ECLI:CZ:NSS:2019:7.AZS.173.2019:26
sp. zn. 7 Azs 173/2019 - 26
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Davida Hipšra a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: O. K., zastoupen
Mgr. Tomášem Císařem, advokátem se sídlem Vinohradská 1233/22, Praha 2, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2019, č. j. 13 Az 8/2018 - 33,
takto:
I. Kasační stížnost se o dm í t á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky (dále též „žalovaný“), rozhodnutím
ze dne 15. 1. 2018, č. j. OAM-1003/ZA-ZA11-KO3-R2-2016, zamítlo žádost žalobce o udělení
mezinárodní ochrany podle §12 až §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších
předpisů.
II.
[2] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Městského soudu v Praze, který ji
zamítl shora označeným rozsudkem, jenž je přístupný (stejně jako všechna dále uvedená
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu) na www.nssoud.cz.
III.
[3] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Stěžovatel je názoru, že splňuje podmínky
pro udělení azylu, popř. humanitárního azylu či doplňkové ochrany. Správní orgán neshromáždil
dostatečné podklady o situaci v zemi původu. Podle stěžovatele došlo v řízení k porušení zásad
správního řízení, zejména pak zásady materiální pravdy. Poukázal i na nepřezkoumatelnost
rozsudku městského soudu a rozhodnutí žalovaného. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil
kasační stížností napadený rozsudek městského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
VI.
[4] Žalovaný podal ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém se neztotožnil s argumentací
obsaženou v kasační stížnosti. Odkázal na žalobou napadené rozhodnutí a správní spis. Navrhl
kasační stížnost zamítnout.
V.
[5] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[6] Jednou z podmínek věcného přezkumu kasační stížnosti ve věci mezinárodní ochrany
je její přijatelnost. Přesahem vlastních zájmů, který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti, je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je, kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce, pro Nejvyšší správní soud také nezbytné vyslovit
právní názor k určitému typu případů či právních otázek. To znamená, že přesah vlastních zájmů
stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec
konkrétního případu. O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v případě,
že se kasační stížnost týká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny v judikatuře
Nejvyššího správního soudu nebo byly řešeny rozdílně. Přijatelná může být kasační stížnost také
tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení,
které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. O takové pochybení se může
jednat především tehdy, nerespektoval-li krajský soud ustálenou judikaturu, a nelze navíc vyloučit,
že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu, nebo krajský soud v konkrétním
případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. K tomu srov. rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2007, č. j. 2 Azs 21/2006 - 59, ze dne 22. 5. 2013,
č. j. 6 Azs 11/2013 - 18, ze dne 19. 6. 2013, č. j. 7 Azs 13/2014 - 52, a ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 30.
[7] Lze tedy shrnout, že o přijatelnou kasační stížnost se může jednat v následujících
případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec nebo plně
v judikatuře Nejvyššího správního soudu řešeny; (2) kasační stížnost se týká právních otázek,
které jsou v judikatuře řešeny rozdílně; (3) bude třeba učinit judikaturní odklon; (4) v napadeném
rozhodnutí krajského soudu bylo shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně
právního postavení stěžovatele.
[8] V dané věci nevyvstala žádná právní otázka, která by dosud nebyla v judikatuře
Nejvyššího správního soudu řešena, popř. byla řešena rozdílně. Rovněž tak Nejvyšší správní soud
neshledal důvod, pro který by bylo nutno učinit judikaturní odklon. Městský soud se nedopustil
ani zásadního pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně právního postavení stěžovatele.
Městský soud posoudil věc v souladu s konstantní judikaturou, od které neshledal Nejvyšší
správní soud důvod se odchýlit.
[9] Stěžovatel v kasační stížnosti poukazoval i na nepřezkoumatelnost soudního a správního
rozhodnutí. K nepřezkoumatelnosti správních a soudních rozhodnutí viz např. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, publ. pod č. 133/2004
Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, publ. pod č. 689/2005 Sb. NSS,
ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, ze dne 16. 12. 2008, č. j. 1 Ao 3/2008 - 136, publ.
pod č. 1795/2009 Sb. NSS). Žalovaný i městský soud postupovali v souladu s touto judikaturou.
[10] I otázkou zjišťování skutkového stavu se opakovaně zabývala judikatura zdejšího soudu,
srov. např. rozhodnutí ze dne 20. 11. 2003, č. j. 2 Azs 27/2003 - 59, ze dne 18. 12. 2003,
č. j. 5 Azs 24/2003 - 48, ze dne 17. 6. 2004, č. j. 3 Azs 23/2004 - 63, ze dne 25. 10. 2004,
č. j. 5 Azs 162/2004 - 42, ze dne 21. 12. 2005, č. j. 6 Azs 235/2004 - 57, ze dne 13. 8. 2008,
č. j. 2 Azs 45/2008 - 67, ze dne 27. 1. 2009, č. j. 2 Azs 91/2008 - 66. Žalovaný postupoval
v souladu s uvedenou judikaturou. Nedopustil se ani porušení zásad správního řízení. Důkladně
se zabýval i aktuální situací na Ukrajině, přičemž zkoumal i otázku vojenského konfliktu a hrozbu
povolání stěžovatele do armády. Jeho postup odpovídá konstantní judikatuře Nejvyššího
správního soudu (zejména viz rozhodnutí ze dne 4. 2. 2009, č. j. 1 Azs 105/2008 - 81, publ.
pod č. 1825/2009 Sb. NSS, ze dne 13. 8. 2008, č. j. 2 Azs 45/2008 - 67, ze dne 27. 1. 2009,
č. j. 2 Azs 91/2008 - 66). Podle uvedené jakož i další judikatury Nejvyššího správního soudu
(viz např. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2004, č. j. 5 Azs 4/2004 - 49,
7. 8. 2012, č. j. 2 Azs 17/2012 - 44, ze dne 25. 3. 2015, č. j. 3 Azs 259/2014 - 26, ze dne
4. 8. 2015, č. j. 6 Azs 113/2015 - 30, a ze dne 15. 1. 2015, č. j. 7 Azs 265/2014 - 17) nelze
odmítání nástupu k výkonu základní vojenské služby, která je ve státě původu povinná,
považovat bez dalšího za důvod pro udělení azylu, zvláště není-li takové odmítání spojeno
s reálně projeveným politickým přesvědčením nebo náboženstvím. Rovněž obava z výkonu
branné povinnosti není dle konstantní judikatury azylově relevantním důvodem. Jak shledal
Nejvyšší správní soud např. v usnesení ze dne 27. 5. 2015, č. j. 2 Azs 52/2015 - 52: „Sama o sobě
nemůže být povinnost vykonat vojenskou službu, a to ani případně ve skutečném bojovém nasazení, považována
za azylově relevantní důvod, neboť takováto povinnost je běžná v řadě demokratických států s vysokým
standardem ochrany základních práv.“ Podpůrně srov. i další rozhodnutí zdejšího soudu, např. ze dne
29. 3. 2004, č. j. 5 Azs 4/2004 - 49, ze dne 7. 8. 2012, č. j. 2 Azs 17/2012 - 44 atp.).
Nejvyšší správní soud konstantně judikuje i to, že pronásledování ze strany soukromých osob
nemůže být až na výjimky azylovým důvodem. Např. v rozhodnutí ze dne 10. 3. 2004,
č. j. 3 Azs 22/2004 - 48, Nejvyšší správní soud uvedl, že „skutečnost, že žadatel o azyl má v zemi
původu obavy před vyhrožováním ze strany soukromé osoby, není bez dalšího důvodem pro udělení azylu (…) tím
spíše v situaci, kdy politický systém v zemi původu žalobce dává občanům možnost domáhat se ochrany svých práv
u státních orgánů, a tyto skutečnosti v řízení o udělení azylu nebyly vyvráceny.“ Z další judikatury Nejvyššího
správního soudu pak vyplývá, že „[n]eučinil-li stěžovatel žádné kroky k využití všech prostředků, které
právní řád v zemi jeho původu k ochraně práv a svobod poskytuje, nelze učinit závěr, že by mu taková ochrana
nebyla poskytnuta, případně že by mu sice poskytnuta byla, ale neúčinně“ (rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 11. 3. 2004, č. j. 6 Azs 8/2003 - 44). V této souvislosti lze odkázat rovněž
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 12. 2005, č. j. 6 Azs 479/2004 - 41, podle
kterého pro to „aby bylo možné shledat absenci ochrany ze strany státu, musel by stěžovatel vyčerpat všechny
reálně dostupné prostředky ochrany.“ K aktuální situaci na Ukrajině, resp. k dostupným prostředkům
ochrany viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 11. 2017, č. j. 2 Azs 363/2017 - 35,
ze dne 7. 3. 2018, č. j. 1 Azs 440/2017 - 27, ze dne 9. 5. 2019, č. j. 9 Azs 306/2018 - 66,
ze dne 17. 4. 2019, č. j. 2 Azs 384/2018 - 52, ze dne 2. 5. 2019, č. j. 7 Azs 484/2018 - 46 atp.
[11] Institutem humanitárního azylu se Nejvyšší správní soud rovněž zabýval v řadě svých
rozhodnutí (rozsudky ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 - 55, ze dne 11. 3. 2004,
č. j. 2 Azs 8/2004 - 55, usnesení ze dne 28. 8. 2013, č. j. 3 Azs 14/2013 - 16 atp.). Z této
judikatury vyplývá, že je na uvážení správního orgánu, zda humanitární azyl udělí, či nikoliv; míra
volnosti uvážení správního orgánu je limitována pouze zákazem libovůle. V dané věci
k překročení uvedené míry nedošlo. K §14a zákona o azylu lze rovněž odkázat na konstantní
judikaturu Nejvyššího správního soudu, např. na rozhodnutí ze dne 20. 10. 2005,
č. j. 2 Azs 463/2004 - 43, ze dne 17. 2. 2011, č. j. 1 Azs 31/2010 - 69, ze dne 26. 3. 2008,
č. j. 2 Azs 71/2006 - 82, ze dne 21. 5. 2008, č. j. 2 Azs 48/2007 - 71, ze dne 30. 9. 2008,
č. j. 5 Azs 66/2008 - 70, ze dne 13. 3. 2009, č. j. 5 Azs 28/2008 - 68, publikované pod 1849/2009
Sb. NSS. Správní orgán a následně městský soud postupovaly v souladu s touto judikaturou.
[12] Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tedy poskytuje
dostatečnou odpověď na námitky uvedené v kasační stížnosti a Nejvyšší správní soud neshledal
žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Proto kasační stížnost
odmítl jako nepřijatelnou podle §104a odst. 1 s. ř. s.
[13] Výrok o nákladech řízení o kasační stížnosti se opírá o §60 odst. 3 větu první s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s., podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení,
byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. srpna 2019
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu