ECLI:CZ:NSS:2018:2.ADS.13.2018:54
sp. zn. 2 Ads 13/2018 - 54
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců
JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: F. N., zastoupený
JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5, proti žalované:
Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, proti rozhodnutí
žalované ze dne 12. 12. 2016, č. j. X (v rozsahu výroku II. tohoto rozhodnutí), v řízení o kasační
stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 12. 2017,
č. j. 78 Ad 32/2016 – 45,
takto:
I. Kasační stížnost se v rozsahu výroku I. rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem
ze dne 11. 12. 2017, č. j. 78 Ad 32/2016 – 45, za mí t á.
II. Výrok II. rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 12. 2017,
č. j. 78 Ad 32/2016 – 45, se zru š u je a v této části se věc v ra cí krajskému
soudu k dalšímu řízení.
III. Žalovaná je po v i nna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti částku 1573 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce
žalobce – JUDr. Lubomíra Müllera, advokáta.
Odůvodnění:
[1] Včasně podanou kasační stížností brojí žalovaná, jakožto stěžovatelka, proti shora
označenému rozsudku (dále jen „napadený rozsudek“) Krajského soudu v Ústí nad Labem
(dále jen „krajský soud“). Výrokem I. napadeného rozsudku krajský soud vyhověl žalobě v plném
rozsahu, tedy zrušil výrok II. shora označeného rozhodnutí žalované o námitkách
(dále jen „rozhodnutí o námitkách“), stejně jako jemu předcházející „rozhodnutí č. II.“ žalované
ze dne 15. 9. 2016, č. j. X (dále jen „rozhodnutí žalované“), a věc vrátil žalované k dalšímu řízení.
Výrokem II. napadeného rozsudku krajský soud rozhodl o povinnosti žalované nahradit žalobci
náklady řízení ve výši 18 565 Kč do třiceti dnů od právní moci rozsudku.
[2] Rozhodnutím žalované byl žalobci s odkazem na ustanovení §56 odst. 1 písm. c) zákona
č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, v rozhodném znění, (dále jen „zákon o důchodovém
pojištění“), v návaznosti na ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 357/2005 Sb., o ocenění účastníků
národního boje za vznik a osvobození Československa a některých pozůstalých po nich,
o zvláštním příspěvku k důchodu některým osobám, o jednorázové peněžní částce některým
účastníkům národního boje za osvobození v letech 1939 až 1945 a o změně některých zákonů,
v rozhodném znění (dále jen ,,zákon o účastnících národního boje“), od 8. 10. 2016 odňat
zvláštní příspěvek k důchodu v měsíční výši 2676 Kč.
[3] Krajský soud vyšel v napadeném rozsudku z obsahu správního spisu, na jehož základě
vzal za podstatné následující skutečnosti. Žalobce nastoupil k výkonu vojenské základní služby
dne 1. 11. 1953 se zařazením k 52. pomocnému technickému praporu, který byl v důsledku
reorganizace ke dni 1. 3. 1954 změněn na 52. technický prapor. Vojenská základní služba žalobce
byla ukončena ke dni 22. 12. 1955. Žalobce byl odvodní komisí klasifikován písmenem ,,A“
s hodnocením spolehlivé osoby, jež však „nemá právě dobrý poměr k lidově demokratickému
zřízení“. Stěžovatelka dospěla k závěru, že žalobce nespadá mezi osoby, na něž se vztahuje
§18 odst. 1 věta první zákona o mimosoudních rehabilitacích, a proto mu nenáleží zvláštní
příspěvek k důchodu dle §5 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona o účastnících národního boje.
[4] Podle odůvodnění napadeného rozsudku představuje sporný bod mezi žalobcem
a stěžovatelkou náhled na právní otázku žalobcova osobního statusu v době výkonu základní
vojenské služby, tj. zdali žalobce v období výkonu vojenské základní služby, kdy byl nejprve
zařazen k 52. pomocnému technickému praporu a posléze v důsledku reorganizační změny
převeden k 52. technickému praporu, byl považován za politicky nespolehlivou osobu či nikoli.
Pro vznik nároku na příplatek k důchodu dle §5 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona o účastnících
národního boje musel být žadatel zařazen ve vojenském táboře nucených prací a rozkaz o jeho
zařazení do takového tábora musel být zrušen ustanovením §18 odst. 1 zákona o mimosoudních
rehabilitacích. Krajský soud tedy posuzoval, zda lze na žalobce pohlížet jako na osobu spadající
pod §18 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích, tj. zdali byl žalobce v prvé řadě shledán
politicky nespolehlivou osobou a zda existovala příčinná souvislost mezi touto klasifikací a jeho
zařazením k výkonu základní vojenské služby.
[5] Z osobních materiálů žalobce krajský soud zjistil, že jej vojáci klasifikovali písmenem ,,A“,
tj. jako osobu služby „zcela schopnou“. Ke zmíněnému hodnocení byla pouze připsána
poznámka, že žalobce „nemá právě dobrý poměr k lidově demokratickému zřízení“, nicméně na tehdy
přidělenou klasifikaci „A“ tato skutečnost neměla žádný vliv. Krajský soud proto měl
za rozporuplné, že byl žalobce umístěn k výkonu základní vojenské služby k 52. pomocnému
technickému praporu, který byl sice svým vnitřním uspořádáním označován za lehký pomocný
technický prapor, nicméně stále šlo o útvar československé armády, kam byly přidělovány
zejména politicky nespolehlivé osoby s klasifikací ,,E“ za účelem jejich převýchovy. Z podkladů
umístěných na stránkách Vojenského historického ústavu krajský soud zjistil, že druhou skupinou
osob, jež byly do těchto armádních útvarů umisťovány, představovaly politicky spolehlivé osoby
s klasifikací písmene ,,Cd“ a ,,Cj“, přičemž šlo o osoby schopné středně těžké a těžké fyzické
práce a důvodem jejich umístění bylo zajištění levné pracovní síly pro vybrané oblasti národního
hospodářství. Třetí a poměrně rozsáhlou skupinu osob pak představovaly osoby s klasifikací
písmene ,,A“ a ,,B“ v případech, kdy šlo o Romy, Němce, Maďary a negramotné. Dále pak bylo
zjištěno, že se objevovaly případy, kdy osoba byla sice klasifikována písmenem ,,A“ či ,,B“,
nicméně k ní bylo přistupováno jako k osobě politicky nespolehlivé. Krajský soud tudíž dospěl
k závěru, že §18 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích a označení politicky nespolehlivé
osoby nelze vykládat dogmatickým způsobem, neboť měl za zřejmé, že i osoby s označením
písmene ,,A“ byly považovány za osoby politicky nespolehlivé, třeba jen pro svůj původ,
což ostatně mohl být případ žalobce, jehož rodina byla německé národnosti. Krajský soud
proto zastal názor, že „již samotný výkon základní vojenské služby v pomocných technických praporech
zakládá nárok na příplatek k důchodu dle ust. §5 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona o účastnících národního boje
bez ohledu na klasifikační označení brance, poněvadž smyslem zmíněné právní úpravy je především zmírnění
křivd způsobených osobám, jež byly k výkonu vojenské základní služby zařazeny do vojenských táborů nucených
prací, neboť byly komunistickou ideologií s ohledem na jejich civilní případně armádní život považovány
za škodlivé a nežádoucí pro budování státního aparátu.“ K tomu dodal, že obdobný názor zaujal
Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 10. 11. 2015, č. j. 1 Ads 73/2015 - 52. Z výše
uvedených skutečností dle názoru krajského soudu jednoznačně vyplynulo, že na žalobcovu
situaci lze aplikovat §18 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích, čímž mu vznikl nárok
na zvláštní příspěvek k důchodu dle §5 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona o účastnících národního
boje. Stěžovatelka proto pochybila, pokud žalobci odňala zvláštní příspěvek k důchodu
podle §56 odst. 1 písm. c) zákona o důchodovém pojištění. Krajský soud proto zrušil rozhodnutí
žalované i rozhodnutí o námitkách pro nezákonnost.
[6] Stěžovatelka v kasační stížnosti výslovně uplatnila kasační důvod podle
§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. V obecné rovině tedy opírá svou kasační stížnost o tvrzenou
nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky krajským soudem
v předcházejícím řízení.
[7] První okruh kasačních námitek směřuje proti závěru krajského soudu, dle kterého
již samotný výkon základní vojenské služby v pomocných technických praporech zakládá nárok
na příplatek k důchodu dle §5 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona o účastnících národního boje,
bez ohledu na klasifikaci brance. Podle §18 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích
se totiž zrušují pouze rozkazy, kterými byli občané označení za politicky nespolehlivé zařazeni
v letech 1948 až 1954 do vojenských táborů nucených prací po dobu základní vojenské služby
a výjimečného vojenského cvičení. Podle potvrzení Ministerstva obrany o zařazení v průběhu
vojenské služby ze dne 19. 7. 2016 však byl žalobce klasifikován odvodní komisí OVV Žatec dne
21. 9. 1953 písmenem „A“, přičemž v žalobcově evidenčním listu brance je ve stručném závěru
uvedeno, že „jmenovaný je spolehlivý, ale nemá právě dobrý poměr k lidově demokratickému zřízení“.
Stěžovatelka uvádí, že žalobce vykonával vojenskou základní službu od 1. 11. 1953, tj. v době,
kdy již československá armáda používala klasifikaci k „rozřazování“ branců a kdy ke službě
u (pomocných) technických praporů nastupovaly i jiné osoby než jen „politicky nespolehlivé“.
Na konci roku 1952 se počet příslušníků pomocných technických praporů pohyboval kolem
25 000, z toho klasifikaci „E“ mělo 15 000 branců. Dle dikce §5 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona
o ocenění účastníků národního boje je třeba ke vzniku nároku na zvláštní příspěvek k důchodu
nejen zařazení do tábora nucených prací nebo pracovního tábora, ale též zrušení rozhodnutí
nebo rozkazu o takovém zařazení podle zákona o mimosoudních rehabilitacích. Pokud
by záměrem zákonodárce bylo založení nároku na příspěvek všem osobám zařazeným
do technických praporů, neměl by důvod podmiňovat je jejich dřívějším označením za „politicky
nespolehlivé“. Teleologickým výkladem přitom nelze dospět k opaku a předmětné ustanovení
vykládat v rozporu s jeho účelem tak, že se vztahuje i na osoby politicky spolehlivé. Přistoupení
na výklad krajského soudu podle napadeného rozsudku by znamenalo, že např. i osoby trestané
za kriminální delikty by měly nárok na zvláštní příspěvek k důchodu podle §5 odst. 1 písm. c)
bodu 2 zákona o účastnících národního boje. Důvodová zpráva ani dosavadní judikatura
nepodává definici osoby politicky nespolehlivé, pročež stěžovatelka vycházela z opakovaných
vyjádření Ministerstva obrany, dle kterých byli politicky nespolehliví vojáci označováni
klasifikací „E“. Toliko ze skutečnosti, že žalobcovi rodiče byli německé národnosti, nelze dovodit
tehdejší politickou nespolehlivost žalobce. Z ničeho nelze ani dovodit, že by důvodem zařazení
žalobce k výkonu služby v technickém praporu byla právě politická perzekuce. Primárním účelem
dotčených odškodňovacích předpisů je přitom odškodnění osob, které byly vystaveny
politickému pronásledování. Zákonodárce si byl při přijetí zákona o mimosoudních rehabilitacích
zcela jistě vědom, že do pomocných technických praporů byly v praxi zařazovány i jiné
osoby než „politicky nespolehlivé“, a jeho záměrem proto jistě nebylo odškodnit osoby,
které byly do pomocných technických praporů zařazovány z důvodů odlišných od politické
perzekuce. Limity pro aplikaci §5 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona o účastnících národního boje
tedy zákonodárce jasně vymezil okruhem osob, na které se toto ustanovení vztahuje,
a k jeho rozšíření nemá soud legislativní pravomoc.
[8] Stěžovatelka má za to, že krajským soudem užitý odkaz na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 10. 11. 2015, č. j. 1 Ads 73/2015 – 52, není přiléhavý. Nejvyšší
správní soud tam totiž posuzoval otázku, zda lze pro účely přiznání příplatku k důchodu
podle §24 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích za vojenské tábory nucených prací
považovat i technické prapory. Tehdejší žalobce přitom byl klasifikován písmenem „E“,
tedy jako osoba politicky nespolehlivá.
[9] Pro podpoření své argumentace poukazuje stěžovatelka na rozsudek Krajského soudu
v Brně ze dne 22. 12. 2017, č. j. 33 Ad 29/2016 – 51, v němž uvedený soud dospěl k závěru,
že „osoba musela být označena za politicky nespolehlivou, aby se na ni mohl vztahovat rehabilitační režim
citovaného ustanovení se souvisejícím benefitem v podobě příplatku k důchodu.“
[10] Druhý okruh kasačních námitek směřuje proti výši, v jaké krajský soud přiznal žalobci
právo na náhradu nákladů řízení o žalobě. Žalobou napadené rozhodnutí je rozhodnutím ve věci
důchodového pojištění a sporný nárok je tedy třeba nahlížet jako nárok fyzické osoby v oblasti
důchodového pojištění. Uvedenou záležitost je tudíž třeba podřadit pod §9 odst. 2 vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách a advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), v rozhodném znění (dále jen „advokátní tarif“), v čemž stěžovatelka odkazuje
na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2017, č. j. 3 Ads 306/2016 – 77, ze dne
30. 3. 2017, č. j. 1 Ads 100/2017 – 24, ze dne 16. 8. 2012, č. j. 6 Ads 161/2011 – 29, ze dne
19. 7. 2012, č. j. 4 Ads 28/2010 – 19, ze dne 22. 9. 2010, č. j. 6 Ads 79/2010 – 41, ze dne
26. 5. 2010, č. j. 3 Ads 105/2009 – 92, ze dne 24. 3. 2010, č. j. 3 Ads 122/2009 – 131,
a několik dalších rozsudků, v nichž byly náklady řízení vyčísleny právě s přihlédnutím
k §9 odst. 2 advokátního tarifu. Dle názoru stěžovatelky krajský soud rovněž chyboval,
když žalobci přiznal náklady řízení podle §11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu za převzetí
a přípravu zastoupení, když ze správního spisu vyplývá, že žalobce byl tímto zástupcem
zastoupen již ve správním řízení.
[11] Žalobce se ke kasační stížnosti vyjádřil podáním ze dne 25. 2. 2018, v němž uvedl,
že jeho klasifikace odvodní komisí jakožto „spolehlivé“ osoby, jež však „nemá právě dobrý
poměr k lidově demokratickému zřízení“, se nevztahuje k hodnocení jeho politické spolehlivosti,
nýbrž logicky představuje hodnocení jeho „lidské“, resp. pracovní spolehlivosti. Jinak by totiž
byly oba uvedené údaje mezi sebou ve zjevném rozporu. Žalobcovu politickou nespolehlivost
dokreslují i další okolnosti. Za války byl totiž veden jako osoba německé národnosti, a to podle
národnosti jeho matky. Ta měla většinu příbuzných v tehdejší Spolkové republice Německo,
zatímco žalobcův otec byl sice národnosti české, ale jeho bratr pobýval v Argentině (v době,
kdy jakýkoli kontakt s kapitalistickou zemí byl pokládán za krajně podezřelý). Žalobce dále nevidí
žádný důvod pro to, aby jej stěžovatelka dávala do souvislosti s osobami odsouzenými
za kriminální delikty nebo s vojáky, kteří byli k pomocným technickým praporům přeloženi
z bojových útvarů. Žalobce mj. odkázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2001,
sp. zn. II. ÚS 187/2000, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. I. ÚS 605/03, ze dne 1. 12. 2005,
sp. zn. II. ÚS 290/05, ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 712/05, ze dne 26. 10. 2007,
sp. zn. I. ÚS 2366/07 a ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 819/15, s tím, že zde vyslovené obecné
zásady se vztahují i na jeho případ. Stěžovatelka s ním hraje právě Ústavním soudem zmiňovanou
„nedůstojnou hru na zklamanou naději“, když mu na sklonku života začala tvrdit, že byl politicky
spolehlivý, načež mu po 20 letech zvláštní příplatek k důchodu odňala. Byť se uvedené nálezy
Ústavního soudu netýkají přímo osob zařazených do vojenských táborů nucených prací,
mají svou váhu i v jejich případech, což vyplývá též z rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 31. 1. 2018, č. j. 4 Ads 268/2017 – 28. Pomocné technické prapory byly zřízeny za účelem
„převýchovy“ politicky nespolehlivých osob, což plyne ze Statutu vojenských pracovních
jednotek ze srpna 1952. Do těchto útvarů sice mohly být zařazovány i jiné osoby, avšak toliko
jako instruktoři, resp. agenti, kteří měli uvedenému účelu (převýchově) napomáhat. Žalobce však
takovým agentem prokazatelně nebyl. Krom toho mohly být do technických praporů zařazovány
osoby trestané za kriminální delikty, ani mezi tyto však stěžovatel nespadal. Je proto zřejmé,
že skutečným důvodem zařazení stěžovatele do pomocného technického praporu byla jeho
politická nespolehlivost, byť byl formálně klasifikován písmenem „A“. V závěru svého vyjádření
odkázal žalobce na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 2. 2018,
č. j. 32 Ad 5/2017 – 74, z něhož dovozuje, že ustanovení §18 odst. 1 zákona o mimosoudních
rehabilitacích nelze vykládat dogmaticky a připravit tak osobu po více než 20 letech o zvláštní
příspěvek k důchodu. K stěžovatelčině námitce ohledně nesprávné výše náhrady nákladů řízení
žalobce uvedl, že v tomto případě nejde o příplatek k důchodu podle zákona č. 87/1991 Sb.,
ale o zvláštní příspěvek podle zákona o účastnících národního odboje (který tudíž není součástí
důchodu), pročež zde platí výklad podaný v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
24. 6. 2010, č. j. 6 Ads 170/2009 – 46. Na výpočet odměny za jeden úkon právní služby
ve smyslu advokátního tarifu se proto užije ustanovení §9 odst. 4 písm. d) této vyhlášky.
[12] Stěžovatelka následně ve své replice ze dne 12. 3. 2018 zdůraznila, že zákonodárce
úmyslně vyloučil z rozsahu §18 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích povolávací
rozkazy těch osob, jež nebyly označeny za politicky nespolehlivé. Původní znění daného
zákonného ustanovení počítalo právě se zrušením veškerých povolávacích rozkazů, kterými
byli vojáci zařazeni po dobu základní vojenské služby do pomocných technických praporů,
vydaných v letech 1950 až 1954, jakož i povolávacích rozkazů na výjimečná vojenská cvičení
k pomocným technickým praporům podle §39 zákona č. 92/1949 Sb., branný zákon. Nebyla
zde tedy podmínka označení povolávaných jako politicky nespolehlivých osob. Důvodová zpráva
k zákonu č. 267/1992 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích, pak jasně uvedla, že předmětné ustanovení je třeba novelizovat, neboť nikoli
všechny osoby zařazené do pomocných technických praporů (resp. jim na roveň postavených
útvarů) byly takto zařazeny v důsledku politické perzekuce. Na nich nebyly spáchány žádné
politicky motivované křivdy, a proto je zákonodárce vyňal z působnosti tohoto zákona, k čemuž
zvolil zavedení kritéria dřívějšího označení osoby jako politicky nespolehlivé. Stěžovatelka
odmítá, že by respektováním zákonného požadavku dřívějšího označení osoby za politicky
nespolehlivou postupovala formalisticky, neboť toliko respektovala zjevný úmysl zákonodárce,
nepochybným způsobem vyjádřený v důvodové zprávě i v samotném normativním textu.
O tom, že judikatura krajských soudů není v tomto ohledu zcela jednoznačná, svědčí rozsudek
Krajského soudu v Brně ze dne 22. 12. 2017, č. j. 33 Ad 29/2016 – 51, v němž soud formuloval
zcela kategorický názor, že „osoba musela být označena za politicky nespolehlivou, aby se na ni mohl
vztahovat rehabilitační režim citovaného ustanovení se souvisejícím benefitem v podobě příplatku k důchodu…
Krajský soud nepochybuje o tom, že klasifikace ‚E‘ je z pohledu výkladu této skutkové podstaty třeba vnímat
jako ono dobové označení osoby za politicky nespolehlivou… podmínka politické nespolehlivosti hraje
v konstrukci nároku na příplatek k důchodu roli obligatorní podmínky, kterou musela osoba po dobu služby
ve VTNP splňovat, aby jí bylo možno za tuto dobu služby přiznat příplatek k důchodu, sleduje podle krajského
soudu ratio legis této právní úpravy.“ Stěžovatelka dále podotýká, že do pomocných technických
praporů nebyli zařazováni (vyjma politicky nespolehlivých osob) pouze instruktoři a agenti,
ale též vybrané profese ve stavebnictví, řemeslníci, horníci z povolání, národnostní menšiny,
negramotní atd., tj. osoby označené klasifikací „A“, „B“, „Cd“, či „Cj“ (žalobce byl přitom
klasifikován „A“ a výcvik beze zbraně konal pouze v období od 1. 11. 1953 do 8. 11. 1953).
Krajský soud v napadeném rozsudku sice citoval pro věc aktuální znění §18 odst. 1 zákona
o mimosoudních rehabilitacích, nicméně rozhodl ve výsledku jakoby podle jeho původního
znění, když vyjádřil názor, že již samotné zařazení do pomocného technického praporu zakládá
nárok na zvláštní příspěvek. Tímto zcela obešel zjevný úmysl zákonodárce vyplývající
z novelizace předmětného zákonného ustanovení. K problematice výše nákladů řízení,
resp. zda se jedná o věc důchodového pojištění, či nikoli, stěžovatelka uvedla, že podle
§88 odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění
pozdějších předpisů, lze proti rozhodnutí orgánů sociálního zabezpečení ve věcech důchodového
pojištění jako řádný opravný prostředek podat písemné námitky do 30 dnů ode dne jeho
oznámení účastníku řízení. Proto je zřejmé, že v dané věci šlo o věc důchodového pojištění.
Není přitom rozhodné, jakou povahu má zvláštní příspěvek k důchodu, ale to, že je napadeno
rozhodnutí ve věci důchodového pojištění. Ostatně stejný charakter (rehabilitační) má i příplatek
k důchodu podle zákona o mimosoudních rehabilitacích, přičemž z nedávných rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu vyplývá, že v těchto případech je náhradu nákladů řízení nutno
stanovit s přihlédnutím k §9 odst. 2 advokátního tarifu, nikoli tedy podle §9 odst. 4 též vyhlášky.
Stěžovatelka rovněž sporuje účelnost žalobcem vynaložených nákladů na zastoupení,
pakliže její zástupce (advokát) podal proti jedinému rozhodnutí o námitkách dvě samostatné
správní žaloby (tj. žalobu proti každému ze dvou sporných výroků rozhodnutí o námitkách).
[13] V duplice ze dne 2. 4. 2018 žalobce uvedl, že sporná otázka nespočívá, na rozdíl
od přesvědčení stěžovatelky, v tom, zda samotný výkon základní vojenské služby v pomocných
technických praporech zakládá nárok na příplatek k důchodu a zvláštní příspěvek k důchodu
bez ohledu na klasifikační označení brance. Spočívá naopak v tom, zda žalobce byl osobou
politicky nespolehlivou, či nikoli. Podstatné dále je, že vojenské tábory nucených prací
byly zřízeny za účelem převýchovy. Jestli pak do těchto táborů vojenští velitelé navzdory tomuto
účelovému určení zařazovali i jiné osoby, nelze to přičítat k tíži žalobce. Jeho politická
nespolehlivost pramenila z toho, že jeho příbuzenstvo mělo německou národnost, resp. jeho část
pobývala ve Spolkové republice Německo a v Argentině. Žalobce má dále za to, že stěžovatelka
nebrojí snad ani tak proti samotnému výroku napadeného rozsudku, nýbrž spíše proti (dle jejího
názoru) paušalizující formulaci části jeho odůvodnění.
[14] Nejvyšší správní soud podotýká, že zvážil žalobcovu žádost o přednostní projednání věci
a rozhodl se jí vyhovět. Žalobce žádost odůvodnil svým značně pokročilým věkem,
zatímco stěžovatelka se k této žádosti připojila, neboť napadený rozsudek může mít značný
dopad do její správní praxe (dříve podaný návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti
však vzápětí vzala stěžovatelka zpět).
[15] Dále Nejvyšší správní soud poznamenává, že neshledal nezbytným spojení této věci s věcí
vedenou pod sp. zn. 2 Ads 14/2018.
[16] Kasační stížnost je přípustná a projednatelná. Nejvyšší správní soud podotýká, že kasační
stížnost není přípustná, směřuje-li pouze proti výroku o nákladech řízení (§104 odst. 2 s. ř. s.).
V nynější věci však stěžovatelka napadla též věcný výrok napadeného rozsudku a uplatnila
vůči němu relevantní argumenty, jež navíc vedly ke korekci krajským soudem vysloveného
meritorního právního názoru. Citovaná výluka přípustnosti kasační stížnosti se tudíž neuplatní.
[17] Kasační stížnost je důvodná toliko zčásti, v níž stěžovatelka brojí proti vyčíslení náhrady
nákladů zastoupení žalobce v řízení před krajským soudem. Věcný výrok napadeného rozsudku
obstojí optikou zákonnosti, avšak Nejvyšší správní soud shledal potřebným korigovat část
odůvodnění napadeného rozsudku, jak bude pojednáno níže.
[18] Podle §18 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích platí: „Zrušují se rozkazy, kterými
byli občané označení za politicky nespolehlivé zařazeni v letech 1948 až 1954 do vojenských táborů nucených
prací po dobu základní vojenské služby a výjimečného vojenského cvičení podle §39 zákona č. 92/1949 Sb.,
branný zákon. Za vojenské tábory nucených prací se pro účely tohoto zákona považují silniční prapory ženijního
vojska zřízené od 2. 8. 1948 do 1. 9. 1950 a pomocné technické prapory a vojenské báňské oddíly,
jejichž příslušníci byli na důlní práce odvedeni od 25. února 1948 do 1. září 1950 a pracovali v dolech nejméně
12 měsíců bez předepsaného pravidelného střídání. Příslušníci vojenských báňských oddílů uvedených ve větě druhé
se považují za osoby oprávněné podle §14 odst. 2, i kdyby nebyli do vojenských báňských oddílů zařazeni
na základě rozkazů.“ Dále pak podle §5 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona o účastnících národního
boje platí: „(o)bčan České republiky, který pobírá starobní důchod nebo invalidní důchod z českého důchodového
pojištění a který byl zařazen v táboře nucených prací nebo v pracovním útvaru, jestliže rozhodnutí o tomto
zařazení bylo zrušeno podle §17 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích,
anebo ve vojenském táboře nucených prací, jestliže rozkaz o jeho zařazení do tohoto tábora byl zrušen podle
§18 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění zákona č. 267/1992 Sb. a zákona č. 78/1998 Sb.,
anebo v centralizačním klášteře s režimem obdobným táborům nucených prací, pokud celková doba pobytu v těchto
zařízeních činila alespoň 12 měsíců, má nárok na zvláštní příspěvek k důchodu“(zvýraznění doplněno NSS).
[19] Z odůvodnění napadeného rozsudku, stejně jako z textu žaloby, vyjádření stěžovatelky,
kasační stížnosti, vyjádření žalobce, repliky stěžovatelky i dupliky žalobce je patrné, že mezi
účastníky panuje v zásadě shoda v otázkách skutkových. Sporná je však otázka výkladu výše
citovaných ustanovení zákona o mimosoudních rehabilitacích a zákona o účastnících národního
boje.
[20] V první řadě je třeba přisvědčit stěžovatelce v tom, že krajským soudem užitý odkaz
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 11. 2015, č. j. 1 Ads 73/2015 – 52,
je v kontextu odůvodnění napadeného rozsudku zavádějící. Jádrem tehdejší věci totiž
bylo skutečně určení, zda je možné pro účely §18 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích
posuzovat zařazení do technického praporu srovnatelně se zařazením do pomocného
technického praporu, resp. zda lze technický prapor podřadit pojmu „vojenský tábor nucených
prací“. O tom, že tehdejší žalobce (v pozici stěžovatele) byl dříve označen za osobu politicky
nespolehlivou, však v odkazované věci nebylo sporu, což však neznamená, že by tato skutková
okolnost neměla mít relevanci. Vytknutá nepřesnost nicméně není sama o sobě dostatečným
důvodem ke zrušení napadeného rozsudku, obstojí-li jinak jeho nosný právní názor (o čemž bude
pojednáno níže).
[21] Stěžovatelce je rovněž třeba přisvědčit v tom, že se dosavadní judikatura Nejvyššího
správního soudu nezabývala výkladem ustanovení §18 odst. 1 věty první zákona
o mimosoudních rehabilitacích se zaměřením na formulaci „občané označení za politicky
nespolehlivé“. Stěžovatelka též správně poznamenala, že text §18 odst. 1 věty první uvedeného
zákona v původní podobě vůbec tuto formulaci neobsahoval; k jeho včlenění došlo až zákonem
č. 267/1992 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích. V důvodové zprávě k návrhu zákona č. 267/1992 Sb. mj. stojí: „Vo vojenských
táboroch nútených prác slúžili vedľa seba občania, ktorých administratívne označili za politicky nespoľahlivých
ako aj politicky spoľahlivých. Krycím názvom pre politicky nespoľahlivých bolo označenie "vojak
klasifikácie E".Politicky spoľahlivých vojakov cvičili v zbrani, vytvárali veliteľský zbor, vykonávali špeciálne
služby (spojovacie, strážne apod.) a tvorili zbor inštruktorov, na začiatku hlavne profesného zamerania. Na nich
neboli spáchane žiadne politicky motivované krivdy, a preto pre zachovanie právnej hodnoty zákona treba
ich z pôsobnosti zákona vylúčiť, čo sa dosiahne výslovným uplatnením pôsobnosti zákona len na osoby politicky
nespoľahlivé.“ Nejvyšší správní soud s ohledem na citovaný výňatek z důvodové zprávy nemá
pochybnosti o úmyslu historického zákonodárce. Tímto bylo očividně vyloučení zrušení
těch rozkazů, jejichž vydání nesouviselo s politickou perzekucí. Důvodová zpráva přitom sice
hovoří o odvodní klasifikaci brance písmenem „E“, jež mělo náležet posouzení brance jakožto
politicky nespolehlivého, zákonný text však toto formální kriterium nepřejal. Z důvodové zprávy
ani přímo neplyne, že by snad jedině tehdy, byl-li rozkaz o zařazení osoby do vojenského tábora
nucených prací vydán osobě s klasifikací „E“, měl být takový rozkaz zrušen.
[22] Samotné zákonné ustanovení §18 odst. 1 věty první zákona o mimosoudních
rehabilitacích výslovně požaduje dřívější „označení“ občana za politicky nespolehlivého. Pokud
by měl Nejvyšší správní soud přistoupit k výkladu tohoto ustanovení toliko metodou jazykovou,
musel by se ztotožnit se stěžovatelkou v tom, že žalobce po formální stránce nebyl označen jako
osoba politicky nespolehlivá. Tímto přístupem však nelze zaručit, že budou rehabilitovány osoby,
při jejichž klasifikaci se odvodní komise mohla zmýlit, či dokonce přistoupit k úmyslné nesprávné
kvalifikaci. Právě tak nelze ani postavit najisto, že předmětná klasifikace „E“ byla užívána zcela
konzistentně; žalobce ostatně namítal (a činí tak doposud), že tato kategorie vyšla z užívání
v souvislosti s formálním procesem transformace pomocných technických praporů na technické
prapory (v počátku roku 1954), přičemž k inkozistencím v jejím přidělování mělo docházet
již od druhé poloviny roku 1953, tj. právě v období, kdy byl žalobce odvodní komisí dotazován
a klasifikován.
[23] Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 26. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 2366/07, konstatoval,
že „teleologický přístup k výkladu práva musí převážit nad čistě dogmaticky gramatickým výkladem
tak, aby byl v maximální míře naplněn účel rehabilitačních a na ně navazujících předpisů, jímž je zmírnění křivd
spáchaných předchozím režimem.“ Přidržel se tak své ustálené judikatury, postulující, že „účel a smysl
právních předpisů není možné hledat pouze ve slovech a větách toho kterého předpisu, ve kterém jsou vždy
také přítomny i principy uznávané demokratickými právními státy (srov. nález ze dne 2. 6. 2005,
sp. zn. I. ÚS 605/03 a nález ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 712/05). Nejvyšší správní
soud je toho názoru, že pro zajištění ústavní konformity je třeba při výkladu ustanovení
§18 odst. 1 věty první zákona o mimosoudních rehabilitacích upozadit prvek jazykový
ve prospěch metody teleologické (mající na zřeteli účel vykládaného textu). Při posuzování,
zda došlo ke zrušení rozkazu o zařazení občana do vojenského tábora nucených prací podle
daného zákonného ustanovení, je proto třeba hodnotit, jestli příslušná osoba byla nahlížena
(nikoli pouze formálně „označena“, jak požaduje text zákona) jako politicky nespolehlivá.
Nejvyšší správní soud si je vědom, že takové hodnocení může být značně ztíženo okolnostmi
souvisejícími s nemalým časovým odstupem období, v němž byli na základě takových rozkazů
občané zařazováni do vojenských táborů nucených prací (nedostatek důkazního materiálu
ke spolehlivému objasnění věci). Správní orgán je ale i přesto v každém případě povinen provést
individualizované posouzení veškerých dostupných relevantních důkazů. Získá-li přitom jakékoli
indicie (byť i zcela neformální) nasvědčující politické nespolehlivosti, jež nebudou jednoznačně
vyvráceny jinými důkazními zjištěními, bude v pochybnostech třeba politickou motivaci rozkazu
presumovat a postupovat tedy, v souladu s judikaturou Ústavního soudu, in favorem rehabilitationis,
tj. konstatovat zrušení rozkazu o zařazení do vojenského tábora nucených prací ve smyslu
§18 odst. 1 věty první zákona o mimosoudních rehabilitacích. Bylo by totiž zcela absurdní nyní
morálně odsuzovat a právně napravovat (rehabilitovat) zvůli orgánů veřejné moci a perzekuci
politicky „nepohodlných“ osob v období nesvobody, přitom však setrvávat na tou samou
totalitní mocí uplatňovaných formálních procedurách (např. klasifikaci brance písmenem „E“).
Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že stěžovatelka nebyla a není při výkladu ustanovení
§18 odst. 1 věty první zákona o mimosoudních rehabilitacích vázána formální klasifikací brance
odvodní komisí, byť se může jednat o jeden z významných důkazů, od kterých se bude
její úsudek nutně muset odvíjet.
[24] Výše uvedené nicméně nelze nazírat tak, že by snad samotná existence rozkazu o zařazení
občana do vojenského tábora nucených prací měla být dostačující k přijetí závěru o jeho politické
nespolehlivosti. Stejně tak, jako nelze považovat odvodní klasifikaci „E“ za synonymum faktické
politické nespolehlivosti brance, nelze ani spatřovat mezi zařazením brance do vojenského tábora
nucených prací a jeho politickou nespolehlivostí vztah logické ekvivalence. V řízení
před krajským soudem bylo přesvědčivě prokázáno, že do vojenských táborů nucených prací
nebyly zařazovány toliko osoby politicky nespolehlivé, pročež vztahu mezi „politickou
nespolehlivostí“ osoby a jejím zařazením do takového útvaru odpovídá právě logická implikace,
a to v uvedeném pořadí. Jinými slovy lze uvést, že jestliže byl branec nahlížen jako osoba
politicky nespolehlivá, pak byl zařazen do vojenského tábora nucených prací; neplatí však
už obráceně, že by branec zařazený do takového útvaru musel být dříve nahlížen jako osoba
politicky nespolehlivá. Právě tento vztah reflektuje současné znění (novelizované zákonem
č. 267/1992 Sb.) §18 odst. 1 věty první zákona o mimosoudních rehabilitacích, kdy jejím cílem
nebylo zúžit dříve zamýšlený okruh rehabilitovaných osob, nýbrž jej upřesnit, tj. vymezit osoby,
jejichž zařazení do vojenských táborů nucených prací bylo aktem politické perzekuce.
Stěžovatelka tedy důvodně krajskému soudu vytkla absolutní odhlédnutí od kriteria politické
spolehlivosti, neboť takto paušalizující závěr krajského soudu popírá smysl a účel nejen zmíněné
příslušné právní úpravy (zejména pak její novelizace). Krajský soud pochybil, když konstatoval,
že samotný výkon základní vojenské služby v pomocných technických praporech zakládá nárok
na příplatek k důchodu dle ustanovení §5 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona o ocenění účastníků
národního boje. Správně se sice opřel o argument teleologického výkladu, nicméně učinil
tak až příliš extenzivně, čímž fakticky rozšířil mimosoudní rehabilitaci (zrušení rozkazů
o zařazení) i na případy, jež nebyly projevem politické perzekuce. Tím vykročil nad rámec nejen
textu, ale i smyslu zákona o mimosoudních rehabilitacích. Nejvyšší správní soud proto považuje
za nutné uvedený názor krajského soudu korigovat v tom, že tehdejší politická nespohlehlivost
občana není v intencích §18 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích bez významu
a že (i jen formální) klasifikace brance hraje významnou úlohu při posouzení této podmínky
legislativní derogace rozkazu o zařazení občana do vojenského tábora nucených prací.
[25] V nyní projednávané věci je nesporné, že žalobce byl odvodní komisí klasifikován
písmenem „A“, formálně vzato tedy jako osoba služby zcela schopná. V rozporu s touto
klasifikací však komise dále uvedla, že žalobce je sice „spolehlivý“, nemá však „právě dobrý
poměr k lidově demokratickému zřízení“. Žalobce krom toho namítal, že hodnocení odvodové
komise proběhlo až v době, kdy bylo od přidělování klasifikace „E“ v praxi upouštěno.
Dále argumentoval pro svou „politickou nespolehlivost“ skrze německou národnost své matky
a tehdejší pobyt svého strýce v Argentině. Tyto důvody přitom mohly potenciálně vést právě
k zařazení žalobce k pomocnému technickému praporu. Samotná formulace o žalobcově
nedobrém poměru k tehdejšímu státnímu zřízení přitom politickým příčinám zařazení žalobce
k pomocnému technickému praporu významně nasvědčuje, neboť proklamovaným účelem
těchto „armádních“ uskupení byla převýchova „politicky nespolehlivých“ osob. Nedobrý poměr
ke státnímu zřízení si lze tehdejší „logikou“ jistě představit jako takový převýchovný důvod.
Nejvyšší správní soud je proto toho názoru, že rozkaz o zařazení žalobce do pomocného
technického praporu byl zrušen ex lege §18 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích,
a že žalovaná pochybila, pokud na základě opačného právního názoru odňala žalobci zvláštní
příspěvek k důchodu ve smyslu §5 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona o ocenění účastníků
národního boje. V důsledku toho tedy obstojí výrok I. napadeného rozsudku, jímž krajský soud
rozhodnutí žalované i rozhodnutí o námitkách zrušil a vrátil jí věc k dalšímu řízení. Ačkoli tedy
Nejvyšší správní soud přisvědčil stěžovatelce v tom, že krajským soudem vyslovený právní názor
je nepřípustně paušalizující, nepřistoupil z důvodu procesní ekonomie ke zrušení věcného
výroku napadeného rozsudku. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost v rozsahu
výroku I. napadeného rozsudku zamítl (§110 odst. 1 in fine s. ř. s.).
[26] Dále se Nejvyšší správní soud zabýval druhým okruhem stížních námitek, rozporujícím
správnost nákladového výroku napadeného rozsudku. Krajský soud se přiklonil ke způsobu
výpočtu odměny zástupce žalobce (advokáta), jakožto položky nákladů žalobce v řízení
před krajským soudem, podle §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu. Zaujal tedy názor,
že se v dané věci nejedná o věc důchodového pojištění ve smyslu §9 odst. 2 vyhlášky. Odkázal
přitom na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 11. 2015, č. j. 1 Ads 73/2015 – 52,
s tím, že zvláštní příplatek ke starobnímu důchodu podle zákona o mimosoudních rehabilitacích
stojí mimo oblast sociálního zabezpečení i oblast důchodového pojištění, neboť základ nároku
na předmětnou dávku je dán zákonem o mimosoudních rehabilitacích a nikoliv zákonem
upravujícím oblast sociálního zabezpečení nebo důchodového pojištění.
[27] Nejvyšší správní soud skutečně ve svém rozsudku ze dne 10. 11. 2015,
č. j. 1 Ads 73/2015 – 52, vycházel při vyčíslení náhrady nákladů spočívajících v odměně zástupce
(advokáta) stěžovatele z tarifní hodnoty sporu podle §9 odst. 4 advokátního tarifu, aniž však
tento postup blíže zdůvodnil. Učinil tak navzdory dřívějšímu rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 24. 6. 2010, č. j. 6 Ads 170/2009 – 46, podle kterého spadá problematika
zvláštního příspěvku k důchodu podle zákona o ocenění účastníků národního boje mezi věci
důchodového pojištění. Nejvyšší správní soud ostatně v řízeních, jejichž meritem jsou nároky
fyzických osob podle zákona o mimosoudních rehabilitacích (zejména příplatek k důchodu
podle §24 odst. 4 tohoto zákona), ustáleně postupuje při určení tarifní hodnoty sporu podle
§9 odst. 2 advokátního tarifu, tedy tyto posuzuje jako věci spadající do problematiky
důchodového pojištění (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2014,
č. j. 6 Ads 92/2013 – 23, ze dne 27. 8. 2015, č. j. 2 Ads 138/2015 – 25, ze dne 2. 6. 2010,
č. j. 6 Ads 177/2009 – 48, ze dne 21. 12. 2017, č. j. 3 Ads 306/2016 – 77, či ze dne 30. 3. 2017,
č. j. 1 Ads 100/2017 – 24). Krajským soudem odkazovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu
tudíž představuje určité vybočení z vlastní rozhodovací praxe soudu, jež nezakládá takový
judikatorní rozkol, pro který by bylo nezbytné předložit věc (navíc v otázce nákladů řízení)
rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 8. 7. 2015, č. j. 10 As 97/2014 - 127, který aproboval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne
14. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2866/15). To však nic nemění na důvodnosti stěžovatelčiny námitky
nesprávného vyčíslení náhrady nákladů právního zastoupení žalobce advokátem v řízení
před krajským soudem. Rovněž se nabízí poukaz na vnitřní rozpornost postupu krajského soudu,
rozhodoval-li o žalobě meritorně samosoudkyní (tj. jakožto ve věci důchodového pojištění
ve smyslu §31 odst. 2 s. ř. s.), avšak tarifní hodnotu věci posuzoval výše uvedeným způsobem
(§9 odst. 4 advokátního tarifu, tedy a contrario jako věc nespadající do problematiky důchodového
pojištění). Žalobce sice odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2010,
č. j. 6 Ads 170/2009 – 46, v němž Nejvyšší správní soud uvedl, že „zvláštní příspěvek k důchodu podle
zákona č. 357/2005 Sb. má charakter odškodňovací, rehabilitační či satisfakční dávky, není dávkou sociálního
zabezpečení a nespadá ani do žádné jiné oblasti, upravované evropským právem, neuplatní se na něj právo
Evropské unie a ani nepatří do rámce použití Smlouvy o založení Evropského společenství.“ Tento závěr však
Nejvyšší správní soud vyslovil v odlišném kontextu, než do jakého jej vsadil žalobce. Dále totiž
uvedený rozsudek konstatuje: „Z tohoto důvodu tedy při jeho posuzování není možno zohlednit zákaz
diskriminace dle státní příslušnosti či státního občanství, který vyplývá z čl. 21 odst. 1 Listiny základních práv
Evropské unie a z dřívějšího čl. 12 Smlouvy o založení Evropského společenství.“ Je tudíž zjevné, že se zde
Nejvyšší správní soud nevyjadřoval k otázce nákladů řízení a tarifní hodnoty sporu ve smyslu
advokátního tarifu, nýbrž posuzoval povahu věci ve vztahu k právním předpisům Evropské unie.
To je jasně doloženo zejména tím, že v závěru žalobcem odkazovaného rozsudku Nejvyšší
správní soud konstatoval, že „[p]rávo na náhradu nákladů však nenáleží ani žalované, ačkoliv měla ve věci
plný úspěch, neboť přiznání nákladů řízení správnímu orgánu ve věcech důchodového pojištění je podle
§60 odst. 2 s. ř. s. vyloučeno.“
[28] Nejvyšší správní soud se neztotožňuje se stěžovatelkou v tom, že by žalobci v rámci
náhrady nákladů řízení před krajským soudem nenáležela náhrada za úkon právní služby
spočívající v převzetí a přípravě zastoupení podle §11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu.
Tento úkon právní služby se totiž vztahuje na inicializaci soudního řízení, bez ohledu
na to, zda byl žalobce týmž advokátem zastoupen již ve správním řízení vedeným u stěžovatelky.
Logikou stěžovatelčina argumentu by totiž bylo namístě přiznat žalobci rovněž náhradu nákladů
zastoupení advokátem ve správním řízení, což však není v pravomoci správních soudů.
Z uvedeného důvodu je nutné vnímat správní a soudní řízení, co do jejich nákladů, striktně
odděleně.
[29] Nejvyšší správní soud tedy přistoupil ke zrušení výroku II. napadeného rozsudku a vrátil
věc toliko v tomto rozsahu krajskému soudu k rozhodnutí o nákladech řízení o žalobě. Přitom
bude krajský soud vázán zde vysloveným právním názorem Nejvyššího správního soudu
(§110 odst. 4 s. ř. s.). Neuplatní se však ustanovení §110 odst. 3 věty první s. ř. s., neboť věc
se krajskému soudu nevrací k dalšímu řízení ve věci, nýbrž pouze k rozhodnutí o nákladech
řízení o žalobě (kriterium úspěchu procesní strany v intencích §60 odst. 1 s. ř. s. tak zůstane
nedotčeno).
[30] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle
§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. Dané zákonné ustanovení zakotvuje jako kriterium práva
na náhradu nákladů řízení procesní úspěch účastníka ve věci. Kasační stížnost směřující proti
věcnému výroku (výrok I.) napadeného rozsudku byla zamítnuta, pročež procesní úspěch ve věci
samé zaznamenal žalobce, kterému tedy náleží právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti. Z obsahu spisu Nejvyššího správního soudu jsou patrné náklady žalobce spojené
s jeho zastoupením advokátem v řízení o kasační stížnosti, jež vedlo k poskytnutí jednoho úkonu
právní služby spočívajícího v písemném vyjádření ke kasační stížnosti. Tento úkon právní služby
není obsažen ve výčtech úkonů dle §11 odst. 1 a 2 advokátního tarifu, pročež je třeba aplikovat
§11 odst. 3 téže vyhlášky, podle kterého platí, že „[z]a úkony právní služby neuvedené v odstavcích 1 a 2
náleží odměna jako za úkony, jimž jsou svou povahou a účelem nejbližší.“ Vyjádření ke kasační
stížnosti je svou povahou nejbližší úkonu právní služby podle §11 odst. 1 písm. k) advokátního
tarifu - vyjádření k dovolání (jakožto mimořádnému opravnému prostředku proti pravomocnému
rozhodnutí soudu, kterým je i kasační stížnost). Výpočet výše mimosmluvní odměny advokáta
žalobce za poskytnutý úkon se, v souladu s výše uvedeným právním názorem meritorní
klasifikace projednané věci, určuje podle §9 odst. 2 ve spojení s §7 bod 3 advokátního tarifu
částkou 1000 Kč. K nákladům žalobce se řadí rovněž náhrada hotových výdajů advokáta,
spojených s poskytnutím jednoho úkonu právní služby (§13 odst. 3 advokátního tarifu), tj. částka
300 Kč. Uvedené je třeba navýšit o 21 %, tj. sazbu daně z přidané hodnoty, jejímž plátcem
advokát žalobce jest (273 Kč). Celkem je tedy stěžovatelka povinna zaplatit žalobci na náhradě
nákladů řízení o kasační stížnosti částku 1573 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto
rozsudku, k rukám zástupce žalobce JUDr. Lubomíra Müllera, advokáta.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2018
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu