ECLI:CZ:NSS:2021:2.AS.357.2019:42
sp. zn. 2 As 357/2019 - 42
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň
JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: J. T.,
zast. Mgr. Václavem Voříškem, advokátem se sídlem Pod kaštany 245/10, Praha 8,
proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje, se sídlem Žerotínovo nám. 3, Brno,
ve věci žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 5. 2018, č. j. JMK60758/2018,
sp. zn. S-JMK51101/2018/OD/Př, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 23. 10. 2019, č. j. 41 A 32/2018 - 41,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 23. 10. 2019, č. j. 41 A 32/2018 - 41,
se zru š u j e.
II. Rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 2. 5. 2018,
č. j. JMK60758/2018, sp. zn. S-JMK51101/2018/OD/Př, a rozhodnutí Magistrátu města
Brna ze dne 25. 8. 2017, č. j. ODSČ-6220/17-56, se z r ušuj í a věc se v ra cí
žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je po v i n e n zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o žalobě a řízení
o kasační stížnosti celkem 18 200 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku,
k rukám zástupce žalobce Mgr. Václava Voříška, advokáta.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím ze dne 2. 5. 2018, č. j. JMK60758/2018,
sp. zn. S-JMK51101/2018/OD/Př, žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí
Magistrátu města Brna (dále též „správní orgán I. stupně“) ze dne 25. 8. 2017,
č. j. ODSČ-6220/17-56. Dle správního orgánu I. stupně se žalobce dopustil správních deliktů
(nyní přestupků) dle §125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o silničním provozu“).
[2] Přestupku se dopustil jednak tím, že jako provozovatel vozidla tov. zn. BMW, registrační
značky X, v rozporu s §10 zákona o silničním provozu nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní
komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích,
přičemž za porušení pravidel silničního provozu výše uvedeným vozidlem označil neoprávněné
zastavení, tedy porušení povinnosti dle §53 odst. 2 zákona o silničním provozu, mající znaky
přestupku dle §125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu, což bylo zjištěno na pozemní
komunikaci ulice Veveří 49 v Brně dne 12. 2. 2016 v 19:50 hod.
[3] Dále pak jako provozovatel téhož vozidla s uvedenou registrační značkou v rozporu
s §10 zákona o silničním provozu nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly
dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená
zákonem o silničním provozu, když porušení pravidel silničního provozu výše uvedeným
vozidlem spočívalo v neoprávněném zastavení, tedy porušení povinnosti dle §27 odst. 1 písm. h)
zákona o silničním provozu, mající znaky přestupku dle §125c odst. 1 písm. k) zákona
o silničním provozu, což bylo zjištěno na pozemní komunikaci ulice Veselá 6 v Brně dne
28. 4. 2016 v 8:40 hod.
[4] Za to mu byla uložena pokuta ve výši 2000 Kč a povinnost uhradit náklady ve výši
1000 Kč.
[5] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu u Krajského soudu v Brně (dále
jen „krajský soud“), který ji v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Konstatoval, že nezanikla
odpovědnost žalobce za správní delikt provozovatele vozidla. Právní úprava účinná ode dne
1. 7. 2017 [zákon č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění
pozdějších předpisů (dále též „nový přestupkový zákon“), a zákon č. 183/2017 Sb.], dle které
je promlčecí lhůta jednoletá, se ve věci nepoužije. Úpravu zániku trestnosti správního deliktu
je totiž třeba posuzovat pouze v rámci zákona o silničním provozu. Na tom nic nemění
skutečnost, že právní úprava v zákoně o silničním provozu po novele provedené
zákonem č. 183/2017 Sb. neobsahuje explicitně vymezenou lhůtu pro zánik odpovědnosti
za přestupek provozovatele vozidla. Krajský soud dále odkázal na přechodné ustanovení §112
odst. 2 nového přestupkového zákona, podle něhož odpovědnost za přestupek a jiný dosavadní
správní delikt nezanikne dříve, než by uplynula některá ze lhůt podle dosavadních zákonů, pokud
k jednání zakládajícímu odpovědnost došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Doplnil,
že nová právní úprava není pro žalobce příznivější, neboť doba, po kterou lze čin stíhat, nepatří
mezi aspekty, které jsou zkoumány při hodnocení příznivosti nové právní úpravy.
Podle krajského soudu tedy nedošlo k zániku odpovědnosti žalobce za přestupek, neboť řízení
bylo zahájeno dne 14. 6. 2017, tedy ve lhůtě 2 let ode dne, kdy se správní orgán o spáchání
správního deliktu dozvěděl (12. 2. 2016 a 7. 6. 2016). Krajský soud neshledal důvodnými ani další
námitky žalobce. Zhodnotil, že skutkový stav byl zjištěn dostatečně na základě podkladů
obsažených ve správním spise a ve věci nebylo nutné nařizovat ústní jednání ani provádět další
dokazování.
II. Kasační stížnost žalobce
[6] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) v zákonné lhůtě
kasační stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“).
[7] Stěžovatel namítal rozpor mezi popisem skutku a právní kvalifikací, absenci popisu
protiprávního jednání, nezákonnost výroku o sankci a porušení procesních předpisů v řízení
před správními orgány, neboť nebylo vedeno společné řízení o více správních deliktech (nyní
přestupcích) stěžovatele.
[8] Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že kasační stížnost považuje za nedůvodnou. Odkázal
na rozsudek krajského soudu a navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
K doplnění kasační stížnosti se žalovaný nevyjádřil.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[9] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační
stížnosti a v rámci uplatněných důvodů a ověřil, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Primárně ovšem vzal v úvahu
závěry vyslovené Ústavním soudem v nálezu ze dne 10. 2. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 15/19 a především
v nálezu ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 4/20. Tyto nálezy ostatně zohlednil již ve svých
dřívějších rozsudcích (srov. rozsudky ze dne 2. 7. 2020, č. j. 1 As 239/2018 - 45, ze dne
16. 7. 2020, č. j. 1 As 148/2018 - 51, ze dne 20. 8. 2020, č. j. 7 As 450/2018 - 48, ze dne
15. 10. 2020, č. j. 7 As 204/2019 - 44, či ze dne 10. 11. 2020, č. j. 10 As 97/2019 - 46).
[10] V nyní projednávané věci se dle správních orgánů stěžovatel dopustil správního deliktu,
když jako provozovatel vozidla nezajistil, aby při užití vozidla byly dodržovány povinnosti řidiče
a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená zákonem o silničním provozu.
[11] Dle §125e odst. 5 zákona o silničním provozu ve znění účinném do 30. 6. 2017 platilo,
že na odpovědnost za jednání, k němuž došlo při podnikání fyzické osoby nebo v přímé souvislosti s ním,
se vztahují ustanovení zákona o odpovědnosti a postihu právnické osoby; obdobně to platí pro odpovědnost fyzické
osoby za správní delikt podle §125f. Dle odstavce 3 daného ustanovení v témže znění odpovědnost
právnické osoby za správní delikt zaniká, jestliže o něm příslušný orgán nezahájil řízení do 2 let ode dne,
kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do 4 let ode dne, kdy byl spáchán.
[12] Dne 1. 7. 2017 nabyl účinnosti nový přestupkový zákon, který sjednotil prekluzivní dobu
pro všechny přestupky (správní delikty a přestupky dle předchozí právní úpravy). V §30 písm. a)
stanovil jednotnou lhůtu k projednání přestupku - promlčecí doba činí a) 1 rok, nebo b) 3 roky, jde-li
o přestupek, za který zákon stanoví sazbu pokuty, jejíž horní hranice je alespoň 100 000 Kč. Za přestupek
spáchaný stěžovatelem je dle §125f odst. 4 zákona o silničním provozu ve spojení s §125c
odst. 5 písm. g) téhož zákona možné uložit pokutu až do výše 2500 Kč.
[13] Dle §32 odst. 2 nového přestupkového zákona platí, že promlčecí doba se přerušuje
a) oznámením o zahájení řízení o přestupku, b) vydáním rozhodnutí, jímž je obviněný uznán vinným, c) vydáním
rozhodnutí o schválení dohody o narovnání; přerušením promlčecí doby počíná promlčecí doba nová.
[14] Dle §112 odst. 1 nového přestupkového zákona platí, že na přestupky a dosavadní jiné správní
delikty, s výjimkou disciplinárních deliktů, se ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona hledí jako na přestupky
podle tohoto zákona. Odpovědnost za přestupky a dosavadní jiné správní delikty, s výjimkou disciplinárních
deliktů, se posoudí podle dosavadních zákonů, pokud k jednání zakládajícímu odpovědnost došlo přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona; podle tohoto zákona se posoudí jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější.
[15] Při izolovaném posouzení se jeví úprava zániku odpovědnosti za uvedený správní delikt
(přestupek) příznivější dle nového přestupkového zákona. Ustanovení o lhůtách však není možné
chápat izolovaně, ale je nutné je chápat v kontextu celého nového přestupkového zákona.
[16] Dle §112 odst. 2 nového přestupkového zákona ve znění účinném do 25. 2. 2020 přitom
platilo, že ustanovení dosavadních zákonů o lhůtách pro projednání přestupku nebo jiného správního deliktu,
lhůtách pro uložení pokuty za přestupek nebo jiný správní delikt a lhůtách pro zánik odpovědnosti za přestupek
nebo jiný správní delikt se ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona nepoužijí. Odpovědnost za přestupek
a dosavadní jiný správní delikt však nezanikne dříve, než by uplynula některá ze lhůt podle věty první, pokud
k jednání zakládajícímu odpovědnost došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Dle této právní
úpravy tak odpovědnost za správní delikt stěžovatele nemohla zaniknout dříve, než by zanikla
dle zákona o silničním provozu ve znění účinném do 30. 6. 2017. Úprava dle nového
přestupkového zákona tak pro stěžovatele nemohla být příznivější právní úpravou,
neboť by se v jeho případě uplatnila lhůta pro zánik odpovědnosti za správní delikt podle zákona
o silničním provozu v délce 4 let.
[17] Ústavní soud nicméně nálezem ze dne 4. 2. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 15/19, zrušil větu první
§112 odst. 2 přestupkového zákona dnem vyhlášení tohoto nálezu ve sbírce zákonů, k čemuž
došlo dne 26. 2. 2020. V uvedeném nálezu přitom konstatoval, že trestností činu trestněprávní
nauka a judikatura rozumí možnost, že pachatel určitého trestného činu bude uznán vinným
a bude mu uložen trest či vyvozena trestní odpovědnost. Pod takto vymezený pojem trestnosti činu
tedy spadají otázky jejího vzniku, trvání i zániku. Ve světle těchto závěrů je nutno pod pojem
trestnost zahrnout rovněž úpravu prekluzivních lhůt vedoucích k zániku odpovědnosti za delikt,
který způsobuje jednou provždy zánik práva státu na potrestání pachatele. Je proto nutné
posoudit, zda je pro stěžovatele příznivější úprava zániku odpovědnosti dle nového
přestupkového zákona.
[18] Zrušení první věty §112 odst. 2 samo o sobě nemělo přímý dopad do práv stěžovatele,
neboť dle znění účinného od 26. 2. 2020 nadále platilo, že odpovědnost za přestupek a dosavadní jiný
správní delikt však nezanikne dříve, než by uplynula některá ze lhůt podle věty první, pokud k jednání
zakládajícímu odpovědnost došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (jde o lhůty pro projednání
přestupku nebo jiného správního deliktu, lhůty pro uložení pokuty za přestupek nebo jiný správní
delikt a lhůty pro zánik odpovědnosti za přestupek nebo jiný správní delikt; srov. bod 71 nálezu
sp. zn. Pl. ÚS 15/19). V případě stěžovatele by se tedy nadále uplatnila čtyřletá lhůta pro zánik
odpovědnosti za správní delikt podle zákona o silničním provozu.
[19] Nálezem ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 4/20, však Ústavní soud zrušil pro rozpor
s čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod i citovanou zbývající část §112 odst. 2
přestupkového zákona, a to dnem vyhlášení nálezu ve sbírce zákonů, k čemuž došlo dne
22. 7. 2020, a to s tímto odůvodněním (body 21-24, důraz přidán):
„V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/19, kterým bylo zrušeno ustanovení §112 odst. 2 věta první zákona
o odpovědnosti za přestupky, se Ústavní soud zabýval výkladem pojmu „trestnost“ v čl. 40 odst. 6 větě první
Listiny. Dospěl zde k závěru, že v základu institutu promlčení trestní odpovědnosti
či odpovědnosti za přestupek leží myšlenka, že uplynutím času slábne, až docela zanikne
potřeba trestněprávní reakce na čin jak z hlediska generální prevence, tak z hlediska
individuální. Nová právní úprava, která může způsobit, že k promlčení dojde až po delším čase v porovnání
s úpravou předchozí, v sobě nutně nese náhled, že zákonodárce nově pojímá spáchaný čin závažněji, stanovil-li
úpravu, která umožní zánik trestnosti uplynutím delšího časového úseku v porovnání s předchozí úpravou.
Ústavní předpisy obecně nekladou překážku zpřísnění trestnosti, jde-li stále o úpravu trestu přiměřenou
spáchanému činu. Může se tak dít jen pro činy spáchané po účinnosti úpravy, jež přinesla zpřísnění trestnosti,
nikoli pro činy spáchané před její účinností. Ustanovení čl. 40 odst. 6 věta první Listiny dopadá
na každou úpravu, která přináší prostřednictvím úpravy promlčení trestní odpovědnosti
či odpovědnosti za přestupek zpřísnění trestnosti. V uvedeném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/19
tak byl vyjádřen právní názor, podle kterého §112 odst. 2 věta první zákona o odpovědnosti za přestupky
přikazuje užít úpravu promlčení odpovědnosti za přestupky podle zákona o odpovědnosti za přestupky i na činy
spáchané před účinností tohoto zákona, neboť úprava promlčení odpovědnosti za přestupek tvoří
součást vymezení trestnosti ve smyslu čl. 40 odst. 6 Listiny, s nímž byla v tehdejší věci napadená
zákonná úprava v rozporu, jelikož vede k užití pozdější úpravy trestnosti, která je v neprospěch obviněného.
Z tohoto důvodu Ústavní soud §112 odst. 2 větu první zákona o odpovědnosti za přestupky zrušil pro jeho
rozpor s čl. 40 odst. 6 větou první Listiny. S tímto zrušeným ustanovením úzce související nyní napadené
ustanovení §112 odst. 2 věty druhé zákona o odpovědnosti za přestupky Ústavní soud posoudit z hlediska jeho
ústavní konformity nemohl, neboť byl vázán petitem tehdejšího návrhu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 15/19.
Již v minulosti Ústavní soud též dovodil [srov. např. nález ze dne 22. 1. 2001 sp. zn. IV. ÚS 158/2000
(N 12/21 SbNU 91)], že podle čl. 40 odst. 6 Listiny se trestnost činu posuzuje a trest se ukládá podle zákona
účinného v době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější.
Rozhodujícím kritériem pro posouzení otázky, zda použití pozdějšího zákona by bylo
pro pachatele příznivější, je celkový výsledek z hlediska trestnosti, jehož by bylo
při aplikaci toho či onoho zákona dosaženo, s přihlédnutím ke všem právně rozhodným
okolnostem konkrétního případu. Použití nového právního předpisu je tedy pro pachatele příznivější
tehdy, jestliže jeho ustanovení posuzována jako celek skýtají výsledek příznivější než právo dřívější.
Je zřejmé, že v nyní posuzované věci, a v typově obdobných věcech, týkajících se (nejen) zániku odpovědnosti
za správní delikt podle zákona o silničním provozu ve vazbě na novou právní úpravu v zákoně o odpovědnosti
za přestupky, může nastat situace, že odpovědnost za správní delikt by podle nové právní úpravy
zanikla ještě před vydáním napadeného rozhodnutí, tedy že správní delikt by tak za užití
nové právní úpravy byl již promlčen. V uvedeném případě je tedy nová právní úprava
upravená v zákoně o odpovědnosti za přestupky posuzovaná jako celek, nesporně
pro žalobce příznivější než předchozí právní úprava upravená v zákoně o silničním
provozu (srov. též sub 5 až 7). Přechodné ustanovení §112 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky
ve znění nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 15/19 však výslovně ukládá, aby byla aplikována pro pachatele
méně příznivá právní úprava. Proto bude třeba vždy v každém konkrétním případě srovnat právní úpravu
přestupkového práva účinnou do 30. 6. 2017, a to nejen podle §29 a násl. zákona o odpovědnosti za přestupky,
nýbrž i úpravy speciálních promlčecích dob ve zvláštních zákonech (viz zejména tzv. změnový
zákon č. 183/2017 Sb.) a podle obecných pravidel §2 odst. 1 a §112 odst. 1 zákona o odpovědnosti
za přestupky určit, která úprava je pro pachatele (nyní) přestupku spáchaného do 30. 6. 2017 příznivější.
Z výše uvedeného plyne, že dospěl-li Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/19 k právnímu názoru,
podle kterého je úprava zániku přestupkové odpovědnosti součástí ‘trestnosti‘ ve smyslu čl. 40 odst. 6 Listiny
(v podrobnostech srov. právní závěry uvedené v citovaném nálezu), nelze mít z důvodů výše uvedených pochyb
o tom, že aplikace §112 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky (ve znění uvedeného nálezu) může vést
rovněž ke zhoršení postavení pachatele. Jinak řečeno, k porušení čl. 40 odst. 6 věty druhé Listiny
dojde i tehdy, když by pachatel byl potrestán za spáchání přestupku přesto,
že by odpovědnost za přestupek podle nové právní úpravy zanikla ještě před vydáním
rozhodnutí o přestupku, tedy že přestupek by tak za užití nové právní úpravy byl již
promlčen. Ústavní soud proto uzavírá, že §112 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky je v rozporu
s čl. 40 odst. 6 větou druhou Listiny. Nutno podotknout, že za této situace není v incidenčním případě (viz sub 3
až 7) možný ústavně konformní výklad §112 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky a lze vystačit s oporou
jeho §2 odst. 1 a §112 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky.“
[20] Závěry nálezu Ústavního soudu plně dopadají i na nyní posuzovanou věc.
[21] Dle usnesení rozšířeného senátu ze dne 16. 11. 2016, č. j. 5 As 104/2013 - 46,
č. 3528/2017 Sb. NSS, „rozhoduje-li krajský soud ve správním soudnictví o žalobě proti rozhodnutí správního
orgánu, kterým bylo rozhodnuto o vině a trestu za správní delikt v situaci, že zákon, kterého bylo použito, byl
po právní moci správního rozhodnutí změněn nebo zrušen, je povinen přihlédnout k zásadě vyjádřené ve větě druhé
čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, podle níž se trestnost činu posoudí a trest ukládá podle právní
úpravy, která nabyla účinnosti až poté, kdy byl trestný čin spáchán, je-li to pro pachatele příznivější“. Uplynutí
prekluzivní doby je přitom vadou, pro kterou soud zruší rozhodnutí správních orgánů z moci
úřední (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2005, č. j. 3 As 57/2004 - 39,
č. 845/2006 Sb. NSS).
[22] Za této situace je pro stěžovatele úprava zániku odpovědnosti za správní delikt
dle nového přestupkového zákona příznivější právní úpravou. Jak již bylo uvedeno, dle §30
tohoto zákona činí promlčecí doba 1 rok za správní delikt (přestupek) stěžovatele, na rozdíl
od dvou, respektive čtyř let dle §125e odst. 3 zákona o silničním provozu. Ustanovení §112
odst. 2 přestupkového zákona nemůže na uvedeném závěru ničeho změnit, neboť již není
s ohledem na zásah Ústavního soudu součástí právního řádu. Ke spáchání přestupků došlo
dne 12. 2. 2016 a dne 28. 4. 2016. Dne 4. 3. 2016 zaslala Městská policie Brno správnímu orgánu
I. stupně oznámení o přestupku spáchaném dne 12. 2. 2016 a dne 7. 6. 2016 zaslala Městská
policie Brno správnímu orgánu prvního stupně oznámení o přestupku spáchaném dne
28. 4. 2016. Teprve dne 14. 6. 2017 pak zahájil správní orgán I. stupně řízení o správních
deliktech (přestupcích) se stěžovatelem jakožto provozovatelem vozidla (oznámením o zahájení
řízení). Ve světle nové právní úpravy tedy v daném případě nebylo řízení zahájeno včas,
a to do jednoho roku ode dne spáchání správního deliktu. V mezidobí přitom nenastala žádná
skutečnost či událost podle §32 nového přestupkového zákona, která by uvedenou lhůtu
přerušovala nebo stavěla.
[23] K uplynutí prekluzivní doby je soud povinen přihlížet dle §109 odst. 4 s. ř. s. ex offo
(srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. II. ÚS 1416/07, ze dne 26. 2. 2009,
sp. zn. I. ÚS 1169/07, ze dne 11. 1. 2010, sp. zn. IV. ÚS 946/09, či rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 30. 10. 2010, č. j. 7 As 61/2010 - 89). Shledal-li tedy Nejvyšší správní
soud, že k prekluzi odpovědnosti za spáchané správní delikty (přestupky) došlo, nezbývá mu
než rozsudek krajského soudu a rozhodnutí správních orgánů zrušit. V projednávané věci
pak bylo nadbytečné zabývat se dalšími kasačními námitkami.
[24] Námitkami směřujícími proti způsobu vyvěšování rozsudků na webových stránkách
Nejvyššího správního soudu se kasační soud nijak nezabýval, neboť nesouvisejí s předmětem
tohoto řízení, jímž je přezkum napadeného rozsudku krajského soudu.
IV. Závěr a náklady řízení
[25] Na základě uvedeného dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
je důvodná, a v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. rozsudek krajského soudu zrušil. Zruší-li Nejvyšší
správní soud rozhodnutí krajského soudu, a pokud již v řízení před krajským soudem byly
pro takový postup důvody, současně se zrušením rozhodnutí krajského soudu může sám
podle povahy věci rozhodnout o zrušení rozhodnutí správního orgánu [§110 odst. 2 písm. a)
s. ř. s.]. Vzhledem k tomu, že v dané věci by krajský soud v souladu s vysloveným závazným
právním názorem neměl jinou možnost, než zrušit napadené rozhodnutí žalovaného a případně
i rozhodnutí správního orgánu I. stupně, rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §110 odst. 2
písm. a) ve spojení s §78 odst. 1, 3 a 4 s. ř. s. tak, že sám rozhodnutí žalovaného i správního
orgánu I. stupně zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V něm budou správní orgány
postupovat podle právního názoru vysloveného v tomto rozsudku.
[26] Zároveň Nejvyšší správní soud rozhodl o náhradě nákladů v řízení o žalobě i o kasační
stížnosti podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel měl v řízení úspěch,
má proto právo na náhradu nákladů v plné výši. Stěžovatel vynaložil soudní poplatky v celkové
výši 8000 Kč. Dále má právo na náhradu nákladů právního zastoupení za tři úkony ve věci
(převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby a sepis kasační stížnosti) dle §11 odst. 1 písm. a) a d)
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif) po 3100 Kč za úkon [§7 ve spojení s §9 odst. 4 písm. d) téže vyhlášky]
a na náhradu hotových výdajů dle §13 odst. 4 cit. vyhlášky ve výši 300 Kč za každý úkon.
Zástupce stěžovatele nedoložil, že by byl plátcem DPH. Žalovaný je tak povinen zaplatit
na náhradě nákladů řízení celkem 18 200 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku,
k rukám zástupce stěžovatele.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. října 2021
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu