ECLI:CZ:NSS:2020:5.AZS.275.2019:32
sp. zn. 5 Azs 275/2019 - 32
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Viktora Kučery a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: V. S., zast. Mgr.
Ladislavem Bártou, advokátem se sídlem Purkyňova 6, Ostrava, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, Praha, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 6. 2019,
č. j. 62 Az 3/2019 - 41,
takto:
I. Kasační stížnost se o dm í t á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna a náhrada hotových výdajů ustanoveného zástupce žalobce, Mgr. Ladislava
Bárty, advokáta se sídlem Purkyňova 6, Ostrava, se u rču je částkou ve výši
3400 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 (šedesáti)
dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
[1] Kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení v záhlaví označeného
rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta jeho
žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 4. 2019, č. j. OAM-187/LE-VL17-VL11-2019;
tímto rozhodnutím nebyla stěžovateli udělena mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a
a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
[2] Stěžovatel požádal o mezinárodní ochranu v České republice dne 11. 3. 2019 v Zařízení
pro zajištění cizinců Vyšní Lhoty, přičemž z poskytnutých údajů, následného pohovoru a úřední
činnosti žalovaného vyplynulo následující. Stěžovatel pobýval na území České republiky od roku
2016 nelegálně. V roce 2017 mu byl odcizen cestovní pas. To však nenahlásil, neboť si byl vědom
svého nelegálního pobytu. Namísto toho si obstaral za 1500 eur padělaný bulharský řidičský
a občanský průkaz, kterými se dne 3. 3. 2019 prokázal při kontrole hlídce Policie ČR. Následně
byl zajištěn za účelem správního vyhoštění. Rozhodnutím ze dne 5. 3. 2019, č. j. KRPB-54161-
16/ČJ-2019-060022-SVZ, mu bylo uloženo správní vyhoštění a stanovena doba 4 roky, po kterou
nesmí vstoupit na území členských států Evropské unie. V zařízení pro zajištění cizinců podal
následně žádost o mezinárodní ochranu. K žádosti stěžovatel uvedl, že pochází z Ivanofrankivské
oblasti na Ukrajině, vyznává pravoslavné křesťanství a nemá žádné politické přesvědčení
(ani nebyl členem žádné politické strany). Na Ukrajině naposledy bydlel v Zakarpatské oblasti
ve městě Teresva. Do jara 2015 jezdil na Donbas, kam dobrovolně vozil munici. Po výbuchu
však ztratil paměť a byl 2 měsíce v nemocnici. Po propuštění ho začala „nahánět“ policie, neboť
jej chtěli poslat do války. Na jaře roku 2014, 2015 a 2016 dostal povolávací rozkazy. Převzal
si pouze povolávací rozkaz z roku 2014. Problémy s policií má kvůli nástupu do armády.
Základní vojenskou službu neabsolvoval, protože měl zdravotní problémy se srdcem. Žádné jiné
problémy nemá. Z Ukrajiny utekl, protože mu hrozil trest 2,5 roku vězení za nenastoupení
do armády.
[3] Žalovaný vyhodnotil, že důvodem podání žádosti o mezinárodní ochranu je obava
z nasazení do válečného konfliktu na východě Ukrajiny a snaha o legalizaci pobytu na území
České republiky. Tyto důvody neshledal jako dostatečně relevantní z hlediska možného udělení
některé z forem mezinárodní ochrany, a proto vydal napadené rozhodnutí. Proti němu podal
stěžovatel žalobu. Namítal, že se žalovaný opomněl vypořádat se skutečností, že je v zemi
původu ohrožen trestem odnětí svobody. Je přitom notorietou, že podmínky v ukrajinských
věznicích jsou neakceptovatelné a mohly by vést k porušení čl. 3 a 5 Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Absence vyhodnocení stěžovatelových obav
z porušení čl. 3 Úmluvy zakládá dle stěžovatele nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného.
[4] V napadeném rozsudku krajský soud konstatoval, že bezpečnostní situace na Ukrajině
nepředstavuje tzv. totální konflikt, jenž by dosahoval takové intenzity, že by byl každý civilista
z důvodu své přítomnosti na Ukrajině vystaven reálnému nebezpečí vážné újmy. Stěžovatel žil
v Zakarpatské oblasti, tj. na západě Ukrajiny, kde žádné konflikty neprobíhají. Obavy stěžovatele
z vojenské služby považoval krajský soud za absurdní, když stěžovatel sám dobrovolně jezdil
na Donbas a vozil tam munici. Povolání k výkonu vojenské služby pak samo o sobě
pronásledováním ve smyslu zákona o azylu není. Z okolností případu se nadto stěžovatelovo
další povolání jeví velice nepravděpodobné. Krajský soud dále uvedl, že doplňkovou ochranu lze
udělit tam, kde nebezpečí nelidského či ponižujícího zacházení skutečně hrozí, nikoli tam, kde
vůbec nastat nemusí, či může nastat jedině v případě přidružení dalších skutečností; obavu
z nelidského zacházení ve věznicích proto vyhodnotil jako nedůvodnou. Stěžovatel nadto
v průběhu správního řízení nic ohledně vězeňských podmínek nenamítal, nebyl tedy důvod
podrobně se jimi zabývat. Krajský soud tak žalobu stěžovatele podle §78 odst. 7 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítl.
[5] V kasační stížnosti stěžovatel uvedl, že důvodem podání žádosti o mezinárodní ochranu
byla právě obava z odvedení do armády. Jeho zkušenosti s bojovými operacemi na Donbase
přitom neznamenají, že by se následků spojených s povoláním do armády a nenastoupením
k výkonu služby nemohl obávat. Žalovaný se zcela opomněl vypořádat s tím, že stěžovatel je
ohrožen výkonem trestu odnětí svobody za nenastoupení do armády, a to v neakceptovatelných
podmínkách. Zdůraznil, že se nejedná o nahodilé situace, ale o strukturální nedostatek
ukrajinského vězeňského systému; k tomu odkázal na monitorovací zprávu Evropského výboru
pro zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (CPT – Comittee for
the Prevention of Torture) ze dne 29. 4. 2014 a judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále
jen „ESLP“). Jeho obavu z porušení čl. 3 Úmluvy neposoudil ani krajský soud, čímž zatížil vadou
nezákonnosti také napadený rozsudek.
[6] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že vycházel ze spolehlivě
zjištěného stavu věci. Rozhodnutí krajského soudu je srozumitelné a opřené o dostatek důvodů.
Otázka výkonu vojenské služby na Ukrajině byla v judikatuře řešena již mnohokrát, žalovaný
proto navrhl odmítnutí kasační stížnosti pro nepřijatelnost, příp. její zamítnutí.
[7] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatuje,
že je podána včas, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná,
a stěžovatel je zastoupen ustanoveným advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Poté, vzhledem k tomu,
že se jedná o kasační stížnost ve věci mezinárodní ochrany, se Nejvyšší správní soud ve smyslu
§104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní
zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení
odmítnuta jako nepřijatelná.
[8] Pro vlastní vymezení institutu nepřijatelnosti Nejvyšší správní soud odkazuje na své
usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006 Sb. NSS, v němž vyložil
neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. Znaky tohoto pojmu jsou naplněny
v případě „rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu“. Podle
citovaného rozhodnutí je tedy kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany přijatelná
v následujících typových případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud
nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které
jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit
judikaturní odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno
zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
[9] Ve světle takto vymezených kritérií Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost
předestírá k rozhodnutí otázku současné bezpečnostní situace a dále – a to především – otázku
branné povinnosti a nebezpečí vážné újmy z důvodu výkonu trestu odnětí svobody
za nenastoupení vojenské služby na Ukrajině v podmínkách, které porušují čl. 3 Úmluvy.
Uvedená otázka ovšem v daném případě podle přesvědčení Nejvyššího správního soudu
nezasluhuje pozornosti z důvodu ad 1) až 4) kritérií přijatelnosti. Nejedná se o otázku, která
by dosud nebyla v judikatuře Nejvyššího správního soudu řešena, resp. byla řešena rozdílně
či vyžadovala učinit judikaturní odklon; rovněž tak se nejedná o případ zásadního pochybení
krajského soudu, které by mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
[10] Kasační stížnost je nepřijatelná.
[11] Nejvyšší správní soud si je vědom složité bezpečnostní situace na Ukrajině,
nicméně nelze přehlédnout, že vnitřní konflikt se zde geograficky ustálil ve východní části
země – Doněcká a Luhanská oblast, zatímco stěžovatel pochází z oblasti Ivanofrankivské ležící
na západně Ukrajiny, kde rovněž před svým odjezdem pobýval ve městě Teresva – oblast
Zakarpatská. V této části (západní) Ukrajiny žádný ozbrojený konflikt neprobíhá; ostatně
stěžovatel své námitky primárně nesměřoval vůči bezpečnostní situaci jako takové, ale vůči
související branné povinnosti, resp. nenastoupení vojenské služby. K bezpečnostní situaci
proto postačí pouze uvést, že se jí Nejvyšší správní soud zabýval v mnoha svých rozhodnutích,
na které lze pro stručnost odkázat – viz např. např. rozsudek ze dne 26. 2. 2016,
č. j. 5 Azs 168/2015 - 36, či usnesení ze dne 8. 8. 2018, č. j. 10 Azs 80/2018 - 40, a ze dne
7. 3. 2019, č. j. 10 Azs 261/2018 - 38.
[12] Pokud jde o již zmíněnou brannou povinnost, Nejvyšší správní soud zdůrazňuje,
že ta je sama o sobě zcela legitimním požadavkem každého státu kladeným na jeho občany (srov.
usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 8. 2016, č. j. 2 Azs 135/2016 - 34). Její odmítání
samo o sobě pronásledování ve smyslu §12 zákona o azylu nepředstavuje (srov. usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 8. 2012, č. j. 2 Azs 17/2012 - 44). S ohledem na obsah
kasační stížnosti se však Nejvyšší správní soud otázkou pronásledování, resp. neudělením azylu
dále nezabýval, neboť stěžovatel v této souvislosti ničeho nenamítal. Podstatou kasační stížnosti
je existence vážné újmy, která stěžovateli dle jeho tvrzení hrozí v důsledku nenastoupení vojenské
služby. Stěžovatel tvrdil, že mu hrozí trest odnětí svobody, který by musel vykonávat v nelidských
a ponižujících podmínkách. Rozporoval tedy závěry správního orgánu a krajského soudu ohledně
neudělení doplňkové ochrany podle §14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu.
[13] Doplňková ochrana představuje vedle azylu druhou formu mezinárodní ochrany, která
se udělí cizinci, „který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany
zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem,
nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo
skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí
využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště“ (§14a odst. 1 zákona
o azylu). Z citovaného je patrné, že klíčovým definičním prvkem v případě doplňkové ochrany
je „vážná újma“, za níž se považuje „a) uložení nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské
či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, c) vážné ohrožení života civilisty nebo jeho
lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo
d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky“ (§14a odst. 2
zákona o azylu).
[14] Pokud jde o vážnou újmu v důsledku mučení, nelidského a ponižujícího zacházení,
Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že o reálné (resp. skutečné) nebezpečí takové újmy se nejedná
tehdy, jde-li o hypotetické úvahy, které nutně předpokládají existenci několika dalších skutečností,
které dosud nenastaly, a ani není přiměřeně pravděpodobné, že by nastaly v budoucnu (srov.
např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 7. 2017, č. j. 6 Azs 118/2017 - 38). Krajský
soud hrozbu skutečného nebezpečí vážné újmy v případě stěžovatele neshledal; své rozhodnutí
přitom vystavěl právě na tom, že případný výkon trestu odnětí svobody nelze vnímat jako natolik
reálný a bezprostřední, že by jej bylo možné považovat za vážnou újmu ve smyslu §14a zákona
o azylu. S tímto závěrem Nejvyšší správní soud za daných okolností souhlasí a dodává následující.
[15] V případě stěžovatele není obava z nelidského a ponižujícího zacházení v ukrajinských
věznicích dostatečně důvodná, neboť stěžovateli dosud reálné nebezpečí vězení na Ukrajině
nehrozí. Přestože stěžovatel tvrdil, že si již jednou (a sice v roce 2014) povolávací rozkaz převzal,
Nejvyšší správní soud existenci vážné újmy neshledal, neboť samotný výkon trestu odnětí
svobody by v případě stěžovatele nastal až v důsledku přistoupení několika dalších skutečností,
které však dosud nenastaly a ani nastat nemusí, resp. není přiměřeně pravděpodobné,
že nastanou. Stěžovatel by totiž musel nejprve výkon služby odmítnout a nevyužít ani možností
alternativní služby. Z dostupných zpráv o zemi původu, jež jsou součástí spisu, přitom vyplývá,
že alternativní (civilní) vojenská služba je běžně vykonávána v nemocnicích. Do konfliktních zón
jsou posíláni pouze vojáci na základě smlouvy s armádou, přičemž na (vnitřní) východoukrajinské
frontě jsou nadále již jen dobrovolníci a profesionální příslušníci armády (viz zpráva o Ukrajině
ze dne 14. 9. 2018 – situace v zemi, politická a bezpečností situace, mezinárodní smlouvy
o lidských právech a základních svobodách, vojenská služba, vnitřně přesídlené osoby). Nejvyšší
správní soud přitom v tvrzeních stěžovatele neshledal žádný (např. náboženský) důvod, pro který
by stěžovatel nebyl schopen výkonu civilní služby. Teprve následně, po nenastoupení této
alternativní civilní služby, by musel být stěžovateli trest odnětí svobody skutečně uložen.
Stěžovatel však netvrdil, a ani z obsahu spisu nevyplynulo, že by proti němu bylo vedeno trestní
stíhání za nenastoupení vojenské služby po převzetí povolávacího rozkazu (uvedl pouze, že jej
„začala nahánět policie“), nebyl vyslýchán, ani zadržen. Za takových okolností proto nelze jeho
obavy z pobytu ve věznici považovat za dostatečně intenzivní a důvodné.
[16] Jelikož k uložení trestu odnětí svobody a následnému pobytu ve věznici na Ukrajině
by mohlo dojít až v důsledku přidružení dalších okolností, které v daném případě dosud nenastaly
a ani nastat nemusí (viz výše - zmíněná možnost civilní služby), a stěžovatelovy obavy z pobytu
ve věznici tedy nejsou důvodné, nebylo nezbytné podrobně se zabývat podmínkami ve věznicích
(k obdobnému závěru dospěl Nejvyšší správní soud např. v usnesení ze dne 4. 4. 2018,
č. j. 6 Azs 394/2017 - 28, ze dne 5. 12. 2017, č. j. 2 Azs 374/2017 - 30, či ze dne 1. 3. 2017,
č. j. 9 Azs 334/2016 - 25).
[17] Nejvyšší správní soud navíc nemohl přehlédnout, že stěžovatel požádal o mezinárodní
ochranu až poté, co mu bylo uloženo správní vyhoštění. Judikatura zdejšího soudu přitom
zdůrazňuje, že o mezinárodní ochranu je nutno žádat bezprostředně poté, co k tomu má žadatel
příležitost, a to nejen z hlediska zeměpisného, ale i časového (srov. rozsudek ze dne 20. 10. 2005,
č. j. 2 Azs 423/2004 - 81). Případná prodleva mezi vstupem na území České republiky a podáním
žádosti o mezinárodní ochranu může svědčit o účelovosti takovéto žádosti. Byť nelze účelovost
postupu a priori předpokládat, v nyní projednávané věci stěžovatel sám výslovně uvedl, že si byl
svého nelegálního pobytu vědom již v okamžiku odcizení cestovního pasu v roce 2017. Z tohoto
důvodu si také obstaral padělané bulharské doklady, na Ukrajinu se totiž vrátit nechtěl. Vzhledem
k době a situaci podání žádosti o mezinárodní ochranu lze mít za to, že určujícím důvodem jejího
podání byla skutečně zejména snaha o legalizaci pobytu na území České republiky (resp. snaha
o oddálení odjezdu), jak uvedl již žalovaný ve svém rozhodnutí, které aproboval krajský soud.
Snaha směřující k legalizaci pobytu na území České republiky však v souladu s konstantní
judikaturou Nejvyššího správního soudu nepředstavuje důvod pro udělení mezinárodní ochrany;
viz rozsudek ze dne 19. 10. 2006, č. j. 7 Azs 234/2005 - 48, rozsudek ze dne 12. 10. 2006,
č. j. 6 Azs 297/2005 - 53, či rozsudek ze dne 26. 9. 2006, č. j. 4 Azs 442/2005 - 43.
[18] Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že v případě napadeného rozsudku nebylo shledáno
žádné zásadní pochybení krajského soudu. Jeho rozsudek se ve výsledku nikterak neodchyluje
od citované judikatury, která je jednotná a ustálená a poskytuje dostatečnou odpověď na námitky
uplatněné v kasační stížnosti. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud neshledal žádného
důvodu pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání a konstatuje, že kasační stížnost svým
významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Nejvyšší správní soud ji proto shledal
ve smyslu §104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
[19] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s. Žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
[20] Stěžovateli byl ustanoven zástupce, Mgr. Ladislav Bárta, již v řízení před krajským
soudem; jeho hotové výdaje a odměnu za zastupování platí stát (§35 odst. 10 ve spojení s §120
s. ř. s.). Pro určení výše nákladů spojených s tímto zastoupením se použije v souladu s §35
odst. 2 s. ř. s. vyhláška č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„advokátní tarif“). Ustanovený zástupce učinil ve věci jeden úkon právní služby, a to písemné
podání soudu ve věci samé – sepsání kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu],
za který mu náleží mimosmluvní odměna ve výši 3100 Kč [§9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7
bodem 5. advokátního tarifu], zvýšená o 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů (§13 odst. 4
advokátního tarifu). Tato odměna mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60
dnů od právní moci tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2020
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu