ECLI:CZ:NSS:2014:9.APS.14.2013:72
sp. zn. 9 Aps 14/2013 - 72
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně
Daniely Zemanové a soudce Miloslava Výborného v právní věci žalobce: Ing. Jan Novotný,
zast. JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem Karlovo náměstí 28, Praha 2, proti
žalovanému: Hejtman Ústeckého kraje, se sídlem Velká Hradební 3118/48, Ústí nad Labem,
za účasti osoby zúčastněné na řízení: Ing. Jiří Morštadt, zast. JUDr. Tomášem Kindlem,
advokátem se sídlem 28. října 3649, Chomutov, v řízení o kasační stížnosti osoby zúčastněné
na řízení proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 10. 2013,
č. j. 15 A 5/2013-108,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Osoba zúčastněná na řízení a žalovaný n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
III. Žalobci se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci a argumentace krajského soudu
[1] Ing. Jan Novotný (dále jen „žalobce“) se v řízení před Krajským soudem v Ústí
nad Labem domáhal ochrany před nezákonným zásahem hejtmana Ústeckého kraje
(dále jen „žalovaný“) spočívajícím v zásahu do pokojného výkonu jeho mandátu zastupitele
Ústeckého kraje. Navrhl vyslovení zákazu žalovanému zasahovat do pokojného výkonu mandátu
žalobce a dále též zrušení osvědčení člena zastupitelstva kraje, jež žalovaný vydal Ing. Jiřímu
Morštadtovi (osobě zúčastněné na řízení) jako náhradníkovi. Žalobce uvedl, že byl dne
13. 10. 2012 ve volbách do zastupitelstva Ústeckého kraje zvolen členem zastupitelstva,
a to za politické uskupení Severočeši.cz. Ještě před volbami podepsal pro uvedené uskupení
nedatované oznámení o svém odstoupení z funkce člena zastupitelstva; podpis byl podmínkou
pro jeho zařazení na kandidátní listinu. Jím před volbami podepsané rezignační prohlášení mělo
„sloužit k nátlaku politického hnutí Severočeši.cz, aby […] hlasoval dle jeho pokynů.“ Po prvním hlasování
zastupitelstva kraje toto politické uskupení (nespokojeno s hlasováním žalobce) doručilo dne
22. 11. 2012 žalovanému bez vědomí žalobce uvedené „bianko“ oznámení o odstoupení žalobce
z funkce člena zastupitelstva kraje, nově doplněné o podpisy dvou představitelů
tohoto politického uskupení – svědka S. a Z.. Následkem toho poté žalovaný postupoval tak, že
vydal Ing. Jiřímu Morštadtovi (osobě zúčastněné na řízení) osvědčení, že se stal členem
zastupitelstva kraje namísto žalobce. Žalobce namítá, že oznámení o odstoupení bylo vyhotoveno
a podepsáno ještě před volbami a nevyjadřovalo a nemohlo vyjadřovat jeho vůli vzdát se
mandátu. Tento právní úkon byl proto neplatný, neboť nebyl učiněn svobodně, vážně, určitě a
srozumitelně; žalobce se též nemohl vzdát mandátu, který v době podpisu úkonu ještě nenabyl.
[2] Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „krajský soud“) rozsudkem ze dne 14. 10. 2013,
č. j. 15 A 5/2013-108, ve výroku I. určil, že předání osvědčení člena zastupitelstva Ústeckého
kraje Ing. Jiřímu Morštadtovi ze dne 23. 11. 2012, jímž bylo osvědčeno, že se Ing. Jiří Morštadt
stal dne 23. 11. 2012 členem zastupitelstva kraje, bylo nezákonné, výrokem II. krajský soud
žalovanému zakázal zasahovat do pokojného výkonu žalobcova mandátu člena krajského
zastupitelstva, výrokem III. přikázal žalovanému, aby zrušil osvědčení člena zastupitelstva
Ústeckého kraje Ing. Jiřího Morštadta ze dne 23. 11. 2012, a výrokem IV. žádnému z účastníků
nepřiznal právo na náhradu nákladů žalobního řízení. Proti rozsudku krajského soudu ze dne
14. 10. 2013, č. j. 15 A 5/2013-108 (dále jen „napadený rozsudek“) podal kasační stížnost Ing. Jiří
Morštadt – osoba zúčastněná na řízení (dále jen „stěžovatel“).
[3] Krajský soud v napadeném rozsudku dovodil, s ohledem na absenci bližší úpravy v §48
odst. 2 písm. b)
1
zákona č. 130/2000 Sb., o volbách do zastupitelstev krajů a o změně
některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon o volbách“), nezbytnost
posoudit otázku platnosti právního úkonu - oznámení žalobce o odstoupení z funkce člena
zastupitelstva kraje - dle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „občanský zákoník“). Následně se krajský soud zabýval charakterem
mandátu zastupitele kraje a dospěl k názoru o reprezentativní povaze tohoto mandátu,
z čehož vyvodil právní závěr o absolutní neplatnosti oznámení žalobce o odstoupení z funkce
člena zastupitelstva kraje ve smyslu §39 občanského zákoníku, a to pro rozpor účelu
tohoto právního úkonu se zákonem č. 129/2000 Sb., o krajích, ve znění pozdějších předpisů,
(dále jen „zákon o krajích“), resp. s principem volného mandátu. Dle skutkových zjištění
krajského soudu účelem nedatovaného oznámení o odstoupení žalobce z funkce zastupitele kraje
byl závazek politické straně, neboť úkon byl podepsán před zařazením žalobce na kandidátní
listinu, jako podmínka tohoto zařazení a jako pojistka tzv. politického přeběhlictví. V důsledku
takto zjištěného nezákonného zániku mandátu žalobce rozhodl krajský soud i o nezákonnosti
předání osvědčení člena zastupitelstva kraje stěžovateli jako náhradníkovi.
II.
Argumentace stěžovatele, žalovaného a žalobce
II.A Kasační stížnost
[4] Stěžovatel podal kasační stížnost proti výroku I., II. a III. napadeného rozsudku,
a to z důvodu dle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[5] Dle stěžovatele mandát člena zastupitelstva zaniká dle §48 odst. 2 písm. c) zákona
o volbách doručením oznámení o odstoupení z funkce člena zastupitelstva kraje,
které nelze vzít zpět. Při zkoumání toho, zda mandát žalobce zanikl, je nezbytné zkoumat
právě a jen tyto zákonné požadavky; o jejich splnění nebylo pochyb.
1
Správně má být: „§48 odst. 2 písm. c)“.
[6] Stěžovatel uvedl, že vzdání se mandátu je veřejnoprávním úkonem, jenž musí splňovat
základní podmínky platnosti právních úkonů podle občanského zákoníku. Dle stěžovatele bylo
oznámení o odstoupení žalobce učiněno svobodně, neboť pouhé přesvědčování, působení
nebo naléhání nelze ztotožnit s omezením svobody. Nesvoboda vyžaduje vyhrožování
či dokonce bezprostřední ohrožení, případně vydírání, přičemž výhrůžka musí vyvolat důvodnou
bázeň. Vzdání se mandátu bylo dle stěžovatele učiněno určitě a srozumitelně a nešlo ani o úkon
učiněný nevážně. V případě tzv. simulace jiného úkonu tu nebyl onen jiný úkon, který by žalobce
mohl simulovat, a o případ úkonu v žertu se také nejednalo. Navíc ani žert ani simulaci
a ani vydírání žalobce netvrdil. Spočívala-li by nevážnost úkonu v tzv. vnitřní výhradě,
je tato právně bezvýznamná, resp. nemá vliv na platnost právního úkonu, neboť „kdo vědomě lže,
nezaslouží ochrany“; dovolat se jí může jen protistrana. Současně konstatoval, že pro zjištění,
zda jednající nečiní úkon vážně, by se muselo jednat o skutečnosti, které by i tomu, komu je úkon
určen, byly rozeznatelné jako vylučující vážnost vůle. Stěžovatel dodal, že, navzdory uvedenému,
i absolutně neplatný právní úkon může mít plnohodnotné účinky ve veřejném právu a poukázal
též na zásadu „nemo turpitudinem suam allegans auditur (nikdo se nesmí dovolávat vlastní nepoctivosti),
akcentované v řadě nálezů Ústavního soudu“.
[7] Nepředvídatelnost a překvapivost napadeného rozsudku shledával stěžovatel ve faktu,
že žalobce namítal neplatnost oznámení o odstoupení pouze z důvodu nesvobody a nevážnosti
svého jednání; o rozporu tohoto právního úkonu se zákonem netvrdil ničeho. Krajský soud
přitom účastníky nijak neupozornil, že se jeho úvahy ubírají jiným směrem a zvažuje posouzení
oznámení o odstoupení jako úkonu neplatného z důvodu rozporu se zákonem.
[8] Konečně stěžovatele připomenul, že krajský soud dovodil absolutní neplatnost oznámení
o odstoupení z okolností, za nichž byl daný úkon učiněn, přičemž vyšel z výpovědi svědků Z. a
S.; těmto svědkům tedy věřil. Z výpovědi uvedených svědků však rovněž plyne, že žalobce (poté,
kdy mu již mandát vznikl) souhlasil, aby předali oznámení o odstoupení žalovanému. Pokud
žalobce souhlasil, aby jeho oznámení o odstoupení bylo doručeno žalovanému, není zřejmé, jaká
část jednání žalobce byla dle krajského soudu neplatná; zda sepis oznámení o odstoupení nebo
jeho předání jiné osobě (zde svědkům) či jeho souhlas s doručením žalovanému.
[9] Svoji argumentaci podepřel stěžovatel četnými odkazy na – dle jeho názoru
relevantní-judikaturu Ústavního soudu, Nejvyššího soudu i Nejvyššího správního soudu.
[10] Závěrem stěžovatel zmínil svou obavu z „rozbití elementární důvěry v zastupitelskou demokracii
vůbec a krajskou samosprávu zvlášť“.
II.B Vyjádření žalovaného
[11] Žalovaný konstatoval, že mu dne 22. 11. 2012 bylo doručeno oznámení o odstoupení
žalobce z funkce člena zastupitelstva kraje; nebyl důvod pochybovat o tom, že se jedná
o odstoupení podané žalobcem a splňující všechny formální požadavky – bylo písemné, určité
a srozumitelné, obsahovalo podpis žalobce, byl zde zřejmý projev vůle vzdát se mandátu a bylo
řádně doručeno. Žalobce zpochybnil zánik svého mandátu až dopisem ze dne 6. 12. 2012.
Dle §48 odst. 2 písm. c) zákona o volbách přitom mandát zaniká okamžikem, kdy hejtman kraje
(žalovaný) obdrží písemné oznámení o odstoupení z funkce člena zastupitelstva kraje. Žalovaný
tedy není správním orgánem nadaným pravomocí rozhodovat o tom, zda odstoupení je či není
platné; to nelze v souvislosti s patnáctidenní lhůtou pro vydání osvědčení předpokládat
ani z časových důvodů. Žalovaný sdělil, že následně vydal dne 4. 12. 2012 podle §49 odst. 2
zákona o volbách osobě zúčastněné na řízení jako nastupujícímu náhradníkovi osvědčení.
Dle žalovaného osvědčení není konstitutivním ani deklaratorním správním aktem, deklaruje
se jím toliko skutečnost, že náhradník nastoupil za člena zastupitelstva. Dle žalovaného byl
jeho postup v souladu se zákonem a s principy dobré správy; krajský soud ke svému závěru
dospěl z důvodů, jež jsou mimo kompetence žalovaného. Žalovaný připojil ke svému vyjádření
kopii usnesení ze dne 29. 10. 2013, č. j. 415/LP/2013, kterým (s ohledem na napadený rozsudek)
zrušil stěžovateli s účinností od 4. 12. 2012 osvědčení člena krajského zastupitelstva.
II.C Vyjádření žalobce
[12] Žalobce namítl, že kasační stížnost nesplňuje obecné náležitosti, neboť zde není uvedeno,
kdo ji činí a je podepsána společností zastoupenou jedním advokátem, tedy ji podepsala osoba,
která stěžovatele nezastupuje a zastupovat nemůže.
[13] Dle žalobce má odstoupení natolik závažné důsledky, že není možno striktně trvat
jen na zkoumání splnění požadavků vyplývajících z §48 odst. 2 písm. c) zákona o volbách;
je třeba zkoumat i důvody odstoupení, resp. důvody a způsob odstoupení z funkce a doručení
oznámení o odstoupení hejtmanovi.
[14] Namítl rovněž, že oznámení o odstoupení bylo žalovanému doručeno bez vědomí
žalobce a proti jeho vůli. Byl donucen tuto listinu pro futuro podepsat, v opačném případě by nebyl
zařazen na kandidátní listinu; nazval by tento postup výhrůžkou či vydíráním. Nebyla splněna
ani podmínka svobody úkonu, neboť žalobce neměl jinou možnost než listinu podepsat.
Nemohla být splněna rovněž podmínka vážnosti, protože se podpisem vzdal mandátu,
kterým v době podpisu nedisponoval a ani nebylo zřejmé, zda a kdy jím bude disponovat.
Lze v jeho případě hovořit i o tzv. vnitřní výhradě ve smyslu stěžovatelem zmiňovaných
rozsudků Nejvyššího soudu; sama skutečnost, že odstoupení bylo podepsáno ještě před vznikem
mandátu či přímo před samotným zařazením na kandidátní listinu, je důkazem toho, že žalobce
tento úkon nikdy nemyslel vážně.
[15] K námitce o zásadě nemo turpitudinem suam allegans auditur kontroval, že byl k podpisu
donucen; tento úkon byl jednou z podmínek zařazení na kandidátní listinu. Nejednalo
se tedy o svobodné a vážné obcházení zákona a žalobce byl tedy zcela oprávněn domáhat
se ochrany proti praktikám, které „činí z reprezentativního mandátu […] mandát vázaný“.
[16] K stěžovatelem namítané překvapivosti napadeného rozsudku připomenul, že krajský
soud nebyl vázán žalobní právní kvalifikací.
[17] Dle žalobce napadený rozsudek nespočíval pouze na výpovědích svědků Z. a S.
2
, nýbrž
na řadě dalších důkazů. I pokud krajský soud považoval za pravdivá některá tvrzení těchto
svědků, nebyl povinen považovat za pravdivé celé jejich svědecké výpovědi; část výpovědí nebyla
jinak prokázána. Současně znovu poukázal na závěr krajského soudu, dle něhož absolutní
neplatnost byla dána skutečností podpisu nedatovaného oznámení o odstoupení z funkce, jež
byla v rozporu se zákonným principem reprezentativního mandátu.
[18] Žalobce konstatoval, že ani s poukazem na rozbití důvěry v zastupitelskou demokracii
nelze rezignovat na právní předpisy a principy.
[19] Žalobce vyjádřil souhlas s tvrzením žalovaného o nedostatku jeho kompetence
rozhodnout o neplatnosti oznámení o odstoupení, avšak zdůraznil, že žalovanému předložil
2
Dle spisu krajského soudu „S.“.
všechny důkazy nasvědčující rozporu odstoupení se zákonem; teprve poté byl nucen domáhat
se ochrany u soudu.
II.D Replika žalovaného
[20] Žalovaný odpověděl opětovným připomenutím, že zákon o volbách neumožňoval
mu jiný postup než respektovat stav nastolený oznámením o odstoupení. Nikdy se aktivně
nevyjádřil k otázce platnosti tohoto právního úkonu; autoritativně v této věci rozhodl až krajský
soud. K objasnění skutkového stavu došlo až u krajského soudu, neboť do té doby žalobce
nepředložil žalovanému důkazy, ze kterých by vyplývalo, že oznámení o odstoupení bylo
rozporné se zákonem a že bylo podepsáno dne 2. 8. 2012.
II.E Replika stěžovatele
[21] Dle stěžovatele není pochyb o tom, že kasační stížnost podal stěžovatel. Podpis advokáta
s uvedením právnické osoby, v rámci které advokacii vykonává, je dostačující (navíc zákon
umožňuje i zastoupení právnickou osobou), avšak stěžovatel je současně připraven
takto posouzenou vadu kasační stížnosti odstranit.
[22] Stěžovatel zopakoval – opětovně s hojným využitím judikaturní argumentace - že žalobce
podepsal oznámení o odstoupení svobodně a bez donucení. Důsledkem nepodepsání by bylo
pouze nezařazení žalobce na kandidátní listinu a nezískání výrazné finanční a další podpory
ve volební kampani. Takové nezískání prospěchu však neodpovídá pojmům donucení a výhrůžky
ve smyslu judikatury, neboť zejména nevyvolává bázeň, není ani násilím či pohrůžkou jiné těžké
újmy a není také hrozbou jednání, které osoba není oprávněna provést, naopak jde o oprávněný
nátlak. Oznámení o odstoupení bylo učiněno také vážně, neboť úmyslné předstírání určité vůle
se záměrem vyvolat u druhé osoby omyl nezpůsobuje neplatnost úkonu pro nedostatek vážné
vůle, ale jen relativní neplatnost, jíž se může dovolat pouze druhá osoba. Případ žertu by pak byl
dle stěžovatele zřejmý na první pohled; při jeho nepochopení je povinností žertující osoby
„okamžitě vše uvést na pravou míru“, jinak by se jednalo o simulaci; tzv. vnitřní výhrada
přitom nezpůsobuje absolutní neplatnost, nýbrž relativní neplatnost, jíž se může dovolat
jen druhá strana.
II.F Repliky žalobce
[23] Dle žalobce z jednání (dopisů) žalovaného bylo zřejmé, že navzdory přípisům žalobce
již v prosinci 2012 považoval oznámení o odstoupení za platné. V možnostech žalobce nebylo
předložit žalovanému před soudním řízením svědecké výpovědi, avšak žalovaný se daných
svědků mohl sám dotázat.
[24] Žalobce setrval na názoru, že nelze s jistotou poznat, kdo kasační stížnost podal.
[25] Donucení spatřuje žalobce ve faktu, že jeho zařazení na kandidátní listinu bylo
podmíněno podepsáním oznámení o odstoupení (nikoliv v tom, že by jinak musel vynaložit
prostředky a úsilí na volební kampaň). Není možno aprobovat nezákonné a nemorální praktiky
v podobě podpisu oznámení o odstoupení pro futuro ani argumentem, že toto „omezení“ bylo
vyváženo poskytnutím finančních prostředků na volební kampaň. Nelze také situaci hodnotit
dle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3620/2010, neboť oznámení o odstoupení
nebylo smlouvou mezi politickou stranou a jejím členem (žalobcem); taková dohoda by byla
porušením principu volného mandátu. Žalobce zdůraznil, že nevážnost projevu jeho vůle
při podpisu oznámení o odstoupení byla rozeznatelná i tomu, komu byl úkon určen,
a to již tím, že bylo podepsáno ještě před vznikem mandátu žalobce a před jeho zařazením
na kandidátní listinu.
III.
Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
III.A Podmínky řízení a náležitosti kasační stížnosti
[26] Včasná kasační stížnost byla podána osobou k tomu oprávněnou, napadla rozhodnutí,
proti němuž je přípustná a stěžovatel netvrdící své právnické vzdělání řádně doložil
své zastoupení advokátem.
[27] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil tvrzení žalobce o absenci dvou náležitostí kasační
stížnosti a neshledal tedy ani důvod pro postup dle §37 odst. 5 s. ř. s. Označení osoby,
která kasační stížnost podala (§37 odst. 3 s. ř. s.), je zcela dostačující a nevyvolává pochyb
o tom, že kasační stížnost podala osoba zúčastněná na řízení, neboť tato je na prvním listu
kasační stížnosti označena jménem, datem narození a bydlištěm. Absenci této náležitosti
tedy nelze dovodit. Rovněž podpis kasační stížnosti dostál zákonným požadavkům. Na prvním
listu kasační stížnosti je pod označením stěžovatele uvedeno jeho zastoupení „JUDr. Tomášem
Kindlem advokátem KINDL & PARTNEŘI advokátní kancelář s. r. o.“. Ke kasační stížnosti byla
doložena plná moc udělená stěžovatelem uvedenému advokátu. Kasační stížnost byla odeslána
prostřednictvím datové schránky (s elektronickým podpisem) advokátní kanceláře. Není
proto pochyb o tom, že kasační stížnost řádně podala osoba zúčastněná na řízení – stěžovatel
prostřednictvím zplnomocněného advokáta JUDr. Tomáše Kindla. Na tomto závěru nemění
ničeho ani závěr kasační stížnosti formulovaný slovy „za KINDL & PARTNEŘI advokátní
kancelář s. r. o., JUDr. Tomáš Kindl, advokát“. Nejvyšší správní soud v této souvislosti
poukazuje na rozsudek rozšířeného senátu ze dne 12. 10. 2004, č. j. 5 Afs 16/2003-56
(tento, jakož i dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, jsou dostupné
na www.nssoud.cz), ve kterém Nejvyšší správní soud poukázal na požadavek zvážit vždy účel
a smysl té které zákonem stanovené náležitosti procesního úkonu účastníka a rovněž na potřebu
nahlížet procesní úkon účastníka jako celek a nepostupovat formalisticky.
III.B Meritorní přezkum napadeného rozsudku krajského soudu
[28] Nejvyšší správní soud nenalezl žádné formální vady či překážky projednatelnosti kasační
stížnosti, a proto přezkoumal v záhlaví označený rozsudek krajského soudu v rozsahu a v rámci
kasační stížností uplatněných důvodů, zkoumaje přitom, zda napadené rozhodnutí či řízení
jeho vydání předcházející netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Nedůvodnou kasační stížnost zamítl na základě úvah dále vyložených.
III.B.1 Žalobní typ, pasivní žalobní legitimace
[29] Krajský soud správně hodnotil žalobu jako žalobu na ochranu před nezákonným zásahem
dle §82 a násl. s. ř. s. Žalobce se domáhal vyslovení zákazu zasahovat do jeho pokojného výkonu
mandátu a zrušení osvědčení o tom, že stěžovatel se stal členem zastupitelstva Ústeckého kraje.
Osvědčení vydané dle §49 odst. 2 zákona o volbách je osvědčením, nikoliv deklaratorním
rozhodnutím, a není tak proti němu poskytována ochrana prostřednictvím žaloby dle §65
a násl. s. ř. s. Zároveň však jím může dojít k zásahu do veřejných subjektivních práv,
proto je zde na místě soudní ochrana prostřednictvím žaloby proti nezákonnému zásahu
(srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 8. 2012, č. j. 9 Ans 8/2012-22, a ze dne
8. 8. 2012, č. j. 8 As 84/2011-208, publ. pod č. 2696/2011 Sb. NSS).
[30] Nejvyšší správní soud se také ztotožnil se závěrem krajského soudu o tom, že pasivní
legitimace byla dána u hejtmana Ústeckého kraje a nikoliv u Krajského úřadu Ústeckého kraje,
kterého za žalovaného označil původně žalobce. Dle §83 s. ř. s. je žalovaným „správní orgán,
který podle žalobního tvrzení provedl zásah“, tedy v řízeních o ochraně před nezákonným zásahem
dle §82 a násl. s. ř. s. je na žalobci, aby určil, vůči komu se ochrany svých práv domáhá. Žalobní
tvrzení nevyvolávala pochybnosti o tom, že žalobce se domáhal ochrany proti úkonům hejtmana
Ústeckého kraje (hejtmanovi bylo doručeno oznámení o odstoupení, hejtman vydal osvědčení
stěžovateli jako náhradníkovi, žalobce byl po doručení oznámení o odstoupení v písemném
kontaktu s hejtmanem), jehož postavení v rámci nich vyplývá i přímo ze zákona; hejtman
je současně (na rozdíl např. od ředitele krajského úřadu) správním orgánem ve smyslu §4 odst. 1
písm. a) s. ř. s.
III.B.2 Námitka překvapivosti napadeného rozsudku
[31] Nejvyšší správní soud nemohl přisvědčit stěžovatelově námitce o překvapivosti
napadeného rozsudku krajského soudu, kterou spatřoval v tom, že zatímco žalobce tvrdil
neplatnost oznámení o odstoupení z důvodu nesvobody a nevážnosti jednání, krajský soud
dospěl k závěru o neplatnosti oznámení o odstoupení žalobce z důvodu rozporu se zákonem.
[32] Se závěry o tzv. překvapivosti rozhodnutí obecných soudů, resp. porušení zásady
dvojinstančnosti, se lze setkat v bohaté judikatuře Ústavního soudu obsahově
navazující i na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. např. nález ze dne
11. 12. 1997, sp. zn. IV. ÚS 218/95, ze dne 24. 9. 1998, sp. zn. III. ÚS 139/98, ze dne
21. 1. 1999, sp. zn. III. ÚS 257/98 nebo ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 129/06, anebo nálezy
ze dne 15. 1. 2002, sp. zn. I. ÚS 336/99, ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. I. ÚS 3844/12, a ze dne
4. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 3271/12, na které odkazoval sám stěžovatel v kasační stížnosti; všechna,
jakož i následně citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na www.usoud.cz).
Podstata závěrů Ústavního soudu o porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod tkví v povinnosti dát účastníkům řízení prostor skutkově a právně argumentovat
a případně navrhnout potřebné důkazy k prokázání svých tvrzení.
[33] V projednávané věci žalobce v souladu s §84 odst. 3 s. ř. s. označil konkrétní zásah
(včetně označení formalizovaného úkonu – osvědčení), vylíčil rozhodující skutečnosti a navrhl
k jejich prokázání důkazy. Krajský soud provedl dokazování s ohledem na skutková tvrzení
vznesená žalobcem, žalovaným i stěžovatelem, a po provedeném dokazování dospěl k závěru
o absolutní neplatnosti právního úkonu – oznámení o odstoupení z funkce člena zastupitelstva
kraje – z důvodu rozporu se zákonem (§39 občanského zákoníku). Skutkový stav jím zjištěný
tak právně kvalifikoval, což je nezbytná součást procesu rozhodování soudu. Skutečnost,
že žalobce v rámci své žalobní argumentace sám provedl i právní kvalifikaci, a to ve smyslu §37
odst. 1 a §574 odst. 2 občanského zákoníku (a více se proto i zaměřil v žalobě na tvrzení
popírající svobodnost, vážnost, určitost a srozumitelnost právního úkonu), neznamená,
že by krajský soud byl touto právní kvalifikací vázán. Právní kvalifikace skutkového stavu náleží
soudu, nikoliv účastníkům; soud je povinen v souladu se zásadou iura novit curia podřadit skutková
zjištění pod příslušnou hmotněprávní normu. V projednávané věci bylo navíc již od podání
žaloby všem účastníkům řízení zřejmé (a vyplývá to i z jejich argumentace v průběhu řízení),
že stěžejní otázkou bude platnost jednostranného právního úkonu – oznámení o odstoupení.
Žalobce totiž od počátku řízení a v celém jeho průběhu tvrdil skutečnosti, po jejichž prokázání
krajský soud dovodil neplatnost jeho rezignačního projevu pro rozpor se zákonem.
Tvrzení žalobce, že rezignační prohlášení podepsal ještě před volbami a že již proto nejde
o rezignaci platnou, ba též, že rezignační dopis měl sloužit k nátlaku, aby hlasoval dle pokynů
politického hnutí, za něž kandidoval, byla obsažena již v žalobě; závěr krajského soudu
tudíž žádným překvapivým úsudkem pro stěžovatele být nemohl. Rovněž je třeba uvést,
že se v dané věci jednalo o právní závěr prvně vyslovený až správním soudem
(tomuto rozhodování nepředcházelo žádné rozhodování v soustavě správních orgánů)
a stěžovateli i ostatním účastníkům tak zůstala v rámci řízení o kasační stížnosti plně otevřena
možnost protiargumentace.
[34] Odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. IV. ÚS 290/03,
a usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2013, sp. zn. II. ÚS 4809/12, byl nepřípadný,
neboť tato rozhodnutí reagují na situaci překvapivého rozhodnutí v návaznosti na změnu
ustálené judikatury; stěžovatel žádnou změnu ustálené judikatury netvrdí a ze spisu krajského
soudu není ani zřejmé, že by taková situace nastala.
III.B.3 Princip zákazu dovolávat se vlastní nepoctivosti
[35] Stěžovatel uvedl, že ačkoliv dospěl krajský soud k závěru o absolutní neplatnosti
oznámení o odstoupení, neměl k této přihlížet, a to pro aplikaci principu zákazu dovolávat
se vlastní nepoctivosti. Takové námitce stěžovatele však nelze poskytnout oporu,
a to z následujících důvodů.
[36] Dle §39 občanského zákoníku je neplatným právní úkon, který svým obsahem
nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází (jednání contra legem či jednáni in fraudem legis).
Pro takové právní úkony je charakteristické, že se ocitají v rozporu s výslovným imperativem
(zákazem, příkazem) formulovaným v zákoně, popř. s imperativem obsahovým, tj. sice expressis
verbis neformulovaným, ale ze zákona přímo vyplývajícím. Uvedené vady právního úkonu mají
za následek jeho neplatnost absolutní a nikoliv relativní. Absolutní neplatnost právního úkonu
nastává ze zákona a je stanovena ve veřejném (obecném) zájmu. Právní účinky z absolutně
neplatného právního úkonu vůbec nevzniknou (soudního výroku určujícího neplatnost právního
úkonu není v podstatě třeba; tím není samozřejmě zpochybněn význam takového soudního
výroku z hlediska právní jistoty). Soud je povinen k absolutní neplatnosti právního
úkonu přihlížet z úřední povinnosti, bez ohledu na to, zda se jí někdo dovolal
(samozřejmě za předpokladu zjištění skutečností, které jsou s absolutní neplatností právního
úkonu spojeny). Absolutní neplatnosti se však může dovolávat každý, kdo má na tom právní
zájem, resp. kdo je na právech dotčen, a nelze ani vyloučit, aby na absolutní neplatnost poukázal
ten, kdo ji sám způsobil. Absolutní neplatnost právního úkonu nelze zhojit ratihabicí
ani konvalidací a pravidelně nelze přihlédnout ani k následnému zrušení zákonného ustanovení,
s nímž byl právní úkon v rozporu. Dle ustálené judikatury nemůže být důsledek absolutní
neplatnosti odvrácen ani poukazem na princip dobrých mravů a není rozhodné, zda účastníci
úkonu o důvodu absolutní neplatnosti věděli a kdo ji způsobil (srov. rozsudky Nejvyššího soudu
ze dne 13. 3. 2003, sp. zn. 22 Cdo 505/2002, ze dne 20. 1. 2004, sp. zn. 31 Cdo 1895/2002,
ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 26 Cdo 3809/2009, ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 22 Cdo 1411/2008,
ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 20 Cdo 2662/2003, nebo ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. 26 Cdo 586/99,
anebo usnesení ze dne 6. 12. 2012, sp. zn. 26 Cdo 1053/2011; tato i další rozhodnutí Nejvyššího
soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz).
[37] Zásada zákazu dovolávat se vlastní nepoctivosti (nemo turpitudinem suam allegans
non audiatur) je jednou ze stěžejních zásad občanského, resp. soukromého práva
(obdobně jako zásada dodržování dobrých mravů). Jde o významný korektiv, jehož podstatou
je v nejširším smyslu naplnit maximu spravedlnosti. Výslovnou její úpravu nalézáme
např. v občanském zákoníku v §40a pro případy relativní neplatnosti právních úkonů
(v novém občanském zákoníku – zákon č. 89/2012 Sb. – v §6 jako základní zásada a v §579
odst. 1 jako všeobecné ustanovení k úpravě neplatnosti právních jednání). Tato zásada má místo
všude tam, kde existuje zvláštní vztah důvěry, tedy kde lze hovořit o určitém
legitimním očekávání (ohledně jednání či výkonu práv a povinností) subjektů navzájem,
tedy zejména ve smluvním právu; aplikace tohoto principu přichází za účelem ochrany důvěry
druhé smluvní strany. V případě jednostranného úkonu – oznámení o odstoupení z funkce
zastupitele kraje – není uplatnění tohoto principu na místě. V daném případě nelze rozhodně
hovořit o narušení důvěry a poctivosti mezi subjekty právního vztahu, resp. o zásahu
do legitimního očekávání a důvěry stěžovatele. Stěžovatel neměl a nemohl mít legitimní
očekávání zaručeného získání mandátu zastupitele kraje. Nabytí mandátu stěžovatele
jako náhradníka nebylo důsledkem žádného předchozího ujednání stěžovatele se žalobcem,
při němž a v rámci něhož by bylo možno poukázat na vzájemnou důvěru stran, ale bylo
odvozeno od jednostranného právního úkonu žalobce jako stávajícího zastupitele kraje. Nejvyšší
správní soud by navíc v případě přiznání ochrany stěžovatelovi prostřednictvím zásady zákazu
dovolávat se vlastní nepoctivosti podpořil a legitimizoval jednání politického hnutí
(za něž stěžovatel kandidoval) porušující zásadní princip volného mandátu; účelem principu
zákazu dovolávat se vlastní nepoctivosti (jakož i principu dobré víry či dobrých mravů) zajisté
není podpořit či legitimizovat jednání in fraudem legis osoby jiné.
[38] Odkazy stěžovatele na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu nelze považovat
za přiléhavé pro posouzení nyní rozhodované věci. Nález Ústavního soudu ze dne 14. 5. 1997,
sp. zn. II. ÚS 28/96, a usnesení ze dne 9. 3. 1999, sp. zn. I. ÚS 481/97, řešily ochranu důvěry
jedné ze stran smluvních ujednání, kdy druhá strana smluvní důvěru narušila a tvrdila simulaci
právního úkonu, resp. vnitřní výhradu při uzavírání smlouvy. Obdobně specifický vztah důvěry
byl dán v případě spoluvlastnictví řešeného rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2011,
sp. zn. 22 Cdo 2598/2010 (bylo zde poukázáno jak na princip zákazu těžit ze své nepoctivosti,
tak na princip dobrých mravů obecně). Rovněž v případě nálezu Ústavního soudu ze dne
5. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 799/06, a usnesení ze dne 15. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 141/05, Ústavní
soud poukázal na unfair jednání v případě, kdy se fyzické osoby domáhaly ochrany (vlastnického
práva) a nároků za situace, kdy samy z převodu nemovitosti protiprávně těžily (resp. zneužily
své postavení již při nabývání nemovitosti) a naplnily tak podmínky zákona č. 87/1991 Sb.,
o mimosoudních rehabilitacích (problematika restitucí je navíc zcela specifická). Konečně nález
Ústavního soudu ze dne 22. 2. 1995, sp. zn. II. ÚS 42/94 argument principem zákazu dovolávat
se vlastní nepoctivosti toliko podpořil hlavní právní závěr o neplatnosti smlouvy pro obcházení
zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a to za situace, kdy osoba obcházející
zákon evidentně narušila důvěru (resp. jednala v rozporu s legitimním očekáváním osoby
oprávněné). Nezávazné usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 11. 2009, sp. zn. III. ÚS 1285/09
zmiňuje princip nemo turpitudinem suam allegare potest jen jako poznámku obiter dictum.
III.B.4 Námitka o účincích absolutně neplatného právního úkonu ve veřejném právu
[39] Stěžovatel v kasační stížnosti poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
2. 12. 2010, č. j. 7 Afs 130/2009-200, publ. pod č. 2489/2012 Sb. NSS, a ze dne 31. 3. 2011,
č. j. 9 Afs 81/2010-180, publ. pod č. 2415/2011 Sb. NSS, s tím, že i absolutně neplatný právní
úkon může mít plnohodnotné účinky ve veřejném právu.
[40] Ve věcech stěžovatelem zmiňovaných byla řešena otázka relevantnosti absolutní
neplatnosti soukromoprávního úkonu (nájemní smlouvy) z hlediska daňového, tedy zda otázka
zdanění či nezdanění příjmů získaných z užívání nemovitosti závisí na závěru
(občanskoprávního soudu) o platnosti či neplatnosti nájemní smlouvy. Je zjevné, že tehdy šlo
o problematiku zcela odlišnou od nyní posuzované věci stěžovatele. Zatímco ve zmiňovaných
dvou rozsudcích se jednalo o otázku dopadů neplatnosti soukromoprávního úkonu do veřejného
(daňového) práva, v případě oznámení o odstoupení z funkce zastupitele kraje se jedná
o veřejnoprávní úkon, přičemž pouze jeho náležitosti nutno posuzovat dle občanského zákoníku
(tj. úpravy náležitostí právních úkonů soukromoprávních), a to z důvodu absence takové úpravy
v zákoně o volbách či v jiné veřejnoprávní zákonné úpravě. Pokud tedy krajský soud dospěl
k závěru, že veřejnoprávní úkon – oznámení o odstoupení je absolutně neplatným právním
úkonem, nelze poté tvrdit (jak se snaží stěžovatel), že tato absolutní neplatnost nemá dopady
ve veřejném (volebním) právu; zkoumání a zjištění absolutní neplatnosti veřejnoprávního úkonu
soudem by jinak pozbývalo smyslu. Nejvyšší správní soud proto nemohl přisvědčit
ani této námitce stěžovatele a shledal ji nedůvodnou.
III.B.5 Argumentace o platnosti právního úkonu z hlediska §37 odst. 1 občanského zákoníku
[41] Stěžovatel v kasační stížnosti rovněž předestřel rozsáhlou argumentaci ve prospěch
závěru o platnosti oznámení o odstoupení žalobce z funkce, a to z hlediska svobody,
vážnosti, určitosti a srozumitelnosti tohoto právního úkonu (§37 odst. 1 občanského zákoníku).
K tomu uvádí Nejvyšší správní soud následující.
[42] Kasační stížnost je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému
rozhodnutí krajského soudu. Předmětem přezkumu je tedy pro Nejvyšší správní soud primárně
rozhodnutí krajského soudu. Pokud krajský soud v projednávané věci opřel odůvodnění
svého rozsudku o právní závěr konstatující neplatnost právního úkonu žalobce pro rozpor
jeho účelu se zákonem ve smyslu §39 občanského zákoníku, je zřejmé, že se právní úvahy
stěžovatele (ovšem i žalobce) stran splnění náležitostí tohoto právního úkonu (dle §37 odst. 1
občanského zákoníku) míjí s rozhodovacími důvody krajského soudu, neboť splnění či nesplnění
těchto náležitostí bylo pro rozhodnutí krajského soudu bezvýznamné. Pro správní orgán
(žalovaného, hejtmana) byl a je přitom závazný (toliko) výrok rozsudku krajského soudu,
jehož podkladem nebyly důvody, jejichž popírání žalobcem se snaží stěžovatel svou argumentací
zpochybňovat. Právě mimoběžnost argumentace napadeného rozsudku na straně jedné a kasační
stížnosti na straně druhé nastolila situaci, v níž nemá Nejvyšší správní soud nejen prostor,
ale především důvod tyto argumenty stěžovatele vypořádávat.
III.B.6 Námitka o rozsahu přezkumu platnosti oznámení o odstoupení
[43] Dle stěžovatele při zkoumání toho, zda mandát člena zastupitelstva kraje zanikl,
je nezbytné zkoumat výlučně naplnění požadavků §48 odst. 2 písm. c) zákona o volbách,
a sice doručení oznámení o odstoupení z funkce člena zastupitelstva kraje hejtmanovi.
[44] Taková argumentace je lichá, přičemž navíc je možno uvést, že již v napadeném
rozsudku lze na uvedenou námitku nalézt odpověď. Krajský soud posuzoval platnost právního
úkonu - oznámení o odstoupení dle občanského zákoníku a odkázal na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 8. 8. 2012, č. j. 8 As 84/2011-208, a na nález Ústavního soudu ze dne
29. 1. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 72/06. Z těchto rozhodnutí vyplývá imperativ stejného náhledu
na srovnatelné právní instituty, ať již se nacházejí v právu veřejném nebo soukromém. Nelze
tedy přijmout výklad, podle kterého by u (jednostranného) soukromoprávního úkonu bylo
možno zpochybnit jeho platnost (naplnění zákonných náležitostí), zatímco u veřejnoprávního
(jednostranného) úkonu, jakým je oznámení o odstoupení z funkce, by to bylo vyloučené;
takový výklad by nastolil zásadní nerovnost v možnosti domáhat se ochrany práv. Právě případ
žalobce zřetelně ilustruje, jak nezbytná je i u veřejnoprávního úkonu, jakým je oznámení
o odstoupení z funkce, potřeba zkoumání jeho platnosti; zde v souvislosti s nutností
ochrany principu volného mandátu. Nelze tedy přistoupit na interpretaci stěžovatele,
podle které se krajský soud měl a mohl zabývat pouze otázkou doručení oznámení o odstoupení
žalovanému.
III.B.7 Otázka dodatečného souhlasu u absolutně neplatného právního úkonu
[45] Stěžovatel rovněž s poukazem na výpovědi svědků Ing. J. Z. a Ing. B. S. namítl, že
žalobce v den doručení oznámení o odstoupení žalovanému s tímto doručením souhlasil (to již
byl držitelem mandátu); neplatnost úkonu nezpůsobuje, pokud osoba sepíše právní úkon předem
a později jej předá jiné osobě (např. poště) k doručení.
[46] Z napadeného rozsudku je zřejmý závěr krajského soudu, že oznámení o odstoupení
žalobce z funkce zhodnotil jako absolutně neplatný právní úkon, který nebylo možno
konvalidovat, pročež nebylo rozhodné, zda žalobce dal k jeho doručení později souhlas
či nikoliv. Z tohoto důvodu krajský soud nevyhověl ani návrhu na provedení důkazu záznamem
z kamerových systémů Městského úřadu v Žatci, jenž měl vést k prokázání, zda se zde dne
22. 11. 2012 konala schůzka žalobce s oběma svědky ještě před doručením oznámení
o odstoupení žalovanému. Tyto závěry krajského soudu považuje Nejvyšší správní soud
za potřebné zčásti korigovat a upřesnit.
[47] Nelze souhlasit s krajským soudem, že žalobcem aktuálně jednoznačně projevená vůle
odstoupit by byla (a to i při existenci již před volbami podepsané rezignace) bez dalšího
a vždy irelevantní. V případě, že by zastupitel, jenž před volbami podepsal nedatované rezignační
prohlášení, projevil – kdykoliv po volbách – skutečnou vůli vzdát se mandátu, nic by mu nebránilo
použít k platnému vzdání se mandátu i dříve sepsanou rezignaci. Rezignace na mandát zastupitele
je typickým příkladem jednostranného adresného právního úkonu, který činí zastupitel
a který je adresován hejtmanovi. Teprve projevem vůle adresovaným (a doručeným) hejtmanovi
dovršil by zvolený zastupitel jednostranný právní úkon (rezignaci); samotný podpis rezignační
listiny učiněný před volbami tímto projevem vůle a právním úkonem v pravém slova
smyslu ještě není. Jinak řečeno právně významným jednostranným úkonem se jednání
odstupujícího nestává již podpisem, ale až do vnějšího světa manifestovaným oznámením
o odstoupení. Takové oznámení nepředstavuje konvalidaci absolutně neplatného právního
úkonu, neboť takový úkon tu, jakožto perfektní právní úkon, prozatím neexistoval
až do okamžiku, kdy byl projeven navenek. Je ostatně patrné – jak správně dovodil již krajský
soud – že rezignovat lze až na existující a nikoliv již na v budoucnu (možná) vzniklý mandát.
[48] V souzené věci bylo bez pochybností prokázáno, že žalobce podepsal ještě před volbami
oznámení o odstoupení z funkce zastupitele kraje. To bylo samo o sobě v rozporu se zákonem,
avšak v té chvíli ještě bez jakéhokoliv právního významu. Pro závěr o platnosti žalobcovy
rezignace bylo proto nezbytné uvážit, zda předložení tohoto oznámení žalovanému (hejtmanovi
kraje) se stalo v souladu s aktuální vůlí žalobce. Úkolem Nejvyššího správního soudu bylo ověřit,
zda krajský soud provedl v tomto směru dokazování úplně či nikoliv, tedy lze-li již na základě
důkazů krajským soudem provedených bez pochybností zjistit, zda žalobcovou vůlí bylo
či nebylo na mandát zastupitele kraje rezignovat.
[49] Stěžovatel s odkazem na výpovědi svědků Z. a S. tvrdil, že žalobce „poté, co již držitelem
mandátu byl“ (22. 11. 2012) souhlasil s předáním dříve sepsané listiny hejtmanovi. Stěžovatel
vyjádřil názor, že v samotném sepsání listiny a jejím uschování nelze spatřovat nic se zákonem
rozporného a položil otázku, jaké žalobcovo jednání bylo neplatné („Sepis listiny? Předání jiné osobě?
Souhlas s doručením?“).
[50] Nejvyšší správní soud přisvědčuje stěžovateli potud, že samotný fakt podpisu
rezignačního oznámení nezaložil neplatnost právního úkonu, to však jen proto, že žádný
perfektní právní úkon, navenek projevený, v tomto okamžiku ještě neexistoval. O neplatnosti
adresného jednostranného právního úkonu lze totiž uvažovat až v okamžiku, kdy tento dojde
adresátovi a o neplatnosti neadresného jednostranného právního úkonu až v okamžiku
jeho uveřejnění. Nejvyšší správní soud opakuje, že podpis rezignace se udál v rozporu
se zákonem. Fakt podpisu rezignace v rozporu se zákonem by však byl důvodem neplatnosti
jednostranného právního úkonu, pokud by byla rezignace navenek skutečně projevena. Stručně
řečeno, o platnosti či neplatnosti rezignační listiny sepsané a podepsané již před volbami
lze uvažovat jen až v situaci, kdy tato listina byla vskutku adresátovi předložena.
[51] To samozřejmě nevylučuje, aby zastupitel využil listinu o rezignaci sepsanou v minulosti
k podání skutečné, aktuálně jím chtěné rezignace. S ohledem na nezákonnost podpisu rezignace,
který zakládá též nezákonnost právního úkonu z toho eventuálně vzešlého, by však projev vůle
zastupitele musel být učiněn tak, aby o jeho existenci a aktuálnosti nebyly žádné rozumné
pochybnosti. Z tohoto plyne jediný možný závěr, totiž že zastupitel by musel takovýto projev
vůle učinit navenek sám, tedy sám jej adresátovi odeslat respektive předat. Varianta,
kterou naznačuje stěžovatel, totiž možnost pozdějšího souhlasu s podáním rezignace třetí
osobou, by vytvořila prostor pro obcházení zákazu vázaného mandátu, možné rozpory
svědeckých výpovědí a naprostou nejistotu ohledně toho, jak se věci skutečně mají. Platnost
žalobcovy rezignace proto nebude založena jen tím, že žalobce dal (údajně) třetí osobě dodatečně
souhlas s použitím rezignace sepsané v rozporu se zákonem ještě před volbami.
[52] Z uvedeného dále vyplývá, že není-li rezignační prohlášení předáno osobně, musí hejtman
jakožto adresát oznámení o odstoupení z funkce člena zastupitelstva ověřit, zda je toto prohlášení
skutečně podepsáno odstupujícím zastupitelem. Dále musí ověřit, zda jde o aktuální,
tedy k okamžiku odeslání existující projev vůle tohoto zastupitele rezignovat. Právě splněním
těchto požadavků lze (do budoucna, v jiných případech) zabránit případným machinacím
vedoucím k protiústavní změně volného mandátu na mandát vázaný. V pojednávané věci
Nejvyšší správní soud nevytýká žalovanému, že takto nepostupoval, neboť jeho zde výslovně
formulované povinnosti jsou (teprve) výsledkem interpretace zákona vyplývající z napadeného
rozsudku i z rozsudku zdejšího soudu rozsudek krajského soudu přezkoumávajícího;
tato konkluze nalézá odraz i ve výroku o náhradě nákladů řízení (srov. dále odst. [70]).
[53] Důkazy krajským soudem provedené i jím v zásadě správně hodnocené závěr o vůli
žalobce z mandátu odstoupit jednoznačně vylučují. Z obsahu spisu je zřejmé, že projev vůle
rezignovat u žalobce dne 22. 11. 2012 evidentně absentoval. Žalobce od počátku kontinuálně
tvrdil, že sice ještě před volbami podepsal „blanketní“ oznámení o odstoupení (stejnopis
shodného oznámení o odstoupení pro svou potřebu pro jistotu rovněž podepsal a podpis nechal
úředně ověřit dne 2. 8. 2012, aby bylo zřejmé, že k podpisu došlo ještě před volbami). Uvedl,
že takto podepsané oznámení o odstoupení bylo dne 22. 11. 2012 použito bez jeho vědomí
a souhlasu proti němu tak, že bylo (po doplnění úředně ověřených podpisů svědků Z. a S.
s datem 22. 11. 2012; samotné oznámení o odstoupení však datováno nebylo) doručeno
žalovanému. S žádným z obou uvedených svědků se dne 22. 11. 2012 žalobce neviděl a tito tedy
nemohli být daného dne ani svědky jeho podpisu či souhlasu s oznámením o odstoupení; o
rezignaci se dozvěděl až dne 6. 12. 2012. Žalovaný k dané otázce netvrdil nic, co by bylo
rozhodné, neboť skutkové okolnosti (kromě momentu doručení oznámení o odstoupení
politickým uskupením) mu nebyly známy; dané doručení považoval za jedinou skutečnost
relevantní pro jeho následný postup dle zákona o volbách. Svědek Ing. J. Z. ve své výpovědi při
ústním jednání u krajského soudu uvedl, že politické uskupení nebylo spokojeno s hlasováním
žalobce (jako jejich kandidáta) a dne 21. 11. 2012 na své schůzi navrhlo ve vztahu k žalobci
použít jím podepsané „blanketní“ oznámení o odstoupení. Svědek uvedl, že dne 22. 11. 2012
přijel se svědkem S. na Městský úřad v Žatci jednat se žalobcem o setrvání žalobce
v zastupitelstvu, přičemž při krátkém setkání ve vestibulu se žalobce „odmítal ve věci bavit a svědkovi
a Ing. S. sdělil, ať odevzdají jeho blanketní rezignační listinu, když žalobce odmítl na místě podepsat novou
rezignační listinu“; dle svědka jednání nepřineslo žádný výsledek. Svědek dále uvedl, že „blanketní
rezignační listiny, které byly opatřeny podpisy před volbami má uloženy ve svém trezoru, aby se zamezilo jejich
zneužití.“ Shodně svědek Ing. B. S. vypověděl, že dne 22. 11. 2012 přijel se svědkem Z. na
Městský úřad v Žatci, kde při zhruba 20 – 30 vteřinovém dialogu „byl žalobce vyzván k podpisu nové
rezignační listiny“, což „ žalobce důrazně odmítl“. Tento dialog měl skončit žalobcovým sdělením, že
oba přítomní svědci mohou použít původní rezignační listinu. Vypověděl rovněž, že již předem
byl jím a předsedou politického uskupení projednán postup o doplnění „blanketního“ oznámení
o odstoupení úředně ověřenými podpisy svědků Z. a S. před doručením žalovanému.
[54] Ani z výpovědí svědků Z. a S.tvrdících, že se dne 22. 11. 2012 setkali se žalobcem (což
byla věc sporná), není zřejmé, z čeho stěžovatel dovodil projev žalobcovy vůle rezignovat, neboť
takový projev vůle nejen že není z těchto výpovědí zřejmý, ale naopak je těmito výpověďmi
vylučován. Oba svědci jednoznačně potvrdili, že žalobce se s nimi nechtěl o otázce rezignace
vůbec bavit a výslovně odmítl podepsat jimi předložené (nové) oznámení o odstoupení. Za
situace, kdy žalobce jednoznačně odmítl jakkoliv o své rezignaci jednat, nelze ani jeho (svědky
tvrzený) souhlas s použitím původního rezignačního oznámení považovat za projev jeho
skutečné vůle z mandátu zastupitele odstoupit. Jinak řečeno i při důvěře v úplnou pravdivost
výpovědí svědků Z. a S. (budiž zde jen na okraj připomenuto, že žalobce schůzku s nimi popíral)
vyplývá z jejich výpovědi jednoznačně, že žalobce dne 22. 11. 2012 žádnou vůli odstoupit
z mandátu zastupitele neměl a neprojevoval; výpovědi svědků tedy jen potvrzují závěry krajského
soudu o neplatnosti žalobcovy rezignace.
[55] Z uvedeného též vyplývá, že ani případné provedení důkazu záznamem kamerového
systému z Městského úřadu v Žatci by nenapomohlo objasnění otázky žalobcova projevu
vůle rezignovat. Daný důkaz byl navržen samotným žalobcem, a to za účelem prokázání
toho, že se jeho schůzka se svědky Z. a S. dne 22. 11. 2012 ve vestibulu Městského úřadu v Žatci
vůbec neuskutečnila. Provedení takového důkazu vskutku by bylo nadbytečné, byť nikoliv
z důvodu uváděného krajským soudem, ale proto, že jím nemohl být nijak prokázán projev
žalobcovy vůle mandátu se vzdát, neboť již vyslechnutí svědci existenci této vůle vyloučili.
III.B.8 Námitka nezákonnosti závěru krajského soudu o absolutní neplatnosti oznámení o odstoupení
žalobce z funkce
[56] Z obsahu kasační stížnosti je zřejmé, že stěžovatel (celkově, v obecnosti) brojí
i proti závěru krajského soudu o absolutní neplatnosti oznámení o odstoupení dle §39
občanského zákoníku. Ačkoliv bližší argumentaci proti tomuto – pro rozhodnutí krajského soudu
stěžejnímu závěru – kasační stížnost neobsahuje, považuje Nejvyšší správní soud za vhodné
k uvedenému alespoň ve stručnosti dodat následující.
[57] Krajský soud v napadeném rozsudku poukázal na výslovné ústavní a zákonné zakotvení
reprezentativního charakteru mandátu poslance, senátora a obecního zastupitele (čl. 26 Ústavy,
§69 odst. 4 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon
o obcích“), a na absenci odpovídající obdobné výslovné úpravy volného mandátu zastupitelů
kraje v zákoně o krajích. Tato absence vznikla přijetím zákona č. 231/2002 Sb., kterým byl zákon
o krajích změněn. Krajský soud však dovodil, že dle důvodové zprávy (k bodu 55. až 58.)
k návrhu zákona č. 231/2002 Sb. zákonodárce nezamýšlel zrušením výslovné úpravy v §33
odst. 4 zákona o krajích změnit právě (a jen) u zastupitelů kraje charakter mandátu z volného
na vázaný. Závěr o reprezentativním charakteru mandátu zastupitelů kraje podpořil krajský soud
i argumentem o znění slibu jimi skládaného (§33 odst. 2 zákona o krajích), jež svou podstatou
a smyslem koresponduje se zněním slibu poslanců, senátorů a zastupitelů obcí (čl. 23 odst. 3
Ústavy a §69 odst. 2 zákona o obcích), a dále úpravou povinností zastupitele kraje v §34 odst. 2
zákona o krajích. Poukázal rovněž na principy moderního konstitucionalismu, na rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 1. 2011, č. j. 1 Ao 2/2010-185, a ze dne 21. 8. 2003,
č. j. 5 A 159/2002-49, a na usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2012, sp. zn. I. ÚS 1856/12.
[58] Nejvyšší správní soud závěry krajského soudu o (přetrvávajícím) reprezentativním
charakteru mandátu zastupitele kraje plně akceptuje a k důvodům krajským soudem již uvedeným
dodává následující.
[59] Dle čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 1 Ústavy je Česká republika demokratickým právním státem,
kde lid je zdrojem veškeré státní moci, kterou vykonává prostřednictvím orgánů moci
zákonodárné, výkonné a soudní. Jedním ze základních způsobů, jak uspokojit různorodé zájmy
a potřeby ve společnosti a institucionalizovat tak vůli lidu, je konstituování politických stran.
Ty jsou efektivním prostředkem k zapojování občanů do správy věcí veřejných. Politické strany
mají v parlamentní formě vlády mimořádný význam, nicméně „nepředstavují ani nemohou představovat
orgán veřejné moci … pouze v totalitním státu se děje to, že politické strany, či spíše vedoucí politická strana, není
oddělena od státu, takže v něm je obvyklým jevem, že např. parlament či vláda pouze reprodukují již přijatá
rozhodnutí nejvyššího stranického orgánu. O takový stav však v našem státě a společnosti nejde.“
(srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 8. 1998, sp. zn. IV. ÚS 331/98, nebo nález ze dne
18. 10. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 26/94). Dle čl. 5 Ústavy je politický systém v České republice založen
na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran respektujících základní
demokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů. Respekt
k základním demokratickým principům je přitom třeba chápat nejen jako chování politických
stran vně, ale rovněž v podobě vnitrostranické demokracie. Nelze reálně očekávat, že strany,
které nedokážou demokratické principy respektovat ve své vnitřní organizaci, se budou
demokraticky chovat navenek.
[60] S ohledem na historickou zkušenost z první československé republiky, spočívající
v praktikách tzv. reversů fakticky znamenajících přeměnu volného mandátu na vázaný, Ústava
v čl. 26 zakotvuje tzv. volný mandát členů Parlamentu, který spočívá v jeho svobodném výkonu,
kdy poslanci ani senátoři nejsou vázáni žádnými příkazy (ani příkazy politické strany, jejímiž jsou
členy) a rozhodují se a jednají podle své svobodné vůle. Dle slibu zakotveného v čl. 23 Ústavy
členové Parlamentu slibují věrnost České republice, slibují zachovávání její Ústavy a zákonů
a slibují rovněž výkon svého mandátu v zájmu všeho lidu a dle svého nejlepšího vědomí
a svědomí. Výkon osobního mandátu je tak, jakkoliv to může být pro politickou stranu
(přirozeně usilující o dosažení vlivu a zajištění stranické disciplíny) nevítané, nezávislý
na jakékoliv zájmové skupině, včetně politických stran. Další pojistku proti tzv. imperativnímu
mandátu představuje i přísná úprava formy vzdání se mandátu poslance či senátora dle čl. 24
Ústavy.
[61] Nezastupitelnou složku rozvoje demokracie představuje též místní samospráva.
Pro stabilitu demokracie je tak důležitý nejen způsob voleb do komor Parlamentu a charakter
mandátu poslance a senátora, ale rovněž tyto jevy na úrovni obecní a krajské samosprávy. Ústavní
záruku práva na územní samosprávu garantuje čl. 8 Ústavy, přičemž v čl. 100 odst. 1 a čl. 101
odst. 3 Ústavy jsou zakotveny také základní znaky územních samosprávných celků. Občané obce
či kraje vykonávají samostatné spravování obce či kraje prostřednictvím zastupitelstev – čl. 101
odst. 1 a 2 Ústavy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 19. 11. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 1/96,
nebo ze dne 22. 6. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 13/05). Posléze citovaný nález Ústavního soudu
přitom výslovně zdůraznil, že „[p]ro stabilitu demokracie není důležité jen to, jak jsou voleny komory
Parlamentu, ale i jak volí občané své zástupce na úrovni územní samosprávy; nelze dovodit na úrovni ústavní,
že by – vzdor jinému rozsahu pravomoci Parlamentu a územních samospráv – pro udržení a rozvoj demokracie
byly parlamentní volby důležitější než volby do samosprávných zastupitelstev obcí a krajů. Demokracie, má-li být
skutečnou vládou suverénního lidu, lidem a pro lid, nemůže být, byť nepřímo, distribuována z parlamentu směrem
dolů, ale naopak musí vyrůstat jako produkt občanské společnosti zdola až k nejvyšším orgánům státní moci,
moc zákonodárnou a ústavodárnou v ně přirozeně počítaje“. I z pohledu ochrany demokratických principů
tvořících základ ústavního uspořádání České republiky je (a nejen proto) důvodné považovat
jakýkoliv pokus o reálnou změnu reprezentativního mandátu na mandát vázaný za počin
rozporný netoliko s výslovným textem Ústavy (vázaný mandát nepředpokládající),
ale především s hodnotovými východisky, na nichž je ústavní uspořádání státních i územně
samosprávných poměrů vybudováno. Absolutní neplatnost právního úkonu tuto změnu
charakteru mandátu realizující právem krajský soud rozpoznal a svým rozsudkem odmítl
aprobovat.
[62] Jak již uvedl krajský soud, zákon o obcích v §69 odst. 4 výslovně (a obsahem obdobně
jako je tomu v čl. 26 Ústavy u členů Parlamentu) zakotvuje reprezentativní mandát zastupitele
obce. S tím koresponduje také znění slibu zastupitele obce v §69 odst. 2 zákona o obcích.
Je možno doplnit, že závazek zastupitele obce vykonávat funkci svědomitě a v zájmu obce
a jejích občanů (nikoliv tedy v zájmu politické strany a se závazkem k ní), je projeven
také např. v úpravě jeho povinností v §83 odst. 1 zákona o obcích.
[63] Shodně s krajským soudem je třeba v této souvislosti poukázat dále na skutečnost,
že do 31. 12. 2002 byl výslovně a obsahem obdobně jako je tomu v čl. 26 Ústavy zakotven
reprezentativní mandát zastupitelů rovněž v zákoně o krajích, a sice v jeho §33 odst. 4.
3
S tím korespondovalo také znění slibu zastupitele kraje v §33 odst. 2 zákona o krajích
a např. i úprava povinnosti zastupitele kraje hájit zájmy občanů kraje (nikoliv tedy zájmy politické
strany) v §34 odst. 2 zákona o krajích. Novelou – zákonem č. 231/2002 Sb. – však byl odst. 4
ustanovení §33 zrušen, zatímco §33 odst. 2 a §34 odst. 2 zákona o krajích zůstaly novelou
nedotčeny. Ve vládním návrhu zákona, po přijetí publikovaného pod č. 231/2002 Sb., jenž byl
Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky předložen dne 15. 11. 2001 (sněmovní tisk
1157/0, III. volební období)
4
, bylo ke zrušení odst. 4 v §33 zákona o krajích v důvodové zprávě
uvedeno: „Ustanovení §33 odst. 4 se prakticky jen přesouvá ze systematických důvodů“. Návrh zákona
prošel třemi čteními a byl po navržených změnách schválen dne 26. 3. 2002; návrh na zrušení
ustanovení §33 odst. 4 nebyl připomínkován a nebyl blíže diskutován v Poslanecké sněmovně.
K žádnému přesunu „ze systematických důvodů“ však nedošlo. Dne 16. 4. 2002 byl návrh zákona
postoupen Senátu, který jej projednal na 17. schůzi svého III. funkčního období dne 10. 5. 2002.
Dle stenografického záznamu schůze senátor František Kroupa v rozpravě poukázal na význam
volného mandátu zakotveného v odst. 4 ustanovení §33 a učinil dotaz stran důvodu zrušení
a případného přemístění tohoto ustanovení. Ministrem vnitra Stanislavem Grossem bylo
odpovězeno, že „…ustanovení bylo vtěleno do zákona o volbách do krajů. Takže v našem právním pořádku
zůstává; pouze se ze zákona o krajích přesunulo do zákona o volbách do krajských zastupitelstev.“
Po projednání v Senátu byl přijatý zákon podepsán prezidentem republiky a předsedou vlády
a byl vyhlášen dne 4. 6. 2002 ve Sbírce zákonů v částce 87 pod č. 231/2002 Sb.; bodem 59.
zákona byl §33 odst. 4 zrušen. Z textu celého zákona č. 231/2002 Sb. je zřejmé, že zrušené
ustanovení o volném mandátu nebylo přemístěno do žádného z ostatních ustanovení zákona
o krajích. Ze zákona č. 130/2000 Sb., o volbách do zastupitelstev krajů a o změně
některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o volbách do zastupitelstev
3
jenž zněl: „Člen zastupitelstva vykonává svůj mandát osobně a v souladu se svým slibem a není přitom vázán žádnými příkazy.“
4
Průběh parlamentního projednávání návrhu zákona je dostupný na www.psp.cz.
krajů“), je současně patrno, že tento nezakotvuje výslovnou úpravu tzv. volného mandátu
zastupitele kraje a k „přesunu“ znění odst. 4 ustanovení §33 zákona o krajích do zákona
o volbách do zastupitelstev krajů (jak tvrdil v senátní rozpravě ministr vnitra) tedy nedošlo.
Zakotvení tzv. volného mandátu do zákona o volbách do zastupitelstev krajů ani nebylo
navrženo.
5
Ani žádný jiný zákon původní text ustanovení §33 odst. 4 zákona o krajích
neobsahuje. Uvedený text byl tedy zrušen bez náhrady. Vypuštění ustanovení odst. 4 §33 zákona
o krajích však evidentně nemělo přivodit zákonnou změnu reprezentativního mandátu zastupitele
kraje na mandát vázaný. K takové změně pouhým zrušením daného ustanovení ani dojít
nemohlo, a to s ohledem na přetrvávající ústavněprávní a zákonnou úpravu, z níž princip
volného mandátu zastupitele kraje vyplývá i po zrušení odst. 4 ustanovení §33 zákona o krajích.
[64] Nejvyšší správní soud nezpochybňuje skutkové závěry krajského soudu, dle nichž žalobce
podepsal ještě před volbami „blanketní“ oznámení o odstoupení z funkce zastupitele kraje,
jehož účelem bylo zajistit pro politické hnutí, za něž žalobce v krajských volbách
kandidoval, dodržování stranické linie a zabránit tzv. politickému přeběhlictví. Takové závěry
zcela jednoznačně z provedeného dokazování vyplývají a účastníci je ostatně ani nevyvraceli.
Nutným důsledkem byl proto následný a správný závěr krajského soudu, že takto a za takových
okolností učiněný právní úkon – oznámení o odstoupení z funkce zastupitele kraje odporuje
principu volného mandátu.
III.B.9 Obiter dictum
[65] Ačkoliv stěžovatel nezmínil ve své argumentaci rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 8. 8. 2012, č. j. 8 As 84/2011-208, publ. pod č. 2696/2012 Sb. NSS, považuje Nejvyšší
správní soud za vhodné závěry tohoto rozsudku připomenout, neboť i v tehdejším řízení byla
řešena otázka zásahu do pokojného výkonu mandátu zastupitele.
[66] V citovaném rozsudku se Nejvyšší správní soud podrobně zabýval jednotlivými
náležitostmi právního úkonu, jímž se měl tehdejší stěžovatel vzdát svého mandátu. Podstatou
řízení bylo zpochybnění platnosti rezignace na mandát, neboť tehdejší stěžovatel tvrdil,
že předmětný úkon nebyl učiněn svobodně, vážně, určitě a srozumitelně. Šlo tedy o posouzení
platnosti právního úkonu – oznámení o odstoupení z funkce z hlediska §37 občanského
zákoníku a nikoliv z hlediska rozporu takového úkonu se zákonem ve smyslu §39 občanského
zákoníku. Otázka platnosti rezignačního úkonu učiněného před volbami a doručeného
po volbách předmětem řízení být nemohla, neboť listina o odstoupení z funkce byla nesporně
datována a podepsána 20. 10. 2010 a doručena starostovi 21. 10. 2010 (volby proběhly
15. A 16. 10. 2010). Přesto Nejvyšší správní soud i tehdy výslovně dodal, že „posouzení platnosti
rezignace bude vždy vycházet z konkrétních skutkových okolností a bude třeba zkoumat vůli daného zastupitele
skutečně rezignovat“.
[67] Závěr krajského soudu vyslovený v nynějším řízení nebyl proto v žádném rozporu
s předcházejícím judikaturním pohledem Nejvyššího správního soudu. Otázka platnosti pokusu
změnit volný mandát na vázaný podpisem rezignačního prohlášení ještě před zařazením
na kandidátní listinu byla předmětem soudního přezkumu v nynějším řízení poprvé.
5
Tento zákon měl v roce 2002 tři novely, a to zákon vyhlášený dne 29. 1. 2002 pod č. 37/2002 Sb. (vládní návrh
projednávaný v Poslanecké sněmovně jako tisk 969 a v Senátu jako tisk 167), zákon vyhlášený dne 4. 6. 2002
pod č. 230/2002 Sb. (senátní návrh projednávaný v senátu jako tisk 77, následně v Poslanecké sněmovně jako tisk
1022 a poté znovu v Senátu jako tisk 286) a zákon vyhlášený dne 12. 7. 2002 pod č. 309/2002 (vládní návrh
projednávaný v Poslanecké sněmovně jako tisk 794 a poté v Senátu jako tisk 247), přičemž žádná z těchto novel
nepojednávala o volném mandátu.
IV.
Závěr a náklady řízení
[68] Pro výše uvedené Nejvyšší správní soud nedůvodnou kasační stížnost, směřující
proti výroku I., II. a III. napadeného rozsudku, dle §110 odst. 1, věty druhé, s. ř. s. zamítl.
[69] Při úvaze o povinnosti k náhradě nákladů řízení vycházel Nejvyšší správní soud
z premisy, že v dané věci účastníky kasačního řízení nejsou pouze žalobce a žalovaný,
kteří jimi jsou vždy (srov. §105 odst. 1 s. ř. s.), ale i Ing. Jiří Morštadt jako osoba zúčastněná
na řízení a podávající kasační stížnost. Z tohoto důvodu proto bylo nutno i v případě stěžovatele
rozhodnout o nákladech řízení o kasační stížnosti podle obecného principu procesní úspěšnosti
ve smyslu §60 odst. 1 věty první s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Ve vztahu k žalobci
a žalovanému je nutno uvážit, čí pozici kasační stížnost stěžovatele fakticky podporovala
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 5. 2011, č. j. 6 As 8/2011-145). Kasační
stížností se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku krajského soudu (jeho výroků I., II. a III.),
kterým bylo vyhověno žalobci. Nelze proto dospět k jinému závěru, než že v řízení o kasační
stížnosti stěžovatel podporoval žalovaného proti žalobci. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační
stížnosti úspěšný, proto mu právo na náhradu nákladů řízení nenáleží, naopak v zásadě byl
by povinen nahradit náklady řízení žalobci. Taktéž žalovaný nebyl v řízení o kasační stížnosti
úspěšný, nemá tedy právo na náhradu nákladů řízení, a pravidelně by měl být povinen nahradit
náklady řízení žalobci.
[70] Nejvyšší správní soud však obdobně jako krajský soud shledává v projednávaném případě
důvody opodstatňující aplikaci moderačního ustanovení §60 odst. 7 s. ř. s. Žalobci, jenž měl
v řízení o kasační stížnosti plný úspěch, náhradu nákladů řízení vůči žalovanému a stěžovateli
nepřiznal, neboť to byl právě žalobce, kdo v rozporu se zákonem podepsal ještě před volbami
oznámení o odstoupení z funkce člena zastupitelstva kraje; jeho problematičnosti si byl vědom.
Žalobce tak stál na počátku vzniku tohoto sporu. Žalovaný naproti tomu toliko plnil své časově
limitované povinnosti dle zákona o volbách a daný spor nezapříčinil. Stěžovateli nelze klást
(formalisticky) uložením povinnosti k náhradě nákladů řízení k tíži, že podal kasační
stížnost, jíž se domáhal ochrany výkonu svého mandátu jako nastoupivšího náhradníka. Učinil
tak totiž za specifických podmínek, za situace, kdy právě rozsudkem krajského soudu bylo
zrušeno – a to v důsledku jednání žalobce – jemu vydané osvědčení člena zastupitelstva kraje.
Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že i v řízení o kasační stížnosti přetrvával v daném případě
důvod přihlédnutí k zásadě dobrých mravů promítající se jako důvod zvláštního zřetele hodný
pro postup ústící ve výrok III. tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. května 2014
Zdeněk Kühn
předseda senátu