ECLI:CZ:NSS:2020:7.AZS.189.2020:57
sp. zn. 7 Azs 189/2020 - 57
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
JUDr. Tomáše Foltase a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: J. K., zastoupen
JUDr. Denisem Mitrovičem, advokátem se sídlem Mírové náměstí 274, Týniště nad Orlicí, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2020,
č. j. 41 Az 36/2019 - 34,
takto:
I. Kasační stížnost se o d mí t á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci žalobce advokátovi JUDr. Denisi Mitrovičovi
se p ři zn áv á odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši 3 400 Kč,
která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci
tohoto usnesení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 18. 7. 2019, č. j. OAM-157/ZA-ZA11-K10-2019, žalovaný rozhodl,
že se žalobci neuděluje mezinárodní ochrana podle §12 až 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu,
ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o azylu“).
II.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soudu v Brně,
který ji zamítl rozsudkem ze dne 27. 5. 2020, č. j. 41 Az 36/2019 - 34. Rozsudek krajského soudu,
stejně jako zde uváděná judikatura Nejvyššího správního soudu, je k dispozici na www.nssoud.cz
a soud na něj na tomto místě pro stručnost odkazuje.
III.
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost.
Stěžovatel namítal, že žalovaný nedostatečným způsobem zjistil skutečný stav věci,
neboť si zejména neobstaral dostatečně přesné a aktuální informace o situaci v Íránu. Krajský
soud pak nikterak nezkoumal postavení politicky aktivních osob v zemi původu a nezkoumal,
zda vyostření situace v Íránu bylo způsobilé v nich vyvolat obavu z pronásledování. Dále namítal,
že krajský soud mu neumožnil předložení důkazů tím, že ve věci rozhodl bez nařízení jednání,
aniž mu umožnil objasnit své počínání a navrhnout důkazy. Stěžovatel poukazoval na skutečnost,
že se v zemi původu zúčastnil několika shromáždění za prosazování základních lidských práv
a byl svědkem toho, jak účastníky těchto shromáždění rozhání násilím příslušníci íránských
ozbrojených složek. Stěžovatel má proto za to, že vykonával politická práva a svobody ve smyslu
§12 písm. a) zákona o azylu a byl vystaven špatnému zacházení ze strany íránských ozbrojených
složek, které dosahovalo intenzity pronásledování podle §2 odst. 4 zákona o azylu, resp. vážné
újmy podle §14a odst. 1, 2 písm. b) téhož zákona. Stěžovatel je rovněž přesvědčen, že není
možno předpokládat, že by mohl nalézt účinnou vnitrostátní ochranu před pronásledováním
v jiné části země původu. Na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci tak žalovaný
i krajský soud dospěli k nesprávným závěrům ve vztahu k posouzení nároku stěžovatele
na mezinárodní ochranu. Závěrem stěžovatel uvedl, že žalovaný ani krajský soud se vůbec
nezabývali postavením křesťanské menšiny v Íránu a postavením konvertitů, což je jeho případ.
S ohledem na uvedené navrhl, aby zdejší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému
soudu k dalšímu řízení.
IV.
[4] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[5] Jednou z podmínek věcného přezkumu kasační stížnosti ve věci mezinárodní ochrany
je její přijatelnost. Kasační stížnost je podle §104a odst. 1 s. ř. s. přijatelná, pokud svým
významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Výkladem institutu přijatelnosti
se Nejvyšší správní soud zabýval například v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS, na které pro stručnost odkazuje.
[6] Nejvyšší správní soud neshledal v posuzované věci přesah vlastních zájmů stěžovatele
ani zásadní pochybení krajského soudu, které by mohlo mít dopad do jeho hmotněprávního
postavení. Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu totiž poskytuje
dostatečnou odpověď na uplatněné kasační námitky a stěžovatel ve své argumentaci nevyložil
žádné důvody, které by svědčily pro odklon.
[7] K námitce nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu, respektive rozhodnutí
žalovaného Nejvyšší správní soud uvádí, že v postupu krajského soudu, který odkáže
na odůvodnění rozhodnutí žalovaného a ztotožní se s ním, nelze bez dalšího spatřovat
pochybení, neboť z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu plyne, že „je-li rozhodnutí
žalovaného důkladné, je z něho zřejmé, proč žalovaný nepovažoval právní argumentaci účastníka řízení
za důvodnou a proč jeho odvolací námitky považoval za liché, mylné nebo vyvrácené, shodují-li se žalobní námitky
s námitkami odvolacími a nedochází-li krajský soud k jiným závěrům, není praktické a ani časově úsporné
zdlouhavě a týmiž nebo jinými slovy říkat totéž. Naopak je vhodné správné závěry si přisvojit se souhlasnou
poznámkou.“ (k tomu viz např. rozsudky ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005 - 130,
publ. pod č. 1350/2007 Sb. NSS, ze dne 15. 7. 2011, č. j. 5 Azs 80/2010 - 74, nebo ze dne
24. 1. 2014, č. j. 5 As 68/2013 - 29). Žalovaný se velmi podrobně zabýval všemi tvrzeními
stěžovatele, řádně zjistil skutečný stav věci a dostatečně odůvodnil své rozhodnutí o neudělení
mezinárodní ochrany stěžovateli. Obsáhle se vypořádal rovněž s tím, proč není azylově relevantní
tvrzení stěžovatele o obavách z trestního postihu ze strany orgánů veřejné moci v zemi původu
z toho důvodu, že se účastnil protivládní demonstrace a konvertoval ke křesťanství. Krajský soud
se s jeho závěry ztotožnil a opět poukázal na nesrovnalosti ve výpovědích stěžovatele, které měly
za následek nevěrohodnost a nekonzistentnost jeho azylového příběhu.
[8] Důvěryhodnost stěžovatelova tvrzení je stěžejním důkazem při prokazování relevance
jeho azylového příběhu. Důsledkem nekonzistentnosti a nevěrohodnosti tvrzených skutečností
může být neudělení mezinárodní ochrany. S touto situací se již Nejvyšší správní soud vypořádal
např. v rozsudku ze dne 14. 5. 2008, č. j. 7 Azs 25/2008 - 105, v němž uvedl, že „jsou-li tvrzení
rozporná, nelze učinit jednoznačný závěr o tom, která z rozporných tvrzení by měl správní orgán ve vztahu
k jednotlivým podmínkám pro udělení azylu považovat za důvody, ve kterých žadatel spatřuje podmínky
pro udělení azylu. Nevěrohodnost tvrzení na podkladě uvádění rozporuplných tvrzení znemožňuje správnímu
orgánu shledat u žadatele podmínky pro udělení azylu.“ (k otázce věrohodnosti žadatele srov. dále
např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2004, č. j. 6 Azs 50/2003 - 89, ze dne
21. 12. 2005, č. j. 6 Azs 235/2004 - 57, ze dne 26. 2. 2008, č. j. 2 Azs 100/2007 - 64, ze dne
27. 3. 2008, č. j. 4 Azs 103/2007 - 63, či ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008 - 70). Konkrétní
rozpory v jednotlivých porovnávaných výpovědích stěžovatele velmi podrobně popsal žalovaný
na str. 8 až 13 žalobou napadeného rozhodnutí a následně i krajský soud na str. 8 a 9 napadeného
rozsudku. Zejména se jednalo o tvrzení stěžovatele stran data konání a následků poslední
demonstrace, které se účastnil před svým odjezdem z vlasti, a okolností jeho vycestování z Íránu
a cesty do Evropy. V průběhu pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany, kdy byl
na tyto rozpory ve svých tvrzeních dotazován, přitom nebyl schopen převážnou většinu
rozporných tvrzení věrohodně vysvětlit. Závěr žalovaného i krajského soudu o nevěrohodnosti
a účelovosti příběhu stěžovatele je tak správný, neboť nejasnosti a rozpory v jeho tvrzeních lze
označit za natolik zásadní, že mohou být považovány za důkaz o nevěrohodnosti celého jeho
příběhu.
[9] K námitce nedostatečného zjištění skutkového stavu žalovaným Nejvyšší správní soud
odkazuje na svou konstantní judikaturu, např. na rozsudky ze dne 20. 11. 2003,
č. j. 2 Azs 27/2003 - 59, ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 24/2003 - 42, ze dne 25. 3. 2015,
č. j. 3 Azs 259/2014 - 26, ze dne 4. 8. 2015, č. j. 6 Azs 113/2015 - 30, či ze dne 15. 1. 2015,
č. j. 7 Azs 265/2014 - 17. Ve vztahu ke shromážděným podkladům pak rovněž na rozsudek
ze dne 4. 2. 2009, č. j. 1 Azs 105/2008 - 81, podle kterého musí být užité podklady (1) relevantní,
(2) důvěryhodné a vyvážené, (3) aktuální a ověřené z různých zdrojů, a (4) transparentní
a dohledatelné. Žalovaný a následně krajský soud při posouzení skutkového stavu vycházeli
především z výpovědi stěžovatele, protokolu o výslechu účastníka správního řízení ze dne
6. 7. 2018, č. j. KRPP-100547-9/ČJ-2018-030022 (řízení o správním vyhoštění stěžovatele),
rozhodných částí spisového materiálu k předchozí žádosti stěžovatele o mezinárodní ochranu
č. j. OAM-129/LE-LE26-2018 a dále z informací o politické a bezpečnostní situaci a stavu
dodržování lidských práv v Íránu. Jednalo se zejména o Informaci Ministerstva vnitra Velké
Británie: Írán – Nezákonné vycestování ze země z února 2019, Informaci Ministerstva vnitra
Velké Británie: Írán – Základní informace, včetně poskytovatelů ochrany a vnitřního přesídlení
ze září 2018, Informaci OAMP: Bezpečnostní a politická situace v zemi ze dne 30. 5. 2019,
Informaci Dánské imigrační služby: Írán - Domácí církve a konvertité z dubna 2018, Zprávu
Express: Muslimští žadatelé o azyl konvertují ke křesťanství, aby zabránili deportaci z Británie
ze dne 14. 6. 2016. Uvedené podklady splňují výše jmenované podmínky a na jejich základě byl
skutkový stav zjištěn dostatečně pro posouzení věci ve smyslu citované judikatury.
[10] Pokud jde o související námitku stěžovatele, že žalovaný vycházel z neaktuálních
informací o situaci v zemi jeho původu, k tomu Nejvyšší správní soud ve shodě s krajským
soudem uvádí, že shora uvedené informace, které jsou založeny ve správním spisu, nelze v tomto
konkrétním případě považovat za zastaralé. Zastaralost zpráv nelze posuzovat pouze na základě
faktu, že od vypracování, resp. vydání takové informace uplynul určitý čas; zastaralá je taková
zpráva, která obsahuje informace, které v důsledku změny okolností v období mezi
vypracováním zprávy a jejím použitím již nejsou aktuální, neboť situace, jíž zpráva popisuje, je již
zcela jiná. Pokud se podstatně změní situace, může být zastaralá i zpráva stará pouhý týden
a pokud je situace stabilní, může být použitelná i zpráva stará několik let (viz rozsudek Krajského
soudu v Praze ze dne 8. 8. 2017, č. j. 45 Az 21/2016 - 55, publ. pod č. 3714/2018 Sb. NSS).
Tvrdí-li tedy stěžovatel, že se jedná o zastaralé informace, je také třeba, aby uvedl, z čeho tak
usuzuje, přičemž se nelze spokojit s obecným tvrzením, že situace v Íránu se překotně mění.
Stěžovatel uvedl v kasační stížnosti pouze obecné námitky k práci s informacemi a neuvedl žádné
konkrétní argumenty nebo skutečnosti, které by odůvodňovaly jeho tvrzení o zastaralosti,
neaktuálnosti nebo nepravdivosti podkladů.
[11] K otázce navrácení občana Íránu, který se odklonil od státem uznávané formy islámu,
se Nejvyšší správní soud vyjádřil v rozsudku ze dne 28. 2. 2020, č. j. 5 Azs 211/2019 - 41, v němž
uvedl, že „přestože stěžovatel tvrdil pouze obecně, že se do Íránu nemůže vrátit z důvodu konvertování
ke křesťanství, nelze jeho tvrzení považovat a priori za nevěrohodná a účelová, aniž by se jimi správní orgány
vůbec zabývaly.“ Krajský soud správně zhodnotil, že se touto skutečností žalovaný řádně zabýval,
a to na stranách 10 a 11, 13 a 14, 17 a 18 žalobou napadeného rozhodnutí, a dospěl k závěru,
že stěžovateli závažné nebezpečí v případě návratu do země původu nehrozí. Obdobně rozhodl
Nejvyšší správní soud i v rozsudku ze dne 14. 10. 2019, č. j. 1 Azs 257/2019 - 29. V usnesení
ze dne 17. 7. 2019, č. j. 1 Azs 102/2019 - 32, Nejvyšší správní soud sice uznal přijetí křesťanské
víry jako relevantní důvod pro udělení mezinárodní ochrany, nicméně se jednalo o skutkově
odlišný případ. V nyní posuzovaném případě nebyla stěžovatelova výpověď dostatečně
věrohodná a konzistentní, jak již bylo uvedeno výše.
[12] K námitce, že krajský soud stěžovateli neumožnil předložení důkazů tím, že ve věci
rozhodl bez nařízení jednání, zdejší soud uvádí následující. Stěžovatel podal dne 12. 8. 2019
žalobu, ve které zejména obsáhle polemizoval se závěrem žalovaného ohledně nevěrohodnosti
svého azylového příběhu. V žalobě provedení žádných důkazů nenavrhl. Přípisem krajského
soudu ze dne 14. 10. 2019, č. j. 41 Az 36/2019 - 30, byl stěžovatel v souladu s §51 odst. 1 s. ř. s.
vyzván k vyjádření, zda souhlasí, aby soud rozhodl o žalobě bez nařízení jednání. Současně byl
poučen o tom, že souhlas je udělen také tehdy, nevyjádří-li do 2 týdnů od doručení výzvy svůj
nesouhlas takovým projednáním věci. Tato výzva spolu s vyjádřením žalovaného k podané žalobě
byla zástupkyni stěžovatele doručena dne 4. 11. 2019. Po marném uplynutí stanovené lhůty
krajský soud ve věci rozhodl dne 27. 5. 2020 bez nařízení jednání, neboť účastníci řízení
s takovým postupem nevyjádřili nesouhlas a krajský soud nepovažoval ústní projednání
za nezbytné. Z uvedeného je zřejmé, že krajský soud postupoval v souladu s §51 odst. 1 s. ř. s.,
a že stěžovatel měl dostatek času navrhnout či předložit příslušné důkazy k prokázání svých
tvrzení. K tomu lze navíc poukázat na skutečnost, že stěžovatel byl v průběhu celého řízení
o žalobě před krajským soudem zastoupený Organizací pro pomoc uprchlíkům, tedy právnickou
osobou, k jejímž činnostem patří poskytování právní pomoci uprchlíkům nebo cizincům,
za kterou jednala pověřená zaměstnankyně s vysokoškolským právnickým vzděláním, které je
podle zvláštních předpisů vyžadováno pro výkon advokacie. Pasivita stěžovatele tedy nemůže být
přičítána k tíži krajskému soudu.
[13] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud odmítl kasační stížnost
jako nepřijatelnou podle §104a s. ř. s.
[14] Výrok o nákladech řízení o kasační stížnosti se opírá o §60 odst. 3 větu první s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s., podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení,
byla-li kasační stížnost odmítnuta.
[15] Ustanovenému zástupci stěžovatele Nejvyšší správní soud přiznal odměnu za jeden úkon
právní služby spočívající v doplnění kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] ve výši 3 100 Kč [§9 odst. 4 písm. d) a §7 bod 5
advokátního tarifu], k čemuž náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 4
advokátního tarifu). Celkem tedy odměna ustanoveného advokáta činí částku ve výši 3 400 Kč.
Tato částka mu bude vyplacena do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení z účtu Nejvyššího
správního soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2020
Mgr. David Hipšr
předseda senátu