ECLI:CZ:NSS:2020:6.AZS.209.2020:29
sp. zn. 6 Azs 209/2020 - 29
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Tomáše Langáška,
soudce JUDr. Filipa Dienstbiera a soudkyně zpravodajky Mgr. Veroniky Baroňové v právní věci
žalobce: O. L., zastoupený Mgr. Ladislavem Bártou, advokátem, sídlem Purkyňova 787/6,
Ostrava, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, týkající se
žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 10. 2019, č. j. OAM-436/LE-VL17-VL13-2019,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 5. 2020,
č. j. 62 Az 45/2019 - 24,
takto:
I. Kasační stížnost žalobce se odm ít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Ladislavu Bártovi, advokátovi, se p ři zn áv á
odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 3 400 Kč, která bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do jednoho měsíce od právní moci
tohoto usnesení.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] V záhlaví označeným rozhodnutím žalovaný zamítl žádost žalobce o udělení mezinárodní
ochrany jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu,
s odůvodněním, že žalobce je státním občanem Ukrajiny, kterou Česká republika v souladu s §2
vyhlášky č. 328/2015 Sb. (s výjimkou poloostrova Krym a částí Doněcké a Luhanské oblasti
pod kontrolou proruských separatistů) považuje za bezpečnou zemi původu ve smyslu §2 odst. 1
písm. k) zákona o azylu. Žalobce neprokázal, že v jeho případě nelze Ukrajinu za bezpečnou zemi
původu považovat.
[2] Žalobu proti tomuto rozhodnutí Krajský soud v Ostravě (dále jen „krajský soud“)
v záhlaví označeným rozsudkem zamítl, neboť stejně jako žalovaný dospěl k závěru, že žalobce
neprokázal, že by mu v zemi původu hrozilo nebezpečí.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[3] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost.
Namítal, že krajský soud v rozsudku nerozvedl, z čeho při posuzování bezpečnosti na Ukrajině
ve vztahu ke stěžovateli vycházel. Jediným podkladem pro rozhodnutí byla listina Hodnocení
Ukrajiny jako bezpečné země původu z července roku 2019, což stěžovatel označil za nedostatečné.
Krajský soud (stejně jako žalovaný) tak dle stěžovatele postupoval v rozporu s §2, §3 a §68
odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve spojení s čl. 4 směrnice Evropského parlamentu
a Rady č. 2011/95/EU. Dostatečně nebyly posouzeny ani obavy stěžovatele z nuceného nástupu
do armády. Stěžovatel se domníval, že mu v případě nasazení do bojů hrozí vážná újma ze strany
vojenských sil a jednotek v oblastech, kde dochází k ozbrojeným střetům; při vyhýbání se branné
povinnosti mu hrozí i trestní stíhání. K tomu stěžovatel odkázal na usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 24. 2. 2016, č. j. 6 Azs 267/2015 - 23, a rozsudek ze dne 7. 8. 2012,
č. j. 2 Azs 17/2012 - 44. Rovněž upozornil, že po vypuknutí ozbrojeného konfliktu se z Ukrajiny
stala druhá nejchudší země Evropy, což mělo vliv na ekonomický chod země, zajištění kvalitní
zdravotní péče, pracovní příležitosti a zásobování země potravinami.
[4] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti setrval na závěrech uvedených
v napadeném rozhodnutí. Poukázal na skutečnost, že stěžovatel v průběhu správního řízení
neprokázal, že zemi, ze které přichází, v jeho konkrétním případě nelze považovat za bezpečnou
zemi původu. Dle názoru žalovaného krajský soud postupoval v souladu s ustálenou judikaturou
a při posuzování žádosti stěžovatele nedošlo k porušení mezinárodních závazků České republiky,
právních předpisů (zákona o azylu a správního řádu), ani k vadám správního řízení.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[5] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil jako nepřijatelnou ve smyslu §104a
odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), neboť svým významem
podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele (k výkladu tohoto pojmu srovnej usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006 Sb. NSS).
Ačkoli usnesení, jímž se kasační stížnost odmítá pro nepřijatelnost, nemusí být odůvodněno
(§104a odst. 3 s. ř. s.), Nejvyšší správní soud nad rámec zákonného požadavku stručné
odůvodnění připojuje.
[6] Podle §16 odst. 2 zákona o azylu platí, že jako zjevně nedůvodná se zamítne i žádost
o udělení mezinárodní ochrany, jestliže žadatel o udělení mezinárodní ochrany přichází ze státu, který Česká
republika považuje za bezpečnou zemi původu, neprokáže-li žadatel o udělení mezinárodní ochrany, že v jeho
případě tento stát za takovou zemi považovat nelze.
[7] Podle §2 odst. 1 písm. k) zákona o azylu se pro účely zákona o azylu považuje
za bezpečnou zemí původu stát, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě osoby bez státního občanství stát
posledního trvalého bydliště, 1. ve kterém obecně a soustavně nedochází k pronásledování, mučení nebo nelidskému
nebo ponižujícímu zacházení nebo trestům a k hrozbě z důvodu svévolného násilí v případě mezinárodního
nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, 2. který jeho občané nebo osoby bez státního občanství neopouštějí z důvodů
uvedených v §12 nebo 14a, 3. který ratifikoval a dodržuje mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních
svobodách, včetně norem týkajících se účinných opravných prostředků, a 4. který umožňuje činnost právnickým
osobám, které dohlížejí nad stavem dodržování lidských práv.
[8] Žalovaný vydal na základě zmocnění v §86 odst. 4 zákona o azylu vyhlášku
č. 328/2015 Sb., kterou se provádí zákon o azylu a zákon o dočasné ochraně cizinců (dále
jen „vyhláška č. 328/2015 Sb.“), v níž upravil seznam zemí, které Česká republika považuje
za bezpečné země původu. Vyhláškou č. 68/2019 Sb. byla mezi tyto země zařazena Ukrajina
s výjimkou poloostrova Krym a částí Doněcké a Luhanské oblasti pod kontrolou proruských
separatistů, a to s účinností od 23. 3. 2019 (§2 bod 24 vyhlášky č. 328/2015 Sb.).
[9] Oproti jiným azylovým řízením je u řízení o mezinárodní ochraně v případě bezpečných
zemí původu zdůrazněno důkazní břemeno žadatelů. Jelikož se dodržování mezinárodních
závazků a neporušování práv vlastních občanů u bezpečných zemí původu presumuje, leží
odpovědnost za prokázání opaku právě na žadatelích. Shodný závěr Nejvyšší správní soud
vyslovil již v rozsudku ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008 - 70, č. 1749/2009 Sb. NSS: „Institut
bezpečné země původu zakotvený v §2 odst. 1 písm. a) zákona o azylu [pozn. soudu – dnes písm. k)]
a v čl. 29 a 30 procedurální směrnice totiž stanoví presumpci nedůvodností žádostí osob přicházejících z dané
země – srov. §16 odst. 1 písm. d) zákona o azylu (...) [pozn. soudu – dnes §16 odst. 2]. Jinými slovy, žadatel
o mezinárodní ochranu přicházející z bezpečné země původu musí prokázat, že v jeho konkrétním případě
tento stát za bezpečnou zemi původu považovat nelze, což v důsledku znamená, že musí prokázat, že mu hrozí
větší riziko pronásledování nebo vážné újmy než ostatním osobám v obdobném postavení. Jak bylo uvedeno výše,
obdobné podmínky nejsou u standardních žádostí o mezinárodní ochranu (minimálně, pokud jde o zkoumání
podmínek pro udělení azylu podle §12 písm. b) zákona o azylu) vyžadovány, a tudíž označení určité země
za bezpečnou zemi původu v podstatě zvyšuje důkazní břemeno na straně žadatelů o mezinárodní ochranu.“
[10] V posuzované věci však stěžovatel neuvedl žádné konkrétní skutečnosti, z nichž by bylo
možno usuzovat na hrozbu pronásledování v zemi původu, a tedy nepovažovat Ukrajinu
ve vztahu k osobě stěžovatele za bezpečnou zemi původu. Žalovaný i krajský soud se věcně,
srozumitelně a přezkoumatelně vypořádali se stěžovatelovými tvrzeními a obstarali dostatek
informací za účelem náležitého zjištění skutkového stavu. Nejvyšší správní soud připomíná,
že označení Ukrajiny za bezpečnou zemi původu (se shora uvedenými výjimkami) přeneslo
břemeno tvrzení a břemeno důkazní na stranu stěžovatele, že Ukrajinu za bezpečnou zemi
ve vztahu k jeho osobě považovat nelze; rozsah a obsah jím sdělených informací však v daném
případě neodůvodňoval přijetí závěru, že by pro stěžovatele Ukrajina bezpečnou zemi původu
skutečně nepředstavovala.
[11] K obavám stěžovatele z účasti v ozbrojeném konfliktu na Ukrajině Nejvyšší správní soud
odkazuje na svou ustálenou judikaturu, dle které odmítání povinné vojenské služby není samo
o sobě důvodem pro udělení mezinárodní ochrany, není-li spojeno s reálně projeveným
politickým či náboženským přesvědčením (rozsudky ze dne 29. 3. 2004, č. j. 5 Azs 4/2004 - 49,
či ze dne 7. 8. 2012, č. j. 2 Azs 17/2012 - 44, usnesení ze dne 17. 6. 2015, č. j. 6 Azs 86/2015 - 31,
ze dne 24. 2. 2016, č. j. 6 Azs 267/2015 - 23, ze dne 20. 4. 2016, č. j. 2 Azs 67/2016 - 24, ze dne
25. 5. 2017, č. j. 10 Azs 79/2017 - 32). Nejvyšší správní soud též setrvale judikuje, že konflikt
na Ukrajině nelze klasifikovat jako totální, tedy takový, který by každého civilistu vystavoval
reálnému nebezpečí vážné újmy (například usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
15. 1. 2015, č. j. 7 Azs 265/2014 - 17, ze dne 31. 3. 2015, č. j. 4 Azs 15/2015 - 28, ze dne
30. 4. 2015, č. j. 9 Azs 13/2015 - 69, ze dne 17. 6. 2015, č. j. 6 Azs 86/2015 - 31, či že dne
8. 8. 2018, č. j. 10 Azs 80/2018 - 40, ze dne 19. 8. 2020, č. j. 6 Azs 216/2020 - 22, či ze dne
19. 8. 2020, č. j. 6 Azs 230/2020 - 24). Stejně tak ekonomické důvody a s tím související těžké
životní podmínky (např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2003,
č. j. 5 Azs 3/2003 - 54, ze dne 30. 10. 2003, č. j. 3 Azs 20/2003 - 43, ze dne 31. 10. 2003,
č. j. 4 Azs 23/2003 - 65) podle setrvalé judikatury Nevyššího správního soudu nemohou být
relevantním důvodem pro udělení mezinárodní ochrany.
[12] Závěrem Nejvyšší správní soud doplňuje, že žádné ze stěžovatelových tvrzení nemířilo
k tomu, že by jeho azylový příběh souvisel s oblastí poloostrova Krym či částí Doněcké
a Luhanské oblasti pod kontrolou proruských separatistů, které podle vyhlášky č. 328/2015 Sb.
nejsou za bezpečné považovány.
IV. Závěr a náklady řízení
[13] Z výše uvedených důvodů proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost podle §104a
s. ř. s. odmítl pro nepřijatelnost.
[14] Výrok o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti je odůvodněn §60 odst. 3 větou první
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů
řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
[15] Stěžovateli byl usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 11. 2019,
č. j. 62 Az 45/2019 - 10, ustanoven zástupcem advokát, který zastupuje stěžovatele i v řízení
o kasační stížnosti (§35 odst. 10 věta poslední s. ř. s.). Hotové výdaje a odměnu za zastupování
ustanoveného zástupce v takovém případě platí stát (§35 odst. 10 část věty první za středníkem
s. ř. s.). Ustanovenému zástupci byla přiznána odměna za jeden úkon právní služby spočívající
v sepisu a podání doplnění kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky Ministerstva
spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb (advokátní tarif)], za který mu náleží odměna ve výši 3 100 Kč [§7 bod 5
aplikovaný na základě §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu] a 300 Kč jako paušální náhrada
hotových výdajů (§13 odst. 4 advokátního tarifu), celkem tedy 3 400 Kč. Tato částka je konečná,
neboť ustanovený zástupce není plátcem daně z přidané hodnoty. K jejímu vyplacení byla
stanovena přiměřená lhůta jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. září 2020
JUDr. Tomáš Langášek
předseda senátu