ECLI:CZ:NSS:2022:7.AZS.198.2021:22
sp. zn. 7 Azs 198/2021 - 22
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
JUDr. Tomáše Foltase a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: A. R., zastoupen
Mgr. Ladislavem Bártou, advokátem se sídlem Purkyňova 787/6, Ostrava, proti žalovanému:
Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje, se sídlem Kounicova 24, Brno, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 5. 2021,
č. j. 32 A 11/2021 - 44,
takto:
I. Kasační stížnost se o dm í t á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci žalobce advokátovi Mgr. Ladislavu Bártovi
se p ři zn áv á odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši 3 400 Kč,
která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci
tohoto usnesení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 15. 2. 2021, č. j. KRPB-9142-42/ČJ-2021-060022-Z, žalovaný
rozhodl podle §129 odst. 7 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), o prodloužení doby trvání
zajištění žalobce podle §129 odst. 1 ve spojení s §129 odst. 3 citovaného zákona za účelem
předání podle přímo použitelného právního předpisu Evropské unie – nařízení Evropského
parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského
státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí
země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen „nařízení Dublin
III“). Doba zajištění byla prodloužena o 32 dnů, tj. do 19. 3. 2021. Příslušným státem
k posouzení žádosti o azyl žalobce je Rumunsko.
II.
[2] Žalobce podal proti výše uvedenému rozhodnutí žalobu ke Krajskému soudu v Brně,
který ji zamítl rozsudkem ze dne 20. 5. 2021, č. j. 32 A 11/2021 - 44. Rozsudek krajského soudu,
stejně jako zde uváděná judikatura Nejvyššího správního soudu, je k dispozici na www.nssoud.cz
a soud na něj na tomto místě pro stručnost odkazuje.
III.
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost
z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Stěžovatel má za to, že jeho předání
do Rumunska je nepřípustné pro zásadní problémy rumunského azylového systému, zejména
pro nebezpečí nelidského zacházení. Podle jeho názoru žalovaný nesprávně vyhodnotil
realizovatelnost účelu zajištění, tedy možnost předání stěžovatele do Rumunska. Žalovaný
a krajský soud rezignovali na posouzení aktuální situace v Rumunsku a na individuální posouzení
případu stěžovatele. Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek
krajského soudu i žalobou napadené rozhodnutí a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
IV.
[4] Nejvyšší správní soud předně zkoumal podmínky přijatelnosti kasační stížnosti.
Podle §104a odst. 1 s. ř. s., s účinností od 1. 4. 2021, platí, že za podmínky, kdy před krajským
soudem rozhodoval o věci specializovaný samosoudce, a tato kasační stížnost svým významem
podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud jako
nepřijatelnou (změna na základě novely soudního řádu správního zákonem č. 77/2021 Sb.).
Z důvodové zprávy k této novele je zřejmé, že jejím účelem je urychlení soudního přezkumu
rozhodnutí a dalších aktů správních orgánů, a to ve fázi před Nejvyšším správním soudem. Věcné
přezkoumání pravomocného rozhodnutí krajského soudu Nejvyšším správním soudem má
probíhat pouze v případech, kdy je to důležité nejen pro samu posuzovanou věc, ale i pro plnění
základní role Nejvyššího správního soudu jako vrcholného soudního orgánu ve věcech správního
soudnictví, kterou je sjednocování judikatury správních soudů.
[5] Nejvyšší správní soud shledal, že se uvedená právní úprava na nyní projednávanou věc
užije; krajský soud rozhodl po nabytí účinnosti novely s. ř. s. (srov. usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/2021 - 28, ze dne 5. 8. 2021,
č. j. 10 Azs 196/2021 - 30, ze dne 14. 7. 2021, č. j. 10 Azs 184/2021 - 36, ze dne 15. 7. 2021,
č. j. 9 Azs 110/2021 - 30, ze dne 27. 8. 2021, č. j. 9 As 144/2021 - 31, ze dne 24. 9. 2021,
č. j. 10 Azs 225/2021 - 34, ze dne 9. 12. 2021, č. j. 9 Azs 213/2021 - 45 atp.).
[6] Nejvyšší správní soud dále přistoupil k hodnocení toho, zda kasační stížnost splňuje
podmínky pro její přijetí k věcnému projednání. V tomto ohledu zkoumal, zda ve věci
rozhodoval specializovaný samosoudce a zda svým významem podstatně přesahuje zájmy
stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, odmítl by ji jako nepřijatelnou (srov. usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 24. 9. 2021, č. j. 10 Azs 225/2021 - 34, nebo ze dne 16. 6. 2021,
č. j. 9 Azs 84/2021 - 23, atp.).
[7] Soud shledal, že v dané věci se jedná o věc ve smyslu §31 odst. 2 s. ř. s., tedy o věc,
ve které rozhoduje specializovaný samosoudce. Podstatný přesah zájmů stěžovatele pak Nejvyšší
správní soud vymezil v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006 Sb.
NSS. Ačkoli se v tomto usnesení vyjádřil ve vztahu k předcházející právní úpravě nepřijatelnosti,
která pamatovala pouze na posuzování ve vztahu k mezinárodní ochraně, závěry plynoucí z této
judikatury jsou přiměřeně uplatnitelné také v nyní projednávané věci (shodně viz rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 6. 2021, č. j. 1 As 124/2021 - 28, ze dne 16. 6. 2021,
č. j. 9 As 83/2021 - 28, ze dne 15. 7. 2021, č. j. 9 Azs 110/2021 - 30, ze dne 23. 7. 2021,
č. j. 4 As 156/2021 - 50, ze dne 13. 8. 2021, č. j. 10 As 222/2021 - 39, ze dne 27. 8. 2021,
č. j. 9 As 144/2021 - 31, ze dne 1. 9. 2021, č. j. 1 As 148/2021 - 44, ze dne 7. 10. 2021,
č. j. 6 Azs 242/2021 - 21, ze dne 9. 12. 2021, č. j. 9 Azs 213/2021 - 45 atp.). Z uvedené judikatury
současně vyplývá, že o přijatelnou kasační stížnost se může jednat v případě, pokud se kasační
stížnost týká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny v judikatuře Nejvyššího
správního soudu nebo byly řešeny rozdílně. Přijatelná může být kasační stížnost také tehdy,
pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení,
které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. O takové pochybení se může
jednat především tehdy, nerespektoval-li krajský soud ustálenou judikaturu, a nelze navíc vyloučit,
že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu, nebo krajský soud v konkrétním
případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
[8] V dané věci nevyvstala žádná právní otázka, která by dosud nebyla v judikatuře
Nejvyššího správního soudu řešena, popř. byla řešena rozdílně. Rovněž tak Nejvyšší správní soud
neshledal důvod, pro který by bylo nutno učinit judikaturní odklon. Krajský soud se nedopustil
ani zásadního pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
Krajský soud posoudil věc v souladu s konstantní judikaturou, od které neshledal Nejvyšší
správní soud důvod se odchýlit.
[9] Podle §129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců platí, že nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření
za účelem vycestování, policie zajistí na dobu nezbytně nutnou cizince, který neoprávněně vstoupil nebo pobýval
na území, za účelem jeho předání podle […] přímo použitelného právního předpisu Evropské unie,
tedy podle výše citovaného nařízení Dublin III. Článek 3 odst. 2 tohoto nařízení vylučuje předání
žadatele o mezinárodní ochranu do členského státu, který byl primárně určen jako příslušný,
pokud existují závažné důvody se domnívat, že dochází k systémovým nedostatkům, pokud jde
o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů v daném členském státě, které s sebou nesou riziko
nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 Listiny základních práv Evropské unie.
[10] Nejvyšší správní soud připomíná, že při zajištění cizince má žalovaný povinnost zabývat
se tím, „zda je správní vyhoštění, předání nebo vycestování cizince alespoň potenciálně možné“
(usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2011,
č. j. 7 As 79/2010 - 150, č. 2524/2012 Sb. NSS, či rozsudek ze dne 15. 4. 2009,
č. j. 1 As 12/2009 - 61, č. 1580/2009 Sb. NSS). Případnými překážkami realizace účelu zajištění
se však žalovaný musí zabývat jen tehdy, jsou-li mu v době rozhodování o zajištění známy.
Jak uvedl rozšířený senát v rozsudku ze dne 17. 4. 2018, č. j. 4 Azs 73/2017 - 29,
č. 3773/2018 Sb. NSS, v rozhodnutí o zajištění podle §129 zákona o pobytu cizinců „se nemusí
správní orgán vyslovit k otázce systémových nedostatků ve státě, kam má být cizinec předán, jsou-li současně
splněny tři předpoklady: taková námitka nebyla v řízení před správním orgánem vůbec uplatněna, správní orgán
poté, co se touto otázkou zabýval, dospěl k závěru, že k systémovým nedostatkům ve státě předání nedochází,
a o neexistenci takových nedostatků nejsou důvodné pochybnosti.“
[11] V posuzovaném případě je nesporné, že Rumunsko dne 5. 2. 2021 přijalo svoji
odpovědnost a zaslalo souhlas s přijetím stěžovatele jako žadatele o mezinárodní ochranu zpět
[viz oznámení o průběhu řízení podle Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013
ze dne 8. 2. 2021, které je založeno ve správním spisu]. Ačkoliv se stěžovatel před vydáním
rozhodnutí o zajištění nezmínil o žádných nedostatcích v rumunských azylových řízeních,
žalovaný se přesto otázkou, zda bude možné realizovat účel zajištění stěžovatele, zabýval, a to
velmi podrobně (viz str. 6 až 8 žalobou napadeného rozhodnutí). Jelikož stěžovatel během
správního řízení žádné konkrétní obavy ohledně svého předání do Rumunska nesdělil, žalovaný
vycházel především z poznatků získaných ze své úřední činnosti, ze kterých vyplývá, že rumunský
azylový systém netrpí závažnými systémovými nedostatky, které by předání vylučovaly. Námitka,
že žalovaný nedostatečně zjistil skutkový stav, proto zjevně není důvodná.
[12] Nejvyšší správní soud dále odkazuje na svoji konstantní judikaturu,
podle níž azylové řízení v Rumunsku netrpí systémovými nedostatky, v jejichž důsledku
by stěžovateli v souvislosti s předáním do tohoto státu hrozilo nelidské či ponižující zacházení
(viz např. rozsudky ze dne 21. 3. 2018, č. j. 2 Azs 33/2018 - 20, ze dne 11. 9. 2018,
č. j. 4 Azs 141/2018 – 21, a ze dne 28. 5. 2020, č. j. 7 Azs 72/2020 - 23, usnesení ze dne
5. 12. 2019, č. j. 1 Azs 256/2019 - 30, ze dne 22. 1. 2020, č. j. 5 Azs 308/2019 – 37, či ze dne
26. 2. 2020, č. j. 4 Azs 347/2019 - 56). Stěžovatel žalovanému nesdělil nic, co by aplikaci závěrů
dosavadní judikatury v jeho případě vyloučilo, tj. že by se v mezidobí od vydání citovaných
rozhodnutí situace v Rumunsku podstatně změnila. Konkrétní tvrzení, že během dřívějšího
zajištění v Rumunsku trpěl špatnou hygienou a nedostatkem vody a potravin, stěžovatel uplatnil
až v kasační stížnosti. K tomuto již nepřípustnému tvrzení nelze přihlížet (§104 odst. 4 a §109
odst. 5 s. ř. s.). Stěžovatelem zdůrazňovanou horší realizaci práva na právní pomoc, nižší
dostupnost sociálního zabezpečení, horší přístup na trh práce a nedokonalost integrace žadatelů
o mezinárodní ochranu pak nelze považovat za systémové nedostatky ve smyslu čl. 3 odst. 2
nařízení Dublin III (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 3. 2021,
č. j. 9 Azs 269/2020 - 50).
[13] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud odmítl kasační stížnost
jako nepřijatelnou podle §104a odst. 1 s. ř. s.
[14] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle §60 odst. 1 věty první s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterých, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci
úspěch neměl (k tomu srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020 - 33, část III. 4., usnesení téhož soudu ze dne 13. 5. 2021,
č. j. 9 Azs 32/2021 - 32). Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení
o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
[15] Ustanovenému zástupci stěžovatele Nejvyšší správní soud přiznal odměnu za jeden úkon
právní služby spočívající v podání kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] ve výši 3 100 Kč [§9 odst. 4 písm. d) a §7 bod 5
advokátního tarifu], k čemuž náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 4
advokátního tarifu). Celkem tedy odměna ustanoveného advokáta činí částku ve výši 3 400 Kč.
Tato částka mu bude vyplacena do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení z účtu Nejvyššího
správního soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. května 2022
Mgr. David Hipšr
předseda senátu