ECLI:CZ:NSS:2021:4.AS.63.2021:45
sp. zn. 4 As 63/2021 - 45
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců
JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: Ing. T. Z.,
zast. JUDr. Prokopem Benešem, advokátem, se sídlem Antala Staška 510/38, Praha 4, proti
žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 81/11, Praha 5, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 4. 2020, č. j. 061393/2020/KUSK, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2021, č. j. 50 A 7/2020 - 52,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Shrnutí předcházejícího řízení
[1] Žalovaný shora označeným rozhodnutím zčásti změnil a ve zbytku potvrdil rozhodnutí
Městského úřadu Mělník (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 13. 1. 2020,
č. j. 2048/DSA/20/IRSE (dále též „prvostupňové rozhodnutí“), jímž byl žalobce uznán vinným
ze spáchání přestupku proti občanskému soužití podle §7 odst. 1 písm. c) bod 4 zákona
č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, za který byl žalobci podle §35 písm. a) a §45 zákona
č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění účinném ke dni vydání
prvostupňového rozhodnutí (dále jen zákon o odpovědnosti za přestupky), uložen správní trest
napomenutí a dále mu byla uložena náhrada nákladů řízení ve výši 1.000 Kč.
[2] Žalovaný v napadeném rozhodnutí zčásti změnil výrok o vině tak, že se žalobce
uvedeného přestupku dopustil tím, že dne 7. 3. 2019 v dopoledních hodinách v Mělníku nejprve
na křižovatce ulic Jezdecká a Studentská a následně podruhé po cca 120 metrech na křižovatce
ulic Veslařská a Jezdecká zastavil své vozidlo před vozidlo své manželky J. Z. (dále
jen „poškozená“) a po druhém zastavení si lehl na kapotu motorového vozidla poškozené
tak, aby poškozená nemohla pokračovat dále v jízdě, čímž se vůči jinému dopustil jiného hrubého
jednání. Ve zbytku žalovaný prvostupňové rozhodnutí potvrdil. V odůvodnění napadeného
rozhodnutí žalovaný uvedl, že jednání žalobce nelze považovat za jednání v krajní nouzi,
když tímto nedocházelo k odvracení přímo hrozící zájmu chráněnému zákonem, neboť jednání,
které bylo předmětem řízení o přestupku za situace, kdy se rodiče nejsou schopni domluvit
na péči o dítě, nelze považovat za jednání v krajní nouzi.
[3] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu, v níž namítl nesprávné posouzení
subjektivní stránky přestupku ze strany správních orgánů. Tvrzení správních orgánů, že žalobce
věděl, kde se jeho dcera nachází, je nepravdivé. Nešlo totiž o to, že žalobce věděl, kde dcera bydlí
a chodí do školky, nýbrž že mu bylo bráněno v jakékoli komunikaci s ní. Správní orgán ignoroval
řadu důkazů, zejména e-mailovou komunikaci a záznam o podaném vysvětlení ze dne 7. 3. 2019,
které prokazují tvrzení žalobce, že se poškozená bezdůvodně rozhodla v období od 27. 2. 2019
do 8. 3. 2019 bránit ve styku žalobce a jeho dcery. Správní orgán musí navržené důkazy provést
nebo může některé z nich zamítnout, ale musí vysvětlit proč. Poškozená žalobci odpírala styk
s dcerou bez jakéhokoli důvodu, přičemž již v listopadu 2019 opakovaně a protiprávně ukrývala
nezletilou na neznámých místech. Dovozovat při tomto vědomí, že si mohl žalobce vyzvednout
dceru v bydlišti poškozené nebo ve školce, je tedy absurdní a urážlivé. Před událostí ze dne
7. 3. 2019 žalobce přitom nebyl již 11 dní v žádném kontaktu s dcerou. Z těchto důvodů žalobce
nesouhlasil ani s posouzením krajní nouze.
[4] Skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí, je v rozporu
se spisy a nemá v nich oporu. Žalovaný nesprávně popsal celý incident, když jej popisuje jako
dvojí „zablokování“ auta poškozené žalobcem, avšak poškozená v protokolu Policie České
republiky ze dne 7. 3. 2019 uvedla, že incident sestával ze tří „blokování“. Žalovaný dále celý
incident nesprávně umístil, kdy místo události přesunul bez nových důkazů a v rozporu
s výpovědí obou účastníků. Žalobce se nadto žádného blokování či bránění v jízdě poškozené
nedopustil. Zastavit ve vzdálenosti deseti metrů neznamená zablokovat nebo bránit v jízdě,
přičemž v druhém případě stálo vozidlo žalobce dokonce v jiné ulici než vozidlo poškozené.
V obou případech pak poškozená z místa svého stání odjela. Žalobce si nadto na kapotu vozidla
poškozené nelehl, ale byl na ni sražen poškozenou. Oznámení poškozené na policii mělo
jen zastřít její společensky nebezpečnější jednání, tedy útok jejím vozidlem proti žalobci.
Poškozená uvedla, že žalovaný bouchal do auta a křičel, že jí dá „do držky“. Ze zvukového
záznamu je však prokazatelné, že žalobce nic takového nekřičel. Vzhledem k této nevěrohodnosti
poškozené je také třeba všechna ostatní tvrzení poškozené hodnotit kriticky, pročež nelze uvěřit
ani tomu, že žalobce skočil na kapotu jejího vozidla. Žalovaný však další nepravdivá tvrzení
poškozené nevzal v potaz. Žalovaný dále pochybil, pokud nezahájil řízení o přestupku
poškozené ohledně jejího útoku proti žalobci.
[5] Žalobce nebyl usvědčen, že by si lehl na kapotu vozidla poškozené. Takový důkaz správní
orgán nahrazuje nepatřičnou domněnkou odvozenou toliko ze zvukového záznamu.
Když žalobce spatřil vozidlo poškozené jedoucí proti němu, nestihl uskočit a byl sražen
na kapotu, přičemž telefon, na který pořizoval záznam, měl v kapse u kalhot. Zvuk, při kterém
byl žalobce sražen na kapotu, tedy telefon nezaznamenal. Bez důkazu v podobě fotografií
nebo videozáznamu správní orgán nemůže vinit žalobce z toho, že si lehl na kapotu. Žalovaný
přitom neuvěřil ani tvrzení poškozené, že žalobce na kapotu skočil, ani tvrzení žalobce,
že byl sražen vozidlem poškozené. V případě rozporu mezi tvrzeními měla být aplikována zásada
in dubio pro reo. Projev nesouhlasu s jízdou na kapotě vozidla poškozené nadto žalobce
jednoznačně vyjadřoval voláním „zastav, zastav“, zatímco poškozená křičela „slez z toho auta“.
Za takové situace lze chápat volání žalobce „nikdy se ho nepustím“, tak, že se žalobce bál o své
zdraví. Žalovaný se nezabýval nepravdivým tvrzením poškozené, že nejdříve fotila a potom jela,
přičemž také toto tvrzení vyvrátil žalobce předloženými důkazy. Oba správní orgány se přitom
nevyjádřily k důkaznímu návrhu žalobce na provedení rekonstrukce, která by prokázala průběh
události, tak jak jej popisuje žalobce. Z napadeného rozhodnutí není zřejmé, na základě jakých
důkazů dospěl žalovaný k závěru, že skutek není společensky škodlivý ve smyslu §5 zákona
o odpovědnosti za přestupky. Z tohoto pohledu je rozhodnutí nepřezkoumatelné. Žalovaný
neučinil žádná skutková zjištění, neprovedl navržené důkazy, přestože správnímu orgánu
I. stupně nařídil, aby se vypořádal s námitkami žalobce, tedy i námitkou opomenutých důkazů.
Ani jeden ze správních orgánů přitom bez adekvátního vysvětlení neprovedl žalobcem navržené
důkazy. Jednání žalobce navíc nebylo tak společensky škodlivé jako jednání poškozené, která
nejprve porušovala práva nezletilé na styk s otcem, porušovala tedy zákonem chráněný zájem,
a dále se dopustila útoku se zbraní (vozidlem) proti člověku, přičemž navíc žalobce křivě obvinila
z přestupku. Předmětný skutek se nestal, žalobce poškozenou nijak neblokoval, mohla odjet.
Na vozidlo si žalobce nelehl, byl na něj sražen, když před ním přecházel.
[6] Krajský soud v Praze při jednání dne 11. 2. 2021 doplnil dokazování přehráním žalobcem
pořízeného zvukového záznamu z doby incidentu a dále rozhodnutími Okresního soudu
v Teplicích a Krajského soudu v Ústí nad Labem. Soud dále doplnil dokazování částí znaleckého
posudku PhDr. Ilony Wölfelové, znalkyní z oboru psychologie ze dne 11. 6. 2020,
přičemž znalkyně v příslušné části konstatovala, že u poškozené je mírně zvýšené „lžiskóre“
a je u ní patrná snaha uvádět nepravdivé a mírně nadhodnocující informace o své osobě.
[7] Krajský soud poté shora označeným rozsudkem žalobu zamítl. Dospěl k závěru,
že správní orgány správně vyhodnotily jednání žalobce jako hrubé jednání narušující občanské
soužití. Domáhat se vydání dcery na městské ulici a navíc v situaci, kdy dcera cestuje se svou
matkou v autě, je způsob naprosto nevhodný. Skutečnost, že se rodiče nedokáží domluvit
na úpravě styku ke svému nezletilému dítěti, neopravňuje k tomu, aby se styk zajistil způsobem,
jaký v daném případě zvolil žalobce. Okolnost, že se druhý rodič v minulosti dopouštěl
obstrukčních jednání při předávání dítěte, může být považována leda za polehčující okolnost,
ale nemůže naplňovat podmínky krajní nouze. Nezletilé žádné nebezpečí nehrozilo,
neboť nebyla v autě s cizím člověkem, ale s vlastní matkou, která má rodičovskou odpovědnost
stejně jako otec. Bránila-li poškozená žalobci ve styku s dcerou, pak měl žalobce využít zákonem
předvídaný způsob nápravy, tedy opatrovnický soud, případně OSPOD. Žalobce přitom měl
v době inkriminované události již podán návrh na vydání předběžného opatření,
o němž opatrovnický soud musel rozhodnout do 7 dnů, proto není zřejmé, proč na výsledek
tohoto rozhodnutí nevyčkal. Okresní soud v Teplicích přitom o jeho návrhu rozhodl již den
předtím a k doručení předmětného usnesení zjevně došlo jen pár hodin po incidentu proběhlém
dne 7. 3. 2019. Předběžné opatření nařízené zmiňovaným usnesením stanovilo střídavou péči
v režimu liché týdny otec – sudé týdny matka, přičemž zrovna datum 7. 3. 2019 připadalo na sudý
kalendářní týden, tedy paradoxně do doby, kdy i podle předběžného opatření měla mít nezletilou
v péči poškozená, a nikoli žalobce. Je proto ironií, že žalobce na zvukovém záznamu poškozené
vytýká, že zadržuje dceru bez právního důvodu. I kdyby na nemožnost realizovat styk s nezletilou
bylo nahlíženo jako na nebezpečí hrozící zájmu ochráněného zákonem, tak v posuzovaném
případě přicházel v úvahu i mírnější způsob odvrácení, než právě žalobcem zvolené domáhání
se vydání dcery z auta poškozené na veřejné ulici. Rovněž z hlediska proporcionality následku
nelze na jednání žalobce nahlížet jako na jednání v krajní nouzi. V situaci, kdy se žalobce domáhal
vydání dcery na ulici v době jeho cestování autem, si lze poměrně snadno představit,
že pro nezletilou byl takovýto způsob setkání s druhým rodičem spíše traumatizujícím zážitkem.
Následek, k němuž žalobcem zvolený způsob realizace styku směroval, je tedy minimálně stejně
závažný jako ten, který by jemu samotnému hrozil v případě, že by se s nezletilou dne 7. 3. 2019
nemohl setkat. Na jednání žalobce proto nelze nahlížet jako na jednání v krajní nouzi.
[8] Soud nesouhlasil ani s žalobcem podanou skutkovou verzí, že by do něj poškozená najela
s úmyslem mu ublížit. Poškozená své vozidlo nastartovala právě proto, aby žalobce přiměla
k tomu, aby opustil kapotu jejího vozidla a nebránil jí v odjezdu. Naproti tomu úmysl žalobce
bránit poškozené v odjezdu je patrný z jeho projevu v čase 05:45, kdy rozzlobeně volá „nikdy se ho
nepustím, nikdy! Přijedou policajti. Ty neodjedeš, J.!“. Zvolání „nikdy se ho nepustím!“ nemůže být chápáno
jako projev strachu o jeho život a zdraví kvůli pokračování poškozené v jízdě. Jednak tón hlasu,
kterým to žalobce na záznamu pronáší, skutečně neodpovídá hlasu člověka strachujícího se o svůj
život, ale především by bylo zcela nelogické, aby člověk strachující se o život v důsledku
probíhající jízdy pronášel rozkazovacím tónem „Ty neodjedeš, Ji.!“, jehož forma i obsah pronesení
zcela potvrzují verzi, že žalobce skutečně zamýšlel bránit svým tělem v odjezdu vozidla
poškozené. Na fotografiích pořízených poškozenou ukazuje rychloměr vozidla nulu a objekty
v pozadí jsou na všech pěti fotografiích ve stejné pozici, z čehož je patrné, že fotografie zjevně
nemohly být pořizovány za jízdy, ale v situaci, kdy žalobce mohl z kapoty slézt a nechat
poškozenou odjet. Výraz žalobce ležícího na kapotě nevykazuje známky zděšení či traumatu.
Navíc si lze těžko představit, že by poškozená měla motivaci fotit žalobce poté, co by do něj
záměrně narazila. Soud naopak nesouhlasil s žalobcem, že by skutkové závěry správních orgánů
byly konstruovány toliko na základě domněnek, neboť z obsahu napadeného i prvostupňového
rozhodnutí je zřejmé, z jakých důkazů správní orgány vycházely, přičemž tyto důkazy mají oporu
ve spisovém materiálu. Zvukový záznam ve spojení s fotografiemi poškozené a částmi výpovědí
žalobce a poškozené tvoří zcela ucelený důkazní řetězec podávající přesvědčivý závěr o zjištěném
skutkovém stavu.
[9] Není zřejmé, jak by se případná nepravdivost tvrzení poškozené, že nejdříve fotila
a až pak jela, měla projevit ve výroku o vině, potažmo ve vymezení skutku. Skutková zjištění
napadeného ani prvostupňového rozhodnutí nespočívají na závěru, že by poškozená vyfotila
žalobce a až poté se rozjela, nýbrž na závěru, že žalobce bránil poškozené v odjezdu jejím
vozidlem. Rovněž není zřejmé, k čemu by z hlediska objasnění skutku měla přispět komparace
fotografií pořízených poškozenou s žalobcem předkládanými snímky z googlemaps. Skutkový
stav zjištěný správními orgány nevycházel pouze z výpovědi poškozené, ale z porovnání více
jednotlivých důkazů, z nichž stěžejním byl zvukový záznam, naproti tomu výpověď poškozené
nebyla správními orgány hodnocena jako zcela věrohodná. Žalobce se mýlí, domnívá-li se,
že nevěřily-li správní orgány části výpovědi poškozené o „bouchání do okýnek“ a údajným
výhružkám o „dání do držky“, pak nemohly věřit ani zbývající části této výpovědi. Naopak
není vyloučeno, aby u svědecké výpovědi byla jako nevěrohodná hodnocena jen určitá část.
Jakkoli si nelze nevšimnout určité tendence poškozené nadhodnocovat prožité události,
tak současně nelze uvažovat, že by si poškozená událost zcela vymyslela, neboť v řadě
podstatných bodů se její výpověď s obsahem zvukového záznamu i pořízených fotografií
shoduje.
[10] Důvodné nejsou ani námitky žalobce stran opomenutých důkazů. Žalobce nemůže
správním orgánům vytýkat, že se ve svých rozhodnutích nevypořádávaly s důkazním prostředkem
docházkou nezletilé v mateřské škole, jenž s inkriminovaným skutkem a priori nesouvisel
a u něhož ani žalobce nijak nepředestřel nutnost jeho provedení. Pokud jde o nemožnost
vyzvednout si nezletilou v mateřské škole, je třeba připomenout, že předmětem řízení
před správními orgány nebyla otázka vzájemné úpravy rodičovských práv mezi ním
a poškozenou, neboť toto je předmětem řízení u Okresního soudu v Teplicích. V poukazovaném
e-mailu pak není žádná relevantní souvislost se skutkovým jednáním, které bylo žalobci kladeno
za vinu. Ostatně obsahu tohoto e-mailu se žalobce v průběhu správního řízení nijak nedovolával,
proto není zřejmé, proč správním orgánům vytýká, že bez vysvětlení neprovedly důkaz tímto
e-mailem. V odvolání žalobce byl skutečně vznesen výslovný požadavek na provedení
rekonstrukce celé události; nelze tedy souhlasit s žalovaným, že návrh na rekonstrukci
nebyl v odvolání dostatečně uplatněn. Krajský soud ovšem uvedl, že v odůvodnění na s. 4
napadeného rozhodnutí shledává dostatečně ucelený závěr o skutkovém stavu,
z něhož lze implicitně dovodit, že potřeba provádění dalších důkazů již zjevně nebyla dána.
Důkaz zvukovým záznamem ve spojení s dalšími důkazy představují dostatečný podklad
k učinění závěru, že žalobce se snažil poškozené zamezit v odjezdu autem, a to i tak, že odjezdu
bránil vlastním tělem, jímž zalehl na kapotu vozidla. Za této důkazní situace by provádění
rekonstrukce s užitím figuranta jedoucího na kapotě zjevně představovalo již nadbytečný důkaz.
[11] Námitky žalobce stran nesprávného vymezení místa spáchání přestupku ve výroku o vině
nejsou rovněž důvodné. Ve výroku napadeného rozhodnutí je místo spáchání vymezeno
dostatečně a zcela odpovídá požadavkům dovozeným judikaturou. Ve věci přitom není pochyb,
že ke skutku došlo na veřejné ulici v Mělníku, přičemž přesnější označení názvu ulice
by na povaze předmětného přestupkového jednání nemohlo z hlediska viny žalobce nic změnit.
Totožnost skutku by i v případě přesnějšího označení ulic zůstala zachována, neboť v daném
případě zjevně nehrozila záměna s jiným skutkem, za který by žalobce mohl být samostatně
uznán vinným. Zcela lichý je požadavek žalobce na zahájení přestupkového řízení
vůči poškozené pro křivé obvinění. Řízení o přestupku je totiž řízením z moci úřední,
na jehož zahájení nemá žádná osoba veřejné subjektivní právo.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[12] Žalobce (dále též „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností. Namítl
předně nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, neboť není jasné, na základě jakých důkazů
dospěl soud k závěru, že si stěžovatel lehl na kapotu motorového vozidla poškozené. Krajský
soud se pak i přes námitku stěžovatele nezabýval otázkou společenské škodlivosti skutku
a dále opomněl provést stěžovatelem navrhované důkazy z důvodů, kterým stěžovatel nerozumí.
Krajský soud se nijak nevyjádřil k údajnému dvojímu zablokování vozidla poškozené vozidlem
stěžovatele, tak jak je popsáno v rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Závěr, že si stěžovatel
lehl na kapotu vozidla poškozené, nemá oporu ve spise, jestliže sám soud při ústním jednání
sdělil, že tvrzení poškozené jsou nevěrohodná, a v rozsudku uvedl, že přehání. Navíc je špatně
vymezen skutek, jelikož se vychází z nepravdivého prvotního oznámení poškozené
ze dne 7. 3. 2019 Policii České republiky, které mělo zastřít její vlastní protiprávní jednání.
Správní orgán v rozhodnutí ze dne 13. 1. 2020 neměl za prokázané, že si stěžovatel lehnul
na přední kapotu.
[13] Krajský soud nesprávně posoudil naplnění podmínek krajní nouze ve smyslu §24 odst. 2
zákona o odpovědnosti za přestupky. Jednání stěžovatele není tak společensky škodlivé ve smyslu
§5 zákona o odpovědnosti za přestupky jako jednání poškozené, která nejprve porušovala práva
nezletilé na styk s otcem, dopustila se útoku se zbraní proti člověku a stěžovatele křivě obvinila
z přestupku. Jednání stěžovatele je nutno kvalifikovat jako krajní nouzi, žádný přestupek
stěžovatel spáchat nechtěl. Skutek se navíc nestal, poškozenou stěžovatel nijak neblokoval, mohla
odjet. Na vozidlo si stěžovatel nelehl, byl na něj sražen, když před ním přecházel. Krajský soud
v bodu 37. napadeného rozsudku uvedl, že si stěžovatel mohl pro vyzvednutí dcery vybrat
vhodnější místo, což není pravda. Soud i správní orgány nevyhověly důkaznímu návrhu
stěžovatele, a proto nezjistily, že poškozená nezletilou záměrně nepředávala předškolnímu
zařízení jen proto, aby si ji tam stěžovatel nemohl vyzvednout. V dané době tak neexistovalo
žádné místo, na kterém by mu poškozená nezletilou chtěla předat, což ostatně uvedla v podání
vysvětlení ze dne 7. 3. 2019. Závěr soudu, že si stěžovatel mohl vybrat vhodnější místo
na předání dcery, je tedy lichý. Vyzvednutí dcery tedy nebylo možné ani v jejím bydlišti. Z výzvy
Okresního soudu v Teplicích ze dne 26. 11. 2018 vyplývalo, že poškozená v několika případech
stěžovateli nezletilou odmítla předat. Obdobně nereálné je doporučení soudu, že stěžovatel mohl
využít opatrovnický soud, případně OSPOD. Podání návrhu na vydání předběžného opatření
stěžovateli nikterak negarantovalo, že v souladu s jeho zněním bude rozhodnuto. Usnesení,
kterým bylo rozhodnuto o vydání předběžného opatření, bylo stěžovateli doručeno
až po předmětném incidentu. Stěžovatel byl v zoufalé situaci, kdy od 27. 2. 2019 neměl s dcerou
žádný kontakt a ani předběžné opatření, nijak nezaručovalo faktický styk s dcerou. Z další
komunikace, která měla být provedena k důkazu, opět vyplývá, že poškozená stěžovateli styk
záměrně neumožňuje. Z provedené nahrávky vyplývá, že OSPOD odmítl stěžovateli pomoct.
V době incidentu tedy hrozilo neomezené upírání práva dcery na styk s otcem. Nebezpečí
spočívající ve ztrátě kontaktu s dcerou stěžovatel neuměl efektivně odvrátit jinak, když poškozená
zlovolně a bez právního důvodu odpírala stěžovateli jakýkoliv kontakt s nezletilou.
[14] Chování poškozené, která stěžovateli odpírala styk s dcerou, zaútočila na něj autem,
srazila jej na kapotu vozidla a křivě jej na policii obvinila, je více společensky škodlivé
než neagresivní a neúspěšný pokus stěžovatele o převzetí dcery do své péče. Dcera v autě
sice plakala, ale říkala „já chci tátu“, a i přesto odmítla poškozená dceru stěžovateli předat.
Stěžovatel se pouze domáhal práva na styk s dcerou jediným možným prostředkem, a to žádostí
matce o předání nezletilé. Subjektivní stránka přestupku tedy nebyla naplněna. Lživá tvrzení
poškozené, že ji stěžovatel dvakrát zablokoval autem, choval se agresivně, bouchal do okének
vozidla a vyhrožoval jí, že jí „rozbije držku“, naopak prokazují úmysl poškozené zastřít vlastní
protiprávní jednání. Všechna tato tvrzení stěžovatel vyvrátil nahrávkou, přesto soud uvěřil
poškozené, že si stěžovatel lehl na kapotu vozidla, aby poškozená nemohla pokračovat
dále v jízdě. A to i přesto, že poškozená poté tvrdila, že stěžovatel na kapotu skočil. Stěžovatel
přitom konstantně tvrdí, že jej poškozená srazila, když šel od okna své dcery ke svému
vozidlu. Nebyla prokázána ani přítomnost kolemjdoucích, které poškozená oznamovala policii,
a ani to, že měla jet po chodníku.
[15] Krajský soud nesprávně právně posoudil otázku společenské škodlivosti skutku,
neboť nezohlednil vývoj popisu skutku během správního řízení. V rozhodnutí správního orgánu
ze dne 13. 1. 2020 je popis skutku jiný, než v rozhodnutí správního orgánu ze dne 15. 7. 2019,
když v popisu skutku v druhém rozhodnutí absentuje to, že si měl stěžovatel lehnout na kapotu
vozidla poškozené. Pokud mu byl za takto popsaný skutek uložen trest napomenutí,
pak při absenci jednání „lehnutí si a držení stěračů“, tedy u skutku ve znění napadeného
rozhodnutí žalovaného měla být zohledněna i menší míra společenské škodlivosti ve smyslu §5
zákona o odpovědnosti za přestupky. Dříve popsaný skutek vykazoval vyšší míru společenské
škodlivosti, přesto byl za něj stěžovateli uložen stejný trest napomenutí. Krajský soud dále řádně
neaplikoval zásadu v pochybnostech ve prospěch obviněného.
[16] V doplnění kasační stížnosti stěžovatel rozporoval závěr vyslovený v bodu 45.
napadeného rozsudku, že žalovaný předestřel dostatečně ucelený závěr o skutkovém
stavu, z něhož lze implicitně dovodit, že potřeba provádění dalších důkazů nebyla dána,
a proto žalovaný nepochybil, pokud se nezabýval návrhem stěžovatele na provedení důkazu
rekonstrukcí. Skutek totiž nebyl prokázán a není zde žádný ucelený argumentační systém, který
logicky a v právu rozumně vykládá správnost závěrů v popisu skutku. Není prokázáno,
že si stěžovatel měl lehnout na kapotu, kdy a jak měl stěžovatel blokovat poškozenou autem
či tělem. Tím, že správní orgány neprovedly rekonstrukci, neobjasnily, zda motor vozidla běžel
po celou dobu, zda je pravdivá domněnka soudu, že v čase 5:23 je na zvukovém záznamu slyšet
startující motor, nebo jde jen o akustický ruch. Rekonstrukce by také objasnila, zda se lze rozjet
s vozidlem proti stěžovateli v místě jeho sražení, aniž by poškozená spustila motor,
a zda ten spustila až po první fázi jízdy, tedy poté, co stěžovatele vyzývala, aby seskočil
z jedoucího auta. Nebylo zjištěno, zda poškozená stěžovatele mohla srazit jízdou bez motoru
nebo zda motor byl po celou dobu spuštěn, ani vyvráceno tvrzení stěžovatele, že byl sražen
poškozenou na kapotu jejího vozidla, aniž by mu vzniklo zranění. Krajský soud tak rezignoval
na zjištění materiální pravdy. Pokud by místo činu bylo rekonstrukcí stanoveno přesně, mohlo
být vyvráceno i tvrzení poškozené o tom, že k odjezdu z místa musela vjet na chodník.
Rezignováním na zjištění skutečného místa činu došlo k umístění skutkového děje na neexistující
křižovatku ulic Jezdecká a Studentská, které se ve skutečnosti nijak nekříží.
[17] Zvukovým záznamem stěžovatel prokázal, že téměř všechna tvrzení poškozené
nejsou pravdivá. Formulace skutku vychází konstantně z těchto nevěrohodných tvrzení. Verze
stěžovatele nebyla vyvrácena. Přestože krajský soud věrohodnost stěžovatele nezpochybnil, jím
navrhované důkazy neprovedl. Nezpochybnitelným faktem zůstává pouze jízda na kapotě vozidla
řízeného poškozenou proti vůli stěžovatele. Pokud by poškozená chtěla odjet a stěžovatel jí bránil
v jízdě svou pozicí, jistě by přinejmenším troubila či křičela, přičemž zvukový záznam prokazuje,
že nic z toho poškozená nedělala. Soud nesprávně vyhodnotil společenskou nebezpečnost
stěžovatelova počínání ve srovnání s jednáním poškozené. Soud si vybral jednu ze tří verzí
popisu události poškozené, tedy že si stěžovatel lehl na kapotu, ačkoli to je v rozporu s tvrzením
stěžovatele i se dvěma dalšími tvrzeními poškozené, totiž že stěžovatel na kapotu skočil
a že na ni skočil s rozběhem. Pravda není ani, že poškozená nejdříve fotila a poté se rozjela.
Stěžovatel prokázal, že snímky, které poškozená do spisu založila, jsou ze situace po skončení
jízdy, kdy stěžovatel z kapoty seskočil. Soud si tak sám protiřečí. Soud měl specifikovat, které
části výpovědí účastníků považuje za relevantní.
[18] Nesprávný je dále i závěr, že na zahájení řízení o přestupku nemá žádná osoba veřejné
subjektivní právo. Stěžovatel odkázal na usnesení rozšířeného senátu ze dne 10. 12. 2019,
č. j. 6 As 108/2019 - 28, který však opomenul zvážit, zda pravomoc správního soudnictví v dané
otázce nezakládá to, že soudy ve správním soudnictví poskytují ochranu také zásahům svou
podstatou soukromoprávním, proti nimž se dotčené osoby nemohou bránit v občanském
soudním řízení. Je proto nezbytné, aby se Nejvyšší správní soud odklonil od dosavadní judikatury
a přiznal stěžovateli právo na soudní přezkum postupu správního orgánu při nezahájení řízení.
[19] Žalovaný se ve vyjádření ztotožnil s napadeným rozsudkem. Krajský soud srozumitelně
vyvrátil tvrzení stěžovatele o krajní nouzi. Naopak bylo prokázáno, že věděl, kde dcera bydlí,
a podal návrh na vydání předběžného opatření, o němž opatrovnický soud musel rozhodnout
do sedmi dnů. Jednání stěžovatele nelze hodnotit jinak než hrubě narušující občanské soužití.
Žalovaný dále uplatnil nárok na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť soudní
přezkum správního rozhodnutí není pokračováním správního řízení.
III. Posouzení kasační stížnosti
[20] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s §105
odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační
stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
[21] Kasační stížnost není důvodná.
[22] Stěžovatel předně namítal nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, kterou shledával
jednak v nejasnostech ohledně důkazů, které krajský soud přivedly k závěru, že si stěžovatel lehl
na kapotu motorového vozidla poškozené, a dále v opomenutí některých námitek stěžovatele.
Krajský soud se údajně dále i přes námitku stěžovatele nezabýval otázkou společenské škodlivosti
skutku a opomněl také provést stěžovatelem navrhované důkazy, což z těchto činí důkazy
opomenuté. Krajský soud trest stěžovatele potvrdil, avšak za to, že si stěžovatel měl lehnout
na kapotu. K dvojímu zablokování vozidla poškozené vozidlem stěžovatele, tak jak je popsán
v rozhodnutí správního orgánu I. stupně, se však krajský soud nijak nevyjádřil.
[23] Problematika nepřezkoumatelnosti spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí
je v judikatuře NSS bohatě zastoupena (srov. např. rozsudky ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, ze dne 18. 10. 2005,
č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, ze dne 25. 5. 2006,
č. j. 2 Afs 154/2005 - 245, ze dne 17. 1. 2008, č. j. 5 As 29/2007 - 64). Rozhodnutí soudu
je třeba považovat za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, pokud není zřejmé, jakými
úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení důkazů nebo při utváření
právního závěru, z jakého důvodu soud považoval žalobní námitky za liché či mylné,
proč nepovažoval za důvodnou právní argumentaci v žalobě, proč podřadil daný skutkový stav
pod určitou právní normu. O nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů se jedná
rovněž i v případě, kdy soud opomněl vypořádat některou z uplatněných námitek, nebo pokud
odůvodnění napadeného rozhodnutí obsahuje pasáže citované z jiného rozhodnutí, které
se však týkalo skutkově i právně odlišné věci, aniž by soud rozvedl způsob aplikace závěrů
vyslovených v takovém rozhodnutí na posuzovaný případ.
[24] Nejvyšší správní soud konstatuje, že v tomto ohledu nelze považovat napadený rozsudek
krajského soudu za nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Krajský soud vystihl podstatu
věci, přičemž řádně vypořádal veškeré podstatné žalobní námitky stěžovatele. Svůj závěr ohledně
jednání stěžovatele spočívajícího v lehnutí na kapotu vozidla poškozené krajský soud opřel
o dostatečný důkazní materiál, zejména o zvukový záznam pořízený stěžovatelem, fotografie
pořízené poškozenou a výpovědí účastníků incidentu, což je patrno zejména z bodu 39. a 45.
napadeného rozsudku. Pokud pak stěžovatel dále namítá, že se krajský soud nevypořádal
s otázkou společenské nebezpečnosti skutku, z kterého byl stěžovatel shledán vinným, opomíjí
tímto tvrzením odůvodnění napadeného rozsudku jako celku, ze kterého jsou jasně seznatelné
důvody, pro které krajský soud shledal jednání stěžovatele společensky škodlivým ve smyslu §5
zákona o odpovědnosti za přestupky (srov. zejm. body 36. až 38. rozsudku). Na tomto místě
pak kasační soud připomíná, že nepřezkoumatelnost rozsudku není závislá na subjektivní
představě stěžovatele o tom, jak podrobně by měl být rozsudek odůvodněn (srov. rozsudek NSS
ze dne 11. 10. 2017, č. j. 3 As 292/2016 - 67). Není pak pravdou, že by krajský soud řádně
neaplikoval zásadu v pochybnostech ve prospěch obviněného. Projevem dodržování této zásady
je skutečnost prokázání viny obviněného nade vší rozumnou pochybnost, čemuž v posuzovaném
případě správní orgány i krajský soud dostály, jak bude předestřeno dále (srov. např. rozsudky
NSS ze dne 22. 7. 2011, č. j. 7 As 102/2010 - 86, a ze dne 19. 5. 2015, č. j. 2 Ads 33/2015 - 16).
[25] Ani námitka opomenutých důkazů není v posuzovaném případě na místě. Veškeré
stěžovatelem vznesené důkazní návrhy totiž krajský soud řádně vypořádal. Jak plyne již z výše
uvedené rekapitulace, krajský soud při jednání dne 11. 2. 2021, doplnil na návrh stěžovatele
dokazování částí znaleckého posudku PhDr. Ilony Wölfelové, znalkyně z oboru psychologie,
ze dne 11. 6. 2020. Další návrh stěžovatele na doplnění dokazování prostřednictvím snímků
z googlemaps však krajský soud shledal nadbytečným pro zjevnou nadbytečnost (viz bod 46
napadeného rozsudku). Další důkazní návrhy přitom nebyly stěžovatelem v řízení před krajským
soudem uplatněny, jak vyplývá ze soudního spisu. Pokud se snad stěžovatelova námitka vztahuje
k důkazním návrhům předestřeným již v řízení před správními orgány, nebylo za situace,
kdy krajský soud považoval skutkový stav zjištěný správními orgány za dostatečný
(viz zejm. bod 45 napadeného rozsudku), zapotřebí tyto důkazy provádět. V této souvislosti
lze přitom poukázat na usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 2. 5. 2017,
č. j. 10 As 24/2015 - 71, „[v] rámci přezkumu napadeného rozhodnutí ve smyslu §75 s. ř. s., je krajský soud
povinen zkoumat, zda správní orgány bez ohledu na způsob obhajoby obviněného v řízení o přestupku dostály
své povinnosti zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí
o přestupku (§3 správního řádu). Pokud krajský soud zjistí, že správní orgány takto nepostupovaly,
bude na něm, aby na základě žalobních tvrzení a navrhovaných důkazů pochybnosti o skutkovém stavu sám
odstranil (§77 odst. 2 s. ř. s.).“ Z právě citovaných závěrů je patrné, že pokud krajský soud
považoval skutkový stav zjištěný správními orgány za dostatečný, nebylo nutné provádět další
dodatečné důkazy. Co se týče neprovedení stěžovatelem navržených důkazů v řízení
před správními orgány, k těmto se krajský soud zevrubně vyjádřil v bodech 43. až 45.
napadeného rozsudku. V tomto smyslu tak lze námitky stěžovatele týkající se neprovedení
důkazů v řízení před správními orgány, jakož i před krajským soudem, považovat za řádně
vypořádané.
[26] Napadený rozsudek pak nelze shledat nepřezkoumatelným ani z toho důvodu, že krajský
soud potvrdil trest napomenutí za jednání spočívající v tom, že si stěžovatel lehl na kapotu
vozidla, i přes to, že v prvostupňovém rozhodnutí je stěžovateli totožná sankce udělena
za to, že dvakrát zastavil před vozidlem stěžovatelky a blokoval ji v jízdě. Stěžovatel
ve své argumentaci přehlédl skutečnost, že rozhodnutí žalovaného v rámci odvolacího řízení
změnilo výrokovou část prvostupňového rozhodnutí v tom smyslu, že byl stěžovatel shledán
vinným z přestupku proti občanskému soužití dle §7 odst. 1 písm. c) bod 4 zákona o některých
přestupcích, kterého se měl dopustit tím, že dvakrát zastavil své vozidlo před vozidlo poškozené
a po druhém zastavení si lehl na kapotu vozidla poškozené tak, aby tato nemohla pokračovat dále
ve své jízdě. Oproti prvostupňovému rozhodnutí tak přibyla do výroku o vině též skutečnost,
že po druhém zastavení si stěžovatel lehnul na kapotu vozidla poškozené, tak aby nemohla
pokračovat v jízdě. Nejvyšší správní soud na tomto místě připomíná, že prvostupňové
jakož i odvolací správní řízení tvoří jeden celek. Projevem této jednoty je například
i to, že odvolací orgán může doplnit či pozměnit prvostupňové rozhodnutí,
přičemž pro účastníky řízení je závazné až toto druhostupňové rozhodnutí (srov. např. rozsudky
NSS ze dne 13. 4. 2004, č. j. 2 A 10/2002 - 269, č. 280/2004 Sb. NSS, ze dne 26. 6. 2007,
č. j. 8 As 30/2006 - 88, a ze dne 29. 7. 2010, č. j. 2 As 83/2009 - 239). Výtka stěžovatele,
že se krajský soud nezabýval skutečností „dvojího zablokování“ vozidla poškozené stěžovatelem,
rovněž není důvodná, když stěžovatel nepředestřel, z jakého důvodu se touto skutečností
měl krajský soud zabývat, přičemž tyto důvody nevyplývají ani z obsahu žaloby.
[27] Jelikož Nejvyšší správní soud nepřisvědčil stěžovateli a neshledal rozsudek krajského
soudu nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů, mohl se zabývat zbylou kasační argumentací
stěžovatele týkající se posouzení věci samé.
[28] Ze správního spisu Nejvyšší správní soud ověřil, že Oznámením o zahájení řízení
o přestupku z moci úřední ze dne 4. 4. 2019, č. j. 18436/DSA/19/IRSE, bylo zahájeno řízení
o přestupku stěžovatele proti občanskému soužití dle §7 odst. 1 písm. c) bod 4 zákona
o některých přestupcích. Z protokolu o ústním jednání ze dne 7. 5. 2019,
č. j. 18537/DSA/19/IRSE, vyplývá, že byl proveden důkaz výslechem stěžovatele a důkaz
listinou, kdy poškozená předložila emailovou komunikaci se stěžovatelem. K vyjádření
ze dne 29. 5. 2019 přiložil stěžovatel zvukový záznam z předmětného incidentu. Rozhodnutím
správního orgánu I. stupně ze dne 15. 7. 2019, č. j. 45333/DSA/19/IRSE, byl stěžovatel uznán
vinným z přestupku proti občanskému soužití dle §7 odst. 1 písm. c) bod 4 zákona o některých
přestupcích, kterého se dopustil tím, že dne 7. 3. 2019 v dopoledních hodinách, na ulici Veslařská
a Jezdecká, Mělník, se úmyslně vůči jinému dopustil hrubého jednání tím, že své manželce
dvakrát za sebou bránil v jízdě tak, že před ní zastavil své vozidlo a donutil ji tím zastavit,
její vozidlo obíhal, bouchal do okének jejího vozidla a poté si lehl na přední kapotu jejího vozidla
a držel se stěračů tak, aby nemohla z místa odjet. Rozhodnutím žalovaného ze dne 9. 10. 2019,
č. j. 134043/2019/KUSK, bylo předchozí rozhodnutí správního orgánu I. stupně zrušeno a věc
vrácena k novému projednání. Rozhodnutím správního orgánu I. stupně ze dne 13. 1. 2020,
č. j. 2048/DSA/20/IRSE, byl stěžovatel uznán vinným z přestupku dle §7 odst. 1 písm. c) bod 4
zákona o některých přestupcích, kterého se dopustil tím, že dne 7. 3. 2019 v dopoledních
hodinách, na Mělníku nejprve na křižovatce ulice Jezdecká a Sportovní a následně podruhé
po cca 120 m na křižovatce ulic Veslařská a Jezdecká zastavil své vozidlo před vozidlo své
manželky tak, aby nemohla pokračovat dále ve své jízdě, čímž se úmyslně vůči jinému dopustil
jiného hrubého jednání. Napadeným rozhodnutím žalovaného bylo právě uvedené prvostupňové
rozhodnutí změněno, tak jak je uvedeno v odstavci [2] tohoto rozsudku. Součástí spisu
je též úřední záznam o podání vysvětlení ze dne 7. 3. 2019, č. j. KRPS-66005-1/PŘ-2019-010613,
jehož přílohou jsou fotografie pořízené poškozenou v době předmětného incidentu, jež zachycují
stěžovatele na kapotě vozidla poškozené.
[29] Nejvyšší správní soud v prvé řadě v návaznosti na výše uvedenou námitku
nepřezkoumatelnosti spočívající v potvrzení správního trestu napomenutí posoudil související
námitku stran nezohlednění společenské škodlivosti skutku stěžovatele ve smyslu §5 zákona
o odpovědnosti za přestupky. Ani tuto námitku přitom zdejší soud neshledal důvodnou. Nelze
totiž souhlasit se stěžovatelem v tom smyslu, že by žalovaný a krajský soud pochybili, pokud
potvrdili sankci ve formě napomenutí za méně škodlivé protiprávní jednání, než jak bylo toto
jednání definováno ve výroku (zrušeného) prvostupňového rozhodnutí ze dne 15. 7. 2019,
č. j. 45333/DSA/19/IRSE. Správní trest napomenutí je nejmírnějším správním trestem, který
zákon o odpovědnosti za přestupky ve svém §35 stanoví, proto jsou jakékoli další námitky
stěžovatele směřující do druhu uloženého správního trestu bezpředmětné (srov. např. rozsudek
Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2014, č. j. 7 A 321/2011 - 41, č. 3218/2015 Sb. NSS).
Mírnější druh správního trestu tedy správní orgány stěžovateli za jím spáchaný přestupek uložit
ani nemohly.
[30] Zdejší soud se dále zabýval námitkou stěžovatele, že závěr ohledně lehnutí stěžovatele
na kapotu vozidla poškozené nemá oporu ve spise. Této námitce však vzhledem k dále
uvedenému nepřisvědčil. Správní spis obsahuje dostatečné množství podkladů pro řádné zjištění
skutkového stavu stran skutečnosti lehnutí stěžovatele na kapotu vozidla poškozené. Jedná
se především o zvukový záznam, fotografie pořízené poškozenou, jakož i výpovědí účastníků
řízení. Ze všech těchto podkladů učinily správní orgány a krajský soud správný závěr ohledně
skutečnosti lehnutí stěžovatele na kapotu vozidla poškozené v době incidentu. Krajský soud
ostatně výše zmíněné podklady velmi podrobně a správně ve vztahu k posuzované otázce
rozebral zejména v bodu 39. a 45. napadeného rozsudku, přičemž s tímto hodnocením
se Nejvyšší správní soud plně ztotožňuje. I kdyby byla polemika stěžovatele ohledně
věrohodnosti (resp. nevěrohodnosti) poškozené důvodná, nemohlo by to nic změnit na závěru
o dostatečně zjištěném skutkovém stavu, který je založen na obsahu správního spisu. Výpověď
poškozené je totiž pouze důkazem doplňkovým, kdy skutkový stav je uspokojivě prokázán
již na základě pořízeného zvukového záznamu a fotografií z místa samého, tedy stěžejních
důkazů v posuzované věci. To ostatně potvrzuje jak žalovaný v napadeném rozhodnutí
(viz zejm. s. 3 - 4 rozhodnutí), tak krajský soud (viz bod 39. a 40. napadeného rozsudku).
Jak navíc přiléhavě zdůraznil krajský soud, správní orgány zcela správně nevzaly v potaz
nevěrohodné části výpovědi poškozené (srov. s. 3 rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 10. 2019,
č. j. 134043/2019/KUSK). Tvrzení stěžovatele, že zvukovou nahrávkou prokázal jeho sražení
na kapotu vozidla poškozené, je přitom v přímém rozporu s pořízenými fotografiemi, jakož
i se samotným zvukovým záznamem. Jak totiž správně poukázal krajský soud, výraz stěžovatele
zachycený na předmětných fotografiích rozhodně nevykazuje známky zděšení či traumatu, který
by jistě nastal, kdyby byl stěžovatel na kapotu „sražen“ vozidlem poškozené. Úmysl stěžovatele
zabránit poškozené v další jízdě je pak ze zvukové nahrávky více než patrný, když stěžovatel
poškozené naléhavým tónem sděluje: „Ty neodjedeš, Jitko!“. Také tyto skutečnosti svědčí
ve prospěch závěrů správních orgánů a krajského soudu, že stěžovatel nebyl na kapotu vozidla
poškozené sražen, nýbrž že si sám z vlastní vůle lehl na kapotu vozidla poškozené, a zablokoval
tak vozidlo svým tělem, aby poškozená nemohla odjet z místa. Skutkový stav zjištěný správními
orgány a aprobovaný krajským soudem tak lze považovat za dostatečný a plně se opírající
o obsah správního spisu.
[31] Na výše vysloveném závěru nemohou ničeho změnit ani tvrzení stěžovatele, že pokud
by poškozená chtěla z místa incidentu odjet, jistě by na stěžovatele troubila či křičela.
Ze samotného záznamu totiž úmysl poškozené odjet z místa incidentu jasně vyplývá, kdy tato
tlumeným hlasem říká „slez z toho auta“. Z pořízených fotografií je pak patrné, že poškozená
vozidlo uvedla do pohybu (viz ručička tachometru), byť jela velmi pomalou rychlostí,
aby stěžovateli neublížila, jak sama poškozená potvrdila ve své výpovědi. Pakliže by poškozená
skutečně odjet nechtěla, nevadilo by jí blokování jejího vozu stěžovatelem a nešla by tuto událost
oznámit na Policii ČR, což krátce po incidentu učinila, jak plyne ze správního spisu.
K souvisejícím námitkám stěžovatele, že nebyla prokázána přítomnost kolemjdoucích
a že poškozená měla jet po chodníku, zdejší soud podotýká, že tyto skutečnosti nemají vliv
na závěr stran nyní posuzované otázky, tj. spáchání přestupku stěžovatelem tím, že blokoval auto
poškozené a bránil jí v odjezdu. Skutečnost zablokování vozidla poškozené stěžovatelem
totiž byla v řízení před správními orgány i krajským soudem prokázána bez dalších pochybností,
jak je předestřeno výše.
[32] Jako nedůvodné je nutno shledat též námitky stěžovatele směřující proti vymezení skutku.
Jak bylo již výše nastíněno, krajský soud jakož i žalovaný dospěli ke správnému a řádně
odůvodněnému závěru ohledně blokování vozidla poškozené stěžovatelem, jehož součástí bylo
též lehnutí stěžovatele na kapotu vozidla poškozené. Není pak pravdou, že by si krajský soud
zcela náhodně vybral jednu ze skutkových verzí proklamovaných poškozenou; naopak vyšel
z té verze, která je podpořena důkazním materiálem obsaženým ve správním spisu a kterou
potvrdil již žalovaný v napadeném rozhodnutí. Zdejší soud přitom připomíná, že jednání
poškozené není předmětem posuzované věci, proto tvrzení stěžovatele o jeho protiprávnosti
či škodlivosti, o kterém navíc stěžovatel nepředestírá ani žádné přesvědčivé důkazy, nemůže mít
vliv na nyní posuzované řízení o přestupkovém jednání stěžovatele. S ohledem na výše shrnuté
skutečnosti posuzovaného případu pak nelze souhlasit se stěžovatelem, že jeho pokus o převzetí
dcery byl „neagresivní“, když naopak z výše předestřených důkazů jasně vyplývá agresivní
charakter jeho jednání. Nedůvodné jsou též výtky stěžovatele, že při posuzování protiprávního
jednání poškozené nevzal krajský soud v potaz skutečnost plynoucí ze zvukového záznamu,
a sice že dcera volala „já chci tátu“. Taková interpretace skutkových událostí vychází
pouze z popisu stěžovatele, který na zvukovém záznamu říká „J. jasně křičí – já chci tátu“; sama tato
skutečnost však ze zvukového záznamu přímo neplyne. I kdyby však dcera stěžovatele uvedené
křičela, nemělo by to žádný vliv na skutečnost spáchání přestupku stěžovatelem, nehledě na to,
že by se pravděpodobně jednalo o reakci na sugestivní otázky stěžovatele, jak je patrné
ze zvukového záznamu (viz zvukový záznam a otázka stěžovatele směřující k dceři
„Proč Tě maminka nedá tátovi?“). Krajský soud nepochybil ani v tom, že v bodu 45. napadeného
rozsudku nespecifikoval, které části výpovědi účastníků považuje za relevantní. Z kontextu
uvedeného odstavce, jakož i z celého odůvodnění napadeného rozsudku, je totiž patrné, jaké části
výpovědí účastníků ve spojení s dalšími důkazy považoval krajský soud za relevantní k učinění
závěru, že se stěžovatel snažil poškozené zamezit v odjezdu. Jakékoli nářky stěžovatele ohledně
nevěrohodnosti tvrzení poškozené jsou přitom nedůvodné, jak již ostatně předestřel zdejší soud
výše. Kasačnímu soudu pak není zřejmé, jaký vliv by měla mít skutečnost, že poškozená nejdříve
fotila a poté jela, na výrok o vině a vymezení skutku. Jak totiž přiléhavě konstatoval krajský soud,
skutková zjištění napadeného ani prvostupňového rozhodnutí nespočívají na závěru,
že by poškozená vyfotila stěžovatele a až poté se rozjela, nýbrž na závěru, že stěžovatel bránil
poškozené v odjezdu jejím vozidlem.
[33] Nejvyšší správní soud se neztotožnil ani s tvrzeními stěžovatele stran nenaplnění
subjektivní stránky přestupku, tj. zavinění stěžovatele. Pro naplnění subjektivní stránky přestupku
proti občanskému soužití ve smyslu §7 odst. 1 písm. c) bod 4. zákona o některých přestupcích
je třeba prokázat úmyslné zavinění na straně pachatele přestupku. Zdejší soud přitom vzhledem
k výše uvedenému nemá pochybnosti o tom, že byla subjektivní stránka přestupku spočívající
v úmyslném jednání stěžovatele dostatečně konstatována a odůvodněna, a to jak v řízení
před správními orgány, tak v řízení před krajským soudem. V souladu s §15 odst. 2 písm. a) a b)
zákona o odpovědnosti za přestupky je přestupek spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl svým
jednáním porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, nebo věděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit
zájem chráněný zákonem, a pro případ, že jej poruší nebo ohrozí, s tím byl srozuměn. Z výše předestřeného
důkazního materiálu přitom nemůže být sporu o tom, že stěžovatel se dopustil přestupkového
jednání spočívajícího v opakovaném blokování vozidla poškozené coby své bývalé manželky
za účelem vydání jeho nezletilé dcery, a to zaviněně ve formě úmyslu. Jak přiléhavě podotknul
krajský soud, úmysl stěžovatele bránit poškozené v jízdě je patrný například ze zvukového
záznamu, kde stěžovatel křičí „nikdy se ho nepustím, nikdy! Přijedou policajti. Ty neodjedeš, J.!“.
Stěžovatel přitom měl k dispozici jiné se zákonem souladné možnosti, jak se domoci styku
s dcerou, jak bude rozebráno níže. Musel přitom vědět, že svým agresivním jednáním může
porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, zde zejména zájem na poklidném občanském
soužití (k výkladu tohoto pojmu srov. např. Jemelka, L., Vetešník P. Zákon o odpovědnosti
za přestupky a řízení o nich. Zákon o některých přestupcích. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2020, komentář
k §7 zákona o některých přestupcích, dostupný z právního informačního systému beck-online).
[34] Nejvyšší správní soud se dále zabýval otázkou naplnění podmínek krajní nouze ve smyslu
§24 zákona o odpovědnosti za přestupky v posuzovaném případě. Podle právě citovaného
ustanovení čin jinak trestný jako přestupek není přestupkem, jestliže jím někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící
zájmu chráněnému zákonem. Nejde o krajní nouzi, jestliže toto nebezpečí bylo možno za daných okolností
odvrátit jinak nebo následek tímto odvracením způsobený je zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější
než ten, který hrozil, anebo byl-li ten, komu nebezpečí hrozilo, povinen je snášet.
[35] K podstatě institutu krajní nouze Nejvyšší správní soud judikoval, že jde o „stav nebezpečí
pro dva zákonem chráněné zájmy, kdy je možné chránit jeden z těchto zájmů jen tím, že se poruší nebo ohrozí
zájem druhý. Střetnutí zájmů spočívá v tom, že jednomu zájmu hrozí porucha, která může být odvrácena pouze
poruchou druhého zájmu. Podmínky krajní nouze jsou vázány přísnými omezeními. Smyslem krajní nouze
je ochrana významnějšího zájmu obětováním zájmu méně významného. Při kolizi rovnocenných zájmů je třeba
zdržet se jednání odvracejícího nebezpečí. U krajní nouze lze rozlišit podmínky, při jejichž naplnění vzniká stav
krajní nouze, a podmínky jednání ve stavu krajní nouze. Podmínkami, při jejichž naplnění vzniká stav krajní
nouze, jsou reálnost a bezprostřednost hrozby nebezpečí. Podmínkami jednání ve stavu krajní nouze jsou dodržení
principu subsidiarity a proporcionality“ (viz rozsudek NSS z 23. 6. 2011, č. j. 5 As 10/2011 - 111).
Aby se jednalo o krajní nouzi, musí být odvraceno nebezpečí. K vymezení pojmu „nebezpečí“
Nejvyšší správní soud uvedl: „Pojem nebezpečí je zde přitom třeba chápat šířeji než pojem útoku. Nebezpečí
je stav hrozící poruchou, který může být vyvolán různě, např. působením přírodní síly (povodeň, požár,
zemětřesení), technickými nedostatky (v dolech, dopravě) i nebezpečným lidským jednáním“ (viz rozsudek NSS
ze dne 31. 1. 2006, č. j. 7 As 17/2005 - 98). Při krajní nouzi pak nerozhoduje původ nebezpečí,
které může být vyvoláno kýmkoliv a čímkoliv, tedy například i zvířetem (srov. rozsudek NSS
ze dne 5. 6. 2008, č. j. 5 As 34/2007 - 66).
[36] Nejvyšší správní soud shledal, že v posuzovaném případě nebyly naplněny podmínky
pro vznik krajní nouze ve smyslu §24 zákona o odpovědnosti za přestupky. Lze sice připustit,
že v daném případě bylo možné hovořit o naplnění některé z podmínek pro vznik stavu krajní
nouze ve smyslu §24 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky, tj. reálnost a bezprostřednost
hrozby zájmu chráněnému zákonem, zde zájmu (resp. právu) stěžovatele jakožto otce na styk
s dítětem [§888 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku]. O nenaplnění dalších podmínek
jednání ve stavu krajní nouze ve smyslu §24 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky
však v posuzovaném případě pochybnosti nevznikají. Jednání stěžovatele totiž nesplňovalo
podmínky subsidiarity a proporcionality. Nejvyšší správní soud se v této souvislosti
zcela ztotožňuje se závěry krajského soudu, že stěžovatel měl objektivně k dispozici
i jiné možnosti, jak si zajistit styk s dcerou, než se dožadovat jejího předání na městské ulici
v rámci cestování dítěte s jeho matkou (poškozenou). Stěžovatel tak především mohl a měl vyčkat
rozhodnutí opatrovnického soudu o jeho návrhu na vydání předběžného opatření,
o němž opatrovnický soud musel v souladu s §75c odst. 2 o. s. ř. rozhodnout do sedmi dnů,
jak přiléhavě konstatoval krajský soud. Tak by poškozenou a zejména nezletilou dceru
nevystavoval abnormálnímu psychickému nátlaku a stresu, nadto na veřejně přístupném místě.
Takový stres vyvolávající aspekt stěžovatelova jednání přitom přímo vyplývá ze zvukového
záznamu, kdy stěžovatel dceru častuje sugestivními otázkami typu „proč tě maminka nedá tátovi?“.
Nezletilé dítě se tak ocitlo uprostřed vyhroceného konfliktu svých rodičů umocněného jednáním
stěžovatele, který poškozenou blokoval v jízdě a neváhal k tomu dokonce využít vlastní fyzické
síly, když „zalehnul“ kapotu vozidla poškozené. Takovýto následek spočívající v traumatizujícím
zážitku dítěte jistě není proporcionální k následku, který hrozil v posuzovaném případě zájmu
stěžovatele na styk s jeho dcerou, kterého nadto bylo možné dosáhnout mírnějšími prostředky.
Závěr krajského soudu stran vhodnějšího místa pro vyzvednutí dcery stěžovatelem
pak dle názoru Nejvyššího správního soudu rovněž koresponduje se zjištěným skutkovým
stavem, kdy stěžovatel věděl, kde poškozená s dcerou bydlí, a mohl se tak s poškozenou a dcerou
potkat přímo v místě jejich bydliště (když to sám připouští ve svém vyjádření ze dne 1. 5. 2019,
na č. l. 8 ve správním spisu), a rovněž věděl, kam dcera chodí do mateřské školy. Jakékoli námitky
stěžovatele v této věci jsou tedy liché.
[37] K námitkám stěžovatele směřujícím do neprovedení stěžovatelem navržených důkazů
Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že je to především krajský soud, který je oproti kasačnímu
Nejvyššímu správnímu soudu soudem nalézacím a je povolán zhodnotit naříkané správní
rozhodnutí a jemu předcházející řízení v tzv. plné jurisdikci, včetně otázek skutkových,
o nichž si sám učiní úsudek. Intervence ze strany kasačního soudu je v tomto ohledu výjimečná
a omezuje se především na vady řízení a dokazování ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Žádné takové vady Nejvyšší správní soud však v postupu krajského soudu neshledal
(viz např. rozsudky NSS ze dne 1. 3. 2017, č. j. 6 As 256/2016 - 79, ze dne 30. 5. 2018,
č. j. 6 Afs 94/2018 - 52, dále též rozsudky NSS ze dne 20. 12. 2018, č. j. 6 Afs 283/2018 - 39,
č. j. 6 Afs 295/2018 - 39 a č. j. 6 Afs 306/2018 - 40, či ze dne 13. 2. 2019,
č. j. 6 Afs 354/2018 - 23).
[38] Kasační soud se přitom shoduje s krajským soudem, že většina stěžovatelem
navrhovaných důkazů (zejm. docházka nezletilé v mateřské škole, důkaz listinou „Modlitba za J.“)
přímo nesouvisí s přestupkovým jednáním stěžovatele ze dne 7. 3. 2019, o němž bylo vedeno
přestupkové řízení a jež je nyní předmětem přezkumu ve správním soudnictví. K opakovaným
námitkám stěžovatele, kterými se snaží demonstrovat problematičnost vztahu mezi ním
a poškozenou, jakožto rozvádějícími se manželi, zdejší soud poznamenává, že situace stěžovatele
a poškozené je politováníhodná, neutuchající hádky o výchovu dcery jsou jistě vyčerpávající,
avšak tyto skutečnosti nejsou rozhodné pro posouzení otázky spáchání přestupku stěžovatelem.
Jak bylo výše zdůrazněno, stěžovatel měl využít jiných prostředků k tomu, aby se domohl styku
s dcerou, než poškozenou s dcerou blokovat v jízdě, a vyvíjet tak na poškozenou nepřijatelný
nátlak. Na věci přitom nic nemůže změnit ani skutečnost, že by snad poškozená odmítala dceru
stěžovateli předat. Opět je třeba zdůraznit, že zdánlivá bezvýchodnost situace neopravňovala
stěžovatele k jím zvolenému jednání, když měl stále možnosti, jak se domoci předání svojí dcery.
Lze také zdůraznit, že stěžovatel měl vyčkat vydání (resp. doručení) příslušného rozhodnutí
opatrovnického soudu o návrzích stěžovatele a poškozené na vydání předběžného opatření
(usnesení Okresního soudu v Teplicích ze dne 6. 3. 2019, č. j. 16 Nc 1039/2018 - 179), které
stanovilo střídavou péči v režimu liché týdny otec, sudé týdny matka. Paradoxně pak datum
předmětného incidentu, t. j. 7. 3. 2019, připadalo na sudý kalendářní týden, kdy měla mít
nezletilou v péči matka, jak přiléhavě konstatoval krajský soud. Neobstojí pak námitka
stěžovatele, že mu OSPOD během incidentu odmítl pomoci, a proto se musel domáhat vydání
dcery předmětným způsobem. I kdyby tomu tak bylo, stěžovatel měl k dispozici jiné prostředky,
jak se domoci předání dcery zákonem aprobovaným způsobem.
[39] Ani námitku stěžovatele týkající se vypořádání jeho návrhu na provedení důkazu
rekonstrukcí neshledal kasační soud důvodnou. Naopak se zcela ztotožňuje se závěrem krajského
soudu, že z důvodu dostatečně zjištěného skutkového stavu správními orgány nemohou mít
určité nedostatky odůvodnění žalovaného stran provedení důkazu rekonstrukcí za následek
nezákonnost napadeného rozhodnutí. Nejvyšší správní soud sice připouští, že je správní orgán
povinen vypořádat se se všemi důkazními návrhy účastníků řízení včetně zdůvodnění
neprovedení navrhovaných důkazů (viz např. rozsudek NSS ze dne 13. 11. 2009,
č. j. 5 As 29/2009 - 48). Judikatura zdejšího i Ústavního soudu však připouští, že opomenutý
důkaz, jakkoli jde o vadu řízení před soudem, nemusí vždy znamenat porušení základních práv
účastníků řízení, případně nepřezkoumatelnost rozhodnutí (k tomu srov. usnesení
Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. IV. ÚS 712/06, a usnesení ze dne 1. 6. 2007,
sp. zn. I. ÚS 452/07, ve kterých dovodil jisté implicitní odůvodnění toho, proč nebyl důkaz
proveden, ačkoli to nebylo ve zkoumaných rozhodnutích výslovně uvedeno; dále pak rozsudek
NSS ze dne 23. 10. 2008, č. j. 8 Afs 17/2007 - 100). Z kontextu odůvodnění napadeného
rozhodnutí je přitom zřejmé, že provedení stěžovatelem navrženého důkazu rekonstrukcí
předmětného incidentu nepovažoval žalovaný za potřebné, neboť shledal skutkový stav
za dostatečně prokázaný (srov. zejm. s. 4 napadeného rozhodnutí; k této problematice
srov. též rozsudek NSS ze dne 22. 4. 2020, č. j. 4 As 451/2019 - 39). Krajský soud ani správní
orgány tedy nerezignovaly na zjištění materiální pravdy, jak tvrdí stěžovatel, ale naopak zjistily
skutkový stav bez důvodných pochybností, jak je předestřeno již v předchozích odstavcích
tohoto rozsudku. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani konstatování krajského soudu v bodu
50. napadeného rozsudku, v němž nad rámec odůvodnění vyslovil svoji domněnku ohledně
motivů stěžovatele k vedení nynějšího řízení. Takovou poznámku Nejvyšší správní soud
nepřezkoumává, neboť z toho, že byla učiněna nad rámec potřebného odůvodnění, vyplývá,
že neměla vliv na rozhodnutí ve věci. Kasační stížnost pouze proti odůvodnění rozhodnutí
krajského soudu je dle §104 odst. 2 s. ř. s. nepřípustná.
[40] Opodstatněné nejsou ani námitky, kterými stěžovatel brojil proti vymezení místa skutku
v napadeném rozhodnutí. Nejvyšší správní soud souhlasí se závěrem krajského soudu, že místo
spáchání přestupku je ve výroku napadeného rozhodnutí dostatečně vymezeno a odpovídá
požadavkům stanoveným judikaturou kasačního soudu (viz usnesení rozšířeného senátu NSS
ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006 - 73, č. 1546/2008 Sb. NSS). Jak přitom dále konstatoval
zdejší soud v rozsudku ze dne 16. 7. 2015, č. j. 4 As 63/2015 - 52, to „[z]da je určení místa spáchání
přestupku ve výroku dostatečně konkrétní, je otázkou posouzení okolností každého jednotlivého případu,
přičemž závěry vyslovené v rozsudcích správních soudů nelze prezentovat odtrženě od kontextu případů, které
byly těmito soudy rozhodovány. Místo spáchání přestupku lze určit s větší či menší přesností, přičemž je třeba
odmítnout úvahy o nutnosti specifikovat místo spáchání přestupku v každém případě s přesností na 1 m pomocí
GPS souřadnic“ (podtržení doplněno). V případě nyní projednávaného přestupku proti
občanskému soužití dle §7 odst. 1 písm. c) bod 4. postačuje obecnější vymezení místa spáchání
přestupku bez nutnosti zcela exaktního určení místa jeho spáchání, jelikož na rozdíl od přestupků
v rámci dopravy zde nehraje lokalizace přestupkového jednání podstatnou roli. Výrok o vině totiž
v posuzovaném případě není závislý na místě spáchání přestupku, jelikož z něj neplynou
pro posouzení viny a stanovení trestu klíčové okolnosti. I kdyby bylo místo spáchání přestupku
vymezeno nepřesně, jak tvrdí stěžovatel, tedy, že by došlo k záměně ulic, neměla by tato záměna
žádný vliv na správnost výroku o vině stěžovatele. Pouze na okraj lze dodat, že stěžovatel toto
své tvrzení nepodložil žádnými důkazy a ani ze správního spisu nevyplynuly skutečnosti, které
by svědčily ve prospěch tvrzení stěžovatele. Jeho tvrzení tak zůstává pouhou spekulací, navíc
bez zásadního vlivu na posuzovanou otázku.
[41] Závěrem musí Nejvyšší správní soud odmítnout polemiku stěžovatele ohledně existence
veřejného subjektivního práva na zahájení přestupkového řízení. Nutno poznamenat,
že rozšířený senát zdejšího soudu již ve stěžovatelem zmiňované věci rozhodl, a to rozsudkem
ze dne 26. 3. 2021, č. j. 6 As 108/2019 - 39. Ve vztahu k právě posuzované otázce přitom
vyslovil, že poškozený se „nemůže domáhat zahájení přestupkového řízení proti podezřelému z přestupku,
neboť poškozený či jiné osoby odlišné od obviněného nemohou napadat výrok správního rozhodnutí týkající se viny
či sankce, včetně výroku o zastavení řízení o přestupku. Posouzení viny a případné uložení sankce v rámci
správního trestání se totiž odehrává výlučně ve vztahu státu a obviněného. Třetí osoba (ať již je touto osobou jiný
obviněný, poškozený nebo jiná osoba) nemá subjektivní právo domáhat se zahájení řízení o správním deliktu
s jiným subjektem nebo požadovat uznání jeho viny (srov. k tomu z početné judikatury např. rozsudky ze dne
31. 10. 2007, čj. 2 As 46/2006 - 100, č. 2276/2011 Sb. NSS, nebo ze dne 11. 3. 2008,
čj. 8 As 46/2007 - 98, detailněji pak rozsudek ze dne 29. 1. 2015, čj. 8 Afs 25/2012 - 351, Philips
Electronics a další, body 208 a 209).“ S tímto názorem se čtvrtý senát Nejvyššího správního osudu
zcela ztotožňuje a následoval jej např. v usnesení ze dne 23. 7. 2021, č. j. 4 As 156/2021 - 50.
I kdyby se tedy stěžovatel cítil jednáním své manželky poškozený, neměnilo by to nic
na skutečnosti, že mu nesvědčí veřejné subjektivní právo na zahájení přestupkového řízení.
IV. Závěr a náklady řízení
[42] Uplatněné důvody kasační stížnosti tak nebyly zjištěny a Nejvyšší správní soud
proto kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[43] Současně v souladu s §120 a §60 odst. 1 věty první s. ř. s. nepřiznal žádnému z účastníků
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť stěžovatel v něm neměl úspěch
a žalovanému v něm žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly (srov.
usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 31. 3. 2015, č. j. 7 Afs 11/2014 - 47, č. 3228/2015 Sb.
NSS). Požadavek žalovaného na náhradu nákladů řízení je tedy v tomto smyslu nedůvodný,
když tento požadoval náhradu nákladů řízení za úkony vykonávané v rámci své běžné úřední
činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. září 2021
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu