ECLI:CZ:NSS:2013:5.AS.39.2013:10
sp. zn. 5 As 39/2013 - 10
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Ludmily Valentové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: P. Č., proti
žalované: Česká advokátní komora, se sídlem Praha 1, Národní třída 16, o kasační stížnosti
žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 4. 2013, č. j. 9 A 3/2012 - 36,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Podáním ze dne 14. 9. 2011, které žalobce označil za rozšíření žaloby (na ochranu proti
nečinnosti žalované ze dne 29. 11. 2010, o níž je vedeno u Městského soudu v Praze řízení pod
sp. zn. 9 A 26/2011), se žalobce domáhal zrušení sdělení ředitelky pobočky České advokátní
komory v Brně ze dne 12. 11. 2010, č. j. 2864/10 adresované advokátce JUDr. Pavlíně Pomijové.
Žalobce toto sdělení považuje z materiálního hlediska za rozhodnutí. Městský soud žalobcovo
podání tedy vyhodnotil jako nový samostatný žalobní návrh, který nelze považovat za rozšíření
žaloby ze dne 29. 11. 2010.
Městský soud v Praze shledal, že sdělení ředitelky pobočky České advokátní komory
ze dne 12. 11. 2010, č. j. 2864/10, nelze považovat za rozhodnutí ve smyslu legislativní zkratky
uvedené §65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen s. ř. s.).
Uvedeným sdělením žalovaná o ničem nerozhoduje, nýbrž pouze sděluje určené advokátce,
že vzhledem k neposkytnutí součinnosti ze strany žalobce, není povinna mu poskytnout právní
službu dle předchozího rozhodnutí o určení advokáta. Předmětné sdělení bylo žalobci zasláno
toliko na vědomí a je tak pouhým vyjádřením názoru žalované na otázku dalšího trvání určené
advokátky poskytnout žalobci právní službu. Nejedná se však o určení jiného advokáta podle
ust. §20 odst. 2 zákona o advokacii. Městský soud uvedl, že v posuzovaném případě žalobce
svou žalobou nebrojí proti rozhodnutí ve smyslu ust. §65 s. ř. s., nýbrž napadá zmíněný přípis,
tento je ze soudního přezkoumání dle ust. §70 písm. a) s. ř. s. vyloučen. Z uvedeného důvodu
proto zmíněnou žalobu podle ust. §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. odmítl.
Žalobce (dále stěžovatel) brojil proti usnesení krajského soudu kasační stížností.
Nejvyšší správní soud předně připomíná, že opakovaně vyhodnotil okolnosti,
za nichž stěžovatel uplatňuje u soudu svá práva, jako projev svévolného a účelového uplatňování
práva (viz např. rozsudek ze dne 8. 3. 2012, č. j. 2 As 45/2012 – 11, všechna citovaná rozhodnutí
jsou dostupná na www.nssoud.cz). Stěžovatel svá práva uplatňuje převážně zjevně šikanózním
způsobem a nesoudí se veden snahou o meritorní řešení sporu, nýbrž pro samotné vedení sporu
(viz rozsudek ze dne 7. 6. 2012, č. j. 2 As 82/2012 – 13).
V evidenci zdejšího soudu je vedeno ke dni 20. 6. 2013 celkem 770 spisů, kde žalobce
vystupuje v pozici stěžovatele, resp. navrhovatele. Během roku 2013 napadlo k Nejvyššímu
správnímu soudu 181 věcí, v nichž žalobce vystupuje jako účastník řízení, přičemž ke dni
20. 6. 2013 jich bylo vyřízeno, resp. rozhodnuto z výše uvedeného celkového počtu 706.
Z evidence zdejšího soudu je dále patrné, že množství stěžovatelem vedených sporů se v průběhu
času zvyšuje. Pro srovnání lze uvést, že v roce 2008 bylo u Nejvyššího správního soudu vedeno
„pouze“ 22 věcí, v nichž žalobce vystupoval jako účastník řízení, v roce 2010 to bylo již 65 věcí.
Pouhá skutečnost, že stěžovatel vede takové množství sporů, přirozeně sama o sobě neznamená,
že by jeho žádostem nemělo být vyhověno. Rozhodující je sériovost a stereotypnost stěžovatelem
vedených sporů, spojená s opakováním obdobných či zcela identických argumentů.
Stěžovatel vytkl městskému soudu především nelegitimní a nekvalifikovaný postup
v řízení, neuvedl však námitky, kterými by se snažil vyvrátit rozhodný závěr městského soudu,
že nebyl dán důvod pro vydání napadeného usnesení. Nejvyšší správní soud nevyzýval
stěžovatele k odstranění vad kasační stížnosti, protože při předběžném posouzení zjistil,
že v posuzovaném případě je stěžovatel opět veden snahou vést „spor pro spor“. Vznesené
námitky prima facie nemohou být důvodné a kasační stížnost je zcela zjevně bezúspěšná. Obsahuje
řadu argumentů, které stěžovatel v kasačních stížnostech již několikrát uplatnil (srov. např.
kasační stížnosti ve věcech sp. zn. 3 As 47/2012, sp. zn. 3 As 74/2012, sp. zn. 2 As 97/2012,
sp. zn. 8 As 79/2012, sp. zn. 5 As 26/2013 atd.) a mnohým z těchto námitek zdejší soud
již v minulosti nepřisvědčil (viz např. rozsudek ze dne 6. 5. 2011, č. j. 8 As 70/2010 – 156 a řada
dalších).
Navíc podání stěžovatele ze dne 14. 9. 2011 směřuje proti úkonu žalované,
který evidentně není rozhodnutím ve smyslu ust. §65 odst. 1 s. ř. s. Nejvyšší správní soud
již v rozsudku ze dne 11. 12. 2012 č. j. 2 As 151/2012 – 8 uvedl, že ...,,stěžovatel v daném případě
napadá pouze přípis žalované ze dne 12. 11. 2010, v němž Česká advokátní komora popisuje, jakým způsobem
byla stěžovateli určena advokátka podle §18 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii (stalo se tak rozhodnutím
ze dne 15. 10. 2010 č. .j. 2706/10); v přípise je následně popsáno, že se stěžovatel k těhotné advokátce choval
hrubým způsobem a odmítl poskytnout součinnost. Na základě toho Česká advokátní komora informuje
mj. i stěžovatele, že v takovém případě těžko může dojít k poskytnutí právní služby, neboť součinnost klienta
je jejím základním předpokladem. Podle §70 písm. a) s. ř. s. platí, že ze soudního přezkoumání jsou vyloučeny
úkony správního orgánu, které nejsou rozhodnutími. O takový případ jde i v nyní projednávané věci, neboť
neexistuje žádné veřejné subjektivní právo (§65, §2 s. ř. s.), o němž by uvedený přípis rozhodl, tedy je např.
založil, odňal, změnil či jinak určil (a žádné takové právo neuvádí ani stěžovatel). Rozhodnutí, jímž byla
advokátka určena, sice nepochybně takovým rozhodnutím je, ale proti němu stěžovatel v předmětné žalobě nebrojí,
nýbrž napadá je samostatnou žalobou, kterou městský soud vede pod jinou spisovou značkou. Skutečnost, že nejde
o správní rozhodnutí, pak dokládá také formální stránka přípisu, která neobsahuje náležitosti, jaké musí
rozhodnutí obsahovat; závěrem přípisu pak je výslovně konstatováno, že o rozhodnutí nejde.“ Nejvyšší správní
soud se tedy ztotožňuje se závěrem městského soudu, že podaná žaloba nemohla být zjevně
úspěšná, neboť nenapadá rozhodnutí, ani nejde o jiný žalobní typ dle s. ř. s. Městský soud tudíž
správně uzavřel, že žalobou napadené sdělení žalované ze dne 12. 11. 2010, č. j. 2864/10 není
rozhodnutím ve smyslu ust. §65 odst. 1 s. ř. s., a proto zde chybí základní podmínka spočívající
v existenci rozhodnutí správního orgánu, které by soud měl zkoumat. Městský soud proto bez
jakýchkoliv pochybností postupoval v souladu se zákonem, pokud podání stěžovatele odmítl
podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud tedy v souladu se zásadou hospodárnosti řízení nepřistoupil
k provedení standardních procesních úkonů, tj. nevyzval stěžovatele k zaplacení soudního
poplatku za řízení o kasační stížnosti a k předložení plné moci udělené jím advokátovi
k zastupování v řízení o kasační stížnosti. Zdejšímu soudu je totiž z úřední činnosti známo (srov.
např. věci vedené pod sp. zn. 8 As 71/2012 či sp. zn. 8 As 79/2012), že shora uvedené výzvy
obvykle neplní svůj účel a nevedou k řádné procesní přípravě řízení. Tyto výzvy naopak
rozehrávají písemný „ping pong“ mezi stěžovatelem a zdejším soudem, který prodlužuje řízení
o kasační stížnosti o několik týdnů až měsíců. Stěžovatel zpravidla požádá o osvobození
od soudních poplatků a o ustanovení advokáta pro řízení o kasační stížnosti a následně
o prodloužení lhůty k předložení plné moci udělené advokátovi, resp. o povolení splátek
soudního poplatku. Nejvyšší správní soud však tyto žádosti zamítne z důvodu svévolného
uplatňování práva stěžovatelem a jeho obstrukčnímu přístupu k vedení řízení (viz např. usnesení
ze dne 8. 8. 2012, č. j. 8 As 71/2012 - 13, a ze dne 4. 10. 2012, č. j. 8 As 71/2012 – 22, která byla
stěžovateli doručena a jejich obsah je mu proto znám). Výsledkem řízení pak obvykle bývá jeho
zastavení pro nezaplacení soudního poplatku.
Nejvyšší správní soud nepochyboval, že tento bezúčelný a zcela neefektivní postup
by se opakoval i v posuzované věci (srov. k tomu usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
28. 2. 2013, č. j. 8 As 130/2012 - 10).
Obdobný postup volí v případě opakujících se zjevně nedůvodných podání stěžovatele
také Ústavní soud. Ve vztahu k povinnému zastoupení stěžovatele v řízení o ústavní stížnosti
vyslovil, že poučení o této povinnosti není nutno stěžovateli zasílat vždy v každém individuálním
řízení, jestliže se tak stalo v identických případech předchozích. Pokud lze vycházet
ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé
stěžovatele zpravit o zásadě povinného zastoupení v řízení před Ústavním soudem, setrvání
na požadavku vždy nového a totožného poučování by se jevilo jako formalistické a neefektivní
(viz usnesení ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. II. ÚS 4256/12, obdobně srov. usnesení ze dne
14. 11. 2012, sp. zn. III. ÚS 4255/12, ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. II. ÚS 3748/14, či ze dne
10. 10. 2012, sp. zn. III. ÚS 3747/14). Nejvyšší správní soud je toho názoru, že uvedené závěry
lze vztáhnout i na poučování o povinnosti být zastoupen advokátem a povinnosti zaplatit soudní
poplatek v řízení o kasační stížnosti. Stěžovatel byl zdejším soudem poučen o těchto
povinnostech nesčetněkrát, jejich existence si proto musí být nepochybně vědom.
Závěrem Nejvyšší správní soud uvádí, že si je vědom znění čl. 36 Listiny základních práv
a svobod, který zaručuje právo na soudní ochranu. Okolnosti, za nichž stěžovatel uplatňuje
svá práva (a to zejména právo na soudní ochranu), však nelze považovat za výkon subjektivního
práva v souladu s právním řádem. Chování stěžovatele naopak naplňuje znaky zneužití práva,
které zdejší soud vymezil např. již v rozsudku ze dne 10. 11. 2005, č. j. 1 Afs 107/2004 – 48,
č. 869/2006 Sb. NSS. Zneužitím práva se rozumí „situace, kdy někdo vykoná své subjektivní právo
k neodůvodněné újmě někoho jiného nebo společnosti; takovéto chování, jímž se dosahuje výsledku nedovoleného,
je jenom zdánlivě dovolené “. K zákazu zneužití práva se vyjádřil také rozšířený senát, podle
něhož zákaz zneužití práva představuje pravidlo českého vnitrostátního práva, včetně práva
veřejného, které vyplývá z povahy České republiky jako materiálního právního státu založeného
na určitých vůdčích hodnotách, ke kterým vedle úcty ke svobodě jednotlivce a ochraně lidské
důstojnosti patří mimo jiné i úcta k harmonickému sociálnímu řádu tvořenému právem
a odepření ochrany jednání, které práva vědomě a záměrně využívá v rozporu s jeho smyslem
a účelem. Zákaz zneužití práva je v jistém smyslu ultima ratio, a proto musí být uplatňován
nanejvýš restriktivně a za pečlivého poměření s jinými obdobně důležitými principy vlastními
právnímu řádu, s nimiž se může střetnout (usnesení rozšířeného senátu ze dne 27. 5. 2010,
č. j. 1 As 70/2008 – 74, č. 2099/2010 Sb. NSS, a v něm uvedená judikatura). V této souvislosti
lze rovněž poukázat na rozsudek ze dne 30. 12. 2010, č. j. 4 As 38/2010 – 43, ve kterém Nejvyšší
správní soud poukázal na model fungování jiného stěžovatele (občanského sdružení), založený
na opakovaném podávání žádostí o osvobození od soudních poplatků, tj. nákladů,
které při jeho činnosti zpravidla vznikají a s jejichž vznikem musel vědomě počítat. Neexistují-li
pro takové jednání legitimní důvody, je třeba jej považovat za zneužití práva zakotveného v §36
odst. 3 s. ř. s. Uvedený závěr prošel testem ústavnosti u Ústavního soudu a obstál (viz usnesení
ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS 1131/11).
Stěžovatel obecně zneužívá práva na soudní ochranu, jak bylo zmíněno výše, je veden
snahou vést spor pro spor, nikoliv zájmem o řešení reálně existujících sporů. Podstatná
je skutečnost, že toto zneužití lze dovodit i v nyní posuzované věci, tj. stěžovatel brojí proti
sdělení žalované, které bylo zasláno určené advokátce, tj. že vzhledem k neposkytnutí součinnosti
ze strany stěžovatele, není povinna poskytnout právní službu dle předchozího rozhodnutí
o určení advokáta. Stěžovateli byl uvedený přípis zaslán toliko na vědomí. S ohledem na všechny
uvedené okolnosti nyní projednávaného případu lze konstatovat, že běžný procesní postup jako
např. odstraňování vad ve formě absence povinného zastoupení či výzva k úhradě soudních
poplatků resp. proces následného osvobozování od soudních poplatků, se jeví jako zcela
neefektivní a je zcela zjevné, že kasační stížnost v tomto případě nemůže být úspěšná.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl podle §46
odst. 1 písm. a) za použití §120 s. ř. s.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl tak, že podle
§60 odst. 3 věty první za použití §120 s. ř. s. žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 27. června 2013
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu