ECLI:CZ:NSS:2019:8.AS.144.2019:113
sp. zn. 8 As 144/2019-113
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Mikeše, Ph.D.,
a soudců JUDr. Milana Podhrázkého, Ph.D., a JUDr. Miloslava Výborného v právní věci žalobce:
“HABEAS CORPUS“, se sídlem Ocelkova 643/20, Praha 9, zastoupený JUDr. Petrem
Folprechtem, advokátem se sídlem Nádražní 344/23, Praha 5, proti žalovanému: Senát
Parlamentu, se sídlem Valdštejnské náměstí 17/4, Praha 1, ve věci ochrany před nezákonným
zásahem žalovaného, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne
29. 3. 2019, čj. 8 A 119/2018-56,
takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2019, čj. 8 A 119/2018-56, se r uší a věc
se v rac í tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce se na žalovaného obrátil s žádostí o informace dle zákona č. 106/1999 Sb.,
o svobodném přístupu k informacím (dále jen „zákon o svobodném přístupu k informacím“).
Žádal o sdělení informací pojících se ke způsobu přípravy senátního návrhu zákona později
přijatého pod č. 284/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 96/2004 Sb., o podmínkách získávání
a uznávání způsobilosti k výkonu nelékařských zdravotnických povolání a k výkonu činností
souvisejících s poskytováním zdravotní péče a o změně některých souvisejících zákonů (zákon
o nelékařských zdravotnických povoláních). Žalovaný na žádost reagoval sdělením ze dne
23. 4. 2018, ve kterém uvedl, že žádost nemá všechny zákonné náležitosti, a proto nebude
vyřizována v režimu zákona o svobodném přístupu k informacím. Žalobce navíc žádal
o informace, kterými žalovaný nedisponuje a ani nemá povinnost je mít. V návaznosti na toto
sdělení žalobce jedním podáním zaslal žalovanému stížnost podle §16a zákona o svobodném
přístupu k informacím a odvolání podle §16 zákona o svobodném přístupu k informacím.
Žalovaný toto podání vyhodnotil pouze jako stížnost, které sdělením ze dne 9. 5. 2018 zcela
vyhověl a žalobci poskytl informace vymezené v bodech 1) až 7) žádosti.
[2] Proti tomuto postupu se žalobce jal bránit zásahovou žalobou, ve které uvedl,
že nezákonným zásahem je celé řízení o žádosti vedené žalovaným, přičemž se domáhal určení,
že sdělení ze dne 23. 4. 2018 a poskytnutí informací ze dne 21. 5. 2018 jsou nezákonné a rovněž
toho, aby soud žalovanému uložil povinnost poskytnout žalobci požadované informace. V žalobě
tvrdil, že „je dáno důvodné podezření z legislativního podvodu či pokusu o potlačování práv skupin obyvatel
či změnu, odstranění nebo ohrožení základů demokratického státu“. Žalovaný žádost nesprávně vyřídil
sdělením, nevyzval žalobce k odstranění vad a nevydal ve věci rozhodnutí. Navzdory tomu,
že se žalobce bránil podáním opravného prostředku, žalovaný informace stejně neposkytl.
[3] Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) žalobu v záhlaví označeným usnesením
odmítl. Dospěl k závěru, že proti tvrzenému vadnému vyřízení žádosti nelze brojit zásahovou
žalobou podle §82 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Pokud
by povinný subjekt (zde žalovaný) odmítl informace poskytnout, vydal by o tom rozhodnutí
podle §15 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím a žalobce by měl možnost
se proti rozhodnutí bránit žalobou podle §65 a násl. s. ř. s. Jestliže povinný subjekt informace
neposkytne, aniž by vydal rozhodnutí, resp. informace poskytne, ale podle názoru žadatele
nesprávně co do obsahu či rozsahu žádosti, znamená takový postup nečinnost, proti níž
je možno se bránit nečinnostní žalobou podle §79 a násl. s. ř. s. Jelikož žalobce brojil proti tomu,
že žalovaný ani neposkytl informace a ani nevydal rozhodnutí, jednalo se fakticky o nečinnost
žalovaného, proti které nelze s ohledem na její subsidiární povahu brojit zásahovou žalobou.
II. Obsah kasační stížnosti
[4] Proti tomuto usnesení městského soudu podal žalobce (dále „stěžovatel“) kasační
stížnost, v níž předně namítl, že městský soud rozhodoval v neveřejném zasedání, aniž
by provedl jediný navržený důkaz. A to navzdory tomu, že se stěžovatel domáhal veřejného
projednání věci a avizoval, že bude k vyjádření žalovaného podávat písemnou repliku. Tím
městský soud porušil stěžovatelovo právo na spravedlivý proces a řádné soudní řízení dle čl. 36
Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod.
[5] Předmětem celého sporu je právo na informace zaručené čl. 17 Listiny. Toto právo bylo
stěžovateli od počátku upíráno postupem žalovaného a následně městského soudu. Bez
věrohodných informací o tom, co dělají volení představitelé, nelze účinně vykonávat volební
právo a kontrolovat správnost a zákonnost legislativního procesu. Volení zástupci a jejich aparát
se od počátku nezákonně vymlouvají pomocí nezákonných aktů s cílem jen mlžit a neodkrýt své
skutečné záměry a komu slouží. Stěžovatel v této souvislosti odkázal na nález Ústavního soudu
ze dne 12. 4. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 43/93, dle kterého suverénní lid chrání sám sebe a primát
občanských práv proti zneužití moci.
[6] Městský soud zatížil napadené usnesení nezákonností a nepřezkoumatelností, jelikož
nerozhodl o „vedlejších účastnících řízení“, kteří byli navrženi stěžovatelem.
[7] Stěžovatel se dále dovolává toho, že městský soud měl žalobu věcně projednat, neboť její
odmítnutí je nelogické, v rozporu se skutkovými okolnostmi, navrženými (ale neprovedenými)
důkazy a v konečném důsledku je přepjatě formalistické. Soudem doporučovaný žalobní typ
ze skutkových okolností a z navrhovaného petitu na projednávanou věc zjevně nedopadá
a dopadat nemůže. Jelikož se stěžovatel domáhal pouze určení nezákonnosti vymezených aktů,
mohl se soudní ochrany prostřednictvím zásahové žaloby domáhat okamžitě (viz rozsudek
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 12. 2017, čj. 1 Afs 58/2017-42). Jestliže
měl soud pochybnosti, měl stěžovatele vyzvat k doplnění či upřesnění žaloby.
[8] Městský soud se v napadeném usnesení nevypořádal ani s tvrzenou diskriminací
a porušováním základních lidských práv stěžovatele.
[9] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhl, aby ji Nejvyšší správní soud zamítl.
Požadované informace stěžovateli v plném rozsahu poskytl dne 18. 5. 2018. Byl-li stěžovatel
se způsobem vyřízení nespokojen, mohl a měl proti postupu žalovaného brojit žalobou proti
nečinnosti. Jestliže jednání žalovaného napadl žalobou na ochranu před nezákonným zásahem,
využil k ochraně svých práv nesprávný žalobní typ. Zásahová žaloba je subsidiárním typem
žaloby, který se uplatní pouze tam, kde ostatní typy žalob není možné uplatnit. Stěžovateli však
v podání nečinnostní žaloby nic nebránilo. Žaloba tudíž byla nepřípustná. Vzhledem k tomu,
že tuto vadu nelze zhojit, nezbylo soudu jinak, nežli ji odmítnout. Důvody pro odmítnutí městský
soud podrobně uvedl v odůvodnění napadeného usnesení a žalovaný k tomu nemá potřebu
cokoli dodávat.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[10] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a konstatuje,
že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž
je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s §105 odst. 2 s. ř. s.
zastoupen advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti
v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
[11] Kasační stížnost je důvodná.
[12] Nejvyšší správní soud nejprve předesílá, že v kasační stížnosti směřující proti usnesením
krajského, resp. městského soudu o zastavení řízení či odmítnutí kasační stížnosti z povahy věci
nelze namítat jiné důvody než podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. (viz nález Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 93/06 ze dne 17. 5. 2007 nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
5. 1. 2006, čj. 2 As 45/2005-65). Jakékoliv námitky směřující do merita věci nejsou přípustné,
neboť městský soud se věcnou podstatou podané žaloby nezabýval. Kasační stížností tak lze
brojit jen proti nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí žaloby. Proto se Nejvyšší správní soud
nezabýval (a ani nemohl zabývat) námitkami směřujícími proti postupu žalovaného při vyřizování
žádosti.
[13] Následně Nejvyšší správní soud přistoupil k hodnocení projednatelných námitek. Podle
konstantní judikatury je kasační bod způsobilý projednání v té míře obecnosti, ve které byl
formulován. Řízení o kasační stížnosti je ovládáno zásadou dispoziční. Nejvyšší správní soud
je tedy, vyjma případů taxativně uvedených, uplatněnými důvody kasační stížnosti vázán. Proto
obsah kasační stížnosti v podstatě předurčuje obsah a podobu rozhodnutí soudu. Je-li tedy
kasační stížnost kuse zdůvodněna, je tak předurčen nejen rozsah přezkumné činnosti soudu,
ale i obsah rozsudku. Soud není povinen ani oprávněn domýšlet argumenty za stěžovatele.
Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by roli advokáta.
Jinými slovy, pokud stěžovatel uplatní obecnou námitku, bude obvykle obecné i vypořádání
takové námitky soudem (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
15. 2. 2012, čj. 1 Afs 57/2011-95, ze dne 22. 4. 2014, čj. 2 Ads 21/2014-20, ze dne 27. 10. 2010,
čj. 8 As 22/2009-99, ze dne 18. 6. 2008, čj. 7 Afs 39/2007-46, ze dne 17. 12. 2008,
čj. 7 As 17/2008-60, a rozsudky rozšířeného senátu ze dne 24. 8. 2010, čj. 4 As 3/2008-78
a ze dne 20. 12. 2005, čj. 2 Azs 92/2005-58, č. 835/2006 Sb. NSS).
[14] V návaznosti na výše uvedené Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou námitku, dle
které městský soud pochybil, dospěl-li k závěru, že proti postupu žalovaného nelze brojit
zásahovou žalobou. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se závěry, které v napadeném usnesení
ve vztahu k posouzení otázky zvoleného žalobního typu učinil městský soud. Jak vyplývá
z městským soudem odkazovaného usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 20. 11. 2018, čj. 5 As 18/2017-40, č. 3847/2019 Sb. NSS, výsledkem podání stížnosti
podle §16a zákona o svobodném přístupu k informacím může být buď vydání rozhodnutí,
kterým povinný subjekt žádost odmítne či žádost odloží, které bude následně napadnutelné
žalobou proti rozhodnutí dle §65 a násl. s. ř. s., nebo poskytnutí informací, tedy vyřízení celé
žádosti. Jestliže povinný subjekt nevydá rozhodnutí, ale ani (dle názoru žadatele) neposkytne
informace v plném rozsahu, lze se proti takovému vyřízení žádosti bránit nečinnostní žalobou dle
§79 a násl. s. ř. s. Jelikož stěžovatel žalovanému vytýká právě to, že ve věci nevydal rozhodnutí
a ani neposkytl informace v takovém rozsahu, jak by si stěžovatel představoval, Nejvyšší správní
soud se s městským soudem ztotožňuje, že stěžovatel zvolil špatný žalobní typ, jestliže proti
postupu žalovaného brojil zásahovou žalobou. Rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu sp. zn. 1 Afs 58/2017, na který odkazuje stěžovatel v kasační stížnosti, pro nyní
posuzovanou věc nemá žádnou relevanci, jelikož se nijak nedotýká otázky rozlišení jednotlivých
žalobních typů dle s. ř. s., ale toliko podmínek, které je nutno splnit pro možnost řádně a včas
uplatnit zásahovou žalobu. Jak ale Nejvyšší správní soud uvedl výše, tento žalobní typ na věc
nedopadá. Je proto nadbytečné se zabývat tím, zda stěžovatel v rámci správního řízení využil
prostředky nezbytné k úspěšnému uplatnění takového žalobního typu.
[15] V návaznosti na výše uvedené Nejvyšší správní soud přistoupil k hodnocení související
námitky. Stěžovatel totiž nejenže polemizuje s městským soudem ohledně odpovídajícího typu
žaloby (viz výše), ale současně také v této souvislosti poukazuje na to, že pokud měl městský
soud pochybnosti, mohl stěžovateli zaslat výzvu k doplnění či upřesnění žaloby. V tomto ohledu
nemohl Nejvyšší správní soud především přehlédnout, že stěžovatel podal žalobu již 22. 7. 2018,
městský soud nicméně své závěry o nesprávné volbě žalobního typu opřel z významné části též
o závěry plynoucí z výše již citovaného usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
sp. zn. 5 As 18/2017, tedy z usnesení vydaného až 20. 11. 2018. Z toho je patrné, že situace
ohledně volby žalobního typu v době podání žaloby byla pro stěžovatele a dokonce i pro správní
soudy samotné nejasná a pro účastníky soudních řízení do určité míry nepředvídatelná, neboť
teprve v průběhu řízení o dané žalobě byla vyřešena sjednocovacím tělesem v podobě
rozšířeného senátu. Procesní nejistota stěžovatele je ostatně patrná také z toho, jakým způsobem
formuloval žalobní petit. Na jedné straně se sice domáhal vyslovení nezákonnosti „aktů“
žalovaného, na straně druhé se ovšem současně žádal poskytnutí označených informací.
[16] Konstantní judikatura správních soudů, k jejímž proměnám začalo docházet teprve
nedávno (srov. např. rozsudky zdejšího soudu ze dne 28. 2. 2018, čj. 6 As 357/2017-26, ze dne
21. 3. 2018, čj. 6 As 402/2017-41, ze dne 6. 4. 2018, čj. 4 As 57/2018-78, ze dne 16. 5. 2018,
čj. 5 As 48/2018-25 a ze dne 16. 5. 2018, čj. 6 Azs 82/2018-19), vycházela poměrně přísně
z existence pomyslné „zdi“ mezi jednotlivými žalobními typy upravenými v soudním řádu
správním, skrze niž je obtížné, ba téměř nemožné, se v průběhu řízení „prolomit“. I tato dřívější
judikatura nicméně již dlouhodobě přepokládala, že mohou nastat situace, v nichž nelze
na uvedené neprostupnosti bez dalšího lpět (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
4. 5. 2017, čj. 9 As 329/2016-42). Takovou situaci představuje především případ neurčité
či nejednoznačné žaloby, kdy může žalobce na výzvu soudu petit upřesnit (viz rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 10. 2006, čj. 6 Aps 2/2005-60, či ze dne 9. 7. 2009,
čj. 7 Aps 2/2009-197). Vedle toho judikatura předpokládala výjimku též pro případ judikaturního
obratu případně předchozí roztříštěné judikatury (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 18. 12. 2012, čj. 9 As 161/2012-53, ze dne 17. 12. 2015, čj. 2 Afs 226/2015-39, nebo
ze dne 30. 11. 2016, čj. 6 Afs 2/2016-50). Tyto výjimky ostatně byly následovány výše již
zmiňovanou recentní rozhodovací praxí směřující k povinnosti krajských soudů vyzývat žalobce
k úpravě žaloby v případě nesprávné volby žalobního typu. Z hlediska účinné soudní ochrany
není přijatelné, aby tíha nepřehlednosti žalobních typů a nepředvídatelnost postupu státních
orgánů působila v neprospěch jednotlivců (viz též nálezy Ústavního soudu ze dne 15. 1. 2019,
sp. zn. III. ÚS 2634/18, či ze dne 14. 8. 2019, sp. zn. II. ÚS 2398/18).
[17] Pro posouzení nyní projednávané kasační stížnosti je tedy podstatné, že s ohledem
na výše uvedená východiska předpokládaná již dlouhodobě judikaturou Nejvyššího správního
soudu bylo i v této věci povinností městského soudu nejen přihlédnout k možným nejasnostem
ohledně vymezení žalobního typu plynoucím ze samotné žaloby, ale především zohlednit,
že definitivní judikaturní vyřešení otázky volby žalobního typu, které je aplikovatelné
i v projednávané věci, se odvíjí od rozhodnutí rozšířeného senátu vydaného až po podání žaloby
stěžovatele. Jelikož městský soud tyto okolnosti nezohlednil, stěžovatele k úpravě žaloby
nevyzval, ani jej na uvedené jinak neupozornil, a žalobu rovnou odmítl, zatížil tím ve světle
citované judikatury dané řízení vadou, která mohla mít za následek nezákonnost
přezkoumávaného rozhodnutí městského soudu [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Proto nezbývá
než napadené usnesení městského soudu zrušit.
[18] Pro další průběh řízení o žalobě stěžovatele považuje Nejvyšší správní soud za vhodné
reagovat i na kasační námitku, kterou stěžovatel brojí proti tomu, že městský soud nerozhodl
o vstupu v žalobě označených subjektů [Poslanecká sněmovna, vláda a Unie příznivců Tradiční
čínské medicíny, spolek (dále jen „Unie příznivců TČM“)] do řízení jako osob zúčastněných
na řízení ve smyslu §34 s. ř. s.
[19] Nejvyšší správní soud ze spisu městského soudu zjistil, že uvedeným subjektům městský
soud doručil „vyrozumění o probíhajícím řízení“, v němž je vyzval, aby ve lhůtě 15 dnů oznámily, zda
hodlají v řízení uplatňovat práva osob zúčastěných na řízení. Na výzvu reagoval toliko Úřad vlády
ČR, který přípisem sdělil, že nebude uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení. Za situace, kdy
městský soud disponoval doručenkami prokazujícími doručení výzvy, přičemž mu žádný subjekt
neoznámil, že by hodlal uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení, o jejich účastenství správně
nerozhodoval.
[20] V průběhu řízení o kasační stížnosti se však na zdejší soud obrátila Unie příznivců TČM
s oznámením, že hodlá uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení. Nejvyšší správní soud
jí usnesením ze dne 14. 8. 2019, čj. 8 As 144/2019-90, toto postavení nepřiznal s odůvodněním,
že jí dle dokladů založených ve spisu městského soudu byla řádně doručena výše uvedená výzva
městského soudu, na kterou nijak nereagovala. Podle judikatury zdejšího soudu tak nebylo
možné, aby práva osoby zúčastněné na řízení za této situace začala uplatňovat až v řízení
o kasační stížnosti. V návaznosti na toto usnesení zaslala Unie příznivců TČM městskému soudu
i zdejšímu soudu podání, ve kterém tvrdí, že výzvu městského soudu neobdržela, ačkoli neustále
kontroluje poštu jak ve svém sídle, tak ve zřízeném P. O. Boxu. Dále uvedla, že je v úzkém
kontaktu s Českou poštou, kterou v minulosti stěžovatel i jeho předseda (Ing. J. P., který
je současně rovněž předsedou Unie příznivců TČM) upozorňovali na nutnost doručovat
písemnosti Unie příznivců TČM rovněž do zřízeného P. O. Boxu.
[21] Nejvyšší správní soud má za to, že ani s přihlédnutím k těmto tvrzením nelze ve výše
rekapitulovaném postupu městského soudu shledat vadu. Jak Unie příznivců TČM sama přiznala,
poštu zasílanou na adresu sídla si pravidelně vybírala, přičemž součástí spisu městského soudu
je doručenka, která dokládá, že ji na tuto adresu soud výzvu doručil. Vzhledem k tomu, že Unie
příznivců TČM odpovídajícím způsobem nezpochybnila údaje uvedené v doručence, lze mít
důvodně za to, že byla s obsahem výzvy srozuměna (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 27. 4. 2006, čj. 2 Afs 158/2005-82 nebo ze dne 24. 1. 2014, čj. 7 As 30/2013-34). Pokud
jde o tvrzené pochybení ze strany České pošty, Unie příznivců TČM nedoložila, že by uzavřela
smlouvu o doručování veškerých zásilek do poštovní přihrádky, tudíž toto tvrzení samo o sobě
nemůže být důvodem pro zpochybnění zákonnosti postupu městského soudu (srov. usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 11. 2015, čj. 3 As 101/2015-65). V naposledy citovaném
usnesení Nejvyšší správní soud nadto uvedl: „Je nezbytné, aby odpovídající míru odpovědnosti za řádné
doručení zásilky nesl vedle odesílatele i její adresát. Poštovní podmínky zdůrazňují, že poštovní adresa adresáta
musí být uvedena tak přesně, aby nevznikly pochybnosti, kde a komu má podnik poštovní zásilku dodat. Jestliže
doručování prostřednictvím poštovní přihrádky představuje jistý uživatelský komfort, který hodlá adresát využít,
je nezbytné, aby řádně zajistil, aby tato služba mohla být realizována, např. právě tím, že odesílateli sdělí adresu
pro doručování s údajem o P. O. Boxu.“ I přes to, že v citované věci se jednalo o doručování žalobci,
který se dovolával doručování do P. O. Boxu navzdory tomu, že údaje o něm soudu nesdělil, lze
s přihlédnutím ke konkrétním skutkovým okolnostem nyní posuzované věci tyto závěry
přiměřeně vztáhnout i na doručování Unii příznivců TČM. Jak bylo již výše uvedeno, předsedou
stěžovatele i Unie příznivců TČM je Ing. J. P., který je jejich jediným statutárním orgánem a za
obě právnické osoby výlučně jedná. Lze po něm tudíž spravedlivě požadovat, aby dostál výše
uvedeným povinnostem, tedy aby při identifikaci Unie příznivců TČM uvedl údaj o P. O. Boxu,
jestliže si přál, aby do něj městský soud tomuto spolku doručoval soudní písemnosti. Jestliže tak
neučinil a městský soud písemnosti úspěšně doručoval na adresu sídla spolku (což nebylo
věrohodně zpochybněno), nejedná se o pochybení na straně soudu.
IV. Závěr a náklady řízení
[22] Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná, proto
napadené usnesení městského soudu podle §110 odst. 1 věty první s. ř. s. zrušil a vrátil mu věc
k dalšímu řízení. Městský soud v něm bude vázán právním názorem vysloveným v tomto
rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.). V dalším řízení bude na městském soudu, aby postupoval
předestřeným způsobem, stěžovatele vyzval k úpravě žaloby a v návaznosti na to (a případnou
reakci stěžovatele) se žalobou znovu zabýval.
[23] Městský soud rozhodne v novém rozhodnutí rovněž o nákladech řízení o této kasační
stížnosti (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně 8. listopadu 2019
JUDr. Petr Mikeš, Ph.D.
předseda senátu