ECLI:CZ:NSS:2019:7.AS.7.2019:26
sp. zn. 7 As 7/2019 - 26
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Davida Hipšra a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: AG KONSTRUKT
s. r. o., se sídlem nám. Švabinského 961/10, České Budějovice, zastoupen Mgr. Filipem Toulem,
advokátem se sídlem Lannova tř. 16/13, České Budějovice, proti žalovanému: Státní úřad
inspekce práce, se sídlem Kolářská 451/13, Opava, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 11. 2018, č. j. 50 A 24/2017 - 132,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím Oblastního inspektorátu práce pro Jihočeský kraj a Vysočinu (dále
též „správní orgán I. stupně“) ze dne 8. 6. 2016, č. j. 2249/5.30/16-23, byl žalobce uznán vinným
ze spáchání správního deliktu podle §30 odst. 1 písm. s) zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci
práce, ve znění pozdějších předpisů, za což mu byla uložena pokuta ve výši 163 000 Kč.
[2] Žalobce napadl rozhodnutí správního orgánu I. stupně odvoláním. Rozhodnutím
žalovaného ze dne 2. 2. 2017, č. j. 6143/1.30/16-5, bylo odvolání zamítnuto a prvostupňové
rozhodnutí potvrzeno.
II.
[3] Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce žalobou u Krajského soudu v Českých
Budějovicích (dále též „krajský soud“). Rozsudkem ze dne 28. 11. 2018, č. j. 50 A 24/2017 - 132,
krajský soud zrušil rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud
se ztotožnil se správními orgány, že v řízení bylo dostatečně prokázáno, že se žalobce dopustil
předmětného správního deliktu. Nepřisvědčil ani námitkám poukazujícím na nezákonný postup
při kontrole. Rozhodnutí žalovaného zrušil z důvodu porušení §2 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též „správní řád“), resp. z důvodu
nedostatečného odůvodnění rozhodnutí žalovaného stran výše uložené pokuty. Soud na základě
obsahu správního spisu a vyžádaných rozhodnutí od žalovaného (kterými byly ze strany inspekce
práce sankcionovány za obdobné porušení předpisů i další subjekty – společnost Interservis TRM
s. r. o.; společnost INZAMO Jindřichův Hradec s. r. o., dále též „Inzamo s. r. o.“;
a R. B. - podnikající fyzická osoba) zjistil, že pokuta uložená žalobci násobně překračuje pokuty
uložené uvedeným subjektům (na což žalobce poukazoval i v odvolání). V rozhodnutí o odvolání
však řádné odůvodnění pokuty absentuje. Z uvedeného důvodu žalobou napadené rozhodnutí
zrušil podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále též „s. ř. s.“), a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. K poukazu žalovaného
na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 3. 2018, č. j. 50 A 46/2017 - 50
(kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí žalovaného ve věci uložení pokuty společnosti
Pokrývačství Bušta spol. s r. o. za obdobná pochybení – pozn. soudu), pak krajský soud uvedl,
že jej považuje za nepřípadný; uvedená společnost byla již v minulosti opakovaně potrestána
pro shodný delikt, a to v letech 2011, 2014 a 2016.
III.
[4] Žalovaný (dále též „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu včasnou kasační
stížností z důvodů obsahově podřaditelných pod §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Podle jeho
názoru nebyly splněny podmínky pro zrušení jeho rozhodnutí. Stěžovatel odmítá názor krajského
soudu, že porušil §2 odst. 4 správního řádu, resp. že své závěry stran uložené pokuty
nedostatečně odůvodnil. Připouští, že žalobcem uváděným subjektům byly uloženy nižší pokuty
(oproti podnikateli R. B. byla žalobci uložena pokuta cca dvakrát vyšší; oproti společnosti
INZAMO s. r. o. cca dvaapůlkrát vyšší; oproti společnosti Interservis TRM s. r. o. cca třináctkrát
vyšší). Uvedené případy se však od případu žalobce odlišovaly. Posledně uvedená pokuta nadto
byla uložena příkazem vydaným správním orgánem I. stupně, proti kterému nebyl podán odpor.
Tento případ se odlišuje od případu žalobce i v dalších ohledech, např. v délce působení obou
společností na trhu, opakovanosti jednání atp. To stejné platí i pro další uvedené případy.
Stěžovatel dodal, že důvodem pro uložení předmětné pokuty žalobci bylo zejména systémové
porušování právních předpisů. Žalobce opakovaně nezajistil ochranu svých zaměstnanců proti
pádu z výšky (protiprávního jednání se dopustil dne 2. 6. 2015 a následně i dne 9. 11. 2015),
v důsledku čehož mohl být i citelněji sankcionován. Žalobci tedy mohla být uložena řádově vyšší
pokuta než subjektům, kterým bylo prokázáno porušení právních povinností pouze jednou. Nad
rámec obsahu správního rozhodnutí stěžovatel poukázal i na další důvody, pro které bylo třeba
žalobce sankcionovat vyšší pokutou. Ostatně pokuta byla žalobci uložena ve sféře volného
správního uvážení (diskrečního práva správního orgánu), tedy zákonem dovolené volnosti
správního orgánu rozhodnout ve vymezených hranicích, což potvrzuje i judikatura Nejvyššího
správního soudu. Stěžovatel dále nesouhlasil se závěrem krajského soudu o nepřípadnosti
poukazu na věc projednávanou krajským soudem pod sp. zn. 50 A 46/2017. Argumentace
krajského soudu v tomto ohledu je nepřezkoumatelná, resp. nepřesvědčivá. To platí i pro další
argumentaci krajského soudu, na základě které přistoupil ke zrušení rozhodnutí stěžovatele.
Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
IV.
[5] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[6] Kasační stížnost není důvodná.
pokračovaní
[7] Předmětem řízení u Nejvyššího správního soudu je kasační stížnost podaná žalovaným
(stěžovatelem) proti rozsudku krajského soudu, kterým bylo zrušeno jeho rozhodnutí, jímž zamítl
odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Tímto rozhodnutím byl žalobce uznán
vinným ze spáchání správního deliktu podle §30 odst. 1 písm. s) zákona č. 251/2005 Sb.,
o inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů, za což mu byla uložena pokuta ve výši
163 000 Kč. Uvedeného deliktu se měl dopustit tím, že své zaměstnance (V. L. při pracích
prováděných ve výšce cca 5 metrů nad terénem dne 2. 6. 2015 a D. P. při pracích prováděných
ve výšce cca 7 metrů nad terénem dne 9. 11. 2015) nechránil proti pádu z výšky.
[8] Jelikož se jedná o opakovanou kasační stížnost (rozsudkem ze dne 26. 7. 2018,
č. j. 7 As 99/2018 - 33, Nejvyšší správní soud na základě kasační stížnosti stěžovatele zrušil
dřívější rozsudek krajského soudu ze dne 28. 11. 2018, č. j. 50 A 24/2017 - 132; označené
rozsudky jakož i další rozsudky zdejšího soudu jsou v plném znění přístupné na www.nssoud.cz)
vážil zdejší soud nejprve její přípustnost z hlediska §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. Podle tohoto
ustanovení je kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté,
kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako
důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího
správního soudu. Ze zákazu opakované kasační stížnosti judikatura Ústavního soudu
a Nejvyššího správního soudu dovodila nad rámec doslovného znění §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.
i další výjimky. Kasační stížnost je nutno považovat za přípustnou mj. tehdy, pokud Nejvyšší
správní soud vytkl v původním rozsudku prvoinstančnímu soudu procesní pochybení,
nepřezkoumatelnost nebo nedostatečně zjištěný skutkový stav, případně pokud se ve zrušujícím
rozsudku závazně nevyjádřil ke všem sporným otázkám. Odmítnutí kasační stížnosti za tohoto
procesního stavu by znamenalo odmítnutí věcného přezkumu a odporovalo by účelu a smyslu
správního soudnictví (v podrobnostech viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 22. 3. 2011, č. j. 1 As 79/2009 - 165). To plně platí i pro nyní posuzovanou věc.
V původním rozsudku Nejvyšší správní soud posuzoval rozsudek krajského soudu, kterým bylo
zrušeno rozhodnutí žalovaného z důvodu nepřezkoumatelnosti. Krajský soud shledal, že se
žalovaný nevypořádal s námitkou podjatosti kontrolorů správního orgánu I. stupně Mgr. V. K.
a Mgr. P. Š. Za této situace se nezabýval dalšími žalobními námitkami a bez dalšího přistoupil
ke zrušení rozhodnutí žalovaného. Proti uvedenému rozsudku krajského soudu podal žalovaný
(stěžovatel) v zákonné lhůtě kasační stížnost, které vyhověl Nejvyšší správní soud rozsudkem
ze dne 26. 7. 2018, č. j. 7 As 99/2018 - 33. Tímto rozsudkem zrušil označený rozsudek krajského
soudu (shledal totiž, že žalovaný námitku podjatosti řádně vypořádal) a věc vrátil krajskému
soudu k dalšímu řízení, ve kterém mu uložil důkladně vypořádat i zbývající žalobní námitky, což
se i stalo (viz rozsudek krajského soudu ze dne 28. 11. 2018). Stěžovatel proti uvedenému
rozsudku brojí nyní posuzovanou kasační stížností, ve které nesouhlasí s vypořádáním námitky,
která v původní kasační stížnosti uplatněna nebyla. S ohledem na uvedené proto nelze kasační
stížnost považovat za nepřípustnou. Nejvyšší správní soud se proto zabýval její důvodností.
[9] Nejprve se Nejvyšší správní soud zabýval námitkami dovozujícími nepřezkoumatelnost,
resp. vadnost rozsudku krajského soudu ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Podle ustálené
judikatury platí, že má-li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být patrné, jaký
skutkový stav vzal správní soud za rozhodný, jak uvážil o pro věc zásadních a podstatných
skutečnostech, resp. jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodných skutečností, proč
považuje právní závěry účastníků řízení za nesprávné a z jakých důvodů považuje pro věc zásadní
argumentaci účastníků řízení za lichou (viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94,
sp. zn. III. ÚS 94/97, sp. zn. I. ÚS 741/06, sp. zn. IV. ÚS 201/04, I. ÚS 729/2000,
sp. zn. I. ÚS 116/05, sp. zn. IV. ÚS 787/06, sp. zn. III. ÚS 961/09, sp. zn. IV. ÚS 919/14, nebo
rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, č. 244/2004
Sb. NSS, ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004 - 62,
a ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008 - 75).
[10] Optikou výše uvedeného nahlížel soud na kasační stížností napadený rozsudek
a neshledal existenci vad ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., či jiných vad, pro které by bylo
nutno přistoupit ke zrušení rozsudku. Ačkoliv si jistě lze představit ještě podrobnější a
pregnantnější vypořádání uplatněných námitek, nezpůsobuje způsob zvolený krajským soudem
nutnost zrušení jeho rozsudku. Odůvodnění rozsudku dostálo požadavkům shora uvedené
judikatury. Krajský soud dostatečně (ve vztahu k argumentaci předestřené oběma účastníky
řízení) zdůvodnil, z jakého důvodu přistoupil ke zrušení rozhodnutí žalovaného. Z rozsudku je
patrné, z jakého skutkového stavu krajský soud vycházel, jak zohlednil podstatné skutkové
okolnosti a jak na skutkový stav aplikoval rozhodnou právní úpravu. Ostatně sám stěžovatel
s argumentací krajského soudu zcela konkrétně polemizuje a vyvrací jeho závěry. Nejde tedy
o situaci, kdy by nebylo z rozsudku seznatelné, jakými úvahami se krajský soud řídil. Nejvyšší
správní soud neshledal ani žádné jiné vady, pro které by bylo třeba přistoupit ke zrušení rozsudku
krajského soudu. Nesouhlas stěžovatele s odůvodněním a závěry napadeného rozsudku
nezpůsobuje jeho nepřezkoumatelnost (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
12. 11. 2013, č. j. 2 As 47/2013 - 30, ze dne 29. 4. 2010, č. j. 8 As 11/2010 - 163).
[11] Nejvyšší správní soud dále posuzoval, zda krajský soud pochybil, pokud zrušil rozhodnutí
stěžovatele. Z odůvodnění rozsudku krajského soudu vyplývá, že nosným důvodem pro zrušení
rozhodnutí žalovaného bylo porušení §2 odst. 4 správního řádu, resp. nedostatečné odůvodnění
správního rozhodnutí stran výše uložené pokuty.
[12] Stěžovatel s důvody, pro které krajský soud jeho rozhodnutí zrušil, nesouhlasí. Domáhá
se zrušení rozsudku krajského soudu a vrácení mu věci k dalšímu řízení.
[13] Nejvyšší správní soud neshledal na základě argumentace obsažené v kasační stížnosti
(řízení o kasační stížnosti je totiž ovládáno zásadou dispoziční – viz §109 s. ř. s. a rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2012, č. j. 1 Afs 57/2011 - 95, ze dne 22. 4. 2014,
č. j. 2 Ads 21/2014 - 20, ze dne 27. 10. 2010, č. j. 8 As 22/2009 - 99, ze dne 18. 6. 2008,
č. j. 7 Afs 39/2007 - 46, ze dne 17. 12. 2008, č. j. 7 As 17/2008 - 60 atp.) důvod ke zrušení
rozsudku krajského soudu. Ztotožnil se s ním v tom, že v daném konkrétním případě nebylo
řádně odůvodněno, z jakých důvodů byla žalobci uložena pokuta v předmětné výši.
[14] Z právní úpravy a konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá povinnost
správního orgánu náležitě odůvodnit vydané rozhodnutí, resp. jeho výroky. Tato povinnost
přitom dopadá nejen na výrok o vině, ale i na výrok o sankci (viz např. rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 27. 3. 2008, č. j. 4 As 51/2007 - 68, ze dne 14. 8. 2014,
č. j. 2 As 72/2014 - 43). Řádné odůvodnění ukládané sankce je základním předpokladem
pro přezkoumatelnost úvahy, kterou byl správní orgán veden. Pokud pak účastník řízení podá
proti prvostupňovému rozhodnutí odvolání, je povinností odvolacího orgánu řádně vypořádat
námitky uplatněné v tomto odvolání. Nevypořádá-li se správní orgán v rozhodnutí o opravném
prostředku se všemi námitkami, které v něm byly uplatněny, způsobuje to nepřezkoumatelnost
rozhodnutí, pro kterou je třeba jeho rozhodnutí bez dalšího zrušit (srov. např. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 7. 2008, č. j. 3 As 51/2007 - 84, ze dne ze dne 23. 7. 2009,
č. j. 9 As 71/2008 - 109, ze dne 28. 3. 2013, č. j. 7 As 92/2012 - 41, ze dne 16. 7. 2014,
č. j. 3 As 111/2013 - 25).
[15] V dané věci bylo vedeno odvolací řízení, ve kterém žalobce mj. namítal, že mu byla
uložena pokuta vyšší než dalším subjektům za stejné pochybení (nedostatečné zajištění
pokračovaní
pracovníků pracujících ve výškách), a dovozoval porušení §2 odst. 4 správního řádu. Konkrétně
namítal, že společnosti Zemědělské služby Dynín a. s. byla za stejný delikt uložena pouze pokuta
ve výši 100 000 Kč, a to i přesto, že při protiprávním jednání (nezajištění zaměstnance proti pádu
z výšky) došlo k těžkému ublížení na zdraví, což se v případě žalobce nestalo. Nižší pokuta
za obdobné jednání pak byla uložena i podnikateli R. B. (žalobce v odvolání tvrdil, že tomuto
podnikateli byla uložena pokuta ve výši 20 000 Kč). Žalobci však byla uložena pokuta ve výši
163 000 Kč. V doplnění odvolání pak poukazoval na to, že společnosti INTERSERVIS TRM
s. r. o. byla za podobné jednání uložena pokuta pouze ve výši 12 000 Kč, tedy pokuta významně
nižší než žalobci.
[16] Z odůvodnění rozhodnutí stěžovatele (žalovaného) nevyplývá, že by se uvedenou
odvolací argumentací důkladně zabýval. Stěžovatel se předně v části týkající se uložené pokuty
nezabýval výslovnou argumentací žalobce o mírnějším sankcionování společnosti Zemědělské
služby Dynín a. s., ve které žalobce akcentoval, že této společnosti byla uložena nižší pokuta než
žalobci, a to i přesto, že v důsledku protiprávního postupu této společnosti došlo k těžkému
ublížení na zdraví způsobenému pádem z výšky. K dalšímu žalobcem zmiňovanému případu
(porušení předpisů ze strany podnikatele R. B.) pak stěžovatel pouze uvedl, že tomuto subjektu
„byla uložena sankce ve výši 80.000 Kč, nikoliv 20.000,- Kč, jak uvádí účastník řízení v odvolání.“ Žádné
další (relevantní) úvahy stran toho, z jakého důvodu byla žalobci uložena pokuta více než dvakrát
vyšší než uvedenému subjektu, již však stěžovatel neuvedl. V této souvislosti nelze přehlédnout
i následné tvrzení žalobce, že uvedený podnikatel (R. B.) se již v minulosti dopustil obdobného
protiprávního jednání, při kterém mělo údajně dojít i k úmrtí jednoho z jeho pracovníků
v důsledku pádu z výšky. Z odůvodnění rozhodnutí stěžovatele dále vyplývá, že ten se následně
vypořádal s poukazem žalobce na pokutu uloženou společnosti INTERSERVIS TRM s.r.o.
(které byly uložena rovněž nižší pokuta) a následně bez dalšího obecně uvedl, že v žalobcem
uváděných případech „existovaly jisté polehčující okolnosti, které u účastníka řízení zjištěny nebyly.“ Žádné
takové konkrétní polehčující okolnosti však stěžovatel v rozhodnutí explicitně neuvedl.
[17] Ze spisu přitom vyplývá, že označeným subjektům bylo vytýkáno obdobné jednání
(a dokonce na téže stavbě). Podnikateli R. B. bylo vytýkáno, že jeho dva pracovníci nebyli dne
2. 6. 2016 při pracích prováděných na téže stavbě jako žalobce (Skladový a provozní areál –
České Budějovice – Okružní 370 01) chráněni proti pádu z výšky cca 7 metrů nad terénem
(pokuta mu však byla uložena ve výši 80 000 Kč). Nižší pokuta byla uložena i další společnosti
vykonávající práce na předmětné stavbě - společnosti INZAMO s. r. o. Té byla uložena pokuta
ve výši 62 000 Kč za to, že její dva zaměstnanci nebyli při pracích prováděných na označené
stavbě zajištěni proti pádu z výšky cca 7 metrů nad terénem. Společnosti INTERSERVIS TRM
s. r. o. pak byla uložena pokuta ve výši 12 000 Kč za to, že její dva zaměstnanci rovněž pracovali
na předmětné stavbě bez zajištění proti pádu z výšky cca 6,4 metru nad terénem.
[18] Z uvedeného vyplývá, že výše pokuty uložená žalobci několikanásobně převyšuje výši
pokut uložených jiným subjektům za obdobné jednání (práce zaměstnanců ve výškách bez
odpovídajícího zajištění), náležitá argumentace k tomu však v rozhodnutí (i přes explicitní
námitky žalobce v odvolání) absentuje. Pokud se pak stěžovatel v kasační stížnosti snažil doplnit
důvody, pro které nebylo lze přisvědčit odvolací argumentaci, konstatuje kasační soud, že účelem
soudního řízení není doplňovat odůvodnění správního rozhodnutí. Vypořádání námitek má být
obsaženo v odůvodnění správního rozhodnutí (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 27. 8. 2013, č. j. 8 Afs 58/2012 - 44, ze dne 10. 2. 2016, č. j. 4 As 207/2015 - 107, ze dne
24. 9. 2014, č. j. 8 Afs 34/2013 - 68, ze dne 3. 3. 2016, č. j. 7 Azs 322/2015 - 43).
[19] Krajský soud nepochybil ani tím, že shledal nepřípadným poukaz stěžovatele na rozsudek
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 3. 2018, č. j. 50 A 46/2017 - 50. Zdejšímu
soudu je z úřední činnosti známo, že uvedený rozsudek byl napaden kasační stížností, kterou
zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 11. 9. 2018, č. j. 4 As 162/2018 - 29. Z jeho
odůvodnění vyplývá, že v uvedené věci se účastník řízení opakovaně a soustavně dopouštěl
protiprávních jednání (vykonávání práce ve výšce bez odpovídajícího zajištění). Pokuta mu byla
uložena již v roce 2011, v roce 2014 a dvakrát během roku 2016. Předmětem soudního přezkumu
přitom bylo poslední rozhodnutí z roku 2016, tedy rozhodnutí, jemuž předcházelo několik
rozhodnutí o pokutě (za obdobné správní delikty spáchané v poslední době.) V uvedené věci
správní orgán nadto podle Nejvyššího správního soudu „řádně zdůvodnil, proč v posuzované věci
uložená sankce několikanásobně převyšuje dříve ukládané sankce. Zároveň je zřejmé, že při ukládání sankce
zohlednil také relevantní polehčující okolnosti (mimo jiné skutečnost, že nedošlo k úrazu, stěžovatel měl
zpracovány vhodné pracovní postupy, s nimiž zaměstnance seznámil, a jistící prostředky procházely pravidelnými
revizemi). Nejvyšší správní soud proto nepřisvědčil ani námitce stěžovatele, v níž tvrdil opak a konstatuje,
že žalovaný nepochybil, když závěry správního orgánu prvního stupně ve vztahu k výši uložené pokuty označil
za plně dostačující a ztotožnil se s nimi. Také majetkové poměry stěžovatele byly řádně zhodnoceny, neboť správní
orgány poukázaly na konkrétní údaje o výši majetku stěžovatele a výsledek jeho hospodaření, který za účetní
období roku 2015 činil +1.426.000 Kč.“ V této souvislosti lze zmínit i další odlišnost, která odlišuje
nyní posuzovaný případ od uvedené věci. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
11. 9. 2018, č. j. 4 As 162/2018 - 27, nevyplývá, že by účastník řízení v odvolání (jako žalobce
v nyní posuzované věci) obsáhle a relevantně argumentoval dalšími případy (ve kterých byly
sankcionovány za obdobná pochybení, kterých se dopustily na stejné stavbě a v tentýž den, i další
subjekty), resp. že by se odvolací orgán s takovou argumentací důkladně nevypořádal (jako v nyní
posuzované věci). Rekapitulovaná věc se tedy odlišuje od nyní projednávané věci, a proto krajský
soud správně považoval poukaz na uvedenou věc za nepřípadný.
[20] Nejvyšší správní soud k výše uvedenému dodává, že si plně uvědomuje, že pokuta byla
žalobci uložena ve sféře volného správního uvážení, které lze podrobit pouze omezenému
soudnímu přezkumu (k tomu viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu zmiňované
stěžovatelem – např. ze dne 30. 3. 2017, č. j. 10 As 252/2015 - 77, ze dne 3. 4. 2012,
č. j. 1 Afs 1/2012 - 36, usnesení rozšířeného senátu ze dne 20. 4. 2010, č. j. 1 As 9/2008 - 133).
Z uvedené judikatury vyplývá, že ukládání pokut za správní delikty se děje ve sféře volného
správního uvážení (diskrečního práva správního orgánu), tedy zákonem dovolené volnosti
správního orgánu rozhodnout ve vymezených hranících, resp. volit některé z výše možných
řešení, které zákon dovoluje (§78 odst. 1 s. ř. s.). Úkolem soudu ve správním soudnictví není
nahradit správní orgán v jeho odborné kompetenci ani nahradit správní uvážení uvážením
soudním, nýbrž přezkoumat zákonnost napadeného správního rozhodnutí a řízení, jež jeho
vydání předcházelo. To však na druhou stranu neznamená, že by správní orgány neměly
povinnost náležitě odůvodnit, z jakých důvodů uložily pokutu právě v uvedené výši. Bez
takového odůvodnění soud nemůže přezkoumat zákonnost napadeného rozhodnutí. Judikatura
Nejvyššího správního soudu (vč. výše uvedené) ukládá povinnost náležitě odůvodnit nejen výrok
o vině, ale i výrok o sankci. Povinností správního orgánu je důkladně vypořádat všechna zákonem
stanovená kritéria a své úvahy náležitě odůvodnit, tak aby soud mohl posoudit, zda jeho úvahy
o výši pokuty jsou „racionální, ucelené, koherentní a v souladu se zásadami logiky“ (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Ads 297/2014 - 36, jakož i na něj navazující judikaturu).
[21] Nejvyšší správní soud si plně uvědomuje i náročnost dostání výše uvedeným
požadavkům, resp. imperativu obsaženému v §2 odst. 4 správního řádu. Toto ustanovení je však
součástí právního řádu a ukládá správním orgánům, aby při rozhodování skutkově shodných
nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. Právě na takové nedůvodné rozdíly
žalobce v nyní posuzované věci upozorňoval v odvolání a bylo proto povinností stěžovatele
odůvodnit, proč se o takové nedůvodné rozdíly nejedná. To se však nestalo. Stěžovatel i přes
uplatněné odvolací námitky nezdůvodnil, z jakého důvodu byla žalobci za stejné jednání (mající
pokračovaní
dokonce základ ve stejném kontrolním dni) uložena pokuta v celkové výši přesahující i pokuty
uložené subjektům, které se podle žalobce v minulosti rovněž dopustily porušení zákona, nadto
se závažnějšími důsledky (viz výše).
[22] Nejvyšší správní soud souhlasí s tím, že výše pokut nemůže být vypočítávána
s matematickou přesností, jakož i s tím, že v případě opakovaného protiprávního jednání (které
nebylo samostatně sankcionováno) lze přistoupit k uložení vyšší pokuty než v případě
ojedinělého porušení zákona (viz např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 11. 1993,
sp. zn. 6 A 99/92, usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2010,
č. j. 1 As 9/2008 - 133, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 9. 2018,
č. j. 4 As 162/2018 - 27). Z další judikatury pak vyplývá, že při ukládání pokuty lze přihlédnout
i k dřívějšímu (pravomocnému) rozhodnutí o pokutě za stejný delikt, současně je však
akcentováno, že je nutno přihlížet i k době, která uplynula od dřívějšího sankcionování (k tomu
viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 4. 2008, č. j. 1 As 27/2008 - 67, ze dne
13. 6. 2008, č. j. 2 As 9/2008 - 77, č. 1684/2008 Sb. NSS, či ze dne 28. 2. 2011,
č. j. 8 As 82/2010 - 55). I v tomto ohledu lze současně očekávat náležité odůvodnění. Poukazy
stěžovatele na jeho aktuální rozhodovací činnost (poukazoval na řadu vydaných rozhodnutí
z roku 2017 a 2018) pak považuje soud z hlediska nyní posuzovaného rozhodnutí o pokutě
za irelevantní. Ani další podpůrná argumentace stěžovatele neměla potenciál vyvolat kasaci
rozsudku krajského soudu. Stěžovatel nepřednesl žádnou argumentaci, která by byla s to vyvolat
zrušení rozsudku krajského soudu (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 14. 4. 2009, č. j. 8 Afs 15/2007 - 75, č. 1865/2009 Sb. NSS).
[23] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl (§110 odst. 1
věta druhá s. ř. s.). Nejvyšší správní soud ve věci rozhodl na základě oprávnění stanoveného
v §109 odst. 2 s. ř. s. bez jednání.
[24] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo na náhradu
nákladů řízení nenáleží. Žalobce pak sice úspěch v řízení měl (kasační stížnost proti zrušujícímu
rozsudku, kterým bylo vyhověno jeho žalobní argumentaci, byla zamítnuta), žádnou náhradu
nákladů řízení však nepožadoval. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. května 2019
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu