ECLI:CZ:NSS:2014:5.AFS.91.2012:35
sp. zn. 5 Afs 91/2012 - 35
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy
a soudců JUDr. Lenky Matyášové a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobce: město
Žamberk, se sídlem Masarykovo nám. 166, Žamberk, zastoupené Mgr. Milanem Šebestou,
LL.M., advokátem se sídlem Jakubská 121/1, Brno, proti žalovanému: Úřad pro ochranu
hospodářské soutěže, se sídlem třída Kpt. Jaroše 7, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 12. 2012, č. j. 62 Af 66/2011 - 91,
takto:
Věc se p o s t u p u je k rozhodnutí rozšířenému senátu.
Odůvodnění:
I.
Rozhodnutím ze dne 25. 1. 2011, č. j. ÚOHS-S191/2010/VZ-19182/2010/540/IMa,
ve znění opravného rozhodnutí ze dne 25. 7. 2011, č. j. ÚOHS-S191/2010/VZ-11539/
2011/540/IMa, rozhodl žalovaný o tom, že se žalobce jako zadavatel veřejné zakázky
„Regenerace a revitalizace veř. prostranství včetně veř. zeleně a parkovacích ploch – pěší zóna
Žamberk – dodavatel stavby II“ dopustil správního deliktu podle §120 odst. 1 písm. a)
zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o veřejných zakázkách“) tím, že nedodržel postup stanovený
v §76 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách, když hodnotící komise vyřadila nabídku uchazeče,
i když ta splňovala zákonné požadavky i požadavky uvedené zadavatelem v zadávací
dokumentaci a nebyla nabídkou nepřijatelnou, přičemž tento postup mohl podstatně ovlivnit
výběr nejvhodnější nabídky, a na tuto veřejnou zakázku byla dne 19. 11. 2009 uzavřena smlouva
(výrok I.). Žalovaný dále rozhodl, že se žalobce dopustil správního deliktu podle
§120 odst. 1 písm. a) zákona o veřejných zakázkách tím, že nedodržel postup stanovený
v §74 odst. 7 zákona o veřejných zakázkách, když jmenoval do hodnotící komise osobu,
která byla ve vztahu k veřejné zakázce a k uchazečům podjatá a podílela se na hodnocení nabídek,
přičemž tento postup mohl podstatně ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky, a na tuto veřejnou
zakázku byla dne 19. 11. 2009 uzavřena smlouva (výrok II.). Za spáchání obou správních deliktů
žalovaný uložil žalobci pokutu ve výši 250 000 Kč (výrok III.).
Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného i proti opravnému rozhodnutí
rozklad, který však předseda žalovaného rozhodnutím ze dne 21. 9. 2011,
č. j. ÚOHS-R31,176/2011/VZ-14201/2011/310/JSl, zamítl, a napadená rozhodnutí potvrdil.
Následně napadl žalobce rozhodnutí předsedy žalovaného žalobou u Krajského soudu
v Brně, jenž rozsudkem ze dne 6. 12. 2012, č. j. 62 Af 66/2011 - 91, rozhodnutí předsedy
žalovaného zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Z odůvodnění rozsudku vyplývá,
že krajský soud shledal nedůvodnými žalobní námitky, jimiž žalobce vyvracel skutkové a právní
závěry týkající se spáchání obou deliktů. Krajský soud se naopak ztotožnil se závěry žalovaného
o tom, že žalobce svým jednáním naplnil znaky skutkových podstat obou správních deliktů.
Za opožděnou označil krajský soud námitku týkající se tvrzené nepřezkoumatelnosti výroku II.
správního rozhodnutí prvního stupně. Žalobce dále namítal nepřiměřenost uložené pokuty.
V této souvislosti však krajský soud dospěl k závěru, že rozhodnutí žalovaného
jsou nepřezkoumatelná, neboť z jejich odůvodnění není ani v obecných rysech seznatelné, jakým
způsobem bylo v celkové výši pokuty zohledněno spáchání dvou správních deliktů
a zda žalovaný při stanovení její výše postupoval v souladu s absorpční zásadou, podle
níž je třeba při ukládání pokuty za spáchání více správních deliktů v jedno - či vícečinném
souběhu postupovat, nestanoví-li příslušný právní předpis jinak. Z tohoto důvodu zrušil krajský
soud rozhodnutí předsedy žalovaného jako nepřezkoumatelné podle §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, kterou opírá
o důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Námitkami, které se v podstatné míře shodují
s námitkami uplatněnými již v žalobě, stěžovatel brojí především proti skutkovým a právním
závěrům žalovaného a krajského soudu týkajícím se naplnění znaků skutkových podstat obou
správních deliktů. Dále namítá, že krajský soud pochybil tím, že se věcně nezabýval námitkami,
které se týkaly tvrzené nepřezkoumatelnosti výroku II. správního rozhodnutí prvního stupně.
Z uvedených důvodů proto stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil jak rozsudek
krajského soudu, tak i rozhodnutí žalovaného v obou stupních a věc vrátil žalovanému k dalšímu
řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl mj., že dle jeho názoru není kasační
stížnost přípustná. Odkázal přitom na judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle
níž je nepřípustná kasační stížnost, která nenapadá správnost výroku rozhodnutí krajského soudu.
Žalovaný si je však vědom existence i opačné rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu.
II.
Vzhledem k tomu, že kasační stížnost podal účastník, který byl v předcházejícím řízení
o žalobě před krajským soudem procesně úspěšný, zabýval se ve věci rozhodující senát
Nejvyššího správního soudu při předběžném hodnocení kasační stížnosti nejprve otázkou její
přípustnosti.
Podle §102 s. ř. s. je kasační stížnost opravným prostředkem proti pravomocnému
rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví, jímž se účastník řízení, z něhož toto
rozhodnutí vzešlo, nebo osoba zúčastněná na řízení domáhá zrušení soudního rozhodnutí.
Kasační stížnost je přípustná proti každému takovému rozhodnutí, není-li stanoveno jinak. Podle
§104 odst. 2 s. ř. s. je kasační stížnost, která směřuje jen proti výroku o nákladech řízení nebo
proti důvodům rozhodnutí soudu, nepřípustná.
Při předběžném hodnocení přípustnosti kasační stížnosti zjistil předkládající pátý senát,
že existuje rozporná judikatura Nejvyššího správního soudu týkající se výkladu §104 odst. 2
s. ř. s. Rozdílně je totiž judikaturou Nejvyššího správního soudu vykládán pojem „kasační
stížnost směřující proti důvodům rozhodnutí soudu“.
V usnesení ze dne 30. 6. 2003, č. j. 4 Ads 23/2003 - 124, publikovaném
pod č. 34/2003 Sb. NSS, uvedl tehdejší čtvrtý senát Nejvyššího správního soudu, že „[k]asační
stížnost především směřuje jen proti důvodům rozhodnutí, a to navíc jen proti té části odůvodnění rozsudku (…),
které se netýká důvodů zrušení přezkoumávaného rozhodnutí žalované, (…). Kasační stížnost jen proti těmto
závěrům, vyjádřeným v odůvodnění rozhodnutí je tudíž nepřípustná“. Nejvyšší správní soud zde zaujal
stanovisko, že kasační stížnost, která směřuje jen proti odůvodnění rozhodnutí krajského soudu,
je podle §104 odst. 2 s. ř. s. nepřípustná a Nejvyšší správní soud ji podle §46 odst. 1 písm. d)
s. ř. s. usnesením odmítne. Uvedený postup byl v tomto případě aprobován Ústavním soudem,
jenž usnesením ze dne 16. 8. 2005, sp. zn. II. ÚS 483/03, dostupným na http://nalus.usoud.cz,
odmítl ústavní stížnost proti citovanému usnesení tehdejšího čtvrtého senátu zdejšího soudu
jakožto zjevně neopodstatněnou.
V usnesení ze dne 13. 11. 2003, č. j. 2 Ads 57/2003 - 48, dostupném na www.nssoud.cz,
tehdejší druhý senát vyslovil právní závěr, podle něhož „kasační stížnost je toliko mimořádným
opravným prostředkem. Proto jsou jak důvody kasační stížnosti, tak i její rozsah vázány na nejzávaznější případy
nezákonnosti. Mezi tyto případy nepatří okruh uvedený právě v ustanovení §104 odst. 2 s. ř. s. (…) Stížností
směřující jen proti důvodům rozhodnutí je třeba rozumět kasační stížnost, která směřuje toliko proti
odůvodnění rozhodnutí soudu a nenapadá výrok tohoto rozhodnutí“. I v tomto
případě Ústavní soud usnesením ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. II. ÚS 1/04, dostupným
na ttp://nalus.usoud.cz, ústavní stížnost proti danému usnesení odmítl jakožto zjevně
neopodstatněnou.
Obdobně i v usnesení ze dne 27. 6. 2007, č. j. 1 Afs 144/2006 – 50, dostupném
na www.nssoud.cz, konstatoval první senát, že jako nepřípustnou ve smyslu §104 odst. 2 s. ř. s.
je třeba hodnotit „kasační stížnost žalobkyně, která napadá důvody rozhodnutí krajského soudu,
aniž současně zpochybňuje jeho výrok . Žalobkyně je srozuměna se závěrem, pro který soud napadená
rozhodnutí zrušil; nesouhlasí však s tou částí odůvodnění rozsudku, v níž soud hodnotí postup žalovaného (…).
Ze samotné povahy kasační stížnosti, která je mimořádným opravným prostředkem, plyne, že je přípustná
pouze tehdy, pokud stěžovatel již nemá žádnou jinou reálnou procesní možnost
k ochraně svých práv. Tato podmínka však nemůže být naplněna, jestliže krajský soud podané žalobě
vyhověl a rozhodnutí správního orgánu zrušil. Stěžovatel v důsledku tohoto rozhodnutí bude moci
svá práva řádně uplatňovat v průběhu správního (příp. následně i soudního) řízení.“
Na shora uvedené závěry navázal první senát v rozsudku ze dne 26. 7. 2007,
č. j. 1 Afs 57/2006 – 70, dostupném na www.nssoud.cz, v němž se obšírně zabýval
otázkou přípustnosti kasační stížnosti nesměřující proti výroku rozhodnutí krajského soudu.
Konstatoval přitom, že „zákon explicitně nevylučuje, aby byla kasační stížnost podána i účastníkem, jehož
návrhu bylo krajským soudem v meritu vyhověno. Podle ustanovení §104 odst. 2 s. ř. s. je nicméně nepřípustné,
aby kasační stížnost směřovala jen proti výroku o nákladech řízení nebo proti důvodům rozhodnutí soudu.
Jakkoliv je povinností soudu o důvodech jím vydaného rozhodnutí pojednat v jeho odůvodnění (§54 odst. 2, věta
první s. ř. s., §157 odst. 2 občanského soudního řádu ve spojení s §64 s. ř. s.), nelze nepochybně pojmy „důvody
rozhodnutí“ a „odůvodnění rozhodnutí“ ztotožňovat. Z dikce ustanovení §104 odst. 2 s. ř. s., je zřejmé,
že výluka přezkumu rozhodnutí krajských soudů směřuje na případy, kdy stěžovatel netvrdí, že výrok
napadeného rozhodnutí měl být jiný, přičemž současně brojí jen proti konkrétním důvodům, o nichž krajský soud
tento výrok v odůvodnění opřel. Jinými slovy: jde o případy, kdy se stěžovatel domáhá jiného právního hodnocení
věci při zachování stávajícího výroku rozhodnutí krajského soudu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 13. 11. 2003, č. j. 2 Ads 57/2006 - 48, dostupný na www.nssoud.cz). Tato výluka tedy, při důsledném
jazykovém výkladu §104 odst. 2 s. ř. s., evidentně nedopadá na případy, kdy krajský soud (k řádně uplatněné
žalobní námitce) důvody svého rozhodnutí neuvedl srozumitelným způsobem, neboť takové rozhodnutí
je nepřezkoumatelné a je tedy pojmově vyloučeno s jeho „důvody“ jakkoliv právně polemizovat.
Nemůže též dopadat na případy, kdy je kasační stížností namítána vada řízení, která mohla mít vliv
na zákonnost meritorního rozhodnutí, zahrnujíc v to i případ, kdy se krajský soud s některou žalobní námitkou
v odůvodnění svého rozhodnutí vůbec nevypořádal. Z logiky věci není při tomto výkladu též vyloučeno, aby kasační
stížností byla procesně úspěšným účastníkem namítána zmatečnost řízení před krajským soudem.
Dle názoru Nejvyššího správního soudu však při interpretaci předmětného procesního ustanovení nelze
ustat pouze na prostém jazykovém výkladu a je nutno zohlednit též povahu samotného kasačního řízení. Ústavně
konformním je totiž pouze takový výklad textu zákona, který zohledňuje v něm vyjádřenou právní normu,
a to i za situace, kdy se text jeví jako jednoznačný a určitý (viz např. nález Ústavního soudu ze dne
17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97, in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. č. 9, nález č. 163,
str. 399 a nález ze dne 14. 3. 2007, sp. zn. II. ÚS 136/06, dostupný na www.judikatura.cz).
Řízení o kasační stížnosti je řízením o mimořádném opravném prostředku (§102, věta první s. ř. s.)
a proto jednou ze zásad, na nichž je vystavěno, je i zásada subsidiarity. Kasační stížnost je tak, v rámci řízení
před obecnými soudy, krajním prostředkem k ochraně práv a je proto vyhrazena jen pro případy nejzávažnějších
tvrzených případů nezákonnosti. Z tohoto pohledu je tedy zřejmé, že vyloučil-li zákonodárce z přezkumu případy
některých rozhodnutí, s nimiž lze nepochybně zásah do sféry subjektivních práv jejich adresátů spojovat
(např. již výše zmiňované rozhodnutí, kterým bylo účastníkovi uloženo nahradit náklady řízení), musí být,
z logiky věci, z tohoto přezkumu tím spíše vyloučeny případy, kdy by i případný úspěch
v řízení o kasační stížnosti nemohl vést ke změně v právním postavení stěžovatele. Zcela
jasně se v tomto směru vyjádřil i Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 16. 8. 2005, sp. zn. II. ÚS 483/03
(nepublikováno), kdy, v souvislosti s kasační stížností podanou jen proti důvodům rozhodnutí krajského soudu,
konstatoval, že „V situaci, kdy obecný soud zcela vyhověl žalobnímu petitu stěžovatelky, nemohl tento svým
rozhodnutím zasáhnout do jejích základních práv a svobod, neboť jí přiznal jen to, čeho se sama před obecným
soudem domáhala“. Posuzovaný postup Nejvyššího správního soudu, který kasační stížnost odmítl
pro nepřípustnost, tak byl shledán jako plně ústavně konformní.
Ve světle těchto závěrů tedy nelze než ustanovení §104 odst. 2 s. ř. s., vyložit tak, že nepřípustnou
je kasační stížnost, kterou se stěžovatel ve svém důsledku nedomáhá jiného výroku
rozhodnutí krajského soudu, bez ohledu na to, o který z případů výše zmiňovaných
se jedná.“.
Z celé řady dalších rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, která se opírají o citovaná
rozhodnutí nebo se ztotožňují s jejich závěry, lze poukázat např. na rozsudek ze dne 22. 5. 2008,
č. j. 9 Afs 195/2007 - 120, rozsudek ze dne 10. 7. 2008, č. j. 1 As 54/2008 – 89, rozsudek ze dne
22. 1. 2009, č. j. 1 As 96/2008 - 115, publikovaný pod č. 1856/2009 Sb. NSS, rozsudek ze dne
24. 3. 2010, č. j. 1 As 8/2010 - 65, rozsudek ze dne 2. 5. 2012, č. j. 1 As 42/2012 – 31, a usnesení
ze dne 30. 4. 2008, č. j. 8 Afs 159/2006 - 52, usnesení ze dne 9. 6. 2008, č. j. 8 Afs 14/2007 – 56,
usnesení ze dne 26. 11. 2008, č. j. 2 Afs 82/2008 - 116, usnesení ze dne 25. 6. 2009,
č. j. 6 Ads 95/2009 – 37, usnesení ze dne 7. 10. 2009, č. j. 6 Ads 105/2009 – 61, usnesení ze dne
23. 4. 2010, č. j. 2 As 1/2010 – 166, usnesení ze dne 3. 6. 2010, č. j. 5 Afs 98/2009 – 67, usnesení
ze dne 20. 10. 2010, č. j. 4 Ads 123/2010 – 69, usnesení ze dne 21. 3. 2013,
č. j. 4 As 22/2013 - 20, usnesení ze dne 6. 6. 2013, č. j. 9 Afs 18/2013 – 39, usnesení ze dne
19. 7. 2013, č. j. 8 As 90/2012 – 56, nebo usnesení ze dne 11. 10. 2013, č. j. 4 Ads 80/2013 – 15,
(všechna zde uvedená rozhodnutí jsou dostupná na www.nssoud.cz).
Oproti uvedenému výkladu §104 odst. 2 s. ř. s. však část judikatury Nejvyššího správního
soudu zastává stanovisko, že v určitých případech, kdy kasační stížnost podal účastník, který byl
procesně úspěšný v řízení před krajským soudem, lze připustit věcný přezkum napadeného
rozhodnutí krajského soudu, přestože kasační stížnost nesměřuje proti výroku rozhodnutí, nýbrž
pouze proti právnímu názoru vyslovenému v odůvodnění rozhodnutí krajského soudu.
Přezkumem kasační stížností napadeného rozsudku Městského soudu v Praze se věcně
zabýval třetí senát v rozsudku ze dne 24. 10. 2012, č. j. 3 Ads 33/2012 – 30, dostupném
na www.nssoud.cz. V této věci podal kasační stížnost žalobce, jenž byl v řízení před krajským
soudem procesně úspěšný, neboť Městský soud v Praze v předchozím řízení o jím podané žalobě
zrušil napadené rozhodnutí žalovaného správního orgánu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Třetí
senát se v odůvodnění rozsudku zabýval i otázkou přípustnosti kasační stížnosti a konstatoval,
že §104 odst. 2 s. ř. s. „se v daném případě neuplatní. Jak již Nejvyšší správní soud dříve judikoval,
je za nepřípustnou kasační stížnost ve smyslu §104 odst. 2 s. ř. s. nutno považovat všechny případy,
kdy by i případný úspěch stěžovatele v řízení před Nejvyšším správním soudem nemohl vést v konečném důsledku
ke změně v jeho právním postavení. (Srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2007,
č. j. 1 Afs 57/2006 - 70, www.nssoud.cz.) Tak tomu ovšem v případě stěžovatele není. Nesprávné právní
posouzení provedené Městským soudem v Praze, by mohlo mít důsledky
do stěžovatelova právního postavení v podobě nesprávně vyměřené výše dávky pomoci
v hmotné nouzi. Tato pochybnost je pak ještě umocněna tím, že závazný právní názor Městského soudu
v Praze vyslovený v napadeném rozsudku žádným relevantním způsobem nereflektuje uplatněné žalobní námitky,
a další postup žalovaného tak zůstal v tomto ohledu nekorigován“. Přestože se i v tomto případě jednalo
o kasační stížnost, která nesměřovala proti výroku rozhodnutí krajského soudu, odchýlil se třetí
senát od výkladu, podle něhož je nepřípustná kasační stížnost nesměřující proti výroku
rozhodnutí krajského soudu. Jako důvod odchýlení uvedl třetí senát zejména to, že se jedná
o odlišný případ, neboť v uvedené věci by nesprávné právní posouzení provedené městským
soudem mohlo mít vliv na stěžovatelovo právní postavení.
Podle názoru předkládajícího senátu však právě z odůvodnění rozsudku ze dne
26. 7. 2007, č. j. 1 Afs 57/2006 – 70, vyplývá, že za situace, kdy žalobce, který byl
v předcházejícím řízení před krajským soudem procesně úspěšný, nebrojí proti výroku
rozhodnutí krajského soudu, by ani případný úspěch v řízení o kasační stížnosti nemohl vést
ke změně v právním postavení stěžovatele (před krajským soudem). Navíc takový žalobce bude
moci svá práva řádně uplatňovat v průběhu správního řízení, případně po vydání dalšího
rozhodnutí správního orgánu i v řízeních před správními soudy, včetně řízení o kasační stížnosti,
pokud by nesouhlasil s rozhodnutím krajského soudu.
K věcnému přezkumu rozhodnutí krajského soudu přistoupil třetí senát v obdobné
situaci i v rozsudku ze dne 9. 1. 2014, č. j. 3 Ads 20/2013 – 19, dostupném na www.nssoud.cz.
V odůvodnění tohoto rozsudku uvedl, že „zvažoval, zda připustit věcný přezkum napadeného rozsudku.
Stěžovatel totiž nenapadl primárně první výrok rozsudku, kterým ostatně městský soud vyhověl jeho žalobě,
ale spíše druhý výrok rozsudku týkající se náhrady nákladů stěžovatele. První výrok byl kasačními námitkami
dotčen spíše co do svého odůvodnění. Zdejší soud se k nepřípustnosti kasační stížnosti, směřující toliko proti
důvodům rozhodnutí, vyjádřil například v usnesení č. j. 9 Afs 18/2013 - 39 ze dne 6. 6. 2013. Nejvyšší
správní soud však nemohl opomenout skutečnost, že stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že se městský soud
nevypořádal s celou žalobou, což mohlo způsobit nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Tato námitka
stěžovatele je sama o sobě dostatečným důvodem k věcnému přezkumu napadeného rozsudku, přičemž Nejvyšší
správní soud by ji zkoumal z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.)“.
Z uvedeného vyplývá, že okolností, pro kterou připustil Nejvyšší správní soud věcný
přezkum rozsudku městského soudu, byla zejména skutečnost, že stěžovatel namítl
nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. I v tomto případě se však jedná o rozpor s právním
názorem vysloveným v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2007,
č. j. 1 Afs 57/2006 – 70. Z citované části odůvodnění tohoto rozsudku totiž vyplývá,
že i v případě, kdy se krajský soud s některou žalobní námitkou v odůvodnění svého rozhodnutí
vůbec nevypořádal, tedy je-li namítána nepřezkoumatelnost rozhodnutí krajského soudu, je třeba
aplikovat §104 odst. 2 s. ř. s. a odmítnout kasační stížnost pro nepřípustnost, pokud se stěžovatel
zároveň nedomáhá jiného výroku rozhodnutí krajského soudu.
Obsáhle se otázce přípustnosti kasační stížnosti podle §104 odst. 2 s. ř. s. věnoval pátý
senát v rozsudku ze dne 31. 5. 2006, č. j. 5 Afs 42/2004 - 61, publikovaném pod č. 954/2006
Sb. NSS. Vyslovil přitom názor, podle něhož nelze kasační stížnost odmítnout jako nepřípustnou
podle §104 odst. 2 s. ř. s., pokud výtky stěžovatele, jenž byl v řízení před krajským soudem
procesně úspěšný, směřují proti právnímu názoru, o který se přímo opírá výrok napadeného
rozhodnutí krajského soudu (ratio decidendi). V odůvodnění tohoto rozsudku pátý senát uvedl,
že „[p]odle ustanovení §104 odst. 2 s. ř. s. „kasační stížnost, která směřuje jen proti výroku o nákladech řízení
nebo proti důvodům rozhodnutí soudu, je nepřípustná“. Jak plyne z konstantní judikatury Nejvyššího správního
soudu (viz např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 11. 2003, č. j. 2 Ads 57/2003 - 48), kasační
stížností směřující jen proti důvodům rozhodnutí je třeba rozumět stížnost, která směřuje toliko proti odůvodnění
rozhodnutí soudu a nenapadá výrok tohoto rozhodnutí.
V daném případě stěžovatel, ačkoliv v kasační stížnosti výslovně uvádí, že napadá výše uvedený rozsudek
v rozsahu, v jakém nebylo vyhověno žalobnímu návrhu na zrušení prvostupňového rozhodnutí, dodatečného
platebního výměru, je z obsahu jeho kasačních námitek (…) zřejmé, že stěžovatel kasační stížnost nesměřuje
toliko do odůvodnění zrušujícího rozsudku, ale napadá tu jeho část, ve které městský soud vyjádřil závazný právní
názor, kterým se bude žalovaný v dalším řízení řídit (§78 odst. 5 s. ř. s.).
Právním názorem, který má zavazující účinek, nelze rozumět nic jiného než názor, o který se přímo
opírá výrok rozhodnutí (ratio decidendi). Zavazující účinek naopak nemají právní názory soudem mimochodem
vyslovené, které obvykle hlavní rozhodovací důvody doprovázejí podpůrnou argumentací. O tento případ však
v projednávané věci nejde.
Obsahem závazného právního názoru v napadeném rozsudku je právní posouzení žalobních námitek
stěžovatele, (…) které městský soud neshledal opodstatněnými. Pokud městský soud ve zrušujícím rozsudku
formuloval závazný právní názor (…), stanovil tímto žalovanému pokyny k dalšímu postupu v odvolacím řízení,
do kterého věc vrátil (…). Tato část rozhodnutí není tedy ničím jiným než rozhodovacím
důvodem (ratio decidendi) a směřují -li výtky stěžovatele do této části rozsudku, nelze
kasační stížnost odmítnout jako nepřípustnou ve smyslu ustanovení §104 odst. 2 s. ř. s.
Jak již tento soud judikoval (rozsudek č. j. 2 Afs 7/2003 ze dne 8. 1. 2004), „je-li v kasační stížnosti
uvedeno, jaké konkrétní vady v řízení či v úsudku se měl soud dopustit a z čeho je stěžovatel dovozuje, kasační
stížnost obstojí. Přitom argumentace proti právnímu posouzení jistě musí vycházet z důvodů napadeného
rozsudku; hodnotí-li stěžovatel v takovém případě důvody rozsudku, neznamená to, že se jedná o kasační stížnost
nepřípustnou podle §104 odst. 2 s. ř. s.“.
Na citovaný závěr navázal pátý senát i v rozsudku ze dne 30. 7. 2012,
č. j. 5 Afs 48/2011 – 66, dostupném na www.nssoud.cz, v němž uvedl, že „se o nepřípustnou kasační
stížnost nejedná, pokud je v ní napadána ta část odůvodnění zrušujícího rozsudku, ve které správní soud vyjádřil
závazný právní názor, kterým se bude žalovaný v dalším řízení řídit (§78 odst. 5 s . ř. s .), neboť „právním
názorem, který má zavazující účinek, nelze rozumět nic jiného než názor, o který se přímo opírá výrok
rozhodnutí (ratio decidendi). Směřují- li výtky stěžovatele do této části rozsudku, nelze kasační stížnost odmítnout
jako nepřípustnou ve smyslu ustanovení §104 odst. 2 s. ř. s.“.
I v těchto případech se jedná o rozpor s prvním ze zmíněných judikaturních směrů,
neboť uvedený výklad připouští věcný přezkum rozhodnutí krajského soudu v situaci,
kdy kasační stížnost nesměřuje proti výroku rozhodnutí krajského soudu. Z tohoto důvodu
považoval předkládající senát za nezbytné i na tyto své rozsudky poukázat.
Popsaný rozpor v judikatuře neřeší ani usnesení rozšířeného senátu ze dne 28. 8. 2007,
č. j. 1 As 60/2006 – 106, publikované pod č. 1456/2008 Sb. NSS. Rozšířený senát se zde zabýval
situací, kdy se žalobce domáhal zrušení rozsudku krajského soudu, kterým bylo zrušeno napadené
rozhodnutí správního orgánu druhého stupně, pouze z toho důvodu, že podle jeho názoru měl
krajský soud zároveň zrušit i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Rozšířený senát
přitom vyslovil stanovisko, podle něhož „[d]omáhat se zrušení rozhodnutí správního orgánu nižšího
stupně, které předcházelo napadenému správnímu rozhodnutí, není procesním právem žalobce,
jemuž by odpovídala povinnost soudu o takovém návrhu výrokem rozhodnout. Kasační stížnost spočívající pouze
v tvrzení, že krajský soud rozhodující o žalobě měl kromě rozhodnutí správního orgánu druhého stupně zrušit
i rozhodnutí správního orgánu nižšího stupně, které mu předcházelo, je nepřípustná“ podle §104
odst. 2 s. ř. s., neboť směřuje pouze proti důvodům rozhodnutí krajského soudu. O takový
případ se však nejedná v nyní posuzované věci, neboť stěžovatel nevznáší námitku, že krajský
soud pochybil, pokud nezrušil i rozhodnutí žalovaného vydané v prvním stupni. Uvedený závěr
tak nelze na posuzovanou věc plně vztáhnout. Naopak rozšířený senát se nezabýval nyní
nastolenou otázkou, zda lze věcně přezkoumat v kasačním řízení rozsudek krajského soudu,
pokud stěžovatel v kasační stížnosti namítá pouze nesprávnost některých závěrů vyslovených
krajským soudem v napadeném rozsudku, aniž by napadal jeho výrok.
III.
V nyní projednávané věci podal stěžovatel, který byl v řízení před krajským soudem
procesně úspěšný, kasační stížnost proti rozsudku, kterým krajský soud zrušil rozhodnutí
předsedy žalovaného a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Stěžovatel se přitom domáhá
zrušení jak rozsudku krajského soudu, tak i opětovného zrušení rozhodnutí předsedy žalovaného
a dále zrušení rozhodnutí žalovaného, ve znění opravného rozhodnutí, vydaného v prvním stupni
a opětovného vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Jedná se tedy o kasační stížnost směřující
proti závěrům vysloveným v odůvodnění napadeného rozsudku, nikoliv proti jeho výroku.
Předtím, než bude možné přistoupit k případnému věcnému přezkumu napadeného
rozsudku krajského soudu, je třeba se vypořádat s otázkou přípustnosti takto podané kasační
stížnosti. Vzhledem k tomu, že v judikatuře Nejvyššího správního soudu existují popsané rozpory
ohledně výkladu pojmu „kasační stížnost směřující proti důvodům rozhodnutí soudu“ podle
§104 odst. 2 s. ř. s. a nastolená právní otázka je rozhodná pro posouzení přípustnosti kasační
stížnosti v dané věci, je předkládající senát povinen podle §17 s. ř. s. postoupit věc k rozhodnutí
rozšířenému senátu.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
Rozšířený senát bude ve věci rozhodovat ve složení: JUDr. Josef Baxa,
JUDr. Zdeněk Kühn, JUDr. Jan Passer, JUDr. Barbara Pořízková, JUDr. Petr
Průcha, JUDr. Karel Šimka, JUDr. Jaroslav Vlašín. Účastníci mohou namítnout
podjatost těchto soudců (§8 odst. 1 s. ř. s.) do jednoho týdne od doručení
tohoto usnesení.
Účastníci řízení mají právo se ve lhůtě jednoho týdne od doručení tohoto
usnesení vyjádřit k věci předložené rozšířenému senátu.
V Brně dne 7. května 2014
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu