ECLI:CZ:NSS:2021:2.AS.408.2020:40
sp. zn. 2 As 408/2020 - 40
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců
JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobkyně: S. N., zastoupena
Mgr. Václavem Voříškem, advokátem se sídlem Pod Kaštany 245/10, Praha 6, proti žalovanému:
Krajský úřad Moravskoslezského kraje, sídlem 28. října 117, Ostrava, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 13. 3. 2017, č. j. MSK 115998/2016, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 12. 2020, č. j. 22 A 100/2017 – 85,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobkyně n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n e p ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 13. 3. 2017, č. j. MSK 115998/2016 (dále jen „napadené
rozhodnutí“), bylo zamítnuto odvolání žalobkyně a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města
Ostravy (dále jen „prvostupňový správní orgán“) ze dne 16. 8. 2016,
č. j. SMO/305275/16/DSČ/Kov (dále jen „prvostupňové správní rozhodnutí“), jímž byla
žalobkyně uznána odpovědnou za spáchání správního deliktu (nyní přestupku) podle §125f
odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých
zákonů, v rozhodném znění (dále jen „zákon o silničním provozu“), ve spojení s §10 odst. 3
téhož zákona. Toho se dopustila, když jako provozovatelka vozidla RZ X nezajistila, aby při jeho
užití na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu
na pozemních komunikacích, neboť dne 4. 11. 2015 v době nejméně od 10:10 hod.
do 10:20 hod. v Ostravě - Přívoze, na ulici Nádražní (parkoviště u hl. nádraží ČD) stálo uvedené
vozidlo v působnosti dopravního značení „IP 25a“ – zóna s dopravním omezením
a „IP 13c“ - parkoviště s parkovacím automatem s dodatkem „Po-Pá 8.00-19.00“, a to v rozporu
s údaji na parkovacím automatu bez viditelně umístěného platného parkovacího lístku.
[2] Rozhodnutí žalovaného napadla žalobkyně u Krajského soudu v Ostravě (dále
jen „krajský soud“) žalobou, jíž se domáhala zrušení napadeného i prvostupňového správního
rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení.
[3] Krajský soud rozsudkem ze dne 21. 8. 2018, č. j. 22 A 100/2017 – 28, napadené
rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Shledal totiž důvodnou žalobní
námitku týkající se nedostatečných skutkových zjištění o údajích uvedených na parkovacím
automatu. Konstatoval, že pokud prvostupňový správní orgán učinil součástí vymezení skutku to,
že řidič vozidla nerespektoval údaje na parkovacím automatu, bylo nezbytné, aby také tyto údaje
ve výroku rozhodnutí jednoznačně specifikoval; tomu by muselo předcházet jejich řádné zjištění,
což se nestalo. Dále naznal, že výrok prvostupňového správního rozhodnutí neobsahuje všechna
ustanovení, která v souhrnu tvoří právní normu odpovídající skutkové podstatě příslušného
správního deliktu; nebylo z něj možno dovodit, jaká norma měla být porušena nerespektováním
údajů uvedených na parkovacím automatu.
[4] Proti (prvnímu) rozsudku krajského soudu podal kasační stížnost žalovaný. Tvrdil,
že správní orgány dostatečně prokázaly (fotodokumentací z místa, úředním záznamem strážníka
městské policie a jeho výslechem) skutkový stav věci; povinnost mít umístěný parkovací lístek
na viditelném místě ve vozidle považoval za zcela běžně zavedený a praktikovaný postup. Výrok
prvostupňového správního rozhodnutí shledal jednoznačným, neboť je z něj zřejmé, za jaké
jednání byla žalobkyně shledána odpovědnou.
[5] Nejvyšší správní soud (dále též „NSS“) rozsudkem ze dne 28. 8. 2019,
č. j. 2 As 310/2018 – 17, (první) rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Naznal, že i v případě neexistence pokynu výslovně upozorňujícího na povinnost umístit
zakoupený parkovací lístek na viditelné místo ve vozidle si této povinnosti musí být řidič vozidla
vědom. Pakliže správní orgány neprovedly dokazování ohledně údajů zobrazených na příslušném
parkovacím automatu, nedopustily se tím nedostatečného zjištění skutkového stavu; parkovací
automaty totiž zobrazují informace, jež jsou pouze informativního charakteru (údaje o aktuálním
čase, provozní době parkoviště či alternativních způsobech platby), samy však řidiči nestanoví
žádnou novou povinnost v rámci působnosti dopravního značení „IP 13c“. Dále konstatoval,
že neuvedení některých ustanovení zákona o silničním provozu ve výroku prvostupňového
správního rozhodnutí je odstranitelné jeho interpretací; skutkový děj je totiž nezaměnitelně
popsán, nadto jsou absentující ustanovení výslovně zmíněna v jeho odůvodnění.
[6] Krajský soud následně rozsudkem ze dne 8. 10. 2019, č. j. 22 A 100/2017 – 54, podanou
žalobu zamítl. Námitku týkající se nedostatečných skutkových zjištění o údajích na parkovacím
automatu shledal nedůvodnou; odkázal přitom na závěry vyslovené ve zrušujícím rozsudku NSS.
Nepřisvědčil žalobní argumentaci, že výrok prvostupňového správního rozhodnutí je neurčitý,
pokud v něm není přesně uvedeno konkrétní parkovací místo, na kterém mělo vozidlo stát;
parkovací místa na předmětném parkovišti se totiž nacházejí v zóně s dopravním omezením,
tudíž působnost značky IP 25a spolu s IP 13c dopadá na všechna, vyjma těch, na která dopadá
působnost jiných dopravních značení. Krajský soud shledal nedůvodnými také námitky,
že správní orgány neprokázaly umístění porušeného dopravního značení opatřením obecné
povahy a že se nezabývaly tím, zda při zpoplatnění užití pozemní komunikace byly dodrženy
podmínky §23 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, v rozhodném znění (dále
jen „zákon o pozemních komunikacích“). Usoudil naopak, že správní orgány dostály
své povinnosti zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti; ze správního spisu totiž
nevyplývá nic, co by mělo správní orgány vést k úvahám o nutnosti zjišťovat namítané
skutečnosti. Neztotožnil se ani s výtkou, že se správní orgány nezabývaly tím, zda nová právní
úprava, která nabyla účinnosti po spáchání přestupku, není pro žalobkyni příznivější; nebylo mu
totiž zřejmé, jakou novou a příznivější právní úpravu měla žalobkyně na mysli, neboť ověřil,
že v mezidobí mezi spácháním deliktu a vydáním napadeného rozhodnutí nedošlo v relevantní
právní úpravě k žádným změnám.
[7] Proti (druhému) rozsudku krajského soudu podala kasační stížnost tentokrát žalobkyně.
Namítala, že věc měla být projednána v její přítomnosti. V žalobě dala jednoznačně najevo,
že nesouhlasí s rozhodnutím bez jednání; přestože nereagovala na (po vrácení věci od NSS)
soudem zaslanou výzvu, aby sdělila, zda souhlasí s rozhodnutím bez jednání, nemohla nastat fikce
jejího souhlasu. Dále vytýkala, že místo přestupku je ve výroku prvostupňového správního
rozhodnutí specifikováno velmi vágně, přitom na předmětném parkovišti se nachází několik
desítek parkovacích míst, z nichž nikoliv každé podléhá režimu značky IP 13c. Tvrdila, že správní
rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů, neboť se správní orgány nezabývaly
tím, zda byly splněny podmínky zpoplatnění dle §23 zákona o pozemních komunikacích; touto
námitkou se přitom řádně nezabýval ani krajský soud, pročež rovněž zatížil svůj rozsudek
nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů. Krajskému soudu též vytýkala, že se nijak nevyjádřil
k žalobním námitkám týkajícím se protiústavnosti a retroaktivity.
[8] Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 14. 10. 2020, č. j. 2 As 326/2019 - 30, zrušil
(druhý) rozsudek krajského soudu a věc mu opět vrátil k dalšímu řízení. Konstatoval, že pokud
žalobkyně v řízení před krajským soudem již jednou vyslovila svůj nesouhlas s rozhodnutím věci
bez jednání a soud jí následně doručil novou výzvu podle §51 odst. 1 s. ř. s., na niž nereagovala,
nelze o věci samé rozhodnout bez jednání, neboť svůj nesouhlas již jednou vyslovila; právní fikci
souhlasu nelze použít. Byť krajský soud rozhodoval ve věci již podruhé, přesto se stále jednalo
o jedno řízení o totožné žalobě, v níž žalobkyně vyjádřila svůj nesouhlas s rozhodnutím ve věci
bez nařízení jednání; krajský soud se tedy dopustil jiné vady řízení ve smyslu §103
odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v rozhodném znění (dále
jen „s. ř. s“). Zdejší soud zároveň podotknul, že provedení ústního jednání ve věci nebude
/zjevně bezúčelné a nadbytečné, neboť další kasační námitky žalobkyně, jimiž se z důvodu vady
řízení věcně nikterak nezabýval, nejsou zjevně nepřípustné dle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.;
žalobkyně totiž brojila proti rozsudku v rozsahu otázek, o nichž NSS předcházejícím zrušujícím
rozhodnutím doposud nepojednal.
[9] Krajský soud následně přípisem ze dne 20. 11. 2020 vyzval žalobkyni, aby výslovně
sdělila, zda ve věci trvá na nařízení jednání. Ta podáním ze dne 26. 11. 2020 uvedla, že netrvá
na ústním jednání soudu.
[10] Rozsudkem ze dne 10. 12. 2020, č. j. 22 A 100/2017 – 85 (dále jen „napadený rozsudek“),
poté krajský soud podanou žalobu (opětovně) zamítl; odůvodnění napadeného rozsudku
je přitom zcela shodné s předchozím rozsudkem ze dne 8. 10. 2019, č. j. 22 A 100/2017 – 54
(srov. odst. [6] tohoto rozhodnutí).
II. Kasační stížnost žalobkyně
[11] Proti (třetímu) rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále též „stěžovatelka“)
kasační stížnost, ve které navrhla napadený rozsudek i rozhodnutí žalovaného zrušit a věc vrátit
žalovanému k dalšímu řízení. Zdůraznila, že otázkou neurčité a nepravdivé specifikace místa
přestupku se NSS ani v jednom ze svých předcházejících rozsudků nezabýval; kasační stížnost
je proto přípustná. Namítá, že krajský soud se k této žalobní námitce téměř nevyjádřil, pročež
napadený rozsudek shledává nepřezkoumatelným; případně nesouhlasí se soudem učiněným
posouzením věci. Tvrzení, že místo skutku je ve výroku prvostupňového správního rozhodnutí
vymezeno jednoznačně a nezaměnitelně, je nepravdivé. Sám krajský soud připustil,
že k přestupku nedošlo na ulici Nádražní, ale na navazujícím parkovišti - tedy jinde,
než je uvedeno ve výroku rozhodnutí. Skutkový stav, který prvostupňový správní orgán popsal
ve výroku rozhodnutí, se tedy nestal. To, zda k přestupku došlo na ulici Nádražní,
nebo na blízkém parkovišti, má přitom dle stěžovatelky zásadní vliv. Je jí kladeno za vinu,
že „nezaplatila parkovné“. K tomu, aby obec mohla zpoplatnit pozemní komunikaci, ovšem
musí: 1/ se jednat o místní komunikaci, 2/ místo být určeno ke zpoplatnění nařízením obce,
3/ být vydán cenový výměr nařízením obce. Splnění těchto podmínek správní orgány z úřední
povinnosti zkoumaly u ulice Nádražní, nikoliv však u skutečného místa přestupku,
kde dle stěžovatelky naplněny nejsou. Provedené řízení tedy nemá žádnou relevanci
vůči přestupku spočívajícímu ve stání na parkovišti navazujícím na ulici Nádražní.
[12] Stěžovatelka dále nesouhlasí s názorem krajského soudu, že skutkový stav byl zjištěn
bez důvodných pochybností; nelze dle ní akceptovat přístup, že pokud nebude ve správním řízení
nic zjišťováno, nevzniknou žádné pochybnosti. Poukazuje na to, že v případě měření rychlosti
zahrnují správní orgány do spisu důkaz o ověření rychloměru či určení místa dle §79a zákona
o provozu na pozemních komunikacích, neboť se jedná o zákonné podmínky měření; odkázala
na rozsudek NSS ze dne 1. 6. 2017, č. j. 9 As 274/2016 - 37. V řešené věci měly dle stěžovatelky
správní orgány prokázat splnění podmínek zpoplatnění pozemní komunikace. Dodává,
že krajskému soudu muselo být z jeho úřední činnosti známo, že např. Statutární město Olomouc
zpoplatňovalo parkování v rozporu s §23 zákona o pozemních komunikacích. Krajský soud
nebyl oprávněn námitku neprokázání splnění zákonných podmínek „odbýt“ tvrzením, že správní
orgány o jejich splnění neměly důvodnou pochybnost či že ze správního spisu nevyplývalo nic,
co by vedlo k nutnosti toto zjišťovat.
[13] Stěžovatelka a její zástupce závěrem vyslovili svůj nesouhlas s vyvěšením svých osobních
údajů na webu Nejvyššího správního soudu.
[14] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[15] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval posouzením, zda byly splněny podmínky řízení.
Zjistil, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, vůči němuž
je kasační stížnost přípustná ve smyslu §102 s. ř. s. i §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. [kasační námitky
směřují vůči závěrům krajského soudu, jež NSS ještě meritorně neposuzoval], stěžovatelka
je v řízení zastoupena advokátem dle §105 odst. 2 s. ř. s. a jsou naplněny i obsahové náležitosti
stížnosti dle §106 s. ř. s.
[16] Nejvyšší správní soud zkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s §109 odst. 3
a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a přípustně uplatněných důvodů. Stěžovatelka napadá
rozsudek krajského soudu z důvodů dle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[17] Kasační stížnost není důvodná.
[18] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal, zda je napadený rozsudek přezkoumatelný [§103
odst. 1 písm. d) s. ř. s.], neboť jen u rozhodnutí přezkoumatelného lze zpravidla vážit další
kasační námitky. Stěžovatelka spatřuje nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku pro nedostatek
důvodů v tom, že se krajský soud téměř nevyjádřil k žalobní námitce týkající se údajně neurčité
a nepravdivé specifikace místa spáchání přestupku ve výroku prvostupňového správního
rozhodnutí. Pokud jde o obsah samotného pojmu nepřezkoumatelnost, odkazuje Nejvyšší
správní soud na svou ustálenou judikaturu k této otázce; srov. např. rozsudky NSS ze dne
29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, ze dne
14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, ze dne 17. 1. 2008, č. j. 5 As 29/2007 - 64, či ze dne
25. 5. 2006, č. j. 2 Afs 154/2005 - 245. Nepřezkoumatelnost rozsudku pro nedostatek důvodů
souvisí s tím, jak soud vypořádá námitky účastníka řízení. Judikatura shledala dostačujícím, je-li
zřejmé, proč soud považoval žalobní námitky za liché; z odůvodnění jako celku tedy musí být
seznatelný názor soudu na aspekty rozhodované věci (srov. rozsudky NSS ze dne 24. 6. 2010,
č. j. 9 As 66/2009 - 46, či ze dne 23. 7. 2009, č. j. 9 As 71/2008 - 109). Nepřezkoumatelnost není
bez dalšího způsobena dílčími nedostatky odůvodnění nebo jeho nízkou kvalitou (srov. rozsudek
NSS ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, č. 133/2004 Sb. NSS). Nepřezkoumatelné
je (toliko) takové rozhodnutí, které není způsobilé přezkumu pro nemožnost zjistit v něm jeho
obsah nebo důvody, pro něž bylo vydáno (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne
19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006 - 76, č. 1566/2008 Sb. NSS). Zrušení rozsudku
pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno těm nejzávažnějším vadám rozhodnutí, především
opomene-li soud na žalobní námitku zcela (tedy i implicitně) reagovat (srov. rozsudek NSS
ze dne 17. 1. 2013, č. j. 1 Afs 92/2012 - 45).
[19] Nejvyšší správní soud, s ohledem na výše předestřená východiska, nedospěl k závěru
o nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku. Krajský soud se žalobní námitkou brojící
proti neurčité formulaci místa spáchání přestupu zjevně zabýval, přičemž je zjevné, že ji shledal
nedůvodnou. Naznal, že „neurčitost (výroku) nelze shledat ani v tom, že místo spáchání skutku
je specifikováno ul. Nádražní v Ostravě – parkoviště u Hl. nádraží ČD, neboť je zřejmé, že uvedené parkoviště
přímo navazuje na ul. Nádražní. Takto označené místo skutku je jednoznačné a nezaměnitelné“
(srov. odst. [19] napadeného rozsudku). Byť ji tedy posoudil relativně stručně, je z jeho
odůvodnění jasně zřejmé, jak a proč o této výhradě uvážil. Stěžovatelka ostatně s tímto právním
posouzením v dalších partiích své kasační stížnosti polemizuje, z čehož plyne, že byla schopna
seznat, jak o dané žalobní námitce krajský soud uvážil; její nesouhlas s vysloveným posouzením
není důvodem nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku.
[20] Jestliže stěžovatelka následně brojí právě proti samotnému závěru krajského soudu,
že místo skutku je ve výroku prvostupňového správního rozhodnutí vymezeno jednoznačně
a nezaměnitelně, nemůže Nejvyšší správní soud této námitce přisvědčit. K vymezení místa
přestupku předesílá, že ve výroku rozhodnutí je nezbytné postavit najisto, za jaké konkrétní
jednání je subjekt postižen, což lze zaručit jen konkretizací údajů obsahujících popis skutku
uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba
k tomu, aby nemohl být zaměněn s jiným. Jednotlivé skutkové údaje (včetně místa) jsou
rozhodné pro určení totožnosti skutku, vylučují jeho záměnu a možnost opakovaného postihu
za týž skutek (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006 - 73,
č. 1546/2008 Sb. NSS). V rozsudku ze dne 14. 10. 2020, č. j. 6 As 199/2020 - 43, Nejvyšší
správní soud akcentoval, že měřítkem kvality vymezení místa spáchání přestupku je zásadně jeho
nezaměnitelnost (s ohledem na zásadu ne bis in idem), nikoliv jeho precizace maximálně možným
podrobným způsobem (shodně srov. rozsudky NSS ze dne 28. 5. 2015, č. j. 9 As 291/2014 - 39,
ze dne 11. 3. 2006, č. j. 4 As 270/2015 - 42, či ze dne 16. 7. 2015, č. j. 4 As 63/2015 - 52).
Např. v rozsudku ze dne 28. 5. 2015, č. j. 9 As 291/2014 - 39, NSS vyslovil, že „nelze vyžadovat,
aby bylo místo spáchání přestupku ve výroku rozhodnutí o přestupku vymezeno na metr přesně“. Konkrétně
specifikací místa přestupku spočívajícího v „nezaplaceném parkování“ se NSS zabýval v rozsudku
ze dne 11. 9. 2015, č. j. 2 As 111/2015 - 42; z jeho závěrů vyplývá, že pro účely podřazení skutku
pod skutkovou podstatu nedovoleného parkování je nutné vymezit místo spáchání přestupku
především tak, aby bylo postaveno najisto, jaký režim parkování byl v místě, kde vozidlo
parkovalo. V rozsudku ze dne 21. 12. 2016, č. j. 1 As 247/2016 - 30, pak dospěl k závěru,
že místo spáchání přestupku spočívajícího ve stání vozidla na místě placeného stání
bez příslušného dokladu o zaplacení bylo dostatečně určitě vymezeno, pokud označení ulice bylo
doplněno slovy: „provozované vozidlo ponechal neznámý řidič stát v rozporu se svislou dopravní značkou
IP 13b ‚Parkoviště s parkovacím kotoučem‘, když s vozidlem stál na tomto parkovišti.“ Obdobnou situaci
posuzoval zdejší soud také v rozsudcích ze dne 27. 11. 2020, č. j. 4 As 211/2020 - 27, a ze dne
24. 5. 2017, č. j. 3 As 114/2016 - 46; uvedl, že exaktnější specifikace místa spáchání správního
deliktu je nezbytná pouze v případě, kdy s přihlédnutím k okolnostem případu není možno
na základě výroku vůbec jednoznačně identifikovat místo spáchání přestupku. Kasační soud také
poukazuje na to, že v případech, kdy výtky vůči specifikaci místa přestupku ve výroku správního
rozhodnutí vůbec nezazněly v řízení před správními orgány, ale až v řízení před soudem,
lze spatřovat znaky účelovosti (srov. rozsudky NSS ze dne 6. 5. 2021, 7 As 335/2020 - 29,
či ze dne 16. 3. 2021, č. j. 5 As 139/2020 - 37).
[21] V projednávané věci prvostupňový správní orgán ve výroku rozhodnutí uvedl,
že nezjištěný řidič vozidla provozovaného stěžovatelkou nerespektoval dopravní značení IP 25a,
IP 13c „v Ostravě-Přívoze na ul. Nádražní (parkoviště u Hl. nádraží ČD)“. Z tohoto popisu
je dle Nejvyššího správního soudu nezaměnitelně zřejmé, kde ke spáchání přestupku došlo.
Parkoviště u hlavního vlakového nádraží (Českých drah) v Ostravě – Přívoz v režimu dopravního
značení IP 25a, IP 13c nelze rozumně zaměnit s žádným jiným místem. Ostatně stěžovatelka
ani netvrdí, že by se např. u hlavního nádraží nacházela dvě různá parkoviště (přičemž každé
z nich by podléhalo jinému dopravnímu značení) či že se v Ostravě – Přívoze nacházejí dvě
hlavní vlaková nádraží s přilehlým parkovištěm, v důsledku čehož by identifikace místa spáchání
přestupku skutečně nebyla dostatečně určitá. Stěžovatelka však namítá, že krajský soud připustil,
že k přestupku nedošlo na ulici Nádražní, ale na navazujícím parkovišti; dle ní tím shledal,
že se skutek stal jinde, než je uvedeno ve výroku rozhodnutí. Nejvyšší správní soud k tomu
konstatuje, že krajský soud skutečně implicitně přisvědčil argumentaci stěžovatelky, že předmětné
parkoviště není v Registru územní identifikace, adres a nemovitostí vedeno jako součást ulice
Nádražní, nýbrž jako pozemní komunikace bez přiřazeného názvu (neprovedl k tomu navržené
dokazování); vylovil však, že toto parkoviště přímo navazuje na ulici Nádražní, tudíž
to na určitosti jeho identifikace ve výroku rozhodnutí ničeho nemění. Kasační soud se ztotožňuje
s krajským soudem v tom, že i přestože prvostupňový správní orgán dané parkoviště u hlavního
vlakového nádraží považoval za součást ulice Nádražní a takto jej označil ve výroku svého
rozhodnutí (ačkoliv tomu tak zřejmě není), toto nepřesné vyjádření nic nemění na určitosti místa
spáchání přestupku – vozidlo stálo na parkovišti u hlavního vlakového nádraží. Je třeba
akcentovat, že ve výroku rozhodnutí není jako místo spáchání přestupku uvedena toliko ulice
Nádražní, nýbrž explicitně je uvedeno právě parkoviště u hlavního nádraží ČD. Prizmatem
posuzování nezaměnitelnosti místa skutku je irelevantní, zdali je předmětné parkoviště pozemní
komunikací označenou jako ulice Nádražní, nebo pozemní komunikací bez názvu. Nejvyšší
správní soud proto dospěl k závěru, že byť popis skutku co do místa spáchání přestupku
ve výroku prvostupňového správního rozhodnutí není z hlediska přesnosti užitého označení
zcela správný, bezesporu naplňuje podmínku nezaměnitelnosti skutku, která dává záruku jak
posouzení totožnosti skutku a tedy respektování zásady ne bis in idem, tak stěžovatelce umožňuje
řádnou obranu v řízení o přestupku. Nelze proto souhlasit s tím, že se skutek stal na jiném místě,
než jaké je (i když ne zcela správně) definováno ve výroku rozhodnutí. Všechna skutková zjištění
v průběhu správního řízení byla zjevně činěna ve vztahu k parkování vozidla na parkovišti
u hlavního vlakového nádraží (srov. fotodokumentaci založenou ve správním spise), pročež nelze
naznat, že by celé dokazování bylo nepoužitelné.
[22] Stěžovatelka podotýká, že k tomu, aby obec mohla zpoplatnit pozemní komunikaci, musí
být splněny podmínky §23 zákona o pozemních komunikacích; v řešeném případě dle ní správní
orgány z úřední povinnosti zkoumaly splnění těchto podmínek u ulice Nádražní, nikoliv
však u skutečného místa přestupku. Této argumentaci nemůže Nejvyšší správní soud přisvědčit.
Shora bylo konstatováno, že správní orgány za místo spáchání přestupku po celou dobu řízení
jednoznačně považovaly parkoviště u hlavního vlakového nádraží. Pokud tedy sama stěžovatelka
má za to, že správní orgány ex offo posuzovaly podmínky §23 zákona o pozemních komunikacích
(byť toto není explicitně vyjádřeno v prvostupňovém ani napadeném správní rozhodnutí), nutně
by tak činily ve vztahu k předmětnému parkovišti.
[23] Zároveň však ihned v následující argumentaci stěžovatelka tvrdí, že správní orgány
(vůbec) neposuzovaly, natož prokázaly, splnění podmínek zpoplatnění příslušné pozemní
komunikace – parkoviště u hlavního vlakového nádraží, ač tak měly (i bez její námitky) učinit;
v důsledku toho má za to, že skutkový stav nebyl zjištěn bez důvodných pochybností. Nejvyšší
správní soud v řešené věci především zdůrazňuje, že stěžovatelka se nedostavila k ústnímu
jednání o přestupku před prvostupňovým správním orgánem ani se nevyjádřila k podkladům
pro rozhodnutí ve věci; odvolání podala téměř toliko blanketní, když v něm pouze uvedla,
že „správní orgán neměl zahajovat řízení o správním deliktu s provozovatelem vozidla, ale měl zahájit řízení
o přestupku s osobou řidiče. Účastník řízení (stěžovatelka) správnímu orgánu sdělila totožnost řidiče
před zahájením řízení.“ Stěžovatelka tedy ve správním řízení nikdy netvrdila, že by předmětné
parkoviště nemohlo být zpoplatněno pro nesplnění podmínek §23 zákona o pozemních
komunikacích, resp. že porušené dopravní značení IP 13c bylo na daném místě umístěno
v rozporu se zákonem. Tuto námitku předestřela poprvé až v žalobě, v níž však pouze vytýkala
správním orgánům, že se posuzováním dodržení §23 zákona o pozemních komunikacích
ve svých rozhodnutích nezabývaly. Sama již však v žalobě netvrdila, že tyto podmínky nebyly
dány (srov. odst. [12] - [19] žaloby); to uvádí poprvé až v kasační stížnosti.
[24] Sama skutečnost, že obviněný z přestupku byl v řízení před správními orgány zčásti
či zcela pasivní, dle usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 2. 5. 2017, č. j. 10 As 24/2015 – 71,
automaticky neznamená, že jeho tvrzení zpochybňující zjištěný skutkový a právní stav, která jako
žalobce poprvé uplatnil až v řízení před krajským soudem, jsou bez dalšího nepřípustná. Tato
žalobní tvrzení nemůže krajský soud odmítnout jako opožděná nebo účelová jen proto, že je
obviněný z přestupku neuplatnil, ač tak učinit mohl, v řízení před správními orgány. Krajský soud
je však na základě skutkového a právního stavu věci může shledat irelevantními
nebo nevěrohodnými. V rámci soudního přezkumu je přitom povinen zkoumat, zda správní
orgány bez ohledu na způsob obhajoby obviněného v řízení o přestupku dostály své povinnosti
zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí
o přestupku (srov. rozsudky NSS ze dne 9. 4. 2020, č. j. 7 As 260/2019 - 37, ze dne 2. 2. 2021,
č. j. 1 As 348/2020 - 46, či ze dne 28. 8. 2019, č. j. 1 As 52/2019 - 43). V rozsudku ze dne
16. 7. 2020, č. j. 3 As 185/2018 - 39, NSS shrnul, že správní orgány jsou i za situace,
kdy je obviněný v řízení o přestupku pasivní, povinny opatřit dostatečné množství důkazů, které
přestupek, který je obviněnému kladen za vinu, jasně a nepochybně prokazují. Právo obviněného
mlčet ovšem nelze vykládat jako povinnost správního orgánu „domyslet“ za obviněného všechna
myslitelná, případně i nepravděpodobná, tvrzení a vypořádat se s nimi (srov. usnesení
rozšířeného senátu NSS ze dne 14. 1. 2014, č. j. 5 As 126/2011 - 68, č. 3014/2014 Sb. NSS).
Shromáždí-li tedy správní orgány takovou sadu důkazů, z níž po jejich řádném zhodnocení lze
učinit závěr o tom, že se obviněný skutku dopustil, a zároveň neexistují-li rozumné důvody
zakládající pochybnosti o správnosti a úplnosti skutkových zjištění, změna pasivního postoje
obviněného ve správním řízení v aktivitu v soudním řízení zřejmě nepovede k jeho úspěchu
(obdobně srov. rozsudek NSS ze dne 24. 9. 2020, č. j. 8 As 100/2019 - 57).
[25] Konkrétně k problematice neposouzení podmínek §23 zákona o pozemních
komunikacích v případě porušení dopravní značky IP 13c poukazuje Nejvyšší správní soud
na rozsudek ze dne 16. 3. 2020, č. j. 1 As 412/2019 - 32, v němž uvedl: „co se týče stěžovatelova
tvrzení, že porušení povinnosti hradit parkovné lze dovodit pouze ve spojení s prokázáním zpoplatnění parkování
podle §23 zákona o pozemních komunikacích, soud připomíná závěry rozsudku ze dne 28. 8. 2019,
č. j. 2 As 310/2018 - 17, podle kterého není pravdou, že značka IP 13c, „nenormuje nic“. Soud zde dovodil,
že tato značka již sama o sobě stanovuje povinnost zaplatit parkovné (dle podmínek uvedených na značce,
dodatkové tabulce nebo parkovacím automatu). Námitka, že bylo povinností správních orgánů zkoumat naplnění
podmínek podle §23 zákona o pozemních komunikacích, proto není důvodná, neboť stěžovatelova povinnost
hradit parkovné plynula přímo z dopravní značky IP 13c.“ Je přitom namístě dodat, že „ze zákona
o silničním provozu, prováděcích předpisů ani z jiných právních předpisů nelze dovodit, že by účastník provozu
na pozemních komunikacích sám mohl činit soudy o zákonnosti dopravní značky a na základě svého hodnocení
se rozhodnout, zda se zákazem vyjádřeným danou značkou bude či nebude řídit“ (srov. rozsudek NSS ze dne
31. 3. 2010, č. j. 8 As 68/2009 - 83); „povaha silničního provozu zpravidla jeho účastníkům neumožňuje vést
disputace ohledně významu, platnosti či opodstatněnosti té které dopravní značky; zákon naopak v §4 písm. c)
stanovuje bezpodmínečnou povinnost všech účastníků provozu řídit se těmito značkami“ (srov. rozsudek NSS
ze dne 18. 7. 2009, č. j. 1 Aos 1/2012 - 30).
[26] Nejvyšší správní soud konstatuje, že v projednávané věci nebyly správní orgány
bez námitky stěžovatelky povinny zkoumat, zda bylo vůbec možné parkování na předmětném
parkovišti zpoplatnit (tedy zda byly naplněny podmínky §23 zákona o pozemních
komunikacích), neboť povinnost hradit parkovné plynula stěžovatelce přímo z umístěné
dopravní značky IP 13c – parkoviště s parkovacím automatem. Není tedy pravdou,
že by stěžovatelka byla vázána toliko (přímo) příslušným nařízením obce vymezujícím místní
komunikace k užití za cenu stanovenou cenovým předpisem; z toho důvodu je nepřípadná
argumentace určitou analogií s §79a zákona o provozu na pozemních komunikacích,
resp. rozsudkem NSS ze dne 1. 6. 2017, č. j. 9 As 274/2016 - 37. Spáchaný skutek (parkování
stěžovatelkou provozovaného vozidla v působnosti dopravní značky IP 13c v rozporu
s ní - tj. bez zaplacení parkovného) přitom byl v řízení řádně a dostatečně prokázán [srov. úřední
záznam ze dne 4. 11. 2015, fotodokumentaci vozidla a dopravní značky IP 13c, protokol
o výpovědi svědka (str. M. M. – strážníka městské policie) ze dne 15. 8. 2016]. Správní orgány
neměly žádný rozumný důvod „samy od sebe“ pochybovat o tom, že předmětná dopravní značka
byla umístěna v souladu se zákonem (tedy po splnění podmínek §23 zákona o pozemních
komunikacích). Nebylo jejich povinností domýšlet za stěžovatelku, co všechno by mohla
(hypoteticky) považovat za sporné, a bez námitky se danou otázkou se ve svých rozhodnutích
zabývat. Krajský soud proto nepochybil, pokud s odkazem na usnesení rozšířeného senátu NSS
ze dne 2. 5. 2017, č. j. 10 As 24/2015 - 71, napadené rozhodnutí nezrušil.
[27] Zdejšímu soudu je navíc z jeho úřední činnosti rovněž známo (např. rozsudky NSS
ze dne 16. 7. 2020, č. j. 3 As 185/2018 - 39, či ze dne 15. 8. 2019, č. j. 10 As 36/2019 - 33),
že podávání blanketního odvolání a následně komplexní žaloby obsahující celou řadu
nejrůznějších právních či skutkových námitek (k nimž se správní orgány neměly možnost
vyjádřit) je opakovaně využívanou obstrukční taktikou osob spojenými s tzv. Motoristickou
vzájemnou pojišťovnou, které vystupují v přestupkových řízeních v pozici obecných zmocněnců
osob obviněných se spáchání přestupku (srov. rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne
18. 12. 2018, č. j. 4 As 113/2018 - 39, publ. pod č. 3836/2019 Sb. NSS, bod 37). V rozsudku
ze dne 15. 8. 2019, č. j. 10 As 36/2019 - 33, NSS zdůraznil, že „procesní strategie spočívající
v opakovaném podávání neodůvodněných odvolání kombinovaných s následným podáním komplexní žaloby je
zneužitím práva, čemuž bude přizpůsoben i rozsah soudního přezkumu.“ V rozsudku ze dne 2. 2. 2021,
č. j. 1 As 348/2020 - 46, pak uvedl, že „kvalita a obsáhlost odůvodnění napadeného rozhodnutí je odrazem
skutečnosti, že stěžovatel podal toliko blanketní odvolání. Pokud by stěžovatel své výhrady ve vztahu
k prvostupňovému rozhodnutí předestřel již žalovanému (nikoliv až krajskému soudu) nepochybně by bylo
odůvodnění napadeného rozhodnutí podrobnější a přiléhavější ve vztahu k nyní uplatněným námitkám.“ Také
tímto pohledem je namístě nazírat na kvalitu odůvodnění napadené rozhodnutí žalovaného
i rozsudku krajského soudu.
[28] K problematice zveřejňování osobních údajů zástupce stěžovatelky a jí samotné na síti
internet Nejvyšší správní soud uvádí, že veřejnost soudního řízení je garantována čl. 96 Ústavy
České republiky a součástí této zásady je také veřejné vyhlášení rozsudku, což ostatně potvrdil
i Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/18. Proto platí, že jsou pravidelně při vyhlašování
uvedeny na úřední desce (i elektronické) základní identifikační údaje jednotlivých účastníků
včetně jejich zástupců, aby byl zachován požadavek na veřejnost soudního řízení. Ústavní soud
ve výše uvedeném nálezu navíc konstatoval, že zájem na veřejném vyhlašování rozsudků
převažuje nad zájmem na ochraně osobních údajů účastníků řízení (s výjimkou citlivých údajů),
a proto nelze od zveřejňování základních identifikačních údajů ustoupit (srov. rozsudek NSS
ze dne 25. 2. 2021, č. j. 2 As 261/2019 - 52). Konkrétně k výhradám zástupce stěžovatelky
se pak Nejvyšší správní soud již opakovaně vyjadřoval, např. přípisem předsedy NSS ze dne
25. 11. 2019, č. j. S 139/2019 - 7. Jak uvádí sama stěžovatelka, nejedná se o kasační námitku.
Způsob, jakým Nejvyšší správní soud standardně zveřejňuje anonymizované verze rozhodnutí
na svých webových stránkách, neporušuje právo na ochranu osobních údajů či soukromí
stěžovatelky ani jejího zástupce. Pokud „se Mgr. Václav Voříšek cítí být ‚sekundárně viktimizován‘, je-li
spojován se způsobem, jakým vykonává advokacii, nelze příčiny takových jeho domněnek spojovat se skutečností,
že soudy zcela v souladu s platnými právními předpisy zveřejňují ve svých rozhodnutích jeho údaje, vystupuje-li
v postavení advokáta a zástupce účastníka řízení“ (srov. usnesení NSS ze dne 25. 5. 2017,
č. j. Nao 175/2017 - 161, či rozsudky NSS ze dne 27. 3. 2019, č. j. 2 As 383/2017 - 46, ze dne
17. 1. 2019, č. j. 10 As 321/2017 - 38, ze dne 16. 3. 2021, č. j. 5 As 139/2020 - 37, a desítky
dalších). Za této situace není nutné danou skutečnost podrobněji rozebírat a zdejší soud odkazuje
na výše uvedené písemnosti.
IV. Závěr a náhrada nákladů řízení
[29] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že nebyly naplněny žádné stěžovatelkou uplatněné
kasační námitky, a taktéž neshledal vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti; proto zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou podle §110 odst. 1 s. ř. s.,
věty poslední. O věci přitom rozhodoval bez jednání za podmínek §109 odst. 2 s. ř. s.
[30] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s. Žalobkyně neměla v tomto kasačním řízení úspěch
a úspěšnému žalovanému nevznikly náklady přesahující jeho běžnou úřední činnost. Proto soud
vyslovil, že žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalovanému ji nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. listopadu 2021
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu