ECLI:CZ:NSS:2021:7.AS.281.2021:32
sp. zn. 7 As 281/2021 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Davida Hipšra a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: I. P., zastoupen
JUDr. Ing. Pavlem Cinkem, LL.M., MBA, advokátem se sídlem Veleslavínova 33, Plzeň,
proti žalovanému: Krajský úřad Plzeňského kraje, se sídlem Škroupova 18, Plzeň, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 8. 2021,
č. j. 77 Ad 4/2021 - 40,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Shora označeným usnesením Krajský soud v Plzni (dále též „krajský soud“) odmítl
žalobu, kterou se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 5. 2021,
č. j. PK-ZDR/1289/21, jímž byl podle §47 odst. 2 písm. a) zákona č. 373/2011 Sb.,
o specifických zdravotních službách, ve znění pozdějších předpisů zamítnut návrh žalobce
na přezkoumání lékařských posudků Fakultní nemocnice Plzeň, Kliniky pracovního lékařství,
ze dne 3. 3. 2021, zn. KPL/014/nzp0/21/Kul (artróza pravého loketního kloubu), a zn.
KPL/015/nzp0/21/Kul (artróza levého loketního kloubu), kterými nebylo posuzované osobě
(žalobci) uznáno posuzované onemocnění jako nemoc z povolání (uvedená v kapitole II
položce 8. přílohy nařízení vlády č. 290/1995 Sb.) a lékařské posudky byly potvrzeny.
[2] Krajský soud s poukazem na §65, §68 písm. e) a 70 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“) a dále s poukazem
na navazující judikaturu Nejvyššího správního soudu (zejména rozsudek ze dne 17. 4. 2014,
č. j. 4 Ads 121/2013 - 31) dovodil, že rozhodnutí týkající se přezkumu lékařských posudků jsou
vyloučena ze soudního přezkumu, neboť i přesto, že se ve formálním smyslu o rozhodnutí
jedná, v materiálním smyslu taková rozhodnutí nezasahují bezprostředně do práv a povinností
fyzických či právnických osob. Správní akt, jehož přezkumu se žalobce domáhal, tak není
rozhodnutím ve smyslu §65 s. ř. s. a jeho soudní přezkum je podle §68 písm. e) s. ř. s.
ve spojení s §70 písm. a) s. ř. s. vyloučen. Žaloba, kterou se žalobce domáhá přezkoumání
takového úkonu, je tedy nepřípustná. Proto krajský soud žalobu dle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
pro nepřípustnost odmítl. Usnesení krajského soudu (stejně jako všechna dále citovaná
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu) je v plném znění dostupné na www.nssoud.cz a soud
na něj na tomto místě pro stručnost odkazuje.
II.
[3] Žalobce (dále též „stěžovatel“) napadl usnesení krajského soudu včasnou kasační
stížností z důvodů obsahově podřaditelných pod §103 odst. 1 s. ř. s. V prvním stížním bodě
namítal nepřezkoumatelnost usnesení krajského soudu z důvodu, že krajský soud nevypořádal
uplatněnou žalobní argumentaci. Ve druhém stížním bodě brojil proti závěru krajského soudu
stran nemožnosti připuštění žaloby k věcnému projednání. Podle stěžovatele přístup krajského
soudu porušuje právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod (dále též „Listina“) a celkově vede k nespravedlnosti. Žalobou napadené rozhodnutí
zasahuje do práv a povinností stěžovatele, resp. má přímý dopad do života stěžovatele. Žaloba
proto neměla být odmítnuta, ale měla být připuštěna k věcnému soudnímu přezkumu.
Nad rámec uvedeného stěžovatel v kasační stížnosti obsáhle poukazoval na vady při posuzování
jeho zdravotního stavu, resp. na vady předmětného zdravotního posouzení. Z uvedených
důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil usnesení krajského soudu a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
III.
[4] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti obsáhle shrnul dosavadní průběh řízení
a setrval na závěru o správnosti provedeného odborného zdravotního posouzení.
IV.
[5] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[6] Stěžovatel brojí proti usnesení, kterým krajský soud odmítl jeho žalobu. V takovém
případě přicházejí v úvahu z povahy věci (rozhodnutí soudu nevychází z věcného přezkumu
žalobou napadeného rozhodnutí) pouze kasační důvody dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.,
spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu. Pod tento důvod spadá také
případ, kdy vada řízení před soudem měla nebo mohla mít za následek vydání nezákonného
rozhodnutí o odmítnutí návrhu, a dále vada řízení spočívající v tvrzené zmatečnosti řízení
před soudem (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005,
č. j. 3 Azs 33/2004 - 98, č. 625/2005 Sb. NSS). Naopak v rámci přezkumu takového usnesení
krajského soudu se kasační soud nemůže zabývat otázkou důvodnosti žaloby a zákonností
žalobou napadeného aktu (a procesního postupu souvisejícího s jeho vydáním). Kasační
námitky zpochybňující správnost procesního postupu žalovaného při přezkoumání napadeného
lékařského posudku, případně zákonnost posudku samotného, se proto zcela míjí s předmětem
nynějšího řízení, a soud se jimi pro jejich nepřípustnost nebude zabývat (srov. §104 odst. 4
s. ř. s. a dále rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2018, č. j. 1 As 23/2018 - 15,
jakož i bod 41 nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 11/08).
[7] Nejvyšší správní soud neshledal existenci vady, pro kterou by bylo třeba usnesení
krajského soudu zrušit. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí je vadou, ke které jsou správní soudy
povinny přihlížet i bez námitky, tedy z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.). Vlastní přezkum
rozhodnutí soudu je možný pouze za předpokladu, že napadené rozhodnutí splňuje kritéria
přezkoumatelnosti. Tedy, že se jedná o rozhodnutí srozumitelné, které je opřené o dostatek
relevantních důvodů, z nichž je zřejmé, proč krajský soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku
rozhodnutí (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne
26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97 a ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, a rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, ze dne 29. 7. 2004,
č. j. 4 As 5/2003 - 52, ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004 - 62, a ze dne 21. 8. 2008,
č. j. 7 As 28/2008 - 75). Veškerá výše uvedená kritéria rozhodnutí krajského soudu splňuje.
Jedná se o srozumitelné rozhodnutí opřené o dostatek důvodů. Krajský soud srozumitelně
a úplně odůvodnil, proč nebylo lze žalobu připustit k věcnému přezkumu. Z jím aplikované
judikatury přitom vyplývá i to, že nemožnost poskytnutí soudní ochrany v řízení před správními
soudy nelze považovat za odmítnutí spravedlnosti, resp. za porušení čl. 36 odst. 2 Listiny.
Nutno dodat, že správní soudy nemají povinnost reagovat na každé tvrzení žalobce a obsáhle jej
vyvracet, neboť jejich úkolem je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013 - 19). V této
souvislosti lze připomenout i nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08,
v němž Ústavní soud uvedl, že „není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují
vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví
vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich
závěrů je sama o sobě dostatečná“. Ostatně sám stěžovatel s argumentací krajského soudu zcela
konkrétně polemizuje a vyvrací jeho závěry. Nejde tedy o situaci, kdy by nebylo z rozhodnutí
seznatelné, jakými úvahami se krajský soud řídil. Nesouhlas stěžovatele s odůvodněním a závěry
napadeného rozhodnutí přitom nezpůsobuje jeho nepřezkoumatelnost (viz rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 12. 11. 2013, č. j. 2 As 47/2013 - 30, ze dne 29. 4. 2010,
č. j. 8 As 11/2010 - 163, atd.).
[8] V dalším stížním bodě stěžovatel brojil proti závěru krajského soudu stran nemožnosti
připuštění žaloby k věcnému projednání. Podle stěžovatele přístup krajského soudu porušuje
právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny a celkově vede k nespravedlnosti.
Žalobou napadené rozhodnutí zasahuje do práv a povinností stěžovatele, resp. má přímý dopad
do jeho života. Žaloba proto neměla být odmítnuta, ale měla být připuštěna k věcnému
soudnímu přezkumu.
[9] Nejvyšší správní soud stěžovateli nepřisvědčil. Obdobnými námitkami se již Nejvyšší
správní soud opakovaně zabýval a neshledal je důvodnými. Nejvyšší správní soud na podkladě
stížní argumentace neshledal důvod odchýlit se od stávající konstantní judikatury a její závěry
plně přejímá i pro danou věc.
[10] Již v rozsudku ze dne 20. 9. 2007, č. j. 4 Ads 81/2005 - 125, rozšířený senát Nejvyššího
správního soudu shledal, že úkon krajského úřadu podle §77a zákona č. 20/1966 Sb., kterým
byl přezkoumán posudek lékaře zdravotní preventivní péče o zdravotní způsobilosti k práci,
pro účely §37 odst. 1 písm. a) zákoníku práce nezakládá, nemění, neruší ani závazně neurčuje
práva nebo povinnosti v oblasti veřejného práva, a proto není rozhodnutím ve smyslu §65
s. ř. s. Takový úkon je podle §70 písm. a) s. ř. s. vyloučen ze soudního přezkumu, a žalobu
proti němu proto soud podle §46 odst. 1 písm. d) téhož zákona odmítne. K tomu rozšířený
senát mj. uvedl: „Veřejná subjektivní práva, která mají být ve správním soudnictví ochráněna, jsou práva
osob založená v právních normách, která umožňují a současně chrání určité chování osoby ve vztazích
k subjektům veřejné správy. Podle jejich obsahu lze rozlišovat na práva směřující k tomu, aby se veřejná správa
zdržela zásahů do svobody osob, dále na práva na určitou činnost či plnění správy ve prospěch určitých osob
a na práva podílet se na správě věcí veřejných. (…) Právo na soudní přezkum každého rozhodnutí správního
orgánu je jedním z veřejných subjektivních práv zaručených Listinou. Dopadá na něj i příkaz ústavodárce
obsažený v čl. 4 odst. 4 Listiny, aby při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod bylo šetřeno
jejich podstaty a smyslu, aby taková omezení nebyla zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena.
Mezemi práva na přístup k soudu jsou mj. kompetenční výluky. (…) Dobré zdání lékaře (posudek
o způsobilosti k práci) je založen na vysoce odborném posouzení zdravotního stavu a znalosti konkrétních
pracovních podmínek, jde tedy o zkoumání skutkových okolností na odborném podkladu, nikoli o rozhodování
o právním postavení žalobce. Jakýkoli další přezkum posudku soudem by pak mohl spočívat zásadně jedině
pouze v obstarání dalšího znaleckého nálezu a jeho převzetí, pokud by netrpěl zcela evidentními logickými
rozpory, neboť soud na odborných závěrech sám nemůže ničeho změnit. Otázka tedy stojí mimo jiné tak,
zda by i další instance, byť soudní, mohla přinést na věc samu jiný náhled a v čem by právě znalec ustanovený
soudem byl nezávislejší než lékař závodní zdravotní péče, vedoucí zdravotnického zařízení, či správní úřad, jenž
rozhodl o registraci takového zařízení disponujícími příslušnými odborníky v oboru pracovního lékařství, nemluvě
o možnosti již v tomto řízení (před správním úřadem) požadovat doplnění skutkového stavu znaleckým
posudkem. Soud se má zabývat otázkami právními a jejich aplikací na zjištěný skutkový stav věci;
zde by však docházelo k tomu, že by soud žádnou právní úvahu vůbec nevedl, nýbrž by jedině a pouze ověřoval,
a to nezbytně za pomocí znalce z oboru pracovního lékařství, zda skutková část normy byla naplněna. Takovýto
„přezkum“ omezený výlučně na ověřování skutkových zjištění by neměl ve správním soudnictví obdoby, a ostatně
soudu by pro to ani nebylo třeba za situace, kdy jde pouze a výlučně o otázky, které může odpovědět pouze lékař
z oboru pracovního lékařství. (…) Lze tedy uzavřít, že posudek vydaný zařízením závodní preventivní péče
o způsobilosti k práci určitého zaměstnance není aktem orgánu rozhodujícího autoritativně ve sféře veřejnoprávní;
představuje dobré zdání odborného poradce zaměstnavatele o tom, zda v rámci prevence ochrany zdraví při práci
může zaměstnanec určitou práci dále vykonávat.“
[11] Nutno dodat, že uvedený rozsudek rozšířeného senátu byl napaden ústavní stížností,
v níž bylo mj. poukazováno i na porušení čl. 36 odst. 2 Listiny, resp. dovozováno porušení
práva na spravedlivý proces. Ústavní soud však neshledal, že by rozsudek rozšířeného senátu
uvedeným imperativům odporoval (viz nález pléna Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2008,
sp. zn. Pl. ÚS 11/08). I podle názoru Ústavního soudu posudek vydaný zařízením závodní
preventivní péče o způsobilosti k práci určitého zaměstnance není aktem vrchnostenského
orgánu nadaného právem rozhodovat o právech a povinnostech, ale jde o odborné stanovisko
lékaře, který zákonem předvídaným a vyžadovaným způsobem poskytuje součinnost
zaměstnavateli. Ten je pak teprve tím, kdo na podkladě zjištění a závěrů lékaře činí konkrétní
úkony v rámci pracovněprávního vztahu, kterými zasahuje právní sféru zaměstnance.
Podle názoru Ústavního soudu je posudek o zdravotním stavu souhrnem medicínských
či biofyzikálních zjištění, k nimž dospěje posuzující lékař použitím exaktních přírodovědeckých
metod. Jako rozhodnutí lze posudek vnímat jen v nejobecnějším smyslu tohoto slova,
tedy že lékař při posuzování zdravotního stavu volí (rozhoduje) mezi tím, zda aktuální zdravotní
stav zaměstnance umožňuje vykonávat dosavadní práci, či nikoliv. Jinak platí, že o zdravotním
stavu se nerozhoduje, ten se zjišťuje. Navíc zdravotní stav je nepochybně veličinou proměnnou
a je otázka, jak by se jeho změny projevily na „rozhodnutí“, jehož vlastností je i materiální
právní moc, která podle všeho zakládá překážku věci rozhodnuté. Každopádně to, že závěry
lékařského posudku jako takové nemají do právní sféry zaměstnance žádný dopad, je zřejmé
i z toho, že nehodlá-li zaměstnavatel (byť v rozporu s právními předpisy) stanovisko lékaře
ke zdravotnímu stavu zaměstnance respektovat, v obsahu pracovněprávního vztahu se závěry
posudku vůbec neprojeví. Nejinak lze přitom nahlížet i na příp. přezkum posudku. „Ani tento
přezkumný akt nezakládá, nemění, neruší ani závazně neurčuje práva či povinnosti ve smyslu §65 odst. 1
soudního řádu správního. Ostatně tento přezkum se omezuje pouze na otázku správnosti, neboť jeho výsledkem
může být buď potvrzení vydaného posudku, nebo jeho zrušení, nikoliv však jeho změna.“ Ústavní soud
(k poukazu na čl. 36 odst. 2 Listiny) dodal, že závěr o nedostatku aktivní legitimace k podání
správní žaloby nemůže znamenat, že stěžovatel (či obecně zaměstnanec) nemá možnost
se vůči úkonům zaměstnavatele vyvolaným závěry posudkového lékaře domáhat ochrany
u soudu. Jde ve svém důsledku o jeho práva a povinnosti vyplývající z pracovněprávního vztahu
a ta musí být pod ochranou soudní moci. Listinou garantované právo na soudní ochranu
Ústavní soud vykládá materiálně, tedy v tom smyslu, že záleží na faktickém naplnění jeho
obsahu, a je vedlejší, zda reálně je ochrana poskytována soudy na úseku soudnictví
občanskoprávního či správního. Dobrodiní soudního přezkumu musí být nicméně zachováno.
„Přistoupil-li Ústavní soud v nyní posuzované věci na výkladovou koncepci, podle níž posudek lékaře (zařízení)
závodní preventivní péče, jakož i "rozhodnutí" o jeho následném přezkumu nejsou akty vydanými správním
orgánem při rozhodování o právech a povinnostech v oboru veřejné správy, a tudíž nepodléhají přezkumu
ve správním soudnictví, zbývá ochrana poskytovaná soudy v řízení občanskoprávním. Jinými slovy, správnou
cestou k obraně práv zaměstnance v případech obdobných posuzovanému je žaloba na neplatnost úkonu
zaměstnavatele opírajícího se o posudek o zdravotní způsobilosti.“
[12] Je přitom pravdou, že v mezidobí došlo ke změně právní úpravy. Vydávání
pracovně-lékařských posudků o zdravotní způsobilosti nově upravuje zákon č. 373/2011 Sb.,
o specifických zdravotních službách, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon
o specifických zdravotních službách“). Jak již však uvedl Nejvyšší správní soud např. v rozsudku
ze dne 17. 4. 2014, č. j. 4 Ads 121/2013 - 31, v důsledku přijetí označené právní úpravy nedošlo
k takové změně, že „by bylo nutné dovodit soudní přezkoumatelnost těchto posudků. Nadále totiž platí,
že lékařský posudek, jenž obsahuje závěr o nezpůsobilosti zaměstnance k práci, nekonstituuje tomuto
zaměstnanci ani jeho zaměstnavateli žádná práva ani povinnosti, neboť ke změnám v pracovním poměru
nedochází samotným vydáním tohoto posudku, ale až následnými úkony zaměstnavatele, případně zaměstnance,
které jsou soudně přezkoumatelné před civilními soudy. Lékařský posudek ani jeho následný přezkum
podle ustanovení §47 zákona o specifických zdravotních službách proto nepředstavuje v souladu s výše uvedeným
rozhodnutí ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. a není proto přezkoumatelný ve správním soudnictví. Krajský soud
proto postupoval správně, pokud žalobu stěžovatele proti napadenému rozhodnutí odmítl.“
[13] Výše uvedeným východiskům odpovídá i pozdější judikatura Nejvyššího správního
soudu (srov. např. rozsudky ze dne 26. 1. 2016, č. j. 8 As 151/2015 - 33, a ze dne 14. 3. 2018,
č. j. 1 As 23/2018 - 15). Např. v posledně uvedeném případě (podobně jako v nyní posuzované
věci) Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost směřující proti usnesení, kterým byla
odmítnuta žaloba proti rozhodnutí, jímž Krajský úřad Olomouckého kraje zamítl návrh
na přezkoumání a potvrdil lékařský posudek, který vydala Fakultní nemocnice Olomouc, Klinika
pracovního lékařství o tom, že neuznává zjištěné onemocnění jako nemoc z povolání. Nejvyšší
správní soud shledal, že „lékařský posudek o zjištění nemoci z povolání, ani rozhodnutí o jeho
přezkoumání, nejsou samy o sobě zásahem do práv nebo povinností zaměstnance či zaměstnavatele, resp.
úkonem, kterým by se konstituovala určitá práva a povinnosti zaměstnance, o jehož nemoc z povolání se má
jednat, nebo zaměstnavatele.“ Dodal, že právní úprava obsažená v zákoně o specifických
zdravotních službách obsahuje mechanismy, jimiž lze dosáhnout změny závěru o neuznání
nemoci z povolání. Byť zákon o specifických zdravotních službách výslovně vylučuje možnost
podat další návrh na přezkum potvrzeného lékařského posudku, není vyloučeno dosáhnout
nového posouzení zdravotní způsobilosti či zdravotního stavu zaměstnance (srov. zejm. §47
odst. 5 a §63 odst. 1 zákona o specifických zdravotních službách). „Stěžovatelka tak má
i bez požadovaného soudního přezkumu další možnosti, jak dosáhnout změny lékařského posudku, zejména
má-li za to, že zjištění ohledně nemoci z povolání neodpovídají skutečnosti.“
[14] Dále lze odkázat na rozsudek ze dne 26. 1. 2016, č. j. 8 As 151/2015 - 33, ve kterém
Nejvyšší správní soud rovněž neshledal, že by nepřipuštění soudního přezkumu daného
rozhodnutí v řízení před správními soudy znamenalo porušení práva na spravedlivý proces
ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Nejvyšší správní soud zejména uvedl,
že z uvedeného článku Listiny plyne, že pravomoc soudů při přezkumu rozhodnutí orgánů
veřejné správy vychází z principu generální klauzule. Přezkoumat lze v zásadě každé rozhodnutí
správního orgánu, pokud není takový soudní přezkum výslovně vyloučen zákonem.
Při posouzení těchto tzv. kompetenčních výluk je třeba vždy přihlížet ke skutečnému smyslu,
pro který jsou výluky stanoveny. V pochybnostech o tom, zda žalobci svědčí právo na přístup
k soudu, je nezbytné přiklonit se k výkladu svědčícímu ve prospěch výkonu tohoto práva (srov.
usnesení rozšířeného senátu zdejšího soudu ze dne 23. 3. 2005, čj. 6 A 25/2002 - 42). Samotný
lékařský posudek však nezakládá, nemění, neruší ani závazně neurčuje práva a povinnosti
účastníků pracovněprávního vztahu, obsahuje pouze posouzení zdravotního stavu zaměstnance.
Teprve v důsledku skutečností, které tento posudek z hlediska zdravotního stavu deklaruje, jsou
povinni účastníci pracovněprávního vztahu v souladu příslušnými pracovněprávními normami
na jeho závěry o zdravotní (ne)způsobilosti zaměstnance reagovat. Pokud totiž vyplyne
z lékařského posudku (po jeho případném přezkumu dle §47 zákona o specifických zdravotních
službách) závěr, že zaměstnanec je pro svůj zdravotní stav trvale nezpůsobilý k výkonu
dosavadní práce, vzniká zaměstnavateli povinnost jej buď převést na jinou práci či dát tomuto
zaměstnanci výpověď [za podmínek upravených především v §41 odst. 1 písm. b), resp. §52
písm. d) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů]. Tato povinnost
však nevzniká samotným vyhotovením lékařského posudku o uznání nemoci z povolání,
ale ex lege ze zákoníku práce. Lékařský posudek o zjištění nemoci z povolání, či rozhodnutí
o jeho přezkoumání v rozsahu podle §47 odst. 2 písm. a) zákona o specifických zdravotních
službách, je tedy pouze podkladem pro některé ze shora uvedených právních jednání
zaměstnavatele. „Vlastní lékařský posudek o zjištění nemoci z povolání, ani rozhodnutí o jeho přezkoumání,
nejsou samy o sobě zásahem do práv nebo povinností zaměstnance či zaměstnavatele, resp. úkonem, kterým
by se konstituovala určitá práva a povinnosti zaměstnance, o jehož nemoc z povolání se má jednat,
nebo zaměstnavatele. (…) K porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces nedošlo ani tím, že žalovaný vyšel
ze závazného stanoviska Ministerstva zdravotnictví, které přezkoumalo vyjádření Krajské hygienické stanice
Zlínského kraje k ověření podmínek vzniku onemocnění pro účely posouzení nemoci z povolání. Závaznost
výsledků ověření podmínek vzniku nemoci z povolání pro poskytovatele posuzujícího nemoc z povolání vyplývá
přímo ze zákona o specifických zdravotních službách (§62 odst. 3 poslední část věty za středníkem). Uvedený
zákon také přesně stanoví postupy při vydávání a následném přezkumu lékařských posudků pro uznání
(zjištění) nemoci z povolání, práva a především povinnosti poskytovatelů těchto posudků, možnost jejich adresátů
seznámit se s výsledky odborných zjištění a také se proti nim bránit. Stěžovatelka se však mýlí v názoru
na samostatnou přezkoumatelnost každého aktu orgánu veřejné správy bez dalšího. (…) Ustanovení §47
odst. 1 zákona o specifických zdravotních službách upravuje postup žalovaného při přezkumu lékařského
posudku a věcný rozsah tohoto přezkumu. Žalovaný se může při přezkumu zabývat pouze otázkami, které
se týkají zdravotního stavu posuzované osoby a odborných lékařských závěrů, nikoliv otázkami právními. Proto
by i případný soudní přezkum rozhodnutí vydaného podle §47 odst. 2 písm. a) zákona o specifických
zdravotních službách, jehož se nyní stěžovatelka dovolává, mohl být proveden jen v odborné rovině lékařských
zjištění týkajících se zdravotního stavu zaměstnance. Ústil by pouze v zadání dalšího, revizního, znaleckého
posudku. Jeho odborné závěry by bylo možno ze strany soudu věcně zpochybnit, jen kdyby trpěl zjevnými
logickými rozpory či jinou vadou, která by jej diskvalifikovala z použití jako odborného dobrozdání. Případný
soudní přezkum by se jen obtížně mohl týkat přezkoumání odborných závěrů jako takových, ač právě toho
se stěžovatelka dovolává. K samostatnému přezkoumání odborných lékařských otázek bez bezprostředního
zásahu do veřejných subjektivních práv však není správní soud povolán. (…) Právní úprava obsažená v zákoně
o specifických zdravotních službách navíc obsahuje mechanismy, jimiž lze dosáhnout změny závěru o uznání
(zjištění) nemoci z povolání, popř. opětovném posouzení zdravotního stavu. (…) Stěžovatelka tak má
i bez požadovaného soudního přezkumu další možnosti, jak dosáhnout změny lékařského posudku.“
[15] Z uvedených východisek vychází i další judikatura Nejvyššího správního soudu.
Ta přitom rovněž zkoumala i otázku, zda nepřipuštěním soudního přezkumu nedochází
k porušení čl. 36 odst. 2 Listiny. Např. v rozsudku ze dne 29. 3. 2019, č. j. 5 As 142/2018 - 46,
kasační soud neshledal důvodnou námitku, že vzhledem k výluce předmětného rozhodnutí
žalovaného ze soudního přezkumu je porušeno právo na přístup k soudu jako součást práva
na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny. Soud mj. uvedl, že vlastní lékařský
posudek o zjištění nemoci z povolání, ani rozhodnutí o jeho přezkoumání, nejsou samy o sobě
zásahem do práv nebo povinností zaměstnance či zaměstnavatele, resp. úkonem, kterým
by se konstituovala určitá práva a povinnosti zaměstnance, o jehož nemoc z povolání se má
jednat, nebo zaměstnavatele. Posudek lékaře o zdravotní způsobilosti k práci sám o sobě právní
sféru žalobce nijak nemění. „Teprve předložením zaměstnavateli tento subjekt zjistí, že hypotéza normy
jako její skutková část byla naplněna, a on je povinen stanoveným způsobem konat. Platnost jeho
soukromoprávního úkonu pak může být předmětem občanského soudního řízení. (…) K samostatnému
přezkoumání odborných lékařských otázek bez bezprostředního zásahu do veřejných subjektivních práv
však není správní soud povolán. Právní úprava obsažená v zákoně o specifických zdravotních službách navíc
obsahuje mechanismy, jimiž lze dosáhnout změny závěru o uznání (zjištění) nemoci z povolání, popř. opětovného
posouzení zdravotního stavu. Byť zákon o specifických zdravotních službách výslovně vylučuje možnost podat
další návrh na přezkum potvrzeného lékařského posudku, není vyloučeno dosáhnout nového posouzení zdravotní
způsobilosti či zdravotního stavu zaměstnance (srov. zejm. §47 odst. 5 a §63 odst. 1 věta druhá zákona
o specifických zdravotních službách). (…) Stěžovatelka tak má i bez požadovaného soudního přezkumu další
možnosti, jak dosáhnout změny lékařského posudku (…).“
[16] Kasační soud neshledal důvod odchýlit se od výše uvedených závěrů konstantní
judikatury. Výše uvedené závěry proto plně přebírá i pro nynější věc. Nemohl proto přisvědčit
námitkám, ve kterých stěžovatel dovozoval nezákonnost odmítnutí žaloby z důvodu porušení
čl. 36 odst. 2 Listiny. Judikatura se takovými námitkami opakovaně zabývala (viz výše) a krajský
soud postupoval zcela v souladu s ní. Krajský soud se nedopustil ani žádných vad, pro které
by bylo třeba jeho usnesení zrušit. Nejvyšší správní soud proto na jeho odvodnění odkazuje
a v plném rozsahu jej přebírá. Souhlasí s tím, že správní akt, jehož přezkumu se stěžovatel
domáhal, není rozhodnutím ve smyslu §65 s. ř. s. a jeho soudní přezkum je podle §68 písm. e)
s. ř. s. ve spojení s §70 písm. a) s. ř. s. vyloučen. Žaloba, kterou se stěžovatel domáhal
přezkoumání takového úkonu, je tedy nepřípustná. Krajský soud proto nepochybil, pokud ji
odmítl.
[17] S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[18] Nejvyšší správní soud ve věci rozhodl na základě oprávnění stanoveného v §109
odst. 2 s. ř. s. bez jednání.
[19] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 ve spojení s §120
s. ř. s. Stěžovatel ve věci úspěch neměl, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení.
Žalovanému, kterému by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo,
soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení o kasační stížnosti nevznikly žádné
náklady nad rámec běžné úřední činnosti. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2021
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu