátce. Bez povšimnutí pak nelze ponechat ani tu skutečnost, že nešlo o ojedinělé jednání. Obviněný se totiž, jak zjistil a vyjádřil ve svém rozhodnutí soud prvního stupně (viz bod 81.), v následující době ještě o vstup do emailové schránky poškozené pokusil (to se mu však nezdařilo pro změnu přístupového hesla poškozenou). Obviněnému tak nesvědčila žádná okolnost, která by snižovala stupeň společenské škodlivosti uvedeného jednání. Nelze ani odhlédnout od již zmiňované pozice autority, kterou obviněný zastával ve společnosti jako příslušník policejních sborů. V této souvislosti nelze přisvědčit argumentaci obviněného, že pro účely trestního řízení by se nemělo rozlišovat mezi osobou oplývající, či jinak provázanou s výkonem státní moci a soukromým občanem. Z pozice nositele státní moci pramení taktéž i zvýšená odpovědnost za dodržování právního řádu. Jinými slovy, se zvýšenou pravomocí přichází i zvýšená odpovědnost nejen v profesním, ale i v osobním životě, která je v očích veřejnosti očekávána a vyžadována. Upustit od této premisy by bylo poškozující pro vymáhání práva, a rovněž by to ohrozilo pověst bezpečnostních sborů podle §45 odst. 1 písm. i) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, jak přiléhavě vyjádřil státní zástupce. Lze tak shrnout, že zde zjevně vyvstala potřeba uplatnění trestní represe.
42. Rovněž v případě skutku č. III. má část uplatněných námitek skutkový charakter. Stejně jako v případě předcházejících skutků je možno konstatovat, že tyto námitky postrádají potenciál k osvědčení zjevného rozporu, neboť se i v tomto případě jedná o prostou polemiku se skutkovými závěry soudů obou stupňů. Opětovně je na místě zmínit, že soudy postupovaly v mezích ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a jejich skutková zjištění mají dostatečnou oporu v provedeném dokazování. V tomto ohledu je možno odkázat na dostatečně pečlivé zdůvodnění soudu prvního stupně v bodě 88. a násl. Jelikož skutková zjištění soudů obou stupňů korelují s obsahem důkazů a zvolenou právní kvalifikací, a to způsobem, který nejeví znaky tendenčního hodnocení, či libovůle, nýbrž jednotlivé poznatky navzájem propojují v souladu s požadavky podle §125 odst. 1 tr. ř., není z hlediska formální logiky co vytknout. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a zjištěními, která z nich soudy učinily, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování posuzující jednotlivé důkazy v jednotlivých souvislostech, což v předmětném případě zahrnuje i následné slovní útoky obviněných vůči svědkům a ostatní poznatky shrnuté soudem prvního stupně v bodě 7. svého rozhodnutí. Lze tak uzavřít, že soudy nižšího stupně se v obviněným napadených rozhodnutích se nedopustily žádných podstatných vad ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
43. Na tomto místě je vhodné poukázat také na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů. Odkázat je možno i na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. Dovolací soud není oprávněn hodnotit tytéž důkazy odlišně od soudů nižších stupňů a nemůže ani vycházet z jiných skutkových zjištění.
44. Nad rámec nutného s ohledem na výše uvedené pak Nejvyšší soud pouze stručně doplňuje, že namítané odlišnosti ve výpovědích matky a otce poškozeného dosahují míry pouze tzv. běžného rozporu mezi jednotlivými důkazy (tvrzeními svědků), jehož vyhodnocení provedl zcela adekvátním způsobem soud prvního stupně. Ten v souladu se zásadou ústnosti a bezprostřednosti po rozsáhlém dokazování dospěl k závěru, že vzhledem k rodinným poměrům a dalším okolnostem svědkyně (matka poškozeného) nemusela ani zaregistrovat, že se poškozenému něco stalo. Oproti tomu druhý svědek (otec poškozeného) si byl schopen vybavit některé skutečnosti, které odpovídaly ostatním důkazům vztahujícím se ke skutku č. III., resp. skutkovým zjištěním z nich plynoucím.
45. Uplatněné hmotněprávní argumentaci ke skutku č. III. o absenci výhrůžky vzbuzující důvodnou obavu v poškozeném taktéž nelze přisvědčit. Podstatu důvodné obavy nelze vykládat pouze podle vlastního obsahu slovního prohlášení, jelikož ze své podstaty bude dopad výhrůžky posuzován podle kontextu konkrétní situace, přičemž je hodnoceno, zda je projev způsobilý vzbudit obavy, nikoliv, jestli skutečně vznikly [viz ŠÁMAL, Pavel, ŠÁMALOVÁ, Milada, ŠKVAIN, Petr. §353 (Nebezpečné vyhrožování). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 4442, marg. č. 2.]. Vezme-li se v úvahu, že poškozený již měl informace od poškozené o násilné povaze obviněného, jenž má výcvik příslušníka speciální pořádkové jednotky policie a jeho výhrůžce předcházel neočekávaný příjezd se zakrytou podstatnou částí obličeje, a dokonce i fyzická konfrontace, je nutno odmítnout úvahu obviněného, že u poškozeného nemohla vzniknout důvodná obava o jeho bezpečnost. Zvláště, pokud obviněný výslovně přislíbil, že bude ve svých útocích na poškozeného pokračovat, jak vyplývá z výroku citovaného ve skutkové větě v bodě č. III. Dáno do souvislostí, lze v krátkosti shrnout, že tvrzená vada v právní kvalifikaci skutku tímto postrádá důvodnosti, neboť její základ tkví v nepřihlédnutí k celému rozsahu posuzovaného jednání a jeho kontextu.
46. Stran argumentace zpochybňující naplnění subjektivní stránky v podobě úmyslného zavinění u přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku se Nejvyšší soud rovněž ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně v bodě 92. a 93. odsuzujícího rozsudku. V daných souvislostech je nejprve třeba připomenout obecná východiska výkladu úmyslného zavinění. Oběma jeho formám ve smyslu §15 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku je společná vědomostní (intelektuální) složka, jež zahrnuje
u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných. Oproti tomu složka volní je dána v různé míře, neboť právě v odstupňování volní složky je rozdíl mezi oběma druhy úmyslu. U přímého úmyslu pachatel tedy nejen věděl, že způsobem uvedeným
v trestním zákoně poruší nebo ohrozí zájem chráněný takovým zákonem, ale současně chtěl takové porušení nebo ohrožení způsobit. K projednávanému případu lze ve stručnosti shrnout ve shodě se státním zástupcem, že obviněný byl neporovnatelně více než běžný občan obeznámen s podstatou domovní svobody, s jejím významem a její obsahovou náplní. V této souvislosti nutno podotknout, že námitku obviněného o existenci souhlasu s jeho vstupem do předmětné stodoly vyvrací výpovědi poškozeného, jeho rodičů i poškozené, jak shrnul soud prvního stupně v bodě 92. odsuzujícího rozsudku. Vzhledem k tomu, že si obviněný aktivně vyhledal adresu poškozeného s úmyslem konfrontovat poškozenou s požadavkem o stažení souhlasu s trestním stíháním, musel si být vědom, že pozemek (a především stavby, které se na něm nacházejí) je ve vlastnictví soukromé osoby, a přesto bez souhlasu do nemovitosti (stodoly) požívající ochrany domovní svobody vstoupil, aby pokračoval ve svém fyzickém útoku na poškozeného. Na tomto základě pak nelze přisvědčit dovolateli, že by zjištěná vědomostní a volní složka neodpovídala vyvozené subjektivní odpovědnosti ve formě přímého úmyslu.
47. Jde-li o výhrady dovolatele, že nebylo užito násilí ve smyslu kvalifikované podstaty podle §178 odst. 2 tr. zákoníku, je v první řadě nutno odmítnout jeho předpoklad o jiném než soudem zjištěném skutkovém stavu, neboť jak bylo výše uvedeno, soudy nižších stupňů učinily na základě dostatečného dokazování a správného hodnocení provedených důkazů skutková zjištění, o nichž nevznikly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. K samotnému výkladu násilí Nejvyšší soud uvádí, že se jím rozumí použití fyzické síly, jenž může směřovat i proti osobě, např. proti oprávněnému uživateli domu, bytu nebo jiné prostory sloužící k bydlení, kdy zpravidla pachatel bude usilovat o překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu proti vniknutí do obydlí, popř. při neoprávněném setrvání tam [viz ŠÁMAL, Pavel. §178 (Porušování domovní svobody). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2248, marg. č. 7., a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 6 Tdo 1280/2013]. Jelikož fyzické napadení poškozeného obviněným se odehrávalo částečně i uvnitř nemovitosti (stodoly), do které se obviněný dostal a následně v ní setrval bez souhlasu oprávněné osoby za využití fyzické síly vůči poškozenému, byl znak násilí ve smyslu §178 odst. 2 tr. zákoníku zcela zjevně naplněn.
48. Se zřetelem ke shora uvedeným skutečnostem je možno uzavřít, že námitky obviněného proti skutkovým zjištěním vyjádřeným v rozhodnutích soudů nižších stupňů a jejich právnímu posouzení neshledal Nejvyšší soud opodstatněnými. Těmito námitkami tedy nebyly uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. materiálně naplněny.
49. Pokud jde o uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., pak ten by mohl být v posuzované věci naplněn pouze tehdy, shledal-li by Nejvyšší soud důvodnými tvrzení dovolatele, že rozhodnutí soudu prvního stupně je zatíženo vadami naplňujícími další jím uplatněné dovolací důvody, pro které neměl odvolací soud přistoupit k zamítnutí jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Tak tomu ovšem není, a tudíž je na místě konstatovat, že nedošlo ani k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
V.
Způsob rozhodnutí
50. Z rozvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, přičemž tak za splnění podmínky uvedené v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. 1. 2024
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu