ECLI:CZ:NSS:2013:8.AS.92.2013:17
sp. zn. 8 As 92/2013 - 17
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců
Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Michala Mazance v právní věci žalobce: P. Č., proti žalované:
Česká advokátní komora, se sídlem Národní 16, Praha 1, proti rozhodnutí žalované ze dne
24. 5. 2011, čj. 1378/11, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze
ze dne 9. 8. 2013, čj. 3 A 41/2012 - 60,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalobce se žalobou podanou u Krajského soudu v Brně domáhal zrušení rozhodnutí
žalované ze dne 24. 5. 2011, čj. 1378/11, kterým byl žalobci podle §18 zákona č. 85/1996 Sb.,
o advokacii, určen advokát Mgr. Robert Rotrekl k zastoupení v řízení o ústavní stížnosti proti
rozhodnutím Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 Ads 31/2011 a sp. zn. 6 Ads 35/2011.
Krajský soud věc postoupil Městskému soudu jako soudu místně příslušnému.
[2] Jelikož žalobce nezaplatil společně s podáním žaloby soudní poplatek, městský soud
jej usnesením ze dne 23. 4. 2012, čj. 3 A 41/2012 - 26, vyzval, aby tak učinil do 7 dnů
od doručení této výzvy. Žalobce požádal o osvobození od soudních poplatků. Městský soud
usnesením ze dne 16. 4. 2013, čj. 3 A 41/2012 - 42, žalobce neosvobodil od soudních poplatků
a současně jej opětovně vyzval k uhrazení soudního poplatku ve lhůtě 10 dnů. Kasační stížnost
žalobce proti neosvobození od soudního poplatku Nejvyšší správní soud zamítl rozsudkem
ze dne 28. 6. 2013, čj. 5 As 43/2013 - 11.
[3] Žalobce soudní poplatek neuhradil ani v náhradní lhůtě. Městský soud proto usnesením
ze dne 9. 8. 2013, čj. 3 A 41/2013 - 60, řízení o žalobě zastavil podle §47 písm. c) s. ř. s. a §9
odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.
II.
[4] Žalobce (stěžovatel) napadl usnesení městského soudu kasační stížností, v níž namítl,
že soudcovská lhůta není věcí libovůle soudce. Lze totiž očekávat, že osoba s nedostatkem
prostředků požádá o osvobození od soudních poplatků. Soud zakazuje stěžovateli domáhat
se soudní ochrany před činností žalované. Stěžovatel současně vznesl námitku podjatosti vůči
všem členům 6. senátu Nejvyššího správního soudu.
III.
[5] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
IV.
[6] Nejvyšší správní soud předně připomíná, že opakovaně vyhodnotil okolnosti,
za nichž stěžovatel uplatňuje u soudu svá práva, jako projev svévolného a účelového uplatňování
práva (viz např. rozsudek ze dne 8. 3. 2012, čj. 2 As 45/2012 - 11, všechna citovaná rozhodnutí
jsou dostupná na www.nssoud.cz). Stěžovatel svá práva uplatňuje převážně zjevně šikanózním
způsobem a nesoudí se veden snahou o meritorní řešení sporu, ale pro samotné vedení sporu
(viz např. rozsudek ze dne 7. 6. 2012, čj. 2 As 82/2012 - 13).
[7] V evidenci zdejšího soudu je vedeno ke dni vydání tohoto rozhodnutí již více než 800
spisů, kde žalobce vystupuje v pozici stěžovatele či navrhovatele. Jen od počátku roku 2013
do 9. 10. 2013 napadlo k Nejvyššímu správnímu soudu 286 věcí, v nichž žalobce vystupuje jako
účastník řízení, přičemž k témuž datu jich bylo vyřízeno, resp. rozhodnuto 241 (50 řízení bylo
zastaveno, 44 věcí bylo odmítnuto, 89 zamítnuto, pouze ve 3 případech zdejší soud napadené
rozhodnutí zrušil a vrátil věc krajskému soudu k dalšímu řízení, zbývající věci byly vyřízeny jiným
způsobem). Z evidence zdejšího soudu je dále patrné, že množství žalobcem vedených sporů
se v průběhu času zvyšuje. Pro srovnání lze uvést, že v roce 2008 bylo u Nejvyššího správního
soudu vedeno „pouze“ 22 věcí, v nichž žalobce vystupoval jako účastník řízení, v roce 2010
to bylo 65 věcí a v roce 2012 již 312 věcí. Pouhá skutečnost, že stěžovatel vede takové množství
sporů, přirozeně sama o sobě neznamená, že by jeho žádostem nemělo být vyhověno.
Rozhodující je sériovost a stereotypnost stěžovatelem vedených sporů, spojená s opakováním
obdobných či zcela identických argumentů.
[8] Stěžovatel v kasační stížnosti neuvedl žádné námitky, kterými by se snažil vyvrátit závěr
krajského soudu, že přes výzvu soudu nezaplatil soudní poplatek ve lhůtě stanové soudem,
v důsledku čehož bylo namístě řízení o žalobě zastavit. Nejvyšší správní soud nevyzval
stěžovatele k odstranění vad kasační stížnosti, protože při předběžném posouzení zjistil,
že v posuzovaném případě je stěžovatel opět veden snahou vést „spor pro spor“ (srov. zejm.
usnesení ze dne 28. 2. 2013, čj. 8 As 130/2012 – 10, a usnesení Ústavního soudu ze dne
7. 6. 2013, sp. zn. I. ÚS 1632/13, jímž ústavní stížnost stěžovatele odmítl). Vznesené námitky
prima facie nemohou být důvodné a kasační stížnost je zcela zjevně bezúspěšná.
[9] Zdejšímu soudu je navíc z úřední činnosti známo (srov. např. věci vedené
pod sp. zn. 8 As 71/2012 nebo sp. zn. 8 As 79/2012, srov. také rozsudek ze dne 21. 3. 2013,
čj. 8 Aps 7/2012 - 16), že neplněním výzev k zaplacením soudního poplatku a opakovanými
žádostmi o osvobození od soudních poplatků stěžovatel rozehrává písemný „ping pong“ mezi ním
a správními soudy, který prodlužuje řízení o žalobě nebo kasační stížnosti o několik týdnů
až měsíců. Stěžovatel zpravidla požádá o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení
advokáta pro řízení o kasační stížnosti, příp. o prodloužení lhůty k předložení plné moci udělené
advokátovi, nebo o povolení splátek soudního poplatku. Nejvyšší správní soud však tyto žádosti
zamítne z důvodu svévolného uplatňování práva stěžovatelem a jeho obstrukčnímu přístupu
k vedení řízení (viz např. usnesení ze dne 8. 8. 2012, čj. 8 As 71/2012 - 13, a ze dne 4. 10. 2012,
čj. 8 As 71/2012 – 22, která byla stěžovateli doručena a jejich obsah je mu proto znám).
Výsledkem řízení pak obvykle bývá jeho zastavení pro nezaplacení soudního poplatku
(srov. též výše uvedenou statistiku o počtu zastavených řízení).
[10] Nejvyšší správní soud si je vědom znění čl. 36 Listiny základních práv a svobod,
který zaručuje právo na soudní ochranu. Okolnosti, za nichž stěžovatel uplatňuje svá práva
(a to zejména právo na soudní ochranu), však nelze považovat za výkon subjektivního práva
v souladu s právním řádem. Chování stěžovatele naopak naplňuje znaky zneužití práva,
které zdejší soud vymezil např. již v rozsudku ze dne 10. 11. 2005, čj. 1 Afs 107/2004 - 48,
č. 869/2006 Sb. NSS. Zneužitím práva se rozumí „situace, kdy někdo vykoná své subjektivní právo
k neodůvodněné újmě někoho jiného nebo společnosti; takovéto chování, jímž se dosahuje výsledku nedovoleného,
je jenom zdánlivě dovolené “. K zákazu zneužití práva se vyjádřil také rozšířený senát,
podle něhož zákaz zneužití práva představuje pravidlo českého vnitrostátního práva, včetně práva
veřejného, které vyplývá z povahy České republiky jako materiálního právního státu založeného
na určitých vůdčích hodnotách, ke kterým vedle úcty ke svobodě jednotlivce a ochraně lidské
důstojnosti patří mimo jiné i úcta k harmonickému sociálnímu řádu tvořenému právem
a odepření ochrany jednání, které práva vědomě a záměrně využívá v rozporu s jeho smyslem
a účelem. Zákaz zneužití práva je v jistém smyslu ultima ratio, proto musí být uplatňován nanejvýš
restriktivně a za pečlivého poměření s jinými obdobně důležitými principy vlastními právnímu
řádu, s nimiž se může střetnout (usnesení rozšířeného senátu ze dne 27. 5. 2010,
čj. 1 As 70/2008 - 74, č. 2099/2010 Sb. NSS, a v něm uvedená judikatura). V této souvislosti
lze rovněž připomenout rozsudek ze dne 30. 12. 2010, čj. 4 As 38/2010 – 43, ve kterém Nejvyšší
správní soud poukázal na model fungování občanského sdružení, založený na opakovaném
podávání žádostí o osvobození od soudních poplatků, tj. nákladů, které při jeho činnosti
zpravidla vznikají a s jejichž vznikem musel vědomě počítat. Neexistují-li pro takové jednání
legitimní důvody, je třeba jej považovat za zneužití práva zakotveného v §36 odst. 3 s. ř. s.
Uvedený závěr prošel testem ústavnosti u Ústavního soudu a obstál (viz usnesení ze dne
11. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS 1131/11).
[11] Stěžovatel obecně zneužívá práva na soudní ochranu, jak bylo zmíněno výše, je veden
snahou vést spor pro spor, nikoliv zájmem o řešení reálně existujících sporů. Podstatná
je pak skutečnost, že toto zneužití lze dovodit i v nyní posuzované věci – a toto rozhodnutí
tedy nevede k budoucímu paušálnímu odmítnutí jakéhokoliv podání, jímž by se stěžovatel
obracel na soud. Shora předestřený postup představuje pouze materiální korektiv formálního
pojímání práva na soudní ochranu v souladu s principem ekvity (spravedlnosti) a bude vyhrazen
zcela výjimečným případům, u nichž se běžný procesní postup bude jevit jako zcela neefektivní,
a současně bude zcela zjevné, že kasační stížnost nemůže být úspěšná. V tomto ohledu
tedy bude třeba dbát zvýšené opatrnosti a pečlivě se seznámit se skutkovými i právními
okolnostmi případu stejně jako v ostatních věcech.
[12] Stěžovatel v kasační stížnosti vznesl námitku podjatosti soudců 6. senátu Nejvyššího
správního soudu, aniž by ji jakkoliv odůvodnil. Jelikož o kasační stížnosti soudci uvedeného
senátu nerozhodují, Nejvyšší správní soud se danou námitkou dále nezabýval.
[13] Závěrem Nejvyšší správní soud dodává, že netrval na uhrazení soudního poplatku
za kasační stížnost ani na povinném zastoupení stěžovatele, protože předmětem posouzení
bylo rozhodnutí o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku za řízení před krajským
soudem. Požadavek, aby stěžovatel dostál těmto povinnostem, by vedl k řetězení
téhož problému, což by popíralo smysl samotného řízení o této kasační stížnosti a nesvědčilo
by ani zásadě hospodárnosti a rychlosti řízení (obdobně viz např. rozsudek ze dne 13. 9. 2007,
čj. 9 As 43/2007 - 77).
[14] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl podle §46
odst. 1 písm. a) za použití §120 s. ř. s.
[15] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu
s §60 odst. 3 věty první za použití §120 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení, protože kasační stížnost byla odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 11. října 2013
JUDr. Jan Passer
předseda senátu