ECLI:CZ:NSS:2020:7.AFS.137.2020:21
sp. zn. 7 Afs 137/2020 - 21
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Davida Hipšra a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobkyně: Kraft Energie s. r. o.,
se sídlem Ponětovická 1444/10, Brno, zastoupena JUDr. Filipem Mochnáčem, advokátem
se sídlem Heršpická 813/5, Brno, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem
Masarykova 427/31, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu
v Brně ze dne 31. 3. 2020, č. j. 30 Af 69/2018 - 41,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 16. 7. 2018, č. j. 31926/18/5300-21444-706361, žalovaný zamítl
odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Finančního úřadu pro Jihomoravský kraj (dále též
„správce daně“) ze dne 24. 10. 2017, č. j. 4220379/17/3002-00510-706526, jímž správce daně
podle §129 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též
„daňový řád“) a podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších
předpisů (dále též „zákon o DPH“) zamítl registraci žalobkyně k dani z přidané hodnoty
(na základě přihlášky doručené správci daně dne 13. 9. 2017, dále též „přihláška“).
II.
[2] Žalobkyně podala proti výše uvedenému rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému
soudu v Brně (dále též „krajský soud“), který ji zamítl shora označeným rozsudkem. Podle
krajského soudu postupoval žalovaný v souladu se zákonem a judikaturou Nejvyššího správního
soudu. Dle §6 odst. 1 zákona o DPH se plátcem stane osoba povinná k dani se sídlem
v tuzemsku, jejíž obrat za nejvýše 12 bezprostředně předcházejících po sobě jdoucích
kalendářních měsíců přesáhne 1 000 000 Kč, s výjimkou osoby, která uskutečňuje pouze plnění
osvobozená od daně bez nároku na odpočet daně. Podle §128 odst. 1 daňového řádu
a navazující judikatury má správce daně povinnost ověřit údaje v přihlášce k registraci a v případě
pochybností o jejich správnosti nebo úplnosti vyzvat daňový subjekt k vysvětlení, doložení,
doplnění či změně. Dle krajského soudu žalobkyně neprokázala dosažení obratu rozhodného
pro registraci k DPH. Nedoložila, že dosáhla za nejbližších 12 bezprostředně předcházejících
po sobě jdoucích kalendářních měsíců obratu ve výši 1 025 416 Kč, jak tvrdila v přihlášce
k registraci k DPH, což má za následek nemožnost vyhovění její žádosti. Pochybnosti o tvrzené
ekonomické činnosti (nákup a prodej diamantových nástrojů, diamantových past a prášků)
a o dosažení obratu z této činnosti vyvolávají i zjištění orgánů finanční správy o povaze
a průběhu tvrzených transakcí. Krajský soud souhlasil se žalovaným i v tom, že předložené
důkazní prostředky (faktury atp.) neprokazují skutečné dosažení tvrzeného obratu a tvrzené
ekonomické činnosti. I v dalším se krajský soud ztotožnil s argumentací žalovaného, kterou dále
rozvedl. Uplatněné žalobní námitky důvodnými neshledal. Žalobu proto jako nedůvodnou podle
§78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též
„s. ř. s.“) zamítl (výrok I rozsudku). Výrokem II pak krajský soud nepřiznal žádnému z účastníků
řízení náhradu nákladů řízení. K tomu uvedl, že o náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle
§60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci
plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti
účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobkyně ve věci úspěch neměla (žaloba byla jako
nedůvodná zamítnuta), a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému správnímu
orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladů řízení
příslušelo, náklady řízení nad rámec jeho běžné administrativní činnosti nevznikly. Rozsudek
krajského soudu (stejně jako všechna dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu)
je v plném znění dostupný na www.nssoud.cz a soud na něj na tomto místě pro stručnost
odkazuje.
III.
[3] Proti uvedenému rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“)
v zákonné lhůtě kasační stížnost. Z hlediska věcného vypořádání kasační stížnosti identifikoval
Nejvyšší správní soud následující stížní body, které pro přehlednost uspořádal takto. V prvním
stížním bodě stěžovatelka vytýkala krajskému soudu, že se nevypořádal s uplatněnými žalobními
námitkami a dovozovala nepřezkoumatelnost rozsudku. V dalším stížním bodě namítala,
že splnila podmínky pro registraci k DPH. Nesouhlasila se závěrem žalovaného a krajského
soudu, že nedosáhla deklarovaného obratu, resp. že nevyvíjí ekonomickou činnost. Polemizovala
s argumentací orgánů finanční správy a krajského soudu. Jejich argumentaci nepovažuje
za případnou. Podle stěžovatelky jsou pro danou věc nepodstatná i zjištění orgánů finanční
správy stran povahy a průběhu předmětných transakcí (např. zjištění o personální propojenosti
stěžovatelky a jejích obchodních partnerů). Podle stěžovatelky měly orgány finanční správy
na danou věc aplikovat rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 7. 2014,
č. j. 8 Afs 59/2013 - 33. Rozhodnutí orgánů finanční správy a soudu jsou diskriminační a narušují
právní jistotu stěžovatelky a jejích obchodních partnerů. Stěžovatelce dále není zřejmé,
jak by měla po vydání předmětného rozhodnutí správce daně postupovat a jaké má toto
rozhodnutí důsledky pro její osobu. V dalším bodě kasační stížnosti brojila proti výroku II
rozsudku. Podle stěžovatelky byla žaloba v projednávané věci podána zcela odůvodněně, a výrok
II rozsudku je proto nesprávný. Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní
soud zrušil napadený rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
IV.
[4] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti shrnul a dále rozvedl argumentaci uvedenou
v žalobou napadeném rozhodnutí a v rozsudku krajského soudu, se kterým se ztotožnil. Navrhl,
aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
V.
[5] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[6] Kasační stížnost není důvodná.
[7] Jelikož stěžovatelka napadá rozsudek krajského soudu také pro jeho nepřezkoumatelnost,
zabýval se Nejvyšší správní soud nejprve touto stížní námitkou, protože by bylo předčasné,
aby se zabýval právním posouzením věci samé, pokud by byl napadený rozsudek
nepřezkoumatelný. Vlastní přezkum rozhodnutí je totiž možný pouze za předpokladu,
že napadené rozhodnutí je srozumitelné a vychází z relevantních důvodů, z nichž je zřejmé,
proč krajský soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí.
[8] Jak vyplývá z konstantní judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu, má-li
být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být patrné, jaký skutkový stav vzal soud
za rozhodný, jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodných skutečností, proč považuje
právní závěry účastníků řízení za nesprávné a z jakých důvodů považuje argumentaci účastníků
řízení za nedůvodnou (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94,
ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, a ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, a rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, ze dne 29. 7. 2004,
č. j. 4 As 5/2003 - 52, ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004 - 62, a ze dne 21. 8. 2008,
č. j. 7 As 28/2008 - 75).
[9] Nejvyšší správní soud neshledal, že by byl rozsudek krajského soudu zatížen vadami
ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Rozsudek je řádně odůvodněn a je plně srozumitelný.
Nejvyšší správní soud připomíná, že nepřezkoumatelnost není projevem nenaplněné subjektivní
představy stěžovatele o tom, jak podrobně by měl být rozsudek odůvodněn, ale objektivní
překážkou, která kasačnímu soudu znemožňuje přezkoumat napadené rozhodnutí
(srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2017, č. j. 3 Azs 69/2016 - 24, ze dne
27. 9. 2017, č. j. 4 As 146/2017 - 35). Povinností správního soudu není reagovat na každý dílčí
argument uplatněný v podání a ten obsáhle vyvrátit; úkolem soudu je uchopit obsah a smysl
argumentace a vypořádat se s ní (podpůrně srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 201/04,
sp. zn. I. ÚS 729/2000, sp. zn. I. ÚS 116/05, sp. zn. IV. ÚS 787/06, sp. zn. ÚS 989/08,
sp. zn. III. ÚS 961/09, sp. zn. IV. ÚS 919/14). Např. v nálezu ze dne 12. 2. 2009 vydaném pod
sp. zn. III. ÚS 989/08 Ústavní soud uvedl, že: „Není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže
obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže
proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora
správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná.“ (srov. také rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 12. 3. 2015, č. j. 9 As 221/2014 - 43). Nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek
důvodů musí být vykládána ve svém skutečném smyslu, tj. jako nemožnost přezkoumat určité
rozhodnutí pro nemožnost zjistit v něm jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno
(srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008,
č. j. 7 Afs 212/2006 - 76, publikované pod č. 1566/2008 Sb. NSS). Zrušení rozhodnutí
pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno těm nejzávažnějším vadám rozhodnutí, kdy pro absenci
důvodů či pro nesrozumitelnost skutečně nelze rozhodnutí meritorně přezkoumat
(srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2013, č. j. 1 Afs 92/2012 - 45, či ze dne
29. 6. 2017, č. j. 2 As 337/2016 - 64). Takovými vadami rozsudek krajského soudu netrpí.
Nejvyšší správní soud proto neshledal důvodnou námitku poukazující na nepřezkoumatelnost
rozsudku krajského soudu.
[10] V dalším stížním bodě stěžovatelka uváděla, že splnila podmínky pro registraci k DPH.
[11] Nejvyšší správní soud předesílá, že stěžovatelčina argumentace byla povětšinou
koncipována obecně, resp. jako obecná polemika s argumentací orgánů finanční správy
a krajského soudu. Řízení o kasační stížnosti je přitom ovládáno zásadou dispoziční.
Obsah a kvalita kasační stížnosti v podstatě předurčují obsah a kvalitu rozhodnutí soudu. Je-li
tedy kasační stížnost kuse zdůvodněna, je tak předurčen nejen rozsah přezkumné činnosti soudu,
ale i obsah rozsudku soudu. Soud není povinen ani oprávněn domýšlet argumenty za stěžovatele.
Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by roli advokáta.
Jinými slovy, pokud stěžovatel uplatní obecnou námitku, může se jí ve stejném rozsahu
zabývat i soud. K tomu srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2012,
č. j. 1 Afs 57/2011 - 95, ze dne 22. 4. 2014, č. j. 2 Ads 21/2014 - 20, ze dne 27. 10. 2010,
č. j. 8 As 22/2009 - 99, ze dne 18. 6. 2008, č. j. 7 Afs 39/2007 - 46, ze dne 17. 12. 2008,
č. j. 7 As 17/2008 - 60, a rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 - 78, a ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 - 58, č. 835/2006 Sb.
NSS, jakož i rozhodnutí Ústavního soudu, např. sp. zn. II. ÚS 460/15. Optikou uvedeného
posoudil Nejvyšší správní soud uplatněné námitky a neshledal je důvodnými.
[12] Podle §6 odst. 1 zákona o DPH se plátcem stane osoba povinná k dani se sídlem
v tuzemsku, jejíž obrat za nejvýše 12 bezprostředně předcházejících po sobě jdoucích
kalendářních měsíců přesáhne 1 000 000 Kč, s výjimkou osoby, která uskutečňuje pouze plnění
osvobozená od daně bez nároku na odpočet daně.
[13] Obratem se podle §4a odst. 1 zákona o DPH pro účely tohoto zákona rozumí souhrn
úplat bez daně, včetně dotace k ceně, které osobě povinné k dani náleží za uskutečněná plnění,
kterými jsou dodání zboží a poskytnutí služby, s místem plnění v tuzemsku, jde-li o úplaty
za a) zdanitelné plnění, b) plnění osvobozené od daně s nárokem na odpočet daně, nebo c) plnění
osvobozené od daně bez nároku na odpočet daně podle §54 až 56a zákona o DPH, jestliže
nejsou doplňkovou činností uskutečňovanou příležitostně.
[14] Podle §128 odst. 1 daňového řádu má správce daně povinnost ověřit údaje v přihlášce
k registraci a v případě pochybností o jejich správnosti nebo úplnosti vyzvat daňový subjekt
k vysvětlení, doložení, doplnění či změně. Podle §129 odst. 1 daňového řádu správce daně
rozhodne o registraci ve lhůtě 30 dnů ode dne podání přihlášky, popřípadě ode dne odstranění
jejích vad.
[15] Výkladem uvedených ustanovení se Nejvyšší správní soud již opakovaně zabýval.
Např. v rozsudku ze dne 14. 3. 2018, č. j. 7 Afs 76/2017 - 43, uvedl, že: „Daňové řízení je postaveno
na zásadě, že daňový subjekt má jednak povinnost daň přiznat (břemeno tvrzení) a jednak povinnost toto
své tvrzení prokázat (břemeno důkazní). Daňový subjekt prokazuje podle §92 odst. 3 daňového řádu všechny
skutečnosti, které je povinen uvádět v řádném daňovém tvrzení, dodatečném daňovém tvrzení a dalších podáních.
Tato povinnost se vztahuje i na údaje uvedené daňovým subjektem v přihlášce k registraci k DPH. Je tedy
odpovědný za to, že jím předložené důkazy budou prokazovat skutečnost, že jeho obrat za nejvýše 12
bezprostředně předcházejících po sobě jdoucích kalendářních měsíců přesáhl 1 000 000 Kč. Prokazování této
skutečnosti je nejen záležitostí formální (předložení příslušných daňových dokladů), ale také záležitostí skutkovou
(k uskutečnění zdanitelného plnění musí fakticky dojít). Daňové řízení tedy není založeno na zásadě vyšetřovací,
nýbrž břemeno důkazní ve smyslu procesní odpovědnosti za prokázání jím tvrzených skutečností spočívá
na stěžovateli.“
[16] Obdobně viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 8. 2018,
č. j. 9 Afs 216/2018 - 47, podle něhož „procesní odpovědnost za prokázání skutečností uvedených
v přihlášce k registraci spočívá na daňovém subjektu. Tento je povinen tvrzené údaje správci daně doložit, případně
vysvětlit, změnit či doplnit. Správce daně je na druhou stranu povinen zkontrolovat správnost údajů a dokumentů,
které mu byly poskytnuty. Za tímto účelem je oprávněn vyzvat daňový subjekt k předložení dokladů či informací
potvrzujících údaje tvrzené v přihlášce. Daňový subjekt nesplní svou důkazní povinnost tím, že předloží jakékoliv
dokumenty. Musí se jednat o důkazní prostředky, které objektivně prokazují skutečnosti uvedené v přihlášce
k registraci. Splní-li daňový subjekt tuto povinnost, rozhodne správce daně v souladu s §129 odst. 1 daňového
řádu o tom, že daňový subjekt registruje. Bude-li mít správce daně pochybnosti o věrohodnosti, průkaznosti,
správnosti či úplnosti důkazních prostředků předložených daňovým subjektem, ve výzvě mu sdělí, na základě
jakých skutečností k tomuto závěru dospěl, aby měl daňový subjekt možnost na tato zjištění adekvátně reagovat,
případně doplnit dokazování. Nevyvrátí-li daňový subjekt sdělené pochybnosti, správce daně v souladu s §129
odst. 1 daňového řádu rozhodne o zamítnutí registrace daňového subjektu.“
[17] Povinnost ověřit pravdivost údajů v případě registrace k DPH vyplývá i z judikatury
Soudního dvora Evropské unie (dále též „SDEU“). Např. v rozsudku ze dne 14. 3. 2013,
C-527/11, Ablessio, SDEU uvedl, že členské státy jsou „povinny zaručit pravdivost zápisů do registru
osob povinných k dani za účelem zajištění řádného fungování systému DPH. Je tak věcí příslušného vnitrostátního
orgánu ověřit postavení osoby povinné k dani dříve, než jí přidělí identifikační číslo pro účely DPH“ (obdobně
srov. rozsudek SDEU ze dne 6. 9. 2012, C-273/11, Mecsek Gabona Kft, bod 63).
[18] Orgány finanční správy tedy byly v projednávané věci oprávněny ověřit údaje
stěžovatelkou uvedené v přihlášce k registraci. Nejvyšší správní soud se s nimi ztotožňuje v tom,
že stěžovatelka neprokázala, že skutečně dosáhla zákonem stanoveného obratu rozhodného
pro registraci k DPH, resp. že vyvíjela ekonomickou činnost týkající se plnění, která zahrnula
do deklarovaného obratu (v přihlášce k registraci tvrdila, že dosáhla obratu ve výši 1 025 416 Kč).
Soud odkazuje zejména na str. 1 a násl. prvostupňového rozhodnutí a str. 2 až 8 rozhodnutí
žalovaného, kde orgány finanční správy podrobně vysvětlily, z jakých důvodů nemohla
být provedena registrace stěžovatelky k DPH. Žalovaný ve svém obsáhlém rozhodnutí
zcela konkrétně zpochybnil skutečné uskutečňování tvrzené ekonomické činnosti a dosažení
rozhodné hranice obratu stěžovatelkou. Podle žalovaného (jakož i podle krajského soudu,
který jeho argumentaci převzal a rozvedl) stěžovatelka nedoložila důkazní prostředky,
které by bez jakýchkoliv pochybností prokazovaly, že dosáhla za nejbližších 12 bezprostředně
předcházejících po sobě jdoucích kalendářních měsíců obratu ve výši 1 025 416 Kč, jak tvrdila
v přihlášce k registraci. Z předložených listin (daňových dokladů, výpisů z účtů atp.)
nelze dovodit skutečné dosažení tvrzeného obratu, resp. skutečný výkon tvrzené ekonomické
činnosti (a to nadto za situace, kdy byly zjištěny skutečnosti, které stěžovatelčina tvrzení
zpochybňovaly - viz dále). Uvedené listiny nebyly způsobilé prokázat faktické uskutečnění
deklarovaných zdanitelných plnění, tedy ani naplnění podmínky dosažení obratu ve smyslu §4a
odst. 1 zákona o DPH. Samotné přijaté faktury nelze osvědčit jako důkazy prokazující,
že k dodání zboží skutečně došlo. Výpis z bankovního účtu pak prokazuje pouze
to, že stěžovatelka obdržela platby v určité výši od různých subjektů. Neprokazuje však,
zda se jednalo o úplatu za uskutečněná plnění ve smyslu §4a zákona o DPH. To jednoznačně
nevyplývá ani z dalších předložených podkladů. Ani v rámci místního šetření konaného v sídle
stěžovatelky nebylo prokázáno faktické uskutečnění zdanitelných plnění. Stěžovatelka přitom
ani v řízení o kasační stížnosti netvrdí, v čem jsou uvedené závěry žalovaného a krajského soudu
nesprávné, popř. z čeho konkrétně má vyplývat dosažení tvrzeného obratu a provádění tvrzené
ekonomické činnosti. Stěžovatelka v tomto ohledu zůstává v rovině obecných tvrzení.
Nezpochybňuje zcela konkrétní argumentaci žalovaného, která má i podle názoru Nejvyššího
správního soudu oporu v právní úpravě a judikatuře Nejvyššího správního soudu. I ta vyžaduje
faktické (nikoliv formální) prokázání dosažení tvrzeného obratu. K tomu viz např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2018, č. j. 7 Afs 76/2017 - 43, podle něhož daňový
subjekt (a nikoliv správce daně) má prokazovat faktické dosažení uskutečnění obratu, přičemž
tuto povinnost nesplní pouze předložením daňových dokladů. I z rozsudku zdejšího soudu
ze dne 16. 8. 2018, č. j. 9 Afs 216/2018 - 47, vyplývá, že je to daňový subjekt, který má prokázat
skutečnosti uvedené v přihlášce k registraci, přičemž tuto povinnost nesplní tím, že předloží
jakékoliv důkazní prostředky; musí se jednat o důkazní prostředky, které objektivně prokazují
skutečnosti uvedené v přihlášce k registraci. V případě pochybností stran věrohodnosti,
průkaznosti, správnosti či úplnosti důkazních prostředků předložených daňovým subjektem,
je přitom správce daně oprávněn daňový subjekt vyzvat k tomu, aby pochybnosti správce daně
vyvrátil. Nevyvrácení sdělených pochybností má pak za následek zamítnutí registrace daňového
subjektu (viz i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 12. 2018,
č. j. 1 Afs 246/2018 - 44). Uvedené lze plně použít i na danou věc.
[19] Podobně jako krajský soud považuje i Nejvyšší správní soud za relevantní zjištění orgánů
finanční správy o povaze a průběhu předmětných transakcí. V této souvislosti lze zejména zmínit,
že jednatel stěžovatelky (Oleg Beznosik) nebyl schopen uvést, kde se prodané zboží nachází
(ačkoliv je současně jednatelem obchodních korporací, kterým stěžovatelka měla předmětné
zboží prodat), jakož i to, že z objednávek nebylo lze zjistit, kdo je podepsal, z dodacích listů
nebylo zřejmé, kdo měl zboží přebírat, kdo je podepsal atp. Přehlédnout nelze ani zjištěnou
nestandardnost úhrady faktur za deklarovaná plnění, jakož ani zjištění, že fakturace
deklarovaných obchodních transakcí byla prováděna mezi personálně propojenými obchodními
korporacemi. Uvedené skutečnosti nelze podle názoru Nejvyššího správního soudu považovat
za zástupné či nepodstatné. Nutno dodat, že pouze na těchto skutečnostech orgány finanční
správy ani krajský soud nepostavily závěr o nemožnosti provedení registrace stěžovatelky.
[20] Na základě výše uvedeného nelze souhlasit se stěžovatelkou, že na základě předmětné
přihlášky měl správce daně bez dalšího provést registraci. Jak již bylo výše uvedeno, k tomu,
aby se stal daňový subjekt plátcem daně podle §6 odst. 1 zákona o DPH, je „třeba, aby splnil
všechny zde uvedené podmínky kumulativně. Stěžovatel neprokázal splnění jedné z obligatorních podmínek
zákonné registrace k DPH, tedy překročení zákonem stanoveného obratu v rozhodném období. Za této situace
správci daně nezbylo než rozhodnout o zamítnutí jeho registrace k DPH. Žalovaný proto nepochybil,
když odvolání stěžovatele zamítl a potvrdil napadené rozhodnutí správce daně.“ (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 14. 3. 2018, č. j. 7 Afs 76/2017 - 43). Tento závěr lze aplikovat i na nyní
projednávanou věc.
[21] S krajským soudem lze souhlasit i v tom, že povinnost správce daně ověřit údaje
v přihlášce k registraci k DPH není pouhý bezúčelný formalismus. Prověřování údajů obsažených
v přihlášce k DPH může napomoci i předcházení vzniku organizovaných podvodů na DPH
(srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2018, č. j. 5 Afs 60/2017 - 60,
ze dne 23. 8. 2013, č. j. 5 Afs 83/2012 - 46, či ze dne 15. 2. 2017, č. j. 1 Afs 53/2016 - 55).
[22] Poukaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 7. 2014,
č. j. 8 Afs 59/2013 - 33, neshledává soud případným. Nezabýval se identickou skutkovou a právní
situací (neřešil otázku splnění podmínek pro registraci k DPH, ale zabýval se otázkou přiznání
nároku na odpočet DPH daňového subjektu, jehož dodavatel uváděl DPH na vystavených
dokladech, přestože nebyl k DPH registrován). Stěžovatelkou akcentovaná pasáž o povaze
registrace (registrace je otázkou pouze evidenční, nikoliv rozhodující pro plnění povinností plátce), má nadto
základ v důvodové zprávě k zákonu č. 502/2012 Sb., ve které je uvedena ve vztahu ke změně
právní úpravy, která byla koncipována odlišně, než nyní aplikovaná právní úprava. Stran
aplikované právní úpravy pak soud odkazuje na rozsudek vydaný ve věci sp. zn. 7 Afs 76/2017,
podle něhož: „Při splnění hmotněprávních podmínek uvedených v §6 odst. 1 zákona o DPH se osoba povinná
k dani stane plátcem od prvního dne druhého měsíce následujícího po měsíci, ve kterém překročila stanovený obrat
(viz §6 odst. 2 zákona o DPH). V nyní posuzovaném případě však stěžovatel neprokázal správci daně splnění
výše uvedené obligatorní podmínky. Proto správce daně nemohl vydat rozhodnutí o registraci, jímž by deklaroval,
že se stěžovatel stal plátcem DPH.“
[23] Shora popsaný postup orgánů finanční správy odpovídající právní úpravě a judikatuře
nelze považovat ani za postup, který by narušoval právní jistotu stěžovatelky či jejích obchodních
partnerů, jak výslovně tvrdila stěžovatelka v kasační stížnosti. Byla to stěžovatelka, která byla
povinna prokázat na základě podané přihlášky naplnění podmínek uvedených v zákoně o DPH.
Z důvodu, že se jí to nepodařilo, musí nést následky s tím spojené. Nejvyšší správní soud dodává,
že z obsahu správního ani soudního spisu nevyplývá, že by postup orgánů finanční správy
či soudu vůči stěžovatelce byl diskriminační. Nejvyšší správní soud přitom nezpochybňuje,
že právní úprava nezapovídá, aby několik obchodních společností bylo provázáno týmž
společníkem či jednatelem, jakož ani zakládání společností se sídly na hromadných adresách
apod. Stěžovatelka se však mýlí, pokud tvrdí, že registrace k DPH nebyla provedena pouze
na základě takových skutečností. Uvedená zjištění (jakož i další zjištění o povaze a průběhu
předmětných transakcí - viz výše) zmínily orgány finanční správy pouze podpůrně. Stěžejní bylo
to, že s těžovatelka neprokázala dosažení tvrzeného obratu na základě tvrzené ekonomické
činnosti. Stěžovatelka přitom nekonkretizuje (a nedokládá), které obchodní společnosti byly
za identické skutkové a právní situace registrovány k DPH, čímž mělo dojít, jak tvrdí
stěžovatelka, k její diskriminaci. Z tohoto důvodu kasační soud nemohl posoudit, zda se jedná
o oprávněné tvrzení. Z procesní opatrnosti soud dodává, že splnění podmínek pro registraci
je třeba zkoumat individuálně a s přihlédnutím ke všem zjištěným skutečnostem. Je to přitom
daňový subjekt, kdo má prokázat splnění těchto podmínek (viz shora citovanou právní
úpravu a judikaturu). Žalovaný ani krajský soud se nevyjádřili v tom smyslu, že by se stěžovatelka
či její obchodní partneři dopouštěli podvodného jednání. Takové explicitní tvrzení
se v rozhodnutí žalovaného či v rozsudku krajského soudu nenachází. Žalovaný se přitom řádně
vyjádřil i k dotazu stěžovatelky, jaké má rozhodnutí správce daně důsledky pro její osobu, jakož
i k možnostem jejího dalšího postupu stran registrace k DPH (viz závěrečnou část rozhodnutí
o odvolání).
[24] Souhrnně vzato se Nejvyšší správní soud v nyní projednávané věci plně
ztotožnil s hodnocením a závěry krajského soudu v napadeném rozsudku, které považuje
za správné a náležitě vyargumentované. To, že s nimi stěžovatelka nesouhlasí a má jiný názor,
samo o sobě neznamená, že je napadený rozsudek nezákonný. S ohledem na poměrnou
podrobnost a obsažnost odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu, stejně jako
odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaného, a s ohledem na obecnost kasačních námitek,
resp. na to, že jsou ve značné míře opakováním či shrnutím námitek žalobních, Nejvyšší správní
soud reagoval na stížní námitky koncentrovaněji. V důsledku toho, že se Nejvyšší správní soud
plně ztotožnil s argumentací krajského soudu a žalovaného, nemohl shledat případnou
ani polemiku stěžovatelky s jejich argumentací.
[25] Z důvodu, že krajský soud oprávněně zamítl žalobu jako nedůvodnou (viz výše), nemohl
přiznat stěžovatelce ani právo na náhradu nákladů řízení. Podle §60 s. ř. s. totiž platí,
že nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu
nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch
neměl. Stěžovatelka v daném řízení úspěch neměla, žaloba byla zamítnuta, neměla proto právo
na přiznání náhrady nákladů řízení. Jinými slovy, i výrok II rozsudku krajského soudu odpovídá
právní úpravě.
[26] Nejvyšší správní soud dodává, že neshledal ani existenci žádných vad, ke kterým je
povinen přihlížet ex offo (viz např. §109 odst. 4 s. ř. s.).
[27] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako
nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[28] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační stížnosti úspěšná, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení
o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. prosince 2020
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu