ECLI:CZ:NSS:2013:8.AS.74.2013:17
sp. zn. 8 As 74/2013 - 17
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců
JUDr. Michala Mazance a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: P. Č., proti žalované:
Česká obchodní inspekce, se sídlem Štěpánská 567/15, Praha 2, proti rozhodnutí žalované
ze dne 16. 6. 2011, čj. ČOI 64069/11/2000, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 18. 6. 2013, čj. 3 A 217/2011 - 36,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
1. Podáním ze dne 12. 10. 2011 se žalobce domáhal u Městského soudu v Praze přezkumu
rozhodnutí žalované ze dne 16. 6. 2011.
2. Usnesením ze dne 22. 3. 2012, čj. 3 A 217/2011 - 5, městský soud vyzval žalobce,
aby zaplatil soudní poplatek za žalobu ve výši 3000 Kč do 7 dnů od doručení tohoto usnesení.
Podáním ze dne 11. 4. 2012 žalobce požádal o osvobození od soudních poplatků.
3. Podáním ze dne 2. 11. 2012 žalobce podal návrh na určení lhůty k provedení procesního
úkonu, který doplnil podáním ze dne 20. 11. 2012. Nejvyšší správní soud odmítl návrh usnesením
ze dne 19. 12. 2012, čj. Aprk 43/2012 – 23.
4. Usnesením ze dne 18. 6. 2013, čj. 3 A 217/2011 - 36, městský soud neosvobodil žalobce
od soudních poplatků a vyzval jej k zaplacení soudního poplatku do 2 týdnů od doručení tohoto
usnesení.
II.
5. Žalobce (stěžovatel) brojil proti usnesení městského soudu kasační stížností, v níž vyslovil
nesouhlas s postupem městského soudu.
III.
6. Nejvyšší správní soud předně připomíná, že opakovaně vyhodnotil okolnosti,
za nichž stěžovatel uplatňuje u soudu svá práva, jako projev svévolného a účelového uplatňování
práva (viz např. rozsudek ze dne 8. 3. 2012, čj. 2 As 45/2012 - 11, všechna citovaná rozhodnutí
jsou dostupná na www.nssoud.cz). Stěžovatel svá práva uplatňuje převážně zjevně šikanózním
způsobem a nesoudí se veden snahou o meritorní řešení sporu, ale pro samotné vedení sporu
(viz např. rozsudek ze dne 7. 6. 2012, čj. 2 As 82/2012 – 13).
7. V evidenci zdejšího soudu je vedeno ke dni vydání tohoto rozhodnutí již více než
800 spisů, kde žalobce vystupuje v pozici stěžovatele či navrhovatele. Jen od počátku roku 2013
do 9. 8. 2013 napadlo k Nejvyššímu správnímu soudu 233 věcí, v nichž žalobce vystupuje jako
účastník řízení, přičemž k témuž datu jich bylo vyřízeno, resp. rozhodnuto 179 (42 řízení bylo
zastaveno, 16 věcí bylo odmítnuto, 77 zamítnuto, pouze ve 2 případech zdejší soud napadené
rozhodnutí zrušil a vrátil věc krajskému soudu k dalšímu řízení, zbývající věci byly vyřízeny jiným
způsobem). Z evidence zdejšího soudu je dále patrné, že množství žalobcem vedených sporů
se v průběhu času zvyšuje. Pro srovnání lze uvést, že v roce 2008 bylo u Nejvyššího správního
soudu vedeno „pouze“ 22 věcí, v nichž žalobce vystupoval jako účastník řízení, v roce 2010
to bylo 65 věcí a v roce 2012 již 312 věcí. Pouhá skutečnost, že stěžovatel vede takové množství
sporů, přirozeně sama o sobě neznamená, že by jeho žádostem nemělo být vyhověno.
Rozhodující je sériovost a stereotypnost stěžovatelem vedených sporů, spojená s opakováním
obdobných či zcela identických argumentů.
8. Stěžovatel vytkl městskému soudu především svévolný postup v řízení, neuvedl však
námitky, kterými by se snažil vyvrátit rozhodný závěr městského soudu, že opakovaná žádost
stěžovatele o osvobození od soudních poplatků představuje zneužití tohoto institutu, a tuto
žádost je proto třeba zamítnout. Nejvyšší správní soud nevyzval stěžovatele k odstranění vad
kasační stížnosti, protože při předběžném posouzení zjistil, že v posuzovaném případě
je stěžovatel opět veden snahou vést „spor pro spor“ (srov. zejm. usnesení ze dne 28. 2. 2013,
čj. 8 As 130/2012 - 10, a usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2013, sp. zn. I. ÚS 1632/13, jímž
ústavní stížnost stěžovatele odmítl). Vznesené námitky prima facie nemohou být důvodné a kasační
stížnost je zcela zjevně bezúspěšná.
9. Navíc zdejšímu soudu je z úřední činnosti známo (srov. např. věci vedené
pod sp. zn. 8 As 71/2012 nebo sp. zn. 8 As 79/2012, srov. také rozsudek ze dne 21. 3. 2013,
čj. 8 Aps 7/2012 - 16), že neplněním výzev k zaplacením soudního poplatku a opakovanými
žádostmi o osvobození od soudních poplatků stěžovatel rozehrává písemný „ping pong“ mezi ním
a správními soudy, který prodlužuje řízení o žalobě nebo kasační stížnosti o několik týdnů
až měsíců. Stěžovatel zpravidla požádá o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení
advokáta pro řízení o kasační stížnosti a následně o prodloužení lhůty k předložení plné moci
udělené advokátovi, resp. o povolení splátek soudního poplatku. Nejvyšší správní soud však tyto
žádosti zamítne z důvodu svévolného uplatňování práva stěžovatelem a jeho obstrukčnímu
přístupu k vedení řízení (viz např. usnesení ze dne 8. 8. 2012, čj. 8 As 71/2012 – 13, a ze dne
4. 10. 2012, čj. 8 As 71/2012 – 22, která byla stěžovateli doručena a jejich obsah je mu proto
znám). Výsledkem řízení pak obvykle bývá jeho zastavení pro nezaplacení soudního poplatku
(srov. též výše uvedenou statistiku o počtu zastavených řízení). Tímto způsobem stěžovatel
postupoval ostatně i v řízení před městským soudem v nyní posuzované věci, kdy v návaznosti
na výzvu k zaplacení poplatku za podanou žalobu požádal o osvobození od soudních poplatků.
10. Nejvyšší správní soud si je vědom znění čl. 36 Listiny základních práv a svobod,
který zaručuje právo na soudní ochranu. Okolnosti, za nichž stěžovatel uplatňuje svá práva
(a to zejména právo na soudní ochranu), však nelze považovat za výkon subjektivního práva
v souladu s právním řádem. Chování stěžovatele naopak naplňuje znaky zneužití práva,
které zdejší soud vymezil např. již v rozsudku ze dne 10. 11. 2005, čj. 1 Afs 107/2004 - 48,
č. 869/2006 Sb. NSS. Zneužitím práva se rozumí „situace, kdy někdo vykoná své subjektivní právo
k neodůvodněné újmě někoho jiného nebo společnosti; takovéto chování, jímž se dosahuje výsledku nedovoleného,
je jenom zdánlivě dovolené “. K zákazu zneužití práva se vyjádřil také rozšířený senát,
podle něhož zákaz zneužití práva představuje pravidlo českého vnitrostátního práva, včetně práva
veřejného, které vyplývá z povahy České republiky jako materiálního právního státu založeného
na určitých vůdčích hodnotách, ke kterým vedle úcty ke svobodě jednotlivce a ochraně lidské
důstojnosti patří mimo jiné i úcta k harmonickému sociálnímu řádu tvořenému právem
a odepření ochrany jednání, které práva vědomě a záměrně využívá v rozporu s jeho smyslem
a účelem. Zákaz zneužití práva je v jistém smyslu ultima ratio, proto musí být uplatňován nanejvýš
restriktivně a za pečlivého poměření s jinými obdobně důležitými principy vlastními právnímu
řádu, s nimiž se může střetnout (usnesení rozšířeného senátu ze dne 27. 5. 2010,
čj. 1 As 70/2008 - 74, č. 2099/2010 Sb. NSS, a v něm uvedená judikatura). V této souvislosti
lze rovněž připomenout rozsudek ze dne 30. 12. 2010, čj. 4 As 38/2010 - 43, ve kterém Nejvyšší
správní soud poukázal na model fungování občanského sdružení, založený na opakovaném
podávání žádostí o osvobození od soudních poplatků, tj. nákladů, které při jeho činnosti
zpravidla vznikají a s jejichž vznikem musel vědomě počítat. Neexistují-li pro takové jednání
legitimní důvody, je třeba jej považovat za zneužití práva zakotveného v §36 odst. 3 s. ř. s.
Uvedený závěr prošel testem ústavnosti u Ústavního soudu a obstál (viz usnesení ze dne
11. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS 1131/11).
11. Stěžovatel obecně zneužívá práva na soudní ochranu, jak bylo zmíněno výše, je veden
snahou vést spor pro spor, nikoliv zájmem o řešení reálně existujících sporů. Podstatná
je pak skutečnost, že toto zneužití lze dovodit i v nyní posuzované věci – a toto rozhodnutí
tedy nevede k budoucímu paušálnímu odmítnutí jakéhokoliv podání, jímž by se stěžovatel
obracel na soud. Shora předestřený postup představuje pouze materiální korektiv formálního
pojímání práva na soudní ochranu v souladu s principem ekvity (spravedlnosti) a bude vyhrazen
zcela výjimečným případům, u nichž se běžný procesní postup bude jevit jako zcela neefektivní,
a současně bude zcela zjevné, že kasační stížnost nemůže být úspěšná. V tomto ohledu
tedy bude třeba dbát zvýšené opatrnosti a pečlivě se seznámit se skutkovými i právními
okolnostmi případu stejně jako v ostatních věcech.
12. Závěrem je třeba dodat, že podáním ze dne 21. 8. 2013 stěžovatel požádal o ustanovení
zástupce pro řízení o kasační stížnosti. Zdejší soud však netrval na uhrazení soudního poplatku
za kasační stížnost ani na povinném zastoupení stěžovatele, protože předmětem posouzení
bylo rozhodnutí o zamítnutí žádosti o osvobození od soudních poplatků. Požadavek, aby
stěžovatel dostál těmto povinnostem, by vedl k řetězení téhož problému, což by popíralo smysl
samotného řízení o této kasační stížnosti a nesvědčilo by ani zásadě hospodárnosti a rychlosti
řízení (obdobně viz např. rozsudek ze dne 13. 9. 2007, čj. 9 As 43/2007 – 77). Zastoupení
stěžovatele tudíž nebylo nutné a Nejvyšší správní soud o žádosti stěžovatele nerozhodoval
(srov. např. usnesení ze dne 23. 2. 2012, čj. 1 As 147/2011 – 202, nebo rozsudek ze dne
28. 7. 2011, čj. 8 As 65/2010 – 106). Zároveň je třeba podotknout, že shora podané odůvodnění
naznačuje zřejmou nedůvodnost žádosti o ustanovení advokáta, rozhodoval-li by o ní soud
věcně. Zároveň si nelze představit, že by existence zastoupení čehokoliv změnila na posouzení
této kasační stížnosti.
13. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl podle §46
odst. 1 písm. a) za použití §120 s. ř. s.
14. O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu
s §60 odst. 3 věty první za použití §120 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení, protože kasační stížnost byla odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 30. srpna 2013
JUDr. Jan Passer
předseda senátu