ECLI:CZ:NS:2024:6.TDO.974.2023.1
sp. zn. 6 Tdo 974/2023-663
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. 1. 2024 o dovolání obviněné P. R. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 6. 2023, sp. zn. 11 To 106/2023, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 2 T 171/2022, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 6. 2023, sp. zn. 11 To 106/2023, v části, kterou bylo zamítnuto odvolání obviněné proti výrokům o povinnosti k náhradě škody a nemajetkové újmy poškozené K. N., nar. XY, a o odkázání této poškozené se zbytkem jejích nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, a dále rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. 2 T 171/2022, ve výrocích o povinnosti obviněné nahradit poškozené K. N., nar. XY, škodu a nemajetkovou újmu a o odkazu této poškozené se zbytkem jejích nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. 2 T 171/2022, byla obviněná P. R. (dále také „obviněná“ nebo „dovolatelka“) uznána vinnou přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku, za který byla podle §147 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle §228 odst. 1 tr. ř. jí byla uložena povinnost zaplatit poškozené Zaměstnanecké pojišťovně Škoda, IČ 46354182, se sídlem Husova 302, 293 01 Mladá Boleslav, škodu ve výši 123 331 Kč a poškozené K. N., narozené XY, bytem XY, XY, škodu ve výši 16 660 Kč a nemajetkovou újmu ve výši 298 166 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byly poškozené K. N. a Zaměstnanecká pojišťovna Škoda odkázány se zbytky svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Podle skutkové věty výroku o vině rozsudku nalézacího soudu se obviněná dopustila přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku tím, že
dne 10. 10. 2019 v 17.05 hodin na pozemní komunikaci č. XY v km 57,323, na mostě č. XY v XY ulici ve XY, okres XY, jako řidička osobního motorového vozidla značky Dacia Duster, registrační značky XY, kdy před vyznačeným přechodem pro chodce vlivem protisvětla a stínu neměla dostatečný výhled na přilehlý chodník, s vozidlem zrychlovala na 47 km/hod. a v prostoru vyznačeného přechodu pro chodce pravou přední částí vozidla narazila do levostranných partií mladistvé chodkyně K. N., narozené XY, která při pohybu po chodníku ve stínu s nasazenými sluchátky v uších, bez zastavení a bez dostatečného rozhlédnutí jí zprava vstoupila do vozovky 1,4 s před střetem, přičemž tak chodkyni střetem odhodila na komunikaci a způsobila jí těžké ublížení na zdraví v podobě zlomeniny pánve zasahující do skloubení kostrč-kyčel, zlomeninu ramének kosti stydké, zhmoždění lebky, otřesu mozku a podvrtnutí krční páteře, které si vyžádalo operace v celkové anestezii, ve dvou případech nasazení zevního fixátoru a osteosyntézu, spojené s bolestmi pánve, dolních končetin a hlavy, vylučující zátěž dolních končetin s možností pohybu po dobu nejméně 3 měsíců pouze za pomoci invalidního vozíku, následně chůzi za pomoci francouzských holí a rehabilitace, vyžadující hospitalizaci na chirurgickém oddělení FN Hradec Králové od 10. 10. do 30. 10. 2019 a následně v rehabilitačním oddělení Hostinné, s dobou léčení a omezením v obvyklém způsobu života významně přesahující dobu 6 týdnů, s možností trvalých následků.
3. Proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. 2 T 171/2022, podala obviněná odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 6. 2023, sp. zn. 11 To 106/2023, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 6. 2023, sp. zn. 11 To 106/2023, podala obviněná prostřednictvím své obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázala na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
5. Dovolatelka uvedla, že její argumentace směřuje (tak jako v předchozí fázi trestního řízení) do otázky naplnění subjektivní stránky přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku, tak i do otázky příčinné souvislosti mezi jednáním a způsobeným následkem. Nesouhlasila, že její jednání mělo být jednou z příčin škodlivého následku v rámci dopravní nehody, přičemž se mělo jednat o příčinu podstatnou. Upozornila na závěry znaleckého posudku Ing. Jaroslava Slavíka, z něhož vyplynulo, že hlavní příčinou vzniku dopravní nehody byl náhlý vstup chodkyně do vozovky v okamžiku, kdy řidička neměla žádnou možnost k zabránění vzniku dopravní nehody, jakož i rekapitulovala závěry revizního znaleckého posudku z oboru doprava Ústavu soudního inženýrství vysokého učení technického v Brně, pokud jde o postavení účastníků nehody, předstřetovou rychlost vozidla, možnost vnímat poškozenou z pozice řidiče, vliv oslnění sluncem atd. Podle dovolatelky nemohla naplnit všechny zákonné znaky projednávaného přečinu, neboť příčinou nehody byl neočekávaný, náhlý a bezmyšlenkovitý vstup chodkyně do koridoru jejího vozidla, jehož viditelnost nebyla pro chodkyni žádným způsobem snížena. Chodkyně tak pro obviněnou vytvořila náhlou a neočekávanou překážku. Vozidlo obviněné se pohybovalo 1,5 m od hranice chodníku, a to mimo stín, přičemž obviněná měla do koridoru své jízdy dostatečný rozhled, a pohybovala se tak rychlostí přiměřenou rozhledu. Chodkyně vstoupila z chodníku do vozovky bez zastavení, v rychlé chůzi, dívajíc se dolů před sebe, s nasazenými bodovými sluchátky, poslouchajíc hudbu, v čase 1,9 s před střetem, kdy se vozidlo obviněné nacházelo 23 m před místem střetu. Obviněná v tomto okamžiku nemohla chodkyni vidět. Rozpoznatelný vstup chodkyně nastal pro obviněnou 1,4 s před střetem, kdy se její vozidlo nacházelo ve vzdálenosti 18 m před místem střetu. Obviněná tak nemohla před chodkyní bezpečně zastavit ani při neuvažování vlivu oslnění. Obviněná přitom nebyla informována dopravním značením o přechodu pro chodce, neboť jej nemohla rozpoznat v důsledku oslnění. Odmítla tedy i závěr soudu, že měla dostatečný přehled o blížícím se přechodu pro chodce, byť v místě kolize nejela prvně.
6. Dovolatelka neakceptovala úvahu soudů, které vztáhly stejnou míru opatrnosti, kterou je řidička schopna v konkrétním případě vynaložit, i na místa ležící mimo jízdní pruhy pozemní komunikace. Podle jejího názoru požadavek obecných soudů na obviněnou ve věci možnosti odvrácení střetu v rychlosti přiměřené dohledu do stínu v rozsahu 23 až 30 km/h při uvažování intenzivního brzdění není přiměřený. Obviněná totiž na kritický pohyb chodkyně reagovala intenzivním brzděním, ale vzhledem ke krátké vzdálenosti již nemohla střetu zabránit. Tím, že chodkyně vytvořila zcela neočekávanou překážku, kterou obviněná s ohledem na princip omezené důvěry vyložený ve vztahu k této konkrétní situaci nemohla předpokládat a nemohla střetu předejít, jí nelze za této situace vytýkat, že preventivně nesnížila rychlost na 23 až 30 km/h či úplně nezabrzdila, aby mohla chodkyně přejít, anebo že neprovedla výrazný brzdný manévr, jehož potřeba se do okamžiku 1,4 s před střetem nejevila být nutnou. Nelze dovodit, že rychlost jízdy vozidla byla nepřiměřená dané situaci, kterou ke kritickému momentu dovedl neuvážený pohyb chodkyně. Proto nelze dovodit porušení §18, popř. §4 a §5 zákona o silničním provozu. Podle mínění obviněné z povinnosti řidiče neohrozit a neomezit chodce přecházejícího pozemní komunikaci, na kterou řidič odbočuje [§5 odst. 2 písm. f) zákona o silničním provozu], nevyplývá absolutní přednost chodce, který hodlá přejít pozemní komunikaci po přechodu pro chodce před přijíždějícími vozidly. Toto ustanovení nijak nevylučuje povinnosti chodce [§54 odst. 2 a §54 odst. 3 zákona o silničním provozu] se před vstupem na vozovku přesvědčit, zdali může vozovku přejít, aniž by ohrozil sebe i ostatní účastníky provozu, a nevstupovat na vozovku bezprostředně před blížícím se vozidlem. Ačkoliv poškozená přecházela vozovku po přechodu pro chodce, činila tak s potlačeným sluchovým vjemem (sluchátka v uších), čímž sebe nebo jiné ohrozila. S poukazem na princip omezené důvěry předpokládala, že poškozená splní své povinnosti chodce. Jednání obviněné soudy považují za porušení dopravních předpisů na rozdíl od poškozené, která bez rozhlédnutí, rychle a bez přerušení chůze vstoupila do vozovky, aniž se přesvědčila, zdali ji může přejít bez toho, že ohrozí sebe i ostatní účastníky provozu na pozemních komunikacích, nehodnotí. Porušení povinností poškozené jako chodkyně svým rozsahem podstatně převyšuje míru povinné opatrnosti obviněné. Obviněná žádnou z povinností uložených jí zákonem neporušila. Byla to poškozená chodkyně, jejíž jednání zavinilo vznik dopravní nehody, když si nepočínala dostatečně opatrně a porušila povinnosti chodce stanovené v §4 písm. a) a b), §54 odst. 2 a 3 zákona o silničním provozu. Obviněná připomněla, že kritériem nedbalostního zavinění je zachování potřebné míry opatrnosti, jakož i specifika oblasti dopravy. Shledal-li soud spoluzavinění chodkyně na způsobeném následku podstatným, resp. výrazným, není zřejmé, na základě jakých kritérií je určil ve výši 50 %.
7. V kontextu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v příčinné souvislosti s jednáním obviněné nemohlo dojít ke škodlivému následku na zdraví poškozené. Do jejího jednání vstoupila nová a samostatná příčina, která způsobila následek, jejž nemohla předvídat. Z hlediska příčinné souvislosti ve vztahu k jednání chodkyně není pochyb o tom, že povinnosti, které porušila, a její neodpovědný způsob jednání účastníka silničního provozu byl hlavní a významnou příčinou, v důsledku níž došlo k dopravní nehodě a vzniklému následku, který je v příčinné souvislosti s jejím porušením potřebné míry opatrnosti. Jednání chodkyně tak má povahu hlavní příčiny, která obviněnou zbavuje trestní odpovědnosti.
8. Rovněž adhezní výrok byl podle dovolatelky nesprávně hmotněprávně posouzen [§265b odst. 1 písm. h) tr. ř.]. Nárok na náhradu bolestného není uplatněn znaleckým posudkem znalce posuzujícího stanovení nemateriální újmy, který je nutnou podmínkou pro přiznání nároku. Zpráva o poškození zdraví neobsahuje výpis ze zdravotní dokumentace nutný pro posouzení újmy u poškozené. Nárok na ztížení společenského uplatnění je nepřezkoumatelný, když určení výše náhrady za ztížení společenského uplatnění musí být opřen o dostatečně zjištěný skutkový stav ohledně dopadů trvalé zdravotní újmy do schopností a možností poškozené. Náhrada škody na majetku za znehodnocené oblečení a osobní věci není poškozenou prokázána, vyjma dokladu o koupi bot. Náklady spojené s ošetřováním v rámci zajištění každodenních potřeb nelze v adhezním řízení prokázat čestnými prohlášeními bez provedení důkazu výpověďmi. Náhrada za náklady spojené s nákupem léků a doplňků stravy vyžaduje provést další dokazování, aby bylo stanoveno, zda léky bez lékařského předpisu a doplňky stravy jsou náklady skutečně účelně vynaložené v souvislosti se zraněním poškozené. Náklad za znalecký posudek v částce 18 000 Kč není nákladem účelně vynaloženým, neboť při určení výše náhrady nákladů za předložený znalecký posudek je soud vázán příslušným právním předpisem o způsobu výpočtu znalečného, a to do výše odpovídající výši znalečného, kterou by znalci za podání znaleckého posudku přiznal soud, pokud by jeho vypracování nařídil. Náklady na cestovné vyžadují další poměrně rozsáhlé dokazování, neboť není zřejmé, na základě jakého titulu požaduje poškozená úhradu amortizace vozidla, když nesprávně ve výpočtu postupuje podle cestovních náhrad zaměstnanců. K úhradě nemajetkové újmy v částce 200 000 Kč obviněná uvedla, že při posuzování oprávněnosti nároku poškozené na náhradu tzv. další nemajetkové újmy je třeba vycházet z ustanovení §2958 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, což soudy obou stupňů nerespektovaly. Přijetí soukromoprávní úpravy účinné od 1. 1. 2014 nic nemění na shora uvedeném, že k těmto nárokům musí poškozená předložit důkazy k jejich prokázání.
9. Na základě shora uvedeného obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení krajského soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal věc k novému projednání.
10. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání předeslal, že obviněná v podstatě pouze opakuje skutečnosti, které již na svou obhajobu uplatnila v předchozích fázích trestního řízení a s nimiž se ve věci činné soudy vypořádaly. Dovolatelka na podkladě vlastního důkazního a skutkového rozboru věci dospívá k závěru o absentující objektivní a subjektivní stránce trestného činu, jakož i o nepřezkoumatelnosti výroku o náhradě škody. Státní zástupce odkázal na odůvodnění rozhodnutí soudů, s nimiž se ztotožnil, neboť z nich plyne i náležitá právní kvalifikace jednání obviněné. Nelze dovodit existenci zjevných rozporů mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, když naopak soudy postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž odůvodnění rozhodnutí splňují požadavky stanovené v §125 odst. 1, resp. §134 odst. 2 tr. ř. Ostatně ani sama obviněná fakticky žádné zjevné rozpory ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nepopisuje. Neuplatnila ani jiné vady podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a státní zástupce žádné takové neshledal.
11. Podle názoru státního zástupce soudy správně zjištěný skutkový stav též správně kvalifikovaly. Byla naplněna nejen subjektivní stránka deliktu, ale též příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním obviněné a škodlivým následkem na těle poškozené. Z hlediska subjektivní stránky se obviněná dostatečně opatrně nechovala, zbytečně a neopatrně akcelerovala v situaci, kdy neměla potřebný, bezpečný rozhled. V důsledku toho se její rychlost stala nepřiměřenou podmínkám panujícím v místě nehody a obviněná se svou neopatrností připravila o možnost bezpečně a včas zabrzdit (nedostatečná viditelnost a nedostatečný přehled o dopravní situaci, ale navíc v místech, kterými často projížděla, a tudíž věděla, že se zde nachází chodník a přechod pro chodce, v odpoledních hodinách mohla snadno předvídat zvýšený pohyb osob). Obviněná porušila své povinnosti řidiče, které správně označily soudy, přičemž je porušila z nedbalosti. Z hlediska příčinné souvislosti obviněná ovládala rozhodný zdroj nebezpečí, tedy osobní automobil, a počínala si při tom ledabyle. Pokud by řídila vůz opatrně, zejména neakcelerovala poblíž přechodu pro chodce v místě, kam neměla výhled a kde mohla chodce snadno očekávat, tak by k dopravní nehodě vůbec nedošlo. Její počínání tedy jednoznačně představuje jednu z klíčových podmínek pro vznik újmy na těle poškozené. Výrazné spoluzavinění samotné poškozené na tom nic nemění. Soudy přitom toto spoluzavinění nepřehlédly, naopak je v souladu s judikaturou zohlednily v rámci zmírnění nabízející se právní kvalifikace činu.
12. Co se týče nesouhlasu obviněné s výrokem o náhradě škody, resp. nemajetkové újmy, státní zástupce stručně uvedl, že ve věci činné soudy disponovaly dostatečnými podklady k tomu, aby o náhradě rozhodly. Současně v rámci rozhodnutí o náhradě dostatečně zohlednily spoluzavinění samotné poškozené. V tomto směru tedy nepřisvědčil námitce obviněné, že podklady k rozhodnutí nejsou relevantní a přezkoumatelné.
13. Na základě výše uvedeného státní zástupce navrhl dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
14. Obviněná ve dvojí reakci na vyjádření státního zástupce opakovaně odkázala na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. a popřela, že by na místě nehody akcelerovala za nedostatečné viditelnosti a přehledu o dopravní situaci. Poté, co byla oslněna, již rychlost nezvyšovala. Že je v místě přechod pro chodce, si neuvědomovala. Státní zástupce opomíjí, že oslnění proniklo do koridoru jízdy obviněné v době, kdy poškozená náhle vstoupila na přechod. Obviněná poukázala na závěr revizního znaleckého posudku, podle něhož v čase, kdy byl pro řidičku vstup chodkyně rozpoznatelný, 1,4 sekundy před střetem, již řidička nemohla před chodkyní zastavit ani při neuvažování vlivu oslnění. Dovolatelka pak setrvala na svém návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání obviněné je podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, že je obviněná podala včas (§265e odst. 1 tr. ř.) jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. c) tr. ř.] a že splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
16. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněná odkázala na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
17. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Za právně relevantní dovolací argumentaci lze tedy považovat též takovou, která důvodně poukazuje na ty závažné procesní vady, které ve svých důsledcích zpravidla mají za následek porušení práva na spravedlivý proces a jsou podřaditelná pod alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
18. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Východiskem pro posuzování, zda je tento dovolací důvod naplněn, jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
IV. Důvodnost dovolání do výroku o vině
19. Dovolací soud předně konstatuje, že konfrontuje-li dovolací argumentaci obviněné stran závěrů soudů nižších stupňů o její vině s její dosavadní obhajobou a s její argumentací v odvolacím řízení, pak je zřejmé, že se touto svojí argumentací opakuje. Z judikatury dovolacího soudu přitom vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, resp. ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002). Naznačená situace v podstatě nastala i v posuzované trestní věci, poněvadž z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších soudů je zřejmé, že oba soudy se prakticky všemi námitkami obviněné zabývaly a dostatečným způsobem se s nimi vypořádaly.
20. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dovolací soud ve věci nezjistil zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, s obsahem provedených důkazů. Jak ostatně upozornil i státní zástupce, obviněná žádný konkrétní zjevný rozpor ani nezmiňuje (stejně jako nezmiňuje ani opomenuté či procesně nepoužitelné důkazy), když svou dovolací argumentaci soustřeďuje ke zpochybnění naplnění znaků stíhaného trestného činu. Dovolací soud nicméně pro úplnost doplňuje, že z odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu (body 15. až 20.), s nímž se soud odvolací ztotožnil, vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněné a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatelky, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
21. Jak výše uvedeno, obviněná ve svém mimořádném opravném prostředku zpochybnila naplnění znaků přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku.
22. K námitkám proti právnímu posouzení přečinu podle §147 odst. 1 tr. zákoníku je třeba uvést, že trestní odpovědnost v českém právu je založena na zásadě odpovědnosti za zavinění, z níž vyplývá, že bez zavinění není trestný čin ( nullum crimen sine culpa ). Podmínkou trestní odpovědnosti obviněného je tedy naplnění skutkové podstaty trestného činu, které musí být vždy zahrnuto zaviněním ve formě úmyslu či nedbalosti. Přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví. Jde o nedbalostní trestný čin, a proto se z hlediska subjektivní stránky vyžaduje nedbalost. O zavinění z nedbalosti může jít pouze tehdy, pokud povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou dány současně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2001, sp. zn. 3 Tz 182/2001). Z nedbalosti je trestný čin podle §16 odst. 1 tr. zákoníku spáchán, jestliže pachatel a) věděl, že může způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí (vědomá nedbalost), nebo b) nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl (nevědomá nedbalost).
23 . Kritériem nedbalosti je zachovávání potřebné míry opatrnosti pachatelem. Míra opatrnosti je dána spojením objektivního a subjektivního hlediska při předvídání způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem, neboť jedině spojení obou těchto hledisek při posuzování trestní odpovědnosti za trestný čin z nedbalosti odpovídá zásadě odpovědnosti za zavinění v trestním právu. K trestní odpovědnosti však musí být splněno i subjektivní kritérium nedbalosti. Subjektivní vymezení míry opatrnosti vyžaduje, aby mimo míry povinné opatrnosti (objektivní kritérium) bylo vzato v úvahu i subjektivní vymezení, které spočívá v míře opatrnosti, kterou je schopen vynaložit pachatel v konkrétním případě. Proto o zavinění z nedbalosti podle §16 odst. 1 tr. zákoníku jde jen tehdy, jestliže povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem jsou dány současně (srov. rozhodnutí č. 6/1988 Sb. rozh. tr.). Při posuzování subjektivní míry opatrnosti je třeba zvažovat jednak vlastnosti, zkušenosti, znalosti a okamžitý stav pachatele (vzdělání, kvalifikace, obecné i speciální zkušenosti, inteligence, postavení v zaměstnání apod.), jednak okolnosti konkrétního případu, ať už existují nezávisle na pachateli, nebo jsou jím vyvolané (prostředí a okolnosti spáchaného činu – zejména místo a čas činu) [srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1-139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 237].
24. V oblasti dopravy hranice okolností, které řidič může či nemůže předvídat, nelze dovozovat pouze hypoteticky, ale je třeba vycházet z objektivních okolností konkrétní dopravní situace, která může být charakterizována celou řadou faktorů. Z hlediska zavinění z nedbalosti to pak znamená, že kromě míry povinné opatrnosti vyplývající z pravidel silničního provozu zde existuje i subjektivní vymezení, jež spočívá v míře opatrnosti, kterou je schopen řidič v konkrétním případě vynaložit. V judikatuře vztahující se k trestným činům, k nimž došlo v dopravě, je opakovaně vyjádřena zásada, že řidič motorového vozidla může spoléhat na dodržení dopravních předpisů ostatními účastníky provozu na pozemních komunikacích, nevyplývá-li z konkrétní situace opak (tato zásada tzv. omezené důvěry v dopravě se uplatňuje nejen v dopravě silniční, ale i v ostatních druzích dopravy, řidič je však zároveň povinen zachovávat patřičnou opatrnost), jak připomíná Ústavní soud v nálezu ze dne 21. 12. 2020, sp. zn. II. ÚS 1711/20. Nejvyšší soud opakovaně poukazuje i na to, že „po účastníkovi silničního provozu nelze spravedlivě požadovat, aby bez dalšího předpokládal možné porušení pravidel tohoto provozu jinými účastníky a aby tomu přizpůsobil své počínání; naopak, není-li z okolností, které může účastník silničního provozu běžně vnímat či předvídat, zřejmé, že jiný účastník téhož provozu porušil své povinnosti, je oprávněn očekávat od ostatních účastníků silničního provozu dodržování stanovených pravidel. Účastník silničního provozu, který porušil pravidla tohoto provozu, pak na druhé straně nemůže očekávat dodržení těchto pravidel od ostatních účastníků, jestliže jim to znemožnil s ohledem na charakter a závažnost svého porušení pravidel silničního provozu“ (srov. rozhodnutí č. 43/1982, č. 45/2005-I. Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 6 Tdo 143/2011, a také ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až §421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1501–1517).
25. K naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu je nezbytné, aby zavinění pachatele též zahrnovalo všechny znaky objektivní stránky trestného činu, tj. jednání, následek a příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Přitom zavinění z nedbalosti není vyloučeno ani spoluzaviněním jiných osob, včetně poškozeného. V této souvislosti je možné připomenout výklad soudní praxe při posuzování otázky existence příčinné souvislosti v případech právě tzv. nehod v dopravě. Samotná příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním pachatele a způsobeným relevantním trestněprávním následkem (účinkem) zakládá trestní odpovědnost pachatele jen za předpokladu, je-li vývoj příčinné souvislosti alespoň v hrubých rysech zahrnut jeho zaviněním (srov. rozhodnutí č. 20/1981 a č. 21/1981 Sb. rozh. tr.). Zejména u trestných činů spáchaných v souvislosti s dopravní nehodou bývá každý následek zpravidla výsledkem více příčin, přičemž příčinou následku je každé jednání, bez kterého by následek nenastal. Určitá skutečnost (okolnost) neztrácí svůj charakter příčiny jen proto, že mimo ni byl následek způsoben ještě dalšími příčinami (okolnostmi, podmínkami). To znamená, že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí ještě další skutečnost, jež spolupůsobí ke vzniku následku, ovšem za předpokladu, že jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (srov. rozhodnutí č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). Jednání pachatele se stává příčinou i tehdy, když kromě něj vedlo k následku i jednání další osoby, ale pro posouzení trestní odpovědnosti pachatele je nutný závěr, že jeho jednání, tj. konkrétní projevy vůle navenek, byly příčinou dostatečně významnou pro vznik následku předvídaného trestním zákoníkem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 5 Tdo 275/2012; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 3 Tdo 1327/2012; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 5 Tdo 795/2012).
26. Nejvyšší soud na podkladě uvedených zásad posuzoval okolnosti, za nichž v přezkoumávané věci došlo k těžké újmě na zdraví, a shledal, že požadavku obviněné na její beztrestnost nebylo možné vyhovět, neboť závěry soudů obou stupňů jsou v souladu se všemi zjištěnými skutečnostmi. Dostatečně zohlednily míru zavinění obou účastníků silničního provozu a braly do úvahy jak zavinění poškozené, která se před vstupem do vozovky řádně nerozhlédla a nezkontrolovala, zda ze směru zleva nepřijíždí nějaké vozidlo, a vstoupila na přechod pro chodce téměř bezprostředně před blížícím se vozidlem, přičemž současně měla nasazená sluchátka a poslouchala hudbu, tudíž měla omezené sluchové vnímání přijíždějících vozidel, tak i obviněné, která s ohledem na povětrnostní podmínky, konkrétně oslnění odrážejícím se sluncem a z toho plynoucí nedostatečnou viditelnost do bezprostředního okolí vozovky, nepřizpůsobila rychlost jízdy, a svým vozidlem srazila poškozenou přecházející přechod pro chodce.
27. Pro posouzení příčinné souvislosti mezi jednáním obviněné a trestněprávně relevantním následkem v podobě těžké újmy na zdraví poškozené je významný průběh nehody. Podstatný je průběh nehodového děje, při němž obviněná tím, že nepřizpůsobila rychlost jízdy povětrnostním podmínkám a situaci v provozu na pozemních komunikacích, kdy v místě, o němž věděla, že se tam nachází přechod pro chodce, srazila svým vozidlem po přechodu pro chodce přecházející poškozenou, jinému z nedbalosti způsobila těžkou újmu na zdraví. Příčinou uvedené nehody bylo (mj.) nezastavení vozidla před přechodem pro chodce a sražení poškozené, která tento přechod v danou chvíli přecházela. Pokud by nebylo jednání obviněné (pokud by obviněná před přechodem pro chodce zastavila), nedošlo by ke sražení poškozené a ani k následku, který je vyjádřen popisem poškození jejího zdraví.
28. Podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí je patrné, že soudy tyto skutečnosti posuzovaly se závěrem, že následkem střetu vozidla obviněné s poškozenou byla zranění na těle poškozené, která měla charakter těžké újmy na zdraví. Není pochyb o tom, že tento následek nastal v příčinné souvislosti s dopravní nehodou. Tuto způsobila a spoluzavinila významnou měrou též obviněná (dále viz níže) a nelze rozhodně přijmout závěr, že by její jednání nepředstavovalo příčinu dostatečně významnou pro způsobení následku.
29. V posuzované věci obviněná porušila ustanovení §4 písm. a), §5 odst. 1 písm. b), §5 odst. 2 písm. f), §18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., když své chování nepřizpůsobila povětrnostním podmínkám a situaci v provozu na pozemních komunikacích, nevěnovala se plně řízení vozidla a nesledovala situaci v provozu na pozemních komunikacích a nezastavila vozidlo před přechodem pro chodce, v návaznosti na což došlo ke střetu jí řízeného vozidla s poškozenou. Neopatrný a aktuálním povětrnostním podmínkám nepřizpůsobený styl jízdy obviněné v blízkosti přechodu pro chodce, jehož si byla vědoma, poněvadž předmětným úsekem denně projížděla, byly v souladu s principem gradace příčinné souvislosti relevantní příčinou vzniku následku (účinku), bez které by k němu nedošlo. Obviněná v konkrétní situaci nezohlednila špatnou viditelnost v místě, kudy projížděla (sluneční svit se odrážel na mokré vozovce a jeho odlesky tak oslňovaly účastníky silničního provozu ve směru, v němž obviněná jela), a v daném úseku, ačkoliv se blížila k přechodu pro chodce, zvolila neadekvátně rychlou jízdu (tj. 47 km/h), v důsledku níž nebyla schopna zareagovat na přechod pro chodce vstoupivší poškozenou. Obviněná nedodržela dostatečnou míru opatrnosti a na blížící se přechod pro chodce, resp. poškozenou, vůbec změnou rychlosti, tedy zpomalováním, nereagovala, naopak rychlost před přechodem pro chodce mírně zvýšila, a to i přesto, že neměla dostatečný přehled o okolí blížícího se přechodu pro chodce, neboť jeho část se nacházela ve stínu vrhaném budovou, a tím, že byla oslňována odrážejícím se sluncem na vozovce, do stínu na chodníku neviděla. Ze závěrů revizního znaleckého posudku z oboru doprava vyplynulo, že ačkoli se obviněná, pokud se týká jejího výhledu na vozovku, pohybovala rychlostí přiměřenou rozhledu, v kontextu výhledu do stínu po pravé straně se pohybovala rychlostí vyšší než přiměřenou dané situaci. Jela rychlostí vyšší, než z jaké by dokázala zastavit před překážkou (chodcem) pohybující se ze stínu po pravé straně. Dovolací soud má ve shodě se soudy nižších stupňů za to, že při dodržení této opatrnosti (pomalá rychlost v blízkosti přechodu pro chodce, na který neměla dostatečný rozhled) obviněná měla a mohla poškozenou včas spatřit a adekvátně na ni reagovat tak, aby zabránila střetu svého vozidla s ní, a v návaznosti na to i následku v podobě těžké újmy na zdraví. Spoluzavinění poškozené, byť významné (viz níže), nijak nevylučuje trestní odpovědnost obviněné za škodlivý následek způsobený jejím nedbalostním jednáním.
30. Ze skutkových zjištění soudů vyplynulo, že poškozená vstoupila na přechod pro chodce rychlejší chůzí, a to bez rozhlédnutí, měla nasazená sluchátka, dívala se dolů směrem před sebe a na vozidlo obviněné, které vůbec nebrzdilo, nereagovala, čímž porušila ustanovení §54 odst. 2, 3 zákona č. 361/2000 Sb., z něhož vyplývá, že chodec smí přecházet vozovku, jen pokud s ohledem na vzdálenost a rychlost jízdy přijíždějících vozidel nedonutí jejich řidiče k náhlé změně směru nebo rychlosti jízdy, a nesmí vstupovat na přechod pro chodce nebo na vozovku bezprostředně před blížícím se vozidlem. Nalézací soud reflektoval závěr revizního znaleckého posudku z oboru doprava, z něhož vyplynulo, že z technického hlediska byly definovány dvě příčiny předmětné dopravní nehody, a to způsob jízdy řidičky vozidla, která jela rychlostí vyšší, než z jaké by dokázala zastavit před překážkou (chodcem) pohybující se ze stínu po pravé straně, ve spojení se způsobem chůze chodkyně, která na přechod pro chodce vstoupila v takové vzdálenosti před vozidlo řidičky, že tato by ani při neovlivněné viditelnosti nedokázala s vozidlem zastavit. Podle soudu bylo třeba přihlédnout i k tomu, že poškozená především sebe ohrozila tím, že dostatečně nevěnovala pozornost situaci v provozu na pozemních komunikacích, konkrétně jedním ze svých smyslů, a to sluchem, když měla nasazená sluchátka, poslouchala hudbu, a měla tím omezené sluchové vnímání přijíždějících vozidel. Pokud by se přitom před vstupem na přechod pro chodce řádně rozhlédla, vozidlo obviněné by podle závěrů revizního znaleckého posudku musela vidět.
31. V reakci na konkrétní dovolací námitky obviněné lze pouze doplnit, že vstup poškozené do vozovky po přechodu pro chodce nelze vyhodnotit jako neočekávaný a náhlý natolik, že by činil obviněnou beztrestnou. Poškozená vstoupila na přechod sice velmi krátce (méně než 2 s před střetem s vozidlem obviněné), nicméně i tak se jednalo o interval, kdy poškozená stihla ujít tři kroky po přechodu a ocitla se téměř v polovině jízdního pruhu obviněné, než došlo k předmětnému střetu. Kromě toho, že obviněná místo dobře znala z osobní zkušenosti (ač tuto skutečnost upozaďuje), byla též dopravní značka o přechodu pro chodce rozeznatelná v okamžiku, kdy bylo možno registrovat vstup poškozené do vozovky. Stejně tak bylo patrné v tomto okamžiku i vodorovné dopravní značení přechodu. Registrovat bylo možno i v protisměru jedoucí, již zastavené bílé vozidlo zn. Škoda, které dávalo poškozené přednost a jehož řidič J. S. dal dokonce poškozené pokyn rukou, že může přecházet. Je třeba odmítnout naznačené tvrzení dovolatelky, že nemohla (a neměla) vnímat provoz v zastíněné části jejího jízdního pruhu podél rovněž zastíněného chodníku, neboť nepochybně je povinností řidiče sledovat provoz nejen v kompletním jízdním pruhu svém, nýbrž i v jízdních pruzích ostatních, jakož i na chodníku, podél něhož jede. V opačném případě by postrádala opodstatnění ustanovení zákona např. opřednosti v jízdě, ustanovení o zákazu ohrozit nebo omezit chodce „který zjevně hodlá přecházet pozemní komunikaci po přechodu pro chodce“ apod. Souhlasit lze, že přednost chodce v dané situaci není absolutní, jakož i s tím, že na dané situaci se spolupodílela svým zaviněním i poškozená. Dovolatelka však preparovala toliko některé technické údaje plynoucí ze znaleckého posudku z oboru doprava, bez širší souvislosti těchto výstupů. Poukaz na to, že viditelnou se jí stala poškozená v době 1,4 s před střetem, kdy již nemohla před chodkyní zastavit ani při neuvažování vlivu oslnění, není relevantní a objektivní. Vozidlo se totiž v tomto okamžiku nacházelo nezanedbatelných 18 m před místem střetu, přičemž obviněná jela rychlostí 43 km/h a akcelerovala na konečných 47 km/h. Z videozáznamu i znaleckého posudku přitom tato akcelerace jednoznačně vyplývá a nelze přisvědčit obviněné, že by před střetem intenzivně brzdila, avšak již bylo pozdě. Poškozenou jednoduše neviděla, resp. přehlédla a srazila. Stalo se tak ovšem mj. v důsledku toho, že jela rozhledovým podmínkám nepřiměřeně rychle, přičemž pokud by brzdný manévr měl být zvládnut za intenzivního brzdění, musela by jet podle znaleckého posudku rychlostí 23 až 30 km/h (při neintenzivním brzdění dokonce rychlostí 19 až 26 km/h). Pokud takový požadavek obviněná odmítla a setrvala na stanovisku, že jela rychlostí přiměřenou rozhledu, jde o pouhou polemiku s tím, že v důsledku nepřiměřené rychlosti (byť tato nepřekročila maximální povolenou rychlost v obci), kdy nemohla mít a neměla přehled o kompletním dění v jejím jízdním pruhu a přilehlém chodníku, vjela na přechod pro chodce, kde na poslední chvíli zaregistrovala poškozenou bez možnost adekvátní reakce – brzdění bez střetu s poškozenou. Jednoduše vyjádřeno s odkazem na §18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. nejela takovou rychlostí, aby byla schopna zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled. Obviněná totiž evidentně do kritických míst pohybu poškozené do posledního okamžiku a vcelku dlouhou dobu neviděla pro oslnění sluncem mokré vozovky a stín vrhaný budovou, přesto do takové oblasti vjela nepřiměřenou akcelerující rychlostí a spoluzpůsobila střet s poškozenou na přechodu pro chodce. Za daných okolností tedy nelze uvažovat o tom, že by na vzniklé situaci nenesla vinu.
32. Ačkoli se obviněná distancovala od následku dopravní nehody tvrzením o přerušení příčinné souvislosti, nelze takové konstrukci přisvědčit. Obviněná totiž pominula, že její jednání spočívající v porušení povinností podle §4 písm. a), §5 odst. 1 písm. b), §5 odst. 2 písm. f), §18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. bylo příčinou nehody a tím i následků na zdraví poškozené. Tato příčina byla dostatečně významnou pro vznik následku. Jak shora vyloženo, jednání pachatele má povahu příčiny i tehdy, když kromě něj k následku vedlo jednání další osoby, poněvadž příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo. V posuzované věci k jednání obviněné přistoupila další skutečnost, a to jednání poškozené. Tato skutečnost, která spolupůsobila při vzniku následku, spočívala v tom, že poškozená porušila ustanovení §54 odst. 2, 3 zákona č. 361/2000 Sb. V předmětné věci ovšem nenastala situace, kdy by jednání obviněné nahradila jiná příčina, aby ve smyslu tzv. teorie přerušení příčinné souvislosti nebylo možno dovozovat příčinnou souvislost mezi jednáním obviněné a následkem na zdraví poškozené. Muselo by se totiž jednat o samostatnou příčinu (odlišnou od jednání obviněné), která způsobila účinek bez ohledu na jednání pachatele, jestliže pachatel nedbalostního deliktu příčinný průběh nepředvídal jako možný, resp. ani předvídat neměl a nemohl, pročež by nemohl za takový následek ani trestně odpovídat. O takovou situaci se však s ohledem na jednání obviněné a popsané okolnosti případu zjevně nejednalo. Princip omezené důvěry v dopravě nevylučuje potřebnou míru opatrnosti, kterou musí řidič vozidla zachovat, naopak tuto doplňuje a uplatní se až v případě, kdy řidič neměl možnost a schopnost předvídat, že dojde k nehodě, neboť podstatou principu omezené důvěry v dopravě je, že se řidič při provozu na pozemních komunikacích může spoléhat na to, že ostatní účastníci budou dodržovat pravidla provozu, pokud z konkrétních okolností nevyplývá opak. V posuzované věci je stěžejní, že obviněná řídila vozidlo vzhledem ke snížené viditelnosti nepřiměřenou rychlostí, a to v bezprostřední blízkosti přechodu pro chodce, jehož existence si byla s ohledem na dennodenní průjezd daným úsekem vědoma. Za této situace ji nezbavuje trestní odpovědnosti za způsobenou dopravní nehodu podíl poškozené na vzniklém následku, neboť příčinná souvislost mezi jednáním obviněné, resp. porušením specifikovaných povinností řidiče, a následkem spočívajícím v kolizi jí řízeného vozidla s poškozenou, která poškozené přivodila závažná zranění mající charakter těžké újmy na zdraví, nebyla přerušena a je třeba ji považovat za zachovanou. Pokud jde o podíl poškozené na vzniklém následku, resp. o její zavinění, dovolací soud se ztotožňuje se soudy nižších stupňů, které dospěly k závěru, že jde o spoluzavinění ve výši 50 %. Jestliže byly znaleckým posudkem definovány dvě příčiny dopravní nehody, a to jednání obviněné a jednání poškozené, přičemž ze skutkových zjištění soudů se podává, že obě ženy se na vzniklém následku podílely stejnou měrou, nelze shledat uvedené procentuální vyčíslení nedůvodným. Takový závěr soudy nižších stupňů náležitě a věcně správně odůvodnily, přičemž procentuální vyjádření spoluzavinění je produktem volné úvahy soudů v návaznosti na výsledky provedeného dokazování a zvážení podílu jednání poškozené jako příčiny dopravní nehody. Zároveň uvedené závěry soudů vyvrací tvrzení dovolatelky, že snad pouze její jednání bylo posouzeno jako porušení předpisů, zatímco jednání poškozené nikoli. Nutno upozornit též na to, že spoluzavinění poškozené vedlo již soud prvního stupně k správnému nepoužití kvalifikované skutkové podstaty podle §147 odst. 2 tr. zákoníku, tedy posouzení jednání obviněné též jako porušení důležité povinnosti (viz zejména usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1476/2015, aj.)
33. Nejvyšší soud tak uzavírá, že právní posouzení skutku jako přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku považuje z hlediska naplnění objektivní i subjektivní stránky uvedeného přečinu za správné a odpovídající provedeným důkazům a učiněným skutkovým zjištěním.
V. Důvodnost dovolání do výroku o náhradě škody
34. Obviněná vytkla i nesprávnost výroku o náhradě škody, resp. nemajetkové újmy. Co do námitky nesprávnosti uvedeného výroku nutno připomenout, že tzv. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení jako důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. se může týkat i výroku o povinnosti obviněného nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu způsobenou trestným činem nebo vydat bezdůvodné obohacení získané trestným činem, ovšem jen tehdy, jestliže dovolatel namítá porušení hmotného práva. Typicky jde o porušení hmotněprávního předpisu, jímž se řídí režim náhrady škody nebo nemajetkové újmy, resp. vydání bezdůvodného obohacení, zejména v ustanoveních, která upravují odpovědnost za způsobenou škodu či nemajetkovou újmu nebo za získání bezdůvodného obohacení, rozsah náhrady škody nebo vydání bezdůvodného obohacení, společnou odpovědnost za škodu apod. Hmotněprávní problematika řešící otázku odpovědnosti za vznik škody je s účinností od 1. 1. 2014 obsažena v ustanoveních §2894 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“). Podle §2894 občanského zákoníku (v nejobecnější podobě) platí, že povinnost nahradit jinému újmu zahrnuje vždy povinnost k náhradě újmy na jmění (škody).
35. V trestním řízení se povinnost uhradit škodu stanoví podle §228 odst. 1 tr. ř., podle něhož, odsuzuje-li soud obžalovaného pro trestný čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu nebo kterým se na úkor poškozeného bezdůvodně obohatil, uloží mu v rozsudku, aby poškozenému nahradil majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu v penězích nebo aby vydal bezdůvodné obohacení, jestliže byl nárok včas uplatněn (§43 odst. 3), nestanoví-li tento zákon jinak; nebrání-li tomu zákonná překážka, soud uloží obžalovanému vždy povinnost k náhradě škody nebo k vydání bezdůvodného obohacení, jestliže je výše škody nebo rozsah bezdůvodného obohacení součástí popisu skutku uvedeného ve výroku rozsudku, jímž se obžalovaný uznává vinným, a škoda v této výši nebyla dosud uhrazena nebo bezdůvodné obohacení nebylo dosud v tomto rozsahu vydáno.
36. V projednávané věci uložil nalézací soud obviněné podle §228 odst. 1 tr. ř. povinnost zaplatit poškozené Zaměstnanecké pojišťovně Škoda škodu ve výši 123 331 Kč (tato část povinnosti obviněné k náhradě škody však v podaném dovolání nebyla nijak rozporována ani napadena) a poškozené K. N. škodu ve výši 16 660 Kč a nemajetkovou újmu ve výši 298 166 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal obě poškozené se zbytky jejich nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Dovolatelka pak ve vztahu k poškozené K. N. rozporovala zejména výši jednotlivých položek tvořících výrok podle §228 odst. 1 tr. ř. s ohledem na jejich „neprůkaznost“, dokonce i těch, které soudem prvního stupně nebyly přiznány (náklady na ošetřování a náklady na léky a doplňky stravy). Lze ve stručnosti konstatovat, že stran výroku o povinnosti obviněné k náhradě majetkové škody i nemajetkové újmy Nejvyšší soud shledal vady, které by musely vést ke kasaci rozhodnutí soudů nižších stupňů. Rozhodnutí nejsou dostatečně odůvodněná (zejména rozhodnutí soudu odvolacího) a tudíž přezkoumatelná, není z nich jednoznačně patrno, z jakého titulu, na základě jakých konkrétních ustanovení kterého hmotněprávního předpisu byly nároky přiznány a v jaké jednotlivé výši, když je nadto zřejmé, že do uplatněných nároků soud prvního stupně zasahoval a redukoval je. V rámci imateriální újmy bylo pozitivně rozhodováno na základě podkladů, které ve smyslu ustálené judikatury Nejvyššího soudu nesplňují požadavky podkladů kvalifikovaných, zejména v podobě znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví stanovení nemajetkové újmy, event. o tzv. další majetkové újmě bylo rozhodnuto zcela bez odůvodnění. Přitom Ústavní soud v rámci dodržování principu spravedlivého procesu lpí na adekvátním odůvodnění rozhodnutí soudů (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 1997, sp. zn. III. ÚS 271/96), jehož deficity ve smyslu přílišné strohosti způsobující nepřezkoumatelnost zasahují do ústavněprávní sféry. Pokud trestní soudy rozhodují podle §228 odst. 1 tr. ř., kladou se na kvalitu jejich rozhodnutí stejné nároky jako na rozhodnutí civilních soudů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2012, sp. zn. III. ÚS 2954/2011).
37. Prioritním důvodem, proč napadené rozhodnutí o povinnosti obviněné k náhradě škody obecně nemohlo obstát, však byla zjištění plynoucí ze sdělení zmocněnce poškozené Nejvyššímu soudu, dokladovaná přiloženými písemnostmi. Z těchto vyplynulo, že poškozená z obavy před promlčením jejích nároků již dne 10. 10. 2022 podala obžalobu na pojišťovnu Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, (dále jen „pojišťovna“) povinnou z titulu pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla obviněné. Věc byla vedena u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 27 C 118/2022 pro částku 903 503,65 Kč. Své nároky (co do jednotlivých titulů shodně) uplatnila poškozená rovněž v řízení trestním. Dne 27. 3. 2023 (tj. 2 dny před rozhodnutím soudu prvního stupně v předmětné trestní věci) byla uzavřena dohoda o narovnání mezi poškozenou a pojišťovnou, podle níž zůstala sporná míra spoluúčasti poškozené na dopravní nehodě, tak i výše jednotlivých uplatněných nároků poškozené. Pojišťovna se zavázala uhradit poškozené jednorázovou částku ve výši 400 000 Kč na vypořádání veškerých nároků, poškozená se zavázala k úplnému zpětvzetí žaloby ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 27 C 118/2022, jakož i ke zpětvzetí připojení se k trestnímu řízení proti obviněné vedeného Okresním soudem v Trutnově pod sp. zn. 2 T 171/2022 (viz bod IV. dohody o narovnání). Pojišťovna oznámila dne 12. 4. 2023 právnímu zástupci poškozené, že své peněžité plnění z dohody poskytla. Usnesením ze dne 3. 5. 2023, sp. zn. 27 C 118/2022, Obvodní soud pro Prahu 8 zastavil řízení ve věci z důvodu zpětvzetí žaloby žalobkyní – poškozenou, neboť žalovaná – pojišťovna již plnila.
38. Ke shora uvedenému možno doplnit, že z titulu tzv. povinného ručení je primárně povinna plnit poškozené pojišťovna. Podle §6 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla) se pojištění odpovědnosti vztahuje na každou osobu, která je povinna nahradit újmu způsobenou provozem vozidla uvedeného v pojistné smlouvě. Podle odst. 2 nestanoví-li tento zákon jinak, má pojištěný právo, aby pojistitel za něj uhradil v rozsahu a ve výši podle občanského zákoníku poškozenému a) způsobenou újmu vzniklou ublížením na zdraví nebo usmrcením, b) účelně vynaložené náklady spojené s péčí o zdraví zraněného zvířete a způsobenou škodu vzniklou poškozením, zničením nebo ztrátou věci, jakož i škodu vzniklou odcizením věci, pozbyla-li fyzická osoba schopnost ji opatrovat, c) ušlý zisk, d) účelně vynaložené náklady spojené s právním zastoupením při uplatňování nároků podle písmen a) až c); v souvislosti se škodou podle písmene b) nebo c) však jen v případě marného uplynutí lhůty podle §9 odst. 3 nebo neoprávněného odmítnutí anebo neoprávněného krácení pojistného plnění pojistitelem, pokud poškozený svůj nárok uplatnil a prokázal a pokud ke škodné události, ze které tato újma vznikla a kterou je pojištěný povinen nahradit, došlo v době trvání pojištění odpovědnosti, s výjimkou doby jeho přerušení. Podle odst. 3 nebylo-li ujednáno jinak, poskytne pojistitel plnění v rozsahu a ve výši podle odstavce 2 v penězích nejvýše do limitu pojistného plnění stanoveného v pojistné smlouvě. Podle odst. 4 má pojištěný dále právo, aby pojistitel za něj uhradil příslušnou zdravotní pojišťovnou uplatněný a prokázaný nárok na náhradu nákladů vynaložených na zdravotní péči hrazenou z veřejného zdravotního pojištění podle zákona upravujícího veřejné zdravotní pojištění, jestliže zdravotní pojišťovna vynaložila tyto náklady na zdravotní péči poskytnutou poškozenému, pokud ke škodné události, ze které tato újma vznikla a kterou je pojištěný povinen nahradit, došlo v době trvání pojištění odpovědnosti, s výjimkou doby jeho přerušení.
39. Je zřejmé, že poškozená uplatnila své nároky z titulu způsobení majetkové škody i nemajetkové újmy dopravní nehodou vůči pojišťovně v občanskoprávním řízení, které však bylo zastaveno z důvodu uzavření dohody o narovnání podle §1903 o. z., podle něhož dosavadní závazek lze nahradit novým závazkem i tak, že si strany ujednáním upraví práva a povinnosti mezi nimi dosud sporné nebo pochybné. Na základě takového postupu pak poškozená obdržela i plnění pojišťovny ve výši 400 000 Kč (i náklady občanskoprávního řízení ve výši 37 026 Kč). Nesplnila však svůj závazek ke zpětvzetí vznesení nároku na náhradu škody v řízení trestním, byť mezi uzavřením dohody o narovnání a vyhlášením odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně uplynuly pouhé dva dny. Zmocněnec poškozené osobně dohodu o narovnání podepsal, k závěrečnému hlavnímu líčení v trestní věci se však již nedostavil (ač jeho termín vzal na vědomí), stejně jako k veřejnému zasedání konaného u odvolacího soudu. Soudy nižších stupňů tedy v rozporu s dohodou o narovnání neobdržely informaci o tom, že pojišťovna poškozené již plnila, a to v konečném důsledku v rozsahu vyšším, než jak poškozené přiznal svým rozhodnutím podle §228 odst. 1 tr. ř. soud prvního stupně. Přitom podle Nejvyššího soudu, ač fakticky nedošlo v občanskoprávním řízení k rozhodnutí soudu o nároku poškozené vůči pojišťovně, je třeba situaci uzavření dohody o narovnání, která vedla k zastavení občanskoprávního řízení o nárocích poškozené, považovat svým významem za totožnou z hlediska §44 odst. 3 tr. ř. Podle tohoto ustanovení totiž návrh podle §43 odst. 3 tr. ř., tedy návrh poškozeného, aby obviněnému soud v odsuzujícím rozsudku uložil povinnost nahradit v penězích mj. škodu nebo nemajetkovou újmu, jež byla poškozenému trestným činem způsobena, nelze podat, bylo-li o nároku již rozhodnuto v občanskoprávním nebo v jiném příslušném řízení. Pokud poškozená akceptovala podle §1903 o. z. nahrazení závazku pojišťovny závazkem k úhradě 400 000 Kč (a toto plnění i bylo poskytnuto), byl nárok poškozené fakticky vypořádán a občanskoprávní řízení v návaznosti na to zastaveno.
40. Obecně totiž adhezní řízení nezná překážku litispendence (překážku věci rozsouzené) na rozdíl od řízení občanskoprávního. Samotné uplatnění nároku na náhradu majetkové škody, nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení v civilním či jiném řízení nebrání uplatnění stejného nároku v řízení trestním. Lze tedy vést obě řízení, nicméně pro trestní řízení je podstatné skončení věci v občanskoprávním řízení. Nelze totiž uplatňovat nárok, o němž již bylo rozhodnuto, třebaže toto rozhodnutí doposud není v právní moci. Pokud trestní soud zjistí, že již bylo o nároku poškozeného vydáno rozhodnutí v občanskoprávním nebo jiném příslušném řízení, soud vysloví usnesením, že tato osoba nemůže v trestním řízení příslušný nárok uplatňovat (§206 odst. 3, 4 tr. ř.). Konstantní judikatura jako takovou překážku vnímá i dohodu o narovnání (§1903 o. z.) uzavřenou mezi obviněným a poškozeným, pokud se týká závazku obviněného k náhradě škody nebo k vydání bezdůvodného obohacení. Důsledkem uzavření takové dohody je zánik závazku k náhradě škody nebo k vydání bezdůvodného obohacení, takže těchto nároků se poškozený nemůže domáhat v adhezním řízení. V takovém případě totiž dohoda o narovnání představuje nový závazek, jehož právním důvodem vzniku není náhrada škody způsobená trestným činem nebo vydání bezdůvodného obohacení získaného takovým činem na úkor poškozeného, ale jedná se o smluvní závazek. Uvedené závěry je pak třeba vztáhnout i na případ, kdy dohoda o narovnání byla uzavřena mezi poškozenou a pojišťovnou.
41. V důsledku toho měl být již soud prvního stupně činný v trestní věci dovolatelky včas vyrozuměn o popsaných skutečnostech, tedy o narovnání vztahu mezi poškozenou a pojišťovnou, díky kterému byla poškozená uspokojena v jejích nárocích v míře převyšující pozitivní rozhodnutí okresního soudu podle §228 odst. 1 tr. ř. Pak by soud správně musel rozhodnout podle §206 odst. 3, 4 tr. ř. ve vazbě na §44 odst. 3 tr. ř., že K. N. jako poškozenou k hlavnímu líčeni nepřipouští a o jí vzneseném návrhu na náhradu škody vůbec nemělo být rozhodnuto.
VI. Způsob rozhodnutí
42. Nejvyšší soud na základě výše uvedeného uzavírá, že dovolání obviněné do výroků soudů nižších soudů o její vině je zjevně neopodstatněné. V části rozhodnutí o povinnosti k náhradě škody a nemajetkové újmy však bylo shledáno (byť soudy nezaviněné) pochybení způsobující rozhodnutí o povinnosti dovolatelky podle §228 odst. 1 tr. ř. ve vztahu k poškozené K. N. (výrok o povinnosti zaplatit škodu ve výši 123 331 Kč Zaměstnanecké pojišťovně Škoda nebyl dovoláním napaden ani vůči němu nelze popsané důvody shledané vady vztahovat), ač nárok této poškozené již byl uspokojen plněním pojišťovny. Nejvyšší soud proto podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 6. 2023, sp. zn. 11 To 106/2023, v části, v níž bylo zamítnuto odvolání obviněné proti výrokům o povinnosti k náhradě škody a nemajetkové újmy poškozené K. N. a o odkázání této poškozené se zbytkem jejích nároků na řízení ve věcech občanskoprávních, a v těchto výrocích zrušil také rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. 2 T 171/2022. Podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Zároveň z uvedených důvodů nebylo namístě činit rozhodnutí o odkazu poškozené na občanskoprávní řízení podle §229 odst. 1 tr. ř., neboť jako poškozená neměla být k hlavnímu líčení připuštěna a o jí vzneseném nároku nemělo být rozhodováno. Ve zbývajícím rozsahu pak rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího zůstala nezměněna. Nejvyšší soud rozhodl tímto usnesením v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. b) tr. ř., tedy pokud napadené rozhodnutí částečně zrušil, aniž by sám ve věci meritorně rozhodl, a aniž by bylo nutno věc vrátit k novému projednání a rozhodnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 3. 1. 2024
Mgr. Pavel Göth
předseda senátu