ECLI:CZ:NSS:2022:5.AZS.201.2021:24
sp. zn. 5 Azs 201/2021 - 24
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: M. S., zast. Mgr.
Ladislavem Bártou, advokátem se sídlem Purkyňova 787/6, Ostrava, proti žalovanému: Policie
ČR, Krajské ředitelství policie Pardubického kraje, Odbor cizinecké policie, Oddělení
pobytové kontroly, pátrání a eskort, se sídlem Opočínek 57, Pardubice, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích
ze dne 11. 6. 2021, č. j. 36 A 5/2021 - 117,
takto:
I. Kasační stížnost se o d mí t á pro nepřijatelnost.
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á .
III. Odměna a náhrada hotových výdajů advokáta Mgr. Ladislava Bárty se ur č uj e
částkou 3.400 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů
od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
[1] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) se kasační stížností domáhá zrušení shora označeného
rozsudku krajského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 13. 3. 2021, č. j. KRPE-12776-45/ČJ-2021-170022. Tímto rozhodnutím žalovaný rozhodl
o prodloužení zajištění žalobce podle §129 odst. 7 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
na území České republiky (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), o 30 dní, a to za účelem jeho
předání do Rumunska podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým
se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti
o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní
příslušnosti v některém z členských států (dále jen „nařízení Dublin III“), neboť zde již dříve
požádal o azyl.
[2] Zajištění stěžovatele předcházela dne 15. 2. 2021 pobytová kontrola, při které policejní
hlídka ověřovala totožnost osmi cizinců nacházejících se v areálu společnosti CHEM Logistic
s.r.o. na adrese Semtín 134, Pardubice, kam přijeli v dodávce přivážející materiál z Rumunska.
Stěžovatel nepředložil žádný doklad totožnosti, ztotožněn byl za telefonické asistence
tlumočníka. Posléze bylo prověrkou dostupných evidencí zjištěno, že stěžovatel nedisponoval
oprávněním k pobytu na území České republiky. Zároveň byla u stěžovatele nalezena karta
žadatele o azyl č. X vydaná Rumunskem.
[3] Při podání vysvětlení dne 16. 2. 2021 stěžovatel uvedl, že pochází z Afghánistánu, kde
pracoval jako novinář v místním rozhlasu. Bydlel v rodinném domě společně se svými sourozenci
a s rodiči, kterým dům patří. Má vysokoškolské vzdělání a je svobodný. Z Afghánistánu odjel
z důvodu tamní špatné ekonomické a bezpečnostní situace, proto se chtěl dostat do západní
Evropy, nejlépe do Německa, kde již 13 let žije jeho bratr a pravděpodobně již má německé
občanství. V Rumunsku stěžovatel podepsal nějaké dokumenty, aby nebyl vyhoštěn, a tím zřejmě
nevědomě požádal o azyl.
[4] Žalovaný jej rozhodnutím ze dne 16. 2. 2021, č. j. KRPE-12776-25/ČJ-2021-170022,
zajistil za účelem jeho předání na 30 dnů. Rumunsko dodalo souhlas s převzetím stěžovatele dne
4. 3. 2021. Jelikož předání stěžovatele nebylo možné v době stanovené v rozhodnutí o zajištění
realizovat, rozhodl žalovaný s ohledem na složitost přípravy předání o prodloužení jeho zajištění
o 30 dnů, tj. do 15. 4. 2021.
[5] V žalobě stěžovatel namítal, že jeho předání je nepřípustné, neboť Rumunsko není
schopné zabezpečit řádný průběh azylového řízení, žadatelům nejsou zajištěny lidsky důstojné
podmínky, žalovaný přitom v tomto ohledu vyšel z neaktuálních zpráv. K tomu stěžovatel
doložil odlišnou zprávu o Rumunsku v anglickém jazyce a popsal podmínky v rumunských
zařízeních pro pobyt cizinců. Tvrdil, že o azyl v Rumunsku ve skutečnosti nežádal, jak vyplývá
z protokolu, a pokud ano, tak patrně z donucení. Závěrem upozornil, že Rumunsko bylo
v té době stiženo pandemií COVID-19, žalovaný se přitom nezabýval souvisejícím nebezpečím
hrozícím stěžovateli při jeho transferu (UNHCR vyzvala státy k pozastavení tranzitních cest
žadatelů).
[6] Krajský soud žalobu zamítl, přičemž zjistil, že proti prvotnímu rozhodnutí
o zajištění se stěžovatel nebránil, pročež je limitován rozsah věcného přezkumu rozhodnutí
o prodloužení zajištění i možná úspěšnost námitek, které mohly být uplatněny již proti
rozhodnutí o jeho prvotním zajištění. Krajský soud na základě ustálené judikatury
vyložil, že v rozhodnutí o prodloužení zajištění není třeba detailně opakovat okolnosti
prvotního zajištění, jelikož cizinec je s předchozím rozhodnutím detailně seznámen, to však
neplatí, pokud dojde ke změně skutkových okolností; pak je nutné zkoumat, zda důvody
zajištění trvají. Změnu podmínek pro trvání zajištění přitom stěžovatel netvrdil ani ze spisu
nevyplynuly. Námitky nerealizovatelnosti transferu z důvodu pandemie COVID-19
či nedostatků rumunského azylového systému krajský soud vyhodnotil právě jako námitky,
jejichž posouzení náleží již k prvotnímu rozhodnutí o zajištění, jelikož se jedná o relativně
ustálené jevy, nenasvědčují jakékoli změně podmínek pro zajištění a stěžovatel ani jejich změnu
v průběhu zajištění netvrdil. Krajský soud dospěl k závěru, že v průběhu zajištění nedošlo
k žádným skutečnostem, které by nasvědčovaly nemožnosti provést transfer stěžovatele
do Rumunska, na čemž nic nemění ani skutečnost, že se jej nakonec nepodařilo realizovat.
Krajský soud se neztotožnil ani s námitkou stěžovatele, dle níž o azyl v Rumunsku nežádal,
neboť z protokolu o podání vysvětlení vyplývá, že stěžovatel o azyl požádal kvůli tomu, aby
nebyl vyhoštěn.
[7] Krajský soud shledal, že žalovaný v rozhodnutí o prvotním zajištění stěžovatele podrobně
popsal důvody jeho zajištění, realizovatelnost transferu i kvalitu rumunského azylového
systému. Ohledně tvrzených systémových nedostatků krajský soud uvedl, že mu z úřední činnosti
není známo, že by v Rumunsku docházelo k zásadním systémovým nedostatkům, a obtíže
v integraci a materiálním zajištění žadatelů v Rumunsku nedosahují takové intenzity, aby byly
v rozporu s čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a čl. 4 Listiny základních práv EU.
Krajský soud na základě ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu a ESLP vyložil,
že respektování základních práv členským státem je sice vyvratitelné a stát provádějící
přemístění v rámci dublinského systému má povinnost přezkoumat situaci konkrétního
žadatele, avšak pouze závažné porušení lidskoprávních standardů intenzity nelidského
zacházení by bránilo přemístění žadatele; navíc vzhledem ke krátké době pro rozhodnutí
o zajištění cizince nelze očekávat tak detailní zhodnocení situace a rozsáhlé dokazování jako poté
v řízení o předání, což vzhledem k obsahové návaznosti platí i pro rozhodnutí o prodloužení
zajištění. Stěžovatel neuvedl žádné problémy, které by měl v Rumunsku, ani že mu byl azyl
vnucen, pouze jeho právní zástupce koncipoval v doplnění žaloby výhrady vůči tomu, jak funguje
rumunský azylový systém a jak je v Rumunsku postaráno o žadatele o azyl; žalovaný poté
v napadeném rozhodnutí dostatečně posoudil stav rumunského azylového systému ve smyslu
čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III pro potřeby řízení o zajištění cizince dle §129 zákona o pobytu
cizinců.
[8] K námitce nepravděpodobnosti či nemožnosti transferu stěžovatele kvůli situaci vyvolané
pandemií koronaviru SARS CoV-2 způsobujícího nemoc COVID-19 krajský soud uvedl,
že je mu z úřední činnosti známo, že některé členské státy EU pozastavily tzv. dublinské
transfery, avšak nebylo vydáno žádné obecně platné rozhodnutí či opatření, které by tyto
transfery obecně znemožňovalo. Z doporučení vydaných Evropskou komisí a UNHCR, ani
z judikatury Nejvyššího správního soudu nevyplývá potřeba omezení transferů, pouze jejich
přizpůsobení aktuálním podmínekám, zejména zátěži zdravotnického systému přijímajícího státu.
Stěžovatel je přitom mladý a zdravý muž, který nepatří do rizikové skupiny obyvatel výrazně
ohrožených nemocí COVID-19, o faktické neuskutečnitelnosti transferu v daném případě dle
krajského soudu nesvědčily žádné konkrétní indicie a o připravenosti Rumunska převzít
stěžovatele svědčila jeho akceptace doručená ministerstvu vnitra. Předložené cizojazyčné reporty
pak krajský soud jako důkaz neprovedl, neboť řízení je vedeno v českém jazyce; ostatně
podstatné okolnosti byly shrnuty v žalobě. Krajský soud shrnul, že rozhodnutí žalovaného
považuje za správné a přezkoumatelné, neboť podmínky pro zajištění stěžovatele dle §129
zákona o pobytu cizinců byly naplněny a v době vydání napadeného rozhodnutí o prodloužení
zajištění trvaly.
[9] V kasační stížnosti stěžovatel uplatňuje námitky dle §103 odst. 1 písm. b) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), které spatřuje v nedostatečném posouzení
přípustnosti předání stěžovatele do Rumunska. Konkrétně považuje za nesprávné
vyhodnocení realizovatelnosti účelu zajištění stěžovatele a vytýká krajskému soudu,
že si ohledně azylové situace v Rumunsku neobstaral žádné vlastní podklady, a přesto poté
označil nedostatky rumunského azylového systému za málo intenzivní pro nemožnost předání
stěžovatele či označil námitky stěžovatele za příliš obecné. Stěžovatel trvá na tom, že měl
žalovaný komplexně zkoumat rizika v případě jeho transferu z důvodu systémových nedostatků
azylového řízení v Rumunsku, jelikož je tam situace žadatelů o mezinárodní ochranu tristní
a pro nemajetné žadatele dosahují podmínky intenzity nelidského a ponižujícího zacházení.
Tyto problémy dle stěžovatele vyplývají z rumunského azylového práva a sociálního zabezpečení,
zejména z problémového čerpání sociální podpory držiteli mezinárodní ochrany, nedostatečné
participace na integračních programech, nekvalitního tlumočení či diskriminace a nedostatku
nápomoci ze strany rumunských státních orgánů např. při vyřizování běžných dokladů,
což v souhrnu zásadně brání integraci do rumunské společnosti. Žadatelům o mezinárodní
ochranu v Rumunsku pak chybí dostatečné ubytování, zdravotní péče a hygiena, což je obecně
známo.
[10] Stěžovatel poukazuje na to, že krajský soud i žalovaný zcela rezignovali na individuální
posouzení jeho případu, přestože je povinností předávajícího státu provést důkladné
a individuální posouzení situace dotčené osoby; uvedl, že rumunský azylový systém je kvůli
desetitisícům žádostí ročně přetížený a nedokáže zajistit rychlé posouzení jejich žádostí ani
základní potřeby všech žadatelů jako ubytování, stravu či kapesné. Skutečnost, že stěžovatel
nepředložil relevantní podklady prokazující systémové nedostatky v azylovém řízení v Rumunsku,
pak dle stěžovatele neznamená, že žalovaný i soud mohou rezignovat na vlastní zajištění
aktuálních informací. Stěžovatel proto trvá na tom, že jeho předání do Rumunska bylo
nepřípustné, neboť tamní azylová procedura vzbuzuje pochybnosti o absenci hrozby
nelidského a ponižujícího zacházení a není jisté ani dostání mezinárodním závazkům ohledně
zásady non-refoulement. Stěžovatel opakovaně uvádí, že měl během svého zajištění
v uprchlických zařízeních problém s materiálními podmínkami, především se špatnou hygienou
a nedostatkem potravin a vody, čímž se však žalovaný důsledně nezabýval a postupoval ryze
formálně. Krajský soud pak dle stěžovatele nepřípustně bagatelizoval existující problémy, které
měl povinnost přezkoumat s ohledem na svoji povinnost řádného právního i faktického
přezkumu rozhodnutí o předání, k čemuž jej zavazuje nařízení Dublin III.
[11] Žalovaný ke kasační stížnosti uvedl, že se ztotožňuje se závěry krajského soudu a kasační
stížnost označil za nedůvodnou.
[12] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost byla podána včas, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost
přípustná, a za stěžovatele jedná osoba splňující podmínky dle §105 odst. 2 s. ř. s.
[13] Nejvyšší správní soud se ve smyslu §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační
stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak
nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Pro vlastní vymezení
institutu nepřijatelnosti Nejvyšší správní soud odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006 Sb. NSS, v němž vyložil neurčitý právní pojem „přesah
vlastních zájmů stěžovatele“. Znaky tohoto pojmu jsou naplněny v případě „rozpoznatelného dopadu
řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu“. Podle citovaného rozhodnutí je tedy kasační
stížnost ve věcech mezinárodní ochrany přijatelná v následujících typových případech: (1) kasační
stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou;
(2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3)
kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon; (4) pokud by bylo
v napadeném rozhodnutí krajského, resp. městského soudu shledáno zásadní pochybení, které
mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
[14] Ve světle takto vymezených kritérií Nejvyšší správní soud konstatuje, že podaná kasační
stížnost předestírá k rozhodnutí především otázku zákonnosti prodloužení zajištění stěžovatele
za účelem jeho předání. Tato otázka ovšem v daném případě podle přesvědčení Nejvyššího
správního soudu nezasluhuje pozornosti z důvodů ad (1) až (4) kritérií přijatelnosti. Nejedná
se o otázku, která by dosud nebyla v judikatuře Nejvyššího správního soudu řešena, resp. byla
řešena rozdílně či vyžadovala učinit judikaturní odklon; rovněž tak se nejedná o případ zásadního
pochybení krajského soudu, které by mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení
stěžovatele. Nejvyšší správní soud tedy přesah vlastních zájmů stěžovatele neshledal. Ostatně ani
stěžovatel sám nezdůvodnil, proč by měla být jeho kasační stížnost přijatelná.
[15] Kasační stížnost je nepřijatelná.
[16] Stěžovateli bylo prodlouženo zajištění podle §129 odst. 7 zákona o pobytu cizinců
za účelem předání podle nařízení Dublin III. Stěžejní kasační námitka stěžovatele spočívá v tom,
že jeho předání do Rumunska za účelem pokračování v řízení o udělení mezinárodní ochrany
je nepřípustné, neboť azylové řízení v Rumunsku vykazuje systémové nedostatky, přičemž
krajský soud, resp. i žalovaný, tuto skutečnost posoudili nesprávně.
[17] Nejvyšší správní soud na tomto místě konstatuje, že se zdejší soud prakticky totožnou
kasační argumentací jako v nynější věci zabývá již poněkolikáté. Shodnými námitkami se zabýval
jak ve věcech „prvotního“ zajištění (viz rozsudky ze dne 15. 9. 2021, č. j. 4 Azs 102/2021 - 29,
ze dne 16. 4. 2021, č. j. 5 Azs 372/2020 - 28, ze dne 21. 6. 2021, č. j. 3 Azs 375/2020 - 31,
a ze dne 1. 7. 2021, č. j. 7 Azs 91/2021 - 23), tak ve věcech jeho prodloužení (rozsudek ze dne
12. 4. 2021, č. j. 5 Azs 397/2020 - 26, rozsudek ze dne 2. 6. 2021, č. j. 10 Azs 73/2021 - 45,
usnesení ze dne 15. 7. 2021, č. j. 9 Azs 110/2021 - 30, usnesení ze dne 5. 8. 2021,
č. j. 10 Azs 196/2021 – 30, či usnesení ze dne 7. 10. 2021, č. j. 7 Azs 137/2021 - 30). Nejvyšší
správní soud neshledal důvod se od ustálené judikatury odchýlit. Z judikatury Nejvyššího
správního soudu vyplývá, že společný evropský azylový systém byl koncipován na předpokladu
vzájemné důvěry mezi členskými státy. Proto pouze závažná porušení ze strany příslušného státu
mohou vést k vyvrácení domněnky o dodržování základních práv žadatelů o mezinárodní
ochranu v jiných členských státech. Existují - li však závažné důvody se domnívat, že dochází
k systémovým nedostatkům ve státě předání, které s sebou nesou riziko nelidského
či ponižujícího zacházení ve smyslu čl. 4 Listiny základních práv Evropské unie, je nutné
pokračovat v posuzování kritérií uvedených v kapitole III nařízení Dublin III., tj. zjišťovat, jestli
nemůže být určen jako příslušný k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu jiný členský stát.
Jinými slovy, existují - li závažné důvody se domnívat, že k systémovým nedostatkům ve státě
předání skutečně dochází, nelze cizince do takového státu předat, neboť nikdo nemůže být
podroben nelidskému či ponižujícímu zacházení (srov. čl. 4 Listiny základních práv Evropské
unie a čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III).
[18] Zabývat se otázkou existence systémových nedostatků v rozhodnutí o zajištění však není
automatickou povinností žalovaného, bez přihlédnutí k okolnostem dané věci. Rozšířený senát
Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 17. 4. 2018, č. j. 4 Azs 73/2017 - 29,
č. 3773/2018 Sb. NSS, stanovil podmínky, za jejichž naplnění se žalovaná nemusí v rozhodnutí
o zajištění výslovně touto otázkou zabývat. Těmito podmínkami jsou: (i) neuplatnění námitky
systémových nedostatků v řízení před správním orgánem, (ii) správní orgán poté, co se touto
otázkou zabýval, dospěl k závěru, že k systémovým nedostatkům ve státě předání nedochází,
a (iii) o neexistenci takových nedostatků nejsou důvodné pochybnosti (srov. k tomu obdobně
např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 4. 2021, č. j. 5 Azs 397/2020 - 26, nebo
ze dne 28. 5. 2020, č. j. 7 Azs 72/2020 - 23).
[19] V souladu s uvedenou judikaturou žalovaný a následně krajský soud postupovali.
Žalovaný v rozhodnutí o prodloužení zajištění za účelem předání mj. uvedl, že mu nejsou
známy žádné skutečnosti nasvědčující tomu, že by Rumunsko mohlo vykazovat nedostatky
v azylovém řízení nebo v podmínkách přijetí žadatelů v tomto členském státě, přičemž ani
stěžovatel sám žádné takové skutečnosti v podání vysvětlení ani později během zajištění
neoznačil. Stěžovatel v nyní projednávané věci neuvedl nic, co by mělo systémovým
nedostatkům v Rumunsku nasvědčovat (uvedl, že cílem jeho cesty zůstává Německo, kde bydlí
jeho bratr). Žalovaný proto správně vyhodnotil, že realizaci předání stěžovatele, zvláště
v návaznosti na jeho přijetí Rumunskem, do této země nic nebrání (srov. již citovaný
rozsudek č. j. 5 Azs 397/2020 - 26, který se zabývá velmi podobným případem). Nejvyšší správní
soud dodává, že ani z další judikatury (vč. recentní) nevyplývá, že by Rumunsko nebylo
schopno zajistit adekvátní podmínky žadatelům o azyl (srov. rozsudek ze dne 21. 3. 2018,
č. j. 2 Azs 33/2018 - 20, již zmiňovaný rozsudek č. j. 7 Azs 72/2020 - 23, či rozsudek
ze dne 11. 9. 2018, č. j. 4 Azs 141/2018 - 21, ale také usnesení ze dne 5. 12. 2019,
č. j. 1 Azs 256/2019 - 30, ze dne 22. 1. 2020, č. j. 5 Azs 308/2019 - 37). Krajský soud následně
vznesenou žalobní argumentaci řádně přezkoumal, přičemž i jeho další postup nevybočil ze shora
označené konstantní judikatury.
[20] Stěžovatelova argumentace v kasační stížnosti je pouze obecná a žádné individuální potíže
či obavy stěžovatele ve vztahu k zemi, kam má být předán, nekonkretizuje. Pouze v závěru
stížnosti jeho právní zástupce uvádí, že se stěžovatel v uprchlických zařízeních v Rumunsku
během svého zajištění potýkal se špatnou hygienou a nedostatkem potravin a vody, avšak toto
tvrzení je v rozporu s veškerými výpověďmi stěžovatele (v průběhu celého řízení o zajištění, resp.
jeho prodloužení stěžovatel námitku systémových nedostatků v Rumunsku nevznesl, nestěžoval
si na žádné problémy rozvedené až následně v kasační stížnosti), ani v žalobě nebyly uvedeny
žádné konkrétní problémy stěžovatele v uprchlických zařízeních a tvrzení setrvala v obecné
rovině kritiky úrovně tamního materiálního zabezpečení. Z těchto důvodů krajský soud ani
nemohl svoji argumentaci lépe konkretizovat, ačkoli tak úspěšně učinil i přes absolutní obecnost
žaloby. Stěžovatel navíc v kasační stížnosti nerozporoval ani nezbytnost prodloužení svého
zajištění, ani dobu jeho trvání, ale prakticky namítal pouze nenaplnění účelu zajištění, což
je otázkou náležející především do řízení o prvotním zajištění, jak podrobně vyložil již krajský
soud; žalovaný ostatně přetrvávající důvody pro zajištění stěžovatele ve smyslu §126 písm. a)
zákona o pobytu cizinců v rozhodnutí o prodloužení zajištění náležitě opakovaně
přezkoumal (k tomu v podrobnostech viz již citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu
č. j. 5 Azs 397/2020 - 26).
[21] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že jeho ustálená a vnitřně jednotná judikatura
poskytuje dostatečnou odpověď na veškeré námitky obsažené v kasační stížnosti; krajský soud
se v napadeném rozsudku od této judikatury neodchyluje. Nejvyšší správní soud neshledal
v posuzované věci ani zásadní pochybení krajského soudu, které by mohlo mít dopad
do hmotněprávního postavení stěžovatele, ani žádný jiný důvod pro přijetí kasační stížnosti
k věcnému projednání. Nejvyšší správní soud tedy konstatuje, že kasační stížnost svým
významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, kasační stížnost tedy shledal
ve smyslu §104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
[22] Při rozhodování o nákladech řízení Nejvyšší správní soud vycházel z usnesení svého
rozšířeného senátu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020 – 33, publ. pod č. 4170/2021 Sb. NSS,
podle něhož je odmítnutí kasační stížnosti pro její nepřijatelnost, na rozdíl od jiných případů
odmítnutí kasační stížnosti, druhem zjednodušeného meritorního přezkumu napadeného
rozhodnutí krajského soudu. Výrok o náhradě nákladů řízení se tedy opírá o §60 odst. 1 (nikoli
odst. 3) ve spojení s §120 s. ř. s. Žalovaný měl ve věci úspěch, měl by tedy vůči neúspěšnému
stěžovateli právo na náhradu nákladů, které v řízení o kasační stížnosti důvodně vynaložil.
Ze spisu však nevyplývá, že by mu v tomto řízení jakékoli náklady nad rámec běžné
administrativní činnosti vznikly, proto mu soud jejich náhradu nepřiznal.
[23] Stěžovateli byl usnesením krajského soudu ze dne 13. 5. 2021, č. j. 36 A 5/2021 – 20,
ustanoven opatrovníkem Mgr. Ladislav Bárta, advokát, se sídlem Purkyňova 787/6, Ostrava.
Zástupce ustanovený v řízení před krajským soudem, je-li jím advokát, zastupuje navrhovatele
i v řízení o kasační stížnosti; hotové výdaje a odměnu za zastupování v takovém případě hradí
stát (§35 odst. 10 ve spojení s §120 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud přiznal ustanovenému zástupci
odměnu za jeden úkon právní služby, a to podání a doplnění kasační stížnosti [§11 odst. 1
písm. d) vyhlášky o advokátním tarifu] ve výši 3.100 Kč [§9 odst. 4 písm. d) a §7 bod 5. téže
vyhlášky], k čemuž náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 4 téže vyhlášky).
Ustanovený zástupce před Nejvyšším správním soudem ani na výzvu nedoložil, že je plátcem
daně z přidané hodnoty, a doklad o tom se nenachází ani ve spise krajského soudu. Celková
odměna proto činí částku ve výši 3.400 Kč, která mu bude vyplacena do 30 dnů od právní moci
tohoto usnesení.
Poučení:
Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.).
V Brně dne 18. srpna 2022
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu