ECLI:CZ:NSS:2013:8.AS.91.2013:21
sp. zn. 8 As 91/2013 - 21
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Jana Passera v právní věci žalobce: P. Č., proti žalované:
Česká advokátní komora, se sídlem Národní 16, Praha 1, proti rozhodnutím žalované ze dne
1. 3. 2012, čj. 634/12, čj. 635/12, čj. 636/12, čj. 637/12, čj. 638/12 a čj. 639/12, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 8. 2013,
čj. 3 A 72/2012 - 23,
takto:
I. Kasační stížnost se od m ít á .
II. Žádný z účastníků n emá p ráv o na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Podáním adresovaným Městskému soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí
žalované ze dne 1. 3. 2012, čj. 634/12, čj. 635/12, čj. 636/12, čj. 637/12, čj. 638/12 a čj. 639/12,
kterými žalovaná neurčila žalobci advokáta k poskytnutí bezplatné právní služby s odůvodněním,
že žalobce neprokázal své příjmové a majetkové poměry zákonným způsobem, a nesplnil
tak podmínku pro poskytnutí bezplatné právní služby podle §18 odst. 3 zákona č. 85/1996 Sb.,
o advokacii (dále jen „zákon o advokacii“).
[2] Žalobce při podání návrhu nezaplatil soudní poplatek. Městský soud jej proto vyzval
k zaplacení soudního poplatku přípisem ze dne 11. 7. 2012, čj. 3 A 72/2012 - 8, a určil
mu k tomu lhůtu 7 dní. Uvedená výzva byla žalobci doručena dne 30. 7. 2012. Žalobce
na uvedenou výzvu nijak nereagoval. Protože žalobce nezaplatil soudní poplatek ve stanovené
lhůtě, městský soud řízení zastavil.
II.
[3] Žalobce (stěžovatel) brojil proti usnesení městského soudu kasační stížností, v níž vyslovil
nesouhlas s postupem městského soudu a uvedl, že o osvobození od soudních poplatků žádal
již při podání žaloby v květnu 2012.
III.
[4] Nejvyšší správní soud předně připomíná, že opakovaně vyhodnotil okolnosti,
za nichž stěžovatel uplatňuje u soudu svá práva, jako projev svévolného a účelového uplatňování
práva (viz např. rozsudek ze dne 8. 3. 2012, čj. 2 As 45/2012 - 11, všechna citovaná rozhodnutí
jsou dostupná na www.nssoud.cz). Stěžovatel svá práva uplatňuje převážně zjevně šikanózním
způsobem a nesoudí se veden snahou o meritorní řešení sporu, ale pro samotné vedení sporu
(viz např. rozsudek ze dne 7. 6. 2012, čj. 2 As 82/2012 - 13).
[5] V evidenci zdejšího soudu je vedeno ke dni vydání tohoto rozhodnutí již více
než 870 spisů, kde žalobce vystupuje v pozici stěžovatele či navrhovatele. Jen od počátku roku
2013 do 2. 10. 2013 napadlo k Nejvyššímu správnímu soudu 283 věcí, v nichž žalobce vystupuje
jako účastník řízení, přičemž k témuž datu jich bylo vyřízeno, resp. rozhodnuto 231 (50 řízení
bylo zastaveno, 41 věcí bylo odmítnuto, 86 zamítnuto, pouze ve 2 případech zdejší soud
napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc krajskému soudu k dalšímu řízení, zbývající věci byly
vyřízeny jiným způsobem). Z evidence zdejšího soudu je dále patrné, že množství žalobcem
vedených sporů se v průběhu času zvyšuje. Pro srovnání lze uvést, že v roce 2008 bylo
u Nejvyššího správního soudu vedeno „pouze“ 22 věcí, v nichž žalobce vystupoval jako účastník
řízení, v roce 2010 to bylo 65 věcí a v roce 2012 již 312 věcí. Pouhá skutečnost, že stěžovatel
vede takové množství sporů, přirozeně sama o sobě neznamená, že by jeho žádostem nemělo
být vyhověno. Rozhodující je sériovost a stereotypnost stěžovatelem vedených sporů, spojená
s opakováním obdobných či zcela identických argumentů.
[6] Stěžovatel namítl, že požádal o osvobození od soudního poplatku již při podání žaloby.
Toto stěžovatelovo tvrzení se neshoduje s textem žaloby, která neobsahuje žádnou žádost
o osvobození od soudního poplatku. Nejvyšší správní soud nevyzval stěžovatele k odstranění
vad kasační stížnosti, protože při předběžném posouzení případu jako celku zjistil,
že v posuzovaném případě je stěžovatel opět veden snahou vést „spor pro spor“
(srov. zejm. usnesení ze dne 28. 2. 2013, čj. 8 As 130/2012 – 10, a usnesení Ústavního soudu
ze dne 7. 6. 2013, sp. zn. I. ÚS 1632/13, jímž ústavní stížnost stěžovatele odmítl). Kasační
stížnost je zcela zjevně bezúspěšná.
[7] Navíc zdejšímu soudu je z úřední činnosti známo (srov. např. věci vedené
pod sp. zn. 8 As 71/2012 nebo sp. zn. 8 As 79/2012, srov. také rozsudek ze dne 21. 3. 2013,
čj. 8 Aps 7/2012 - 16), že neplněním výzev k zaplacením soudního poplatku a opakovanými
žádostmi o osvobození od soudních poplatků stěžovatel rozehrává písemný „ping pong“
mezi ním a správními soudy, který prodlužuje řízení o žalobě nebo kasační stížnosti o několik
týdnů až měsíců. Stěžovatel zpravidla požádá o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení
advokáta pro řízení o kasační stížnosti a následně o prodloužení lhůty k předložení plné moci
udělené advokátovi, resp. o povolení splátek soudního poplatku. Nejvyšší správní soud však tyto
žádosti zamítne z důvodu svévolného uplatňování práva stěžovatelem a jeho obstrukčnímu
přístupu k vedení řízení (viz např. usnesení ze dne 8. 8. 2012, čj. 8 As 71/2012 - 13, a ze dne
4. 10. 2012, čj. 8 As 71/2012 - 22, která byla stěžovateli doručena a jejich obsah
je mu proto znám). Výsledkem řízení pak obvykle bývá jeho zastavení pro nezaplacení soudního
poplatku (srov. též výše uvedenou statistiku o počtu zastavených řízení). Tímto způsobem
stěžovatel postupoval ostatně i v řízení před městským soudem v nyní posuzované věci,
kdy v návaznosti na výzvu k zaplacení poplatku za podanou žalobu požádal o osvobození
od soudních poplatků, které mu soud nepřiznal. Následující usnesení o zastavení řízení
pro nezaplacení soudního poplatku stěžovatel napadl další kasační stížností.
[8] Nejvyšší správní soud si je vědom znění čl. 36 Listiny základních práv a svobod,
který zaručuje právo na soudní ochranu. Okolnosti, za nichž stěžovatel uplatňuje svá práva
(a to zejména právo na soudní ochranu), však nelze považovat za výkon subjektivního práva
v souladu s právním řádem. Chování stěžovatele naopak naplňuje znaky zneužití práva,
které zdejší soud vymezil např. již v rozsudku ze dne 10. 11. 2005, čj. 1 Afs 107/2004 - 48,
č. 869/2006 Sb. NSS. Zneužitím práva se rozumí „situace, kdy někdo vykoná své subjektivní
právo k neodůvodněné újmě někoho jiného nebo společnosti; takovéto chování, jímž se dosahuje
výsledku nedovoleného, je jenom zdánlivě dovolené“. K zákazu zneužití práva se vyjádřil
také rozšířený senát, podle něhož zákaz zneužití práva představuje pravidlo českého
vnitrostátního práva, včetně práva veřejného, které vyplývá z povahy České republiky
jako materiálního právního státu založeného na určitých vůdčích hodnotách, ke kterým vedle
úcty ke svobodě jednotlivce a ochraně lidské důstojnosti patří mimo jiné i úcta k harmonickému
sociálnímu řádu tvořenému právem a odepření ochrany jednání, které práva vědomě a záměrně
využívá v rozporu s jeho smyslem a účelem. Zákaz zneužití práva je v jistém smyslu ultima ratio,
proto musí být uplatňován nanejvýš restriktivně a za pečlivého poměření s jinými obdobně
důležitými principy vlastními právnímu řádu, s nimiž se může střetnout (usnesení rozšířeného
senátu ze dne 27. 5. 2010, čj. 1 As 70/2008 - 74, č. 2099/2010 Sb. NSS, a v něm uvedená
judikatura). V této souvislosti lze rovněž připomenout rozsudek ze dne 30. 12. 2010,
čj. 4 As 38/2010 - 43, ve kterém Nejvyšší správní soud poukázal na model fungování občanského
sdružení, založený na opakovaném podávání žádostí o osvobození od soudních poplatků,
tj. nákladů, které při jeho činnosti zpravidla vznikají a s jejichž vznikem musel vědomě počítat.
Neexistují-li pro takové jednání legitimní důvody, je třeba jej považovat za zneužití práva
zakotveného v §36 odst. 3 s. ř. s. Uvedený závěr prošel testem ústavnosti u Ústavního soudu
a obstál (viz usnesení ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS 1131/11).
[9] Stěžovatel obecně zneužívá práva na soudní ochranu, jak bylo zmíněno výše, je veden
snahou vést spor pro spor, nikoliv zájmem o řešení reálně existujících sporů. Podstatná
je pak skutečnost, že toto zneužití lze dovodit i v nyní posuzované věci – a toto rozhodnutí
tedy nevede k budoucímu paušálnímu odmítnutí jakéhokoliv podání, jímž by se stěžovatel
obracel na soud. Shora předestřený postup představuje pouze materiální korektiv formálního
pojímání práva na soudní ochranu v souladu s principem ekvity (spravedlnosti) a bude vyhrazen
zcela výjimečným případům, u nichž se běžný procesní postup bude jevit jako zcela neefektivní,
a současně bude zcela zjevné, že kasační stížnost nemůže být úspěšná. V tomto ohledu
tedy bude třeba dbát zvýšené opatrnosti a pečlivě se seznámit se skutkovými i právními
okolnostmi případu stejně jako v ostatních věcech.
[10] Závěrem Nejvyšší správní soud dodává, že netrval na uhrazení soudního poplatku
za kasační stížnost ani na povinném zastoupení stěžovatele, protože předmětem posouzení
bylo rozhodnutí o zastavení řízení, ve kterém soud již dříve pravomocně rozhodl o zamítnutí
žádosti o osvobození od soudních poplatků. Požadavek, aby stěžovatel dostál těmto
povinnostem, by vedl k řetězení téhož problému, což by popíralo smysl samotného řízení o této
kasační stížnosti a nesvědčilo by ani zásadě hospodárnosti a rychlosti řízení (obdobně
viz např. rozsudek ze dne 13. 9. 2007, čj. 9 As 43/2007 – 77).
[11] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl podle §46
odst. 1 písm. a) za použití §120 s. ř. s. O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší
správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 3 věty první za použití §120 s. ř. s. tak, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, protože kasační stížnost byla odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně 7. října 2013
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu