ECLI:CZ:NSS:2020:5.AS.463.2019:31
sp. zn. 5 As 463/2019 - 31
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: Česká provincie
Kongregace Milosrdných sester sv. Vincence de Paul, se sídlem Malý Val 1553, Kroměříž,
zast. Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem, se sídlem Zelená 267, Pardubice, proti žalovanému:
Státní pozemkový úřad, se sídlem Husinecká 1024/11a Praha, za účasti osoby zúčastněné
na řízení: Lesy České republiky, s. p., se sídlem Přemyslova 1106/19, Hradec Králové, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2019, č. j.
29 A 293/2017 – 47,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á.
III. Osoba zúčastněná na řízení n emá p ráv o na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Kasační stížností se žalobce (dále „stěžovatel“) domáhá zrušení shora označeného
rozsudku krajského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 14. 9. 2017, č. j. SPU 343684/2017. Žalovaný tímto rozhodnutím zamítl odvolání
stěžovatele a potvrdil rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu
pro Zlínský kraj ze dne 14. 6. 2017, č. j. SPU 284088/2017/Čer.; tímto bylo podle §100 odst. 1
písm. a) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, rozhodnuto o povolení obnovy správních řízení
vedených u Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Zlínský kraj,
v nichž byla vydána rozhodnutí ze dne 17. 8. 2015, č. j. SPU 423670/2015/Čer, ze dne
17. 8. 2015, č. j. SPU 423807/2015/Čer, ze dne 27. 1. 2015, č. j. SPU 040212/2015/Čer, a ze dne
11. 5. 2015, č. j. SPU 245463/2015/Čer, kterými bylo rozhodnuto dle §9 odst. 3 a 6 zákona
č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně
některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o majetkovém vyrovnání“).
[2] Obnova řízení byla povolena na základě žádosti povinné osoby Lesy České republiky,
s. p. (dále „osoba zúčastněná na řízení“). Návrh na povolení obnovy řízení podala osoba
zúčastněná na řízení z důvodu, že po vydání rozhodnutí o vydání majetku státu do vlastnictví
České provincie Kongregace Milosrdných sester sv. Vincence de Paul dle zákona o majetkovém
vyrovnání dodatečně vyšlo najevo, že v dané věci nebyly splněny zákonné podmínky pro vydání
majetku. Po právní moci rozhodnutí vyšly najevo dříve neznámé skutečnosti a důkazy, které
prokazovaly, že za odnětí majetku byla Kongregaci Milosrdných sester sv. Vincence de Paul
ve Vídni poskytnuta náhrada na základě smlouvy uzavřené mezi tehdejší ČSSR a Rakouskou
republikou. Podle názoru osoby zúčastněné na řízení nevznikl církevní oprávněné osobě
u majetku odškodněného podle některé z mezistátních nebo mezivládních náhradových dohod
nárok na vrácení, případně odškodnění majetku na základě restitučních zákonů, neboť
by se jednalo o duplicitu v plnění a náhradu křivdy, která už byla dříve odškodněna.
[3] Žalovaný shledal naplnění podmínky dle §100 odst. 1 písm. a) správního řádu; dospěl
k závěru, že z listin, které správní orgán obdržel (sdělení Zemského finančního ředitelství pro
Vídeň, Dolní Rakousko a Burgenland ze dne 28. 4. 1997, Smlouva mezi Československou
socialistickou republikou a Rakouskou republikou o vypořádání určitých finančních
a majetkových otázek) lze dovodit nové najevo vyšlé skutečnosti, které existovaly v době
původního řízení a které účastník řízení, jemuž jsou ku prospěchu, nemohl v původním řízení
uplatnit. Žalovaný shledal rovněž naplnění materiálního kritéria, neboť tyto skutečnosti mohou
odůvodňovat jiné řešení otázky, jež byla předmětem rozhodování. Konstatoval, že náhradu sice
obdržela Kongregace Milosrdných sester sv. Vincence de Paul ve Vídni 1060,
Gumpendorferstrasse 108, avšak dle prohlášení konference vyšších představených ženských
řeholí v ČR ze dne 26. 4. 2013 Česká provincie Kongregace Milosrdných sester sv. Vincence de
Paul, Malý Val 1553/2, 767 01 Kroměříž vystupovala po dobu své existence v právních vztazích
pod v prohlášení uvedenými názvy a je právním nástupcem uvedených právnických osob, mimo
jiné i pod názvem „Kongregace Milosrdných sester sv. Vincence de Paul ve Vídni 1060,
Gumpendorferstrasse 108. Žalovaný vycházel analogicky z judikatury, která řeší případy, kdy bylo
žadatelům o restituci dle restitučních zákonů (zákona č. 403/1990 Sb. a č. 87/1991 Sb.)
poskytnuto plnění na základě dvoustranných smluv uzavřených mezi vládou Československé
socialistické republiky a vládami druhých zemí (Kanady, USA, Rakouska) – viz nález Ústavního
soudu ze dne 26. 4. 2001, sp. zn. III. ÚS 102/01, a dále usnesení Ústavního soudu ze dne
23. 7. 2002, sp. zn. II. ÚS 305/01, ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. I. ÚS 306/01, ze dne 14. 8. 2001,
sp. zn. II. ÚS 265/99, a ze dne 26. 4. 2005, sp. zn. II. ÚS 515/04. Podle žalovaného nové
skutečnosti mohou odůvodňovat jiné řešení jedné z otázek, jež byla předmětem rozhodování
o nároku oprávněné osoby, tedy zda odebrání majetku stěžovateli, resp. jeho právnímu
předchůdci, je možno podřadit pod některou ze skutečností vedoucích k majetkové křivdě
uvedených v §5 písm. a) – k) zákona majetkovém vyrovnání.
[4] V žalobě proti rozhodnutí žalovaného stěžovatel namítal, že správní orgány porušily
povinnost uplatňovat státní moc jen v případech a v mezích stanovených zákonem,
a to způsobem, který zákon stanoví, především šetřit práva nabytá v dobré víře; dovolával
se práva na nezměnitelnost a závaznost vydaných rozhodnutí v restituční věci. Namítl,
že okolnosti, které správní orgán kvalifikoval jako důvod pro obnovu řízení, nelze podřadit pod
žádný z taxativně uvedených případů v §101 správního řádu, za kterých by bylo možné provést
nové řízení a vydat nové rozhodnutí, tedy dospět k jinému řešení otázky, jež byla předmětem
rozhodování ve smyslu §100 in fine správního řádu. Dále tvrdil, že inkriminované listiny nejsou
věcně způsobilé přinést povinné osobě prospěch anebo zpochybnit pravdivost provedených
důkazů; ze sdělení Zemského finančního ředitelství pro Vídeň, Dolní Rakousko a Burgenland
vyplývá toliko to, že odškodnění obdržela Kongregace milosrdných sester svatého Vincence de
Paul ve Vídni, nikoli však stěžovatel jako oprávněná osoba; smlouva mezi vládou ČSSR a vládou
Rakouské republiky o vypořádání určitých finančních a majetkových otázek ze dne 19. 12. 1974
podle stěžovatele nemohla mít vliv na majetkové poměry, resp. subjektivní práva jednotlivců,
nebyla součástí vnitrostátního práva a nepředstavuje právní důvod pro vlastnické právo
Československého státu ani náhradu podle dobových právních předpisů. Odkázal na ustálený
výklad Ústavního soudu k pojmu „vyplacení náhrady“ v restitučních předpisech, podle kterého
v případech, kdy náhrada nebyla vyplacena vůbec, nebo nebyla vyplacena celá, je nárok na vydání
věci dán (nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2000, sp. zn. IV. ÚS 8/2000). Případné plnění
podle citované mezivládní smlouvy tedy nelze považovat za náhradu ve smyslu §5 písm. a)
zákona o majetkovém vyrovnání, ani za náhradu ve smyslu §5 písm. i) tohoto zákona; citovaná
smlouva nemá z hlediska zákona o majetkovém vyrovnání žádné účinky.
[5] Krajský soud žalobu zamítl. Konstatoval, že předmětem soudního přezkumu
je rozhodnutí, kterým byla podle §100 odst. 1 písm. a) správního řádu povolena obnova řízení
ukončených pravomocnými rozhodnutími, kterými bylo podle §9 odst. 3 a 6 zákona
o majetkovém vyrovnání rozhodnuto o vydání nemovitostí, kdy účastníky řízení byl stěžovatel
jako oprávněná osoba ve smyslu §3 písm. b) zákona o majetkovém vyrovnání, a osoba
zúčastněná na řízení jako povinná osoba ve smyslu §4 písm. b) zákona o majetkovém vyrovnání.
Státní pozemkový úřad nerozhodoval o soukromoprávní otázce, tedy o nároku na vydání
předmětných nemovitostí, ale jednalo se o rozhodnutí procesní povahy, která jsou podle usnesení
zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých
kompetenčních sporů, ze dne 21. 9. 2011, č. j. Konf 65/2010-21, publikovaného pod
č. 2499/2012 Sb. NSS, přezkoumatelná ve správním soudnictví.
[6] Krajský soud s odkazem na §100 odst. 1 písm. a) správního řádu uvedl, že zde uvedený
důvod obnovy řízení slouží ke korekci postupu správního orgánu při zjišťování podkladů pro
rozhodování v původním řízení; účelem obnovy není přezkum a případná náprava nezákonnosti
rozhodnutí správního orgánu z hlediska posouzení okolností a právního stavu, který tu byl
v době rozhodování, ale účelem obnovy je to, aby bylo napraveno nedostatečné skutkové zjištění,
a aby bylo přihlédnuto k důkazům a skutečnostem, které sice existovaly v době původního řízení,
byly však před ukončením tohoto řízení neznámé a účastník řízení, jemuž jsou ku prospěchu,
je nemohl z tohoto důvodu uplatnit. Nutnou podmínkou pro povolení obnovy řízení je přitom
současně možnost jiného řešení otázky, jež byla předmětem původního rozhodnutí.
[7] Krajský soud nepřisvědčil ani námitce, že v daném případě nebyly splněny formální
podmínky pro obnovu řízení, jelikož okolnosti, které správní orgán kvalifikoval jako důvod pro
obnovu řízení, nelze podřadit pod žádný z taxativně uvedených případů v §101 správního řádu;
argumentaci stěžovatele odkazem na §101 správního řádu označil pro posuzovaný případ za
irelevantní, neboť správní orgány rozhodovaly o povolení obnovy řízení podle §100 odst. 1
písm. a) správního řádu, nikoliv v novém řízení o novém rozhodnutí podle §101 správního řádu.
Poukázal na to, že obnova řízení podle §100 správního řádu a nové rozhodnutí podle §101
správního řádu jsou dva zcela samostatné instituty, pro jejichž uplatnění správní řád stanoví různé
podmínky, přičemž tyto instituty nelze libovolně zaměňovat.
[8] Krajský soud neshledal důvodné ani tvrzení stěžovatele, že plnění poskytnuté podle
Smlouvy mezi ČSSR a Rakouskou republikou o vypořádání určitých finančních a majetkových
otázek ze dne 19. 12. 1974 nelze považovat za náhradu ve smyslu §5 zákona o majetkovém
vyrovnání. Uvedl, že z konstantní judikatury Nejvyššího soudu (např. rozsudky ze dne
22. 2. 2006, sp. zn. 28 Cdo 34/2006, a ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 28 Cdo 1458/2000, usnesení
ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1262/2005, nebo ze dne 26. 5. 2015,
sp. zn. 28 Cdo 2470/2014, které se týkaly právních důsledků poskytnutí odškodnění žadateli
nebo jeho právnímu předchůdci na podkladě mezistátních dohod na uplatnitelnost nároků podle
restitučních zákonů, konkrétně zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění
pozdějších předpisů), vyplývá, že „o majetkové křivdě nelze uvažovat, pokud byl nárok uspokojen jiným
způsobem, a to především z důvodu, že tím došlo k naplnění účelu zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích“. Tyto závěry obstály i v rovině ústavněprávní (srov. např. usnesení Ústavního soudu
ze dne 26. 4. 2001, sp. zn. III. ÚS 102/01, ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. II. ÚS 305/01, ze dne
3. 12. 2002, sp. zn. I. ÚS 458/02, ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. II. ÚS 575/2000). S ohledem
na obdobné principy, na kterých jsou zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích
a zákon o majetkovém vyrovnání postaveny (viz preambule k jednotlivým zákonům), soud
nepovažuje za vyloučené, že odškodnění podle předmětné mezivládní dohody může mít
eventuálně vliv i na uplatnitelnost nároků podle zákona o majetkovém vyrovnání.
[9] Co se týče stěžovatelem předestřeného usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 8. 2001,
sp. zn. II. ÚS 265/99, krajský soud dodal, že v něm Ústavní soud neřešil otázku uplatnitelnosti
nároku podle restitučních zákonů za situace, kdy bylo žadateli dříve poskytnuto odškodnění
na základě mezinárodní smlouvy, ale zabýval se účinky mezivládní dohody (konkrétně dohody
sjednané dne 29. 1. 1982 mezi vládami ČSSR a USA) na vlastnické právo státu k nemovitostem,
jehož deklarování se dožadoval; relevantní pro posouzení věci nemůže být ani poukaz na nález
Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2000, sp. zn. IV. ÚS 8/2000, neboť tento se vůbec nevztahuje
k odškodňování podle mezistátních dohod. Krajský soud dospěl k závěru, že listiny přiložené
k návrhu na obnovu řízení (zejména sdělení Zemského finančního ředitelství pro Vídeň, Dolní
Rakousko a Burgenland ze dne 28. 4. 1997, Smlouva mezi Československou socialistickou
republikou a Rakouskou republikou ze dne 19. 12. 1974) lze považovat za nově najevo vyšlé
skutečnosti a důkazy, které existovaly již v době původního řízení, a které mohou odůvodňovat
jiné řešení otázky, jež byla předmětem rozhodování. Pokud by se totiž prokázalo, že stěžovatel,
resp. jeho právní předchůdce, byl v minulosti odškodněn podle mezivládní dohody uzavřené
mezi ČSSR a Rakouskou republikou, tato skutečnost by mohla odůvodňovat jiné řešení otázky
jejího nároku na vrácení, popř. odškodnění majetku podle zákona o majetkovém vyrovnání.
Podle názoru krajského soudu, který se vztahuje k předmětu žaloby v rámci jejích žalobních
bodů, v daném případě byly splněny podmínky pro povolení obnovy řízení podle §100 odst. 1
písm. a) správního řádu, včetně podmínky způsobilosti nově předložených skutečností a důkazů
odůvodnit odlišné řešení otázky, která je předmětem rozhodování.
[10] Stěžovatel v kasační stížnosti polemizuje s názorem krajského soudu stran nepřípadnosti
jejího odkazu na §101 správního řádu; tvrdí, že okolnosti, které správní orgány kvalifikovaly
jakožto důvod obnovy řízení, nelze podřadit pod žádný z taxativně uvedených případů v §101
správního řádu, za kterých by bylo možno provést nové řízení a bylo možno vydat nové
rozhodnutí; nejedná se o případ, který by bylo možno podřadit pod §9 odst. 6 zákona
o majetkovém vyrovnání. Závěr krajského soudu považuje za nesprávný a nezákonný mimo jiné
také proto, že správní orgány mohou rozhodovat pouze tehdy, pokud jim zákon umožňuje
rozhodnout. Krajský soud, jakož i žalovaný porušili dle stěžovatele povinnost stanovenou
zákonem, opakovaně poukazuje na právo na neměnnost vydaných rozhodnutí. Za nesprávný
rovněž považuje závěr krajského soudu, že plnění poskytnuté podle smlouvy mezi ČSSR
a Rakouskem lze považovat za náhradu ve smyslu §5 zákona o majetkovém vypořádání, na čemž
dle stěžovatele nemůže změnit ani krajským soudem odkazovaná judikatura Ústavního soudu,
neboť ta se týkala jiných případů. Poukazuje rovněž na rozhodnutí Ústavního soudu
sp. zn. II. ÚS 265/99, z něhož vyplývá, že dohoda uzavřená mezi dvěma vládami představujícími
subjekty mezinárodního práva, jež by měla mít vliv na majetkové poměry, resp. subjektivní práva
jednotlivců, nebyla a není součástí vnitrostátního práva; dále stěžovatel odkazuje na výklad
Ústavního soudu k pojmu „vyplacení náhrady“ v restitučních předpisech, podle kterého
v případech, kdy náhrada nebyla vyplacena vůbec nebo nebyla vyplacena celá, je nárok na vydání
věci dán; dále odkazuje bez dalšího na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 126/1997 a nález
ÚS č. 177/2013 Sb., kterým byla přezkoumána ústavnost zákona o majetkovém vyrovnání.
[11] Žalovaný ve svém vyjádření předesílá, že důvody v kasační stížnosti jsou prakticky
totožné s těmi, které byly uvedeny v odvolání proti rozhodnutí o nařízení obnovy řízení
vydaného správním orgánem I. stupně, které bylo zamítnuto rozhodnutím napadeným žalobou,
odkazuje na odůvodnění správních rozhodnutí a na vyjádření ke správní žalobě. S rozsudkem
krajského soudu se ztotožňuje a navrhuje kasační stížnost zamítnout.
[12] Osoba zúčastněná na řízení ve vyjádření uvedla, že krajský soud, ostatně jakož i správní
orgány v předcházejícím správním řízení, se se všemi námitkami stěžovatele zcela dostatečným
a jednoznačným způsobem i s odkazem na relevantní rozhodovací praxi nejvyšších soudů, včetně
Ústavního soudu, vypořádaly. Poukázal na zcela odlišný smysl a režim institutu obnovy řízení
a nového rozhodnutí a odůvodnění krajského soudu považuje za zcela správné. K tvrzení,
že plnění poskytnuté podle mezinárodní smlouvy, nelze považovat za náhradu ve smyslu
§5 zákona o majetkovém vypořádání, podporované argumentací stěžovatele rozhodnutím
Ústavního soudu ze dne 14. srpna 2001, sp. zn. II. ÚS 265/99, z jehož kontextu vytrhává závěr,
že „dohoda uzavřená mezi dvěma vládami představujícími subjekty mezinárodního práva, jež by měla mít vliv
na majetkové poměry, resp. subjektivní práva jednotlivců, tak nebyla a není součástí vnitrostátního práva“; osoba
zúčastěná na řízení nad rámec odůvodnění obsaženého v napadeném rozsudku, dodává,
že i v tomto rozhodnutí Ústavní soud k otázce důsledků převzetí náhrady podle Dohody mezi
vládou Československé socialistické republiky a vládou USA ze dne 29. ledna 1982 doplnil:
„Převzali-li J. K. a B.J. K. náhradu ve výši 66.000 US dolarů, je nutno to považovat za reparaci újmy vzniklé
jim v důsledku faktického odnětí vlastnického práva do dne vstupu Dohody v platnost, jak jejich nárok definuje
v čase její čl. 1 odst. 1 in fine. Tento jejich nárok se v čl. 2 Dohody označuje (v přítomném čase) jako otevřený
a nevypořádaný. Převzetím náhrady na základě Dohody bylo pouze vyloučeno, aby se oba jmenovaní mohli
ze stejného titulu úspěšně domáhat další reparace.“ Ústavní soud i ve stěžovatelem odkazovaném
rozhodnutí zopakoval své ustálené závěry, které formuloval k otázce důsledků mezivládních
dohod na restituční nároky oprávněných osob, tj. že tyto mají za následek ztrátu možnosti
vznášet restituční nároky jak přímo u českých orgánů (podle vnitrostátního práva), tak nepřímo
(prostřednictvím své vlády). V této souvislosti osoba zúčastněná na řízení odkazuje např.
na usnesení Ústavního soudu ze dne 15. března 2005, sp. zn. II. ÚS 20/05, v němž byl zaujat
závěr, podle něhož pokud byl nahrazen majetek stěžovateli nebo jeho právnímu předchůdci
podle mezivládní dohody mezi ČSSR a Kanadou, došlo tím k naplnění účelu sledovaného
restitučním právním předpisem. Tento závěr vyplývá i z další konstantní judikatury Ústavního
soudu. Pro úplnost osoba zúčastněná na řízení shrnuje závěry vyjádřené v usnesení Ústavního
soudu ze dne 11. března 2003, ve věci sp. zn. II. ÚS 575/2000, týkající se mimosoudních
rehabilitací, které jsou plně aplikovatelné i pro poměry restitučních nároků dle zákona
o majetkovém vyrovnání, neboť zákonodárce byl v obou případech veden stejným úmyslem
a sledoval stejný cíl (snahu zmírnit následky majetkových křivd). Napadený rozsudek krajského
soudu byl dle přesvědčení osoby zúčastněné na řízení vydán v souladu se zákonem; navrhuje
proto kasační stížnost zamítnout.
[13] Nejvyšší správní soud po konstatování včasnosti kasační stížnosti, jakož i splnění
ostatních podmínek řízení, přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu
a z důvodů, které stěžovatelka v kasační stížnosti uplatnila, současně zkoumal, zda napadený
rozsudek netrpí vadami, k nimž by byl povinen přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4
s. ř. s.).
[14] Kasační stížnost není důvodná.
[15] Nejvyšší správní soud především konstatuje, že kasační stížnost je mimořádným
opravným prostředkem, který směřuje k přezkoumání rozhodnutí krajského (městského) soudu.
Tímto směrem je proto nutné vést i argumentaci v ní obsaženou. Uvedení konkrétních kasačních
námitek nelze bez dalšího nahradit zopakováním námitek uplatněných v předchozích podáních,
konkr. v odvolání ve správním řízení, potažmo v žalobě v řízení před krajským soudem (srov.
např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2007, č. j. 8 Afs 55/2005 – 74).
Povinností stěžovatele je sdělit, z jakých důvodů závěry krajského soudu považuje za nezákonné,
nikoliv pouze s nimi vyjádřit obecný nesouhlas. Stěžovatele je třeba upozornit, že smyslem
soudního přezkumu není opakovat, co již bylo vyřčeno. Vzhledem k tomu, že kasační stížnost
tvoří v podstatě zopakování žalobních bodů bez jakékoliv relevantní reakce na argumentaci
krajského soudu, Nejvyšší správní soud pouze stručně shrne, co již ve svém rozsudku vyložil
krajský soud, a odůvodnění doplní o aspekty, které považuje za podstatné. Řízení o kasační
stížnosti je ovládáno zásadou dispoziční a Nejvyšší správní soud je tedy, vyjma případů taxativně
uvedených, uplatněnými důvody kasační stížnosti vázán. Obsah a kvalita kasační stížnosti
významně předurčují obsah a kvalitu rozhodnutí soudu, vč. rozsahu jeho přezkumné činnosti.
Soud není povinen ani oprávněn domýšlet argumenty za stěžovatele. Takovým postupem
by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by roli advokáta; k tomu srov. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2012, č. j. 1 Afs 57/2011 - 95, ze dne 22. 4. 2014,
č. j. 2 Ads 21/2014 - 20, ze dne 27. 10. 2010, č. j. 8 As 22/2009 - 99, ze dne 18. 6. 2008,
č. j. 7 Afs 39/2007 - 46, a ze dne 17. 12. 2008, č. j. 7 As 17/2008 - 60.
[16] Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje shodné námitky nezákonnosti rozhodnutí
žalovaného, potažmo krajského soudu jako ve svých předchozích podáních, tj. z důvodu: 1)
okolnosti, které správní orgán kvalifikoval jako důvod pro obnovu, údajně nelze podřadit pod
žádný z taxativně uvedených případů v §101 správního řádu, 2) plnění poskytnuté podle
mezinárodní smlouvy nelze považovat za náhradu ve smyslu §5 zákona o majetkovém
vyrovnání. I v tomto kontextu nelze přehlédnout, že se jedná o opakování argumentace užité již
v řízení před krajským soudem, se kterou se krajský soud ve svém rozsudku přezkoumatelným
způsobem náležitě vypořádal.
[17] Nejvyšší správní soud především považuje za nutné zdůraznit, že správní řízení o obnově
se dělí na dvě stádia, a to stádium, kdy se rozhoduje o tom, zda se k návrhu obnova řízení povolí
nebo se tato z úřední povinnosti nařídí, a stádium, kdy správní úřad v již obnoveném řízení vydá
nové rozhodnutí. V prvé fázi, tedy v řízení o povolení obnovy, správní orgán zkoumá toliko
podmínky její přípustnosti z pohledu zákonem stanovených podmínek. Vlastní meritum věci
správní orgán zkoumá až v druhé fázi, kdy je obnova řízení již povolena. V řízení o povolení
obnovy se správní orgán (potažmo krajský soud tedy nezabývá oprávněností jejích důvodů, které
se zkoumají až v obnoveném řízení. Z tohoto důvodu může i v obnoveném řízení rozhodnout
správní orgán stejně, jako v řízení původním, musí však toto rozhodnutí opřít o jiné důvody.
[18] Obnova řízení dle §100 odst. 1 písm. a) správního řádu je - na rozdíl od úpravy
přezkumného řízení dle §94 téhož zákona, určena k nápravě skutkových nesprávností. Pro nové
skutečnosti nebo důkazy se obnovuje správní řízení jen za předpokladu, že tyto vyšly najevo
po právní moci rozhodnutí a že je účastník v původním řízení buď vůbec neznal, nebo je bez své
viny nemohl uplatnit, např. proto, že listina nebo jiná věc potřebná k provedení důkazu byla
nedostupná. V řízení o žádosti o obnovu řízení dle §100 správního řádu je nutné posoudit, zda
účastník řízení, který žádost podal, poukazuje na skutečnosti nebo důkazy, které existovaly
v době původního řízení, ale v době původního řízení mu nebyly známy, a proto je nemohl
v původním řízení uplatnit. Posuzování jiných otázek v rámci řízení o žádosti o obnovu řízení
nepřichází v úvahu. Pojem dříve neznámé skutečnosti nebo důkazy, tak jak je má na mysli §100 odst. 1
písm. a) správního řádu, je přitom nutno chápat v objektivním smyslu, tedy jako skutečnosti či
důkazy, které účastník řízení znát nemohl a nemohl je v původním řízení uplatnit (srov. rozsudek
NSS ze dne 31. 1. 2011, sp. zn. 8 As 18/2010, též např. rozsudek NSS dne 16. 12. 2019,
sp. zn. 1 As 213/2020, či ze dne 16. 10. 2020, sp. zn. 5 As 117/2020).
[19] Nejvyšší správní soud konstatuje, že se krajský soud náležitě zabýval tvrzenými
skutkovými novotami, které osoba zúčastněná na řízení uplatnila, podrobně se zabýval
relevantností listin, na základě nichž žalovaný dovodil naplnění podmínky pro povolení obnovy
řízení. Správně dospěl přitom k závěru, že pro povolení obnovy řízení stačí byť jen
pravděpodobnost, že by mohlo dojít k jinému řešení otázky, jež byla předmětem rozhodování,
a to na základě skutečností či důkazů samotných, nebo ve spojení s již provedeným
dokazováním. Současně uvedl, že povolení obnovy řízení není možné v situaci, pokud by
se jednalo o takové skutečnosti nebo důkazy, které zjevně nemohou odůvodnit odlišné řešení
otázky, jež byla předmětem rozhodování. Nejvyšší správní soud shodně s krajským soudem
dospěl k závěru, že v daném případě se o takovou situaci nejednalo. Listiny, z nichž vyplývá,
že v minulosti došlo k určité formě odškodnění podle mezivládní smlouvy o vypořádání určitých
finančních a majetkových otázek dne 19. 12. 1974, uzavřené mezi ČSSR a Rakouskou republikou,
které osoba zúčastněná na řízení uplatnila, mohou případně odůvodňovat jiné řešení otázky, která
byla předmětem rozhodování, a to otázky nároku oprávněné osoby na vrácení, resp. odškodnění
majetku podle zákona o majetkovém vyrovnání.
[20] Pokud stěžovatel v kasační stížnosti opakovaně namítá nesplnění podmínek §101
správního řádu, Nejvyšší správní soud odkazuje na zcela vyčerpávající a případné odůvodnění
krajského soudu. Argumentace a citace §101 správního řádu, kterou stěžovatel v kasační stížnosti
předestírá, nepřináší nic, co by závěru krajského soudu relevantně oponovalo. Stěžovatel
na základě svých argumentů pouze dospívá k závěru, že nově najevo vyšlé skutečnosti a důkazy
odůvodňují jiné řešení otázky, jež byla předmětem rozhodování o nároku oprávněné osoby.
Rozhodoval-li žalovaný o splnění důvodů obnovy řízení, konkr. o tom, zda vyšly najevo důkazy
nebo skutečnosti, které účastník bez své viny neuplatnil v původním řízení, v jejichž světle může
být výsledek řízení pro něj příznivější, a zda tyto byly účastníkem namítány v rámci zákonem
stanovených lhůt, je argumentace stěžovatele o nesplnění podmínek pro vydání nového
rozhodnutí podle §101 správního řádu zcela lichá.
[21] Krajský soud stěžovateli zcela přiléhavě vysvětlil, že povolení obnovy řízení podle §100
správního řádu a nové rozhodnutí podle §101 správního řádu jsou dva zcela samostatné instituty,
pro jejichž uplatnění správní řád stanoví různé podmínky, přičemž tyto instituty nelze libovolně
zaměňovat. Správní řád v §102 sice obsahuje společná ustanovení, která se uplatní jak pro
obnovu řízení, tak v novém řízení podle §101, aplikace těchto ustanovení však v případě obnovy
řízení nastává až v její druhé fázi (v obnoveném řízení), nikoli v první fázi (řízení o povolení
či nařízení obnovy), která je předmětem tohoto soudního přezkumu.
[22] Jak již uvedl krajský soud, zákonná koncepce těchto institutů neponechává prostor pro
jejich záměnu. Zatímco institut obnovy řízení je mimořádným opravným prostředkem
(za předpokladu obnovy řízení na základě žádosti účastníka, jako tomu bylo v projednávané věci),
jehož smyslem je zjednání nápravy vydaných rozhodnutí, institut tzv. nového rozhodnutí podle
§101 správního řádu nepatří svým charakterem mezi opravné prostředky a jeho podstatou
je vydání tzv. nového rozhodnutí. Zatímco tedy v případě obnoveného řízení podle §100
správního řádu dochází ve druhé fázi (v obnoveném řízení) ke zrušení původního rozhodnutí
v tom rozsahu, v němž již ve světle nově zjištěných skutečností nadále nemůže obstát, nové
rozhodnutí ve věci podle §101 správního řádu zpravidla původní rozhodnutí neruší, a pouze
brání jeho vykonatelnosti nebo jiným právním účinkům. Nadto zákon taxativně vymezuje
podmínky, které jsou předpokladem uplatnění každého z nich odlišně.
[23] Co se týče argumentace stěžovatele judikaturou Ústavního soudu, která byla dle jeho
názoru použita nepřípadně, shoduje se Nejvyšší správní soud se závěry krajského soudu.
Co se týče zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, Federální shromáždění České
a Slovenské Federativní Republiky jej přijalo „ve snaze zmírnit následky některých majetkových a jiných
křivd, k nimž došlo v období let 1948 až 1989, vědomo si, že tyto křivdy tím méně pak různé nespravedlnosti
z období ještě vzdálenějších, včetně křivd na občanech německé a maďarské národnosti, nelze nikdy zcela napravit,
chtějíc však potvrdit svoji vůli, aby k podobným křivdám už nikdy nedocházelo.“ Nelze však pominout,
že rovněž zákon o majetkovém vyrovnání byl přijat ve snaze „zmírnit následky některých majetkových
a jiných křivd, které byly spáchány komunistickým režimem v období let 1948 až 1989, vypořádat majetkové
vztahy mezi státem a církvemi a náboženskými společnostmi jako předpoklad plné náboženské svobody a umožnit
tak obnovením majetkové základny církví a náboženských společností svobodné a nezávislé postavení církví
a náboženských společností, jejichž existenci a působení pokládá za nezbytný prvek demokratické společnosti.“
Není tedy rozumného důvodu, za situace, kdy deklarovaný účel zákona o majetkovém vyrovnání
je obdobný účelu zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, na otázku dřívějšího
dosažení účelu restitučního nároku podle zákona o majetkovém vyrovnání za použití mezivládní
náhradové dohody, nahlížet odlišně. Nejvyšší správní soud shledal závěr krajského soudu
podepřený judikaturnímu závěry, že zde existuje pravděpodobnost odlišného řešení otázky, která
je předmětem rozhodování, a jsou splněny podmínky pro povolení obnovy řízení podle §100
odst. 1 písm. a) správního řádu, správným.
[24] Nejvyšší správní soud závěrem podotýká, jak již uvedl krajský soud, že rozhodnutí
o povolení obnovy řízení má pouze procesní charakter a nejedná se o rozhodnutí o věci samé.
Vlastní dokazování a rozhodování o právech účastníků bude probíhat až v dalším řízení, které
bude následovat po povolení obnovy, až v této fázi řízení bude třeba postavit najisto (mimo jiné)
otázku, zda osoba uplatňující nárok dle zákona o majetkovém vyrovnání je totožná s osobou,
které byla v minulosti poskytnuta náhrada dle mezivládní dohody uzavřené mezi ČSSR
a Rakouskou republikou, popř. zda odebrání majetku v případě následného odškodnění dle této
mezivládní dohody lze podřadit pod některou ze skutečností vedoucích k majetkové křivdě
ve smyslu §5 zákona o majetkovém vyrovnání, resp. zda u majetku odškodněného podle
mezivládní dohody vzniká nárok na jeho vydání, popř. odškodnění podle zákona o majetkovém
vyrovnání. Stěžovatel bude mít v obnoveném řízení nepochybně možnost uplatnit všechny
argumenty týkající se věci samé, včetně možnosti návrhů na doplnění dokazování. V této fázi
řízení přitom není možné předjímat, zda v obnoveném řízení bude otázka, která byla předmětem
rozhodování, vyřešena odlišně, nebo zda bude rozhodnuto stejným způsobem jako v původním
řízení.
[25] Nejvyšší správní soud neshledal kasační námitky stěžovatele důvodné. Krajský soud
nepochybil v právním posouzení věci, svoji argumentaci opřel o platnou právní úpravu, přičemž
vycházel z relevantní judikatury, z jejíhož rámce nikterak nevybočil; své závěry srozumitelně
a přezkoumatelným způsobem odůvodnil. Nevyšší správní soud proto kasační stížnost podle
§110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[26] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 1 a 5 ve spojení
s §120 s. ř. s.; žalovaný, jemuž dle pravidla úspěchu ve věci právo na náhradu nákladů řízení
náleží, žádné náklady přesahující jeho běžnou správní činnost nevynaložil, proto mu soud
náhradu nákladů nepřiznal. Osoba zúčastněná na řízení má právo na náhradu nákladů řízení
pouze v případě, kdy jí soud uloží povinnost; tak tomu v projednávané věci nebylo.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. října 2020
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu