ECLI:CZ:NSS:2020:2.AZS.392.2019:36
sp. zn. 2 Azs 392/2019 - 36
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň
Mgr. Evy Šonkové a Mgr. Sylvy Šiškeové právní věci žalobce: T. M., zastoupen Mgr. Beatou
Kaczynskou, advokátkou, se sídlem Masarykovy sady 76/18, Český Těšín, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, ve věci žaloby proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 11. 6. 2019, č. j. OAM-860/ZA-ZA11-LE24-2018, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 11. 2019, č. j. 63 Az 34/2019 - 51,
takto:
I. Kasační stížnost se o dm í t á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni žalobce Mgr. Beatě Kaczynské, advokátce, se p ři zn áv á
odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 4114 Kč. Tato částka jí bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 60 dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí.
Odůvodnění:
[1] Krajský soud v Ostravě (dále jen „krajský soud“) rozsudkem ze dne 26. 11. 2019,
č. j. 63 Az 34/2019 - 51, zamítl žalobu žalobce (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 11. 6. 2019, č. j. OAM-860/ZA-ZA11-LE24-2018, kterým žalobci nebyla
udělena mezinárodní ochrana podle §12 až §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
[2] Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů
uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[3] Nejvyšší správní soud, po konstatování přípustnosti kasační stížnosti, se ve smyslu
§104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní
zájmy stěžovatele. Jen tak by byla přijatelná (viz usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006 Sb. NSS).
[4] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti. Z napadeného
rozsudku je zřejmé, jakými úvahami byl v rámci posouzení věci krajský soud veden a k jakému
závěru na jejich základě dospěl. Rozhodnutí žalovaného přitom vycházelo z dostatečně zjištěného
skutkového stavu v návaznosti na tvrzení stěžovatele ve správním řízení nebo dokumenty
popsané v napadeném rozhodnutí (viz str. 3 a 8 napadeného rozhodnutí). Jestliže krajský soud
dospěl k totožným závěrům jako žalovaný, nelze to hodnotit jako nepřezkoumatelnost spočívající
v nedostatku důvodů rozhodnutí (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
26. 2. 2016, č. j. 5 Azs 168/2015 – 36). Z kasační stížnosti taktéž plyne, že stěžovatel brojí proti
konkrétním důvodům napadeného rozsudku, nelze jej proto hodnotit jako nepřezkoumatelný,
jelikož stěžovatel pouze nesouhlasí s právním názorem v rozsudku uvedeným.
[5] Se závěry krajského soudu ohledně nenaplnění předpokladů pro udělení mezinárodní
ochrany podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona o azylu se Nejvyšší správní soud ztotožňuje
a vyhodnocení obsahu důkazů obsažených ve správním spise považuje za správné.
[6] Azyl slouží lidem, kteří jsou v zemi původu pronásledováni ze zákonem stanovených
důvodů (viz zákon o azylu), a obecně není prostředkem pro řešení jakýchkoli problémů
(tj. osobních, rodinných či ekonomických) v zemi původu. Legalizace pobytu se záměrem
vyhnout se případným nepříznivým důsledkům nezákonného pobytu na území České republiky
není v žádném případě důvodem pro mezinárodní ochranu formou azylu (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 9. 2006, č. j. 4 Azs 442/2005 – 43). K tomu lze odkázat
i na usnesení ze dne 22. 7. 2014, č. j. 9 Azs 117/2014 – 93, ve kterém Nejvyšší správní soud
vyslovil závěr, že „[d]le ustálené judikatury je poskytnutí azylu zcela specifickým důvodem pobytu cizinců
na území České republiky a nelze jej zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území České
republiky, tak jak jsou upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky.
Azyl je výjimečný institut konstruovaný za účelem poskytnutí ochrany tomu, kdo z důvodů v zákoně stanovených
pociťuje oprávněnou obavu z pronásledování ve státě, jehož je občanem.“
[7] Co se týče otázky zjišťování skutkového stavu žalovaným, tou se opakovaně zabývala
judikatura zdejšího soudu, srov. např. rozhodnutí ze dne 20. 11. 2003, č. j. 2 Azs 27/2003 - 59,
č. 181/2004 Sb. NSS, ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 24/2003 - 48, ze dne 17. 6. 2004,
č. j. 3 Azs 23/2004 - 63, ze dne 25. 10. 2004, č. j. 5 Azs 162/2004 - 42, ze dne 21. 12. 2005,
č. j. 6 Azs 235/2004 - 57, ze dne 13. 8. 2008, č. j. 2 Azs 45/2008 - 67, ze dne 27. 1. 2009,
č. j. 2 Azs 91/2008 - 66. Žalovaný i krajský soud vycházeli z relevantních podkladů a dostatečně
se zabývali situací v zemi původu stěžovatele, resp. stěžovatelem tvrzenými důvody, pro které
žádal o udělení mezinárodní ochrany. Jejich postup odpovídá konstantní judikatuře Nejvyššího
správního soudu. Žalovaný vycházel z podkladů splňujících požadavky uvedené v rozsudku
ze dne 4. 2. 2009, č. j. 1 Azs 105/2008 - 81, publ. pod č. 1825/2009 Sb. NSS, v němž zdejší soud
uvedl, že „při používání informací o zemích původu je nutné dodržovat následující pravidla. Informace o zemi
původu musí být v maximální možné míře (1) relevantní, (2) důvěryhodné a vyvážené, (3) aktuální a ověřené
z různých zdrojů, a (4) transparentní a dohledatelné“. Konkrétně se jednalo o následující dokumenty:
Informace MZV ČR ze dne 1. 8. 2014, č. j. 110105/2014-LPTP, Informace MZV ČR ze dne
16. 5. 2018, č. j. 1103728/2018-LPTP, informace Velvyslanectví Ukrajiny v ČR „Vyhotovení
cestovního pasu občana Ukrajiny pro výjezd do zahraničí“ ze dne 12. 6. 2018, Zpráva OHCHR
o stavu lidských práv na Ukrajině ze dne 19. 9. 2018 (viz str. 3 a 6 napadeného rozhodnutí).
Nejvyšší správní soud přitom považuje zdroje informací žalovaného za přiléhavé a s jejich
vyhodnocením se ztotožňuje.
[8] K otázce pronásledování stěžovatele ze strany státních orgánů z důvodu odmítání
případného nástupu k výkonu vojenské služby a účasti na bojových akcích je možné odkázat
na rozsudek ze dne 29. 3. 2004, č. j. 5 Azs 4/2004 – 49, v němž Nejvyšší správní soud vyslovil
závěr, že „[o]dmítání nástupu k výkonu základní vojenské služby, která je ve státě původu povinná, nelze
bez dalšího považovat za důvod pro udělení azylu podle §12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění
zákona č. 2/2002 Sb., zvláště není-li takové odmítání spojeno s reálně projeveným politickým přesvědčením
nebo náboženstvím.“ Samotné odmítání vojenské služby tedy odůvodněné obavy z pronásledování
ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu ještě nezakládá, a to ani tehdy, pokud by výkon vojenské
služby byl spojen s rizikem účasti při bojových akcích ve válečném konfliktu. Branná povinnost
je totiž sama o sobě přípustným a zcela legitimním požadavkem státu kladeným na jeho občany
(srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 8. 2012, č. j. 2 Azs 17/2012 – 44,
nebo usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 8. 2015, č. j. 6 Azs 113/2015 – 30,
ze dne 17. 6. 2015, č. j. 6 Azs 86/2015 – 31, ze dne 22. 7. 2015, č. j. 2 Azs 160/2015 – 43,
nebo ze dne 10. 9. 2015, č. j. 2 Azs 175/2015 – 34).
[9] Nejvyšší správní soud v souvislosti s výkonem vojenské služby na Ukrajině dále poukazuje
např. na usnesení ze dne 11. 8. 2016, č. j. 2 Azs 135/2016 – 34, v němž konstatoval, že „[p]okud
stěžovatel vyjádřil obecný politický nesouhlas s účastí na bojových operacích probíhajících na východě Ukrajiny,
je v dané věci třeba upozornit na informaci Ministerstva zahraničních věcí ze dne 9. 10. 2015,
č. j. 115045/2015-LPTP, ve které se uvádí, že „[p]odmínky výkonu základní vojenské služby jsou
na Ukrajině standardní. Vojáci základní vojenské služby nejsou povoláváni do zóny ATO (tj. antiteroristické
operace), mohou se ale rozhodnout dobrovolně. (…) Vyhýbání se převzetí povolávacího rozkazu není
kvalifikováno jako trestný čin. […] Institut alternativní služby byl v minulém roce znovu zaveden. Vojáci
základní vojenské služby mohou odmítnout sloužit například z náboženských důvodů a nastoupit na alternativní
službu, klasicky je služba vykonávána v nemocnicích. Na základě rozhodnutí prezidenta Ukrajiny nesmí voják
základní služby sloužit v zóně ATO, pokud se k tomu dobrovolně nerozhodne. Pro vyslání do zóny ATO musí
voják projít tříměsíčním výcvikem a následně je začleněn do týlu. (…) Jak již bylo uvedeno, ve většině případů
službu povolávaní nenastoupí, protože se vyhýbají převzetí, což ale není kvalifikováno jako trestný čin a vojenská
prokuratura se tím tudíž nezabývá.“ Z citované informace Ministerstva zahraničních věcí tak jasně vyplývá,
že případná účast stěžovatele na vojenské operaci probíhající na východě Ukrajiny (tj. antiteroristické operaci)
je odvislá od jeho vlastního rozhodnutí, jde v podstatě o dobrovolné rozhodnutí stěžovatele. Nutno zopakovat,
že samotná vojenská služba na Ukrajině je hodnocena jako standardní, přičemž navíc existuje i možnost
tzv. alternativní služby. S odkazem na tyto skutečnosti, tak nelze v obecném tvrzení stěžovatele týkajícím
se odmítání účasti na „politické válce“ na Ukrajině spatřovat konkrétní důvod, který by udělení mezinárodní
ochrany jeho osobě odůvodňoval.“ Citovaná argumentace je tedy plně aplikovatelná i na nyní řešený
případ.
[10] Doplnit je možné i závěr Nejvyššího správního soudu vyslovený v rozsudku ze dne
19. 10. 2006, č. j. 3 Azs 396/2005 – 88, a sice že „[o]bava založená na tvrzení stěžovatele, že by mohl být
trestně stíhán za vyhýbání se vojenské službě, nemůže být považována za strach z pronásledování, neboť trest
hrozící za vyhýbání se výkonu vojenské služby by musel mít persekuční charakter […] Vyhýbání se vojenské
službě je tak obecně chápáno jako porušení zákona a trest za porušení této povinnosti není považován
za persekuci.“ Se stejným výsledkem byla posouzena azylová irelevance dané právní otázky
například také v usneseních ze dne 17. 6. 2015, č. j. 6 Azs 86/2015 - 31, ze dne 22. 7. 2015,
č. j. 2 Azs 160/2015 - 43, ze dne 10. 9. 2015, č. j. 2 Azs 175/2015 - 34, ze dne 31. 8. 2016,
č. j. 2Azs 141/2016 - 32, či v rozsudku ze dne 9. 3. 2017, č. j. 7 Azs 34/2017 - 26).
[11] Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu
tak poskytuje dostatečnou odpověď na tvrzení stěžovatele uvedená v kasační stížnosti. Kasační
stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a je proto nepřijatelná.
Nejvyšší správní soud ji tedy odmítl (§104a odst. 1 s. ř. s.).
[12] Výrok o nákladech řízení se opírá o §60 odst. 3 věta první za použití §120 s. ř. s.,
podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byl-li návrh odmítnut.
[13] Stěžovateli byla usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 10. 2019,
č. j. 63 Az 34/2019-25, ustanovena zástupkyní Mgr. Beata Kaczynská, advokátka se sídlem
Masarykovy sady 76/18, Český Těšín. V takovém případě platí hotové výdaje a odměnu
za zastupování stát (§35 odst. 9 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud přiznal
advokátce odměnu za jeden úkon právní služby spočívající v sepisu kasační stížnosti, a to ve výši
3100 Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč v souladu s §7,
§9 odst. 4 písm. d), §11 odst. 1 písm. c) a d) a §13 odst . 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
ve znění pozdějších předpisů, celkem tedy 3400 Kč. Tuto částku pak Nejvyšší správní soud zvýšil
ve smyslu §57 odst. 2 s. ř. s. o částku 714 Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou
je zástupkyně jako plátce daně povinna odvést. Částka v celkové výši 4114 Kč bude vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. září 2020
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu