ECLI:CZ:NSS:2020:5.AZS.146.2018:43
sp. zn. 5 Azs 146/2018 - 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců
JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: X., zast. Mgr. Gabrielou
Kopuletou, advokátkou se sídlem Havlíčkova 1043/11, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2018, č. j. 4 Az 63/2016 - 48,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2018, č. j. 4 Az 63/2016 - 48,
se ve výrocích I. a II. ruší.
II. Rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 3. 10. 2016, č. j. OAM-1024/ZA-ZA14-HA08-
2015, se ruší a věc se v rací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalobci se náhrada nákladů řízení n ep ři zn áv á.
IV. Odměna a náhrada hotových výdajů advokátky, Mgr. Gabriely Kopuleté, se u rču j í
částkou 3400 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do šedesáti (60) dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
I.
Průběh dosavadního řízení
[1] Žalobou podanou k Městskému soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí
Ministerstva vnitra ze dne 3. 10. 2016, č. j. OAM-1024/ZA-ZA14-HA08-2015, jímž žalovaný
neudělil žalobci mezinárodní ochranu dle §12 až §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu,
v relevantním znění (dále jen „zákon o azylu“).
[2] K žádosti o udělení mezinárodní ochrany, podané dne 30. 11. 2015, žalobce, občan
Čínské lidové republiky, uvedl, že je čínské národnosti a křesťanského vyznání, je členem
katolické církve. Politicky nebyl v zemi původu aktivní. Je svobodný, oba rodiče momentálně
pobývají v ČR, otec Y, nar. X, má status azylanta, matka Z., nar. X, je žadatelkou o mezinárodní
ochranu. Neuvedl žádné zdravotní potíže. Vojenskou službu žalobce nevykonával, neboť
studoval. Má středoškolské vzdělání v oblasti grafického designu, přičemž jako student
dlouhodobě nepracoval. Proti žalobci nikdy nebylo vedeno trestní stíhání. Před opuštěním země
původu žil ve městě Changle (v české transkripci Čchang-le – pozn. NSS)v provincii Fujian (v
české transkripci Fu-ťien – pozn. NSS). Vlast opustil dne 15. 11. 2015, aby se znovu setkal se
svým otcem, kterého od dětství neviděl, a žil s ním v ČR. V období od 11. 6. do 16. 6. 2015
pobýval s matkou v Japonsku, nyní bydlí s otcem v Praze. V Číně se ničeho neobává, je pro něj
však důležité být se svým otcem a rodinou. Jiné důvody k opuštění země původu žalobce
neuvedl. Žádost o udělení mezinárodní ochrany podal, aby si zajistil dlouhodobé pobytové
oprávnění. Ve vlasti nezůstali žádní příbuzní, vůči nimž by žalobce měl nějaké závazky. O své
budoucnosti detailněji nepřemýšlel, rád by si však našel práci, která jej bude bavit.
[3] Při pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany žalobce doplnil, že před r. 2012
žili společně s matkou a prarodiči, když šel studovat, od prarodičů se odstěhovali. Od r. 2012
do r. 2014 žil s matkou, poté se přestěhoval k prarodičům z otcovy strany, neboť se s matkou
často hádali. V r. 2015 dokončil školu v Changle a poté vykonával krátkodobá zaměstnání
u agentury, která zajišťovala různé služby, např. nákupy s donáškou do domu. O vycestování
rozhodla především jeho matka. Žalobce se chce znovu setkat se svým otcem, kterého neviděl
více než deset let, asi od svých šesti nebo sedmi let, neboť otec opustil Čínu z důvodů, které
žalobci nejsou známy. Dále žalobce krátce popsal vzpomínku, kterou na svého otce má z dětství,
a uvedl, že před odjezdem otce žili v jedné domácnosti s rodiči a prarodiči, jeho otec měl obchod
a prarodiče pohostinství. V minulosti se již několikrát s matkou marně pokoušeli za otcem do ČR
přijet. Žalobce neví, jak byla zajištěna jeho cesta do ČR, ani proč předchozí pokusy o vycestování
selhaly, neboť vše zařizovala jeho matka. V červnu 2015 byl s matkou na poznávacím zájezdu
v Japonsku. S otcem byl v občasném telefonickém kontaktu, v posledních dvou letech před
odjezdem jej kontaktoval častěji, cca jednou měsíčně, neboť si pořídili mobilní telefony.
[4] Vedle výpovědí žalobce vyšel žalovaný při posouzení žádosti z informací z Cizineckého
informačního systému, dále z překladu výňatků Zprávy Ministerstva zahraničí USA o dodržování
lidských práv za rok 2015 - Čína ze dne 13. 4. 2016, z překladů výňatků Výroční zprávy Human
Rights Watch 2016 – Čína ze dne 27. 1. 2016, z překladu Zprávy Freedom House Svoboda
ve světě 2016 – Čína ze dne 27. 1. 2016, z překladu kapitoly IV (Prioritní země – Čína) Zprávy
Ministerstva zahraničí Spojeného království o stavu lidských práv a demokracii za rok 2015
ze dne 21. 4. 2016, z překladu Výroční zprávy Amnesty International 2015/2016 – Stav lidských
práv ve světě – Čína ze dne 24. 2. 2016 a z rozhodných materiálů ze správního spisu otce žalobce
vedeného žalovaným pod č. j. OAM-2659/VL-10-2003.
[5] Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že na straně žalobce nebyly dány
důvody pro udělení azylu podle §12 písm. a) zákona o azylu, neboť žalobce neuvedl žádné
skutečnosti, které by svědčily o tom, že ve vlasti vyvíjel činnost směřující k uplatňování
politických práv a svobod, za kterou by byl azylově relevantním způsobem pronásledován.
Žalobce vypověděl, že ve vlasti nebyl členem žádné politické strany, ani jiné organizace,
ani se neúčastnil žádných aktivit politického charakteru a nijak se veřejně neangažoval. Žalovaný
rovněž nedospěl k závěru, že by žalobce ve vlasti mohl pociťovat odůvodněný strach
z pronásledování z důvodů uvedených v §12 písm. b) zákona o azylu, neboť se o žádných
takových potížích ani nezmínil. Uvedl, že do ČR přicestoval za svým otcem a o mezinárodní
ochranu požádal, aby získal oficiální pobytové oprávnění dlouhodobějšího charakteru. V případě
návratu do vlasti nemá z ničeho obavy. Legalizace pobytu na území ČR není relevantním
důvodem pro udělení azylu dle §12 písm. b) zákona o azylu. Na podporu uvedeného
závěru žalovaný odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs
37/2003 - 47, a ze dne 24. 2. 2005, č. j. 7 Azs 187/2004 – 94 (všechna zde uvedená rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz), a uzavřel, že v předmětné věci
nebyly naplněny ani podmínky pro udělení azylu dle §12 písm. b) zákona o azylu.
[6] Dále správní orgán konstatoval, že nejsou naplněny ani podmínky pro udělení azylu podle
§13 zákona o azylu, neboť žalobce sice je dle ověřovací listiny o rodném listě Notářství města
Changle ze dne 11. 9. 2008 synem U., kterému byl v ČR udělen azyl podle §12 písm. b) zákona o
azylu, jedná se však o syna, který byl již v době podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany
zletilý, neboť mu bylo devatenáct let, a tedy nesplňuje podmínku §13 odst. 2 zákona o azylu.
Nadto žalovaný dodal, že se nejedná ani o případ hodný zvláštního zřetele, neboť z výpovědi
žalobce vyplynulo, že jej otec opustil v dětském věku, osobně se neviděli více než 10 let, žalobce
nemá informace o tom, že by otec přispíval na jeho výchovu a výživu, a kromě telefonátů spolu
nebyli v pravidelném či blízkém kontaktu. Svůj závěr žalovaný opřel též o rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 16. 3. 2004, č. j. 2 Azs 70/2003 – 59.
[7] Žalovaný dále vyloučil rovněž naplnění podmínek pro udělení azylu dle §14 zákona
o azylu, neboť s ohledem na rodinnou, sociální a ekonomickou situaci žalobce, který je dospělou,
plně právně způsobilou, práceschopnou osobou v dobrém zdravotním stavu, nebyly shledány
důvody hodné zvláštního zřetele, které by odůvodňovaly udělení humanitárního azylu.
[8] Když žalovaný u žalobce vyloučil možnost udělení azylu jako vyšší formy mezinárodní
ochrany, zabýval se možností udělení doplňkové ochrany dle §14a zákona o azylu, přičemž
shledal, že žalobce neuvedl žádné skutečnosti, které by svědčily o tom, že mu v případě návratu
do vlasti hrozí vážná újma spočívající v uložení či vykonání trestu smrti, a ani žalovaný
takové skutečnosti nenalezl. Stejně tak nebyly zjištěny ani skutečnosti, které by svědčily o tom,
že by žalobci ve vlasti hrozilo nebezpečí mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení nebo
trestání. Žalobce ve vlasti neměl žádné potíže, ani se ničeho neobává, nikdy nebyl terčem zájmu
čínských státních orgánů, neboť se nijak veřejně ani politicky neangažoval a nemá tedy důvod
se domnívat, že by se terčem stal po návratu do země původu. V zemi původu neprobíhá ani
žádný ozbrojený konflikt, který by mohl u žalobce založit skutečné nebezpečí vážné újmy dle
§14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu. Vycestování žalobce není ani v rozporu s mezinárodními
závazky České republiky.
[9] S odkazem na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 1. 2009, č. j. 2 Azs 66/2008
– 52, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 11. 2008, č. j. 5 Azs 46/2008 – 71,
žalovaný dodal, že neudělení mezinárodní ochrany žadateli za situace, kdy pro její udělení
nesplňuje zákonné podmínky, nevylučuje samo o sobě pobyt žadatele na území ČR, jsou-li
k tomu dány rodinné důvody. Tuto otázku je však třeba řešit dle zákona č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o pobytu cizinců“). Rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany tedy zpravidla nemůže být samo
o sobě v rozporu s právem žadatele na respektování jeho soukromého a rodinného života.
[10] Závěrem žalovaný konstatoval, že v předmětném případě nejsou naplněny ani podmínky
pro přiznání doplňkové ochrany podle §14b zákona o azylu, neboť nebylo zjištěno, že by byla
v ČR udělena doplňková ochrana některému z rodinných příslušníků žalobce ve smyslu tohoto
ustanovení.
[11] Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce žalobou podanou k Městskému soudu
v Praze, který ji výrokem I. svého rozsudku zamítl jako nedůvodnou, výrokem II. rozhodl o tom,
že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a výrokem III. přiznal odměnu
a náhradu hotových výdajů ustanovené zástupkyni žalobce.
[12] K důvodu udělení azylu dle §12 písm. b) zákona o azylu městský soud s odkazem
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 3. 2008, č. j. 4 Azs 103/2007 – 63, uvedl,
že nebylo třeba, aby se žalovaný detailně zabýval situací v zemi původu, neboť žalobce ve své
žádosti tvrdil, že vlast opustil pouze, aby se znovu viděl s otcem, a jiné důvody k odjezdu neměl;
v Číně se ničeho nebojí, přičemž o mezinárodní ochranu zažádal, aby získal dlouhodobější
pobytové oprávnění. Pokud měl žalobce i jiné důvody k žádosti o mezinárodní ochranu, neunesl
v tomto ohledu břemeno tvrzení, ba naopak žalovaného opakovaně ubezpečoval, že zde žádné
jiné důvody nejsou. Případný výslech rodičů, který navíc žalobce navrhl jako důkaz až v žalobě,
by byl ve vztahu k jedinému uvedenému tvrzení žalobce zcela zjevně nadbytečný. Ohledně svého
pronásledování je žalobce i v žalobě podle městského soudu nanejvýš obecný a brojí převážně
proti procesním a formálním aspektům žalobou napadeného rozhodnutí. Závěr o nemožnosti
aplikovat na předmětný případ §12 písm. b) zákona o azylu je tedy zcela správný.
[13] Žalobci nemohl být udělen ani azyl dle §13 zákona o azylu, neboť již v době podání
žádosti o udělení mezinárodní ochrany byl starší osmnácti let, narodil se dne X a do ČR dorazil až
dne 16. 11. 2015, tedy ve věku 18 let a 9 měsíců.
[14] Dále se městský soud zabýval důvody pro udělení humanitárního azylu dle §14 zákona
o azylu, přičemž s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2003,
č. j. 3 Azs 12/2003 – 38, zdůraznil, že o udělení humanitárního azylu rozhoduje správní orgán
na základě správního uvážení a žadatel na něj nemá právní nárok. Správní uvážení se přitom
aplikuje pouze v případech hodných zvláštního zřetele. Městský soud se ztotožnil se závěrem
žalovaného, podle něhož není předmětný případ hoden zvláštního zřetele, a k bližšímu objasnění
neurčitého právního pojmu „případ hodný zvláštního zřetele“ odkázal na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 – 55. Situace v zemi původu pod uvedený
pojem nespadá, neboť z informací o zemi původu obsažených ve správním spisu nevyplývá,
že by se Čína nacházela ve stavu humanitární katastrofy. Žalobce je přitom zdráv, v produktivním
věku a neuvedl žádný důvod, který by naznačoval, že jeho případ je hoden zvláštního zřetele;
existence rodinných vazeb není takovou okolností. Vzhledem k uvedenému dal městský soud
zapravdu žalovanému, podle něhož nebylo udělení humanitárního azylu v předmětné věci
na místě.
[15] K obecné námitce chybného posouzení důvodů pro udělení doplňkové ochrany
ve smyslu §14a zákona o azylu městský soud uvedl, že skutkový stav byl řádně a objektivně
zjištěn, přičemž žalovaný posoudil všechny „alternativy“ tohoto typu mezinárodní ochrany
ve vztahu k tvrzením, která žalobce uvedl v azylovém řízení. Nad rámec tvrzení žalobce se pak
žalovaný zabýval tím, zda se žalobce ve vlasti veřejně angažoval a zda byl terčem zájmu státních
orgánů.
[16] K obecné námitce nesprávného hodnocení důkazů žalovaným městský soud uvedl,
že žalobce tuto námitku nijak nekonkretizoval, a uzavřel, že žalovaný dostál všem standardům
dokazování, důkazy hodnotil objektivně a nepřehlížel celkové souvislosti.
[17] Městský soud tak neshledal deficity ani v postupu žalovaného, ani v žalobou napadeném
rozhodnutí. Žalovaný dostatečně zjistil skutkový stav a své rozhodnutí uspokojivým způsobem
odůvodnil, přičemž přijaté řešení odpovídalo okolnostem daného případu. V žádném případě
tedy podle městského soudu nedošlo k porušení §2 odst. 1, §3 ve spojení s §2 odst. 4, §50
odst. 2, 3 a 4, §52 ani §68 odst. 3 správního řádu ani jiných právních předpisů.
II.
Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[18] Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost
z důvodů, které podřadil pod §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[19] Stěžovatel nepopírá, že jediným jím tvrzeným azylovým důvodem byla cesta za otcem
a touha se s ním setkat. Tento důvod je však podle stěžovatele podřaditelný jak pod §12 písm. b)
zákona o azylu („udělení azylu z důvodu příslušnosti k sociální skupině rodinných příslušníků azylantů“), tak
zejména pod §14 téhož zákona.
[20] Stěžovatel dále namítá, že žalovaný řádně nezjistil skutkový stav a nepřihlédl ke všem
okolnostem, v důsledku čehož nesprávně rozhodl o tom, že stěžovatel nesplňuje podmínky pro
udělení určité formy mezinárodní ochrany, zejména pak humanitárního azylu či doplňkové
ochrany. Konkrétně stěžovatel uvádí, že ačkoliv žalovaný v napadeném rozhodnutí odkazuje
na materiály ze spisu stěžovatelova otce k jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany,
ze seznamu spisového materiálu nevyplývá, že by byl uvedený spis součástí spisového materiálu
v předmětné věci. Pokud by stěžovatel, resp. jeho právní zástupkyně, sami neznali rodinnou
historii, nevěděli by z obsahu správního spisu, kdy a z jakého důvodu byl otci stěžovatele udělen
azyl na území ČR. Obdobně ve správním spise chybí i rozhodné materiály ze správního spisu
matky stěžovatele.
[21] S odkazem na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 1. 2012, č. j. 6 Azs 35/2011
– 47, stěžovatel namítá, že v některých případech může ochrana práva na respektování
soukromého a rodinného života představovat důvod pro udělení doplňkové ochrany.
Dle judikatury Nejvyššího správního soudu je správní orgán povinen rozlišovat, zda má žadatel
po případném vycestování do země původu možnost získat jiný typ pobytového oprávnění v ČR,
pouze v takovém případě nebude samotná možnost vycestování představovat nepřiměřený zásah
do jeho soukromého a rodinného života.
[22] Pokud měl žalovaný pochybnost o „účelovosti“, důvodnosti a věrohodnosti
předmětné žádosti o mezinárodní ochranu, měl zopakovat pohovor se stěžovatelem a zaměřit
se na potvrzení, či vyvrácení předmětných závěrů, ideálně pak provést rovněž výslech ostatních
členů rodiny.
[23] Stěžovatel namítá nedostatečné hodnocení podmínek pro udělení doplňkové ochrany,
zejména zdali možnost usilovat po návratu do vlasti o oprávnění k pobytu není pouze teoretická
a zda by stěžovateli, jakožto neúspěšnému žadateli o mezinárodní ochranu, nehrozilo nebezpečí
vážné újmy.
[24] Městský soud nepřihlédl k návrhům stěžovatele na doplnění dokazování, konkrétně
o správní spis vedený ve věci žádosti matky a otce stěžovatele, stejně jako návrh na provedení
jejich výslechu, přičemž z odůvodnění rozhodnutí městského soudu ani není zřejmé, jak se soud
s uvedeným návrhem vypořádal.
[25] Stěžovatel je přesvědčen, že v rámci řízení před správním orgánem i městským soudem
uvedl veškeré rozhodné skutečnosti, které mu byly známy. Konkrétní okolnosti odchodu otce
mu známy nejsou, neboť byl v předmětné době dítětem, a jeho matka jej o důvodech odchodu
otce neinformovala, protože se jej snažila chránit. Jeho matka se pokoušela o vycestování
ze země opakovaně, bohužel vždy neúspěšně. S otcem telefonicky komunikovali pouze jednou
ročně, protože oba jeho rodiče se obávali, že telefonáty jsou monitorovány a častější kontakty
by mohly prohloubit pronásledování jejich křesťanské rodiny ze strany státních orgánů. S otcem
se tedy vzhledem k jeho postavení uprchlíka v ČR nemohli vzájemně navštěvovat, byť jim
to správní orgán vytýká. Není tedy pravdou, že stěžovatel neuvedl žádné konkrétní obavy, ani
nekonkretizoval, jak se projevovalo pronásledování jeho rodiny ze strany státu ve vztahu k němu.
Stěžovatel v mnohém odkazoval na výpověď matky ve snaze prokázat věrohodnost jím
uvedených důvodů, žalovaný však jeho tvrzení neprošetřil, ani neposoudil všechny relevantní
skutečnosti, včetně informací o zemi původu. Městský soud uvedenou argumentaci dostatečně
nevypořádal a nepřezkoumal, zda žalovaný dostatečně zjistil skutkový stav.
[26] Stěžovatel má za to, že žalovaný i městský soud měli vycházet z důvodů, které stěžovatele
a jeho matku vedly k odchodu z vlasti, zejména z rodinných souvislostí a postojů rodičů
stěžovatele k tomu, že jim v důsledku pronásledování rodiny nebylo umožněno žít společně,
a po letech, když se jim to konečně podařilo, hrozí, že budou opět rozděleni. K uvedenému měl
žalovaný přihlédnout při posuzování možnosti udělení humanitárního azylu i doplňkové ochrany.
[27] Z uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek
městského soudu i rozhodnutí žalovaného a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
[28] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti pouze uvedl, že trvá na správnosti
a řádném odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí, a dále odkázal na své vyjádření k žalobě
a na rozsudek městského soudu, s nímž se ztotožnil. Závěrem shrnul, že stěžovatel nebyl ve vlasti
pronásledován ve smyslu §12 zákona o azylu, ani mu pronásledování nehrozí, stejně jako
mu v případě návratu do vlasti nehrozí nebezpečí vážné újmy ve smyslu §14a zákona o azylu.
Kasační námitky jsou v podstatě pouhou polemikou s právními názory žalovaného a městského
soudu. Vzhledem k uvedenému žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl.
III.
Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[29] Nejvyšší správní soud přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku městského soudu (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána oprávněnou osobou,
neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí městského soudu vzešlo
(§102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[30] Nejvyšší správní soud se dále ve smyslu §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační
stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu
tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Výklad
zákonného pojmu „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, provedl Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS. O přijatelnou kasační stížnost se podle
tohoto usnesení může jednat v následujících typových případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny
judikaturou Nejvyššího správního soudu.
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně.
Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího
správního soudu.
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší
správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité
právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně právního
postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především
tehdy, pokud: a) krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní
judikaturu, a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování bude docházet i v budoucnu, b)
krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
[31] Stěžovatel v tomto případě namítá zásadní pochybení městského soudu (zejména
ve vztahu k nesprávnému či nedostatečnému zjištění skutkového stavu a nedostatečnému
posouzení možných důvodů pro udělení mezinárodní ochrany), která by mohla mít dopad
do jeho hmotně právního postavení a která navíc nelze z hlediska posouzení přijatelnosti kasační
stížnosti prima facie vyloučit. Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že kasační stížnosti
je přijatelná.
[32] Nejvyšší správní soud dále přistoupil k posouzení kasační stížnosti v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí městského soudu
netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.),
a dospěl k závěru, že kasační stížnost je v dále vymezeném rozsahu důvodná.
[33] Na úvod Nejvyšší správní soud připomíná, že zákon o azylu transponuje, resp. měl
již k datu rozhodnutí žalovaného transponovat, do českého právního řádu mj. směrnici
2011/95/EU o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní
příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo
osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytované ochrany (přepracované
znění) (dále jen „kvalifikační směrnice“) (dále jen „procedurální směrnice“), a směrnici
2013/32/EU o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany
(přepracované znění), a proto je třeba při výkladu zákona o azylu respektovat zásadu jeho
eurokonformního výkladu (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 8. 2008,
č. j. 2 Azs 45/2008 - 67, publ. pod č. 1713/2008 Sb. NSS), případně použít ve prospěch žadatele
o mezinárodní ochranu přímo ustanovení příslušné směrnice tam, kde vnitrostátní transpozice
v daném období absentovala či bohužel stále absentuje.
[34] Z §28 odst. 1 zákona o azylu vyplývá, že mezinárodní ochranu lze udělit ve formě azylu
nebo doplňkové ochrany; shledá-li žalovaný při svém rozhodování, že jsou naplněny důvody pro
udělení azylu podle §12, §13 nebo §14 téhož zákona, udělí azyl přednostně. Pokud správní
orgán dospěje k závěru, že nebyly naplněny důvody pro udělení azylu jako vyšší formy
mezinárodní ochrany, v souladu se zákonem posoudí, zda cizinec nesplňuje důvody k udělení
doplňkové ochrany.
[35] Podle §12 písm. a) zákona o azylu se cizinci azyl udělí, pokud je pronásledován
za uplatňování politických práv a svobod. V případě udělení azylu dle §12 písm. b) zákona
o azylu je podmínkou, že cizinec má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví,
náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých
politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě, že je osobou bez státního
občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.
[36] Proti posouzení důvodů pro udělení azylu dle §12 písm. a) zákona o azylu
stěžovatel žádným způsobem nebrojil, ani netvrdil, že by uplatňoval svá politická práva a svobody
a že by na základě toho docházelo k jeho pronásledování. Naopak uvedl, že se necítí být
pronásledován za uplatňování svých politických práv a svobod. Ve vlasti nikdy nebyl politicky
aktivní. Nic tedy nenasvědčuje tomu, že by v předmětném případě existovaly důvody pro udělení
azylu podle §12 písm. a) zákona o azylu.
[37] Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 5 Azs 36/2008 –
119, musí žadatel pro vznik nároku na azyl podle §12 písm. b) zákona o azylu kumulativně splnit
následující prvky definice uprchlíka: „(1) Musí se nacházet mimo zemi svého původu (tato podmínka není
explicitně v zákoně o azylu stanovena, neboť se presumuje z povahy věci); (2) musí mít odůvodněný strach (…);
(3) jemu hrozící újma musí dosahovat intenzity pronásledování (…); (4) ochrana v zemi původu selhala (…);
(5) musí být pronásledován z azylově relevantních důvodů (…); a (6) nesmí se na něj vztahovat vylučující
klauzule (viz §15 zákona o azylu).“
[38] Výpovědi stěžovatele v průběhu správního řízení i jeho následná tvrzení v žalobě
i v kasační stížnosti byly nejednoznačné v tom smyslu, že na jedné straně uváděl, že jediným jeho
azylovým důvodem je touha setkat se se svým otcem, na straně druhé odkazoval na výpověď své
matky v rámci řízení o její žádosti o udělení mezinárodní ochrany a na okolnosti udělení azylu
jeho otci, z čehož by naopak jistou obavu z pronásledování z azylově relevantních důvodů,
konkrétně z důvodu náboženství vyznávaného rodinou stěžovatele, bylo možné dovodit. Pokud
však stěžovatel v kasační stížnosti namítal, že snaha setkat se s otcem sama o sobě naplňuje
zákonné podmínky pro udělení azylu podle §12 písm. b) zákona o azylu, jak byly uvedeny výše,
nelze této jeho argumentaci přisvědčit. Zájem na ochraně soukromého a rodinného života
azylanta a jeho rodiny může být sám o sobě důvodem k udělení azylu pouze v případech
vymezených v §13 zákona o azylu.
[39] Na druhou stranu je však třeba, pokud jde o posouzení možných důvodů pro udělení
azylu dle §12 písm. b) zákona o azylu (a rovněž doplňkové ochrany dle §14a odst. 1 a 2 zákona
o azylu), odkázat na rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) ze dne
23. 3. 2016 ve věci F. G. proti Švédsku, stížnost č. 43611/11, podle něhož je v zásadě na žadateli
o mezinárodní ochranu, aby předložil tvrzení a důkazy, které prokazují existenci závažných
důvodů domnívat se, že by v případě vycestování do země původu byl vystaven skutečnému
nebezpečí špatného zacházení v rozporu s články 2 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod. U žádosti o mezinárodní ochranu založené na obecném nebezpečí, které
je všeobecně známé z široké škály zdrojů, je však povinností smluvních stran Úmluvy vyplývající
z článků 2 a 3 Úmluvy takové nebezpečí posoudit z úřední povinnosti (viz též např. rozsudek
velkého senátu ESLP ze dne 23. 2. 2012 ve věci Hirsi Jamaa a další proti Itálii, stížnost č. 27765/09,
body 131 – 133, nebo rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 21. 1. 2011 ve věci M. S. S. proti
Belgii a Řecku, stížnost č. 30696/09, bod 366). V případě žádosti o mezinárodní ochranu založené
na individuálním nebezpečí, které hrozí přímo žadateli, je naproti tomu na něm, aby takové
nebezpečí tvrdil. V případě, že se žadatel rozhodne konkrétní azylový důvod úmyslně nezmínit,
ať už by šlo o politické nebo náboženské přesvědčení, sexuální orientaci či jiný důvod, nelze
od dotčeného státu očekávat, že takový důvod odhalí sám. Přesto vzhledem k absolutní povaze
práv zaručených články 2 a 3 Úmluvy a zranitelné pozici žadatelů o mezinárodní ochranu, jestliže
je stát informován o skutečnostech týkajících se konkrétní osoby, které ji mohou vystavit
nebezpečí špatného zacházení po návratu do země původu, je jeho povinností vyplývající
z uvedených ustanovení Úmluvy takové nebezpečí zohlednit z úřední povinnosti. To platí
zejména v situacích, kdy vnitrostátní orgány byly informovány o skutečnosti, že žadatel
o mezinárodní ochranu může být členem skupiny osob systematicky vystavené špatnému
zacházení, přičemž jsou zde závažné důvody domnívat se, že k takovému zacházení s příslušnou
skupinou osob v zemi původu dochází, a že žadatel je jejím členem.
[40] V obecné rovině by tedy bylo pochopitelné, pokud by za situace, kdy stěžovatel
opakovaně ujistil žalovaného o tom, že v minulosti nebyl v zemi původu terčem pronásledování
a že se v případě návratu do vlasti ničeho neobává, se žalovaný podrobněji nezabýval jeho
možným pronásledováním z důvodu jeho křesťanského vyznání. Předmětný případ je však
specifický tím, že otci stěžovatele již byl Českou republikou v roce 2006 udělen azyl dle §12
písm. b) zákona o azylu proto, že byl shledán jeho odůvodněný strach z pronásledování z důvodu
jeho náboženského vyznání. Vzhledem k tomu, že syn stěžovatele je rovněž křesťanského
(katolického) vyznání, bylo na místě, aby se žalovaný zabýval tím, zda důvody, pro které byl azyl
udělen otci stěžovatele, nejsou dány i u stěžovatele samotného, a popřípadě objasnil, v čem
je situace stěžovatele odlišná od situace jeho otce. Samotná skutečnost, že stěžovatel je téhož
náboženského vyznání jako jeho otec, samozřejmě nutně neznamená, že mu hrozí v zemi původu
rovněž pronásledování z téhož azylově relevantního důvodu, takové nebezpečí však nelze bez
dalšího vyloučit a žalovaný se jím proto měl řádně zabývat a vysvětlit, proč stěžovatel, na rozdíl
od svého otce, odůvodněný strach z pronásledování mít nemůže.
[41] Nejvyššímu správnímu soudu je přitom z jeho úřední činnosti, konkrétně ze spisu
sp. zn. 7 Azs 83/2019 vedeného ve věci kasační stížnosti matky stěžovatele, známo,
že rozhodnutí ze dne 27. 6. 2006, č. j. OAM-2659/VL-10-HA08-2003, jímž byl otci stěžovatele
udělen azyl, je odůvodněno natolik obecně, že z něj konkrétní důvody a okolnosti jeho případu
nejsou seznatelné. Za takové situace je s odstupem let samozřejmě složité odlišit, zda se důvody,
pro něž byl otci stěžovatele udělen azyl, týkají rovněž stěžovatele samotného. Nelze však klást
k tíži stěžovatele, že žalovaný v případech, kdy žadateli udělí mezinárodní ochranu, přistupuje
k odůvodnění svých rozhodnutí natolik laxně, že konkrétní důvody vyhovění jeho žádosti nejsou
z těchto rozhodnutí zřejmé.
[42] Přesto žalovaný v rozhodnutí o udělení azylu otci stěžovatele uvedl alespoň to, že v jeho
případě shledal pronásledování z náboženských důvodů. Dále se v souvislosti s naplněním
podmínek §12 písm. b) zákona o azylu zmínil o obavě o život otce stěžovatele. Z pohovoru
s matkou stěžovatele, který provedl žalovaný v řízení o její žádosti, vyplývají některá další tvrzení
ohledně pronásledování otce stěžovatele z důvodu praktikování jeho náboženského vyznání
v minulosti, stejně jako možné důvody pronásledování jeho rodiny, tedy matky stěžovatele
a případně i stěžovatele samotného v budoucnu. Vedle tvrzených ústrků ze strany státních orgánů
v zemi původu, pokud jde o uznání církevního sňatku otce a matky stěžovatele, které byly
předmětem posuzování žalovaného ve věci žádosti matky stěžovatele o udělení mezinárodní
ochrany, matka stěžovatele dále vypověděla, že otec stěžovatele „odjel do ČR až po dlouhé době, kdy
čelil různým problémům ze strany vlády ohledně své víry. Dokonce kostel, ve kterém pomáhal, byl oficiálně
zrušen“. Podle matky stěžovatele měl otec stěžovatele dlouhou dobu určité postavení v rámci
čínské katolické církve, poté se stal i vedoucím určité skupiny, takže jeho situace byla obtížnější,
měl kvůli tomu problémy s vládou. To by mohlo jeho situaci odlišovat od situace ostatních
řadových katolíků v ČLR (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2008,
č. j. 5 Azs 66/2008 - 70, publ. pod č. 1749/2009 Sb. NSS), na straně druhé není ani bez dalšího
vyloučeno, že by z tohoto důvodu mohly čelit zvýšenému nebezpečí pronásledování i stěžovatel
a jeho matka.
[43] Matka stěžovatele v této souvislosti během pohovoru dále vypověděla, že byla při
vyřizování dokladů ohledně sňatku s otcem stěžovatele čínskými úřady zadržována, neboť
vyžadovaly, aby se přišel ohlásit i otec stěžovatele. Podle matky stěžovatele byli úřady sledováni,
protože jsou křesťané. Dohled nad členy křesťanské obce v Číně je dle její výpovědi mimořádně
silný. I telefonické spojení je nebezpečné, neboť se dá vše vysledovat. I z toho důvodu otec
stěžovatele dle vyjádření jeho matky rodině volal vždy pouze na Nový rok.
[44] Na jedné straně tedy stěžovatel konkrétně neuvedl nic, co by nasvědčovalo jeho tvrzení,
že je v Číně možné definovat specifickou sociální skupinu (resp. společenskou vrstvu) rodinných
příslušníků azylantů (uprchlíků), která by byla charakterizována znaky uvedenými v čl. 10 odst. 1
písm. d) kvalifikační směrnice, na straně druhé odůvodněnost strachu z pronásledování
z náboženských důvodů, byť ho stěžovatel ve své výpovědi, jak již bylo konstatováno, přímo
nezdůraznil, bez hlubší analýzy alespoň těch informací o zemi původu, které žalovaný shromáždil
ve správním spisu, jakož i výpovědi nejen stěžovatele, ale i jeho matky, a dále spisového materiálu
týkajícího se udělení azylu otci stěžovatele, vyloučit nelze. Žalovaný i městský soud měli v této
otázce přihlédnout k tomu, že stěžovatel požádal v ČR o udělení mezinárodní ochrany a v rámci
pohovoru vypovídal sice již jako zletilá osoba, nicméně ve věku velmi blízkém nezletilosti
(viz dále), takže je nepravděpodobné, že by se již během svého dětství stal přímým terčem
pronásledování ze strany čínských úřadů, což však opět samo o sobě nevylučuje možnost
jeho pronásledování z náboženských důvodů v budoucnu, v dospělém věku. Nevěrohodné
se prozatím nejeví ani jeho tvrzení, že mu jeho matka vzhledem k jeho nízkému věku nesdělila
skutečné důvody, proč musel jeho otec z Číny uprchnout a jakému nebezpečí případně jejich
rodina v zemi původu čelí.
[45] V této souvislosti musí Nejvyšší správní soud opět zdůraznit prospektivnost rozhodování
o obou základních formách mezinárodní ochrany, jak již učinil v mnoha svých rozhodnutích,
např. v rozsudku ze dne 29. 8. 2019, č. j. 9 Azs 39/2019 – 77, publ. pod č. 3924/2019 Sb. NSS
(týkajícím se rovněž čínských křesťanů, byť jiné křesťanské církve, než jsou čínští katolíci),
Nejvyšší správní soud konstatoval:
„Je ovšem třeba zdůraznit, že podle setrvalé judikatury Nejvyššího správního soudu má posuzování
odůvodněných obav z pronásledování prospektivní povahu, takže není zcela nezbytné, aby žadatel o mezinárodní
ochranu v minulosti již konkrétní akt pronásledování utrpěl. Například v rozsudku ze dne 24. 8. 2017,
čj. 1 Azs 227/2017-33, Nejvyšší správní soud připomněl, že „řízení o mezinárodní ochraně je specifické
prospektivním rozhodováním, což znamená, že se posuzuje riziko hrozící žadateli v budoucnu. Pouhá skutečnost,
že tedy stěžovatel dosud nebyl násilí […] podroben, neznamená, že mu takové nebezpečí nehrozí.“ […]
Skutečnost, že minulé pronásledování je pouze indicií pro odůvodněné obavy z pronásledování
do budoucna, avšak nikoli nutnou podmínkou, plyne ostatně i z čl. 4 odst. 4 kvalifikační směrnice: „Skutečnost,
že žadatel již byl pronásledován nebo utrpěl vážnou újmu nebo byl vystaven přímým hrozbám pronásledování nebo
způsobení vážné újmy, je závažným ukazatelem odůvodněnosti obav žadatele z pronásledování nebo reálného
nebezpečí utrpění vážné újmy, neexistují-li závažné důvody domnívat se, že pronásledování nebo způsobení vážné
újmy se již nebude opakovat.“ Prospektivnost posuzování odůvodněnosti obav z pronásledování založil
na citovaném ustanovení Nejvyšší správní soud např. v rozsudku ze dne 25. 4. 2019, čj. 5 Azs 207/2017-36:
„Posuzování odůvodněnosti strachu z pronásledování je úzce spjato s dalšími kritérii, jelikož, jak Nejvyšší správní
soud opakovaně judikoval, posouzení podmínek pro udělení azylu dle §12 písm. b) zákona o azylu je postaveno
na potencialitě pronásledování v budoucnu po případném návratu žadatele do země původu, jedná se tedy, obdobně
jako u posuzování skutečného nebezpečí vážné újmy pro účely doplňkové ochrany, o prospektivní rozhodování (viz
např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2008, č. j. 4 Azs 47/2007-60, či ze dne 9. 6. 2008,
č. j. 5 Azs 18/2008-83). Samotný §12 písm. b) zákona o azylu pracuje s pojmem strachu jako subjektivním
prvkem a s odůvodněností strachu z pronásledování jako prvkem objektivním, nestanoví však podmínku
faktického pronásledování v minulosti, ačkoliv předchozí pronásledování žadatele je závažným ukazatelem
odůvodněnosti strachu žadatele z pronásledování (viz čl. 4 odst. 4 kvalifikační směrnice). Z tohoto důvodu nelze
vyloučit, že žadatel bude mít odůvodněný strach z pronásledování i v případech, kdy k němu v minulosti
nedocházelo (obdobné závěry vyplývají z čl. 4 odst. 4 kvalifikační směrnice i pro skutečné nebezpečí vážné újmy
jakožto nezbytné podmínky pro udělení doplňkové ochrany). […] V rámci přezkumu důvodů pro udělení
mezinárodní ochrany je tedy zkoumána možnost budoucího pronásledování, přičemž je využíván standard
přiměřené pravděpodobnosti, což znamená, že tato možnost musí být reálná, nikoliv pouze hypotetická, rozhodně
však nemusí dosahovat či přesahovat 50 % (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2008,
č. j. 2 Azs 71/2006-82, a ze dne 13. 8. 2010, č. j. 4 Azs 11/2010-112).“
[46] Za vadu řízení, jež mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí žalovaného, tedy nelze
označit primárně stěžovatelem namítanou skutečnost, že žalovaný součástí správního spisu
neučinil spis otce stěžovatele či některé listiny ze spisu matky stěžovatele, neboť je zřejmé, že oba
spisy měl žalovaný pro své rozhodování k dispozici; podstatnou vadou řízení s možným vlivem
na zákonnost žalobou napadeného rozhodnutí však je, že žalovaný skutečnosti vyplývající z obou
těchto souvisejících řízení ve věci otce i matky stěžovatele v nyní posuzované věci dostatečně
nezohlednil a nevysvětlil, jaký dopad mají na případ stěžovatele. Obdobný závěr platí rovněž pro
postup městského soudu, který sice na straně jedné v bodě 12 svého rozsudku stručně odůvodnil,
proč nevyhověl důkazním návrhům stěžovatele, především návrhům na provedení výslechu
stěžovatelových rodičů, a s těmito návrhy se vypořádal i během jednání ve věci, kdy jejich
provedení odmítl ústně vyhlášeným a stručně ústně odůvodněným usnesením (nejedná se tedy
o opomenuté důkazy, jak namítal stěžovatel), závěry žalovaného však bez dalšího aproboval, aniž
by se opět možnými důvody pronásledování rodiny stěžovatele, na pozadí příslušných informací
o zemi původu, hlouběji zabýval.
[47] Podle §13 odst. 1 zákona o azylu se rodinnému příslušníkovi azylanta, jemuž byl udělen
azyl podle §12 nebo §14, v případě hodném zvláštního zřetele udělí azyl za účelem sloučení
rodiny, i když v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude v jeho případě zjištěn důvod pro
udělení mezinárodní ochrany podle §12. Rodinným příslušníkem se přitom dle odst. 2 téhož
ustanovení rozumí a) manžel nebo partner azylanta, b) svobodné dítě azylanta mladší 18 let,
c) rodič azylanta mladšího 18 let, d) zletilá osoba odpovídající za nezletilou osobu bez doprovodu
podle §2 odst. 1 písm. h) zákona o azylu, nebo e) svobodný sourozenec azylanta mladší 18 let.
[48] Otci stěžovatele sice byl Českou republikou udělen azyl, stěžovatel byl však v době
podání žádosti starší 18 let, narodil se dne X a svou žádost podal dne 30. 11. 2015. V řízení
nebylo zjištěno, že by kromě otce byl na území České republiky udělen azyl dalšímu rodinnému
příslušníkovi stěžovatele, zákonné podmínky pro udělení azylu pro sloučení rodiny tedy nejsou
vzhledem k citované definici rodinného příslušníka azylanta dle §13 odst. 2 zákona o azylu v
případě stěžovatele naplněny. Právní úprava dle §13 odst. 2 písm. b) zákona o azylu, podle níž
nespadá do uvedené kategorie rodinných příslušníků azylanta jeho dospělé dítě, je přitom v tomto
ohledu v souladu s definicí rodinných příslušníků osoby požívající mezinárodní ochrany uvedené
v čl. 2 písm. j) kvalifikační směrnice.
[49] Závěr žalovaného o tom, že stěžovateli po dosažení zletilosti již nevzniká nárok
na udělení azylu za účelem sloučení rodiny dle §13 zákona o azylu, je tedy správný, byť lze
žalovanému vytknout rozpornost jeho následné argumentace, kdy na jedné straně cituje rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 3. 2004, č. j. 2 Azs 70/2003 – 59, podle něhož za situace,
kdy žadatel není rodinným příslušníkem azylanta, je nadbytečné se zabývat další zákonnou
podmínkou pro udělení azylu za účelem sloučení rodiny dle §13 zákona o azylu, tedy, zda
se jedná o případ zvláštního zřetele hodný, na straně druhé se žalovaný přesto uvedenou otázkou
nadbytečně zabývá a navíc stěžovateli a jeho otci zcela absurdně vytýká, že otec stěžovatele
opustil v dětském věku a že se vzájemně nestýkají, a to za situace, kdy žalovaný sám v roce 2006
udělením azylu otci stěžovatele uznal, že byl nucen z Číny uprchnout před pronásledováním
z náboženských důvodů, a kdy rovněž z výpovědi stěžovatele i jeho matky jednoznačně vyplývá,
že jejich dlouhodobá snaha o vycestování z ČLR za účelem opětovného sloučení rodiny byla
v minulosti neúspěšná a že i možnosti telefonického kontaktu s otcem stěžovatele byly
z politických i ekonomických důvodů velmi omezené. Za daných okolností ovšem tyto
nepřípadné úvahy žalovaného (založené navíc na podmínce existence případu zvláštního zřetele
hodného pro udělení azylu rodinným příslušníkům azylanta, o jejíž slučitelnosti s vymezením práv
rodinných příslušníků osoby požívající mezinárodní ochrany dle čl. 23 kvalifikační směrnice
lze mít vážné pochybnosti) nemohly nic změnit na správnosti závěru žalovaného o tom,
že stěžovateli jakožto zletilé osobě nemůže být udělen azyl za účelem sloučení rodiny dle §13
zákona o azylu.
[50] Podle §14 zákona o azylu, jestliže v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude zjištěn
důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle §12, lze v případě hodném zvláštního zřetele
udělit azyl z humanitárního důvodu.
[51] K mezím soudního přezkumu rozhodnutí o neudělení humanitárního azylu se Nejvyšší
správní soud vyjádřil např. ve svém usnesení ze dne 25. 10. 2017, č. j. 6 Azs 81/2017 - 32:
„K námitce existence důvodů zvláštního zřetele hodných lze konstatovat, že podle ustálené judikatury na udělení
humanitárního azylu není právní nárok. Posouzení možných důvodů pro udělení humanitárního azylu je otázkou
správního uvážení, které soud přezkoumává pouze v omezeném rozsahu (srov. např. rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 15. 10. 2003, č. j. 3 Azs 12/2003 - 38, a ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003
– 48). Míra volnosti žalovaného při zvažování důvodů pro udělení humanitárního azylu je limitována především
zákazem libovůle, jenž pro orgány veřejné moci vyplývá z ústavně zakotvených náležitostí demokratického
a právního státu (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 -
55).“ Soud tedy přezkoumává pouze to, zda správní orgán nevybočil z mezí správního uvážení
stanovených zákonem nebo jej nezneužil (srov. §78 odst. 1 větu druhou s. ř. s.).
[52] Žalovaný uvedl, že stěžovatel je dospělou, plně právně způsobilou a práceschopnou
osobou. Zdravotní stav stěžovatele je dle jeho vlastní výpovědi dobrý. Žalovaný tedy neshledal
v případě stěžovatele okolnosti hodné zvláštního zřetele, které by odůvodňovaly udělení
humanitárního azylu. Odůvodnění závěru žalovaného o nenaplnění podmínek pro udělení
humanitárního azylu soud považuje za dostatečné, přičemž žalovaný nijak nevybočil z mezí
správního uvážení, ani je nezneužil.
[53] V rozsudku ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 - 55, Nejvyšší správní soud uvedl:
„Smysl institutu humanitárního azylu lze spatřovat v tom, aby rozhodující správní orgán měl možnost azyl
poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá žádná z kautel předpokládaných taxativními výčty ustanovení §12
a §13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto patrně „nehumánní“ azyl neposkytnout. […] Správní orgán
díky tomu může zareagovat nejen na varianty, jež byly předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako
obvyklé důvody udělování humanitárního azylu – sem lze příkladmo zařadit například udělování humanitárního
azylu osobám zvláště těžce postiženým či zvláště těžce nemocným; nebo osobám přicházejícím z oblastí postižených
významnou humanitární katastrofou, ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory – ale i na situace, jež
předvídané či předvídatelné nebyly.“ V posuzovaném případě stěžovatel podle žalovaného neuvedl
žádné okolnosti hodné zvláštního zřetele, k nimž by bylo třeba přihlédnout v rámci rozhodování
o humanitárním azylu. Pokud žalovaný za hodnou zvláštního zřetele nepovažoval ani samotnou
skutečnost, že stěžovateli jakožto zletilému synovi azylanta nemůže být s ohledem na dikci §13
odst. 2 písm. b) zákona o azylu udělen azyl za účelem sloučení rodiny, nevybočil ani tímto
závěrem z mezí svého správního uvážení stanovených zákonem, ani je nezneužil. Je pravdou,
že čl. 23 odst. 5 kvalifikační směrnice umožňuje za stanovených podmínek členským státům
vztáhnout výhody poskytované rodinným příslušníkům osoby požívající mezinárodní ochrany
na její další blízké příbuzné, jedná se však o opční, nikoliv obligatorní ustanovení dané směrnice
a správní soudy ani v tomto ohledu skutečně nemohou nahrazovat správní uvážení žalovaného
při rozhodování o humanitárním azylu případnou vlastní úvahou.
[54] Dle §14a odst. 1 zákona o azylu bude doplňková ochrana udělena cizinci, který nesplňuje
důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho
případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do země původu, by mu hrozilo
skutečné nebezpečí vážné újmy (definované v odst. 2 citovaného ustanovení) a že nemůže
nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany země původu. Podle §14a
odst. 2 zákona o azylu se za vážnou újmu podle tohoto zákona považuje a) uložení nebo
vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele
o mezinárodní ochranu, c) vážné ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu
svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo d) pokud
by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.
[55] Udělení doplňkové ochrany by u stěžovatele mohlo přicházet v úvahu zejména tehdy,
pokud by bylo prokázáno, že mu v souvislosti s návratem do země původu hrozí skutečné
nebezpečí vážné újmy ve smyslu §14a odst. 2 písm. a), resp. zejména písm. b) zákona o azylu,
a zároveň by nebyla prokázána dostatečná souvislost mezi působením této újmy a důvody
pronásledování dle §12 zákona o azylu. V tomto kontextu žalovaný pochybil, když se nezabýval
tím, zda stěžovateli, jakožto dosud neúspěšnému žadateli o udělení mezinárodní ochrany, který
navíc, jak vyplývá z pohovoru s matkou stěžovatele, vycestoval spolu se svou matkou z Číny
na základě padělaného dokumentu a patrně na delší než čínskými úřady povolenou dobu, nehrozí
v případě návratu do země původu skutečné nebezpečí vážné újmy zejména v podobě špatného
zacházení, tedy mučení, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání právě v souvislosti
s těmito skutečnostmi. Jak již bylo konstatováno, obdobnou situací čínských křesťanů se Nejvyšší
správní soud zabýval například ve zmiňovaném rozsudku ze dne 29. 8. 2019, č. j. 9 Azs 39/2019
– 77, nebo v rozsudku ze dne 4. 9. 2019, č. j. 9 Azs 125/2019 – 61, v němž uvedl: „Stejně jako
v rozsudku č. j. 9 Azs 39/2019 – 77 je třeba zkritizovat, že ze správního spisu neplyne, že by žalovaný
shromáždil jakékoli podklady, jež by se zabývaly postavením čínských občanů, kteří překročili povolenou dobu
pobytu v zahraničí, či konkrétněji postavením neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu po návratu do Číny.“
[56] Ani v nyní posuzované věci žalovaný uvedené specifické informace o zemi původu
týkající se postavení čínských občanů, kteří překročili povolenou dobu pobytu v zahraničí,
či postavení neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu po návratu do Číny, v dostatečném
rozsahu neshromáždil. Obdobně jako ve výše zmiňovaných věcech i v nynějším případě Nejvyšší
správní soud vychází z toho, že nepostačuje pouze implicitně předpokládat, že se čínské orgány
o tom, že stěžovatel a jeho matka požádali v ČR o mezinárodní ochranu, nedozvědí, byť jsou
české státní orgány jistě povinny učinit pro utajení této skutečnosti před čínskou veřejnou mocí
v souladu s §19 odst. 2 zákona o azylu, resp. s čl. 30 (a v širším rozsahu též čl. 48) procedurální
směrnice maximum. Pokud by se však i přesto čínské úřady o této skutečnosti dozvěděly, mohlo
by být budoucí postavení stěžovatele v zemi původu dále komplikováno tím, že je synem občana
ČLR, kterému byl právě v ČR udělen azyl. Byť z výpovědi matky stěžovatele vyplývá, že tuto
skutečnost před čínskými orgány tajila, vzhledem k jejímu tvrzení, že telefonické hovory do ČR
s otcem stěžovatele byly čínskými úřady monitorovány, je nutno pracovat i s možností,
že o uvedené skutečnosti vědí.
[57] Ostatní stížní námitky týkající se doplňkové ochrany shledal Nejvyšší správní soud
nedůvodnými. Pokud stěžovatel odkazuje na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
2. 1. 2012, č. j. 6 Azs 35/2011 – 47, podle něhož může za určitých okolností zásah
do soukromého a rodinného života cizince vést k udělení doplňkové ochrany, neboť může
představovat vážnou újmu dle §14a odst. 1 a 2 písm. d) zákona o azylu, je třeba rovněž odkázat
na další závěry uvedené v témže rozsudku: „Z konstantní judikatury (srov. např. usnesení Nejvyššího
správního soudu sp. zn. 6 Azs 15/2011 ze dne 29. 6. 2011, č. j. 6 Azs 7/2011 - 79 ze dne 31. 8. 2011,
č. j. 6 Azs 11/2011 - 68 ze dne 29. 6. 2011, vše dostupné na www.nssoud.cz) vyplývá, že soud ve své
rozhodovací činnosti rozlišuje, zda je cizinci znemožněn jeho rodinný život existující v České republice
(k případnému porušení čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod dochází již samotným vyhoštěním) či zda
je cizinci znemožněn jeho rodinný život v zemi jeho původu (extrateritoriální účinek čl. 8 Úmluvy); srov. shrnutí
judikatury v rozsudku ze dne 6. 8. 2010, č. j. 2 Azs 24/2010 - 90, bod 29. Z další judikatury vyplývá,
že právo na soukromý a rodinný život vyplývající z čl. 8 Úmluvy primárně chrání §119a odst. 2 zákona
o pobytu cizinců, který znemožňuje uložení správního vyhoštění v případech zásahu do rodinného a soukromého
života, a nikoli §179 odst. 2 písm. d) téhož zákona, který obsahuje obdobné důvody znemožňující vycestování,
jako jsou důvody pro udělení doplňkové ochrany (rozsudek č. j. 5 Azs 46/2008 - 71 ze dne 28. 11. 2008).
V rámci řízení podle §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců by se obvykle posuzovalo, zda zákaz pobytu
na území České republiky v některých případech dosáhl intenzity nepřiměřeného zásahu do soukromého
a rodinného života; této intenzity obvykle dosáhne jen dlouhodobý zákaz pobytu. Není vyloučeno podřadit některé
zásahy do rodinného života pod důvody pro udělení doplňkové ochrany, např. případy, kdy by si stěžovatel vytvořil
na území České republiky takové rodinné a osobní vazby, že by nepřiměřeným zásahem do tohoto rodinného
či soukromého života byla již nutnost pouhého vycestování z území České republiky (citovaný rozsudek
č. j. 5 Azs 46/2008 - 71).“
[58] V předmětné věci nic v době rozhodování správního orgánu nenasvědčovalo tomu,
že by si stěžovatel na území ČR již vytvořil silnější osobní vazby nad rámec toho, že zde žije jeho
otec, jemuž byl udělen azyl. Pokud by nebyl shledán odůvodněný strach z pronásledování
či skutečné nebezpečí vážné újmy v případě návratu stěžovatele do země původu z jiných (výše
zmiňovaných) důvodů, než je osobní a rodinný život stěžovatele, nelze konstatovat, že by jeho
vycestování, bez ohledu na to, zda je jeho pobyt na území ČR řešitelný jednotlivými instituty
zákona o pobytu cizinců [např. žádostí o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem
společného soužití rodiny na území dle §42a odst. 1 písm. f) uvedeného zákona], či nikoliv, bylo
v rozporu s mezinárodním závazky ČR.
IV.
Závěr a náklady řízení
[59] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou ve výše vymezeném rozsahu
vztahujícím se k možným důvodům pro udělení azylu dle §12 písm. b) zákona o azylu
a doplňkové ochrany dle §14a odst. 1 a 2 písm. a) a zejména písm. b) zákona o azylu, a v souladu
s §110 odst. 1 s. ř. s. rozsudek městského soudu ve výrocích I. a II. zrušil. Zruší-li přitom
Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského (městského) soudu, a pokud již v řízení před
krajským (městským) soudem byly pro takový postup důvody, současně se zrušením rozhodnutí
krajského (městského) soudu může sám podle povahy věci rozhodnout o zrušení rozhodnutí
správního orgánu [§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.]. V dané věci by městský soud v souladu
s vysloveným závazným právním názorem neměl jinou možnost, vzhledem ke zjištěným vadám
správního rozhodnutí, než zrušit rozhodnutí žalovaného. Nejvyšší správní soud proto v souladu
s §110 odst. 2 písm. a) ve spojení s §78 odst. 1 a 4 s. ř. s. rozhodl tak, že sám rozhodnutí
žalovaného ze dne 3. 10. 2016, č. j. OAM-1024/ZA-ZA14-HA08-2015, zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
[60] V dalším řízení je žalovaný dle §78 odst. 5 ve spojení s §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. vázán
právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem v tomto zrušujícím rozsudku,
zejména je tedy povinen zvážit, zda v případě stěžovatele nejsou naplněny podmínky pro udělení
azylu dle §12 písm. b) zákona o azylu obdobně, jako tomu je v případě jeho otce, nebo pro
udělení doplňkové ochrany dle §14a odst. 1 písm. a) nebo b) zákona o azylu. V tomto směru
je žalovaný rovněž povinen doplnit dokazování, zejména je třeba shromáždit a vyhodnotit
příslušné informace o zemi původu dokumentující přístup čínských úřadů k občanům ČLR,
kteří překročili povolenou dobu pobytu v zahraničí, či k postavení neúspěšných žadatelů
o mezinárodní ochranu po jejich návratu do Číny. Své závěry je žalovaný samozřejmě povinen
řádně odůvodnit.
[61] Podle §110 odst. 3 věty druhé s. ř. s. rozhodne Nejvyšší správní soud v případě, že zruší
podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. rozhodnutí žalovaného, o nákladech řízení o kasační stížnosti
i o nákladech řízení před krajským (městským) soudem. Stěžovatel měl ve věci úspěch, podle
§60 odst. 1 s. ř. s. by mu tedy příslušelo vůči neúspěšnému žalovanému právo na náhradu
nákladů řízení. Stěžovatel však neměl náklady se zaplacením soudních poplatků, neboť žadatel
o mezinárodní ochranu je v soudních řízeních ve věcech mezinárodní ochrany od placení
soudního poplatku podle §11 odst. 2 písm. i) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích,
osvobozen, ani nevynaložil náklady na odměnu či hotové výdaje své zástupkyně, neboť ta mu byl
ustanovena usnesením městského soudu. Nejvyšší správní soud tedy stěžovateli náhradu nákladů
řízení nepřiznal.
[62] Podle §35 odst. 10 ve spojení s §120 s. ř. s. hradí zástupci stěžovatele, který byl soudem
ustanoven k ochraně práv stěžovatele, hotové výdaje a odměnu za zastupování v řízení o kasační
stížnosti stát. Ustanovená zástupkyně stěžovatele, advokátka Mgr. Gabriela Kopuletá, učinila
v řízení před Nejvyšším správním soudem jeden úkon právní služby, a to písemné podání soudu
ve věci samé ve smyslu §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „advokátní tarif“), kterým bylo podání a doplnění kasační stížnosti.
Ustanovené zástupkyni náleží za tento úkon právní služby odměna ve výši 3100 Kč podle
§9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 bodem 5 advokátního tarifu a dále 300 Kč paušální náhrady
hotových výdajů podle §13 odst. 4 advokátního tarifu. Vzhledem k tomu, že právní zástupkyně
stěžovatele nedoložila, že by byla plátkyní DPH, činí její odměna celkem 3400 Kč. Tato částka
bude ustanovené zástupkyni stěžovatele vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů
ode dne právní moci tohoto rozsudku.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.).
V Brně dne 12. června 2020
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu