ECLI:CZ:NSS:2020:4.AS.451.2019:39
sp. zn. 4 As 451/2019 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců
JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: L. V., zast. Mgr. Václavem
Voříškem, advokátem, se sídlem Ledčická 649/15, Praha 8, proti žalovanému: Krajský úřad
Jihomoravského kraje, se sídlem Žerotínovo náměstí 449/3, Brno, proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 13. 3. 2018, č. j. JMK 40631/2018, sp. zn. S-JMK 28985/2018/OD/Ša, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2019, č. j. 33 A 24/2018 -
41,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Shrnutí předcházejícího řízení
[1] Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí
Magistrátu města Brna, odboru dopravněsprávních činností, ze dne 11. 12. 2017, č. j. ODSČ-
43029/17-29, sp. zn. ODSČ-43029/17-PŘ (dále též „prvostupňové rozhodnutí“).
[2] Prvostupňovým rozhodnutím byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku
podle §125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích (zákon o silničním provozu), kterého se měl dopustit tím, že dne 20. 6. 2017
v 14:27 hod. v Brně na pozemní komunikaci ulice Drobného ve směru a v úseku
od ul. Provazníkovy k ul. Pionýrské při řízení motorového vozidla překročil nejvyšší dovolenou
rychlost v obci o 33 km/h, když byla jím řízenému vozidlu silničním laserovým rychloměrem
LTI 20/20 TruCAM naměřena rychlost 86 km/h v místě, kde je nejvyšší dovolená rychlost
50 km/h. Při zohlednění možné odchylky měřícího zařízení ve výši ± 3 km/h skutečná rychlost
činila přinejmenším 83 km/hod. Za spáchání uvedeného přestupku byla žalobci uložena pokuta
ve výši 3.700 Kč a povinnost uhradit náklady správního řízení ve výši 1.000 Kč.
[3] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu, v níž namítl, že v rozhodnutí
o přestupku nebyla uvedena dotčená ustanovení zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti
za přestupky a řízení o nich (dále též „přestupkový zákon“). Správní orgány nadto při výměře
pokuty nezohlednily délku řízení. Dále nezdůvodnily, proč uložily pokutu právě v polovině
zákonného rozpětí a jak zohlednily jednotlivá kritéria vzhledem ke konečné výši pokuty. Nebyla
popsána ani rozhodovací praxe v obdobných případech.
[4] Dle žalobce nelze spáchání jediného přestupku za poslední tři roky považovat
za přitěžující okolnost. V posuzovaném případě se navíc nejednalo o výrazné překročení nejvyšší
dovolené rychlosti, došlo k němu na přehledném úseku pozemní komunikace, kde se chodci
běžně nevyskytují. Správní orgány se nadto nevyjádřily k možnosti aplikovat na daný případ
mimořádné snížení pokuty dle §44 přestupkového zákona. Rovněž nebyla uvedena a dostatečně
zdůvodněna forma zavinění, když se prvostupňový správní orgán omezil na konstatování,
že se žalobce dopustil přestupku z nedbalosti. Ani žalovaný neuvedl, jakou konkrétní formu
zavinění považoval za zjištěnou.
[5] Žalobce dále namítl, že policisté nejsou ze zákona oprávněni provádět tzv. skryté
měření, tedy bez vědomí řidiče vozidla, jehož jednání je rychloměrem zaznamenáno. Jedná
se tedy o překročení zákonem svěřené pravomoci, pročež nemůže být výstupní fotodokumentace
způsobilým důkazem. Takovým postupem nadto není naplněn účel měření rychlosti,
tedy zvyšování bezpečnosti provozu. Jelikož se správní orgány nezabývaly účelem měření
rychlosti, jsou jejich rozhodnutí nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů. Nebylo ani uvedeno,
na základě jakého podkladu odečetly správní orgány od naměřené rychlosti odchylku 3 km/h.
Žalobce dále namítl, že naměřená rychlost byla v jeho neprospěch ovlivněna tzv. slip efektem,
tj. jevem, který vzniká, pokud se laserový paprsek po celou dobu měření neodráží od stále
stejného místa.
[6] V místě spáchání přestupku byla dle žalobce stanovena nejvyšší dovolená rychlost jízdy
70 km/h. Přestože své tvrzení nijak nedoložil, poukázal na skutečnost, že opačný závěr vyplývá
pouze z obsahu policejní dokumentace, která není sama o sobě způsobilým důkazem.
[7] Krajský soud v Brně v záhlaví uvedeným rozsudkem žalobu zamítl. Uvedl, že zákon
nestanovuje způsob, jakým má být měření rychlosti provedeno, natož povinnost, aby policejní
orgány o tomto postupu dopředu informovaly řidiče, vůči kterým svoji pravomoc uplatňují.
Ve vztahu k posouzení zákonnosti měření rychlosti je podstatné pouze to, že jeho provedením
v daném místě dochází ke zvýšení bezpečnosti silničního provozu, přestože je možné
polemizovat o tom, zda ve větším nebo menším rozsahu, než kdyby byl měřený úsek dopravním
značením či jinak vyznačen. Tvrzení žalobce, že v předmětném úseku platil rychlostní limit
70 km/h, je ryze spekulativní, přičemž z oznámení a záznamu o přestupku vyplývá,
že na uvedené pozemní komunikaci v době spáchání přestupku platila obecná právní úprava
stanovující nejvyšší dovolenou rychlost v obci 50 km/h.
[8] K tvrzení žalobce, že v daném případě mělo dojít k tzv. slip efektu, krajský soud
podotknul, že se jedná o jednu z pravidelně uplatňovaných námitek právního zástupce žalobce,
která je doložena abstraktními matematickými výpočty a odkazy na dokumenty dostupné
na internetu. Podklady užité správními orgány pro prokázání spáchání přestupku ze strany
žalobce nevyvolávají žádné pochybnosti ve vztahu k přesnosti naměřených hodnot, a to navíc
za předpokladu, kdy se nejednalo o nepatrné překročení nejvyšší dovolené rychlosti a správními
orgány byla ve prospěch žalobce zohledněna odchylka ± 3 km/h.
[9] Krajský soud přisvědčil žalobci, že prvostupňové rozhodnutí vykazuje nedostatky stran
zdůvodnění formy zavinění, neboť správní orgán I. stupně pouze konstatoval, že byl přestupek
spáchán z nedbalosti. Žalovaný však v rámci odůvodnění napadeného rozhodnutí úvahy
prvostupňového správního orgánu upřesnil, což je možné vzhledem k tomu, že správní řízení
tvoří dohromady jeden vzájemně provázaný celek až do okamžiku nabytí právní moci
rozhodnutí.
[10] K námitce nezákonnosti uložené pokuty krajský soud konstatoval, že neuvedení odkazu
na příslušná ustanovení stanovující výčet polehčujících a přitěžujících okolností lze považovat
za vadu, která však sama o sobě nemá za následek nezákonnost rozhodnutí, jelikož se správní
orgány touto otázkou zabývaly. Nepřisvědčil ani námitce, že by prvostupňový správní orgán
musel popisovat svoji rozhodovací praxi v jiných případech. Soud dospěl k závěru, že překročení
nejvyšší dovolené rychlosti o 33 km/h v obci nelze považovat za bagatelní a v případě žalobce
se jednalo o opakované porušení stejné povinnosti řidiče za poslední tři roky. Správní orgány
dostatečně zdůvodnily, proč byla žalobci uložena pokuta ve výši 3.700 Kč, tedy v polovině
zákonného rozpětí. Pakliže tedy bylo s ohledem na okolnosti případu považováno uložení pokuty
v polovině zákonné sazby za přiměřené, nemusely správní orgány podrobně zdůvodňovat, proč
nebyly splněny podmínky k jejímu mimořádnému snížení podle §44 přestupkového zákona.
[11] Krajský soud závěrem konstatoval, že ve výroku prvostupňového rozhodnutí je odkázáno
na §125c odst. 5 písm. f) zákona o silničním provozu, ve kterém bylo v rozhodnou dobu
stanoveno, že se za výše uvedený přestupek ukládá pokuta v rozmezí 2.500 – 5.000 Kč.
Tento postup je dostačující, jelikož neuvedení ustanovení zakotvujících obecná kritéria
pro výměru pokuty není vadou mající za následek nezákonnost rozhodnutí, pakliže k nim bylo
v rámci odůvodnění rozhodnutí přihlédnuto. Oba správní orgány procesně postupovaly
podle právní úpravy platné a účinné v době jejich rozhodování, což nijak nevylučuje, aby byla
odpovědnost za přestupek stejně jako druh a výše správního trestu posuzována podle právní
úpravy rozhodné ke dni spáchání přestupku. Věcně se totiž právní úprava nijak nezměnila.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[12] Žalobce (dále též „stěžovatel“) napadl výše uvedený rozsudek krajského soudu kasační
stížností. Namítl nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Krajský soud neuvedl, co dovozuje
ze svých závěrů ohledně námitky stěžovatele, že bylo měření rychlosti ovlivněno jevem slip efekt,
což má za následek nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku pro nesrozumitelnost. Krajský
soud se dále nevypořádal s důkazními návrhy stěžovatele, a jedná se tak o tzv. opomenuté
důkazy. Pokud krajský soud považoval odkaz na dokument BBC, na nějž stěžovatel poukázal
v žalobě a jenž je dostupný na internetu, za nedostatečný, měl stěžovatele vyzvat, aby předložil
citovaný dokument ve vhodném počítačovém formátu. Rovněž tvrzení krajského soudu,
že pokud by došlo k vadnému měření rychlosti, rychloměr by zobrazil chybovou hlášku,
je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, jelikož soud neprovedl dokazování, ze kterého
by tento závěr plynul.
[13] Krajský soud dále nevysvětlil, jakým způsobem dovodil, že nemohlo v posuzovaném
případě dojít k jevu slip efekt. Způsob měření rychlosti laserovým rychloměrem
není dle stěžovatele obecně známou skutečností, a proto pokud je krajskému soudu známo,
že v uvedeném případě nemohl jev slip efekt nastat, měl soud stěžovatele upozornit,
že bude z této skutečnosti vycházet, neboť je mu známa z úřední činnosti, případně
měl jako důkaz provést podklad, ze kterého tento závěr dovozuje. Krajský soud ignoroval
námitku stěžovatele, že záměrný kříž na registrační značce nasvědčuje jevu slip efekt, a dokonce
tuto skutečnost označil jako důkaz o tom, že slip efekt nenastal. Krajský soud nezdůvodnil
a neprokázal, že slip efekt nemůže nastat, pokud fotodokumentace byla pořízena ve chvíli,
kdy se na dané pozemní komunikaci nenacházela žádná další vozidla.
[14] Také rozhodnutí žalovaného trpí vadou nepřezkoumatelnosti, kdy žalovaný neuvedl,
jakou formu zavinění vzal za zjištěnou, přičemž jeho úvahy nepostačují k odůvodnění zavinění,
jelikož se žalovaný podrobně nezabýval všemi znaky konkrétní formy nedbalosti. Krajský soud
se pak nedostatečně vypořádal s námitkou stěžovatele, že došlo k porušení dvojinstančnosti
řízení, když pouze uvedl, že s ohledem na zásadu jednoty řízení tvoří rozhodnutí prvého
i druhého stupně jeden celek. Krajský soud se však měl zabývat tím, zda byl postup žalovaného
v souladu s §90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, tedy zda žalobci
nehrozila nebo nevznikla újma z důvodu ztráty možnosti se odvolat. Stěžovatel připustil,
že odvolací orgán může napravovat nedostatky rozhodnutí správního orgánu I. stupně, ale pouze
tehdy, jsou-li nedostatky prvostupňového rozhodnutí pouze dílčí, což není tento případ.
[15] Jev slip efekt může dle stěžovatele nastat bez ohledu na to, v jaké části snímku se vozidlo
nachází. Skutečnost, že se záměrný kříž nachází na registrační značce, naopak nasvědčuje tomu,
že jev slip efekt nastal, protože tento typicky nastává právě v případě, kdy se měřící bod
na začátku měření nachází na čelním skle nebo střeše vozidla a v průběhu měření se posunuje
dolů až na registrační značku, takže měřené vozidlo se „z pohledu rychloměru“ přiblíží
k rychloměru o vzdálenost mezi místem, kde se měřící bod nacházel na začátku a na konci
měření, což má za následek naměření vyšší než skutečné rychlosti. Tvrzení soudu,
že by stěžovatel naplnil danou skutkovou podstatu i tehdy, pokud bylo měření rychlosti jevem
slip efekt ovlivněno, je spekulativní, jelikož není známo, jak moc mohl slip efekt přesnost měření
rychlosti ovlivnit. Stěžovatel měl polovinu skutkové podstaty daného přestupku přesáhnout
pouze o 3 km/h, což mu správní orgány kladly k tíži. I kdyby slip efekt způsobil nepřesnost
měření rychlosti pouze o 3 km/h, mělo by to negativní vliv na práva stěžovatele, jelikož i tato
nepatrná nepřesnost by měla za následek uložení vyšší sankce.
[16] Odečtení odchylky 3 km/h nekoriguje případné nepřesnosti způsobené jevem slip efekt,
ale koriguje toliko vliv tzv. provozních podmínek na měření rychlosti, kterými je tlak, vlhkost
a teplota vzduchu atp. Výše uvedený jev může nadto vyvolat nepřesnost měření rychlosti v řádu
desítek km/h, takže odečtení odchylky 3 km/h v žádném smyslu nevyvrací, že měření rychlosti
nebylo jevem slip efekt ovlivněno podstatným způsobem.
[17] Stěžovatel dále nesouhlasil se závěrem krajského soudu, že neuvedení odkazu na příslušná
ustanovení stanovující výčet polehčujících a přitěžujících okolnosti lze považovat za vadu, která
však sama o sobě nemá za následek nezákonnost rozhodnutí. Je irelevantní, zda se správní orgány
zákonnými kritérii pro výměru sankce zabývaly. Pro posouzení námitky absence odkazu
na ustanovení obsahující zákonná kritéria je podstatné pouze to, že správní orgány na tato právní
ustanovení neodkázaly, a to nejen ve výroku, ale ani v odůvodnění.
[18] Závěrem stěžovatel vyjádřil svůj nesouhlas se zveřejňováním osobních údajů stěžovatele
a jeho advokáta na webu Nejvyššího správního soudu s tím, že trvá na plné anonymizaci
rozsudku.
[19] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti plně ztotožnil se závěry krajského soudu
a dále odkázal na odůvodnění rozhodnutí správního orgánu I. stupně a žalovaného.
III. Posouzení kasační stížnosti
[20] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s §105
odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační
stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
[21] Kasační stížnost není důvodná.
[22] Z obsahu kasační stížnosti je zřejmé, že stěžovatel napadá rozsudek krajského soudu
mimo jiné pro vadu nepřezkoumatelnosti pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů [§103
odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Současně namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí
žalovaného. Z ustálené judikatury kasačního soudu přitom vyplývá, že pokud krajský soud věcně
přezkoumá správní rozhodnutí trpící vadou nepřezkoumatelnosti, založí tím vadu
nepřezkoumatelnosti svého rozsudku.
[23] K náležitostem odůvodnění správních rozhodnutí se Nejvyšší správní soud již mnohokrát
vyslovil ve své judikatuře. Poukázat lze např. na rozsudek ze dne 13. 6. 2007, č. j. 5 Afs 115/2006
- 91, v němž NSS konstatoval, že „[o]bsahem odůvodnění rozhodnutí je především rozbor a zhodnocení
podkladů rozhodnutí, správní orgán musí uvést, jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil, dále jakými
úvahami se řídil při výkladu právních předpisů a jejich jednotlivých ustanovení, jakož i to, proč byly aplikovány
způsobem, který vedl k výslednému rozhodnutí.“ V odstavci 18. rozsudku ze dne 30. 7. 2013, č. j. 4 As
76/2013 - 21, pak NSS uvedl, že „podle §68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, musí správní
orgán v odůvodnění uvést důvody výroku, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se řídil při jejich hodnocení a
při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich
vyjádřením k podkladům rozhodnutí. Smyslem a účelem odůvodnění je ozřejmit, proč správní orgán rozhodl, jak
rozhodl, neboť jen tak lze ověřit, že důvody rozhodnutí jsou v souladu s právem a nejsou založeny na libovůli
(srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 1997, sp. zn. III. ÚS 271/9 6, č. 24/1997 Sb. ÚS).“ Není-li z
odůvodnění zřejmé, proč odvolací orgán nepovažoval za důvodnou argumentaci účastníka řízení
a proč jeho námitky považoval za liché, mylné nebo vyvrácené, je takové rozhodnutí
nepřezkoumatelné zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci z hlediska účastníka klíčovou, na
níž je postaven základ jeho nesouhlasu (srov. rozsudek NSS ze dne 16. 6. 2010, č. j. 9 As 11/2010
- 80).
[24] Nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí podle stěžovatele spočívala
v tom, že žalovaný nespecifikoval, jakou formu zavinění vzal za zjištěnou a nezabýval
se tak všemi znaky konkrétní formy nedbalosti. Krajský soud se pak nedostatečně vypořádal
s námitkou stěžovatele, že došlo k porušení dvojinstančnosti řízení.
[25] Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že k naplnění formálních znaků
skutkové podstaty daného přestupku postačuje zavinění ve formě nevědomé nedbalosti, přičemž
žalobce jako držitel řidičského oprávnění měl a mohl vědět, že jedná v rozporu se zákonem.
[26] Zdejší soud připomíná, že zavinění je vnitřním (subjektivním) psychickým postojem
pachatele přestupku k protiprávnímu jednání a k jeho následku (srov. rozsudek NSS ze dne
21. 12. 2007, č. j. 4 As 40/2007 - 53, č. 1529/2008 Sb. NSS). Druh zavinění pachatele se určuje
za pomoci tzv. složky vědomostní (zda a jak pachatel ví) a složky vůle (zda a jak pachatel chce).
Zatím co složka vědomostní musí být přítomna jak u úmyslného, tak u nedbalostního zavinění,
složka vůle pachatele je vyhrazena jen pro zavinění úmyslné. Nedbalost může být vědomá
nebo nevědomá a úmysl může být přímý nebo nepřímý (§4 zákona č. 200/1990 Sb.,
o přestupcích, resp. §15 přestupkového zákona).
[27] V posuzovaném případě je stěžovatel stíhán pro spáchání přestupku, u něhož postačuje
zavinění z nevědomé nedbalosti [§3 zákona o přestupcích ve spojení s §125c odst. 1 písm. f)
bod 3 zákona o silničním provozu].
[28] Pro naplnění zavinění formou nevědomé nedbalosti musí být naplněny kumulativně
dva znaky. Prvním z nich je, že pachatel přestupku nevěděl, že svým jednáním může porušit
nebo ohrozit zájem chráněný zákonem. Druhým znakem je skutečnost, že pachatel
o tom vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a mohl [§4 odst. 1 písm. b)
zákona o přestupcích].
[29] Z judikatury NSS pak vyplývá, že v případě přestupků, u kterých postačí zavinění
z nedbalosti (jako je tomu i v projednávaném případě), postačuje konstatování správního orgánu
o tom, že stěžovatel se dopustil zaviněného porušení zákona (viz rozsudek NSS ze dne 6. 3. 2020,
č. j. 4 As 433/2019 - 43). V posuzovaném případě se nad rámec požadavků uvedených výše
citovanou judikaturou žalovaný výslovně zabýval otázkou zavinění stěžovatele a svůj závěr
pak také náležitě odůvodnil, pročež jeho rozhodnutí není nepřezkoumatelné.
[30] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s krajským soudem v tom, že na správní rozhodnutí
obou stupňů je třeba pohlížet jako na jeden celek, a vady řízení nebo rozhodnutí v I. stupni
lze odstranit v řízení odvolacím (srov. rozsudek NSS ze dne 28. 5. 2003, č. j. 7 A 124/2000 - 39,
č. 5/2003 Sb. NSS). Žalovaný v souladu s výše citovanou zásadou jednoty řízení rozšířil
úvahy správního orgánu I. stupně týkající se formy zavinění stěžovatele. Krajský soud
se pak přezkoumatelným způsobem vypořádal s námitkou stěžovatele ohledně tvrzeného
porušení dvojinstančnosti řízení, přičemž nebylo jeho povinností zabývat se tím, zda byl postup
žalovaného v souladu s §90 odst. 1 písm. c) správního řádu, když v posuzovaném případě
nedošlo ke změně prvostupňového rozhodnutí ve smyslu citovaného ustanovení.
[31] Stěžovatel dále namítal nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku pro nesrozumitelnost,
jelikož krajský soud neuvedl, co dovozuje ze svých závěrů, že je námitka stěžovatele týkající
se jevu slip efekt jednou z pravidelně uplatňovaných námitek právního zástupce stěžovatele,
a že je tato doložena abstraktními matematickými výpočty a odkazy na dokumenty dostupné
na internetu.
[32] Za rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost lze v prvé řadě označit takové
rozhodnutí, z jehož výroku nelze zjistit, jak vlastně soud ve věci rozhodl, tj. zda žalobu zamítl,
odmítl nebo jí vyhověl. Nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost bude rovněž rozhodnutí, jehož
výrok je vnitřně rozporný, rozhodnutí, u něhož nebude možné rozeznat, co je výrok
a co odůvodnění, kdo jsou účastníci řízení a kdo byl rozhodnutím zavázán (srov. rozsudek NSS
ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, č. 133/2004 Sb. NSS). O nepřezkoumatelnosti
rozhodnutí pro nesrozumitelnost lze hovořit jen tehdy, jestliže jeho odůvodnění nedává žádný
smysl, který by svědčil o jeho skutkových a právních důvodech, respektive jestliže není zřejmé,
jak bylo rozhodnuto (srov. rozsudky NSS ze dne 24. 9. 2003, č. j. 7 A 547/2002 - 24, a ze dne
24. 1. 2007, č. j. 3 As 60/2006 - 46, č. 1109/2007 Sb. NSS).
[33] Zdejší soud s ohledem na výše uvedené konstatuje, že napadený rozsudek netrpí vadou
nepřezkoumatelnosti pro nesrozumitelnost, jelikož je z něj seznatelné, jak soud v daném případě
rozhodl, přičemž výrok jakož i odůvodnění rozsudku jsou konzistentní. Z odůvodnění
napadeného rozsudku je zřejmé, že krajský soud výše uvedené tvrzení stran námitky slip efektu
použil, aby zdůraznil účelovost této námitky, přičemž podrobnější odůvodnění týkající se jevu slip
efekt je obsaženo v bodech 36 a 37 napadeného rozsudku.
[34] Stěžovatel dále spatřoval nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku v tom, že se krajský
soud nevypořádal s důkazními návrhy, kdy stěžovatel na podporu svého tvrzení o vzniku
jevu slip efekt navrhl provedení důkazu znaleckého posudku, odborného vyjádření
nebo vyšetřovacího pokusu.
[35] Problematika tzv. opomenutých důkazů je široce rozpracována jak v judikatuře NSS,
tak v judikatuře Ústavního soudu. Opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo
soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud v rámci volného hodnocení důkazů
nezabýval, téměř vždy podle Ústavního soudu založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného
rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost (nález ÚS ze dne 16. 2. 1995,
sp. zn. III. ÚS 61/94).
[36] K otázce odmítnutí návrhu na provedení konkrétních důkazů Ústavní soud uvedl,
že zásadám spravedlivého procesu odpovídá nejen možnost účastníka řízení vyjádřit
se k provedeným důkazům, nýbrž i navrhnout důkazy vlastní. Soud sice není povinen provést
všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout. Pokud jim nevyhoví,
ve svém rozhodnutí musí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním
předpisům, které aplikoval a k právním závěrům, k nimž na skutkovém základě
věci dospěl) navržené důkazy neprovedl (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995,
sp. zn. III. ÚS 61/94, a ze dne 18. 4. 2001, sp. zn. I. ÚS 549/2000). Zároveň judikatura zdejšího
i Ústavního soudu připouští, že opomenutý důkaz, jakkoli jde o vadu řízení před soudem, nemusí
vždy znamenat porušení základních práv účastníků řízení, případně nepřezkoumatelnost
rozhodnutí (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 5, a usnesení
ze dne 1. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 452/07, ve kterých dovodil jisté implicitní odůvodnění toho, proč
nebyl důkaz proveden, ačkoli to nebylo ve zkoumaných rozhodnutích výslovně uvedeno; dále
pak rozsudek NSS ze dne 23. 10. 2008, č. j. 8 Afs 17/2007 - 100). Dále je nutné zdůraznit,
že soudní přezkum správních rozhodnutí nelze vnímat jako „odvolací řízení“ v plné apelaci,
proto také důkazní aktivita soudu bude vždy činností doplňkovou, nikoliv dominantní
(srov. rozsudek NSS ze dne 28. 3. 2007, č. j. 1 As 32/2006 - 99, č. 1275/2007 Sb. NSS).
[37] Z kontextu odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že provedení stěžovatelem
navržených důkazů k prokázání výskytu jevu „slip efekt“ nepovažoval krajský soud
za potřebné, neboť shledal skutkový stav zjištěný správními orgány za dostatečně prokázaný
(zejm. bod 35. až 37. rozsudku). Ve světle uvedeného, jakož i ve světle výše uvedené judikatury,
má zdejší soud za to, že se v uvedeném případě nejedná o opomenuté důkazy. Stěžovateli
nadto nic nebránilo v uplatnění tohoto důkazního návrhu v řízení před správními orgány,
v němž žádné námitky ani návrhy v tomto směru neuplatnil.
[38] Vzhledem k tomu, že krajský soud považoval provedení stěžovatelem navržených důkazů
za nadbytečné, je nedůvodná námitka stěžovatele, že jej měl krajský soud vyzvat, aby předložil
dokument BBC ve vhodném počítačovém formátu.
[39] Stěžovatel dále namítal nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku z toho důvodu,
že krajský soud neprovedl dokazování, které by prokázalo jeho závěr, že pokud by došlo
k vadnému měření rychlosti, rychloměr by zobrazil chybovou hlášku.
[40] Ani této námitce však zdejší soud nepřisvědčil. Rychlost automobilu stěžovatele
byla naměřena silničním laserovým rychloměrem, který měl platný ověřovací list vydaný Českým
metrologickým institutem s roční dobou platnosti. Krajský soud konstatoval, že policií používané
rychloměry jsou zásadně vybaveny systémem chybových hlášení, přičemž odkázal na rozsudek
zdejšího soudu ze dne 5. 6. 2018, č. j. 4 As 96/2018 - 45. Takový postup je zákonný, jelikož
v případě skutečnosti známé soudu z úřední činnosti postačí, pokud soud označí rozhodnutí,
ze kterého je daná skutečnost čerpána (srov. rozsudek NSS ze dne 12. 4. 2011, č. j. 1 As 33/2011
- 58, č. 2312/2011 Sb. NSS).
[41] Stěžovatel dále krajskému soudu vytknul, že tento nevysvětlil, na základě jakých podkladů
dospěl k závěru, že k jevu slip efekt nemohlo v posuzovaném případě dojít.
[42] Z bodu 37. napadeného rozsudku je zřejmé, že krajský soud založil svůj závěr
o tom, že v posuzovaném případě nedošlo k jevu slip efekt, na podkladech obsažených
ve správním spisu, tedy oznámení Policie České republiky o přestupku ze dne 26. 6. 2017,
záznamu o přestupku obsahující fotografii měřeného vozidla a údaje o provedeném měření
a ověřovacím listu silničního laserového rychloměru. Zdejší soud přisvědčil krajskému soudu,
že takový postup je nutno ve světle judikatury Nejvyššího správního soudu považovat
za dostatečný (srov. rozsudek NSS ze dne 14. 5. 2015, č. j. 7 As 83/2015 - 56). Současně zdejší
soud přisvědčil stěžovateli, že způsob měření rychlosti laserovým rychloměrem není obecně
známou skutečností, krajský soud však s ní jako se skutečností obecně známou ani neoperoval,
pročež je námitka stěžovatele v tomto smyslu nedůvodná. Z odůvodnění napadeného rozsudku
(bod 37.) je rovněž zřejmé, že se krajský soud přezkoumatelným způsobem vypořádal s námitkou
stěžovatele, že záměrný kříž na registrační značce nasvědčuje jevu slip efekt, pročež tuto vyvrátil,
a naopak uvedl, že tato skutečnost mluví ve prospěch závěru, že v posuzovaném případě k jevu
slip efekt nedošlo.
[43] Námitka stěžovatele, že krajský soud nezdůvodnil, že slip efekt nemůže nastat v situaci,
kdy se na dané pozemní komunikaci nenacházela žádná vozidla, rovněž nemůže obstát. Krajský
soud explicitně neuvedl, že slip efekt nemůže nastat pouze z toho důvodu, že se na příslušné
komunikaci nenacházela žádná vozidla. Dle názoru zdejšího soudu se jedná o podpůrný
argument soudu, kterým měl soud za cíl podpořit svůj závěr, že v posuzovaném případě nedošlo
k nepřesnosti měření (tedy ani k jevu slip efekt). Tvrzení krajského soudu, že „kromě toho byla
výstupní fotodokumentace pořízena ve chvíli, kdy se na dané pozemní komunikaci nenacházela žádná další
vozidla“, je přezkoumatelné, jelikož je založeno na fotodokumentaci, jenž je založena ve spisu.
[44] Nejvyšší správní soud má s ohledem na výše uvedené za to, že je napadený rozsudek
přezkoumatelný, jelikož se krajský soud řádně vypořádal s veškerou žalobní argumentací
stěžovatele.
[45] Stěžovatel zpochybnil skutková zjištění vztahující se k přestupku podle §125c odst. 1
písm. f) bod 3 zákona o silničním provozu tvrzením o zkreslení měření rychlosti z důvodu
existence tzv. slip efektu. Tento „efekt skluzu“ by měl podle stěžovatele spočívat ve zkreslení
výsledku měření v důsledku „sklouznutí“ paprsku laserového rychloměru po vozidle v průběhu
měření.
[46] K této námitce soud předesílá, že (jak již vyslovil ve výše citovaném rozsudku ze dne
14. 5. 2015, č. j. 7 As 83/2015 - 56): „Oznámení o přestupku, záznam o přestupku obsahující fotografii
měřeného vozidla a údaje o provedeném měření a ověřovací list silničního radarového rychloměru je nutno považovat
za plně postačující důkazy o spáchání přestupku, není-li v rámci přestupkového řízení žádný z těchto podkladů
jakkoliv zpochybňován.“ Právě zmíněné podklady rozhodnutí (oznámení o přestupku, záznam
o přestupku obsahující fotografii měřeného vozidla s údaji o provedeném měření
a v posuzovaném případě ověřovací list silničního laserového rychloměru) tvořily základ
pro zjištěný skutkový stav.
[47] Zdejší soud již v rozsudku ze dne 21. 10 2019, č. j. 1 As 105/2019 - 36, zdůraznil,
že pokud správní orgány obstaraly takovou sadu důkazů, která stran správnosti měření
nevyvolává žádné pochyby, je třeba mít (pokud není prokázán opak) za to, že měření proběhlo
správně. Stěžovatel naproti tomu nepřednesl žádná relevantní tvrzení, ani důkazní návrhy, které
by byly (alespoň hypoteticky) s to zpochybnit skutková zjištění vyplývající z podkladů obsažených
ve správním spisu.
[48] Ve správním řízení bylo prokázáno, že v ose měření (mezi rychloměrem a vozidlem)
nebyly žádné pohyblivé věci, které by vstoupily do cesty paprsku, a mohly by tak (v případě
pravdivosti stěžovatelovy teorie o vzniku slip efektu) měření jakkoli ovlivnit, na což přiléhavě
reagoval též krajský soud, když uvedl, že výstupní fotodokumentace byla pořízena ve chvíli,
kdy se na dané pozemní komunikaci nenacházela žádná další vozidla. Zdejší soud zdůrazňuje,
že stěžovatel neuvedl žádné konkrétní okolnosti, z nichž by slip efekt měl být dovozován, uvedl
pouze takovou ničím nepodloženou možnost s poukazem na umístění záměrného kříže.
Na druhou stranu však sám uvádí, že tento efekt může nastat bez ohledu na polohu záměrného
kříže na vozidle. Umístění záměrného kříže však na fotografii obsažené ve správním spise
je na přední spodní části vozidla, což dostatečně prokazuje zaměření měřeného vozidla,
tedy vozidla stěžovatele.
[49] Zdejší soud nadto upozorňuje, že námitku výskytu jevu slip efekt vznesl stěžovatel
až v řízení před krajským soudem. V této souvislosti lze odkázat na rozsudek NSS ze dne
22. 2. 2017, č. j. 7 As 308/2016 - 80 [17]: Správní orgány v projednávaném případě provedly výslech
zasahujících policistů jako svědků a vyšly z fotografické dokumentace a ověřovacího listu k měřicímu zařízení.
Tyto důkazy osvědčily bez pochyb jak existenci dopravního značení, tak správnost měření rychlosti stěžovatelova
vozidla. V průběhu správního řízení tak nevyšlo najevo nic, co by vyvolávalo důvodné pochybnosti o správnosti
zjištěného skutkového stavu. Jak tedy Nejvyšší správní soud uvedl ve své judikatuře, jednalo se 'o situaci,
kdy již v samotném správním řízení správní orgány opatří takovou sadu důkazů, jež s ohledem na povahu věci
sama o sobě s dostatečnou přesvědčivostí vede k závěru, že obviněný se příslušného přestupku dopustil. Zároveň
nesmí existovat žádné rozumné důvody k pochybám o věrohodnosti a úplnosti skutkových zjištění pro posouzení
viny obviněného z přestupku. V takovém případě pasivita obviněného z přestupku ve správním řízení zásadně
nemůže vést k jeho úspěchu v navazujícím soudním řízení. Výjimkou by bylo, pokud by se mu podařilo účinně
zpochybnit věrohodnost nebo dostatečnost správními orgány provedených důkazů. [… ] Pokud takový řidič
jako obviněný z přestupku zůstane v řízení o přestupku pasivní, musel by v navazujícím soudním řízení věrohodně
zpochybnit správnost popsaných důkazů, tedy prokázat, že je přiměřeně pravděpodobné, že na takovéto důkazy
se nelze pro zvláštní okolnosti či důvody spolehnout.' (rozsudek ze dne 6. 1. 2016, č. j. 2 As 217/2015 - 47).
Účelem soudního řízení tak v tomto případě není v prvé řadě hledat sebemenší pochybení správních orgánů,
ale zjistit, zda stěžovatelovy námitky mohly vyvolat důvodné pochybnosti o správnosti jimi zjištěném skutkovém
stavu.“
[50] Zdejší soud má za to, že stěžovatel v souladu s citovaným právním názorem Nejvyššího
správního soudu neprokázal, že je přiměřeně pravděpodobné, že skutkový děj proběhl odlišně,
než jak vzaly správní orgány za prokázané. Vzhledem k výše uvedenému se zdejší soud naopak
domnívá, že byla dostatečně prokázána vina stěžovatele způsobem, který postačuje k vydání
rozhodnutí, že se obviněný dopustil přestupku spočívajícího v překročení nejvyšší dovolené
rychlosti.
[51] Nejvyšší správní soud přisvědčil stěžovateli, že odečtení odchylky 3 km/h nevyvrací,
že měření rychlosti nebylo jevem slip efektu ovlivněno. Vzhledem k výše uvedenému však
tato námitka ztrácí na významu, když na základě podkladů získaných ve správním řízení
bylo spolehlivě prokázáno, že stěžovatel překročil nejvyšší povolenou rychlost o více
než 30 km/h, a ke slip efektu v posuzovaném případě nedošlo.
[52] Stěžovatel dále namítl vadu výroku prvostupňového rozhodnutí, která měla spočívat
v absenci ustanovení obsahujících zákonná kritéria k uložení správního trestu. Nejvyšší správní
soud se ztotožnil se závěrem krajského soudu, že je postačující, pokud je ve výroku
prvostupňového rozhodnutí odkázáno na §125c odst. 5 písm. f) zákona o silničním provozu,
ve kterém bylo v rozhodnou dobu stanoveno, že se za výše uvedený přestupek ukládá pokuta
v rozmezí 2.500 – 5.000 Kč. Z odůvodnění prvostupňového rozhodnutí je patrné,
že se prvostupňový správní orgán vypořádal se všemi zákonnými kritérii pro uložení pokuty.
[53] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje i se závěrem krajského soudu, že neuvedení
zákonných kritérií pro udělení pokuty ve výroku rozhodnutí nemá vliv na zákonnost rozhodnutí,
pokud jsou tato kritéria obsažena v odůvodnění rozhodnutí. Ve stejném duchu ostatně hovoří
též judikatura zdejšího soudu stanovující, že „[s]právní orgán je povinen se při ukládání sankce zabývat
podrobně všemi hledisky, které zákon předpokládá, podrobně a přesvědčivě odůvodnit, ke kterému hledisku
přihlédl, a navíc podrobně odůvodnit, jaký vliv mělo toto hledisko na konečnou výši ukládané sankce. Výše
uložené sankce tak musí být v každém rozhodnutí zdůvodněna způsobem nepřipouštějícím rozumné pochyby
o tom, že právě taková její výše odpovídá konkrétním okolnostem individuálního případu“ (viz rozsudek NSS
ze dne 28. 4. 2009, č. j. 9 As 53/2008 - 60, Sb. 738/2009 NSS). Shodně se vyslovuje též doktrína,
dle které je správní orgán při ukládání sankce povinen zabývat se všemi okolnostmi, které zákon
stanovuje či předpokládá, a podrobně a přesvědčivě odůvodnit, ke které okolnosti přihlédl
a ke které nikoliv (viz Jemelka, L., Vetešník P. Zákon o přestupcích a přestupkové řízení. Komentář.
C. H. Beck, Praha, 2013, s. 70 – 80).
[54] Pokud jde o nesouhlas stěžovatele a jeho advokáta s vyvěšením jejich osobních údajů
na internetové úřední desce soudu, Nejvyšší správní soud již opakovaně vyslovil, že způsob,
jakým soud standardně zveřejňuje anonymizované verze rozhodnutí na svých webových
stránkách, neporušuje právo na ochranu osobních údajů či soukromí stěžovatele ani advokáta
Mgr. Václava Voříška (viz např. rozsudky ze dne 28. 11. 2018, č. j. 8 As 64/2018 - 44,
ze dne 17. 1. 2019, č. j. 10 As 321/2017 - 38, či ze dne 31. 5. 2012, č. j. 9 Ans 5/2012 - 29).
IV. Závěr a náklady řízení
[55] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s.
kasační stížnost zamítl.
[56] Zároveň Nejvyšší správní soud rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti podle §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl v řízení úspěch, a právo na náhradu
nákladů řízení proto nemá. Procesně úspěšnému žalovanému pak nevznikly v řízení náklady
přesahující rámec nákladů jeho běžné úřední činnosti. Náhrada nákladů řízení se mu proto
nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. dubna 2020
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu