ECLI:CZ:NS:2024:8.TDO.1144.2023.1
sp. zn. 8 Tdo 1144/2023-3336
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 1. 2024 o dovolání obviněného J. K. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 7. 2023, č. j. 4 To 176/2023-3303, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 42 T 63/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněný J. K. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel”) byl rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 6. 3. 2023, č. j. 42 T 63/2022-3279, uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Za tento trestný čin (jednání popsané ve výroku citovaného rozsudku) byl podle §209 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 12 (dvanácti) měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 (třiceti) měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněnému dále uloženo, aby podle svých sil uhradil způsobenou škodu. O náhradě majetkové škody bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 1, 2 tr. ř.
2. Rozsudek Okresního soudu v Mostě ze dne 6. 3. 2023, č. j. 42 T 63/2022-3279, napadl obviněný odvoláním, které Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 3. 7. 2023, č. j. 4 To 176/2023-3303, podle §256 tr. ř. zamítl.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V dovolání výslovně uvedl, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . Podle obviněného soudy porušily jeho právo na řádnou obhajobu, resp. nestranné posouzení věci, neboť jednostranně a nesprávně hodnotily provedené důkazy. V této souvislosti zdůraznil, že soudy vycházely ze svědeckých výpovědí M. M., L. S. a A. B., aniž přihlédly k tomu, že většina ostatních svědků uvedla, že komunikace poškozených probíhala výhradně s M. M. s tím, že osobu obviněného neznají. Obsah této komunikace tak byl mimo režii obviněného, který svědkovi M. poskytl k dispozici bankovní účet, avšak výhradně k jeho podnikatelské činnosti, tj. inzerci a reklamě. V této souvislosti dovolatel zdůraznil, že netušil, že uvedený svědek „kombinuje“ pracovní záležitosti s charitou. Závěrem podaného dovolání zmínil, že z předložených důkazů nevyplývá jednoznačný závěr, že byl veden úmyslem vylákat od poškozených peněžní částky a naplnil tak skutkovou podstatu přečinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Obžalobou předložené důkazy byly podle jeho názoru hodnoceny pouze v jeho neprospěch a došlo tak k porušení zásady in dubio pro reo. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 7. 2023, č. j. 4 To 176/2023-3303, a rozsudek Okresního soudu v Mostě ze dne 6. 3. 2023, č. j. 42 T 63/2022-3279, zrušil a Okresnímu soudu v Mostě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, nebo sám ve věci rozhodl tak, že jej zprostí obžaloby.
4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten předně uvedl, že z textu uplatněného dovolacího důvodu lze mít za to, že vychází ze znění trestního řádu před novelou účinnou od 1. 1. 2022, avšak uplatněné námitky tento dovolací důvod nenaplňují. Je tomu tak podle státního zástupce z důvodu, že v rámci uplatněných námitek není uvedeno, že by skutková zjištění soudů obou stupňů byla ve zjevném rozporu s provedenými důkazy, že by byla založena na procesně nepoužitelných důkazech či nebyly provedeny navrhované důkazy. Dovolání rovněž neobsahuje jakékoliv námitky, že by provedené důkazy byly při jejich hodnocení jakkoliv deformovány. Podané dovolání se rovněž nijak nevypořádává s tím, proč by měl být zjevně nesprávný závěr nalézacího soudu, který vycházel z výpovědi svědka M., podle něhož dovolatel celou trestnou činnost inicioval a organizoval. Navíc výpověď tohoto svědka není osamocena, když je podpořena svědeckými výpověďmi dalších svědků, včetně listinných důkazů, z nichž především plyne, že předmětné finanční prostředky směřovaly na účet otce obviněného, který obviněný sám ovládal. Podle státního zástupce pak dovolání rovněž nenaplňuje podmínky dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., což odpovídá úvodní textaci podaného dovolání, neboť dovolatel neuvádí žádné konkrétní námitky proti právní kvalifikaci předmětného skutku či námitky, podle nichž by napadené rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. S ohledem na uvedené skutečnosti státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a současně vyjádřil svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§265c tr. ř.] shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§265e odst. 1, 2 tr. ř.]. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku [§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.]. Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním [§265f odst. 1 tr. ř.] a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem [§265d odst. 2 tr. ř.].
8. Obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V této souvislosti výslovně uvedl, že předmětná rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . Z námitek podaného dovolání je zřejmé, že obviněný uvedený dovolací důvod uplatnil (jak uvedl ve svém vyjádření i státní zástupce) ve významu znění trestního řádu účinného do 1. 1. 2022. Nejvyšší soud postupoval podle §59 odst. 1 tr. ř. a dovolání posuzoval nejen podle argumentace obviněného, že předmětná rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, což v době podání dovolání formálně odpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak zmíněné námitky tento dovolací důvod nenaplňují, neboť jde o námitky převážně procesní, nikoli hmotně právní, jak vyžaduje toto ustanovení, ale v duchu zmíněného §59 odst. 1 tr. ř. je posuzoval z hlediska jejich obsahu, jak na ně bylo v minulosti nahlíženo v řadě rozhodnutí Ústavním soudem, a to do přijetí novely trestního řádu účinné od 1. 1. 2022. Z uvedeného důvodu (viz níže) je podřadil pod dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném od 1.1.2022). Z uvedeného ustanovení pak vyplývá, že tento dovolací důvod je naplněn, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy . K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto bylo reakcí na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu (viz shora) a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněných ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněných neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu pak byla konstatována možnost tří případů, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod. Shodně též se vyjádřil Ústavní soud ve svém rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 581/22.
9. Ve vztahu k uvedenému lze tedy konstatovat, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které primárně směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování, pokud nemají charakter pochybení, v tomto dovolacím důvodu výslovně zmíněných . Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině [ve skutkovém zjištění] je výsledkem určitého procesu, který primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu relevantních námitek.
III. Důvodnost dovolání
10. Nejvyšší soud považuje primárně za nutné uvést, že není jeho úkolem jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný (extrémní) nesoulad. Nadto lze dodat, že existence případného zjevného (extrémního) nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
11. V návaznosti na obecnou charakteristiku dovolacích důvodů a význam dovolání je vhodné rovněž obecně ve vztahu k předmětné trestní věci a obsahu námitek dovolatele uvést, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci [§2 odst. 5 tr. ř.] a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením [odpovídajícím §2 odst. 6 tr. ř.], učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněných, způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [ nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení – soudy, za situace, kdy soud uzná obviněného vinným jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněného. Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.) ], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř.
12. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy věnovaly hodnocení důkazů náležitou pozornost. Příslušná skutková zjištění byla učiněna na podkladě zhodnocení relevantních důkazů, převážně v podobě svědeckých výpovědí a listinných důkazů. Nejvyšší soud tak konstatuje, že mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními není žádný zjevný rozpor [nebyl shledán tzv. extrémní nesoulad-rozpor v duchu výkladu Ústavním soudem činěný do 31. 12. 2021] ve významu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
13. Z veškeré dovolací argumentace obviněného je zřejmé, že tento v dovolání neuplatnil žádnou námitku k otázce opomenutých důkazů ani námitku, že by jeho odsouzení bylo vybudováno na důkazu získaném procesně nepřípustným způsobem. Jeho argumentace spočívá v tvrzení, že důkazy byly hodnoceny jednostranně, když soudy vycházely jednostranně z výpovědí svědků L. S. a A. B. a nebraly v úvahu výpovědi dalších svědků a v daném případě porušily zásadu „in dubio pro reo“. V reakci na obviněným namítané porušení zásady in dubio pro reo je nutno podotknout, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav.
14. V reakci na uplatněné námitky považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněného upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání . I přes shora uvedené konstatování považuje Nejvyšší soud za potřebné opětovně uvést, že se soudy řádně zabývaly jednotlivými důkazy, jejich hodnocením a pečlivě formulovaly příslušné závěry. Ostatně soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (bod 3. a násl.) velice podrobně, přesvědčivě a logicky rozvedl, jaký skutkový děj má za prokázaný, které důkazy shledal věrohodnými a logickými. Nejvyšší soud nad rámec již uvedeného tedy pouze poznamenává, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, pokud jde o skutková zjištění, jsou jasná, logická, přesvědčivá a nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů, pokud dospěly k závěru o vině obviněného.
15. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bylo možno s vyšší dávkou tolerance podřadit námitky obviněného spočívající v tom, že oba soudy vycházely především z výpovědí svědků M., S. a B., aniž by přihlédly k tomu, že ostatní svědci uvedli, že obviněného neznají a nejednali s ním (otázka svévolného hodnocení důkazů). Stejně tak lze nahlížet i na námitky, že dovolatel svědkovi M. pouze poskytl k dispozici bankovní účet, avšak výhradně k jeho podnikatelské činnosti, tj. inzerci a reklamě a netušil, že tento svědek spojuje pracovní záležitosti s charitou. Tyto námitky však jsou zjevně neopodstatněné, a to z následujícího důvodu.
16. Z bodu 12. a násl. rozsudku soudu prvního stupně jednoznačně vyplývá, z jakých důvodů soud prvního stupně považoval obviněného v předmětné trestné činnosti za klíčovou osobu. Na závěry soudu prvního stupně tak Nejvyšší soud v plném rozsahu odkazuje a nemá důvodu na nich cokoliv doplňovat či měnit. Navíc nelze přisvědčit dovolateli, že se na trestné činnosti nepodílel, neboť svědkyně S., která byla předsedkyní spolku N. H., z. s., potvrdila, že eventuální dárci měli posílat finanční prostředky na účet otce obviněného, a nikoliv na účet tohoto spolku (bod 7. rozsudku soudu prvního stupně). Stejně tak svědek B. uvedl, že to byl dovolatel, kdo mu sdělil číslo účtu otce obviněného (bod 8. rozsudku soudu prvního stupně). V tomto ohledu není bez významu, že předmětný účet nechal zřídit obviněný a měl k němu veškerá přístupová oprávnění s tím, že na něj byly zaslány poškozenými prostředky ve výši 391 tis. Kč a žádné jiné platby (body 11. a 13. rozsudku soudu prvního stupně). Je tak zřejmé, že daný bankovní účet sloužil k páchání uvedené trestné činnosti. Ve shodě s odvolacím soudem tak Nejvyšší soud konstatuje, že soud prvního stupně nepochybil, pokud vycházel z výpovědí uvedených svědků, neboť ty do sebe vzájemně zapadají a korespondují s dalšími provedenými důkazy. Soud prvního stupně v bodě 9. odůvodnění svého rozsudku reagoval na námitku dovolatele ohledně skutečnosti, kdo převážně kontaktoval poškozené, současně však také v dalších částech odůvodnění rozsudku uvedl, co jej vedlo k závěru, že obhajoba obviněného je v tomto směru nevěrohodná, neboť s výpovědí svědka M., který sice uvedl, že kontaktoval poškozené, současně vyplývá, že tak činil na pokyn obviněného, přičemž svědkyně S., předsedkyně spolku N. H., z. s., stejně jako svědek B. potvrdili, že to byl obviněný, kdo je žádal o zasílání „peněz na dobročinnost“ na jeho účet. Správně vzal nalézací soud v úvahu i další skutečnosti jednání obviněného provázející (např. peníze nechal posílat na účet otce, kterým pouze obviněný disponoval) a osobu obviněného charakterizující (např. řada exekucí).
17. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. 1. 2024
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu