ECLI:CZ:NSS:2022:2.AO.31.2021:24
sp. zn. 2 Ao 31/2021 - 24
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudkyň Mgr. Evy Šonkové a Mgr. Sylvy Šiškeové v právní věci navrhovatele: MUDr. K. R.,
proti odpůrci: Ministerstvo zdravotnictví, se sídlem Palackého náměstí 375/4, Praha 2, o
návrhu na zrušení opatření obecné povahy odpůrce ze dne 20. 11. 2021,
č. j. MZDR 14601/2021-28/MIN/KAN, v rozsahu čl. I bodu 17,
takto:
I. Návrh na zrušení opatření obecné povahy odpůrce ze dne 20. 11. 2021,
č. j. MZDR 14601/2021-28/MIN/KAN, se od m ít á pro zjevnou
neopodstatněnost.
II. Navrhovatel n emá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Odpůrci se náhrada nákladů řízení n ep ři zn áv á .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Navrhovatel se návrhem na zrušení opatření obecné povahy podaným dne 24. 11. 2021
u Nejvyššího správního soudu (dále též „NSS“) domáhal zrušení, případně deklarace
nezákonnosti čl. I bodu 17 mimořádného opatření odpůrce ze dne 20. 11. 2021,
č. j. MZDR 14601/2021-28/MIN/KAN (dále jen „mimořádné opatření“). Toto opatření bylo
vydáno k ochraně obyvatelstva před dalším rozšířením onemocnění covid-19 na základě §69
odst. 1 písm. i) a odst. 2 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně
některých souvisejících zákonů, v rozhodném znění (dále jen „zákon o ochraně veřejného
zdraví“), a §2 odst. 2 písm. b) až e) a písm. i) zákona č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních
při epidemii onemocnění COVID-19 a o změně některých souvisejících zákonů, v rozhodném
znění (dále „pandemický zákon“).
[2] Mimořádné opatření stanovilo s účinností od 22. 11. 2021 od 00:00 hod. podmínky
pro vstup osob do některých vnitřních a venkovních prostor a pro účast na hromadných akcích
nebo na jiných činnostech; jednou z nich bylo právě naplnění požadavku tzv. bezinfekčnosti dle
čl. I bodu 17 mimořádného opatření. Ten vyžadoval a) absolvování RT-PCR vyšetření
na přítomnost viru SARS-CoV-2 s negativním výsledkem nejdéle před 72 hodinami, jde-li
o i) osobu do dovršení 18 let věku, ii) osobu, která se nemůže podrobit očkování
proti onemocnění covid-19 pro kontraindikaci, nebo iii) osobu tzv. rozočkovanou; b) uplynutí
nejméně 14 dní od dokončeného očkovacího schématu schváleným léčivým přípravkem;
nebo c) prodělání laboratorně potvrzeného onemocnění covid-19, jestliže uplynula doba izolace
a od prvního pozitivního testu neuplynulo více než 180 dní.
[3] Napadené opatření bylo zrušeno mimořádným opatřením odpůrce ze dne 26. 11. 2021,
č. j. MZDR 14601/2021-29/MIN/KAN, a to s účinností od 26. 11. 2021 od 18:00 hodin.
II. Návrh a vyjádření k němu
II. 1 Návrh na zrušení mimořádného opatření
[4] Navrhovatel namítá, že odpůrce zkrátil jeho právo svobodného pohybu a pobytu.
Podmínka pro vstup do některých vnitřních prostor nebo účast na hromadných akcích stanovená
v čl. I bodu 17 mimořádného opatření je pro něj diskriminující. Není očkován ani nemá
laboratorně potvrzené prodělání onemocnění covid-19; disponuje sice negativním RT-PCR
vyšetřením na přítomnost antigenu viru SARS CoV-2, ovšem nesplňuje výjimky uvedené v čl. I
bodu 17 písm. a) napadeného ustanovení [je mu více než 18 let, nemá kontraindikace
pro očkování]. Napadené ustanovení jej omezuje a znevýhodňuje při využívání služeb uvedených
v čl. I bodech 2, 3, 9 a 13 mimořádného opatření; zasahuje do jeho společenských, zdravotních,
sociálních a profesních potřeb.
[5] Zdůrazňuje, že očkování proti nemoci covid-19 není nařízeno zákonem. Odpůrce
překročil své pravomoci, neboť dle §69 odst. 1 písm. i) zákona o ochraně veřejného zdraví sice
lze nařídit zákaz nebo další určité činnosti k likvidaci epidemie nebo nebezpečí jejího vzniku;
podle usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 4. 11. 2021, č. j. 4 Ao 3/2021 – 117, ovšem
prostřednictvím tohoto ustanovení nelze obcházet podmínku stanovenou v §69 odst. 1 písm. b)
téhož zákona. Navrhovatel se domnívá, že právě čl. I bod 17 mimořádného opatření toto činí.
[6] Navrhovatel je přesvědčen, že po dobu 72 hodin od negativního RT-PCR testu nemůže
být považován za osobu podezřelou z nákazy, a to stejně jako osoba mladší 18 let, osoba
s kontraindikacemi pro očkování nebo tzv. rozočkovaná osoba; právě vůči těmto skupinám osob
jsou dle něj neočkovaní diskriminováni. Poukazuje na to, že odpůrce si je vědom, že také
očkované osoby mohou (byť s menší virovou náloží) šířit onemocnění covid-19, a přesto
je neomezuje. Navrhovatel má naproti tomu potvrzenou bezinfekčnost, ovšem jemu odpůrce
vstup do vnitřních prostor nebo účast na akcích nepovoluje. Smyslem zákona o ochraně
veřejného zdraví i pandemického zákona má být izolovat osoby podezřelé z nákazy, nikoliv
zdravé.
II. 2 Vyjádření odpůrce k návrhu na zrušení mimořádného opatření
[7] Návrh dle odpůrce není důvodný. Soud má být při posuzování přiměřenosti opatření
obecné povahy zdrženlivý (srov. rozsudek NSS ze dne 29. 3. 2011, č. j. 6 Ao 7/2010 - 73).
Odpůrce nařizuje mimořádná opatření na základě dostupných znalostí a při vědomí, že nejsou
dostatečné a přesné. Preferuje ochranu života a zdraví osob při současné snaze o co nejmenší
omezení chodu společnosti. V případě nejasnosti o šíření či vlastnostech koronaviru nelze
spoléhat na to, že nastane optimističtější varianta. Přiměřenost opatření posuzuje tak, že zhodnotí
současný stav šíření onemocnění covid-19 a na základě dostupných skutečností a při zohlednění
aktuálních vědeckých znalostí odhadne riziko šíření tohoto onemocnění na zdraví a životy osob;
při volbě vhodných opatření vybírá ta, která co nejvíce zpomalují šíření viru a zároveň nejméně
dopadají na obyvatelstvo a práva osob.
[8] K námitce diskriminace neočkovaných osob poukazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne
28. 3. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 42/03, či ze dne 20. 11. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 50/06, dle nichž aby bylo
vůbec možné hovořit o diskriminaci, musí mít jednotlivé skupiny osob srovnatelné postavení;
osoby bez očkování a po prodělání nemoci přitom nejsou vůči očkovaným osobám v totožném
postavení. U očkovaných je dle dostupných vědeckých poznatků velmi nízké riziko reinfekce.
Význam očkování nelze zúžit pouze na prostředek k doložení tzv. bezinfekčnosti; jeho hlavní
přínos je v tom, že při setkání naočkované osoby s nemocným člověkem je riziko nákazy
přibližně 5x nižší než u neočkovaného jedince, který onemocnění dosud neprodělal. Pokud
k nákaze očkované osoby dojde, je tato méně infekční a současně se u ní zkracuje doba
vylučování viru. Očkování v organismu vytváří nepříznivé podmínky pro replikaci viru; v případě,
že je očkovaná osoba infikována, dojde u ní ke snížení pravděpodobnosti vzniku mutací viru,
které jsou více přenositelné na další osoby. Termínem „bezinfekční“ je míněn stav, kdy možnost
přenosu nového koronaviru od plně očkované osoby na ostatní klesá tak významně, že lze
od povinného testování ustoupit. Nedochází proto k bezdůvodnému zvýhodňování očkovaných
lidí; cituje z rozsudku NSS ze dne 20. 10. 2020, č. j. 7 Ao 21/2021 – 46.
[9] Odpůrce zohledňuje také postinfekční imunitu, pročež stanovil jako jednu z možných
podmínek prokázání tzv. bezinfekčnosti prodělání nemoci do 180 dnů od prvního pozitivního
testu. Nehraje roli, zda daná osoba má po prodělání onemocnění v krvi protilátky či nikoliv.
Jedná se o určitou fikci bezinfekčnosti, ze které vychází i nařízení Evropského parlamentu a Rady
(EU) 2021/953 ze dne 14. 6. 2021. Postinfekční imunita má odlišnou povahu než imunita
postvakcinační; u neočkovaných osob, které již nemoc prodělaly, byla vyšší pravděpodobnost,
že budou hospitalizovány při další infekci, než u očkovaných pacientů, kteří se nakazili poprvé.
Očkovaným osobám je imunita vyvolána přesně definovaným množstvím imunizující látky, což
vede k optimální imunitní odpovědi; jedná se proto o bezpečnější cestu nabuzení imunity.
Probíhá diskuze o stanovení délky „platnosti“ očkování; odpůrce v návaznosti na podmínky
vydávání Digital Covid Certificate postupoval v souladu s ostatními členskými zeměmi.
[10] Má za to, že byl dle §69 odst. 1 písm. i) zákona o ochraně veřejného zdraví oprávněn
stanovit podmínky pro vstup osob do některých prostor nebo pro účast na některých činnostech.
Opatření dle něj sleduje legitimní cíl spočívající v ochraně veřejného zdraví a předcházení šíření
nákazy. Podmínku bezinfekčnosti zavedl s ohledem na princip předběžné opatrnosti za účelem
minimalizace rizika přenosu viru v místech, kde se obvykle setkává větší počet lidí, kteří
se navzájem neznají. Omezení stanovená napadeným opatřením výrazným způsobem snižují
riziko, že se člověk nakazí; neočkované osoby jsou z hlediska epidemie nejvíce zranitelné.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
III. 1 Aktivní procesní legitimace navrhovate le
[11] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval tím, zda byl navrhovatel aktivně procesně
legitimován k podání návrhu na zrušení, resp. nyní deklaraci nezákonnosti čl. I bodu 17
mimořádného opatření. Podle §101a odst. 1 věty první s. ř. s. platí, že návrh na zrušení opatření
obecné povahy nebo jeho částí je oprávněn podat ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech opatřením obecné povahy,
vydaným správním orgánem, zkrácen. Aktivní procesní legitimace představuje podmínku řízení, kterou
musí navrhovatel splňovat, aby byl oprávněn podat k soudu návrh na zrušení opatření obecné
povahy. K jejímu splnění je zapotřebí, aby návrh obsahoval myslitelná a logicky konsekventní
tvrzení o tom, že právní sféra navrhovatele (tj. jemu náležející subjektivní práva) byla napadeným
opatřením obecné povahy dotčena. To, zda je dotčení vůbec myslitelné, závisí na povaze
a předmětu, obsahu a způsobu regulace prováděné konkrétním opatřením obecné povahy
napadeným návrhem na jeho zrušení (usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 21. 7. 2009,
č. j. 1 Ao 1/2009 - 120, č. 1910/2009 Sb. NSS, bod [34]; ve vztahu k mimořádným opatřením
odpůrce rozsudek NSS ze dne 14. 4. 2021, č. j. 8 Ao 1/2021 - 133, č. 4187/2021 Sb. NSS,
bod [34]). Zároveň je nutné, aby měla napadená regulace přímý a nezprostředkovaný vztah
k právům navrhovatele. Soudy ve správním soudnictví jsou povolány k ochraně veřejných
subjektivních práv fyzických a právnických osob (§2 s. ř. s.); přezkum tzv. actio popularis zákon
nepřipouští. Nestačí proto, tvrdí-li navrhovatel, že opatření obecné povahy je nezákonné,
aniž by současně tvrdil, že se tato nezákonnost dotýká jeho subjektivních práv.
[12] Navrhovatel dovozuje svou aktivní procesní legitimaci z toho, že nesplňuje žádnou
z podmínek tzv. bezinfekčnosti dle čl. I bodu 17 (není očkován, nemá laboratorně potvrzené
prodělání onemocnění covid-19); zároveň na něj nedopadá žádná z výjimek dle písm. a) daného
ustanovení (je mu více než 18 let, nemá kontraindikace pro očkování). Nemůže proto využívat
služeb uvedených v čl. I bodě 2 (např. kadeřnictví), bodě 3 (např. stravovací služby), bodě 9
(např. umělá koupaliště) a bodě 13 (např. umělecká představení), což do jeho práv zasahuje
nemožností realizovat své společenské, zdravotní, sociální a profesní potřeby.
[13] Nejvyšší správní soud např. v rozsudku ze dne 2. 2. 2022, č. j. 8 Ao 2/2022 – 53, uvedl,
že „navrhovatelka logicky a konsekventně tvrdí, že tyto (stravovací a ubytovací) služby standardně využívá
a vzhledem k tomu, že jde o služby běžně využívané nejširší veřejností, není žádný důvod, aby soud těmto tvrzením
bez dalšího nevěřil. Stěžovatelka by v takové situaci ani nemusela konkrétní odmítnutí služeb dokládat.“ Soud
proto v projednávané věci vychází toliko z tvrzení navrhovatele, že se jedná o jím užívané služby;
vzhledem k běžnosti takových činností jde o plausibilní tvrzení nevyžadující prokazování
odmítnutí poskytnutí konkrétní služby. V důsledku napadeného ustanovení (čl. I bodu 17)
mimořádného opatření je navrhovateli nesplňujícímu podmínky tzv. bezinfekčnosti skutečně
znemožněno využívat některé služby a navštěvovat akce. Navrhovatel tedy tvrdí konkrétní
dotčení na svých subjektivních právech; má proto aktivní procesní legitimaci k podání návrhu
na jeho zrušení, resp. nyní deklaraci nezákonnosti.
III. 2 Zjevná neopodstatněnost návrhu
[14] Podle §13 odst. 3 pandemického zákona, je-li návrh zjevně neopodstatněný, soud jej mimo ústní
jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne. Nejvyšší správní soud již dříve podrobně vyložil,
že institut zjevné neopodstatněnosti má své místo mimo jiné tam, kde se již ve své rozhodovací
praxi obdobnou věcí zabýval, rozhodl zamítavým rozsudkem a nemá důvod se od svého dříve
vyjádřeného právního názoru odchýlit. Jedná se o specifický režim soudního přezkumu
podle pandemického zákona, jehož účelem je zrychlené a zjednodušené rozhodnutí o návrhu
(srov. např. usnesení NSS ze dne 18. 5. 2021, č. j. 5 Ao 2/2021 - 52, č. 4211/2021 Sb. NSS,
body [10] až [13], či ze dne 8. 7. 2021, č. j. 7 Ao 19/2021 - 19). Postup zvolený v takových
případech zdejším soudem aproboval i Ústavní soud (viz např. usnesení ze dne 22. 6. 2021,
sp. zn. III. ÚS 1482/21, ze dne 28. 7. 2021, sp. zn. III. ÚS 1498/21, či ze dne 17. 8. 2021,
sp. zn. II. ÚS 2129/21).
[15] Navrhovatel předně namítá, že prostřednictvím §69 odst. 1 písm. i) zákona o ochraně
veřejného zdraví nelze obcházet podmínku §69 odst. 1 písm. b) téhož zákona spočívající
v možnosti omezení styku výhradně osob podezřelých z nákazy s ostatními. Tomu je nutno
přisvědčit. Rozšířený senát NSS totiž v usnesení ze dne 4. 11. 2021, č. j. 4 Ao 3/2021 - 117,
konstatoval: „mimořádné opatření při epidemii nebo nebezpečí jejího vzniku podle §69 odst. 1 písm. b)
zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, lze vydat pouze tehdy, je-li jeho cílem zákaz nebo omezení
styku skupin fyzických osob podezřelých z nákazy s ostatními osobami [§2 odst. 7 písm. a) citovaného zákona].
Není-li ohniskem nákazy celá Česká republika, nelze bez dalšího předpokládat, že osobou podezřelou z nákazy
je každý. Správní orgán může podle §69 odst. 1 písm. i) zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví,
zakázat nebo nařídit jen takové „další určité“ činnosti, které jsou typově obdobné konkrétnějšímu vymezení
činností uvedených v předchozích položkách výčtu mimořádných opatření. Prostřednictvím §69 odst. 1 písm. i)
zákona o ochraně veřejného zdraví nelze obcházet podmínku stanovenou v §69 odst. 1 písm. b) téhož zákona,
dle níž tam uvedené zákazy, omezení či uzavření musí směřovat k omezení styku osob podezřelých z nákazy
s osobami ostatními.“ Navrhovatel ovšem svým návrhem napadá toliko čl. I bod 17 mimořádného
opatření, který (sám o sobě) nestanoví žádný zákaz ani omezení využívání konkrétní služby
nebo vstupu na akci; taková regulace je obsažena v čl. I bodech 2 – 14, proti níž však nebrojí.
Napadený čl. I bod 17 pouze upravuje přesné podmínky (tzv. bezinfekčnosti) pro vstup osob
do těch vnitřních a venkovních prostor nebo pro účast na těch hromadných akcích nebo jiných
činnostech, u nichž to právě vyžaduje jiné ustanovení mimořádného opatření. Problematika
(případného) překročení mezí odpůrci zákonem o ochraně veřejného zdraví stanovené
působnosti regulovat jednotlivé konkrétní služby a akce tedy nesouvisí s čl. I bodem 17 a není
proto v projednávané věci relevantní.
[16] Stěžejní podstatou celé navrhovatelovy argumentace je otázka, zda neočkované osoby
neprodělavší onemocnění covid-19 nebyly diskriminovány tím, že nemohly prokázat svoji
tzv. bezinfekčnost podle čl. I bodu 17 mimořádného opatření za účelem užívání regulovaných
služeb. Touto problematikou se již NSS zevrubně zabýval v rozsudcích ze dne 2. 2. 2022,
č. j. 8 Ao 2/2022 – 53, a ze dne 21. 4. 2022, č. j. 8 Ao 9/2022 - 101. V nich jak z hlediska
namítané diskriminace neočkovaných osob, tak i tvrzené nepřiměřenosti posuzoval zákonnost
čl. I bodu 15 mimořádného opatření odpůrce ze dne 29. 12. 2021,
č. j. MZDR 14601/2021-34/MIN/KAN. Dané ustanovení stanovilo s účinností od 3. 1. 2022
jako podmínku pro vstup osob do některých vnitřních a venkovních prostor nebo pro účast
na hromadných akcích nebo na jiných činnostech prokázání tzv. bezinfekčnosti, jež byla
upravena shodně, jako je tomu v nyní napadeném opatření čl. I bodem 17.
[17] V části IV.4 rozsudku sp. zn. 8 Ao 2/2022 posuzoval NSS, zda neočkované osoby bez
prodělaného onemocnění nejsou diskriminovány tím, že nemohou prokázat pro účely využívání
služeb svoji tzv. bezinfekčnost negativním PCR testem. Dospěl však k závěru, že neočkované
osoby se nenacházejí ve srovnatelném postavení jako očkované osoby a osoby s prodělaným
onemocněním. Konstatoval: „navrhovatelka v zásadě nijak nezpochybňuje další důvod tvrzený odpůrcem
pro odlišné zacházení, a to, že neočkovaná osoba, která nemá imunitu získanou z prodělané nemoci, není
dostatečně chráněna před infekcí, vyskytuje-li se v okolí infekční osoby. Naopak, pokud se s infekční osobou setká
očkovaná osoba, pak je podle odpůrce riziko nákazy několikanásobně nižší než u neočkované osoby, která nemoc
neprodělala. Navíc, i kdyby se podle odpůrce očkovaná osoba nakazila, je mnohem nižší riziko závažného
průběhu onemocnění a případného úmrtí než u neočkované osoby. Na základě východisek odpůrce uvedených
v odůvodnění mimořádného opatření se tak neočkované osoby bez prodělaného onemocnění nenacházejí
ve srovnatelném postavení jako očkované osoby a osoby s prodělaným onemocněním. Tento rozdíl spočívá
v připravenosti imunitního systému na onemocnění covid-19 a v důsledku toho ve snížení možnosti dalšího šíření
viru v populaci a zejména zátěže zdravotního systému. (…) V odkazu navrhovatelky na čísla nakažených
očkovaných a neočkovaných osob pak nelze zpochybnění důvodů odpůrce spatřovat. Jak totiž vyplývá z návrhu,
navrhovatelka jimi pouze demonstruje to, že očkování nedokáže zabránit šíření nemoci. To však odpůrce
nesporuje. (…) Obecně tedy bylo možné uvažovat o srovnatelném postavení osob, které by se prokázaly PCR
testem. Neočkované osoby bez prodělaného onemocnění se však i v případě podrobení se PCR testu ve srovnatelném
postavení nenachází. Je tomu tak z důvodu zvýšené pravděpodobnosti nákazy při styku s infekční osobou,
možného závažnějšího průběhu onemocnění a zvýšené nakažlivosti pro své okolí. Z těchto důvodů jim není
umožněno provádět činnosti a využívat služby, které jsou mimořádným opatřením regulovány. S ohledem na cíl
mimořádného opatření totiž představují pro boj s epidemií a jejími následky zvýšené riziko, a to zejména
pro zdravotní systém.“ V odst. [109] rozsudku sp. zn. 8 Ao 9/2022 NSS zopakoval: „Navrhovateli
se nepodařilo vyvrátit tvrzení odpůrce, že se neočkované osoby snáze nakazí při styku s infekční osobou
a že mohou mít závažnější průběh onemocnění. Současně z odborných podkladů provedených soudem k důkazu
vyplývá, že rychlejší pokles virové nálože u očkovaných osob může mít vliv na další šíření infekce ve společnosti.
Neočkované osoby, které onemocnění neprodělaly, naopak mohou být při nákaze více nakažlivé pro své okolí
(zejména z hlediska doby, po kterou mohou vir šířit).“ Jestliže se neočkované osoby vůči očkovaným
nenacházejí ve srovnatelném postavení, nemohou být diskriminovány tím, že jim čl. I bodu 17
mimořádného opatření neumožňuje prokázat tzv. bezinfekčnost prostřednictvím negativního
výsledku PCR testu, a tedy provádět činnosti a využívat služby regulované mimořádným
opatřením.
[18] Námitkou diskriminace neočkovaných osob vůči osobám tzv. rozočkovaným,
resp. srovnatelností jejich postavení, se NSS zabýval v odst. [111] – [113] rozsudku
sp. zn. 8 Ao 9/2022; konstatoval: „z odůvodnění mimořádného opatření vyplývá, že účinná ochrana očkování
nastupuje již 10 až 14 dnů po očkování. Podle závěrů odpůrce lze proto předpokládat, že tzv. rozočkované osoby
jsou již částečně chráněny, a to zejména před závažným průběhem onemocnění. Představují proto menší riziko
pro zdravotní systém než osoby neočkované, které onemocnění neprodělaly. Tento předpoklad navrhovatel
nesporuje.“ Soud provedl dokazování k problematice šíření viru rozočkovanými osobami a naznal, že „lze
předpokládat, že tzv. rozočkované osoby v případě nákazy onemocnění pravděpodobně méně šíří vir než
neočkované osoby. Neočkované osoby se proto nenacházejí ve srovnatelném postavení s osobami
tzv. rozočkovanými.“ Námitkou diskriminace neočkovaných osob vůči osobám mladším 18 let
se NSS zabýval v odst. [114] – [115] rozsudku sp. zn. 8 Ao 9/2022; konstatoval: „hlavním důvodem,
pro který bylo umožněno dětem od 12 do 18 let prokazovat tzv. bezinfekčnost negativním výsledkem PCR testu,
tak byl zájem na jejich dalším rozvoji. Děti a dospělí zpravidla nejsou ve srovnatelném postavení z důvodu, že děti
jsou zranitelnější a jejich tělesný, duševní, duchovní, mravní a sociální rozvoj je nesrovnatelný s rozvojem dospělého
člověka. I relativně krátkodobé omezení určitých činností proto bude mít na ještě ne zcela fyzicky a duševně
vyvinuté dítě zpravidla mnohem zásadnější dopady než na dospělého. (…) Přestože služby a činnosti regulované
mimořádným opatřením označil soud (v rozsudku sp. zn. 8 Ao 2/2022) ve vztahu k dospělé navrhovatelce
jako zbytné, bez kterých lze zpravidla na základní životní úrovni fungovat, mohou tyto služby a činnosti hrát
důležitou roli z hlediska duševního a fyzického rozvoje dítěte, jakož i z hlediska jeho přípravy pro navazující
studium nebo budoucí povolání (např. pokud jde o účast na kulturních akcích, o zájmové činnosti nebo o návštěvu
sportovišť). Již z tohoto důvodu se tak neočkované dospělé osoby nenacházejí ve srovnatelném postavení jako děti
do 18 let věku. Nadto odpůrce umožnil osobám mladším 18 let prokazovat tzv. bezinfekčnost negativním
výsledkem PCR testu také z důvodu, že se tyto osoby mohly nechat naočkovat později než zbytek populace.“
Ke skupině osob, jimž kontraindikace neumožňuje podstoupit očkování, pak NSS v souběžně
vydávaném usnesení sp. zn. 2 Ao 27/2021 v odst. [29] uvedl: „jejich odlišné postavení vůči ostatním
neočkovaným osobám (jež netrpí touto zdravotní komplikací představující překážkou očkování) je a priori zřejmé.
V případě, že by tito lidé onemocnění neprodělali, nebyla by pro ně podmínka tzv. bezinfekčnosti jakkoli
splnitelná.“
[19] V části IV.5 rozsudku sp. zn. 8 Ao 2/2022 se pak NSS zabýval přiměřeností stanovených
podmínek tzv. bezinfekčnosti ve vztahu k neočkovaným osobám. Konstatoval:
„podle navrhovatelkou nezpochybněných východisek odpůrce očkování představuje účinný nástroj, jak se bránit
proti zejména vážnému průběhu tohoto onemocnění a jak sekundárně snížit zátěž zdravotního systému
na únosnou hodnotu. (…) Je proto logické, že odpůrce při zvažování toho, zda uzavřít provozovny nebo úplně
znemožnit poskytování služeb, nebo zda omezit z jejich využívání pouze rizikové osoby, přistoupil na variantu,
která má nižší ekonomické a společenské dopady a která je současně schopná ochránit systém zdravotní péče.
Zvolil tedy omezení pouze těch osob, které pro chybějící očkování nebo imunitu z prodělané nemoci představují
největší riziko, včetně toho, že vypustil nejméně ohroženou skupinu dětí do 12 let. (…) Soud proto považuje
s ohledem na tyto okolnosti za ještě přiměřené, že došlo oproti dřívějšímu stavu ke zpřísnění podmínek, za kterých
je možné využívat některé služby a účastnit se některých akcí. Jestliže totiž existuje podle odpůrce relativně účinná
ochrana proti těžkému průběhu onemocnění (byť není vyloučeno, že se jím člověk i přes očkování nakazí), není
důvod k úplnému zavření provozoven a služeb, tak jak tomu bylo např. na jaře 2021. Naopak je namístě
regulaci směřovat vůči těm osobám, které mohou být tímto onemocněním nejvíce ohroženy a mohou tak následně
ohrozit zdravotní systém. Jednak tím dochází k minimalizaci zásahu do práv a právem chráněných zájmů
provozovatelů podniků a služeb, jednak je tím dosaženo ochrany zdraví neočkovaných osob a fungování
zdravotního systému jako celku. Pokud jde o posouzení přiměřenosti zásahu do práv a právem chráněných zájmů
neočkovaných osob bez prodělané nemoci, je také důležitý charakter činností a služeb, ze kterých jsou mimořádným
opatřením vyloučeny. (…) Jde například o kadeřnictví, kosmetické služby, sportoviště, wellness, využívání
lyžařských vleků, skupinové prohlídky galerií nebo zoo nebo o návštěvu kulturních akcí. Nejvyšší správní soud
nevylučuje, že využívání zmíněných služeb může pro určité skupiny osob patřit k běžnému způsobu života
a trávení volného času. Nejedná se nicméně o nezbytné služby, bez kterých by nebylo možné na základní životní
úrovni fungovat (oproti např. jízdě ve veřejné hromadné dopravě nebo nákupu potravin). Vyloučení z využívání
těchto služeb sice může pro někoho představovat citelnou újmu, nepředstavuje však natolik intenzivní zásah
jako případný úplný „lock down“ neočkovaných osob. Dokonce i některé z takto regulovaných služeb mohou tyto
osoby nadále využívat, pokud jde o důležité důvody (…). Jsou omezeny toliko ve využívání zbytných služeb, které
jsou zpravidla spojeny s trávením volného času a které určitým způsobem přispívají k pohodlnějšímu životu. Tyto
služby jsou navíc rizikové z pohledu epidemie, neboť při jejich využívání zpravidla nelze používat ochranné
prostředky k zamezení šíření nákazy (např. respirátor), a současně jsou spojeny se setkáváním různých skupin
osob.“
[20] Protože jsou námitky navrhovatele vůči čl. I bodu 17 napadeného opatření obdobné těm,
jimiž se NSS již zabýval v rozsudcích sp. zn. 8 Ao 2/2022 a 8 Ao 9/2022, neshledal důvod
pro odchýlení se od svých dříve vyslovených závěrů. S ohledem na zásadu ekonomie soudního
procesu proto, krom výše uvedených ilustrativních citací, v dalším odkazuje na odůvodnění
předmětných rozsudků zdejšího soudu. Soud zdůrazňuje, že navrhovatel v nyní projednávané
věci, stejně jako tomu bylo např. ve věcech sp. zn. 2 Ao 23/2021 či 2 Ao 27/2021, relevantně
nezpochybnil důvody a odborné podklady, pro které odpůrce přijal napadené mimořádné
opatření a na jejichž základě omezil neočkované osoby z možnosti využívat služby regulované
mimořádným opatřením.
IV. Závěr a náklady řízení
[21] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené shledal návrh zjevně neopodstatněným,
a proto jej odmítl podle §13 odst. 3 věty první pandemického zákona.
[22] Rozhodnutí o nákladech řízení vychází z principu úspěchu ve věci v souladu s §60 odst. 1
větou první s. ř. s. (k tomu srov. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 25. 3. 2021,
č. j. 8 As 287/2020 - 33, část III.4). Navrhovatel (na základě zjednodušeného posouzení věci)
v řízení úspěch neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Procesně úspěšnému
odpůrci v řízení žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly, proto mu jejich
náhradu soud nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. května 2022
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu