ECLI:CZ:NSS:2021:2.AS.29.2021:10
sp. zn. 2 As 29/2021 - 10
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců
Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: A. H., proti žalovanému: Krajský
soud v O s t r a v ě, se sídlem Havlíčkovo nábřeží 1835/34, Ostrava, o žalobě proti usnesení
žalovaného ze dne 29. 10. 2020, č. j. 25 A 195/2020 - 6, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení
Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 1. 2021, č. j. 25 A 4/2021 - 6,
takto:
I. Kasační stížnost se o d mí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Žalobce se žalobou domáhal u Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“)
zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 10. 2020, č. j. 25 A 195/2020 - 6, kterým
byla odmítnuta žalobcova žaloba proti soudnímu rozhodnutí vydanému v soudním řízení
správním.
[2] Krajský soud výrokem I. napadeného usnesení podanou žalobu podle §46 odst. 1
písm. a) s. ř. s. odmítl pro nedostatek pravomoci, neboť se nejednalo o žalobu proti rozhodnutí
správního orgánu, nýbrž o žalobu proti rozhodnutí soudu (dále jen „napadené usnesení“).
[3] Proti napadenému usnesení podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost. Tvrdí,
že nebyly splněny podmínky řízení před krajským soudem, ve věci jednali vyloučení a nepříslušní
soudci, stěžovateli nebylo umožněno se vyjádřit k vyloučení členů příslušného senátu, ve věci
nebylo nařízeno veřejné jednání, krajský soud vydal napadené usnesení jako nepříslušný úřad
a došlo k záměně žalovaného a žalované věci.
[4] Kasační stížnost je nepřípustná pro nedostatek podmínek řízení podle §46 odst. 1
písm. a) ve spojení s §120 s. ř. s., a to z níže uvedených důvodů.
[5] Nejvyšší správní soud předně konstatuje, že nyní projednávaná kasační stížnost je další
z řady věcí, v nichž stěžovatel podává opakované žaloby a další podání, která směřují proti aktům
rozhodovací činnosti soudů. Jak je Nejvyššímu správnímu soudu známo z jeho úřední činnosti,
stěžovatel obdobný postup volil i v mnoha jiných věcech (viz k tomu např. řízení vedená
u zdejšího soudu pod sp. zn. 2 As 179/2020, 2 As 370/2018, 2 As 296/2018, 2 As 219/2018,
2 As 416/2017, 2 As 172/2017, 2 As 261/2016, 1 As 5/2015, 6 As 261/2014, 6 As 251/2014,
3 As 179/2014, 2 As 163/2014, 2 As 162/2014, 7 As 134/2014 a stovky dalších). Stěžovatel
v těchto věcech podává „správní žaloby“ proti rozhodnutím soudů vydaným (zejména)
ve správním soudnictví. Poté, co krajský soud takové žaloby usnesením odmítne, stěžovatel buď
daná usnesení napadne další žalobou, nebo proti nim podá kasační stížnost. Nejvyšší správní
soud kasační stížnosti stěžovatele v těchto věcech buď odmítne, anebo řízení o nich zastaví
pro nezaplacení soudního poplatku (poté, co žádosti stěžovatele o osvobození od soudních
poplatků zamítne s odůvodněním, že se v daných věcech jedná o „zjevně neúspěšné návrhy“
ve smyslu §36 odst. 3 s. ř. s.). Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pak stěžovatel napadá
dalšími „správními žalobami“, čímž v konečném důsledku vytváří jakýsi „bludný kruh“, v němž
se již dávno ztratila podstata věci, ve které se původně soudil. Jak Nejvyšší správní soud uvedl
například v usnesení ze dne 29. 10. 2014, č. j. 2 As 162/2014 – 42 (dostupném tak jako ostatní
zde uvedená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu na www.nssoud.cz), „z procesního postupu
stěžovatele, a to nejen v nyní posuzované věci, je zřejmé, že mu jde zejména o generování dalších a dalších soudních
rozhodnutí, o (…) bezobsažné souzení se pro souzení.“ Příhodně charakterizoval tento stav Nejvyšší
správní soud také v usnesení ze dne 18. 2. 2015, č. j. 1 As 5/2015 – 36: „z podání stěžovatele
nelze dovozovat, že by jeho snahou byla ochrana jeho veřejných subjektivních práv, ale pouze zpochybňování
jednotlivých rozhodnutí soudů v nekonečně se řetězícím procesu, jevícím znaky obstrukční hry bez smysluplného
významu“.
[6] V nynější věci stěžovatel brojí kasační stížností proti napadenému usnesení, jímž bylo
odmítnuto jeho podání směřující vůči usnesení Krajského soudu v Ostravě; je přitom prima facie
zřejmé, že toto podání, ačkoli bylo stěžovatelem označeno za „správní žalobu“, nesměřuje proti
aktu přezkoumatelnému v rámci správního soudnictví. Stěžovatel přitom ve své kasační stížnosti
neuvedl žádné relevantní námitky, které by byly způsobilé zpochybnit rozhodný závěr krajského
soudu o odmítnutí jeho podání z důvodu nedostatku pravomoci krajského soudu pro rozhodnutí
o podání, které nesměřovalo vůči výkonu veřejné správy. Kasační námitky uplatněné
stěžovatelem proto nemohou být důvodné a kasační stížnost je zcela zjevně bezúspěšná.
[7] Nejvyšší správní soud si je vědom znění čl. 36 Listiny základních práv a svobod,
který zaručuje právo na soudní ochranu. Okolnosti, za nichž stěžovatel uplatňuje svá práva
(a to zejména právo na soudní ochranu), však nelze považovat za výkon subjektivního práva
v souladu s právním řádem. Chování stěžovatele naopak naplňuje znaky zneužití práva,
které zdejší soud vymezil např. v rozsudku ze dne 10. 11. 2005, č. j. 1 Afs 107/2004 – 48,
publ. pod č. 869/2006 Sb. NSS. Zneužitím práva se rozumí „situace, kdy někdo vykoná své subjektivní
právo k neodůvodněné újmě někoho jiného nebo společnosti; takovéto chování, jímž se dosahuje výsledku
nedovoleného, je jenom zdánlivě dovolené“. Dále lze odkázat na vymezení konceptu zneužití práva
obsažené v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2010,
č. j. 1 As 70/2008 - 74, publ. pod č. 2099/2010 Sb. NSS (viz také v daném usnesení citovanou
judikaturu).
[8] Stěžovatel obecně zneužívá práva na soudní ochranu, jak bylo zmíněno výše, je veden
snahou vést spor pro spor, nikoliv zájmem o řešení reálně existujících problémů. Podstatná
je pak skutečnost, že takové zneužití lze dovodit i v nyní posuzované věci – a toto rozhodnutí
tedy nevede k budoucímu paušálnímu odmítnutí jakéhokoliv podání, jímž by se stěžovatel
obracel na zdejší soud. Shora předestřený postup představuje pouze materiální korektiv
formálního pojímání práva na soudní ochranu v souladu s principem ekvity (spravedlnosti)
a bude vyhrazen zcela výjimečným případům, u nichž se běžný procesní postup bude jevit
jako úplně neefektivní, a současně bude zcela zjevné, že kasační stížnost nemůže být úspěšná.
V tomto ohledu tedy bude třeba dbát zvýšené opatrnosti a pečlivě se seznámit se skutkovými
i právními okolnostmi případu stejně jako v ostatních věcech.
[9] V souladu se zásadou hospodárnosti řízení Nejvyšší správní soud nepřistoupil
k provedení dalších procesních úkonů, tj. nerozhodoval o žádosti o nařízení jednání. Ani další
doplnění kasačních důvodů či jiných tvrzení by totiž nemohlo zvrátit závěr soudu, že kasační
stížnost musí být z výše uvedených důvodů odmítnuta. Jednalo by se tak o bezúčelný a zcela
neefektivní postup (k obdobnému postupu v jiné věci stěžovatele srov. usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 11. 6. 2014, č. j. 3 As 109/2014 – 10; přiměřeně srov. usnesení
Ústavního soudu ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. II. ÚS 4256/12, nebo ze dne 14. 11. 2012,
sp. zn. III. ÚS 4255/12).
[10] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl
podle §46 odst. 1 písm. a) za použití §120 s. ř. s.
[11] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu
s §60 odst. 3 věty první za použití §120 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení, protože kasační stížnost byla odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. února 2021
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu