ECLI:CZ:US:2004:2.US.133.04
sp. zn. II. ÚS 133/04
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma - ze dne 23. září 2004 sp. zn. II. ÚS 133/04 ve věci ústavní stížnosti Simony K. proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze 17. 12. 2003 sp. zn. Nt 6613/2003 o zamítnutí stížnosti proti rozhodnutí státního zástupce o ponechání stěžovatelky ve vazbě.
Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. prosince 2003 sp. zn. Nt 6613/2003 se zrušuje.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 5. 3. 2004, podaným k poštovní přepravě ve lhůtě stanovené v §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. 12. 2003 sp. zn. Nt 6613/2003, kterým se cítí být dotčena v základním právu na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v základním právu na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny, jakož i v základním právu na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 5 Listiny.
Z obsahu napadeného rozhodnutí a z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. Nt 6613/2003 Ústavní soud zjistil, že usnesením státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 1. 12. 2003 sp. zn. KZv 287/2003 byla stěžovatelka, vůči které bylo vedeno trestní stíhání pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 a 4 trestního zákona, ponechána z důvodů uvedených v §67 písm. a) trestního řádu ve vazbě (§71 odst. 3 trestního řádu). Poté, co státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze postoupil Obvodnímu soudu pro Prahu 4 stížnost obviněné proti uvedenému usnesení, Obvodní soud pro Prahu 4 v neveřejném zasedání usnesením ze dne 17. 12. 2003 sp. zn. Nt 6613/2003 stížnost zamítl. V odůvodnění rozhodnutí podrobně vyložil, o které konkrétní skutečnosti opírá závěr o důvodnosti dalšího trvání důvodu vazby podle §67 písm. a) trestního řádu.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá věcnou nepříslušnost Obvodního soudu pro Prahu 4 rozhodovat v předmětné věci. Uvedený závěr dovozuje ze speciality zákonné úpravy obsažené v ustanovení §146a trestního řádu ve vztahu k ustanovení §26 trestního řádu. Zastává názor, podle něhož o stížnosti proti usnesení státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze měl rozhodovat Městský soud v Praze, a nikoliv Obvodní soud pro Prahu 4.
Stěžovatelka upozorňuje i na skutečnost, že v poučení obsaženém v usnesení státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze je uveden jako orgán rozhodující o stížnosti proti předmětnému rozhodnutí Městský soud v Praze.
V rozporu s ustanovením §146a odst. 1 písm. a) trestního řádu, jakož i v rozporu s poučením tak podle přesvědčení stěžovatelky nerozhodl o její stížnosti o dalším setrvání ve vazbě soud, v jehož obvodu je činný státní zástupce, který napadené rozhodnutí vydal.
Ústavní soud si k obsahu ústavní stížnosti vyžádal vyjádření účastníka i vedlejšího účastníka řízení. Obvodní soud pro Prahu 4 ve vyjádření ze dne 23. 6. 2004 k ústavní stížnosti uvedl, že při svém rozhodování se řídil ustanovením §26 trestního řádu, neboť z ustanovení §146a odst. 1 trestního řádu sice vyplývá, že o stížnosti proti vyjmenovaným rozhodnutím státního zástupce rozhoduje soud, není však specifikováno jaký, pokud jde o druh soudu. Městské státní zastupitelství v Praze ve vyjádření ze dne 12. 7. 2004 kromě jiného uvedlo, že státní zástupce omylem postoupil stížnost obviněné Simony K. k rozhodnutí Obvodnímu soudu pro Prahu 4. Po zjištění pochybení věc postoupil Městskému soudu v Praze. Dne 26. 2. 2004 opět rozhodl státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze o ponechání obviněné ve vazbě. Dne 26. 3. 2004 byla Městskému soudu v Praze doručena obžaloba. Dne 8. 4. 2004 rozhodl tento soud usnesením o vrácení trestní věci podle §188 odst. 1 písm. e) trestního řádu státnímu zástupci k došetření a obviněnou Simonu. K. spolu s obviněným Stanislavem K. propustil z vazby. Na základě stížnosti státního zástupce rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 21. 5. 2004 sp. zn. 6 To 40/2004 o zrušení usnesení Městského soudu v Praze, uložil mu ve věci jednat a rozhodnout a ponechal obviněné ve vazbě.
Podle §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka i Obvodní soud pro Prahu 4 vyjádřily souhlas s upuštěním od ústního jednání a dále vzhledem k tomu, že Ústavní soud má za to, že od jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání v projednávané věci upuštěno.
Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí a posouzení argumentace užité v ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Především je třeba upozornit, že v obsahově totožné věci rozhodoval Ústavní soud dne 29. 6. 2004, a to na základě ústavní stížnosti podané Stanislavem K., spoluobviněným Simony K. Ústavní soud nálezem sp. zn. III. ÚS 132/04 [Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 33, nález č. 88], jeho ústavní stížnosti vyhověl a napadené usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 zrušil. V uvedeném nálezu Ústavní soud podrobně vyložil důvody, pro které měl ve věci rozhodovat Městský soud v Praze, a zabýval se v něm rovněž otázkami neurčitosti relevantního jednoduchého práva a vztahem obecné a speciální právní úpravy. Na odůvodnění předmětného nálezu lze v podrobnostech odkázat i ve věci stěžovatelky Simony K.
Podle §26 odst. 1 trestního řádu k provádění úkonů v přípravném řízení je příslušný okresní soud, v jehož obvodě je činný státní zástupce, který podal příslušný návrh. Ustanovení §146a odst. 1 písm. a) trestního řádu pak vymezuje příslušnost k rozhodování o stížnosti proti rozhodnutí, kterým státní zástupce rozhodl o dalším trvání vazby (§73b odst. 2, §71 odst. 3 trestního řádu), a to tak, že o této stížnosti rozhoduje soud, v jehož obvodu je činný státní zástupce, který napadené rozhodnutí vydal.
Vzájemný vztah obou citovaných zákonných ustanovení interpretuje doktrína argumentem priority speciální před obecnou úpravou: "za úkony přípravného řízení ve smyslu §26 nelze považovat rozhodování o stížnosti proti rozhodnutím o zajištění osob a majetku podle §146a, které má speciální ustanovení o příslušnosti soudu, a proto se na něj §26 nevztahuje"; samotné ustanovení §26 trestního řádu "se vztahuje jen na případy, kdy soud činí vlastní úkony v přípravném řízení formou prvostupňových rozhodnutí", přičemž podle §146a trestního řádu "je příslušným k rozhodnutí o stížnosti ten soud, u něhož je činný státní zástupce, o jehož usnesení jde, tzn. jehož obvod působnosti je totožný s obvodem působnosti státního zástupce (okresní soud - okresní státní zástupce, krajský soud - krajský státní zástupce)." (P. Šámal, V. Král, J. Baxa, F. Púry, Trestní řád. Komentář. I. díl, 4. vyd., Praha 2002, s. 151, 868). Ve stejném smyslu se vyslovuje ustálená judikatura (viz např. č. 7/2003 Sb. rozh. tr.).
K zásadě priority speciální před obecnou zákonnou úpravou se Ústavní soud vyslovil v řadě svých nálezů (viz kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 41/02, Sbírka rozhodnutí, svazek 32, nález č. 10, vyhlášen pod č. 98/2004 Sb.), když v této souvislosti reflektoval i relevantní stanoviska doktrinární: "Vzniká-li konflikt mezi obecným a zvláštním pravidlem, lze se domnívat, že zákonodárce se prostřednictvím zvláštního zákona chtěl od obecného pravidla odchýlit." (Ch. Perelman, Logique Juridique. Paris 1976; cit. dle německého překladu: Juristische Logik als Argumentationslehre. Freiburg-München 1979, s. 65).
Z pohledu práva jednoduchého, dopadajícího na předmětnou věc, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížností napadeným rozhodnutím porušil Obvodní soud pro Prahu 4 ustanovení §146a odst. 1 písm. a) trestního řádu, jelikož rozhodl o stížnosti proti rozhodnutí, kterým státní zástupce rozhodl o dalším trvání vazby, aniž by disponoval zákonem stanovenou věcnou příslušností.
Ústavní soud při interpretaci základního práva na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny) zahrnul do jeho rámce i dodržení zákonných podmínek určení příslušnosti soudu (viz zejména rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 232/95, sp. zn. IV. ÚS 222/96, sp. zn. III. ÚS 230/96, sp. zn. III. ÚS 200/98, sp. zn. III. ÚS 293/98, sp. zn. III. ÚS 182/99, sp. zn. I. ÚS 144/2000, sp. zn. III. ÚS 29/01, sp. zn. II. ÚS 544/02, sp. zn. III. ÚS 561/02, Sbírka rozhodnutí, svazek 5, nález č. 15; svazek 6, nález č. 97; svazek 8, nález č. 65; svazek 12, nález č. 155; svazek 13, nález č. 11; svazek 18; nález č. 77; svazek 24, nálezy č. 172 a č. 153; svazek 28, usn. č. 33; svazek 29, nález č. 9). Princip zákonného soudce představuje v demokratickém právním státu jednu z garancí nezávislého a nestranného soudního rozhodování. Dodržení obecných zákonných podmínek stanovení příslušnosti soudu pak brání eventuálnímu určování příslušnosti soudu s cílem ovlivnění výsledku rozhodování.
Dospěl-li Ústavní soud ve své judikatuře k závěru, dle něhož princip obecnosti je jedním z klíčových požadavků stanovení příslušnosti soudu, pak pod rámec ochrany základního práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny nutně podřazuje i dodržení zákonných podmínek vymezujících příslušnost soudů.
Jelikož v posuzované věci je obecným pravidlem vymezujícím příslušnost soudu norma obsažená v ustanovení §146a odst. 1 písm. a) trestního řádu, a nikoli norma obsažená v ustanovení §26 trestního řádu, a s ohledem na porušení čl. 38 odst. 1 Listiny Ústavnímu soudu nezbylo, než usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. 12 2003 sp. zn. Nt 6613/2003 zrušit podle §82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.