ECLI:CZ:NS:2024:8.TDO.81.2024.1
sp. zn. 8 Tdo 81/2024-1105
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 2. 2024 o dovolání obviněného P. D. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 8. 2023, č. j. 6 To 444/2022-1067, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 2 T 79/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněný P. D. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel”) byl rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 7. 10. 2022, č. j. 2 T 79/2020-1013, uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Za tento trestný čin (jednání popsané ve výroku citovaného rozsudku) byl podle §209 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 18 (osmnácti) měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušení dobu v trvání 2 (dvou) let. O povinnosti obviněného k náhradě škody bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř.
2. Rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 7. 10. 2022, č. j. 2 T 79/2020-1013, napadl obviněný odvoláním, které Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 21. 8. 2023, č. j. 6 To 444/2022-1067, podle §256 tr. ř. zamítl.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Ostravě podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Podle názoru dovolatele se soudy nesprávně vypořádaly s objektivní stránkou trestného činu podvodu, a to z důvodu, že v posuzovaném případě nedošlo ke vzniku jakékoliv škody a jeho obohacení. V této souvislosti uvedl, že při stanovení výše škody je třeba vycházet podle §137 tr. zákoníku z ceny obvyklé, která v případě bytu, který nebyl ve vlastnictví poškozené, odpovídala výši obvyklého nájemného. Vzhledem k tomu, že jde o odbornou otázku, navrhl ustanovit znalce, což soud prvního stupně odmítl. Na toto rozhodnutí nalézacího soudu dovolatel podle svých slov reagoval tak, že nechal vypracovat znalecký posudek, který předložil odvolacímu soudu. Ten však rovněž pochybil, když tento jím navržený důkaz neprovedl. Z uvedeného znaleckého posudku totiž podle obviněného vyplývá jednoznačný závěr, že poškozené žádná škoda nevznikla, neboť pokud by bydlela v období od 26. 10. 2011 do 30. 10. 2017 ve srovnatelném bytě, musela by na nájemném uhradit částku 546 391 Kč, tj. částku vyšší, než jakou zaplatila za užívání předmětného bytu. Provedení tohoto důkazního návrhu však odvolací soud nevyhověl s odůvodněním nesprávného závěru, že stačí vycházet z tvrzené dohody mezi obviněným a poškozenou, s čímž však dovolatel nesouhlasí. V této souvislosti zdůraznil, že k platnosti takové dohody (mezi ním a poškozenou) musí být jednoznačně prokázán její přesný a konkrétní obsah, jakož i její dostatečná určitost, což se však podle něj nestalo, naopak bylo v rámci trestního řízení prokázáno, že neexistovalo žádné časové ujednání o tom, dokdy má na poškozenou převést předmětný byt, případně předat peníze z prodeje bytu. Podle dovolatele měla být v posuzovaném případě rovněž zohledněna zásada subsidiarity trestní represe obsažená v §12 odst. 2 tr. zákoníku. Dále zdůraznil, že v jeho případě došlo k porušení práva na spravedlivý proces, neboť v průběhu trestního stíhání poukazoval na mediálně známý případ pana B., přičemž skutkové okolnosti byly založeny na stejném principu, avšak výsledek trestního řízení je zcela opačný (pan B. byl zproštěn obžaloby). Zbylé námitky pak zaměřil proti hodnocení důkazů s tím, že podle jeho názoru je především rozhodnutí soudu prvního stupně zatíženo nepodloženými domněnkami, což nenapravil ani odvolací soud. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 8. 2023, č. j. 6 To 444/2022-1067, a rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 7. 10. 2022, č. j. 2 T 79/2020-1013, zrušil a Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten k námitkám obviněného ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že ačkoliv obviněný v podaném dovolání podrobil skutkový závěr soudů kritice, neoznačil žádné konkrétní důkazy, jež měly být soudy vadně interpretovány. Státní zástupce tak v posuzované věci nespatřuje zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a soudy přijatými skutkovými závěry. Stejně tak podle jeho názoru nelze neprovedení obviněným přeloženého znaleckého posudku považovat za opomenutý důkaz, neboť odvolací soud zcela logicky vysvětlil, proč jej považoval za nadbytečný. V této souvislosti s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (usnesení sp. zn. 4 Tdo 893/2015) zdůraznil, že při určování výše škody podle §137 tr. zákoníku není obligatorní zpracování znaleckého posudku, pokud o této škodě nevznikly pochybnosti. Pokud jde o obviněným uplatněné námitky podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., pak podle státního zástupce obviněný vychází z nesprávného předpokladu v otázce, co bylo předmětem jeho podvodného jednání. V posuzovaném případě se totiž podle státního zástupce stal předmětem útoku majetek poškozené a k úbytku jejích majetkových hodnot došlo odčerpáním peněz s tím, že v takovém případě není důvod pro účely stanovení výše škody vycházet z §137 tr. zákoníku (v této souvislosti odkázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 1407/2016). Vzhledem k tomu, že došlo k podvodnému vylákání peněžních prostředků, není podle státního zástupce pro určení výše škody podstatná ani hypotetická výše nájemného za úplatné přenechání bytu, nýbrž pouze skutečná částka, o kterou se dovolatel obohatil na úkor poškozené. Pokud jde o otázku platnosti dovolatelem zmiňované dohody, pak státní zástupce zdůraznil, že trestného činu podvodu se může pachatel dopustit i v rámci obvyklého závazkového stavu, aniž by porušil jakýkoliv právní předpis, na který zákon neodkazuje (zde odkázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1287/2012 a 8 Tdo 784/2010) s tím, že skutečnost, že soudy rozhodující v občanském soudním řízení dospějí či nedospějí k závěru o neplatnosti právního titulu, na jehož základě pachatel uskutečnil svůj podvodný úmysl, neznamená, že k dokonání trestného činu nemohlo dojít. Značnou část svého vyjádření pak věnoval otázce uzavřené dohody s tím, že obviněným namítanou neurčitost smluvního ujednání a nedostatek písemné formy nelze v daném případě vnímat jako důvod její neplatnosti, když navíc tato otázka není pro naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu směrodatná. Závěrem podaného vyjádření odmítl aplikaci zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, když současně vyjádřil svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§265c tr. ř.] shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§265e odst. 1, 2 tr. ř.]. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že dovolání je ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku [§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.]. Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním [§265f odst. 1 tr. ř.] a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem [§265d odst. 2 tr. ř.].
8. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy . K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněných ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněných neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod. Shodně též se vyjádřil Ústavní soud ve svém rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 581/22.
9. Ve vztahu k uvedenému lze tedy konstatovat, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které primárně směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování, pokud nemají charakter pochybení, v tomto dovolacím důvodu výslovně zmíněných .
10. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení . V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Stejně tak lze namítat nesprávnou aplikaci jiných norem hmotného práva.
III. Důvodnost dovolání
11. Nejvyšší soud považuje primárně za nutné uvést, že není jeho úkolem jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný (extrémní) nesoulad. Nadto lze dodat, že existence případného zjevného (extrémního) nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
12. V návaznosti na shora uvedenou obecnou charakteristiku dovolacích důvodů a význam dovolání je vhodné rovněž obecně ve vztahu k předmětné trestní věci uvést, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci [§2 odst. 5 tr. ř.] a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly (zejména soud prvního stupně), jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením [odpovídajícím §2 odst. 6 tr. ř.], učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněných, způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [ nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení – soudy, za situace, kdy soud uzná obviněného vinným jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněného. Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.) ], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř.
13. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy věnovaly hodnocení důkazů náležitou pozornost. Učiněná skutkové zjištění vychází z provedených a soudy ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. hodnocených relevantních důkazů, převážně v podobě svědeckých výpovědí a listinných důkazů. Nejvyšší soud tak konstatuje, že mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními není žádný zjevný rozpor ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Odvolací soud, který na základě odvolání obviněného přezkoumával rozhodnutí soudu prvního stupně i řízení vydání jeho rozhodnutí předcházející, poukázal na správnost hodnotících úvah soudu prvního stupně a zcela důvodně, vzhledem k tomu, že se soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku věnoval podrobně hodnotícím úvahám stejně jako otázce navrhovaných důkazů či dalším podstatným skutečnostem, odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 415/11, a jeho závěry ohledně rozsahu odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu (viz též níže).
14. Ve vztahu k námitkám, které v posuzované trestní věci obviněný uplatnil, musí Nejvyšší soud dále konstatovat, že tyto jsou do značné míry obsahově shodné s těmi, se kterými se již v rámci obhajoby obviněného musely zabývat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí ( poukazoval mj. na to, že mezi obviněným a poškozenou nedošlo k uzavření platné dohody; že došlo k porušení zásady subsidiarity trestní represe aj. ), přičemž je nutno dále zmínit, že soudy nižších stupňů se s těmito námitkami podrobně a řádně vypořádaly [soud prvního stupně zejména v bodech 4-10 odůvodnění svého rozsudku rozvádí své úvahy k otázce existence smlouvy mezi obviněným a poškozenou, odvolací soud pak v bodech 8-10; zásada subsidiarity trestní represe je řešena v bodě 13 usnesení odvolacího soudu a otázka návrhu na doplnění dokazování v bodech 12 rozsudku a 13 dovoláním napadeného usnesení], a Nejvyšší soud vzhledem k tomu, že se s jejich závěry ztotožňuje nepovažuje za nutné na učiněných závěrech cokoliv měnit.
15. V souvislosti s uplatněním totožných námitek v dovolání, považuje Nejvyšší soud za potřebné zmínit rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. “.
16. V reakci na uplatněné námitky a charakter dovolání jako mimořádný opravný prostředek, považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněného upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání .
17. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., bylo možno podřadit námitky obviněného týkající se neprovedení navrženého důkazu znaleckým posudkem a s větší dávkou tolerance i otázku neexistence dohody mezi obviněným a poškozenou. Relevantnosti těchto námitek však Nejvyšší soud nepřisvědčil z následujících důvodů.
18. Ve vztahu k námitce obviněného, že odvolací soud odmítl provést důkaz znaleckým posudkem z oboru ekonomika, ceny a odhady nemovitostí, Nejvyšší soud konstatuje, že soud je oprávněn odmítnout pro nadbytečnost provedení důkazu, byla-li již daná otázka přesvědčivým způsobem vyřešena na podkladě jiných důkazních prostředků (viz přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 5 Tdo 359/2019). V tomto ohledu z bodu 11 usnesení odvolacího soudu jasně vyplývá, proč byl tento důkaz shledán nadbytečným (viz též bod 12 rozsudku). Je zřejmé, že odvolací soud považoval za správný závěr soudu prvního stupně, že je nutno při stanovení výše škody vycházet z uzavřené dohody mezi dovolatelem a poškozenou, kde byly stanoveny jednotlivé měsíční splátky, které měla poškozená hradit na zálohách souvisejících s užíváním předmětného bytu a částkou zasílanou dovolateli za účelem splácení hypotéčního úvěru. Uvedenou námitku obviněného tak Nejvyšší soud považoval za neopodstatněnou.
19. Pokud jde o námitku týkající se neexistence dohody mezi obviněným a poškozenou, jak tvrdí obviněný, Nejvyšší soud konstatuje, že této otázce se soud prvního stupně ve svém rozsudku důkladně věnoval (bod 4 a násl.). V této souvislosti je třeba především poukázat na to, že nevycházel pouze z výpovědi poškozené, ale vzal v potaz i e-mailovou korespondenci mezi oběma stranami ze dne 17. 7. 2017 a 11. 9. 2017. Z ní Nejvyšší soud zjistil, že se týkala prodeje předmětného bytu, kdy obviněný popisoval možný postup prodeje a uvedl, že zbytek peněz předá poškozené (č. l. 4 verte) a dále, že chce mít jistotu, že se byt dobře prodá a poškozená své peníze dostane (č. l. 8). Tato komunikace tak jednoznačně potvrzuje existenci (byť ústní) dohody mezi dovolatelem a poškozenou, tak jak zjistily soudy obou stupňů, neboť lze stěží předpokládat, že by se o ní v opačném případě dovolatel zmiňoval. Navíc i zbylá e-mailová komunikace se týkala postupu při prodeji bytu, kdy obviněný s poškozenou řešil způsob, jakým k tomu mělo dojít, zejména pak přes jakého realitního zprostředkovatele apod. Nejvyšší soud tak s ohledem na uvedené konstatuje, že příslušné důkazy soud prvního stupně pečlivě vyhodnotil a připojil své logické úvahy, proč příslušná dohoda mezi obviněným a poškozenou existovala. Do rámce těchto úvah bezpochyby zapadá i chronologické členění plateb inkasa a splátky úvěru poškozenou, jak vyplývá např. z hodnotících úvah soudu prvního stupně (zpracovaných na základě listinných důkazů) vyjádřených v bodě 13 jeho rozsudku. Se závěry soudu prvního stupně se pak ztotožnil odvolací soud, který taktéž připojil své úvahy a hodnocení (bod 10 usnesení). Takto přijaté závěry považuje Nejvyšší soud za zcela logické a dostatečné.
20. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., bylo již shora uvedeno, že je dán v případech, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (před novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., se jednalo o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.). Pod tento dovolací důvod pak bylo možné podřadit námitku týkající se neuplatnění zásady subsidiarity trestní represe, námitku ohledně nenaplnění objektivní stránky trestného činu podvodu a námitku spočívají ve zpochybnění platnosti dohody mezi obviněným a poškozenou. Ani těmto námitkám však nemohl Nejvyšší soud přisvědčit, a to z následujících důvodů.
21. Co se týče námitky týkající se neuplatnění zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku platí, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně [§13 odst. 1 tr. zákoníku]. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako „ultima ratio“ do tr. zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. st). Při použití zásady subsidiarity trestní represe vyplývající z ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku je třeba zvažovat celkovou společenskou škodlivost činu, pro niž jsou určující zejména význam chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsob provedení činu a jeho následky, okolnosti, za kterých byl čin spáchán, osoba pachatele, míra jeho zavinění a jeho pohnutka, záměr nebo cíl. Neuplatnění trestní odpovědnosti s poukazem na uvedenou zásadu bude obvykle přicházet v úvahu u trestných činů naplňujících jen základní skutkovou podstatu. Není však zcela vyloučeno, aby s poukazem na zásadu subsidiarity trestní represe nebyla trestní odpovědnost uplatněna ani v případě kvalifikovaných skutkových podstat trestných činů, jestliže i přes naplnění znaků některé okolnosti zvlášť přitěžující (např. u trestných činů proti majetku při způsobení větší škody) je celková společenská škodlivost případu po důkladném vyhodnocení souhrnu všech významných kritérií natolik nízká, že nedosahuje ani dolní hranice trestnosti běžně se vyskytujících trestných činů dané základní skutkové podstaty (usnesení Nejvyššího soudu publikované pod č. 31/2017 Sb. rozh. tr.). V posuzovaném případě obviněný naplnil kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu podvodu. S ohledem na způsob jeho spáchání lze navíc konstatovat, že předmětný skutek nevykazuje žádné specifické okolnosti, ze kterých by vyplývalo, že neodpovídá běžným trestným činům podvodného charakteru. Naopak jde o jednání pro tento druh trestných činů typické či běžně se objevující. Nutno též podotknout, že odvolací soud se s touto námitkou odpovídajícím způsobem ve svém rozhodnutí vypořádal (bod 13 usnesení).
22. K přečinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, kterým byl obviněný uznán vinným je nutno uvést, že se ho dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a tímto činem způsobí větší škodu. V posuzované věci dospěl soud prvního stupně k závěru, že obviněný sebe obohatil tím, že uvedl poškozenou v omyl a využil jejího omylu, přičemž tímto jednáním způsobil na jejím majetku škodu ve výši 224 710 Kč (tato výše naplňuje znaky větší škody). Z konstantní judikatury vyplývá, že naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu předpokládá existenci příčinné souvislosti mezi omylem určité osoby (resp. její neznalostí všech podstatných skutečností) a jí učiněnou majetkovou dispozicí a dále příčinnou souvislost mezi touto dispozicí na jedné straně a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé (rozsudek Nejvyššího soudu publikovaný pod č. 5/2002 Sb. rozh. tr.). V obecné rovině je uvedení v omyl jednání, jímž pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, omylem je rozpor mezi představou u podváděné osoby a skutečností (viz rozhodnutí č. 13/1981, č. 45/1996 a č. 44/1999 Sb., č. 57/1978-I. a č. 46/1981 Sb. rozh. tr.). Uvést v omyl lze lstí, ale může jít i jen o pouhou nepravdivou informaci. Mezi omylem u podváděné osoby a majetkovou dispozicí, kterou provede oklamaný, a na jejím základě vzniklou škodou u poškozeného a obohacením pachatele, popřípadě jiné osoby, musí být příčinná souvislost. Za uvedení v omyl ve smyslu §209 odst. 1 tr. zákoníku o trestném činu podvodu lze považovat i jednání pachatele, který k tomu, aby se obohatil, vytvořil situaci záměrně vyvolávající u poškozeného pocit důvěry, kterou poté zneužil např. tím, že neinformoval poškozeného o podstatných okolnostech určité majetkové dispozice, pokud pod vlivem důvěřivosti vyvolané pachatelem a při neznalosti záměru pachatele mu poškozený umožnil nebo sám provedl transakci na úkor vlastního majetku (srov. usnesení Nejvyššího soudu publikované pod č. 19/2019 Sb. rozh. tr.). Za obohacení získané trestným činem podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku je nutno považovat jakoukoli neoprávněnou výhodu pro pachatele nebo pro jiného, která vyplývá z jednání poškozeného v omylu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2022, sp. zn. 6 Tdo 342/2022).
23. Z učiněných skutkových zjištění vyplývá, že mezi obviněným a poškozenou došlo k uzavření ústní dohody, spočívající v tom, že poškozená měla hradit měsíční předpisy záloh související s užíváním bytu a zasílat obviněnému finanční prostředky, aby mohl splácet specifikovaný hypotéční úvěr. Podle této dohody mělo po zaplacení úvěru dojít k přenechání bytu poškozené, případně, pokud by došlo k jeho prodeji, poškozená měla obdržet finanční prostředky utržené za tento prodej snížené o výši úvěru, kterou bude třeba doplatit. O tomto byla poškozená ze strany obviněného utvrzována již zmíněnou e-mailovou komunikací ze dne 17. 7. 2017 a ze dne 11. 9. 2017. Skutková zjištění dále potvrzují, že dovolatel si byl od počátku vědom, že poškozené byt nikdy nepřenechá a žádné finanční prostředky z jeho prodeje jí neposkytne a ponechá si je, což ostatně potvrzuje nejen zjištění, že od konce roku 2011 platil obviněný na hypotéce mnohem nižší částky než mu poškozená posílala, ale i jeho vlastní jednání po prodeji bytu, kdy z výtěžku uhradil závazky ve vztahu k Raiffeisenbank a.s. a zbylou částku si ponechal pro svoji potřebu (bod 7 usnesení odvolacího soudu). Ze všech těchto skutečností je zřejmé, že obviněný naplnil znaky předmětné skutkové podstaty (i její objektivní stránku) a soudy zvolená právní kvalifikace je tudíž správná.
24. Ztotožnit se nemohl Nejvyšší soud ani s námitkami obviněného týkajícími se stanovení výše škody. Podle §137 tr. zákoníku platí, že při stanovení výše škody se vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Nelze-li takto výši škody zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení věci v předešlý stav. Lze souhlasit s vyjádřením státního zástupce, že v posuzovaném případě se stal předmětem útoku majetek poškozené, přičemž k úbytku majetkových hodnot došlo odčerpáním jejích peněz. Z rozsudku soudu prvního stupně je dále zřejmé, že za způsobenou škodu považoval úhrady částek hrazených poškozenou nad rámec minimálních nákladů, tj. pouze platby na předmětný hypotéční úvěr (bod 12). Detailně pak rozvedl, které částky poskytnuté obviněnou považuje za relevantní (bod 13 a násl. rozsudku). S takto zvoleným postupem při stanovení výše škody Nejvyšší soud souhlasí, neboť je zřejmé, že obviněná prostředky na splácení hypotéky zasílala obviněnému v přesvědčení, že dojde k naplnění výše zmíněné dohody, ačkoliv obviněný si byl od počátku vědom, že se tak nestane. Majetek poškozené se tak jednoznačně zmenšil v příčinné souvislosti s podvodným jednáním obviněného (viz též bod 18 k otázce opomenutého důkazu).
25. Pokud jde o námitku dovolatele, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, pak Nejvyšší soud konstatuje, že dovolatel měl od počátku možnost hájit svá práva, čehož v plném rozsahu využil. Porušení práva na spravedlivý proces tak nemůže založit pouhá jeho představa, že trestní řízení mělo skončit s jiným výsledkem, potažmo odkazem na jiný trestní případ, který se zpravidla skutkově liší. Nutno podotknout, že s touto otázkou se soud prvního stupně ve svém rozhodnutí vypořádal (bod 5 rozsudku). Uvedené potvrzuje i judikatura Ústavního soudu, podle níž „ Právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy .“ (sp. zn. II. ÚS 681/04). V posuzované věci tak Nejvyšší soud neshledal na postupu soudů obou stupňů čehokoliv závadného, co by znaky porušení práva na spravedlivý proces naplňovalo. Námitka obviněného je tak zcela zjevně neopodstatněná.
26. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 2. 2024
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu