ECLI:CZ:NSS:2020:7.AFS.194.2019:43
sp. zn. 7 Afs 194/2019 - 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Davida Hipšra a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobkyně: BATTEX, spol. s r. o.,
se sídlem Politických vězňů 1337, Slaný, zastoupena JUDr. Vladimírem Kubátem, advokátem
se sídlem Radlická 1031/42, Praha, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem
Masarykova 427/31, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu
v Praze ze dne 14. 5. 2019, č. j. 43 Af 8/2018 - 32,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků ne m á právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Deseti dodatečnými platebními výměry ze dne 14. 3. 2017 (č. j. 953552/17/2124-52521-
203223, č. j. 955445/17/2124-52521-203223, č. j. 955573/17/2124-52521-203223,
č. j. 955703/17/2124-52521-203223, č. j. 955817/17/2124-52521-203223, č. j. 956171/17/2124-
52521-203223, č. j. 956348/17/2124-52521-203223, č. j. 956442/17/2124-52521-203223,
č. j. 956536/17/2124-52521-203223, a č. j. 956659/17/2124-52521-203223) Finanční úřad
pro Středočeský kraj (dále též „správce daně“) doměřil žalobkyni daň z přidané hodnoty
za zdaňovací období duben 2011 až leden 2012.
[2] Rozhodnutím ze dne 20. 12. 2017, č. j. 54649/17/5300-21442-711315 (dále též
„rozhodnutí o odvolání“), žalovaný zamítl odvolání žalobkyně a předmětné dodatečné platební
výměry potvrdil.
[3] Podle orgánů finanční správy žalobkyně neprokázala oprávněnost jí nárokovaných
odpočtů daně uplatněných na základě přijatých daňových dokladů od obchodní společnosti
DANDY STEEL s. r. o. (IČO: 27838340, dne 11. 11. 2019 vymazána z obchodního rejstříku,
dále též „DANDY STEEL“), která měla na základě uzavřených smluv o reklamě a propagaci
pro žalobkyni zabezpečit plošnou reklamu na závodních automobilech Škoda Fabia WRC,
Škoda Fabia S200, Peugeot 207 S2000, Citroen C4 WRC, Ford Focus WRC, případně i na dalších
dohodnutých reklamních plochách, v době konání ve smlouvách uvedených závodních akcí
(Start Auto rally Eger, Rally Prešov, Barum Czech Rally atd. – blíže viz strana 3 zprávy o daňové
kontrole č. j. 898258/17/2124-60563-204872). Dalším důvodem doměření daně pak bylo
zjištění správce daně, že si žalobkyně v kontrolovaných zdaňovacích obdobích uplatnila nárok
na odpočet daně z dokladů vystavených společností AG ELEKTRO s. r. o. (IČO: 26480956,
od 18. 5. 2015 pod obchodní firmou FJ STOMADENT spol. s r. o., dále též „AG ELEKTRO“),
která však v rozhodné době nebyla plátcem daně z přidané hodnoty.
II.
[4] Žalobkyně podala proti rozhodnutí o odvolání žalobu ke Krajskému soudu v Praze (dále
též „krajský soud“).
[5] Krajský soud výrokem I rozsudku identifikovaného ve výroku tohoto rozhodnutí zrušil
rozhodnutí o odvolání v části, kterou byl potvrzen dodatečný platební výměr na zdaňovací
období leden roku 2012, a výrokem II pak zrušil předmětný dodatečný platební výměr na toto
zdaňovací období (dodatečný platební výměr ze dne 14. 3. 2017, č. j. 956659/17/2124-52521-
203223). Dospěl totiž k závěru, že uvedený platební výměr byl vydán po uplynutí prekluzivní
lhůty ke stanovení daně.
[6] Výrokem III pak krajský soud ve zbytku (tj. ve vztahu ke zbývajícím devíti dodatečným
platebním výměrům) žalobu zamítl a výrokem IV rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Nepřisvědčil totiž žalobkyni, že by orgány finanční správy pochybily,
doměřily-li jí daň z přidané hodnoty v souvislosti s fakturami vystavenými společností
DANDY STEEL. Žalobkyně neprokázala splnění hmotněprávních podmínek vzniku nároku
na odpočet daně, když neprokázala faktické uskutečnění celého fakturovaného plnění ani jeho
rozsah (prokázáno bylo pouze to, že na závodních automobilech se fakticky nacházelo logo
žalobkyně). Krajský soud v rozsudku popsal pochybnosti správce daně týkající se předmětných
plnění (poukázal zejména na obecnost jednotlivých smluv, na zjištěnou nekontaktnost
společnosti DANDY STEEL, na obecnost výpovědi jednatele dané společnosti atd.). Žalobkyni
se přitom tyto důvodné pochybnosti správce daně nepovedlo vyvrátit. Naopak sama žalobkyně
vnesla do věci další pochybnosti, když uvedla, že fakturovaná plnění zahrnovala kromě výroby
a umístění loga na závodních automobilech i „doprovodný reklamní materiál (kalendáře, brožury atd.)“,
přičemž „v ceně byly zahrnuty též televizní spoty, propagace v reklamních časopisech atd.“ K výzvě správce
daně však žalobkyně neprokázala, kdo tento doprovodný reklamní materiál zadal a vyrobil,
v jakém množství, a o jaký doprovodný materiál se konkrétně jednalo. Ani po seznámení
s výsledkem kontrolního zjištění (v rámci kterého byla žalobkyně uvědomena o tom, že důkazní
prostředky neprokazují, co tvoří fakturované částky, a zda skutečně došlo k obchodní spolupráci
mezi žalobkyní a DANDY STEEL) žalobkyně svá tvrzení nedoplnila a ani neoznačila důkazy
prokazující, jaké plnění a v jakém rozsahu bylo přesně účtováno na předmětných fakturách,
a že se toto plnění uskutečnilo. Krajský soud dodal, že ačkoli předmět a rozsah plnění nemusí být
uveden na faktuře vyčerpávajícím způsobem a lze odkázat na další listiny, je třeba, aby bylo
patrné, za jaká plnění a v jakém množství či rozsahu je cena účtována, aby tak bylo možné ověřit,
zda se deklarované plnění fakticky uskutečnilo. Žalobkyně však neurčitě vymezila plnění a jejich
rozsah na jednotlivých fakturách odkazem na nedostatečně určitá smluvní ujednání (to vše
za situace, kdy se cena sjednaná dle jednotlivých smluv lišila) a sama pochybnosti správce daně
posílila tvrzením o tom, že kromě zprostředkování reklamy na vozidlech vyúčtovaná cena
zahrnovala i další plnění.
III.
[7] Proti výrokům III a IV rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále též
„stěžovatelka“) kasační stížnost. Uvedla, že unesla své důkazní břemeno a prokázala
hmotněprávní podmínky vzniku nároku na odpočet daně. Předložila orgánům finanční správy
veškeré důkazní prostředky, které měla k dispozici. Prokázala přitom, že předmětné plnění,
tj. realizace reklamy a propagace stěžovatelky na jednotlivých rally závodech, proběhla. Stejně tak
bylo prokázáno, že byla realizována i veškerá doplňková plnění (dodání fotografické
dokumentace a dokumentace na DVD, dodání reklamních předmětů, např. kalendářů, diářů atd.).
Orgány finanční správy ani krajský soud tuto skutečnost nerozporovaly. Zpochybňovaly pouze
to, že se tak stalo prostřednictvím společnosti DANDY STEEL. Stěžovatelka v této souvislosti
v kasační stížnosti dále uvedla rozsáhlý obecný výklad stan východisek týkajících se dokazování
v daňovém řízení.
[8] Stěžovatelka dále tvrdila, že orgány finanční správy ji sankcionovaly za jednání jiných
subjektů a požadovaly po ní prokazovat okolnosti týkající se jiných daňových subjektů, o kterých
jí nemohlo být nic známo. Orgány finanční správy sice tvrdily, že stěžovatelka nebyla
sankcionována za to, že společnost DANDY STEEL se stala nekontaktní a její dodavatelé
(zejména společnost Jazz Trade s. r. o.) předmětné plnění nepotvrdily, nicméně i přesto orgány
finanční správy odkazovaly na výslechy osob spojených se společností Jazz Trade s. r. o.
a z těchto dovozovaly, že stěžovatelka neunesla své důkazní břemeno. Vznikly-li správci daně
pochybnosti týkající se dodavatelů společnosti DANDY STEEL, bylo na něm, aby zjistil
skutkový stav věci.
[9] V další kasační námitce stěžovatelka rozporovala to, že jí bylo kladeno k tíži, že konkrétně
nespecifikovala, jakým způsobem byla stanovena cena za jednotlivá uskutečněná plnění. Uvedla,
že je běžnou praxí při uzavírání smluv o reklamě a propagaci, že cena je sjednána jako celková
a zahrnuje jednak vlastní zajištění reklamy a propagace na předmětné akci ve formě umístění loga,
a jednak mediální výstupy z akce, na níž bylo dané logo prezentováno (televizní, rozhlasové
přenosy, reportáže v časopisech, na internetu apod.). Stejně tak je běžné, že v celkové ceně jsou
zahnuty i tzv. doprovodné artikly související s reklamou a propagací, tj. zejména zhotovení
reklamních předmětů z akce. Cena je přitom tvořena velikostí loga, jeho umístěním, počtem
doprovodných reklamních předmětů a i dalšími cenotvornými prvky (atraktivnost akce,
dlouhodobost spolupráce aj.). Všechny tyto ukazatele přitom nelze detailně popsat ve smlouvě
a takový postup neodpovídá běžné praxi v reklamním odvětví.
[10] Stěžovatelka dále v kasační stížnosti tvrdila, že její smluvní vztah se společností
DANDY STEEL byl uzavřen zcela standardním způsobem, nijak nevybočoval z běžné obchodní
praxe a byl veden s maximální mírou opatrnosti, kterou lze spravedlivě požadovat. Stěžovatelka
uzavřela smlouvy o zajištění reklamy a všech doprovodných plnění s dodavatelem (společností
DANDY STEEL), který v době realizace služeb existoval, byl řádně zapsán v obchodním
rejstříku, a jednala za něj osoba identifikovaná v průběhu daňového řízení (jednatel dané
společnosti Radim Blahuta, jehož výslech byl v daňovém řízení proveden). Stěžovatelka si ověřila,
že společnost DANDY STEEL je plátcem daně z přidané hodnoty a že má řádně zveřejněn účet;
pouze na tento účet pak stěžovatelka po uskutečnění daných služeb tyto hradila. Stěžovatelka
nesouhlasila s tím, že orgány finanční správy jí vytýkaly, že se společností DANDY STEEL
komunikovala pouze korespondenčně. Dle stěžovatelky takový postup není ničím neobvyklým,
naopak svědčí o hospodárnosti postupu stěžovatelky.
[11] V další kasační námitce stěžovatelka konstatovala, že orgány finanční správy se řádně
nevypořádaly s jí navrženými důkazními prostředky. V této souvislosti poukázala na to, že orgány
finanční správy neprovedly opakovaný výslech jednatele společnost DANDY STEEL, Radima
Blahuty, a na to, že nezjistily od majitelů jednotlivých rally se účastnících vozů, kdo na jejich
vozidlech realizoval reklamu.
[12] V závěru kasační stížnosti pak stěžovatelka uvedla, že brojí pouze proti doměření daně
týkajícímu se faktur od společnosti DANDY STEEL. Doměření daně týkající se dalšího
dodavatele stěžovatelky (společnosti AG LEKTRO) je dle stěžovatelky po právu. Dodala však
současně, že krajský soud se v napadeném rozsudku doměřením daně z titulu spolupráce
se společností AG LEKTRO nezabýval, což svědčí o tom, že krajský soud rozhodnutí
žalovaného nepřezkoumal v celém jeho rozsahu, čímž svůj rozsudek zatížil vadou
nepřezkoumatelnosti.
[13] Napadený rozsudek je pak podle stěžovatelky nesprávný, i co se týče nákladového výroku
IV. Stěžovatelka byla částečně úspěšná, krajský soud jí proto měl přiznat náhradu nákladů řízení.
[14] Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil výroky III
a IV napadeného rozsudku a aby vrátil věc krajskému soudu k dalšímu řízení.
IV.
[15] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na rozhodnutí o odvolání
a své vyjádření k žalobě. Podle žalovaného napadený rozsudek krajského soudu není nezákonný
ani nepřezkoumatelný. K věci pak dodal, že důkazní břemeno k prokázání faktické realizace
služeb nese primárně daňový subjekt (stěžovatelka). Stěžovatelka však toto důkazní břemeno
neunesla, když v průběhu daňového řízení neprokázala, že sporná plnění proběhla tak, jak
o nich bylo fakturováno. Důkazní povinnosti se přitom stěžovatelka nemůže zbavit poukazem
na vyhledávací povinnost správce daně. Ohledně námitky týkající se tvrzené nepřezkoumatelnosti
rozsudku způsobené tím, že se krajský soud nezabýval okolnostmi doměření daně souvisejícími
se společností AG ELEKTRO, pak žalovaný odkázal na §75 odst. 2 s. ř. s. Žalovaný navrhl,
aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
V.
[16] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[17] Kasační stížnost není důvodná.
[18] Předmětem sporu je, zda stěžovatelka unesla důkazní břemeno a prokázala splnění
podmínek pro uznání jí uplatňovaných nároků na odpočet daně vztahujících se k přijatým
fakturám vystaveným společností DANDY STEEL.
[19] Otázkou rozložení důkazního břemene v daňovém řízení se zdejší soud opakovaně
zabýval. Odkázat lze například na rozsudek ze dne 22. 8. 2013, č. j. 1 Afs 21/2013 - 66, ve kterém
zdejší soud popsal rozložení důkazního břemene následovně: „Daňové řízení je postaveno na zásadě,
že daňový subjekt má jednak povinnost daň přiznat (břemeno tvrzení) a jednak povinnost toto své tvrzení
prokázat (břemeno důkazní). […] Svá tvrzení daňový subjekt prokazuje zejména svým účetnictvím a jinými
povinnými evidencemi a záznamy (srov. např. rozsudky NSS ze dne 26. 9. 2012, čj. 8 Afs 14/2012 - 65,
ze dne 30. 1. 2008, čj. 2 Afs 24/2007 - 119, č. 1572/2008 Sb. NSS, ze dne 16. 7. 2009,
čj. 1 Afs 57/2009 - 83, nebo ze dne 8. 7. 2010, čj. 1 Afs 39/2010 - 124). I když daňový subjekt předloží
formálně bezvadné účetní doklady, správce daně může ve smyslu §31 odst. 8 písm. c) zákona o správě daní,
respektive §92 odst. 5 písm. c) daňového řádu, vyjádřit pochybnosti týkající se věrohodnosti, průkaznosti,
správnosti či úplnosti účetnictví a jiných povinných záznamů. V tomto ohledu správce daně tíží důkazní břemeno
ve vztahu k důvodnosti jeho pochyb. Správce daně nemá povinnost prokázat, že údaje o určitém účetním případu
jsou v účetnictví daňového subjektu zaznamenány v rozporu se skutečností, je však povinen prokázat, že o souladu
se skutečností existují „vážné a důvodné pochyby“ (srov. cit. rozsudek čj. 2 Afs 24/2007 - 119). Správce daně je
proto povinen označit konkrétní skutečnosti, na jejichž základě hodnotí předložené evidence jako nevěrohodné,
neúplné, neprůkazné či nesprávné. Jen tak může unést své zákonné důkazní břemeno (rozsudek NSS ze dne
22. 10. 2008, čj. 9 Afs 30/2008 - 86). Pokud správce daně shora uvedené skutečnosti prokáže, důkazní
břemeno přechází zpět na daňový subjekt, který je povinen doložit pravdivost svých tvrzení a průkaznost,
věrohodnost a správnost účetnictví ve vztahu k danému obchodnímu případu, popř. svá tvrzení korigovat. Tyto
skutečnosti bude daňový subjekt prokazovat zpravidla jinými důkazními prostředky než vlastním účetnictvím
(srov. cit. rozsudky NSS čj. 1 Afs 39/2010 - 124, či čj. 2 Afs 24/2007 - 119).“ K obdobným závěrům
dospěl Nejvyšší správní soud i např. v rozsudcích ze dne 30. 9. 2015, č. j. 2 Afs 193/2015 - 70,
ze dne 12. 2. 2015, č. j. 9 Afs 152/2013 - 49, ze dne 14. 12. 2016, č. j. 4 Afs 179/2016 - 60,
či ze dne 18. 1. 2012, č. j. 1 Afs 75/2011 - 62.
[20] Pokud pak jde konkrétně o prokázání oprávněnosti nároku na odpočet daně z přidané
hodnoty, konkrétní obsah důkazního břemene vychází zejména z příslušných ustanovení
daňového práva hmotného, v posuzovaném případě z §72 odst. 1 věty první zákona
č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném pro rozhodné období (dále též
„zákon o DPH“), podle něhož má plátce daně nárok na odpočet daně, pokud přijatá zdanitelná
plnění použije pro uskutečnění své ekonomické činnosti, a z §73 o dst. 1 zákona o DPH,
dle kterého pro uplatnění nároku na odpočet daně je plátce povinen mít daňový doklad.
Dle ustanovení §29 odst. 2 písm. e) zákona o DPH ve znění do 31. 12. 2012 [nyní §29 odst. 1
písm. f) zákona o DPH], přitom daňový doklad musí obsahovat též údaj o rozsahu a předmětu
zdanitelného plnění (viz i čl. 226 odst. 6 směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. 11. 2016
o společném systému daně z přidané hodnoty). Uvedené formální podmínky pro přiznání nároku
na odpočet je však nutno vykládat v souladu s judikaturou zdejšího soudu tak, že „prokazování
nároku na odpočet daně je sice prvotně záležitostí dokladovou, současně je však třeba respektovat
soulad skutečného stavu se stavem formálně právním. Proto ani doklady se všemi požadovanými náležitostmi
nemusí být podkladem pro uznání nároku na odpočet, není-li zároveň prokázáno, že k uskutečnění zdanitelného
plnění fakticky došlo, resp. došlo tak, jak je v dokladech deklarováno“ (rozsudek ze dne 27. 1. 2012,
č. j. 8 Afs 44/2011 - 103).
[21] Stěžovatelka v kasační stížnosti primárně namítala, že unesla své důkazní břemeno
a prokázala hmotněprávní podmínky vzniku nároku na odpočet daně. Prokázala, že předmětné
plnění, tj. realizace reklamy a propagace stěžovatelky na jednotlivých rally závodech, proběhla.
Stejně tak bylo prokázáno, že byla realizována i veškerá doplňková plnění (dodání fotografické
dokumentace a dokumentace na DVD, dodání reklamních předmětů, např. kalendářů, diářů atd.).
Orgány finanční správy ani krajský soud tuto skutečnost nerozporovaly. Zpochybňovaly pouze
to, že se tak stalo prostřednictvím společnosti DANDY STEEL.
[22] Nejvyšší správní soud se s těmito tvrzeními stěžovatelky neztotožnil.
[23] Předně je nutno uvést, že není pravdou, že by orgán y finanční správy stěžovatelce
odepřely nárok na odpočet daně pouze z důvodu neprokázání osoby dodavatele sporných služeb.
Ze zprávy o daňové kontrole i z rozhodnutí o odvolání jednoznačně plyne, že stěžovatelce bylo
vytýkáno jak neprokázání osoby dodavatele (k tomu viz usnesení rozšířeného senátu zdejšího
soudu ze dne 11. 3. 2020, č. j. 1 Afs 334/2017 - 54), tak i neprokázání dalších okolností
rozhodných pro uznání nároku na odpočet daně – zejména neprokázání rozsahu fakturovaných
služeb a způsobu jejich faktického realizování (viz bod 44 rozhodnutí o odvolání či strana 39
zprávy o daňové kontrole č. j. 898258/17/2124-60563-204872, kde správce daně uvedl,
že stěžovatelka neprokázala, že plnění uvedená na jí předložených dokladech byla pro ni
„realizována v rozsahu, cenách a způsobem popsaným v těchto dokladech a smlouvách, na jejichž základě byly
doklady vystaveny, a že tato plnění fakticky uskutečnila společnost DANDY STEEL“). Krajský soud pak
obdobně v bodě 47 rozsudku uvedl, že „lze souhlasit s žalovaným, že žalobkyně poskytnutí plnění a jeho
rozsah zcela neprokázala, a již z tohoto důvodu nebyly hmotněprávní podmínky pro uplatnění nároku na odpočet
splněny“.
[24] Kasační soud se přitom s tím, že stěžovatelka neunesla důkazní břemeno a neprokázala
veškeré okolnosti rozhodné pro přiznání nároku na odpočet daně, ztotožnil.
[25] Není totiž předně sporu o tom, že důkazní břemeno vázlo v dané věci na stěžovatelce.
Ta sice předložila formálně bezvadné faktury týkající se jí tvrzené obchodní spolupráce
se společností DANDY STEEL, nicméně správce daně následně zjistil rozsáhlé a závažné
pochybnosti o tom, zda dané obchodní případy proběhly tak, jak o nich bylo fakturováno.
Poukázáno v této souvislosti budiž zejména na obecnost stěžovatelkou předložených smluv
o reklamě a propagaci (předmětem daných smluv bylo „zabezpečení plošné reklamy“ na ve smlouvě
specifikovaném závodním vozidle, „případně i na dalších jiných dohodnutých reklamních plochách
dodavatele“ a společnost DANDY STEEL se smlouvou zavázala „umožnit umístění reklamy,
reklamního nápisu, loga společnosti na závodním automobilu a jiných dohodnutých reklamních plochách v době
konání závodu, popřípadě i mimo tento termín“); na obecnost faktur (jako popis služby je vždy
odkázáno na tu kterou smlouvu o propagaci a na tu kterou závodní akci bez jakéhokoliv bližšího
upřesnění); na převedení společnosti DANDY STEEL na osobu mající bydliště na ohlašovně
obecního úřadu a na nekontaktnost dané společnosti; na informace od slovenské společnosti
RUFA s. r. o. (IČO: 35883502, dne 1. 2. 2018 vymazána z obchodního rejstříku, dále jen
„RUFA“), ze kterých původně vyplynulo, že daná společnost byla výlučným vlastníkem
reklamních práv na plochu závodního automobilu, kterou pronajímala dalším společnostem,
a dle výpovědi jednatele neměla uzavřenou smlouvu se společností DANDY STEEL
ani se stěžovatelkou (viz odpověď na žádost o výměnu informaci evidovaná
pod č. j. 2420054/15/2124-60563-204203); a konečně pak i na skutečnost, že jednatel slovenské
společnosti studioLIFE, s. r. o. (IČO: 36715034, dále též „studioLIFE“), která vyrobila
stěžovatelkou předložené DVD „DANDY STEEL SEZÓNA 2011“ dokumentující předmětné
závodní akce, uvedl, že nikdy nespolupracoval se stěžovatelkou ani se společností
DANDY STEEL – videozáznamy ze závodních akcí v roce 2011 společnost studioLIFE
zhotovovala pro společnost RUFA (viz odpověď na žádost o výměnu informací evidovaná
pod č. j. 2513379/15/2124-60563-204203).
[26] Na základě uvedených (zásadních) pochybností správce daně přešlo důkazní břemeno
stran prokázání oprávněnosti sporných nároků na odpočet daně na stěžovatelku. Ta však
oprávněnost jí nárokovaných odpočtů neprokázala. Naopak svými tvrzeními pochybnosti stran
daných obchodních případů ještě prohloubila.
[27] V reakci na výzvu správce daně k prokázání rozhodných okolností stěžovatelka totiž
uvedla, že společnost DANDY STEEL jí nabízela „zajištění plošné reklamy na vozech v rámci pořádání
rally závodů, propagační materiály – kalendáře, brožury, TV spoty, videozáznamy atd.“ Dále pak tvrdila,
že cena za fakturovaná plnění zahrnovala kromě výroby a umístění loga na závodních
automobilech účastnících se rallye závodů i „doprovodný reklamní materiál (kalendáře, brožury atd.)“,
přičemž „v ceně byly zahrnuty též televizní spoty, propagace v reklamních časopisech atd.“ (viz podání
stěžovatelky zaevidované dne 8. 1. 2015 pod č. j. 1503776713). Správce daně proto stěžovatelku
výzvou ze dne 24. 11. 2015, č. j. 4099719/15/2124-60563-204872, vyzval, aby prokázala svá
tvrzení o tom, že cena za dané služby zahrnovala jak výrobu a umístění loga na automobilech, tak
i doprovodný reklamní materiál, televizní spoty a propagaci v časopisech – správce daně
požadoval doložit, o jaký konkrétní doprovodný propagační materiál se jednalo, kdo zadal dané
propagační materiály (TV spoty, propagace v časopisech), kdo je vyrobil, v jakém množství byly
vyrobeny, a kdo je uhradil. V podání reagujícím na tuto výzvu stěžovatelka uvedla, že správce
daně jí ukládá prokazovat skutečnosti, jejichž prokázání po stěžovatelce nelze spravedlivě
požadovat. Je naprosto zřejmé, že loga byla vyrobena a byla umístěna na závodní automobily,
stejně tak je zřejmé, že byly natočeny reklamní spoty a uskutečnila se propagace v reklamních
časopisech, jakož i že byl vyroben doprovodný reklamní materiál. Není přitom právem ani
povinností stěžovatelky zjišťovat, jakým způsobem dodavatel stěžovatelky (společnost DANDY
STEEL) dané služby zajistil. Dále stěžovatelka uvedla, že její logo se v televizních pořadech
objevovalo nad rámec smlouvy a že tím prokazuje, že se tvrzené plnění uskutečnilo (blíž
viz podání zaevidované dne 9. 12. 2015 pod č. j. 1504251973).
[28] Pochybnosti správce daně pak neodstranila ani výpověď Radima Blahuty, jednatele
společnosti DANDY STEEL. Tento svědek pouze velmi obecně vypověděl, že se stěžovatelkou
spolupracoval v oblasti zprostředkování reklamy, a na dotaz, co konkrétně bylo předmětem
spolupráce, uvedl, že zprostředkování polepů a reklamních předmětů. K dotazu, co konkrétně
tvořilo cenu, která je uvedena na jednotlivých fakturách, odpověděl, že se jednalo o zabezpečení
plošné reklamy na automobilových závodech včetně vyhotovení DVD nosičů, na kterých byly
videozáznamy a fotografie, velkoplošné plakáty, kalendáře a kapesní diáře. Na kalendářích
a plakátech byly fotografie závodních automobilů s obchodní firmou stěžovatelky – řádově
to byly desítky kusů. Kdo daný reklamní a propagační materiály vyrobil, neví. Materiál byl dodán
společností Jazz Trade s. r. o. K dotazu, jak byla stanovena cena za každý závod, jaké úkony
a v jaké hodnotě zahrnovala, vypověděl, že zahrnovala uvedené služby (tedy zabezpečení
reklamy na vozidlech a dodávku reklamních předmětů). K faktické realizaci obchodů pak uvedl,
že společnost DANDY STEEL obdržela cenu od Jazz Trade s. r. o., k tomu přidala marži dvě
procenta a vystavila fakturu stěžovatelce (viz protokol o výslechu svědka Finančního úřadu
pro Moravskoslezský kraj ze dne 27. 1. 2016, č. j. 95639/16/3207-61562-801225). Nutno dodat,
že vypovídací hodnotu výpovědi Radima Blahuty snížil fakt, že ve své předchozí výpovědi tento
svědek uvedl, že spolupráce se společností Jazz Trade s. r. o. neprobíhala v roce 2011 ani v roce
2012, tj. v kontrolovaných zdaňovacích obdobích; spolupráce byla ukončena v prosinci roku
2010 (protokol Finančního úřadu v Olomouci ze dne 20. 3. 2012, č. j. 83996/12/379935802026).
K výpovědím daného svědka vystupujícího ve více případech sporných reklamních služeb
spojených s rally závody pak pro úplnost viz i rozsudky zdejšího soudu ze dne 21. 3. 2019,
č. j. 1 Afs 360/2018 - 24, a ze dne 13. 6. 2019, č. j. 7 Afs 138/2018 - 52.
[29] Další pochybnosti pak do věci vnesly i výpovědi jednatelů společnosti Jazz Trade s. r. o.
(IČO: 27767701, dne 29. 3. 2018 vymazána z obchodního rejstříku, dále též „Jazz Trade“), která
dle tvrzení Radima Blahuty měla zajišťovat veškeré služby, které společnost DANDY STELL
následně pouze přefakturovala stěžovatelce. Hana Poláchová, jednatelka společnosti Jazz Trade
do 4. 4. 2011 do protokolu Finančního úřadu pro Zlínský kraj ze dne 24. 3. 2016,
č. j. 568795/16/3301-61562-702759, uvedla, že společnost za jejího působení nevykonávala
žádnou činnost, tedy nespolupracovala se společností DANDY STEEL a nezajistila předmětné
služby. Matyáš Ondřej, jednatel společnosti Jazz Trade od 4. 4. 2011, pak uvedl, že danou
společnost neřídil ani jejím jménem nejednal. Pouze podepisoval papíry, které mu předložila
osoba, kterou neznal jménem. V dané době byl drogově závislý, daná osoba ho vyzvedávala
autem a poskytovala mu drogy. Vybíral peníze z účtu společnosti Jazz Trade a předával je osobě,
které ho dovezla do banky (jednalo se asi o čtyři osoby). O společnosti DANDY STEEL slyšel
poprvé „na policii ve Zlíně asi před rokem“ (protokol Finančního úřadu ve Zlíně ze dne 4. 5. 2016,
č. j. 1106628/16/3301-61563-711704).
[30] Za popsaných okolností nelze, než souhlasit s orgány finanční správy a krajským soudem
v tom, že stěžovatelka neprokázala okolnosti týkající se sporných plnění nutné pro uznání
jí nárokovaných odpočtů daně z přidané hodnoty.
[31] V daňovém řízení totiž nebylo postaveno najisto, jaké konkrétní služby a v jakém rozsahu
byly stěžovatelce fakturovány společností DANDY STEEL, a zda se tyto služby vůbec fakticky
uskutečnily.
[32] Předmětem obchodní spolupráce mezi stěžovatelkou a společností DANDY STEEL
nebylo to, že se její reklamní logo fakticky objeví na závodních automobilech (že se tak stalo, bylo
v daňovém řízení prokázáno), nýbrž to, že společnost DANDY STEEL toto umístění umožní,
resp. zajistí (viz výše citovaný text smluv o reklamě a propagaci). Předmětným zdanitelným
plněním tedy materiálně byla zprostředkovatelská činnost prováděná pro stěžovatelku společností
DANDY STEEL. Ohledně této činnosti však nebylo v daňovém řízení prokázáno nic.
Stěžovatelka netvrdila ani nedoložila, jaké konkrétní kroky společnost DANDY STEEL činila
za účelem zajištění umístění loga stěžovatelky na předmětných závodních akcích. Jinými slovy,
ačkoliv bylo prokázáno, že logo stěžovatelky bylo na vozidlech umístěno, přetrvaly zásadní
a závažné pochybnosti o tom, jak se na výsledku podílela společnost DANDY STEEL, která
měla umístění reklamy umožnit (ke stejnému závěru ostatně dospěl zdejší soud i v rozsudku
ze dne 13. 6. 2019, č. j. 7 Afs 138/2018 - 52, ve kterém se zabýval skutkově obdobnou situací).
Přehlédnout dále nelze ani to, že sama stěžovatelka tvrdila, že kromě samotného zajištění
umístění jejího loga na závodních vozidlech a výroby videozáznamů z daných sportovních akcí
byly předmětem její spolupráce s DANDY STEEL i další propagační služby (reklama
v časopisech, výroba reklamních materiálů v podobě kalendářů, brožur atd.). Okolnosti existence,
ceny, počtu, povahy a dalších rozhodných okolností týkajících se těchto dalších plnění zůstaly
však pouze v rovině obecného a nepodloženého tvrzení stěžovatelky (sama stěžovatelka ostatně
výčet těchto služeb ve svých podáních uvádí jako demonstrativní výčet ukončený zkratkou atd.).
Ačkoliv byla stěžovatelka správcem daně konkrétně vyzvána, aby prokázala okolnosti týkající
se těchto dalších plnění (viz výše citovaná výzva ze dne 24. 11. 2015, č. j. 4099719/15/2124-
60563-204872), této své povinnosti nedostála, když namísto předložení relevantních tvrzení
a důkazních prostředků zopakovala obecné tvrzení, že dané materiály byly vyrobeny a veškeré
detaily jsou věcí společnosti DANDY STEEL.
[33] Rozhodné okolnosti obchodní spolupráce stěžovatelky a společnosti DANDY STEEL
přitom nebylo lze objasnit ani z faktur a souvisejících smluv o reklamě a propagaci. Faktury
pouze odkazují na jednotlivé smlouvy a jednotlivé závodní akce a neobsahují vlastní vymezení
předmětu plnění. Smlouvy pak svůj předmět upravují pouze velmi obecně (předmětem daných
smluv bylo „zabezpečení plošné reklamy“ na ve smlouvě specifikovaném závodním vozidle, „případně
i na dalších jiných dohodnutých reklamních plochách dodavatele“ a společnost DANDY STEEL
se smlouvou zavázala „umožnit umístění reklamy, reklamního nápisu, loga společnosti na závodním
automobilu a jiných dohodnutých reklamních plochách v době konání závodu, popřípadě i mimo tento termín“).
Ze smluv tedy neplyne, co konkrétně je jejich předmětem. Nutno pak ve shodě s krajským
soudem poukázat i na to, že z daných smluv o reklamě a propagaci neplyne ani to, jaké konkrétní
faktory se podílely na určení ceny za to které zdanitelné plnění. Ceny sjednané v jednotlivých
smlouvách se totiž liší, ačkoliv texty smluv jsou (až na určení konkrétního závodního vozidla
a konkrétní závodní akce) shodné. Faktory odůvodňující konkrétní výši ceny přitom neplynou ani
z žádných dalších důkazů získaných v rámci daňové kontroly.
[34] Pokud stěžovatelka v kasační stížnosti tvrdí, že je běžnou praxí při uzavírání smluv
o reklamě a propagaci, že cena je sjednána jako celková a zahrnuje vlastní zajištění reklamy
a propagace na předmětné akci ve formě umístění loga, mediální výstupy z akce
i tzv. doprovodné artikly, a že všechny cenotvorné prvky (velikost loga, jeho umístění, počet
doprovodných předmětů, atraktivnost akce atd.) nelze detailně popsat v textu smlouvy, je nutné
stěžovatelku odkázat na to, že pro daňové řízení nejsou a priori podstatné poměry v oblasti
reklamního trhu. V rámci proběhnuvšího daňového řízení bylo povinností stěžovatelky obstarat
si dostatek důkazních prostředků k prokázání oprávněnosti jí nárokovaných odpočtů daně. Této
povinnosti však stěžovatelka nedostála. Nutno dodat, že správce daně po stěžovatelce
nepožadoval, aby texty smluv o reklamě a propagaci obsahovaly všechny cenotvorné prvky. Tyto
zcela jistě mohly být správci daně objasněny i jiným způsobem. Ani to však stěžovatelka
v průběhu daňového řízení neučinila a nyní pouze povšechně v kasační stížnosti tvrdí, že cenu
jednotlivých zdanitelných plnění určovaly mj. velikost loga, jeho umístění, počet doprovodných
reklamních předmětů a i další cenotvorné prvky (atraktivnost akce, dlouhodobost spolupráce aj.).
Nekonkretizuje však, jak jednotlivé faktory ovlivnily cenu toho kterého zdanitelného plnění.
[35] Na základě uvedeného je tedy nutno odmítnout kasační námitku stěžovatelky,
že prokázala oprávněnost jí nárokovaných odpočtů daně. Z důkazních prostředků obstaraných
správcem daně ani z důkazních prostředků a tvrzení uplatněných stěžovatelkou nevyplynulo,
že by obchodní spolupráce se společností DANDY STEEL proběhla tak, jak o ní bylo
fakturováno. Pokud stěžovatelka v této souvislosti v kasační stížnosti uvádí, že správci daně
předložila veškeré důkazní prostředky, které měla k dispozici, a že jí není zřejmé, jaké další
důkazní prostředky měla předložit, je nutné ji odkázat na její výše opakovaně zdůrazněnou
zákonnou důkazní povinnost a dodat, že je třeba mít na zřeteli „že každý subjekt vstupující
do obchodních vztahů musí zachovávat náležitou míru obezřetnosti v daném případě především vzhledem k povaze
poskytovaných služeb a zajišťovat si potřebné podklady pro splnění podmínek pro uplatnění nároku na odpočet
daně […]. V zájmu daňového subjektu tedy je, aby nad rámec svých běžných obchodních potřeb shromažďoval
důkazy, které mohou prokázat, že k uskutečnění předmětné služby skutečně došlo, neboť důkazní břemeno
ohledně faktické realizace služeb, náklady na něž chce daňově uplatnit, je na jeho straně. (rozsudek zdejšího
soudu ze dne 15. 5. 2007, č. j. 2 Afs 177/2006 - 61).
[36] Na výše uvedených závěrech stran neunesení důkazního břemene stěžovatelkou
nemůže nic změnit ani její rozsáhlý výklad stran obecných zákonných východisek dokazování
(obsažený na straně 7 kasační stížnosti). Stěžovatelka totiž tato východiska týkající se procesu
dokazování neprovázala s okolnostmi projednávané věci. Řízení o kasační stížnosti je však
ovládáno zásadou dispoziční; kasační soud není oprávněn domýšlet argumenty za stěžovatele
(rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2012, č. j. 1 Afs 57/2011 - 95, ze dne
22. 4. 2014, č. j. 2 Ads 21/2014 - 20, ze dne 27. 10. 2010, č. j. 8 As 22/2009 - 99, ze dne
18. 6. 2008, č. j. 7 Afs 39/2007 - 46, ze dne 17. 12. 2008, č. j. 7 As 17/2008 - 60, a usnesení
rozšířeného senátu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 - 78). Kasační soud proto k daným
obecným tvrzením může pouze taktéž obecně konstatovat, že neshledal, že by se orgány finanční
správy dopustily porušení stěžovatelkou citovaných principů dokazování.
[37] Kasační námitka týkající se prokázání oprávněnosti nároků na odpočet daně tedy není
důvodná.
[38] Jako nedůvodné pak Nejvyšší správní soud posoudil i další kasační námitky.
[39] Stěžovatelce nelze přisvědčit, že by ji orgány finanční správy sankcionovaly
za jednání jiných subjektů, či že by po ní požadovaly prokazovat okolnosti týkající se jiných
daňových subjektů, o kterých jí nemohlo být nic známo. Je sice pravdou, že v nyní projednávané
věci byly zohledněny mj. i skutečnosti týkající se subjektů odlišných od stěžovatelky
(mj. skutečnosti týkající se společnosti DANDY STEEL a jejích tvrzených obchodních
partnerů, společností Jazz Trade, RUFA, studioLIFE). Nicméně, jak již uvedl krajský soud,
tato zjištění spolu s dalšími zjištěními „pouze“ založila pochybnosti správce daně týkající
se sporných plnění (k tomu viz výše). Za účelem odstranění těchto pochybností přitom
stěžovatelka nemusela prokazovat okolnosti týkající se daných společností, které skutečně mohly
do jisté míry být mimo její dosah. Stěžovatelka měla (jakýmikoliv důkazními prostředky)
prokázat, že plnění (jehož byla tvrzeně příjemcem) se fakticky uskutečnilo tak, jak o něm bylo
fakturováno v daňových dokladech, které předložila správci daně (srov. rozsudek zdejšího soudu
ze dne 26. 7. 2018, č. j. 7 Afs 238/2017 - 25). Povinnosti prokázat rozhodné okolnosti týkající
se odpočtů daně se stěžovatelka nemůže zbavit ani poukazem na povinnost správce daně zjistit
co nejúplněji skutkový stav věci (viz §92 odst. 2 daňového řádu). Jakkoliv má totiž
správce daně povinnost zjistit rozhodné skutečnosti co nejúplněji, nelze tuto povinnost vykládat
v tom smyslu, že by zcela nahradila povinnost daňového subjektu tvrdit a dokazovat rozhodné
skutečnosti. Daňové řízení není založeno na zásadě vyšetřovací, ale na přednostní povinnosti
daňového subjektu dokazovat vše, co sám tvrdí (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 9. 2. 2005, č. j. 1 Afs 54/2004 - 125, publ. pod č. 1022/2007 Sb. NSS, či ze dne
12. 9. 2013, č. j. 9 Afs 12/2013 - 30).
[40] V další kasační námitce pak stěžovatelka tvrdila, že její smluvní vztah se společností
DANDY STEEL byl uzavřen zcela standardním způsobem, nijak nevybočoval z běžné obchodní
praxe a byl veden s maximální mírou opatrnosti, kterou lze spravedlivě požadovat (stěžovatelka
uzavřela smlouvy o zajištění reklamy a všech doprovodných plnění s dodavatelem, který v době
realizace služeb existoval, byl řádně zapsán v obchodním rejstříku, a jednala za něj osoba
identifikovaná v průběhu daňového řízení; ověřila si, že společnost DANDY STEEL je plátcem
daně z přidané hodnoty, a že má řádně zveřejněn účet; pouze na tento účet pak stěžovatelka
po uskutečnění daných služeb tyto hradila). Stěžovatelka nesouhlasila s tím, že orgány finanční
správy jí vytýkaly, že se společností DANDY STEEL komunikovala pouze korespondenčně.
Dle stěžovatelky takový postup není ničím neobvyklým, naopak svědčí o hospodárnosti postupu
stěžovatelky.
[41] K citovaným kasačním tvrzením zdejší soud uvádí, že tato nejsou pro posouzení nyní
projednávané věci rozhodná. Tvrzení ohledně dobré víry stěžovatelky a jejího tvrzeně
obezřetného postupu by měla své místo v situaci, kdy by jí byl nárok na odpočet daně odepřen
s odkazem na její zapojení v podvodném řetězci na dani z přidané hodnoty, a bylo by proto
namístě zjišťovat, zda stěžovatelka o tomto řetězci věděla, či mohla a měla vědět. V nyní
posuzované věci však nedošlo k odepření nároku na odpočet z důvodu existence podvodu
na dani z přidané hodnoty, nýbrž z důvodu neprokázání hmotněprávních podmínek vzniku
tohoto odpočtu (viz výše). Situaci nesplnění hmotněprávních podmínek, respektive jejich
neprokázání, je třeba odlišovat od situace, kdy nárok na odpočet vznikne, avšak v důsledku
daňového podvodu jej nelze přiznat (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
25. 9. 2014, č. j. 9 Afs 57/2013 - 37, ze dne 21. 5. 2015, č. j. 9 Afs 181/2014 - 34, ze dne
23. 11. 2015, č. j. 6 Afs 180/2015 - 17, ze dne 24. 5. 2017, č. j. 5 Afs 144/2016 - 32, či ze dne
21. 12. 2016, č. j. 6 Afs 252/2016 - 35). Nutno dodat, že poukázaly-li orgány finanční správy
ve svých rozhodnutích např. právě na okolnosti sjednávání smluv o propagaci a reklamě (tyto
měly být údajně sjednávány a podepisovány korespondenčně), jedná se pouze o tvrzení
dokreslující veškeré okolnosti zkoumané obchodní spolupráce mezi stěžovatelkou a společností
DANDY STEEL. K tomu viz bod 53 rozhodnutí o odvolání, kde žalovaný uvedl, že takový
způsob kontraktace neodporuje právní úpravě, ale je při obchodování v řádu statisíců
přinejmenším nezvyklý. Správně dodal, že daňový subjekt má právo vést obchodní jednání
způsobem, jakým uzná za vhodný, musí však přijmout rizika s tím spojená a nést případné
následky spočívající např. v důkazní nouzi (rozsudek zdejšího soudu ze dne 18. 8. 2016,
č. j. 7 Afs 136/2016 - 34).
[42] K dalšímu kasačnímu tvrzení stěžovatelky, že orgány finanční správy se řádně
nevypořádaly s jí navrženými důkazními prostředky, když neprovedly opakovaný výslech
jednatele společnost DANDY STEEL, Radima Blahuty, a nezjistily od majitelů jednotlivých rally
se účastnících vozů, kdo na jejich vozidlech realizoval reklamu, soud uvádí, že stěžovatelka tuto
argumentaci nevznesla v průběhu řízení před krajským soudem. Vzhledem k tomu,
že předmětnou argumentaci neuplatnila v žalobě, nemohl se jí nyní zabývat ani Nejvyšší správní
soud. Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s.
in fine brání tomu, aby stěžovatel v kasační stížnosti uplatňoval jiné právní důvody, než které
uplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáváno, ač tak učinit mohl;
takové námitky jsou nepřípustné. Ustanovení §109 odst. 5 s. ř. s. naproti tomu brání tomu,
aby se poté, co byl vydán přezkoumávaný akt, uplatňovaly skutkové novoty. K takto uplatněným
novým skutečnostem kasační soud při svém rozhodování nepřihlíží (srov. rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 22. 9. 2004, č. j. 1 Azs 34/2004 - 49, ze dne 25. 9. 2008,
č. j. 8 Afs 48/2006 - 155, ze dne 30. 3. 2012, č. j. 4 Azs 1/2011 - 89, či usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 29. 5. 2018, č. j. 8 Azs 259/2017 - 67). Pokud by bylo v řízení o kasační
stížnosti před Nejvyšším správním soudem připuštěno uplatnění skutkových a právních novot,
vedlo by to fakticky k popření kasačního principu, na němž je řízení o tomto mimořádném
opravném prostředku vystavěno (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2012,
č. j. 4 Azs 1/2011 - 89). Z procesní opatrnosti Nejvyšší správní soud k danému tvrzení
stěžovatelky odkazuje na bod 59 rozhodnutí o odvolání, kde žalovaný s odkazem na závěry
správce daně odůvodnil, proč nebylo namístě provést předmětné stěžovatelkou navržené důkazní
prostředky.
[43] Kasační soud pak nesdílí ani názoru stěžovatelky, že by krajský soud pochybil,
nezabýval-li se v rozsudku okolnostmi doměření daně z titulu faktur od společnosti
AG LEKTRO. Stěžovatelka totiž okolnosti doměření daně související se společností
AG LEKTRO nenapadla v žalobě; v té brojila pouze proti závěrům orgánů finanční správy
týkajícím se spolupráce se společností DANDY STEEL. Krajský soud je přitom povinen
napadené správní rozhodnutí přezkoumávat zásadně pouze v mezích žalobních bodů (viz §75
odst. 2 s. ř. s.). Jiný postup by byl vadou řízení před soudem (rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 14. 2. 2008, č. j. 7 Afs 216/2006 - 63).
[44] Konečně pak kasační soud nesouhlasí ani s tím, že by krajský soud postupoval nesprávně,
pokud stěžovatelce nepřiznal náhradu nákladů řízení. Krajský soud svůj výrok, kterým nepřiznal
náhradu nákladů řízení ani jednomu z účastníků, odůvodnil následovně: „O náhradě nákladů soud
rozhodl dle §60 odst. 1 s. ř. s. podle míry úspěchu účastníků ve věci. Žalobkyně brojila proti celému napadenému
rozhodnutí, jímž bylo potvrzeno deset dodatečných platebních výměrů. Napadené rozhodnutí žalovaného bylo
zrušeno pouze z 1/10, což odpovídá míře úspěchu žalobkyně. Žalobkyně tedy nebyla v převážné části úspěšná,
a proto jí náhrada nákladů nepřísluší. Procesně úspěšnějšímu žalovanému, který měl úspěch v rozsahu 9/10,
v němž nebylo žalobnímu návrhu vyhověno, v řízení náklady nad rámec běžné administrativní činnosti nevznikly,
a proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.“ Uvedenému
postupu krajského soudu nelze nic vytknout. Podle §60 odst. 1 s. ř. s. má účastník, který měl
ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil,
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Měl-li úspěch jen částečný, přizná mu soud právo
na náhradu poměrné části nákladů. Uvedené pravidlo je nutno vykládat tak, že v případě
částečného úspěchu ve věci má právo na náhradu nákladů ten účastník, jehož míra procesního
úspěchu převažuje nad mírou procesního neúspěchu. Účastníku, který má na základě tohoto
pravidla právo na náhradu nákladů řízení, se tedy přizná náhrada části nákladů řízení ve výši
odpovídající rozdílu mezi mírou procesního úspěchu a mírou procesního neúspěchu (Kühn, Z.,
Kocourek, T. a kol. Soudní řád správní. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019). V nyní
posuzované věci přitom došlo ke zrušení jednoho z deseti žalobou napadených dodatečných
platebních výměrů, stěžovatelka tedy byla úspěšná v jedné desetině a neúspěšná v devíti
desetinách. Krajský soud tedy věc posoudil zcela správně, nepřiznal-li stěžovatelce náhradu
nákladů řízení, neboť nebyla ve věci převážně úspěšná.
[45] Nejvyšší správní soud neshledal v rozhodnutích orgánů finanční správy a krajského soudu
ani žádné další vady, pro které by bylo nutno jejich rozhodnutí zrušit. Jejich závěry mají plnou
oporu v právní úpravě a správním spisu. Zdejší soud se s jejich hodnocením ztotožnil a plně
jej přebírá. Z tohoto důvodu nemohl kasační soud shledat případnou ani polemiku stěžovatelky
s jejich argumentací.
[46] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost
jako nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[47] Ve věci Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s ust. §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož
rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání.
[48] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační stížnosti úspěšná, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení
o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. srpna 2020
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu