ECLI:CZ:NSS:2016:7.AS.10.2016:47
sp. zn. 7 As 10/2016 - 47
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra
a soudců JUDr. Tomáše Foltase a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobce: D. K.,
zastoupen Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti
žalovanému: Krajský úřad Pardubického kraje, se sídlem Komenského náměstí 125,
Pardubice, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové
– pobočka v Pardubicích ze dne 2. 12. 2015, č. j. 61 A 20/2015 - 61,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce D. K. domáhá u Nejvyššího správního soudu
vydání rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v
Pardubicích ze dne 2. 12. 2015, č. j. 61 A 20/2015 - 61, a žalovanému uložena povinnost nahradit
náklady řízení žalobce.
Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále také „krajský soud“)
napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí Krajského
úřadu Pardubického kraje, odboru dopravy a silničního hospodářství, ze dne 11. 2. 2015,
č. j. KrÚ 10095/2015/ODSH/8, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno
rozhodnutí Magistrátu města Pardubic, odboru správních agend, oddělení přestupků, ze dne
19. 11. 2014, č. j. OSA/P-1256/14-D/21. Tímto rozhodnutím byl žalobce uznán vinným
ze spáchání přestupku dle ust. §125c odst. 1 písm. f) bod 3) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu
na pozemních komunikacích a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „silniční zákon“), a za ten mu byla uložena pokuta ve výši 3.000 Kč a povinnost uhradit
náklady spojené s projednáním přestupku ve výši 1.000 Kč. Uvedeného přestupku se měl žalobce
dopustit tím, že dne 3. 8. 2014 v 16:36 hodin řídil vozidlo registrační značky X v obci Sezemice,
na ulici Mezi mosty (poblíž čp. 256), ve směru na Holice, rychlostí 75 km/h (±3 km/h), když
povolená rychlost činila 50 km/h.
Skutkový stav byl podle krajského soudu řádně zjištěn. V řízení před správním orgánem
I. stupně nevznikly důvodné pochybnosti o předmětném měření. Pouhá tvrzení založená
na interpretaci fotodokumentace, ačkoliv ta nevykazuje žádné indicie chybného měření, nemohou
vést k vyvrácení toho, že stanoviště kalibrovaného rychloměru bylo řádně zvoleno k tomu
proškolenou obsluhou. Měření bylo prováděno kalibrovaným měřícím zařízením (RAMER
7CCD). K odkazu žalobce na fotografie pořízené ze služby „Google street view“ krajský soud
uvedl, že pokud žalobce neznal přesné stanoviště měřícího vozidla, pak nemůže úspěšně
zpochybňovat výsledek měření tvrzením, že měření nebylo prováděno ve vodorovné poloze,
resp. v úseku, kde komunikace není zcela rovná, a tedy že měření neodpovídalo návodu
k měřícímu zařízení. Krajský soud s poukazem na tento návod uvedl, že pokud jde o výběr
stanoviště, je třeba vozidlo ustavit do rovnoběžného směru s podélnou osou vozovky, k čemuž
slouží zaměřovací přípravek dodávaný s měřičem rychlosti. Návod k obsluze přitom požaduje
umístění vozidla s měřičem ve vodorovné poloze přibližně v úrovni vozovky, nikoliv naprostou
výškovou shodu s úrovní vozovky. Žalobce proto není schopen adekvátně zpochybnit svými
tvrzeními založenými na fotodokumentaci ze správního spisu a fotografiemi ze služby „Google
street view“ řádnost měření ani výběru stanoviště pro měření, neboť mu přesné stanoviště
ani poloha měřeného vozidla nebylo známo. Krajský soud dále poukázal na bod 2.3 návodu,
podle kterého by v případě neúspěšného výsledku ověření správnosti měření došlo k anulaci
výsledků měření. S ohledem na skutkové odlišnosti krajský soud neshledal případný poukaz
žalobce na řízení vedené Magistrátem města Pardubice ve věci sp. zn. OSA/P-849/14-D,
ve kterém byla jinému účastníkovi řízení rovněž měřena rychlost v obci Sezemice na ulici
Mezi mosty, avšak toto řízení bylo zastaveno z důvodu, že se komunikace stáčí. Krajský soud
uvedl, že v tomto případě byl použit jiný typ měřícího zařízení a ani zvolené stanoviště (čp. 38)
neodpovídalo stanovišti zvolenému v projednávané věci (čp. 256). Krajský soud neshledal jako
případný ani poukaz žalobce na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 9. 2014,
č. j. 6 As 187/2014 - 62. V uvedené věci bylo vozidlo, resp. registrační značka zachycena pouze
částečně. O takový případ se však v nyní projednávané věci nejedná.
Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) v zákonné lhůtě
kasační stížnost.
Primárně brojil proti závěrům krajského soudu ve vztahu k měření rychlosti zasahujícími
policisty, poukazoval na nedostatečně zjištěný skutkový stav věci a porušení zásady in dubio pro reo.
Stěžovatel na základě fotografií ze služby „Google street view“ dovozuje, že měření nebylo
provedeno správně. Předmětná komunikace se stáčí, měřící vozidlo nebylo umístěno vodorovně,
v blízkosti měřícího zařízení se nacházelo křoví, a nebylo proto možné provést správné měření.
Krajský soud se mýlí, pokud tvrdí, že v případě neúspěšného výsledku ověření správnosti měření
by došlo k anulaci výsledku měření. Stěžovatel v kasační stížnosti dále výslovně uvedl, že přikládá
vyjádření výrobce rychloměru, ze kterého vyplývá, že při vadném měření mohou vzniknout
fotografie [stěžovatel však ke kasační stížnosti žádné takové vyjádření nepřiložil - pozn.
Nejvyššího správního soudu]. Magistrát města Pardubice v obdobném případě (ve věci vedené
pod sp. zn. OSA/P-849/14-D, ve kterém byla rovněž měřena rychlost v obci Sezemice, na ulici
Mezi mosty), zastavil řízení vedené s jiným účastníkem řízení právě z důvodu, že se daná
komunikace stáčí. To potvrzuje důvodnost námitek stěžovatele a argumentace krajského soudu
je proto nepřípadná. Stěžovatel dále polemizoval se závěry krajského soudu u nepoužitelnosti
rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 9. 2014, č. j. 6 As 187/2014 - 62. Stěžovatel
rovněž poukázal na nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu z důvodu, že se krajský soud
řádně nevypořádal s žalobními tvrzeními poukazujícími na nesprávnost provedeného měření.
Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek
krajského soudu a žalovanému uložil povinnost k náhradě nákladů řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že souhlasí s rozsudkem krajského
soudu a považuje jej za přezkoumatelný. Skutkový stav byl zjištěn dostatečně a správní orgány
se nedopustily žádného pochybení. O přestupku existuje záznam z měřícího zařízení, tento
záznam byl proveden kalibrovaným silničním rychloměrem a k ovládání tohoto rychloměru byla
jeho obsluha proškolena. Policisté dopravního inspektorátu jsou proškoleni k zacházení
s měřícím zařízením, zatímco stěžovatel nijak neprokázal jakékoliv odborné znalosti týkající
se měřících zařízení. Pokud stěžovatel poukazoval na to, že v jiné věci bylo řízení zastaveno
z důvodu měření v místě, kde se předmětná komunikace stáčí, žalovaný uvedl, že v tomto případě
byl použit jiný druh měřícího zařízení (RAMER 7CCD vs. RAMER 10C). Žalovaný poukázal
i na to, že stěžovatel i přes výzvu správního orgánu I. stupně žádné odvolací námitky neuvedl
a přezkoumávání skutkového stavu tak muselo být provedeno až krajským soudem. Navrhl
zamítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu
v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti, a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud se předně zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku. Tato námitka není důvodná.
Podle ustálené judikatury platí, že má-li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí
z něj být patrné, jaký skutkový stav vzal správní soud za rozhodný, jak uvážil o pro věc zásadních
a podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodných
skutečností, proč považuje právní závěry účastníků řízení za nesprávné a z jakých důvodů
považuje pro věc zásadní argumentaci účastníků řízení za lichou (viz nálezy Ústavního soudu
ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, a ze dne
11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, všechny dostupné na http://nalus.usoud.cz, nebo rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, č. 244/2004 Sb. NSS,
ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004 - 62, a ze dne
21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008 - 75, všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
jsou dostupná na www.nssoud.cz). Z hlediska splnění náležitostí rozhodnutí však není povinností
soudu se v odůvodnění speciálně vyjadřovat ke všem jednotlivým dílčím skutečnostem, pokud
stanovisko k nim jednoznačně a logicky vyplývá ze soudem učiněných závěrů (srov. např. nález
Ústavního soudu ze dne 21. 12. 2004, sp. zn. II. ÚS 67/04).
Uvedeným požadavkům napadený rozsudek vyhovuje. Krajský soud se zabýval
uplatněnými žalobními námitkami, reagoval na ně a uvedl, z jakých důvodů má vznesené
argumenty za neopodstatněné. Takový postup krajského soudu při odůvodňování napadeného
rozhodnutí vyhovuje požadavkům na přezkoumatelnost soudních rozhodnutí. Kasační soud
proto neshledal, že by rozsudek krajského soudu trpěl nepřezkoumatelností. Stěžovatel ostatně
fakticky nenamítá vady, které by měly charakter nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku.
Na jednu stranu tvrdí, že některé námitky nebyly dostatečně vypořádány, na stranu druhou však
polemizuje se zcela konkrétními úvahami a závěry krajského soudu, které krajský soud k těmto
námitkám vyslovil. Zjevně tedy netvrdí, že by se krajský soud jeho námitkami nezabýval, pouze
nesouhlasí s jeho závěry, což je již otázka věcného přezkumu (přezkoumatelného) rozsudku.
Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkami, ve kterých stěžovatel zpochybňoval
správnost provedeného měření rychlosti, resp. namítal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci.
Ve správním spisu je založeno oznámení zasahujících policistů Policie ČR, Krajské
ředitelství policie Pardubického kraje, územní odbor Pardubice, dopravní inspektorát,
o dopravním přestupku ze dne 3. 8. 2014, ze kterého vyplývá, že stěžovatel dne 3. 8. 2014 v čase
16:36 hodin řídil vozidlo registrační značky X v obci Sezemice, na ulici Mezi mosty (poblíž čp.
256), ve směru na Holice, rychlostí 75 km/h (±3 km/h), přičemž povolená rychlost činila 50
km/h. Z oznámení dále vyplývá, že rychlost byla změřena měřícím zařízením RAMER 7CCD.
Na přiložených fotografiích je znázorněno uvedené vozidlo a změřená rychlost. Ve správním
spisu je dále založen úřední záznam sepsaný policistou dopravního inspektorátu, ze kterého
rovněž vyplývá, že stěžovatel překročil povolenou rychlost. Z úředního záznamu rovněž vyplývá,
že měřící zařízení bylo umístěno v obci Sezemice, v ul. Mezi mosty naproti domu čp. 256 ve
směru Pardubice – Holice. Ve správním spisu je rovněž založen ověřovací list měřícího zařízení
RAMER 7CCD s platností ověření rychloměru do 25. 9. 2014.
Ze správního spisu dále vyplývá, že dne 23. 10. 2014 se konalo ústní jednání, kterého
se zúčastnila zmocněnkyně stěžovatele, M. V. Dne 29. 10. 2014 zmocněnkyně doručila správnímu
orgánu vyjádření, ve kterém zpochybňovala správnost měření. Dále přiložila fotografie ze služby
„Google street view“, které podle jejího názoru prokazují, že stanoviště měřícího zařízení bylo
zvoleno na místě skloněném od vozovky a na místě, kde se vozovka stáčí.
Rozhodnutím Magistrátu města Pardubic, odboru správních agend, oddělení přestupků,
ze dne 19. 11. 2014, č. j. OSA/P-1256/14-D/21, byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání
přestupku dle ust. §125c odst. 1 písm. f) bod 3) silničního zákona, a byla mu uložena pokuta
ve výši 3.000 Kč a povinnost uhradit náklady spojené s projednáním přestupku ve výši 1.000 Kč.
K tvrzením poukazujícím na nesprávné měření správní orgán mj. uvedl, že měření rychlosti bylo
provedeno silničním radarovým rychloměrem výrobního čísla 176/94, který byl ověřen
metrologickým střediskem s platností ověření do 25. 9. 2014, a měření s ním prováděl policista
s jeho obsluhou seznámený v rámci výkonu svého povolání, který je k této činnosti oprávněn
ze zákona. Ověření provedené metrologickým střediskem potvrzuje, že dané měřidlo
má požadované metrologické vlastnosti, tedy že měří správně. To ostatně vyplynulo i z pořízené
fotodokumentace, neboť v případě chyb v měření by rychloměr rychlost nenaměřil (objevilo
by se chybové hlášení, nebo by se měření vůbec neuskutečnilo). Pokud měl účastník řízení
o správnosti měření rychlosti pochybnosti, měl si vyžádat ověření nebo kalibraci radaru a vydání
osvědčení o výsledku, jak mu umožňuje ustanovení §11 odst. 4 zákona č. 505/1990 Sb.,
o metrologii, ve znění pozdějších předpisů, což však neučinil.
Stěžovatel napadl citované rozhodnutí správního orgánu I. stupně blanketním odvoláním,
které přes výzvu správního orgánu I. stupně ve smyslu ust. §37 odst. 3 a §82 odst. 2 správního
řádu nedoplnil. Dne 11. 2. 2015 vydal žalovaný žalobou napadené rozhodnutí
č. j. KrÚ 10095/2015/ODSH/8, kterým zamítl odvolání stěžovatele a potvrdil prvostupňové
rozhodnutí. Žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí uvedl, že nedoplnění blanketního
odvolání vyústilo v omezený přezkum rozhodnutí správního orgánu prvního stupně,
neboť správnost napadeného rozhodnutí přezkoumává odvolací orgán podle ust. §89 odst. 2
správního řádu, jen v rozsahu námitek uvedených v odvolání, nevyžaduje-li to veřejný zájem.
Správní orgán I. stupně si podle žalovaného obstaral dostatek podkladů o tom, že stěžovatel
naplnil skutkovou podstatu přestupku dle ust. §125c odst. 1 písm. f) bod 3) silničního zákona.
Žalovaný se ztotožnil se správním orgánem I. stupně, že přestupek překročení dovolené rychlosti
je spolehlivě zadokumentován. Poukázal na fotodokumentaci z měřícího zařízení,
která jednoznačně prokazuje překročení rychlosti. Měření bylo přitom provedeno kalibrovaným
silničním rychloměrem, k jehož ovládání byla řádně proškolena i jeho obsluha.
Jak vyplývá z konstantní judikatury, v přestupkovém řízení je správní orgán povinen
postupovat tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. To vyjadřuje
zásadu materiální pravdy (ust. §3 správního řádu), podle níž ve spojení s ust. §50 a §52
správního řádu správní orgán opatřuje potřebné podklady pro vydání rozhodnutí, z úřední
povinnosti zjišťuje všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch obviněného,
jakož i provádí důkazy, které jsou potřebné ke zjištění stavu věci. Správní orgán hodnotí důkazy
podle své úvahy; každý důkaz jednotlivě a všechny ve vzájemné souvislosti. V řízení
o přestupcích se dále uplatňuje zejména zásada presumpce neviny, zásada v pochybnostech
ve prospěch (in dubio pro reo), zásada postihu za zaviněné jednání (viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 22. 1. 2009, č. j. 1 As 96/2008 - 115, č. 1856/2009 Sb. NSS). Proto
pouze v případech, je-li prokázáno, že byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty přestupku,
správní orgán může uložit za jeho spáchání sankci (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 24. 5. 2006, č. j. 2 As 46/2005 - 55). Není-li spolehlivě prokázáno, že byly naplněny
všechny znaky skutkové podstaty přestupku, nemůže být učiněn závěr, že byl přestupek spáchán
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2013, č. j. 7 As 145/2012 - 39).
Nejvyšší správní soud s ohledem na obsah správního spisu a kontext dané věci dospěl
ve shodě s krajským soudem k závěru, že správní orgány řádně zjistily skutkový stav tak,
aby mohl být stěžovatel bez důvodných pochybností uznán vinným ze spáchání výše popsaného
přestupku. Oznámení o přestupku, záznam o přestupku obsahující fotografii měřeného vozidla,
údaje o provedeném měření a ověřovací list silničního radarového rychloměru je nutno
považovat za plně postačující k závěru o spáchání předmětného přestupku stěžovatelem
(srov. i rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 5. 2015, č. j. 7 As 83/2015 - 56, ze dne
2. 5. 2013, č. j. 3 As 9/2013 - 35). Z uvedených listin jednoznačně vyplývá, že stěžovatel dne
3. 8. 2014 v 16:36 hodin překročil maximální dovolenou rychlost. Nejednalo se přitom o drobné
překročení rychlosti, ale o překročení maximální dovolené rychlosti o téměř 50 % (po zohlednění
odchylky měřícího zařízení). Jednalo se tedy o značné překročení rychlosti, navíc v obci. Toto
měření přitom prováděli proškolení policisté dopravního inspektorátu, kteří jsou k této činnosti
oprávněni ze zákona (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 3. 2011,
č. j. 7 As 18/2011 - 54). Měření rychlosti vozidla bylo provedeno měřícím zařízením, které bylo
kalibrováno. Pokud měl stěžovatel o správnosti měření rychlosti pochybnosti, měl si vyžádat
ověření nebo kalibraci radaru a vydání osvědčení o výsledku, jak mu umožňuje ustanovení §11
odst. 4 zákona č. 505/1990 Sb., o metrologii, ve znění pozdějších předpisů. To však neučinil.
Stěžovatel nebrojil bezprostředně po spáchání předmětného přestupku proti
předmětnému měření. V odvolacím řízení nezpochybňoval správnost měření. Podal pouze
blanketní odvolání, které ani na výzvu soudu nedoplnil. Až v žalobě začal zpochybňovat
správnost provedeného měření. Nejpozději po vydání prvostupňového rozhodnutí, v němž
dospěl správní orgán k závěru, že stěžovatel přestupek spáchal, muselo být stěžovateli zřejmé,
že existují důkazy prokazující jeho vinu. Za situace, kdy podal pouze blanketní odvolání, nemohl
důvodně předpokládat, že nebude pravomocně uznán vinným z přestupku. Správní orgány řádně
hodnotily provedené důkazy a dospěly k jednoznačnému závěru, že stěžovatel přestupek,
ze kterého byl obviněn, spáchal. Domníval-li se stěžovatel, že správní orgán prvního stupně
pochybil, nic mu nebránilo tato skutková zjištění rozporovat již v odvolacím řízení. Z konstantní
judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že je obecně vhodné, aby stěžovatel neuchovával
paletu námitek proti přestupkovému rozhodnutí na pozdější dobu, ale uplatnil je již ve správním
řízení, nejpozději pak v odvolacím řízení. Jinak se zbytečně připraví o posouzení námitek v obou
instancích správního řízení. Navíc se může teprve ex post podaná obrana o chybách měření jevit
dle kontextu věci i jako účelová (viz rozsudek ze dne 4. 12. 2013, č. j. 1 As 83/2013 - 60,
či rozsudek ze dne 22. 1. 2009, č. j. 1 As 96/2008 - 115). Nutno doplnit, že je-li podáno toliko
blanketní odvolání, bez uplatnění jakýchkoli právních nebo skutkových námitek, je povinností
správního orgánu přezkoumat v zásadě toliko soulad napadeného rozhodnutí a řízení s právními
předpisy (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 2. 2008, č. j. 2 As 56/2007 - 71,
publ. pod č. 1580/2008 Sb. NSS, či ze dne 23. 4. 2015, č. j. 2 As 215/2014 - 43).
Zpochybňoval-li pak stěžovatel provedené měření s odkazem na fotografie pořízené
ze služby „Google street view“ (poukazoval na to, že se komunikace stáčí, že měřící zařízení
nebylo ve stejné úrovni jako měřené vozidlo, že v blízkosti měřícího zařízení bylo křoví atp.)
odkazuje Nejvyšší správní soud na výše uvedené, kde se již podrobně vyjádřil k danému měření.
Znovu opakuje, že měření prováděli proškolení policisté dopravního inspektorátu, kteří jsou
k této činnosti oprávněni ze zákona, měření rychlosti vozidla bylo provedeno měřícím zařízením,
které bylo kalibrováno, stěžovatel kalibraci či odbornost zasahujících policistů relevantně
nezpochybňoval, v odvolání žádné námitky neuplatnil. Fotografie ze služby „Google street view“
předložila zmocněnkyně stěžovatele až téměř po třech měsících po provedeném měření, přičemž
pouze presumovala místo, odkud měla být rychlost měřena. Jak přitom vyplývá z rozsudku
Nejvyššího správního soudu, srov. rozsudek ze dne 24. 8. 2011, č. j. 1 As 42/2011 - 115,
„aby mohl být potvrzen výsledek měření zmíněné vzdálenosti, musely by být zcela nepochybným způsobem
identifikovány údaje pro zmíněné měření, tj. pozice vozidla v okamžiku měření jeho rychlosti. To však pouhým
odhadem z fotografie zjistit nelze a údaj o vzdálenosti vyplývající z místního šetření tak nelze považovat
za relevantní zjištění. (…) Nejvyšší správní soud se plně ztotožňuje se závěrem krajského soudu, že aby mohl být
potvrzen výsledek měření zmíněné vzdálenosti, musely by být zcela nepochybným způsobem identifikovány údaje
pro zmíněné měření, tj. pozice vozidla v okamžiku měření jeho rychlosti. To však pouhým odhadem z fotografie
zjistit nelze a údaj o vzdálenosti vyplývající z místního šetření tak nelze považovat za relevantní zjištění.“
Jak tedy s poukazem na tento rozsudek správně uvedl krajský soud, neznal-li stěžovatel přesné
stanoviště měřícího vozidla, pak nemůže úspěšně zpochybňovat výsledek měření tvrzením,
že stanoviště neodpovídalo kritériím výběru.
Pokud stěžovatel vytýkal krajskému soudu závěr, že v případě neúspěšného výsledku
ověření správnosti měření by došlo k anulaci výsledku měření, konstatuje Nejvyšší správní soud,
že tento závěr učinil krajský soud na základě návodu předmětného měřícího zařízení RAMER
7CCD (bod 2. 3. návodu, který je založen v soudním spisu). Z návodu vyplývá, že v případě
neúspěšného výsledku ověření správnosti měření by došlo k anulaci výsledků měření a výsledek
měření by se na displeji vůbec nezobrazil. K této problematice srov. též rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 16. 1. 2013, č. j. 3 As 82/2012 - 27, či ze dne 4. 12. 2013,
č. j. 1 As 83/2013 - 60. V posledně označeném rozsudku se uvádí, „Pokud byla rychlost vozidla
stěžovatele rychloměrem zaznamenaná, metoda měření musela být v souladu s manuálem k obsluze.“ Nejvyšší
správní soud souhlasí s krajským soudem i v tom, že návod k obsluze požaduje umístění vozidla
s měřičem ve vodorovné poloze přibližně v úrovni vozovky, nikoliv naprostou výškovou shodu
s úrovní vozovky.
Pokud stěžovatel v kasační stížnosti uváděl, že „přikládá vyjádření výrobce rychloměru,
které prokazuje, že při vadném měření mohou vzniknout fotografie“ konstatuje Nejvyšší správní soud,
že stěžovatel žádné takové vyjádření ke kasační stížnosti (a ani později v řízení o kasační stížnosti)
nepřiložil. Tento argument ostatně poukazuje pouze na „nemožnost vzniku fotografií“, nikoliv
na „anulaci měření“, která vyplývá z návodu samotného výrobce zařízení. Nejvyšší správní soud
navíc tento argument uvedený až v kasační stížnosti hodnotí jako účelový. Stěžovatel jej mohl
uplatnit již v řízení před správními orgány, resp. v řízení před krajským soudem. Podle konstantní
judikatury Nejvyššího správního soudu „ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. in fine brání tomu, aby stěžovatel
v kasační stížnosti uplatňoval jiné právní důvody, než které uplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí
má být přezkoumáváno, ač tak učinit mohl; takové námitky jsou nepřípustné. Ustanovení §109 odst. 4 s. ř. s.
naproti tomu brání tomu, aby se poté, co bylo vydáno přezkoumávané rozhodnutí, uplatňovaly skutkové novoty.
K takto uplatněným novým skutečnostem kasační soud při svém rozhodování nepřihlíží“ (srov. rozsudek
ze dne 22. 9. 2004, č. j. 1 Azs 34/2004 - 49). Jak již Nejvyšší správní soud uvedl např. v rozsudku
ze dne 25. 9. 2008, č. j. 8 Afs 48/2006 - 155, ust. §104 odst. 4 s. ř. s. představuje zavedení
koncentračního principu do řízení před Nejvyšším správním soudem. Jeho užití lze považovat
za zcela racionální, neboť zajišťuje, aby výhrady účastníků řízení proti pravomocnému správnímu
rozhodnutí byly nejprve projednány krajskými soudy, přičemž Nejvyšší správní soud přezkoumá
již pouze zákonnost závěrů krajských soudů k jednotlivým skutkovým a právním otázkám. Pokud
by bylo v řízení o kasační stížnosti připuštěno uplatnění skutkových a právních novot,
vedlo by to k popření kasačního principu, který se uplatňuje v řízení o tomto
mimořádném opravném prostředku (srv. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
30. 3. 2012, č. j. 4 Azs 1/2011 - 89).
Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s krajským soudem i v tom, že na danou věc nemohl
být aplikován rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 9. 2014, č. j. 6 As 187/2014 - 62.
Tento rozsudek řešil jinou skutkovou situaci. V daném případě bylo na fotografii z měřícího
zařízení zachyceno vozidlo včetně jeho registrační značky pouze částečně. V souzené věci je však
vozidlo na fotografii zachyceno téměř celé (s výjimkou nepodstatné přední části), celá byla
zachycena i registrační značka. Navíc na dalších fotografiích založených ve správním spisu
je opakovaně zachyceno celé vozidlo, jakož i jeho řidič. Měřené vozidlo tak bylo možno
jednoznačně identifikovat. Nejvyšší správní soud navíc v dané věci zrušil rozsudek krajského
soudu pro absenci řádného zdůvodnění. Stejně tak se nyní projednávaná věc odlišuje
i od případů, ve kterých byly rozsudky krajských soudů s podobnou argumentací
stěžovatelů zrušeny Nejvyšším správním soudem (viz např. rozsudky ze dne 22. 8. 2013,
č. j. 1 As 45/201 - 37, ze dne 29. 5. 2019, č. j. 5 As 185/2014 - 30). Nejvyšší správní soud těmto
stěžovatelům přisvědčil z důvodu absence řádného odůvodnění rozsudku krajského soudu.
V dané věci však krajský soud takovou vadou svůj rozsudek nezatížil a postupoval v souladu
se zákonem a judikaturou Nejvyššího správního soudu, srov. např. rozsudky ze dne 24. 8. 2011,
č. j. 1 As 42/2011 - 115, ze dne 27. 6. 2013, č. j. 7 As 145/2012 - 39, či ze dne 14. 5. 2015,
č. j. 7 As 83/2015 - 56. Ostatně stěžovatel v dané věci nenavrhoval ani nepředkládal žádné
odborné vyjádření, či znalecký posudek, který by zpochybňoval správnost daného měření.
Pokud stěžovatel poukazoval na to, že Magistrát města Pardubice v obdobném případě
(věc sp. zn. OSA/P-849/14-D, kdy byla rovněž měřena rychlost v obci Sezemice na ulici Mezi
mosty) zastavil řízení ve věci přestupku právě z důvodu, že se daná komunikace stáčí, konstatuje
Nejvyšší správní soud, že touto námitkou se již zabýval krajský soud, který uvedl,
že ve stěžovatelem uváděném případě se jednalo o jiný typ měřícího zařízení (RAMER 10C)
a dále, že ani zvolené stanoviště (čp. 38) neodpovídalo stanovišti zvolenému v projednávané věci
(poblíž čp. 256). Oba případy se tak skutkově liší a nelze na ně proto nahlížet shodně.
Nejvyšší správní soud proto souhlasí s tím, že správní orgány pomocí předmětných
důkazů zjistily skutkový stav věci, o němž neměly žádné důvodné pochybnosti, a prokázaly,
že se stěžovatel dopustil přestupku. Stav bez důvodných pochybností lze vyjádřit jako míru
pravděpodobnosti, při níž neexistují rozumné pochybnosti o opaku. Hodnotily-li správní orgány
popsané důkazy jednotlivě a v jejich vzájemné souvislosti, mohly dospět k jedinému možnému
logickému závěru, že stěžovatel řídil motorové vozidlo rychlostí vyšší, než byla povolená
maximální rychlost na dané pozemní komunikaci. Z provedeného dokazování žádné okolnosti
o nesprávnosti provedeného měření zjištěny nebyly, k měření byl použit přístroj kalibrovaný
(k měření použitý ve lhůtě stanovené k platnosti provedeného ověření), přičemž měření
prováděla oprávněná a proškolená osoba. Potenciální nepřesnost měření je navíc zohledněna
v odchylce +/- 3 km/h, která naměřenou rychlost ve prospěch řidiče redukuje. Závěry zdejšího
soudu nezmění ani stížný argument zásadou in dubio pro reo (k výkladu této zásady srov.
např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 7. 2010, č. j. 9 As 1/2010 - 58). V nyní
projednávané věci totiž žádné pochybnosti v míře zpochybňující zjištěný skutkový stav nevznikly.
Provedené důkazy nemohou jako celek vést k jinému závěru, než že stěžovatel uvedený
přestupek spáchal (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2013,
č. j. 7 As 145/2012 - 39).
S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
je nedůvodná, a proto ji zamítl (ust. §110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
Ve věci rozhodl v souladu s ust. §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší
správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel ve věci úspěch neměl, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení.
Úspěšnému žalovanému pak podle obsahu spisu žádné náklady v řízení o kasační stížnosti
před soudem nevznikly. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. dubna 2016
Mgr. David Hipšr
předseda senátu