ECLI:CZ:NSS:2019:7.AS.449.2018:32
sp. zn. 7 As 449/2018 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Davida Hipšra a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: D. N., zastoupený
Mgr. Václavem Voříškem, advokátem se sídlem Ledčická 649/15, Praha 8 - Dolní Chabry, proti
žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského kraje, se sídlem 28. října 117, Ostrava, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 8. 2018,
č. j. 19 A 14/2018 - 59,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím Magistrátu města Ostravy ze dne 28. 3. 2017 č. j. SMO/119051/17/
DSČ/Dru, byl žalobce shledán vinným ze spáchání správního deliktu podle §125f odst. 1 zákona
č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů,
ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o silničním provozu“). Žalobce se měl dopustit
uvedeného správního deliktu tím, že jako provozovatel motorového vozidla v rozporu s §10
odst. 3 zákona o silničním provozu nezajistil, aby při užití tohoto vozidla na pozemní komunikaci
byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích; ve dnech
4. 11. 2016 a 14. 11. 2016 blíže neustanovený řidič porušil pravidla provozu na pozemních
komunikacích tím, že v Ostravě na ulici Havlíčkovo nábřeží 34 nerespektoval dopravní značení
„IP 13c“; stál zde bez platného parkovacího lístku. Za to byla žalobci uložena pokuta ve výši
ve výši 2 300 Kč a povinnost zaplatit náklady řízení paušální částkou 1 000 Kč.
[2] Proti tomuto prvoinstančnímu správnímu rozhodnutí podal žalobce odvolání, které
zamítl žalovaný rozhodnutím ze dne 14. 3. 2018, č. j. MSK 60690/2017, a prvostupňové
rozhodnutí potvrdil.
II.
[3] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě. Shora
označeným rozsudkem krajský soud žalobu zamítl. Podle krajského soudu jsou rozhodnutí
správních orgánů přezkoumatelná a zákonná. Bylo jednoznačně prokázáno, že žalobce spáchal
předmětný správní delikt (§125f odst. 1 zákona o silničním provozu). Krajský soud dále uvedl,
že odpovědnost provozovatele vozidla za správní delikt je podle §125f zákona o silničním
provozu konstruována jako objektivní s přípustnými liberačními důvody. K naplnění skutkové
podstaty není vyžadováno zavinění delikventa. Správní delikty byly spáchány 4. 11. 2016
a 14. 11. 2016, bylo tedy možné postupovat dle zákona o silničním provozu ve znění účinném
do 30. 6. 2017. Krajský soud nepřisvědčil žalobci ani v tom, že by ve vztahu k dané věci bylo
možno považovat zákon o silničním provozu ve znění účinném od 1. 7. 2017 za příznivější;
ani zákon č. 250/2016 Sb. žalobci z hlediska posouzení jeho viny a trestu příznivější úpravu
nepřináší. Pokud pak žalobce poukazoval na zákon č. 183/2017 Sb., ten nabyl účinnosti dne
1. 7. 2017, a nikoliv až 13. 7. 2017, jak tvrdil žalobce. Krajský soud nepřisvědčil ani námitkám
poukazujícím na nezákonnost výroku o sankci, resp. nedostatečné odůvodnění výše sankce.
Podle krajského soudu nelze souhlasit s žalobní námitkou, že mělo být vedeno společné řízení
s věcí vedenou Magistrátem města Ostravy pod sp. zn. S-SMO/264117/16/DSČ. Důvodnou
neshledal soud ani námitku, že rozhodovala úřední osoba, o jejíž nepodjatosti existují
pochybnosti. Z uvedených důvodů krajský soud žalobu zamítl.
III.
[4] Žalobce (dále „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodů
uvedených v §103 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
(dále též „s. ř. s.“). Stěžovatel obsáhle polemizoval s dílčími závěry krajského soudu. Podle jeho
názoru jsou nesprávné a nepřezkoumatelné. Stěžovatel je názoru, že se nedopustil protiprávního
jednání. Z ničeho nevyplývá, že by porušil zákon. Dále brojil proti argumentaci krajského soudu
o nemožnosti postupovat podle právní úpravy účinné od 1. 7. 2017. Podle stěžovatele je tato
právní úprava příznivější a správní orgán podle ní měl postupovat. Krajský soud nesprávně
posoudil i to, k jakému datu nabyl účinnosti zákon č. 183/2017 Sb. Podle stěžovatele se tak stalo
až s účinností od 13. 7. 2017, a nikoliv již od 1. 7. 2017. Stěžovatel dále namítal, že výrok
správního rozhodnutí je nezákonný pro absenci konstatování formy zavinění. Dále namítal,
že bylo rozhodováno úřední osobou, o jejíž nepodjatosti existují pochybnosti. Další pochybení
správních orgánů spatřuje v tom, že nevedly o více správních deliktech téhož pachatele společné
řízení. Byl tak krácen na svém právu na uložení souhrnného trestu. Brojil i proti argumentaci
krajského soudu k námitce poukazující na nutnost vyrozumění stěžovatele o tom, že přestupek
byl odložen. Z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil kasační stížností
napadený rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
IV.
[5] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti zcela ztotožnil se závěry rozsudku krajského
soudu.
V.
[6] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[7] Kasační stížnost není důvodná.
[8] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkami poukazujícími na
nepřezkoumatelnost, resp. vady ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
[9] Podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.
[10] Má-li být rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být zřejmé, jaký skutkový stav vzal
posuzující orgán za rozhodný a jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech, resp. jakým
způsobem postupoval při posuzování těchto skutečností. Uvedené musí nalézt svůj odraz
v odůvodnění dotčeného rozhodnutí. Je tomu tak proto, že jen prostřednictvím odůvodnění lze
dovodit, z jakého skutkového stavu posuzující orgán vyšel a jak o něm uvážil. Povinností soudu
je řádně se vypořádat se žalobní argumentací (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004 - 62, ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008 - 75, ze dne
21. 5. 2015, č. j. 7 Afs 69/2015 - 45 atp.). Rovněž i Ústavní soud ve své judikatuře zdůrazňuje,
že požadavek kvalitního a vyčerpávajícího odůvodnění soudního rozhodnutí je jedním z principů
představujících neopominutelnou součást práva na spravedlivý proces a vylučujících libovůli
při rozhodování. Jestliže jsou v projednávané věci vzneseny závažné právní argumenty, je třeba,
aby se s nimi soud řádně vypořádal (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2000, sp. zn. III. ÚS
103/99, ze dne 28. 8. 2001, sp. zn. I. ÚS 60/01, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Výše
uvedené požadavky dopadají i na rozhodnutí správních orgánů. I jejich povinností je řádně
vypořádat námitky účastníků řízení (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
23. 7. 2008, č. j. 3 As 51/2007 - 84, ze dne ze dne 23. 7. 2009, č. j. 9 As 71/2008 - 109, ze dne
28. 3. 2013, č. j. 7 As 92/2012 - 41, ze dne 16. 7. 2014, č. j. 3 As 111/2013 - 25 atp.).
[11] Současně je ovšem nutné zdůraznit, že nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek
důvodů musí být vykládána ve svém skutečném smyslu, tj. jako nemožnost přezkoumat určité
rozhodnutí pro nemožnost zjistit v něm jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno
(srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008,
č. j. 7 Afs 212/2006 - 76, publikované pod č. 1566/2008 Sb. NSS). Není přípustné institut
nepřezkoumatelnosti libovolně rozšiřovat a vztáhnout jej i na případy, kdy se správní orgán,
resp. soud podstatou námitky účastníka řízení řádně zabývá a vysvětlí, proč nepovažuje
argumentaci účastníka za správnou, byť výslovně v odůvodnění rozhodnutí nereaguje na všechny
myslitelné aspekty vznesené námitky a dopustí se dílčího nedostatku odůvodnění. Zrušení
rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno těm nejzávažnějším vadám rozhodnutí,
kdy pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost skutečně nelze rozhodnutí meritorně
přezkoumat. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů tak má místo zejména
tehdy, opomene-li správní orgán či soud na námitku účastníka zcela (tedy i implicitně) reagovat
(srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2013, č. j. 1 Afs 92/2012 - 45, či ze dne
29. 6. 2017, č. j. 2 As 337/2016 - 64). Přehlédnout pak nelze ani fakt, že správní orgány a soudy
nemají povinnost vypořádat se s každou dílčí námitkou, pokud proti tvrzení účastníka řízení
postaví právní názor, v jehož konkurenci námitky jako celek neobstojí. Takový postup shledal
ústavně konformním i Ústavní soud v nálezu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08: „Není
porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře
(a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který
logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná.“ (srov. také
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2015, č. j. 9 As 221/2014 - 43).
[12] Kasační soud posoudil rozsudek krajského soudu a správní rozhodnutí optikou výše
uvedených judikaturních závěrů a dospěl k závěru, že se jedná o přezkoumatelná rozhodnutí.
Bylo by sice možné si představit ještě podrobnější odůvodnění, avšak nosné úvahy z rozhodnutí
dovodit lze a nejedná se tedy o nepřezkoumatelnost v intenzitě předpokládané výše citovanou
judikaturou. Správní orgány a následně soud se zabývaly jádrem dané věci, tj. otázkou,
zda stěžovatel spáchal předmětný správní delikt, přičemž vypořádaly všechny stěžejní námitky.
Argumentace obsažená ve správních rozhodnutích tvoří koherentní celek, ze kterého je zcela
zřejmé, jaké úvahy a důvody správní orgány vedly k jimi učiněným závěrům. To stejné platí
i pro argumentaci krajského soudu (rozsudek krajského soudu čítá 10 stran, na kterých krajský
soud řádně vypořádal uplatněnou žalobní argumentaci).
[13] Stran dalších kasačních námitek považuje Nejvyšší správní soud za nutné nejprve
shrnout obsah §125f zákona o silničním provozu (ve znění účinném do 30. 6. 2017).
[14] Podle §125f odst. 1 zákona o silničním provozu se právnická nebo fyzická osoba dopustí
správního deliktu tím, že jako provozovatel vozidla v rozporu s §10 téhož zákona nezajistí,
aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla
provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem.
[15] Podle §125f odst. 2 zákona o silničním provozu právnická nebo fyzická osoba za správní
delikt odpovídá, pokud a) porušení pravidel bylo zjištěno prostřednictvím automatizovaného
technického prostředku používaného bez obsluhy při dohledu na bezpečnost provozu
na pozemních komunikacích nebo se jedná o neoprávněné zastavení nebo stání, b) porušení
povinností řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích vykazuje znaky přestupku
podle tohoto zákona a c) porušení pravidel nemá za následek dopravní nehodu.
[16] Podle §125f odst. 4 zákona o silničním provozu správní orgán projedná správní delikt
provozovatele vozidla, pouze pokud učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku,
ale a) nezahájil řízení o přestupku a věc odložil, protože nezjistil skutečnosti odůvodňující
zahájení řízení proti určité osobě, nebo b) řízení o přestupku zastavil, protože obviněnému
z přestupku nebylo spáchání skutku prokázáno.
[17] Jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 8 As 110/2015 - 46, smyslem
uzákonění správního deliktu provozovatele vozidla bylo postihnout taková deliktní jednání,
u nichž bylo z povahy věci obtížné až nemožné bez spolupráce provozovatele vozidla
identifikovat konkrétního pachatele přestupku. V těchto případech totiž správní orgány často
zjistily spáchání přestupku, ale při zjišťování totožnosti pachatele byly odkázány na vysvětlení
podané registrovaným provozovatelem vozidla. Pokud provozovatel odepřel podání vysvětlení
s tím, že by jím vystavil postihu osobu blízkou (§60 odst. 1 věta za středníkem zákona
č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů), správní orgány se ocitly ve stavu
důkazní nouze a věc odložily, protože při množství podobných dopravních přestupků bylo
vyloučeno zjišťovat totožnost přestupců jinými způsoby.
[18] Nejvyšší správní soud se vyjádřil k účelu úpravy, jež byla do zákona o silničním provozu
vložena novelou provedenou zákonem č. 297/2011 Sb., rovněž v rozsudku ze dne 11. 12. 2014,
č. j. 3 As 7/2014 - 21: „Evidentním primárním úmyslem zákonodárce v právní úpravě správního deliktu
dle ustanovení §125f zákona o provozu na pozemních komunikacích je postihnout existující a jednoznačně
zjištěný protiprávní stav, který byl způsoben provozem resp. užíváním vozidla při provozu na pozemních
komunikacích. Podle názoru Nejvyššího správního soudu je zcela přiléhavé, pokud zákonodárce zvolil objektivní
formu odpovědnosti samotného provozovatele vozidla, jenž je jako vlastník věci - nástroje spáchání protiprávnosti -
z hlediska veřejného práva primární identifikovatelnou a konkrétní osobou.“
[19] Proporcionalita přijatého řešení je zajištěna v §125f odst. 4 zákona o silničním provozu,
podle kterého objektivní odpovědnost provozovatele vozidla nastupuje až subsidiárně, pokud
nelze jako viníka přestupku určit konkrétní fyzickou osobu (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 11. 2014, č. j. 1 As 131/2014 - 45). V této souvislosti lze zmínit
i nedávný nález Ústavního soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 15/16, kterým byl zamítnut
návrh na zrušení §10 odst. 3 zákona o silničním provozu, resp. návrh na vyslovení
protiústavnosti §125f odst. 1 tohoto zákona.
[20] Nejvyšší správní soud je názoru, že byly splněny všechny podmínky pro postup podle
§125f zákona o silničním provozu. Skutkový stav byl náležitě zjištěn, přičemž správní orgány
ani následně soud se nedopustily žádných vad či nezákonnosti, pro které by bylo třeba jejich
rozhodnutí zrušit. V podrobnostech odkazuje na řádné odůvodnění správních rozhodnutí
a rozsudku krajského soudu, od kterých neshledal důvod se odchýlit. Jako takové je přebírá
a pouze z opatrnosti dodává následující.
[21] K námitce stěžovatele, že není jasné, jakou konkrétní povinnost měl porušit, Nejvyšší
správní soud uvádí, že je stěžovateli kladeno za vinu porušení §125f odst. 1 zákona o silničním
provozu, který stanoví, že provozovatel vozidla se dopustí přestupku tím, že v rozporu s §10
nezajistí, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče
a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem. Podle správních
rozhodnutí stěžovatel jako provozovatel předmětného vozidla nezajistil, aby při užití tohoto
vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu
na pozemních komunikací stanovená zákonem, neboť: 1) dne 4. 11. 2016 v době nejméně
od 9.50 do 10.10 hodin porušil blíže neustanovený řidič uvedeného motorového vozidla pravidla
provozu na pozemních komunikacích tím, že v Ostravě na ulici Havlíčkovo nábřeží 34,
nerespektoval dopravní značení „IP 13c“ – „Parkoviště s parkovacím automatem“ s dodatkovou
tabulkou „Po-Pá 8-18 hodin“, „E 4“ – „Délka úseku 50 m“ a „E 7b“ – „Směrová šipka vpravo“
stál bez viditelně umístěného platného parkovacího lístku; 2) dne 14. 11. 2016 v době nejméně
od 10.20 do 10.45 hodin porušil blíže neustanovený řidič uvedeného motorového vozidla
pravidla provozu na pozemních komunikacích tím, že v Ostravě na ulici Havlíčkovo nábřeží 34
nerespektoval dopravní značení „IP 13c“ – „Parkoviště s parkovacím automatem“ s dodatkovou
tabulkou „Po-Pá 8-18 hodin“, „E 4“ – „Délka úseku 50 m“ a „E 7b“ – „Směrová šipka vpravo“
stál bez viditelně umístěného platného parkovacího lístku.
[22] Stěžovatel přitom argumentaci správních orgánů relevantně nezpochybnil. Nezpochybnil
ani argumentaci krajského soudu o tom, že daný úsek byl vymezen v Nařízení města Ostravy
ze dne 1. 12. 2009, č. 8/2009, které je veřejně dostupné na internetových stránkách
www.ostrava.cz (a vyplývá z něj, že v daném místě bylo možno parkovat pouze s platným
parkovacím lístkem). Nikterak nezpochybnil ani to, že vozidlo stálo v uvedené oblasti
bez viditelně umístěného parkovacího lístku; nedoložil žádný relevantní důkaz, ze kterého by
bylo možno dovodit, že ve vozidle byl umístěn platný parkovací lístek.
[23] Nejvyšší správní soud dodává, že i v jiných řízeních shledal, že pod správní delikt
ve smyslu §125f zákona o provozu na pozemních komunikacích lze podřadit i parkování
bez viditelně umístěného parkovacího lístku v úseku označeném dopravní značkou IP 13c
(parkoviště s parkovacím automatem). Viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
26. 7. 2018, č. j. 8 As 24/2018 - 52, ze dne 28 6. 2018, č. j. 2 As 295/2017 - 47, ze dne
16. 8. 2018, č. j. 9 As 352/2017 - 42, ze dne 4. 5. 2018, č. j. 8 As 196/2017 - 63, ze dne
14. 2. 2018, č. j. 1 As 18/2017 - 43. Např. již v prvně uvedeném rozsudku kasační soud uvedl,
že dopravní značka IP 13c „má dle přílohy č. 5 vyhlášky ministerstva dopravy č. 294/2015 Sb.,
kterou se provádějí pravidla provozu na pozemních komunikacích, název „[p]arkoviště s parkovacím
automatem“ a „[o]značuje placené parkoviště. Řidič se musí řídit údaji na značce, dodatkové tabulce nebo
parkovacím automatu (hodinách).“ Není tedy pravda, že „nenormuje nic“. Sama o sobě již stanovuje povinnost
zaplatit parkovné dle podmínek uvedených na značce, dodatkové tabulce nebo parkovacím automatu. (…)
Vozidlo stěžovatele stálo na placeném parkovišti v úterý v 14:23 bez platné parkovací karty či lístku
a stěžovatel ani opak netvrdí. Z uvedeného je zřejmé, jaká konkrétní povinnost byla porušena. (…) Dopravní
značky jsou navíc správním aktem, kterému svědčí presumpce správnosti (srov. rozsudek Krajského soudu
v Hradci Králové čj. 52 A 79/2010-38 a rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 8 As 68/2009-83).
Správní orgán tedy nemusí v každé jednotlivé věci prokazovat zákonnost umístění značky, zvláště pokud mu to
nikdo nenamítá, jak správně uvedl krajský soud.“ S ohledem na výše uvedené nelze přisvědčit ani
podpůrné argumentaci vztahující se ke stížnímu bodu, ve kterém poukazoval na to, že vytýkané
jednání nelze považovat za protiprávní. V podrobnostech odkazuje soud na rozsudek krajského
soudu.
[24] Krajský soud se důkladně zabýval i otázkou, podle jaké právní úpravy měly správní
orgány postupovat, a ani v tomto ohledu mu nelze nic vytknout. S ohledem na datum spáchání
správních deliktů (4. 11. 2016, resp. dne 14. 11. 2016) souhlasí Nejvyšší správní soud s tím,
že správní orgány měly postupovat podle zákona o silničním provozu ve znění do 30. 6. 2017.
[25] Nejvyšší správní soud se přitom již vyjádřil k námitkám, ve kterých pachatelé deliktů
ve smyslu §125f zákona o silničním provozu dovozovali nutnost postupu podle pozdější právní
úpravy. K tomu viz např. rozsudek ze dne 4. 7. 2018, č. j. 10 As 18/2018 – 59, kde se mj. uvádí:
„Obecně lze stěžovatelce přisvědčit, že povinností soudů je dostát ústavnímu požadavku obsaženému v čl. 40
odst. 6 Listiny základních práv a svobod. Tento požadavek ostatně pro správní orgány vyplývá též přímo
z §2 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich. V posuzované věci je však
podstatné, že v době rozhodování správních orgánů (tedy v červenci a září 2016) zákon o odpovědnosti
za přestupky a řízení o nich ještě nenabyl účinnosti a zákon vymezující v dané věci skutkovou podstatu a sankci,
tedy zákon o silničním provozu, nebyl novelizován. Proto se správní orgány nemohly zabývat jejich případnou
aplikací. (…) Jak vyplývá z rozsudku NSS ze dne 22. 11. 2017, čj. 1 As 305/2017-32, dospěje-li soud
k závěru, že později účinná právní úprava není pro pachatele příznivější, a není ji tedy třeba aplikovat, nemusí
tuto svou úvahu sdělovat v odůvodnění rozhodnutí. Tak je tomu též v posuzovaném případě, neboť zákon
o silničním provozu ve znění účinném od 1. 7. 2017 není pro stěžovatelku v žádném ohledu příznivější.
Ustanovení relevantní v posuzované věci – zejm. §10 odst. 3, §125f odst. 1 zákona o silničním provozu –
zůstávají v zásadě bez změny. Ani zákon o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich nepřináší pro stěžovatelku
z hlediska konkrétního posouzení její viny a trestu příznivější úpravu. K námitce stěžovatelky o možnosti
mimořádného snížení pokuty je třeba zdůraznit, že pro posouzení otázky, zda by použití nové právní úpravy bylo
pro pachatele příznivější, je rozhodující celkový výsledek z hlediska trestnosti konkrétně posuzovaného jednání,
jehož by bylo dosaženo při aplikaci zákona účinného v době spáchání činu a zákona pozdějšího (viz rozsudek
NSS ze dne 27. 10. 2004, čj. 6 A 126/2002-27, č. 461/2005 Sb. NSS). Mimořádné snížení výměry pokuty
je přitom institutem výjimečným, kterým správní orgán může posoudit specifické okolnosti konkrétního případu
a reagovat tak na situaci, kdy by pokuta byla nepřiměřeně přísná i v nejnižší možné výměře zákonného rámce.
Taková skutečnost ovšem v posuzovaném případě ze spisového materiálu nevyplývá, a proto výslovné zavedení
institutu mimořádného snížení pokuty zákonem o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich je pro výrok o vině
a trestu stěžovatelky irelevantní.“
[26] S ohledem na výše uvedené tedy nelze správním orgánům vytýkat, že nepostupovaly
podle pozdější právní úpravy (viz i rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 1. 2014,
č. j. 7 As 34/2013 – 29 a ze dne 27. 10. 2004, č. j. 6 A 126/2002 - 27). Ani další argumentace
v kasační stížnosti nepřesvědčila zdejší soud, že došlo k porušení zásad správního trestání
či práva na spravedlivý proces, pro které by bylo třeba zrušit rozsudek krajského soudu
a následně i správní rozhodnutí.
[27] Nejvyšší správní soud se již vyjádřil i k tomu, kdy nabyl účinnosti zákon č. 183/2017 Sb.
(kterým se měnily některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o odpovědnosti za přestupky
a řízení o nich a zákona o některých přestupcích). Např. v rozsudku ze dne 28. 7. 2018,
č. j. 4 As 114/2018 - 49, se dokonce soud zabýval obdobnou námitkou, jakou vznesl i stěžovatel
v nyní posuzované věci (účastník řízení podobně jako stěžovatel namítal: zákon č. 183/2017 Sb.
nabyl účinnosti dne 13. 7. 2017, nikoliv již 1. 7. 2017, přestože je v čl. CCLVII určeno, že tento zákon
nabývá účinnosti dnem 1. 7. 2017. K nabytí účinnosti k tomuto datu nemohlo dojít, neboť dle §3 odst. 3
zákona č. 309/1999 Sb., o Sbírce zákonů a o Sbírce mezinárodních smluv, zákon nabývá účinnosti
až 15. dnem po vyhlášení. Jelikož k rozeslání příslušné Sbírky zákonů došlo 28. 6. 2017, mohl účinnosti zákon
nabýt až dle obecných pravidel, tj. 13. 7. 2017. Výjimka, kterou je dle zákona č. 309/1999 Sb. naléhavý
obecný zájem, nebyla zákonodárcem tvrzena ani prokázána, a proto musí být aplikována právě obecná pravidla)
a neshledal ji důvodnou.
[28] Obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2018, č. j. 7 As 312/2018 - 47 (ve kterém se soud
nadto zabýval i námitkou, že znakem správního deliktu bylo v předmětnou dobu i zavinění,
tedy námitkou, kterou stěžovatel rovněž zmínil v kasační stížnosti). V něm Nejvyšší správní soud
uvedl, že: „Ani stěžovatelově argumentaci, že znakem přestupku (dříve správního deliktu nepodnikající fyzické
osoby) podle §125f zákona o silničním provozu bylo v období od 1. 7. 2017 do 13. 7. 2017 podle §15 odst. 1
přestupkového zákona též zavinění a teprve dne 13. 7. 2017, kdy podle něj nabyl účinnosti zákon č. 183/2017 Sb., bylo zavinění jakožto znak tohoto přestupku odstraněno, nelze přisvědčit. V tomto směru lze odkázat
na rozsudek NSS ze dne 25. 4. 2018, č. j. 8 As 201/2017 - 39, který rovněž nepřistoupil na stěžovatelovu
argumentaci a uvedl, že „[z]ákon č. 183/2017 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím
zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich a zákona o některých přestupcích stanoví v Čl. CCLVII,
že tento předpis nabývá účinnosti dnem 1. 7. 2017. Stěžovatel tuto skutečnost rozporoval, neboť dle něj
ustanovení o jejím datu odporuje §3 odst. 3 zákona č. 309/1999 Sb., o Sbírce zákonů a o Sbírce
mezinárodních smluv (dále jen ‚zákon o sbírce zákonů‘); zákon tak podle něj nabyl účinnosti až dne
13. 7. 2017. S názorem stěžovatele, podle něhož citovaný zákon dne 1. 7. 2017 účinnosti nenabyl, souhlasit
nelze, přičemž i kdyby jej Nejvyšší správní soud sdílel, nemohl by jen z toho vyvodit, že může Čl. CCLVII
zákona č. 183/2017 Sb., nerespektovat a v rozporu s ním sám považovat tento zákon za účinný
až dnem 13. 7. 2017.“ V uvedeném rozsudku i v předchozích rozsudcích ze dne 2. 10. 2017,
č. j. 3 As 266/2016 - 28, či ze dne 22. 11. 2017, č. j. 1 As 305/2017 - 32, Nejvyšší správní soud
jednoznačně vycházel z toho, že zákon č. 183/2017 Sb. nabyl účinnosti dne 1. 7. 2017, a ani v projednávané
věci nevidí důvod, proč by se měl od tohoto závěru odchýlit. Dle znění důvodové zprávy byla účinnost tohoto
zákona stanovena shodně jako účinnost zákona o odpovědnosti za přestupky a zákona č. 251/2016 Sb.,
o některých přestupcích (dále jen „zákon o některých přestupcích“). Právě v souvislosti s přijetím těchto dvou
zákonů byl předložen návrh doprovodného zákona č. 183/2017 Sb. Ustanovení §3 odst. 3 zákona
č. 309/1999 Sb. sice větou první stanoví, že pokud není stanovena účinnost pozdější, nabývají právní předpisy
účinnosti patnáctým dnem po vyhlášení, druhá věta téhož odstavce však umožňuje stanovit lhůtu kratší, vyžaduje-
li to naléhavý obecný zájem, nejdříve však dnem vyhlášení zákona. Podmínka vyhlášení zákona před nabytím
účinnosti byla v případě zákona č. 183/2017 Sb. splněna. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že se jedná
o platné a zákonné stanovení účinnosti zákona a nic nebrání jeho aplikaci na daný případ.“
[29] Pokud pak stěžovatel brojil proti závěrům krajského soudu, že odpovědnost
provozovatele vozidla za správní delikt podle §125f zákona o silničním provozu byla
konstruována jako objektivní, resp. že není vyžadováno zavinění, odkazuje soud na výše uvedený
rozsudek, jakož i např. na rozsudek ze dne 7. 11. 2018, č. j. 4 As 259/2018 – 36, podle něhož
„K námitce stěžovatele, že ve výroku správního rozhodnutí absentoval údaj o formě zavinění, Nejvyšší správní
soud konstatuje, že u trestání za přestupky by měl výrok rozhodnutí správního orgánu obsahovat formu zavinění.
V případě přestupků totiž zavinění představuje předpoklad odpovědnosti a jednu z okolností významných
při rozhodování o výši sankce. Koncepce odpovědnosti provozovatele vozidla za správní delikt podle §125f
odst. 1 zákona o silničním provozu ve znění účinném do 30. 6. 2017 však byla (a stále je) založena
na odpovědnosti objektivní, tj. v případě těchto správních deliktů (nyní přestupků) není na místě se otázkou
zavinění zabývat a výrok rozhodnutí tudíž nemusí obsahovat formu zavinění.“
[30] S ohledem na výše uvedené nelze vytýkat správním orgánům ani to, že sankcionovaly
stěžovatele za spáchání „správního deliktu“ provozovatele vozidla a nikoliv přestupku.
Argumentaci krajského soudu v tomto smyslu neshledává soud nesrozumitelnou, jak uvedl
stěžovatel a plně na ni odkazuje.
[31] S krajským soudem lze souhlasit i v tom, že z ničeho nevyplývá, že by v dané věci
rozhodovala úřední osoba, o jejíž nepodjatosti existují pochybnosti. Stěžovatel v průběhu řízení
(a to ani v řízení o kasační stížnosti) žádný takový relevantní důvod neuvedl. Nelze přehlédnout
ani to, že stěžovatel neuplatnil námitku podjatosti bezodkladně poté, co se dozvěděl o tom,
kdo bude ve věci rozhodovat, což připouští i sám stěžovatel v kasační stížnosti.
[32] K námitkám, ve kterých stěžovatel poukazoval na vady v řízení o přestupku, konstatuje
soud, že předmětem soudního přezkumu je rozhodnutí o správním deliktu stěžovatele, nikoliv
řízení ve věci přestupku. Z toho důvodu se jimi soud nemohl zabývat. Pouze z opatrnosti
Nejvyšší správní soud dodává, že není názoru, že by stěžovatel byl zkrácen na svých právech,
zejména na právu domoci se zahájení řízení o přestupku proti skutečnému řidiči a tím zprostit
odpovědnosti sebe. Ze spisu vyplývá, že správní orgán stěžovateli jako provozovateli
předmětného vozidla dal možnost sdělit správnímu orgánu údaje o totožnosti řidiče,
který předmětné vozidlo v době spáchání přestupků skutečně řídil. Soud ve shodě s krajským
soudem dodává i to, že ze zákona nevyplývá explicitní povinnost vyrozumívat provozovatele
vozidla o tom, že (předcházející) přestupková věc byla odložena. Je přitom irelevantní zabývat se
otázkou, zda by mohl stěžovatel napadnout usnesení o odložení věci zásahovou žalobou.
Jak již bylo výše uvedeno, v nyní posuzované věci není předmětem řízení přestupková věc,
ale rozhodnutí o správním deliktu.
[33] Důvodem ke zrušení rozhodnutí správních orgánů není ani to, že nebylo vedeno společné
řízení s věcí vedenou Magistrátem města Ostravy pod sp. zn. S-SMO/264117/16/DSČ. Tímto se
důkladně zabýval krajský soud a Nejvyšší správní soud na jeho argumentaci plně odkazuje.
[34] Nejvyšší správní soud neshledal v rozhodnutích správních orgánů a krajského soudu ani
žádné další vady, pro které by bylo nutno jejich rozhodnutí zrušit. Jejich závěry mají plnou oporu
ve správním spisu a právní úpravě. Zdejší soud se s jejich hodnocením ztotožnil a plně jej
přebírá. Z tohoto důvodu nemohl Nejvyšší správní soud shledat případnou ani polemiku
stěžovatele s jejich argumentací.
[35] S poukazem na všechny shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační
stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s. in fine).
[36] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60
odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti
úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal,
protože mu podle obsahu spisu nevznikly žádné náklady mimo rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2019
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu