ECLI:CZ:NS:2024:7.TDO.1102.2023.1
sp. zn. 7 Tdo 1102/2023-663
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 1. 2024 o dovolání obviněného Ing. Richarda Čemuse , nar. 3. 1. 1958 v Praze, trvale bytem Varhulíkové 1578/14, Praha, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2023, sp. zn. 44 To 146/2023, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 3 T 77/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. Richarda Čemuse odmítá .
Odůvodnění:
I.
Stručné shrnutí dosavadního řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. 3. 2023, sp. zn. 3 T 77/2022, byl obviněný shledán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku.
2. Podle skutkových zjištění se obviněný trestného činu dopustil v podstatě tím, že dne 15. 4. 2012 a následně dne 23. 4. 2012, v ulici XY XY na Praze 4, v bistru nacházejícím se v prodejně XY, s úmyslem získat pro svou potřebu finanční prostředky a tyto nikdy nevrátit, z pozice jednatele společnosti G.F.G. Afinace, s. r. o., jakožto dlužníka, podepsal dvě Smlouvy o půjčce, v rámci nichž poškozený J. I. jakožto věřitel poskytl v obou případech finanční půjčku ve výši 4 000 000 Kč, tedy celkem 8 000 000 Kč. Ke každé z těchto smluv bylo zřízeno podle požadavku poškozeného zajištění v podobě směnky vlastní na směnečný peníz uvedený ve smlouvě, tedy 4 000 000 Kč, avalované v obou případech obviněným a splatné v obou případech dne 31. 7. 2012, přičemž obviněný takto učinil, ač si byl vědom, že nedisponuje prostředky, ze kterých by dluh vůči poškozenému mohl uhradit, neboť jeho špatná finanční situace plynula mj. ze skutečnosti, že dne 23. 5. 2011 nabylo právní moci usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 pod č. j. 49 EXE3176/2010, jímž byla na jeho osobu jakožto povinného nařízena exekuce týkající se jeho nesplaceného dluhu ve výši jistiny 10 000 000 Kč vyplývající z jeho pozice avala v rámci jiného závazkového vztahu, a zároveň tak učinil za situace, kdy se již nejméně od 16. 5. 2008 systematicky zbavoval svého majetku, jak je mu kladeno za vinu v pravomocném rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 4 T 127/2014, kterým byl obviněný odsouzen pro pokračující trestný čin poškození věřitele podle §222 odst. 1, 4 písm. a) tr. zákoníku. V rozporu s uzavřenou smlouvou, v rámci níž se snažil získat důvěru poškozeného osobním ručením, tak byl při uzavírání smlouvy o půjčce srozuměn se špatnou finanční situací nejen svou, ale z pozice jednatele společnosti G.F.G. Afinace, s. r. o., věděl, že ani tato společnost nedisponuje a nebude disponovat finančními prostředky na úhradu tohoto dluhu, a od počátku také věděl, že půjčkou získané peníze použije částečně na úhradu svých vlastních dluhů a poškozenému dluh neuhradí, přičemž do současné doby přes opakované výzvy poškozeného dluh ani částečně neuhradil, následně přestal s poškozeným komunikovat zcela, čímž mu způsobil škodu v celkové výši 8 000 000 Kč.
3. Za tento trestný čin soud prvního stupně uložil obviněnému podmíněný trest odnětí svobody v trvání 2 let se stanovenou zkušební dobou na 2 roky a přiměřenou povinnost tuto škodu v průběhu zkušební doby podle svých sil uhradit. Současně mu soud uložil nahradit poškozenému škodu ve výši 8 000 000 Kč.
4. Obviněný se proti prvostupňovému rozhodnutí odvolal. Městský soud v Praze jeho odvolání usnesením ze dne 29. 5. 2023, sp. zn. 44 To 146/2023, podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Obsah dovolání a vyjádření k němu
5. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. s odkazem na §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
6. Ve svém dovolání namítl, že odvolací soud pochybil v hmotněprávním posouzení subjektivní stránky trestného činu ve vztahu ke škodě, resp. k následku trestného činu, neboť ztotožnil zavinění ve vztahu k uvedení v omyl se zaviněním ve vztahu k následku, k čemuž obviněný odkázal na závěry Nejvyššího soudu z jeho usnesení ze dne 5. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 226/2023. Připomněl, že předchozí závazky mezi ním (popř. jím zastupovanou právnickou osobou) a poškozeným byly zcela splaceny a „půjčky, které jsou předmětem tohoto trestního řízení, tak byly první z řady několika půjček […], které nebyly poškozenému splaceny“. Obviněný vytkl, že odvolací soud jeho zavinění posuzoval zpětným pohledem, tedy se znalostí následujících událostí. Odvolal se na svou obhajobu z předchozího řízení, podle které chtěl dluh zaplatit z vratek na dani z přidané hodnoty, jež měla obdržet společnost Inovační technologické centrum – VÚK, a. s., kterou měl odvolací soud nesprávně odmítnout s tvrzením, že jejich očekávání nebylo oprávněné, neboť oprávněnost nebo neoprávněnost takového očekávání nelze hodnotit až zpětně na základě výsledku soudních sporů o uznání nadměrných odpočtů daně z přidané hodnoty; subjektivní stránka a její posouzení se váže k době převzetí zápůjček. K tomu připojil, že i kdyby se snad na postup při správě daně spoléhal bez přiměřených důvodů, jak uváděly soudy v předchozím řízení, pak by šlo o stav lhostejnosti, který by nestačil k naplnění subjektivní stránky úmyslného trestného činu, k čemuž odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 3 Tdo 107/2015, ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 5 Tdo 211/2013 a další.
7. Vadného posouzení zavinění ve vztahu k následku se soud měl dopustit také s přihlédnutím k tomu, že nehodnotil, nakolik se obviněný při svém jednání spoléhal na eventuální pomoc své rodiny. Podle obviněného soud totiž vzal v úvahu pouze to, zda nakonec byla taková finanční pomoc ze strany rodiny poskytnuta, nikoli, zda na ni obviněný spoléhal. K tomu opět odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 3 Tdo 107/2015. Z provedeného dokazování navíc vyplynulo, že mu synové již v minulosti byli nápomocni při splácení jiného dluhu, což měl potvrdit i sám poškozený. O připravenosti k pomoci ve své výpovědi hovořil i syn obviněného Ing. Ondřej Čemus.
8. Obviněný dále namítl zjevný rozpor mezi skutkovými závěry soudů a provedeným dokazováním, a to ve vztahu ke skutečnostem rozhodným pro posouzení zavinění. Konkrétně měl soud prvního stupně uvést, že obviněný nemohl pro absenci vlivu na společnost Inovační technologické centrum – VÚK, a. s., která měla společnosti G.F.G. Afinace, s. r. o., poskytnout peníze na splnění dluhu, očekávat, že by k takové transakci skutečně došlo. To však mělo být podle obviněného prokázáno svědeckou výpovědí syna obviněného, Ing. Ondřeje Čemuse, jenž byl v rozhodné době předsedou představenstva společnosti Inovační technologické centrum – VÚK, a. s. Vrácení jedné z půjček navíc bylo zajištěno směnkou avalovanou právě touto společností.
9. Zjevný rozpor obviněný namítl i mezi skutkovými závěry a provedeným dokazováním ve vztahu k příčinné souvislosti mezi omylem poškozeného a jím učiněnou majetkovou dispozicí. Poškozený měl totiž ve své výpovědi uvést, že pro něj nebyla rozhodující majetková situace společnosti G.F.G. Afinace, s. r. o., jíž půjčky poskytoval, a ani obviněného, nýbrž se spoléhal na společnost Inovační technologické centrum – VÚK, a. s. Bylo to ručení této společnosti, které motivovalo poškozeného k majetkové dispozici. Jakékoli uvedení nepravdivých skutečností týkajících se společnosti Inovační technologické centrum – VÚK, a. s., či jejich zamlčení pak nebylo nikdy předmětem obvinění. Znovu odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 3 Tdo 107/2015, a také na rozsudek ze dne 19. 7. 2000, sp. zn. 8 Tz 136/2000.
10. Dále obviněný namítl opomenutí důkazu znaleckým posudkem k ceně nemovitostí, jejichž převodem měl být vyrovnán i závazek z předmětných půjček. Obviněný tento znalecký posudek nechal vypracovat k veřejnému zasedání o odvolání; odvolací soud však tento důkaz neprovedl s odůvodněním, že nemovitosti byly poškozenému pouze vráceny na základě neuhrazení kupní ceny.
11. Nakonec namítl porušení zásady subsidiarity trestní represe a zásady ultima ratio , neboť věc měla soukromoprávní základ. Společenská škodlivost pak měla být snížena neopatrností poškozeného, a věc se měla řešit v soukromoprávní rovině. Společně a zároveň s tím pak obviněný namítl i zjevný rozpor mezi skutkovými závěry a obsahem provedených důkazů stran „pasivity“ poškozeného, tedy jeho nečinnosti ve vztahu k vymáhání splatných dluhů za obviněným. Tato pasivita nemůže být odůvodněna zdravotním stavem poškozeného, neboť jeho zdravotní problémy jej začaly limitovat až po téměř 6 letech po splatnosti obou půjček.
12. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i jemu předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně, s tím, že návrh dalšího postupu po takové kasaci se již z dovolání nepodává.
13. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství nejdříve uvedl, že formulované dovolací námitky v převážném rozsahu směřují proti skutkovým závěrům soudu prvního stupně, a to i pokud formálně míří do hmotněprávního posouzení, což lze sledovat zejména u namítání do posouzení subjektivní stránky trestného činu. K tomu státní zástupce připojil, že v rovině skutkového zjištění nelze v postupu soudu prvního stupně shledat jakýkoli nesoulad, natož nesoulad zjevný.
14. K otázce zavinění státní zástupce uvedl, že není rozhodné, zda obviněný v minulosti splatil jiné půjčky. Pokud pak obviněný odkázal na jeho očekávání příjmu z nadměrných odpočtů na dani z přidané hodnoty společnosti Inovační technologické centrum – VÚK, a. s., opomenul, že soud prvního stupně vycházel nejen z toho, nakolik byly tyto vratky očekávatelné, ale také z toho, jaký měl obviněný na uvedenou společnost vliv, totiž že neměl vliv žádný.
15. Za nepřípadný označil odkaz obviněného na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 3 Tdo 107/2015, a to z důvodu diametrálně odlišného skutkového základu. Naopak sám odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. 5 Tdo 771/2010, podle kterého může být dáno úmyslné zavinění u trestného činu podvodu i tehdy, pokud se pachatel spoléhal na nejistou budoucí událost.
16. K námitce do příčinné souvislosti státní zástupce uvedl, že je založena na selektivní interpretaci výpovědi poškozeného, neboť obviněný přehlíží, že v jiné části poškozený vypověděl o jeho představě značného majetku obviněného jako avalisty, a tedy nešlo o čisté spoléhání se na finanční situaci společnosti Inovační technologické centrum – VÚK, a. s.
17. Neprovedení důkazu znaleckým posudkem hodnoty nemovitosti pak bylo řádně odůvodněno odvolacím soudem, který poukázal především na to, že poškozený kvůli nezaplacení kupní ceny od kupní smlouvy odstoupil. Posléze pak sice byla uzavřena smlouva o finančním vyrovnání, ovšem jejím předmětem již tato nemovitost nebyla.
18. K námitce do uplatnění zásady subsidiarity trestní represe státní zástupce uvedl, že se poškozený snažil domoci své pohledávky i prostředky soukromého práva, ovšem neúčinně. Jednáním obviněného byla způsobena značná škoda, a navíc nelze relevantně namítat nedostatečně obezřetný přístup poškozeného, pokud jeho závazek byl zajištěn směnkami a byl naopak ujišťován obviněným o jeho solventnosti.
19. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
20. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno obhájcům obviněného k možné replice, čehož však nebylo využito.
III.
Přípustnost dovolání
21. Nejvyšší soud jako soud příslušný k rozhodnutí o dovolání (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je v této trestní věci přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na k tomu určeném místě (§265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
IV.
Důvodnost dovolání
22. Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. ve spojení s dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
IV. a)
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. s odkazem na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
23. Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., které jsou v dané kombinaci naplněny, jestliže byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (srov. §265a odst. 2 tr. ř.), ač v řízení mu předcházejícím, tedy soudem prvního stupně, byla učiněna rozhodná skutková zjištění, určující pro naplnění znaků trestného činu, která by byla ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo by byla založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo by ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
24. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se tak vztahuje ke skutkovým zjištěním, respektive k procesnímu postupu soudů v důkazním řízení. Cílem zařazení tohoto dovolacího důvodu s účinností od 1. 1. 2022 do §265b odst. 1 tr. ř. byla kodifikace dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, která se vyvinula pod vlivem judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, nebo nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04). Podle zmíněné soudní praxe bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech přezkoumat i procesní postup orgánů činných v trestním řízení a skutková zjištění soudů, i když takové dovolací námitky neodpovídaly žádnému ze zákonem dříve vymezených dovolacích důvodů, a to v zásadě tehdy, pokud se v důkazním řízení vyskytla alespoň jedna ze tří skupin vad, jež mohly mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. První skupinu tvořily takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvořily případy, v nichž důkaz, respektive jeho obsah, nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupinu pak tvořily případy tzv. extrémního (zjevného) nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna. Jde o svévolné hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, zejména případy tzv. deformace důkazu. Tento stav nicméně mohl být shledán jen tehdy, pokud by skutková zjištění soudů vůbec neměla v důkazech obsahový podklad, případně pokud by byla dokonce opakem toho, co bylo obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. Tento extrémní nesoulad ale není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily (např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14). Již z logiky věci plynulo, že se tyto judikaturou vymezené vady musely vztahovat k rozhodným skutkovým zjištěním určujícím pro naplnění znaků trestného činu.
25. Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu s účinností od 1. 1. 2022 tedy reálně nedošlo k rozšíření mezí dovolacího přezkumu též na otázky skutkové. Smyslem jeho zakotvení byla pouze výslovná kodifikace již dříve judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu vymezených a výše zmíněných nejtěžších vad důkazního řízení, pro něž se obecně vžil pojem tzv. extrémního nesouladu. Na tom ničeho nemění ani skutečnost, že zákonodárce v tomto směru neužil přímo pojem „extrémní rozpor“. Nyní nově výslovně zakotvený dovolací důvod je proto nutno vykládat v zásadě shodně, jak byl ve smyslu dosavadní bohaté judikatury chápán extenzivní výklad §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021 (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 11 Tdo 972/2022).
26. Pod uplatněný dovolací důvod lze s jistou mírou tolerance podřadit námitku zjevného rozporu mezi skutkovým zjištěním o očekávání plnění společnosti Inovační technologické centrum – VÚK, a. s., ze strany obviněného a provedeným dokazováním (konkrétně výpovědí svědka Ing. Ondřeje Čemuse), námitku zjevného rozporu mezi skutkovým zjištěním motivace poškozeného (s ohledem na navazující závěr o příčinné souvislosti), která ho vedla k majetkové dispozici a provedeným dokazováním, a konečně námitku do opomenutí důkazu neprovedením znaleckého posudku k hodnotě nemovitosti. Všechny tyto námitky jsou však zjevně neopodstatněné.
27. Pod tento dovolací důvod naopak nešlo podřadit námitku zjevného rozporu mezi skutkovým zjištěním o procesní aktivitě poškozeného v soukromoprávní rovině a provedeným dokazováním, neboť tato okolnost není významná pro naplnění znaků trestného činu, jak vyžaduje zákon v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Následné úkony poškozeného totiž nejsou rozhodným skutkovým zjištěním, určujícím pro naplnění znaků (dříve spáchaného) trestného činu. V tomto směru se tedy Nejvyšší soud argumentací obviněného nezaobíral.
28. K první uvedené námitce Nejvyšší soud zejména odkazuje na bod 11. odvolacího rozhodnutí, ve kterém odvolací soud řádně vysvětlil, proč z provedeného dokazování nevyplývají ty skutečnosti, kterých se dovolává obviněný. Především vyjádření jeho syna svědka Ing. Ondřeje Čemuse, že by za obviněného býval splnil jeho dluhy, odvolací soud označil za pouhé tvrzení, a tedy mu nepřikládal váhu. K tomu Nejvyšší soud souhlasně připojuje, že jak plyne z bodu 4. prvostupňového rozhodnutí a z protokolu o hlavním líčení ze dne 7. 12. 2022 na č. l. 416, svědek netvrdil, že by obviněnému kdy slíbil nebo s ním uzavřel dohodu o tom, že by za něj plnil jeho závazky. To naopak vyvrátil, když uvedl, že „[t]u půjčku si bral[a společnost G.F.G. Afinace, s. r. o.], tak proč bych měl dohodu s otcem? Já nevím, o čem tady otec hovořil …“. Nejvyšší soud tak nemá vůči napadenému skutkovému závěru žádných výhrad, přičemž z provedeného dokazování vyplývá, že v době trestněprávně relevantního jednání nebyla mezi obviněným a jeho synem žádná dohoda.
29. Tato námitka je proto zjevně neopodstatněná, v důsledku čehož jsou pak nadbytečné úvahy nad postavením svědka ve společnosti Inovační technologické centrum – VÚK, a. s., a nad nároky této společnosti na odpočet daně z přidané hodnoty. Lze ovšem, opět v souladu se závěry soudů činných dříve ve věci konstatovat, že jednak obviněný neměl v době sjednání shora uvedených půjček v této korporaci žádné formální postavení, v důsledku kterého by ji mohl bez dalšího zavázat k jakémukoli plnění (a také to neučinil). Tato společnost pak sice obdržela za určité předcházející (okamžiku sjednání smluv o půjčce) období daňovou vratku, což ovšem – opět bez dalšího – nemůže podkládat závěr, že je obdrží i za období další, což se také nestalo. S ohledem na její majetek pak byl – byť v roce 2014, přesto lze pro dokreslení doplnit – u ní zjištěn úpadek, přičemž podle konečné zprávy insolvenčnímu správci nebylo ani předáno účetnictví a statutární orgán s ním nespolupracoval.
30. K druhé uvedené námitce Nejvyšší soud uvádí, že z výpovědi poškozeného nevyplývá, že by spoléhal pouze na ručení společnosti Inovační technologické centrum – VÚK, a. s., jak naznačuje obviněný ve svém dovolání. Naopak podle bodu 3. prvostupňového rozhodnutí z jeho výpovědi plyne, že si představoval, že má obviněný majetek ve značné výši a že netušil, že se obviněný svého majetku zbavuje. To plyne i z protokolu o hlavním líčení ze dne 7. 9. 2022, na č. l. 368. Opak nedokazuje ani v dovolání citovaný úryvek z výpovědi poškozeného (z níž jinak soudy vycházely), ve kterém popisuje okolnosti svědčící o solventnosti společnosti Inovační technologické centrum – VÚK, a. s., neboť z toho úryvku plyne toliko to, že zdání o dobré situaci této společnosti bylo faktorem při rozhodování poškozeného o poskytnutí půjčky, nikoli že by šlo o faktor výlučný. Nakonec to plyne i z toho, že citované úvahy poškozeného jsou v jeho výpovědi uvozeny slovem „navíc“, přičemž jako další faktor poškozený uvedl, a to dokonce v pořadí předně, dlouhodobou spolupráci právě s obviněným. Nejvyšší soud proto nemohl této dovolací námitce přisvědčit, neboť obviněný účelově vynechává podstatné části výpovědi poškozeného, čímž ji ve svůj prospěch selektivně desinterpretuje.
31. Tato námitka je zjevně neopodstatněná.
32. Ke třetí námitce Nejvyšší soud nejdříve vysvětluje, že obecně platí, že dokazování není bezbřehé, nýbrž je limitováno zjištěním skutkového stavu, o kterém neexistují důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, jenž je pro rozhodnutí nezbytný. Soud proto nemusí realizovat všechny důkazní návrhy, které strany učiní (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. 7 Tdo 171/2023). Jak pak dovodil Ústavní soud (nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, uveřejněný pod č. 32/2004 Sb. n. a u.), k neakceptování důkazního návrhu obviněného lze přikročit z následujících (alternativních) důvodů. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
33. Nejvyšší soud pak odkazuje na bod 13. odvolacího rozhodnutí, ve kterém soud pregnantně odůvodnil neprovedení důkazu jeho nadbytečností a nepodstatností. Nemovitosti, jejichž hodnota měla být podle důkazního návrhu znalecky hodnocena, byly v daném momentu předmětem koupě mezi poškozeným (jako prodávajícím) a společností El Toro Negro, s. r. o., kterou ovládal syn obviněného David Čemus (jako kupujícím). Konkrétně mělo dojít k (zpětnému) prodeji nemovitostí (které původně vlastnili synové obviněného a poškozený je odkoupil, nicméně v době předcházející sjednání smluv o půjčce, popsaných ve shora uvedené skutkové větě a bez vztahu k tomuto obchodu) od poškozeného společnosti El Toro Negro, s. r. o., ovšem jak vyplynulo z provedených důkazů, kupujícím nikdy nebyla uhrazena kupní cena a poškozený od smlouvy odstoupil. Tím figurování daných nemovitostí ve vztazích mezi poškozeným a obviněným, resp. osob z jeho okolí, skončilo. V návaznosti na to si pak původní smluvní strany koupě sjednaly vzájemné vyrovnání pohledávek (odvíjejících se od mezitímně provedených investic do nemovitostí), avšak předmětem tohoto nového právního vztahu již nebyly nemovitosti (jako takové) o sporované hodnotě. Nebyl proto žádný důvod hodnotu těchto nemovitostí dokazovat, s čímž Nejvyšší soud souhlasí.
34. Tato námitka je rovněž zjevně neopodstatněná.
35. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [za užití §265b odst. 1 písm. m) tr. ř.] nebyl naplněn.
IV. b)
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. s odkazem na §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
36. Obviněný ve svém dovolání dále uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. také s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., které jsou v dané kombinaci naplněny, jestliže byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (srov. §265a odst. 2 tr. ř.), byť to spočívalo na nesprávném hmotněprávním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Předmětem právního posouzení je nicméně skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje obviněný v dovolacím řízení.
37. Pod tento dovolací důvod je podřaditelná námitka obviněného do posouzení naplnění subjektivní stránky trestného činu a do porušení zásady subsidiarity trestní represe. Tyto námitky jsou však zjevně neopodstatněné.
38. K první uvedené námitce Nejvyšší soud nejdříve vysvětluje, že k trestní odpovědnosti za trestný čin podvodu podle §209 tr. zákoníku zákon vyžaduje úmyslné zavinění (§13 odst. 2 tr. zákoníku). K naplnění formálních znaků tohoto trestného činu je tedy, stran znaků základní skutkové podstaty, zapotřebí, aby pachatel jednal úmyslně, ať už formou přímého úmyslu, v němž chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo nepřímého (eventuálního) úmyslu, v němž pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Dále platí, že subjektivní stránka trestného činu se musí vztahovat ke všem znakům objektivní stránky trestného činu. U trestného činu podvodu tak úmysl musí pokrývat nejen uvedení v omyl, ale i vznik škody, obohacení a příčinnou souvislost mezi nimi (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 226/2023).
39. Pokud obviněný ve svém dovolání namítl, že soudy v předchozím řízení pochybily při posuzování jeho zavinění k následku trestného činu podvodu, konkrétně ke způsobení škody, pak Nejvyšší soud prvně připomíná, že podle skutkového zjištění soudu prvního stupně si obviněný „musel být vědom minimálně té skutečnosti, že nebude možné v tak krátké lhůtě splatnosti dostát závazkům ze smluv o půjčce, přesto však tyto smlouvy uzavřel“ (bod 15. prvostupňového rozhodnutí). Podle soudu se obviněný jako avalista zaručil směnky zaplatit „s vědomím, že již před podpisem obou smluv o půjčkách i směnek se sám veškerého majetku zbavil, a [proto] fakticky poškozenému žádnou záruku neposkytuje“ (bod 18. prvostupňového rozhodnutí), čímž jednal v úmyslu přímém (bod 19. prvostupňového rozhodnutí). S tím se ztotožnil i soud odvolací (bod 8. odvolacího rozhodnutí).
40. I Nejvyšší soud se pak s navazujícím hmotněprávním posouzením zavinění učiněným soudy v předchozím řízení ztotožňuje. Ze skutkových zjištění, kterými je Nejvyšší soud v rámci uplatněného dovolacího důvodu vázán, totiž vyplývá, že obviněný věděl, že se dopouští podvodného jednání a že toto povede k majetkové dispozici, aniž by ta byla kompenzována adekvátní a materiálně pravou pohledávkou (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 226/2023, bod 43.), čímž byla naplněna vědomostní složka zavinění. Obviněný navíc evidentně chtěl, aby k této majetkové dispozici došlo, přičemž majetková dispozice je smyslem sjednané zápůjčky, tedy byla naplněna i volní složka v tom smyslu, že měl obviněný pozitivní vztah k následku trestného činu.
41. Pokud se pak obviněný ve svém dovolání odkazoval na již shora citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 226/2023, pak Nejvyšší soud upozorňuje na rozdílnost v této a odkazované věci, ve které bylo rozhodnuto kasačně z důvodů, že se soudy v předchozím řízení zaviněním ve vztahu k následku nezabývaly, ztotožnily zavinění k jednání se zaviněním k následku a skutkově nevyloučily, že obviněný skutečně mohl zamýšlet svůj dluh řádně plnit. V této věci se však zaviněním obviněného soudy zabývaly, a na řádně zjištěném skutkovém podkladu (zejména bod 15. prvostupňového rozhodnutí) dostatečně odůvodnily, že obviněný věděl, že nebude moct dluh včas splnit, a s tímto vědomím jednal.
42. Stejně nepřípadný je i odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 3 Tdo 107/2015, neboť toto rozhodnutí je postavené na odlišném skutkovém základu. V citované věci se totiž – vedle dalších rozdílných okolností – obviněná podle skutkových zjištění mohla spoléhat na příjem svého manžela, a to při vrácení půjčky ve výši 15 000 Kč (což je rovněž zřetelný skutkový rozdíl), zatímco v projednávané věci se obviněný nemohl důvodně spoléhat na pomoc svých synů nebo společnosti Inovační technologické centrum – VÚK, a. s.
43. Jinak řečeno, pro právní posouzení jednání obviněného je namístě vycházet z učiněných skutkových zjištění, podle nichž, zjednodušeně řečeno a vedle dalších momentů, obviněný v zastoupení své společnosti, která nedisponovala dostatečnými finančními prostředky, půjčil od poškozeného souhrnnou částku 8 000 000 Kč, v době, kdy se, byť byl avalistou současně podepsané směnky, sám aktivně zbavoval svého majetku a bylo proti němu vedeno exekuční řízení (tedy žádné zajištění reálně svým postavením avalisty neposkytl), což poškozenému nesdělil a kdy se nemohl relevantně spoléhat na jakékoli získání peněz od třetích subjektů. Lze doplnit, že (jak bylo dále zjištěno) získané peníze byly obratem převedeny na účty jiných subjektů, případné další vklady vybrány v hotovosti, přičemž ke vrácení půjčky ve sjednané době ani později nedošlo. Obviněný přitom jednal cíleně sebe a zastoupenou právnickou osobu obohatit, tedy nejsou namístě ani jakékoli úvahy o lhostejnosti k následku, ať již pravé či nepravé (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, str. 343 a 344). Takovému skutkovému ději odpovídá právní posouzení jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, a to spáchaný v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, na čemž ničeho nemění ani skutečnost, že v dřívější době, tedy za jiných ekonomických okolností, obviněný své jiné závazky splnil. Lze pak doplnit, že v daném ohledu soudy primárně vycházely ze skutečností existujících v době sjednání závazků, nikoli jen skutečností následných, byť pro dokreslení bylo nepochybně namístě i konstatovat, že ke splacení předmětných půjček nikdy (ani později) nedošlo.
44. Námitka obviněného, kterou uvedené právní posouzení zpochybnil, je zjevně neopodstatněná.
45. K námitce do porušení zásady subsidiarity trestní represe Nejvyšší soud nejdříve vysvětluje, že zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoně, je trestným činem, a proto ho obecně lze považovat za čin, který je společensky škodlivý. Opačný závěr v podobě konstatování nedostatečné společenské škodlivosti činu by bylo možné učinit jen výjimečně v případech, v nichž z určitých závažných důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi, a pokud posuzovaný čin svou závažností neodpovídá ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2011, sp. zn. 5 Tdo 17/2011, uveřejněné pod č. 75/2011 Sb. rozh. tr.). Společenskou škodlivost pak nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe nemá být trestněprávně postižen z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Dlužno doplnit, že žádným formálním výčtem není stanoveno, zda a jaká formální kritéria by měla jako prvky společenské škodlivosti sloužit – výše zmíněné ustanovení §39 odst. 2 tr. zákoníku je tak jen jedním z myslitelných vodítek k posuzování společenské škodlivosti, nikoli výlučným (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. I. ÚS 1704/13), z čehož plyne, že orgány činné v trestním řízení mohou v konkrétní věci vzít v úvahu i jiné vlivy, například podíl (participaci) oběti na spáchání trestného činu nebo příčiny a podmínky, za kterých byl trestný čin spáchán [JELÍNEK, J., MULÁK, J. Subsidiarita trestní represe (doktrinální, normativní a judiciální pohled – český pohled). In: GŘIVNA, T. et al. Symbióza trestního práva a kriminologie. K odkazu prof. Oto Novotného. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2022, s. 23].
46. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio , z něhož vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
47. Své dovolání obviněný směřoval především do zásady ultima ratio , kdy konkrétně uvedl, že nemělo být přikročeno k trestněprávní represi, neboť věc je soukromoprávního charakteru, a tedy se měla řešit prostředky soukromého práva. Obecně je pravda, a vyplývá to i z obviněným odkazované judikatury především Ústavního soudu, že v případě jednání se soukromoprávním základem nemůže trestní právo nahrazovat ochranu práv a právních zájmů jednotlivce v oblasti soukromoprávních vztahů, ale naopak má nastupovat až v případě celospolečenského zájmu (nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, uveřejněné pod č. 42/2004 Sb. n. a u.). Co ovšem připomněl Nejvyšší soud a co obviněný ve svém dovolání přehlíží, je, že tuto zásadu nelze uplatňovat tak široce, aby to prakticky vedlo k negaci použití prostředků trestního práva jako nástroje k ochraně majetku (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 8 Tdo 1035/2010). Jinými slovy, samotná skutečnost, že jde nějakou situaci do jisté míry napravit i jinak než v rovině trestního práva, ještě bez dalšího neznamená, že trestní právo musí ustoupit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 3 Tdo 82/2012). Takovým výkladem by se působnost trestního práva zásadně vyprázdnila, neboť řadě trestných činů odpovídá nějaká správněprávní nebo soukromoprávní alternativa (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 226/2023). Samotný odkaz na skutečnost, že má nějaký čin soukromoprávní základ, tedy nemůže být bez dalšího opodstatněný. Lze odkázat i na bod 12. odvolacího rozhodnutí, kde se s touto námitkou již vypořádal odvolací soud.
48. Je také zčásti pravda, jak naznačuje obviněný, že prostředky trestní represe nesmí sloužit k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, ovšem pouze potud, pokud nejsou splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti (nález Ústavního soudu uveřejněný pod č. 42/2004 Sb. n. a u.); pokud je ale založena trestnost pachatele, potom samozřejmě trestní právo může sloužit k uspokojení typicky nároku na náhradu škody, čemuž slouží tzv. adhezní řízení, jež je neodmyslitelnou součástí naplnění účelu trestního řízení (§1 odst. 1 tr. ř.), kterým je rovněž ochrana práv poškozeného (nález Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. III. ÚS 2916/15, uveřejněný pod č. 35/2017 Sb. n. a u.). Významné pak také je, že samotný po činu následující postup a procesní aktivita poškozeného při uplatňování jeho subjektivních práv v soukromoprávní rovině nehraje při posouzení zásady subsidiarity trestní represe roli, a jde tak o nesouvisející otázku, kterou se Nejvyšší soud nebude zabývat. Znovu lze odkázat na bod 12. odvolacího rozhodnutí.
49. Obviněný ve svém dovolání upozornil rovněž na nedostatečnou obezřetnost poškozeného. Již dříve Nejvyšší soud vysvětlil, že jde-li o soukromoprávní vztah, je jistě namístě klást na jeho samotné účastníky, aby dbali na ochranu svých majetkových zájmů, tedy aby postupovali obezřetně a aby dodržovali alespoň elementární zásady opatrnosti, zvláště když jsou k tomu k dispozici snadno dosažitelné prostředky. Z hlediska principů, na nichž je založen demokratický právní stát, je jistě nepřijatelné, aby trestním postihem jednoho účastníka soukromoprávního vztahu byla nahrazována nezbytná míra opatrnosti druhého účastníka při ochraně jeho vlastních práv a majetkových zájmů (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2023, sp. zn. 7 Tdo 498/2023, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010, uveřejněné pod č. 66/2010 Sb. rozh. tr., srov. nález Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. IV. ÚS 3470/22, bod 47 a násl.). To ovšem neznamená, že by jakákoli neopatrnost poškozeného vedla k vyloučení trestnosti, když účelem trestního práva je mj. chránit oběti trestné činnosti, a to i ty, které se před ní samy dostatečně nechránily (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2023, sp. zn. 7 Tdo 512/2023). Aby neopatrnost poškozeného trestnost činu prizmatem subsidiarity trestní represe vyloučila, musela by tato neopatrnost být natolik závažná, že by vyloučila zájem společnosti na trestní represi pachatelova jednání. Taková míra závažnosti počínání poškozeného, který se např. snažil pojistit si splnění dluhu prostřednictvím avalu (přičemž však nebyl záměrně informován o reálné bezúčelnosti takového zajištění), přitom nebyla v této věci dána.
50. Tato námitka je v celém svém rozsahu zjevně neopodstatněná.
51. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [opět za užití §265b odst. 1 písm. m) tr. ř.] tak nebyl naplněn.
V.
Závěr
52. Ze shora uvedených závěrů vyplývá, že dovolací argumentaci zčásti nešlo podřadit pod žádný dovolací důvod, ve zbytku jí pak nešlo přiznat opodstatnění. Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
53. Nejvyšší soud rozhodl podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 1. 2024
JUDr. Radek Doležel
předseda senátu