ECLI:CZ:NSS:2020:7.AS.204.2019:44
sp. zn. 7 As 204/2019 - 44
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Lenky Krupičkové a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: DOMESTIK s. r. o.,
se sídlem Jaurisova 515/4, Praha 4, zastoupený Mgr. Václavem Voříškem, advokátem se sídlem
Pod kaštany 245/10, Praha 8, proti žalovanému: Krajský úřad Zlínského kraje, se sídlem třída
Tomáše Bati 21, Zlín, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně
ze dne 3. 5. 2019, č. j. 32 A 34/2017 - 59,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 3. 5. 2019, č. j. 32 A 34/2017 - 59,
se zru š u j e.
II. Rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje ze dne 31. 5. 2017, č. j. KUZL-
74018/2016-3, sp. zn. KUSP-74018/2016/DOP/Ti, a rozhodnutí Magistrátu města Zlína
ze dne 28. 9. 2016, č. j. MMZL 110360/2016, sp. zn. MMZL 18417/2015-FS-PŘ-OOSA-
803/15, se zrušují a věc se v rací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je po v i n e n zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o žalobě a řízení
o kasační stížnosti celkem 25 160,05 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku,
k rukám zástupce žalobce Mgr. Václava Voříška, advokáta.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 31. 5. 2017, č. j. KUZL-74018/2016-3, žalovaný zamítl odvolání
žalobce a potvrdil rozhodnutí Magistrátu města Zlína (dále též „správní orgán I. stupně“)
ze dne 28. 9. 2016, č. j. MMZL 110360/2016. Dle správního orgánu I. stupně se žalobce dopustil
správního deliktu dle §125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších
předpisů (dále též „zákon o silničním provozu“) tím, že jako provozovatel vozidla v rozporu
s §10 odst. 3 téhož zákona nezajistil, aby při užití vozidla byly dodržovány povinnosti řidiče
a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená zákonem o silničním provozu.
Porušení pravidel silničního provozu nastalo dne 23. 1. 2015 v 11:47 hod. na označeném místě
ve Zlíně a spočívalo v překročení nejvyšší dovolené rychlosti v obci. Nezjištěnému řidiči byla
naměřena průměrná rychlost jízdy 72 km/h (po odečtení možné odchylky měření ± 3 km/h
snížena na 69 km/h). Nejvyšší dovolenou rychlost stanovenou pro jízdu v obci 50 km/h tak
překročil nejméně o 19 km/h. Tímto jednáním porušil §18 odst. 4 zákona o silničním provozu.
Za spáchání správního deliktu uložil správní orgán žalobci pokutu ve výši 1 500 Kč a povinnost
uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč.
II.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu u Krajského soudu v Brně (dále též
„krajský soud“), který ji v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Konstatoval, že rozhodnutí
žalovaného je přezkoumatelné; je z něj seznatelné, které otázky považoval žalovaný za rozhodné
a jak o nich uvážil. Neshledal ani namítané vady výroku správního rozhodnutí, neboť popis
protiprávního jednání žalobce ve výroku rozhodnutí je dostatečně určitý a nezaměnitelný. Nebylo
třeba do něj promítat povinnosti správního orgánu stanovené v §125e odst. 2 zákona o silničním
provozu ani jednotlivé podmínky odpovědnosti provozovatele vozidla. Dle krajského soudu
v daném případě rovněž nedošlo ke změně předmětu řízení. Správní orgán I. stupně toliko
v meritorním rozhodnutí upřesnil místo spáchání přestupku. Za rozpor v předmětu řízení nelze
považovat ani nedůsledné označení jízdního pruhu. Z rozhodnutí je dále seznatelné, v jakém
úseku probíhalo měření. Tomuto popisu odpovídají i fotografie založené ve správním spise, které
jsou dostatečně kvalitní. Výsledek úsekového měření nemohlo negativně ovlivnit přejíždění
z pruhu do pruhu, použitý rychloměr s touto okolností počítá. Měřený úsek se přitom
nepochybně nacházel na území obce ve smyslu §2 písm. cc) zákona o silničním provozu.
Z provedených důkazů pak bezpečně vyplývá, že použité měřící zařízení je tzv. automatizovaným
technickým prostředkem používaným bez obsluhy a že byla splněna podmínka odpovědnosti
provozovatele vozidla v podobě absence dopravní nehody. Provedený odečet 3 km/h
od naměřené rychlosti má oporu v certifikátu k měřícímu zařízení. Krajský soud přisvědčil
žalobci, že správní orgány ve správním řízení nedoložily existenci součinnosti obecní policie
s Policií České republiky. Tento nedostatek byl však odstraněn provedením příslušných důkazů
před krajským soudem. Správní orgán I. stupně rovněž nepochybil tím, že nevyzval žalobce jako
provozovatele vozidla k podání vysvětlení a přistoupil rovnou k zahájení správního řízení. Vadou
nebylo ani nevyslechnutí označeného řidiče vozidla, neboť toto tvrzení uplatnil žalobce
až po odložení řízení o spáchání přestupku. Po zahájení řízení o správním deliktu provozovatele
vozidla již byl výslech označeného řidiče bezpředmětný. Nezákonnost správního rozhodnutí
nezakládá ani to, že správní orgán I. stupně vycházel z úpravy účinné ke dni spáchání přestupku,
neboť rozmezí pokuty za daný přestupek nedoznalo ke dni jeho rozhodnutí změny.
Za nedůvodnou označil krajský soud i námitku zániku odpovědnosti za správní delikt vyplývající
z lhůt uvedených v zákoně č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění
pozdějších předpisů (dále též „nový přestupkový zákon“), a to s ohledem na přechodná
ustanovení daného zákona. Neshledal přitom rozpor §112 odst. 2 uvedeného zákona s čl. 40
odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále též „Listina“). Vzhledem k nálezu Ústavního soudu
ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 15/16, neshledal krajský soud ani rozpor §§10 odst. 3 a 125f
zákona o silničním provozu s ústavním pořádkem České republiky. K anonymizaci rozsudků
na webu Nejvyššího správního soudu odkázal na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu.
III.
[3] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) v zákonné lhůtě
kasační stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Namítl, že dne 19. 7. 2016 došlo
k prekluzi přestupku ve smyslu nového přestupkového zákona, neboť řízení bylo zahájeno dne
18. 7. 2015. Správní orgán však vydal rozhodnutí až dne 28. 9. 2016. Krajský soud se neměl
zabývat aplikací čl. 40 odst. 6 Listiny, ale měl aplikovat §112 odst. 2 nového přestupkového
zákona, podle kterého se nová úprava prekluze použije i na přestupky spáchané před 1. 7. 2017,
ledaže by některá ze zde uvedených lhůt stanovená dosavadními předpisy ještě neuplynula.
Dosavadní právní úprava neobsahovala žádnou (tedy ani delší) lhůtu k projednání přestupku,
ale pouze lhůtu k zahájení řízení o přestupku. Ta přitom není uvedena mezi lhůtami ve větě první
§112 odst. 2 nového přestupkového zákona. Její běh proto nebrání aplikaci nové úpravy
prekluze. Řízení o přestupku tak nebylo dle stěžovatele včas skončeno.
[4] V další části kasační stížnosti se stěžovatel vymezil proti závěrům krajského soudu
o splnění podmínek měření rychlosti. Namítl, že se správní orgány dopustily podstatné vady
řízení, když se nezabývaly splněním podmínek §79a zákona o silničním provozu (provádění
měření obecní policií v součinnosti s Policií ČR). Jednalo se o zjištění základních skutkových
okolností nezbytných za účelem ověření toho, zda byl záznam o měření získán v souladu
s právními předpisy. Tyto okolnosti správní orgány nijak nezkoumaly a krajský soud překročil
svou přezkumnou úlohu, když se pokusil napravit pochybení správních orgánů vlastním
dokazováním. Nadto ani tímto dokazováním nebylo splnění podmínek §79a silničního zákona
prokázáno. Krajský soud se dále nevypořádal s námitkou nesplnění podmínek §24b odst. 2
zákona o silničním provozu.
[5] Nad rámec kasační stížnosti, tedy mimo kasační námitky, stěžovatel, respektive především
jeho zástupce, vyjádřili nesouhlas s tím, aby Nejvyšší správní soud vyvěsil jejich osobní údaje
na své webové stránky.
[6] V doplnění kasační stížnosti ze dne 24. 6. 2020 stěžovatel upozornil na nálezy Ústavního
soudu ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 4/20 a ze dne 4. 2. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 15/19, jimiž byly
postupně zrušeny obě věty §112 odst. 2 nového přestupkového zákona pro rozpor s čl. 40
odst. 6 Listiny. Ve věci je tak třeba použít úpravu prekluze přestupku dle nového přestupkového
zákona, která je pro stěžovatele příznivější, neboť v daném případě bylo rozhodnutí správního
orgánu vydáno po více než jednom roce ode dne zahájení řízení.
IV.
[7] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s posouzením krajského soudu.
Dále uvedl, že splnění podmínek §79a zákona o silničním provozu je dle judikatury zajištěno,
pokud jde o měření na místech určených Policií ČR, přičemž součinnost stačí prokázat pouhým
prohlášením policie. Smyslem součinnosti je zajištění koordinace vzájemných postupů obecní
policie a Policie ČR, např. zabránit duplicitnímu měření. Ze zákona nevyplývá časové omezení
souhlasu daného Policií ČR. Dodal, že se jedná o typizovanou námitku, a vymezil se proti
pojištění proti pokutám. Navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
V.
[8] Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2019, č. d. MSPH 93 INS 3359/2019-
A-24, byl zjištěn úpadek stěžovatele a jeho insolvenčním správcem byla ustanovena společnost
Indra-Šebesta v.o.s. (dále „insolvenční správce“). Dne 23. 9. 2019 pak byl na majetek stěžovatele
prohlášen konkurs. K výzvě ze dne 22. 9. 2020, č. j. 7 As 204/2019 - 39, insolvenční správce
kasačnímu soudu sdělil, že nebude v řízení uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení.
VI.
[9] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační
stížnosti a v rámci uplatněných důvodů a ověřil, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Primárně ovšem zohlednil
závěry vyslovené Ústavním soudem v nálezu ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 4/20. Postupoval
tedy stejně jako v rozsudcích ze dne 2. 7. 2020, č. j. 1 As 239/2018 - 45, ze dne 16. 7. 2020,
č. j. 1 As 148/2018 - 51, a ze dne 20. 8. 2020, č. j. 7 As 450/2018 - 48, jejichž závěry
pro posuzovanou věc plně přebírá. V důsledku toho posoudil kasační stížnost jako důvodnou.
[10] V nyní projednávané věci se dle správních orgánů stěžovatel dopustil správního deliktu,
když jako provozovatel vozidla nezajistil, aby při užití vozidla byly dodržovány povinnosti řidiče
a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená zákonem o silničním provozu.
Porušení pravidel silničního provozu spočívalo v překročení nejvyšší dovolené rychlosti v obci.
[11] Dle §125e odst. 3 zákona o silničním provozu ve znění účinném do 30. 6. 2017 platilo,
že [o]dpovědnost právnické osoby za správní delikt zaniká, jestliže o něm příslušný orgán nezahájil řízení
do 2 let ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do 4 let ode dne, kdy byl spáchán.
[12] Dne 1. 7. 2017 nabyl účinnosti nový přestupkový zákon, který sjednotil prekluzivní dobu
pro všechny přestupky (správní delikty a přestupky dle předchozí právní úpravy). V §30 písm. a)
stanovil jednotnou lhůtu k projednání přestupku: Promlčecí doba činí a) 1 rok, nebo b) 3 roky, jde-li
o přestupek, za který zákon stanoví sazbu pokuty, jejíž horní hranice je alespoň 100 000 Kč. Za přestupek
spáchaný stěžovatelem je dle §125c odst. 4 zákona o silničním provozu možné uložit pokutu
až do výše 10 000 Kč.
[13] Dle §32 odst. 2 nového přestupkového zákona platí, že [p]romlčecí doba se přerušuje
a) oznámením o zahájení řízení o přestupku, b) vydáním rozhodnutí, jímž je obviněný uznán vinným, c) vydáním
rozhodnutí o schválení dohody o narovnání; přerušením promlčecí doby počíná promlčecí doba nová.
[14] Dle §112 odst. 1 nového přestupkového zákona platí, že [n]a přestupky a dosavadní jiné
správní delikty, s výjimkou disciplinárních deliktů, se ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona hledí jako
na přestupky podle tohoto zákona. Odpovědnost za přestupky a dosavadní jiné správní delikty, s výjimkou
disciplinárních deliktů, se posoudí podle dosavadních zákonů, pokud k jednání zakládajícímu odpovědnost došlo
přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; podle tohoto zákona se posoudí jen tehdy, jestliže to je pro pachatele
příznivější.
[15] Při izolovaném posouzení se jeví úprava zániku odpovědnosti za uvedený správní delikt
(přestupek) příznivější dle nového přestupkového zákona. Ustanovení o lhůtách však není možné
chápat izolovaně, ale je nutné je chápat v kontextu celého nového přestupkového zákona.
[16] Dle §112 odst. 2 nového přestupkového zákona ve znění účinném do 25. 2. 2020 přitom
platilo, že [u]stanovení dosavadních zákonů o lhůtách pro projednání přestupku nebo jiného správního deliktu,
lhůtách pro uložení pokuty za přestupek nebo jiný správní delikt a lhůtách pro zánik odpovědnosti za přestupek
nebo jiný správní delikt se ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona nepoužijí. Odpovědnost za přestupek
a dosavadní jiný správní delikt však nezanikne dříve, než by uplynula některá ze lhůt podle věty první, pokud
k jednání zakládajícímu odpovědnost došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Dle této právní
úpravy tak odpovědnost za správní delikt stěžovatele nemohla zaniknout dříve, než by zanikla
dle zákona o silničním provozu ve znění účinném do 30. 6. 2017. Úprava dle nového
přestupkového zákona tak pro stěžovatele nemohla být příznivější právní úpravou, neboť by se
v jeho případě uplatnila lhůta pro zánik odpovědnosti za správní delikt podle zákona o silničním
provozu v délce 4 let.
[17] Ústavní soud nicméně nálezem ze dne 4. 2. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 15/19, zrušil větu první
§112 odst. 2 přestupkového zákona dnem vyhlášení tohoto nálezu ve sbírce zákonů, k čemuž
došlo dne 26. 2. 2020. V uvedeném nálezu přitom konstatoval, že trestností činu trestněprávní
nauka a judikatura rozumí možnost, že pachatel určitého trestného činu bude uznán vinným
a bude mu uložen trest či vyvozena trestní odpovědnost. Pod takto vymezený pojem trestnosti činu
tedy spadají otázky jejího vzniku, trvání i zániku. Ve světle těchto závěrů je nutno pod pojem
trestnost zahrnout rovněž úpravu prekluzivních lhůt vedoucích k zániku odpovědnosti za delikt,
který způsobuje jednou provždy zánik práva státu na potrestání pachatele. Je proto nutné
posoudit, zda je pro stěžovatele příznivější úprava zániku odpovědnosti dle nového
přestupkového zákona.
[18] Zrušení první věty §112 odst. 2 samo o sobě nemělo přímý dopad do práv stěžovatele,
neboť dle znění účinného od 26. 2. 2020 nadále platilo, že [o]dpovědnost za přestupek a dosavadní jiný
správní delikt však nezanikne dříve, než by uplynula některá ze lhůt podle věty první, pokud k jednání
zakládajícímu odpovědnost došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (jde o lhůty pro projednání
přestupku nebo jiného správního deliktu, lhůty pro uložení pokuty za přestupek nebo jiný správní
delikt a lhůty pro zánik odpovědnosti za přestupek nebo jiný správní delikt; srov. bod 71 nálezu
sp. zn. Pl. ÚS 15/19). V případě stěžovatele by se tedy nadále uplatnila čtyřletá lhůta pro zánik
odpovědnosti za správní delikt podle zákona o silničním provozu.
[19] Nálezem ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 4/20, však Ústavní soud zrušil pro rozpor
s čl. 40 odst. 6 Listiny i citovanou zbývající část §112 odst. 2 přestupkového zákona, a to dnem
vyhlášení nálezu ve sbírce zákonů, k čemuž došlo dne 22. 7. 2020, a to s tímto odůvodněním
(body 21-24, důraz přidán):
„V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/19, kterým bylo zrušeno ustanovení §112 odst. 2 věta první zákona
o odpovědnosti za přestupky, se Ústavní soud zabýval výkladem pojmu „trestnost“ v čl. 40 odst. 6 větě první
Listiny. Dospěl zde k závěru, že v základu institutu promlčení trestní odpovědnosti
či odpovědnosti za přestupek leží myšlenka, že uplynutím času slábne, až docela zanikne
potřeba trestněprávní reakce na čin jak z hlediska generální prevence, tak z hlediska
individuální. Nová právní úprava, která může způsobit, že k promlčení dojde až po delším čase v porovnání
s úpravou předchozí, v sobě nutně nese náhled, že zákonodárce nově pojímá spáchaný čin závažněji, stanovil-li
úpravu, která umožní zánik trestnosti uplynutím delšího časového úseku v porovnání s předchozí úpravou.
Ústavní předpisy obecně nekladou překážku zpřísnění trestnosti, jde-li stále o úpravu trestu přiměřenou
spáchanému činu. Může se tak dít jen pro činy spáchané po účinnosti úpravy, jež přinesla zpřísnění trestnosti,
nikoli pro činy spáchané před její účinností. Ustanovení čl. 40 odst. 6 věta první Li stiny dopadá
na každou úpravu, která přináší prostřednictvím úpravy promlčení trestní odpovědnosti
či odpovědnosti za přestupek zpřísnění trestnosti. V uvedeném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/19 tak
byl vyjádřen právní názor, podle kterého §112 odst. 2 věta první zákona o odpovědnosti za přestupky přikazuje
užít úpravu promlčení odpovědnosti za přestupky podle zákona o odpovědnosti za přestupky i na činy spáchané
před účinností tohoto zákona, neboť úprava promlčení odpovědnosti za přestupek tvoří součást
vymezení trestnosti ve smyslu čl. 40 odst. 6 Listiny , s nímž byla v tehdejší věci napadená zákonná
úprava v rozporu, jelikož vede k užití pozdější úpravy trestnosti, která je v neprospěch obviněného. Z tohoto
důvodu Ústavní soud §112 odst. 2 větu první zákona o odpovědnosti za přestupky zrušil pro jeho rozpor s čl. 40
odst. 6 větou první Listiny. S tímto zrušeným ustanovením úzce související nyní napadené ustanovení §112
odst. 2 věty druhé zákona o odpovědnosti za přestupky Ústavní soud posoudit z hlediska jeho ústavní konformity
nemohl, neboť byl vázán petitem tehdejšího návrhu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 15/19.
Již v minulosti Ústavní soud též dovodil [srov. např. nález ze dne 22. 1. 2001 sp. zn. IV. ÚS 158/2000
(N 12/21 SbNU 91)], že podle čl. 40 odst. 6 Listiny se trestnost činu posuzuje a trest se ukládá podle zákona
účinného v době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější.
Rozhodujícím kritériem pro posouzení otázky, zda použití pozdějšího zákona by bylo
pro pachatele příznivější, je celkový výsledek z hlediska trestnosti , jehož by bylo
při aplikaci toho či onoho zákona dosaženo, s přihlédnutím ke všem právně rozhodným
okolnostem konkrétního případu. Použití nového právního předpisu je tedy pro pachatele příznivější
tehdy, jestliže jeho ustanovení posuzována jako celek skýtají výsledek příznivější než právo dřívější.
Je zřejmé, že v nyní posuzované věci, a v typově obdobných věcech, týkajících se (nejen) zániku odpovědnosti
za správní delikt podle zákona o silničním provozu ve vazbě na novou právní úpravu v zákoně o odpovědnosti
za přestupky, může nastat situace, že odpovědnost za správní delikt by podle nové právní úpravy
zanikla ještě před vydáním napadeného rozhodnutí, t edy že správní delikt by tak za užití
nové právní úpravy byl již promlčen. V uvedeném případě je tedy nová právní úprava
upravená v zákoně o odpovědnosti za přestupky posuzovaná jako celek, nesporně pro
žalobce příznivější než předchozí právní úprava uprav ená v zákoně o silničním provozu
(srov. též sub 5 až 7). Přechodné ustanovení §112 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky ve znění nálezu
Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 15/19 však výslovně ukládá, aby byla aplikována pro pachatele méně příznivá
právní úprava. Proto bude třeba vždy v každém konkrétním případě srovnat právní úpravu přestupkového práva
účinnou do 30. 6. 2017, a to nejen podle §29 a násl. zákona o odpovědnosti za přestupky, nýbrž i úpravy
speciálních promlčecích dob ve zvláštních zákonech (viz zejména tzv. změnový zákon č. 183/2017 Sb.) a podle
obecných pravidel §2 odst. 1 a §112 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky určit, která úprava je pro
pachatele (nyní) přestupku spáchaného do 30. 6. 2017 příznivější.
Z výše uvedeného plyne, že dospěl-li Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/19 k právnímu názoru, podle
kterého je úprava zániku přestupkové odpovědnosti součástí ‘trestnosti‘ ve smyslu čl. 40 odst. 6 Listiny
(v podrobnostech srov. právní závěry uvedené v citovaném nálezu), nelze mít z důvodů výše uvedených pochyb
o tom, že aplikace §112 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky (ve znění uvedeného nálezu) může vést
rovněž ke zhoršení postavení pachatele. Jinak řečeno, k porušení čl. 40 odst. 6 věty druhé Listiny
dojde i tehdy, když by pachatel byl potrestán za spáchání přestupku přesto, že by
odpovědnost za přestupek podle nové právní úpravy zanikla ještě před vydáním
rozhodnutí o přestupku, tedy že přestupek by tak za užití nové právní úpravy byl již
promlčen. Ústavní soud proto uzavírá, že §112 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky je v rozporu
s čl. 40 odst. 6 větou druhou Listiny. Nutno podotknout, že za této situace není v incidenčním případě (viz sub 3
až 7) možný ústavně konformní výklad §112 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky a lze vystačit s oporou
jeho §2 odst. 1 a §112 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky.“ Závěry nálezu Ústavního soudu
plně dopadají i na nyní posuzovanou věc.
[20] Dle usnesení rozšířeného senátu ze dne 16. 11. 2016, č. j. 5 As 104/2013 - 46,
č. 3528/2017 Sb. NSS, „[r]ozhoduje-li krajský soud ve správním soudnictví o žalobě proti rozhodnutí
správního orgánu, kterým bylo rozhodnuto o vině a trestu za správní delikt v situaci, že zákon, kterého bylo
použito, byl po právní moci správního rozhodnutí změněn nebo zrušen, je povinen přihlédnout k zásadě vyjádřené
ve větě druhé čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, podle níž se trestnost činu posoudí a trest ukládá
podle právní úpravy, která nabyla účinnosti až poté, kdy byl trestný čin spáchán, je-li to pro pachatele příznivější“.
Uplynutí prekluzivní doby je přitom vadou, pro kterou soud zruší rozhodnutí správních orgánů
z moci úřední (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2005,
č. j. 3 As 57/2004 - 39, č. 845/2006 Sb. NSS).
[21] Za této situace je pro stěžovatele úprava zániku odpovědnosti za správní delikt
dle nového přestupkového zákona příznivější právní úpravou. Jak již bylo uvedeno, dle §30
tohoto zákona činí promlčecí doba 1 rok za správní delikt stěžovatele, na rozdíl od dvou,
respektive čtyř let dle §125e odst. 3 zákona o silničním provozu. Ustanovení §112 odst. 2
přestupkového zákona nemůže na uvedeném závěru ničeho změnit, neboť již není s ohledem
na zásah Ústavního soudu součástí právního řádu. V daném případě sice bylo řízení zahájeno
včas, tedy do jednoho roku ode dne spáchání správního deliktu, jelikož ten byl spáchán dne
23. 1. 2015, a řízení o něm bylo zahájeno dne 13. 7. 2015. Tím došlo k přerušení promlčecí doby,
která začala běžet znovu. Rozhodnutí, kterým byl stěžovatel uznán vinným, však bylo vydáno
až dne 28. 9. 2016, tedy více než jeden rok ode dne zahájení řízení, přičemž v mezidobí nenastala
žádná další skutečnost či událost podle §32 nového přestupkového zákona, která by uvedenou
lhůtu přerušovala nebo stavěla. K zániku odpovědnosti za stěžovatelem spáchaný správní delikt
dle nového přestupkového zákona tak došlo dne 13. 7. 2016.
[22] K uplynutí prekluzivní doby je soud povinen přihlížet dle §109 odst. 4 s. ř. s. ex offo (srov.
nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. II. ÚS 1416/07, ze dne 26. 2. 2009,
sp. zn. I. ÚS 1169/07, ze dne 11. 1. 2010, sp. zn. IV. ÚS 946/09, či rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 30. 10. 2010, č. j. 7 As 61/2010 - 89). Shledal-li tedy soud, že k prekluzi
odpovědnosti za spáchané správní delikty (přestupky) došlo, nezbývá mu, než rozsudek krajského
soudu a rozhodnutí správních orgánů zrušit. Pokud by tak neučinil, muselo by být jeho
rozhodnutí zrušeno Ústavním soudem (srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 467/18
ze dne 2. 7. 2019, nebo sp. zn. IV. ÚS 3062/14 ze dne 27. 5. 2015). V projednávané věci pak bylo
nadbytečné zabývat se dalšími kasačními námitkami.
[23] Na základě uvedeného dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
je důvodná, a v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. rozsudek krajského soudu zrušil. Zruší-li Nejvyšší
správní soud rozhodnutí krajského soudu, a pokud již v řízení před krajským soudem byly
pro takový postup důvody, současně se zrušením rozhodnutí krajského soudu může sám podle
povahy věci rozhodnout o zrušení rozhodnutí správního orgánu [§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.].
Vzhledem k tomu, že v dané věci by krajský soud v souladu s vysloveným závazným právním
názorem neměl jinou možnost, než zrušit napadené rozhodnutí žalovaného a případně
i rozhodnutí správního orgánu I. stupně, rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §110 odst. 2
písm. a) ve spojení s §78 odst. 1, 3 a 4 s. ř. s. tak, že sám rozhodnutí žalovaného a rozhodnutí
správního orgánu I. stupně zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V něm budou správní
orgány postupovat podle právního názoru vysloveného v tomto rozsudku.
[24] Zároveň Nejvyšší správní soud rozhodl o náhradě nákladů v řízení o žalobě i o kasační
stížnosti podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel měl v řízení úspěch, má
proto právo na náhradu nákladů v plné výši. Stěžovatel vynaložil soudní poplatky v celkové výši
8 000 Kč. Dále má právo na náhradu nákladů právního zastoupení za čtyři úkony ve věci
(převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby, účast na jednání a sepis kasační stížnosti) dle §11
odst. 1 písm. a), d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif) po 3 100 Kč za úkon [§7 ve spojení s §9 odst. 4
písm. d) téže vyhlášky] a na náhradu hotových výdajů dle §13 odst. 4 cit. vyhlášky ve výši 300 Kč
za každý úkon. Nejvyšší správní soud shledal důvodným též nárok na náhradu cestovních výdajů
ve výši 2 560,05 Kč za jízdné z místa sídla advokáta do sídla krajského soudu, tzn. z Prahy
do Brna a zpět - celkem 430 km [§2 odst. 1 ve spojení s §13 odst. 1 a 5 advokátního tarifu a §1
písm. b) a §4 písm. a) vyhlášky č. 333/2018 Sb.]. Nejvyšší správní soud upozorňuje zástupce
stěžovatele, že dle přiloženého technického průkazu použitého vozidla je spotřeba uváděná
pro kombinovaný provoz 5,6 l/100km, nikoliv 5,8 l/100km, jak uvedl ve vyčíslení nákladů
soudního řízení ze dne 29. 4. 2019. Nakonec Nejvyšší správní soud přiznal zástupci
stěžovatele náhradu za promeškaný čas ve výši 1 000 Kč [§2 odst. 1 ve spojení s §14 odst. 1
písm. a) a odst. 3 advokátního tarifu]. Zástupce stěžovatele nedoložil, že by byl plátcem DPH.
Žalovaný je tak povinen zaplatit na náhradě nákladů řízení celkem 25 160,05 Kč do 15 dnů
od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce stěžovatele.
[25] K nesouhlasu stěžovatele a jeho advokáta s vyvěšením jejich osobních údajů na internet
Nejvyšší správní soud uvádí, že se k němu v případě téhož advokáta již opakovaně vyjadřoval,
např. přípisem Předsedy Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2019, č. j. S 139/2019 - 7,
či ve věcech vedených pod sp. zn. 2 As 383/2017, či sp. zn. 9 As 413/2018. Za této situace již
není nutné danou skutečnost podrobněji rozebírat, a zdejší soud odkazuje na relevantní
písemnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. října 2020
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu