ECLI:CZ:NSS:2022:7.AS.335.2021:18
sp. zn. 7 As 335/2021 - 18
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Davida Hipšra a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobkyně: FOCUS - METAL,
s.r.o., se sídlem Jiráskova 399/11, Krásno nad Bečvou, zastoupena Mgr. René Gemmelem,
advokátem se sídlem Poštovní 39/2, Ostrava, proti žalovanému: Krajský úřad Pardubického
kraje, se sídlem Komenského náměstí 125, Pardubice, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 14. 10. 2021,
č. j. 52 A 11/2021 - 47,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 1. 2021, č. j. KrÚ - 6058/2021/108/OMSŘI/Es, bylo
jako nepřípustné zamítnuto odvolání žalobkyně ze dne 29. 8. 2020 proti: 1) rozhodnutí Místního
národního výboru v Dolní Čermné ze dne 10. 7. 1991, č. j. 58/91/328/1/P, jímž bylo
rozhodnuto o umístění stavby „Lanškroun – vodovod II. stavba“ (dále též „rozhodnutí
o umístění stavby ze dne 10. 7. 1991“); 2) rozhodnutí Obecního úřadu Dolní Čermná ze dne
12. 10. 1992, č. j. 47/92/332/2/P, jímž bylo vydáno stavební povolení na výše zmíněnou stavbu
(dále též „stavební povolení ze dne 12. 10. 1992“); a 3) rozhodnutí Obecního úřadu Dolní
Čermná ze dne 28. 12. 1995, č. j. Výst. 77/95/332/4/P, jímž bylo povoleno užívání uvedené
stavby (dále též „kolaudační rozhodnutí ze dne 28. 12. 1995“).
II.
[2] Žalobkyně napadla uvedené rozhodnutí žalovaného žalobou. Shora označeným
rozsudkem Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále též „krajský soud“)
žalobu zamítl. Ztotožnil se se závěrem žalovaného o nepřípustnosti odvolání žalobkyně.
I podle jeho názoru žalobkyně nebyla účastníkem uvedených prvostupňových řízení
(nemovitosti, kterých se daná řízení týkala, vlastnil v době vedení a ukončení uvedených
prvostupňových správních řízení jiný vlastník než žalobkyně; žalobkyně nemovitosti nabyla
až v roce 2005), přičemž odvolání podala až po uplynutí několika let po právní moci
prvostupňových rozhodnutí. Krajský soud přitom považoval závěry žalovaného stran otázky
doručení zmíněných rozhodnutí, jakož i stran jejich právní moci, za úplné a správné. Rozhodnutí
o umístění stavby ze dne 10. 7. 1991 a stavební povolení ze dne 12. 10. 1992 nabyla právní moci
v roce 1992, kolaudační rozhodnutí pak v roce 1996. Krajský soud dodal, že žalobkyně nepodala
odvolání proti uvedeným prvostupňovým rozhodnutím bezprostředně poté, co nemovitosti
nabyla (v roce 2005), ale až v roce 2020. Krajský soud poukázal i na absenci tvrzení o konkrétním
zkrácení práv žalobkyně v odvolacím a žalobním řízení. K přehodnocení závěrů žalovaného
neshledal soud důvod ani na základě judikatury správních soudů. Z ní podle krajského soudu
naopak vyplývá podpora pro závěry žalovaného. Z uvedených důvodů neshledal krajský soud
důvod ke zrušení rozhodnutí žalovaného a žalobu zamítl. Rozsudek krajského soudu (stejně jako
všechna dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu) je v plném znění dostupný
na www.nssoud.cz a soud na něj na tomto místě pro stručnost odkazuje.
III.
[3] Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) kasační
stížnost z důvodů obsahově podřaditelných pod §103 odst. 1 písm. a), b) a d)
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“).
Z hlediska věcného vypořádání kasační stížnosti identifikoval Nejvyšší správní soud následující
okruhy námitek stěžovatelky, které pro přehlednost uspořádal takto. V prvním okruhu námitek
stěžovatelka dovozovala nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu. Ten se nezabývá všemi
uplatněnými námitkami a rozhodnými skutečnostmi. Ve druhém okruhu dovozovala
nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, zejména pak stran právní moci prvostupňových
rozhodnutí. V dalším okruhu námitek nesouhlasila s právním posouzením věci. Krajský soud
pochybil, pokud aproboval závěr žalovaného o nepřípustnosti odvolání. Nepřípadná je
i argumentace krajského soudu stran nutnosti konkretizace zkrácení práv. Pokud krajský soud
konstatoval, že stěžovatelka netvrdila, v čem jsou její práva v roce 2020 krácena a jak mohou být
povolenými a zkolaudovanými stavbami omezena nebo dotčena, pak takového tvrzení není
potřeba. Již jen samotná skutečnost, že s vlastníkem pozemků nebylo ve správním řízení jednáno,
je dostatečná ke kasaci napadených rozhodnutí. Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla,
aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu a rozhodnutí žalovaného a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
IV.
[4] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na své vyjádření k žalobě a na rozsudek
krajského soudu.
V.
[5] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[6] Kasační stížnost není důvodná.
[7] Kasační stížnost je opravný prostředek směřující proti pravomocnému rozhodnutí
krajského soudu (§102 s. ř. s.). Jedná se tedy o mimořádný opravný prostředek. V rámci řízení
o kasační stížnosti se zkoumá, zda se správní orgán, resp. krajský soud nedopustily vad
či nezákonnosti v řízení, pro které by jejich rozhodnutí bylo nutno zrušit. Nejvyšší správní soud
je přitom povolán pouze k přezkumu v rozsahu vymezeném stěžovatelem. Řízení o kasační
stížnosti je totiž ovládáno zásadou dispoziční. Obsah, rozsah a kvalita kasační stížnosti předurčují
obsah, rozsah a kvalitu následného soudního rozhodnutí. Je-li tedy kasační stížnost kuse
zdůvodněna, je tak předurčen nejen rozsah přezkumné činnosti soudu, ale i obsah rozsudku
soudu. Soud není povinen ani oprávněn domýšlet argumenty za stěžovatele. Takovým postupem
by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by roli advokáta (srov. rozsudek
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 - 78,
a rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2012, č. j. 1 Afs 57/2011 - 95, ze dne
22. 4. 2014, č. j. 2 Ads 21/2014 - 20, ze dne 27. 10. 2010, č. j. 8 As 22/2009 - 99, ze dne
18. 6. 2008, č. j. 7 Afs 39/2007 - 46, ze dne 17. 12. 2008, č. j. 7 As 17/2008 - 60,
či usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 1. 2020, sp. zn. II. ÚS 875/20, ze dne 14. 9. 2021,
sp. zn. I. ÚS 776/21).
[8] Nejvyšší správní soud neshledal na podkladě uplatněné argumentace důvod ke zrušení
rozsudku krajského soudu. Krajský soud posoudil věc v souladu s právní úpravou a navazující
judikaturu. V řízení nedošlo ani k žádným vadám, pro které by nemohl rozsudek krajského soudu
obstát. To stejné platí i pro rozhodnutí žalovaného. Ke konkrétním námitkám dodává soud
následující.
[9] Nejvyšší správní soud předně nesouhlasí se stěžovatelkou, že by řízení bylo zatíženo
vadami ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Jak vyplývá z konstantní judikatury Ústavního
soudu a Nejvyššího správního soudu, má-li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj
být patrné, jaký skutkový stav vzal soud za rozhodný, jakým způsobem postupoval
při posuzování rozhodných skutečností, proč považuje právní závěry účastníků řízení
za nesprávné a z jakých důvodů považuje argumentaci účastníků řízení za nedůvodnou (viz
nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 26. 6. 1997,
sp. zn. III. ÚS 94/97 a ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, a rozsudky Nejvyššího správního
soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52,
ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004 - 62, a ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008 - 76). Tato
kritéria napadený rozsudek splňuje. Krajský soud se srozumitelně a úplně vypořádal se všemi
stěžejními žalobními námitkami, jednotlivě je posoudil a v dostatečném rozsahu zdůvodnil své
závěry. Nepřezkoumatelné neshledává soud ani úvahy krajského soudu stran nabytí právní moci
předmětných prvostupňových rozhodnutí, resp. nepřípustnosti předmětného odvolání
stěžovatelky, tedy jádra dané věci. Plně přezkoumatelné jsou i navazující úvahy krajského soudu.
Nesouhlas stěžovatelky s odůvodněním a závěry napadeného rozhodnutí přitom nezpůsobuje
jeho nepřezkoumatelnost (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 11. 2013,
č. j. 2 As 47/2013 - 30, ze dne 29. 4. 2010, č. j. 8 As 11/2010 - 163, atd.).
[10] Nejvyšší správní soud neshledal důvodnými ani námitky poukazující na naplnění stížního
důvodu dle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Podle tohoto ustanovení platí, že kasační stížnost lze
podat z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu,
nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem
takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud,
který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu
řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
[11] Namítaný kasační důvod tedy zahrnuje tři možné situace. Za prvé může jít o situaci, kdy
došlo k vadě řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu. Tak je tomu tehdy, pokud
skutková podstata je se spisy v rozporu, pokud skutkový materiál, jinak dostačující k učinění
správného skutkového závěru, vedl k jiným skutkovým závěrům, než jaký učinil rozhodující
správní orgán. Skutková podstata dále nemá oporu ve spisech, chybí-li ve spisech skutkový
materiál pro skutkový závěr učiněný rozhodujícím orgánem, přičemž tento materiál je
nedostačující k učinění správného skutkového závěru. Za druhé dopadá tento důvod na situaci,
kdy při zjišťování skutkové podstaty byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním
orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost a pro tuto vytýkanou vadu měl
soud napadané rozhodnutí zrušit. K této situaci Nejvyšší správní soud uvádí, že intenzita
porušení řízení před správním orgánem musí být v přímé souvislosti s následnou nezákonností
jeho rozhodnutí. Třetí možnost pokrytá citovaným ustanovením §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
se týká nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost, kterou je třeba
posuzovat vždy ve spojení se zněním konkrétního rozhodnutí.
[12] Žádné takové vady Nejvyšší správní soud neshledal. Podle názoru Nejvyššího správního
soudu má závěr žalovaného o nepřípustnosti odvolání dostatečnou oporu ve spisu. Skutkový stav
byl v uvedeném ohledu zjištěn dostatečně, má oporu ve správním spisu, přičemž při jeho
zjišťování nedošlo k žádným vadám, pro které by bylo nutno přistoupit ke zrušení žalobou
napadeného rozhodnutí (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
5. 12. 2003, č. j. 5 A 14/2002 - 35, a usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního ze dne
14. 1. 2014, č. j. 5 As 126/2011 - 68). Žalovaný se důkladně zabýval všemi rozhodnými otázkami,
vč. otázky doručování a nabytí právní moci jednotlivých prvostupňových rozhodnutí a ty správně
posoudil (viz dále). Nebylo přitom povinností žalovaného (a návazně ani krajského soudu)
zkoumat, zda a nakolik mohla stěžovatelka na základě dražební vyhlášky vědět o vlastnostech
nabývaných nemovitostí, o užívacích titulech atp., jakož ani další otázky nemající vztah
k nepřípustnosti odvolání. Nejvyšší správní soud dodává, že argumentace žalovaného stran
nepřípustnosti odvolání je plně srozumitelná a netrpí žádnými rozpory (srv. rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 23. 7. 2008, č. j. 3 As 51/2007 - 84, ze dne 23. 7. 2009,
č. j. 9 As 71/2008 - 109, ze dne 28. 3. 2013, č. j. 7 As 92/2012 - 41, ze dne 16. 7. 2014,
č. j. 3 As 111/2013 - 25, atp.).
[13] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani námitkám dovozujícím naplnění stížního důvodu
dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Stížnostní důvod podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. je
dán, pokud soud při svém rozhodování aplikoval na posuzovanou věc jiný právní předpis
(normu), než který na věc dopadá, nebo pokud byl soudem sice aplikován správný právní
předpis, avšak nebyl správně vyložen. O nesprávné posouzení právní otázky může jít také tehdy,
pokud by byl vyvozen nesprávný právní závěr z jinak správně zjištěného skutkového stavu věci
(viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 12. 2011, č. j. 6 Ads 126/2011 - 124).
[14] Krajský soud se nesprávného právního posouzení nedopustil. Nejvyšší správní soud
se s jeho posouzením plně ztotožnil, neboť to má plnou oporu v právní úpravě a navazující
judikatuře.
[15] V dané věci podala stěžovatelka (v roce 2020) k žalovanému odvolání proti třem
rozhodnutím prvostupňových správních orgánů, a to: 1) proti rozhodnutí Místního národního
výboru v Dolní Čermné ze dne 10. 7. 1991, č. j. 58/91/328/1/P, jímž bylo rozhodnuto
o umístění stavby „Lanškroun – vodovod II. stavba“ (rozhodnutí o umístění stavby ze dne
10. 7. 1991), 2) proti rozhodnutí Obecního úřadu Dolní Čermná ze dne 12. 10. 1992,
č. j. 47/92/332/2/P, jímž bylo vydáno stavební povolení na výše zmíněnou stavbu (stavební
povolení ze dne 12. 10. 1992), a 3) proti rozhodnutí Obecního úřadu Dolní Čermná ze dne
28. 12. 1995, č. j. Výst. 77/95/332/4/P, jímž bylo povoleno užívání této stavby (kolaudační
rozhodnutí ze dne 28. 12. 1995).
[16] Žalovaný tedy posuzoval odvolání směřující proti rozhodnutím vydaným prvostupňovými
správními orgány před více než 20 lety. Zjistil, že všechna rozhodnutí byla doručena tehdejším
účastníkům řízení a následně nabyla právní moci. Rozhodnutí o umístění stavby ze dne
10. 7. 1991 i stavební povolení ze dne 12. 10. 1992 nabyla právní moci již v roce 1992. Právní
moci pak nabylo i kolaudační rozhodnutí ze dne 28. 12. 1995, a to v roce 1996. Žalovaný
připustil, že při doručování kolaudačního rozhodnutí došlo k pochybení, to však nemělo vliv
na právní moc rozhodnutí. Prvostupňový orgán pochybil, pokud kolaudační rozhodnutí formálně
správně nedoručoval státnímu podniku Vodovody a kanalizace Jablonné nad Orlicí,
podle žalovaného však tomuto orgánu nakonec rozhodnutí fakticky doručeno bylo. K tomu
uvedl, že kolaudační rozhodnutí bylo příslušným správním orgánem doručeno společnosti
Vodovody a kanalizace Jablonné nad Orlicí, a. s. na adresu Slezská 350, Jablonné nad Orlicí.
Na téže adrese sídlil i státní podnik Vodovody a kanalizace Jablonné nad Orlicí. Oba subjekty
přitom tehdy řídil Ing. Z. S., který byl ředitelem jak státního podniku Vodovody a kanalizace
Jablonné nad Orlicí, tak i společnosti Vodovody a kanalizace Jablonné nad Orlicí, a. s.
Z uvedeného žalovaný dovodil, že kolaudační rozhodnutí bylo fakticky doručeno i Vodovodům
a kanalizacím Jablonné nad Orlicí, státnímu podniku (právnímu předchůdci MILNEA s. p.,
od kterého nabyla v roce 2005 předmětné nemovitosti stěžovatelka).
[17] Podle názoru Nejvyššího správního soudu uvedený závěr konvenuje rozsudku
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2009, č. j. 2 As 25/2007 - 118
a navazují judikatuře. Z ní vyplývá, že za doručené lze považovat i rozhodnutí, které nebylo
formálně správně doručováno, pokud se s ním adresát fakticky seznámil. Stěžovatelka přitom
ani v kasační stížnosti nepředložila žádná relevantní tvrzení či podklady, ze kterých by bylo lze
usuzovat na nesprávnost závěru žalovaného o doručení a následném nabytí právní moci
uvedených rozhodnutí. Její argumentace byla obecná. Obecně uváděla, že nebylo prokázáno,
že by předmětná prvostupňová rozhodnutí byla řádně doručena, resp. že by se s nimi její právní
předchůdci seznámili. V tomto ohledu však žádné podklady nepředložila, natož pak podklady,
které by zpochybňovaly ve spisu uvedené údaje o doručení a právní moci uvedených
prvostupňových rozhodnutí. Nezpochybnila ani fakticitu doručení kolaudačního rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud dodává, že stěžovatelka ani netvrdila, že by její právní předchůdci
(Vodovody a kanalizace Jablonné nad Orlicí, resp. MILNEA s. p., od kterého nabyla v roce 2005
předmětné nemovitosti stěžovatelka) brojili proti nedoručení výše specifikovaných rozhodnutí
(vč. kolaudačního rozhodnutí), resp. proti dalším vadám rozhodnutí. Námitky v tomto směru
začala stěžovatelka (která nemovitosti nabyla již v roce 2005, a to v dražbě) uplatňovat až v roce
2020.
[18] Takovou situací se již přitom Nejvyšší správní soud zabýval, a to v rozsudku ze dne
30. 4. 2010, č. j. 2 As 20/2010 - 57. V tomto rozsudku řešil přípustnost odvolání podaného
právním nástupce původních vlastníků nemovitostí (účastníků stavebního řízení). Uvedl,
že i přestože původní vlastníci (manželé D.) nebyli chybně považováni za účastníky řízení
(a rozhodnutím jim dokonce nebylo vůbec doručeno), nelze přehlédnout, že postavení tzv.
opomenutého účastníka se domáhají nikoliv tito původní vlastníci pozemku, nýbrž teprve
stěžovatel, který se stal jejich vlastníkem až v roce 2006, tzn. v době, kdy stavební řízení bylo již
dávno ukončeno, a stavba byla realizována. Je přitom zřejmé, že původní vlastníci si museli být
vědomi existence staveb, a přesto proti nim žádným prostředkem nebrojili. V návaznosti
na uvedené 2. senát Nejvyššího správního soudu dovodil, že nepovažuje nedoručení rozhodnutí
v daném případě za vadu mající vliv na právní moc vydaného stavebního povolení. Jak totiž
připomenul rozšířený senát v rozsudku ze dne 17. 2. 2009, č. j. 2 As 25/2007 - 118, není na místě
favorizovat účastníka, který – ač prokazatelně a v dostatečném rozsahu věděl, že se mu stala újma
na právech vydáním rozhodnutí v řízení, v němž byl opomenut – proti tomu včas nezasáhl
(z liknavosti, z důvodů spekulačních, pro zamýšlenou budoucí šikanu třetích osob), nebo prostě
proto, že se zásahem do svých vlastních práv původně souhlasil; má tu místo zásada klasické
římské „jurisprudence volenti not fit iniuria“, neboli „svolnému se neděje bezpráví“. K postavení
stěžovatele (nástupce původních vlastníků) pak 2. senát uvedl, že ten se nemůže domáhat
účastenství v daném řízení, resp. ochrany svých práv, neboť o stavbě na předmětném pozemku
musel rovněž jednoznačně vědět. Pozemek koupil s vědomím o existenci staveb na něm; jeho
odvolání tak nebylo lze považovat za přípustné. Stěžovatel totiž „nebyl a ani teoreticky nemohl být
účastníkem stavebního řízení, ukončeného v době, kdy ještě nebyl vlastníkem dotčeného pozemku. Navíc, jak
správně připomíná žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti, stěžovatel koupil předmětný pozemek s vědomím,
že se na něm nachází stavba, a nemůže proto tvrdit, že o ní nevěděl. (…) Lze tak shrnout, že žalovaný i krajský
soud dospěli ke správnímu právnímu závěru, že stěžovatel nemohl být účastníkem předmětného stavebního řízení
a proto jím podanému odvolání proti stavebnímu povolení nemohlo být vyhověno.“
[19] Nutno dodat, že uvedený rozsudek napadl tehdejší stěžovatel ústavní stížností, kterou
Ústavní soud usnesením ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. II. ÚS 2023/10, odmítl. V odůvodnění uvedl,
že: „[s]těžovatel ústavní stížností napadl rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a polemizoval s jeho
argumentací. Především zdůraznil, že v žádné fázi řízení nebylo provedeno dokazování k vědomosti manželů D.
o existenci stavebního povolení. Tvrdil, že Nejvyšší správní soud zkresluje vlastní judikaturu, na kterou
v odůvodnění odkázal; konkrétně se jednalo o názory vyjádřené v rozsudku sp. zn. 2 As 25/2007, ze kterého
citoval část právní věty. Za rozhodující však označil skutečnost, že on ani manželé D. až do roku 2009
o stavebním povolení nic nevěděli.“ Ústavní soud k tomu uvedl, že podstatou námitek stěžovatele je
tvrzení, že v žádné fázi řízení nebylo provedeno dokazování k vědomosti jeho právních
předchůdců o existenci stavebního povolení a jeho obsahu. Ústavní soud připustil,
že z předloženého spisového materiálu je zřejmé, že stavební povolení nebylo právním
předchůdcům stěžovatele doručeno. Na druhou stranu ze spisových podkladů vyplývá,
že manželé D. byli obeznámeni s předmětnou stavbou. Dodal, že stěžovatel, který pozemek
kupoval v roce 2006, si při náležité péči, kterou lze od každého kupujícího při koupi vyžadovat,
„musel všimnout, že na kupovaném pozemku se nachází stavba elektrického vedení. Ochrana stavebníka, který
jednal v dobré víře v regulérnost vydaného stavebního povolení, tak jak ji poskytl Nejvyšší správní soud v ústavní
stížnosti napadeném rozhodnutí, je za této situace na místě. Naproti tomu právo vlastníka dotčeného pozemku,
kdy k zásahu do něj došlo 18 let před tím, než se ochrany začal domáhat, již chránit nelze. A to z toho důvodu,
že nebyl (a je nepodstatné, že jeho právní předchůdci a nikoliv on sám) svých práv dostatečně dbalý a neuplatnil je
v časové souvislosti s předmětným zásahem, ačkoliv tak při bdělosti, kterou lze od každého vlastníka vyžadovat,
učinil mohl.“
[20] Uvedený závěr musí platit v nyní projednávané věci tím spíše, když stěžovatelka nebyla
přímým nástupcem původního vlastníka (účastníka prvostupňových řízení); stěžovatelka nabyla
předmětné nemovitosti od společnosti MILNEA s. p. Jak již přitom bylo výše uvedeno, z ničeho
nevyplývá, že by původní vlastník předmětných nemovitostí (Vodovody a kanalizace Jablonné
nad Orlicí), resp. jeho nástupce (MILNEA s. p.) brojili proti nedoručení výše specifikovaných
rozhodnutí (vč. kolaudačního rozhodnutí). Námitky v tomto směru začala uplatňovat
stěžovatelka až v roce 2020, a to ačkoliv nemovitosti nabyla již v roce 2005. Nejvyšší správní
soud přitom přitakává závěru krajského soudu, že stěžovatelce muselo být zřejmé, jaké
nemovitosti v dražbě nabyla, resp. musela si být vědoma existence staveb na nich. To stejné platí
i pro předchůdce stěžovatelky. Existenci staveb na předmětných pozemcích musela stěžovatelka
seznat i při běžné vlastnické bdělosti (viz shora označenou judikaturu). Lze tedy vyjít z toho,
že stěžovatelka si byla již v roce 2005 (kdy získala nemovitosti v dražbě) vědoma toho, jaké
nemovitosti získala, resp. že se na nich nacházejí předmětné stavby. I přesto odvolání podala
až v roce 2020.
[21] Ze všech výše uvedených důvodů proto Nejvyšší správní soud podobně jako Ústavní
soud ve věci sp. zn. II. ÚS 2023/10 dovozuje, že není namístě poskytnout stěžovatelce jí
požadovanou ochranu.
[22] Nejvyšší správní soud souhlasí s krajským soudem a žalovaným i v tom, že stěžovatelka
řádně nekonkretizovala zkrácení svých práv. Stěžovatelka sice hovoří o zkrácení práv,
ale ve skutečnosti nesdělila, v čem jsou její práva skutečně krácena. Ostatně v tomto ohledu nelze
nezmínit ani celkovou obecnost kasační stížnosti. Ta je formulována povětšinou jako obecná
polemika se závěry žalovaného a krajského soudu, které však mají plnou oporu v právní úpravě
a shora citované judikatuře. Stěžovatelka vytrhává z rozhodnutí žalovaného a krajského soudu
dílčí závěry a staví na nich důvodnost své kasační stížnosti. Rozsudek krajského soudu je
však třeba vykládat ve všech souvislostech, nikoliv pouze optikou některých částí (ve kterých
se krajský soud zabývá okamžikem realizace staveb, okamžikem, ke kterému se stěžovatelka
s nimi seznámila, atp.). Souhrnně považuje Nejvyšší správní soud (celkovou) argumentaci
krajského soudu za zcela případnou. Není názoru, že by krajský soud měl provádět na podkladě
žalobní argumentace hlubší dokazování, resp. že by jeho rozsudek byl založen na nepodložených
domněnkách. Rozsudek krajského soudu vychází z podkladů založených ve správním spisu,
jejichž správnost se stěžovatelce nepodařilo zpochybnit. Ze spisu přitom jednoznačně vyplývá,
že stěžovatelka neměla být účastníkem předmětných prvostupňových řízení a návazně
pak neměla být adresátem v nich vydaných rozhodnutí; ta byla doručena účastníkům řízení
a následně nabyla právní moci.
[23] Důvodem ke zpochybnění právní moci předmětných rozhodnutí není ani absence plné
moci ve spisu (pro zástupce investora předmětných staveb). V tomto ohledu se zdejší soud
ztotožňuje s žalovaným, že ačkoliv se plná moc nedochovala, z ostatních okolností vyplývá,
že oprávnění pro zastupování v daném řízení dáno bylo. To potvrzuje zejména výroková část
stavebního povolení, kde je uvedeno: ,,Zástupce investora VAK Jablonné n. Orl. - VIS -
Vodohospodářsko-inženýrské služby, s.p.“. Nejvyšší správní soud souhlasí i s navazujícími závěry
žalovaného. Pokud pak stěžovatelka uváděla, že již jen samotná skutečnost, že s vlastníkem
pozemků nebylo ve správním řízení jednáno, je dostatečná ke kasaci napadených rozhodnutí,
odkazuje ji soud na výše uvedenou prejudikaturu, zejména pak na rozsudek rozšířeného senátu
zdejšího soudu ze dne 17. 2. 2009, č. j. 2 As 25/2007 - 118, a usnesení Ústavního soudu ze dne
31. 3. 2011, sp. zn. II. ÚS 2023/10. Z právní úpravy přitom nevyplývá opora pro závěr,
že správní orgány měly stěžovatelce předmětná prvostupňová rozhodnutí znovu doručit a teprve
od tohoto doručení dovozovat právní moc rozhodnutí. Stěžovatelka nebyla účastníkem daných
řízení. Nemovitosti získala až po skončení daných řízení. Z právní úpravy přitom nevyplývá,
že by správní orgán měl po nabytí právní moci rozhodnutí toto doručovat i subjektům, které
nabyly vlastnické právo k nemovitostem, ze kterého plynulo původnímu vlastníkovi účastenství
v řízení. To nevyplývá ani z judikatury. Nejvyšší správní soud v obecné rovině souhlasí s tím,
že i pravomocné rozhodnutí může být za určitých podmínek napadeno tzv. mimořádnými
opravnými prostředky. I jejichž použití však zákon značně limituje (např. lhůtou). Nejinak tomu
bylo i §65 a násl. správního řádu z roku 1967, jak správně dovodil žalovaný. Stěžovatelka přitom
nezpochybnila argumentaci žalovaného o uplynutí zákonných lhůt pro podání mimořádného
opravného prostředku. V této souvislosti lze akcentovat i nález Ústavního soudu ze dne
20. 12. 2004, sp. zn. IV. ÚS 430/04, podle něhož „pokračování v řízení již jednou pravomocně
skončených, respektive zrušených pravomocných rozhodnutí, je vázáno na splnění řady zákonných podmínek
a především je možné pouze v zákonem stanovených lhůtách. V takových případech je především třeba uvážit, jak
práva jednotlivce, který dosud vycházel v dobré víře v právní moc rozhodnutí, pak i práva toho, jenž nebyl
účastníkem řízení, ač mohla být tím rozhodnutím jeho práva dotčena, tak ovšem tak i princip právní jistoty
a důvěry jednotlivce v akty státu, jejíž konkrétním výrazem jsou mimo jiné právě zákonem stanovené prekluzivní
lhůty k uplatnění mimořádných opravných prostředků proti pravomocnému rozhodnutí (srov. nález Ústavního
soudu ze dne 20. 11. 2004, sp. n. zn. IV. ÚS 430/04).“ Podrobněji odkazuje soud i v tomto ohledu
na rozhodnutí žalovaného a navazující rozsudek krajského soudu.
[24] Souhrnně vzato se Nejvyšší správní soud v nyní projednávané věci plně ztotožnil
s hodnocením a závěry krajského soudu v napadeném rozsudku, které považuje za správné
a náležitě vyargumentované. To, že s nimi stěžovatelka nesouhlasí a má jiný názor, přirozeně
samo o sobě neznamená, že je napadený rozsudek nezákonný. S ohledem na poměrnou
podrobnost a obsažnost odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu, Nejvyšší správní
soud reagoval na stížní námitky koncentrovaněji, aby neopakoval již několikrát řečené.
[25] Lze tak uzavřít, že Nejvyšší správní soud neshledal na podkladě kasačních námitek důvod
ke zrušení rozsudku krajského soudu. Soud neshledal ani existenci vad, ke kterým je povinen
přihlížet ex offo (viz např. §109 odst. 4 s. ř. s.). Zamítl proto kasační stížnost jako nedůvodnou
(§110 odst. 1 in fine s. ř. s.).
[26] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatelka ve věci úspěch neměla, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení.
Úspěšnému žalovanému pak podle obsahu spisu žádné náklady nad rámec úřední činnosti
v řízení o kasační stížnosti nevznikly. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. června 2022
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu