ECLI:CZ:US:2004:3.US.591.04
sp. zn. III. ÚS 591/04
Usnesení
III. ÚS 591/04
Ústavní soud rozhodl dne 27. října 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Musila, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy, ve věci navrhovatele Ing. J. D. zastoupeného JUDr. O. B. advokátem o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. července 2004 č. j. 2 Afs 32/2003-58 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. července 2003 č. j. 22 Ca 290/2002-33, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení ústavních kautel deklarovaných čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Podle podrobně rozvedeného odůvodnění ústavní stížnosti k namítanému ústavně nesouladnému postupu mělo dojít ze strany orgánů veřejné moci tím, že stran stěžovatelovy věci ohledně daně z převodu nemovitostí nesprávně vyložily a posléze aplikovaly §20 odst. 6 písm. e) zák. č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zák. č. 357/1992 Sb.").
Nejvyšší správní soud, jak plyne z odůvodnění jeho zamítavého rozsudku ze dne 20. července 2004 č. j. 2 Afs 32/2003-58 vydaného ke kasační stížnosti stěžovatele, se ztotožnil se závěry Krajského soudu v Ostravě (rozsudek ze dne 30. července 2003 č. j. 22 Ca 290/2002-33), který zamítl žalobu směřující vůči Finančnímu ředitelství v Ostravě ze dne 25. června 2002 č. j. 758/140/2002, jímž bylo zamítnuto odvolání do rozhodnutí Finančního úřadu ve Frýdlantu nad Ostravicí ze dne 17. října 2001 č. j. 28930/01/363960/6710. Tímto rozhodl správce daně podle §49 odst. 1 zák. č. 337/1992 Sb. o odvolání stěžovatele proti platebnímu výměru na daň z převodu nemovitostí (ze dne 6. března 2001 č. 1010000143, č. j. 8653/01/363960/6710) tím způsobem, že částečně odvolání vyhověl a původně stěžovateli uloženou daňovou povinnost snížil z částky 1.833.000,- Kč na 916.500,- Kč. Z pohledu relevantního pro vyměření daně přitom vyšel z toho, že účast žalobce ve společnosti ICEC WOOD, spol. s r. o., nezanikla jejím výmazem, neboť byla zrušena bez likvidace přeměnou na obchodní společnost ICEC WOOD, a. s., na níž přešly veškerá práva a závazky zrušené společnosti. Nemovitý majetek vložený do původní společnosti byl součástí bezpodílového spoluvlastnictví manželů, účast stěžovatele v nástupnické obchodní společnosti ICEC WOOD, a. s. zanikla před uplynutím pěti let od vložení vkladu [§20 odst. 6 písm. e) zák. č. 357/1992 Sb.] a nemovitosti mu nebyly vráceny. Proto správce daně rozhodl, jak výše uvedeno, přičemž ve shodě s jeho právním náhledem na věc rozhodly následně i označené orgány veřejné moci.
Stěžovatel jednak tvrdil, že společnost ICEC WOOD, spol. s r. o., byla zrušena bez likvidace a zanikla 1. září 1996, přičemž tímto dnem zanikla rovněž jeho účast ve společnosti a finančním orgánům marně uplynula lhůta k vyměření daně. Rozporuje výklad obecných soudů, dle něhož ustanovení §148 a násl. obch. zák. upravují pouze některé způsoby zrušení účasti společníka ve společnosti s ručením omezeným. Namítá, že při takto extenzivním výkladu by bylo možno uvažovat o zrušení účasti společníka ve společnosti i při její přeměně na jinou formu, kterýžto závěr plně dopadá na jeho situaci. Dále namítá, že u akciové společnosti k zániku účasti nemůže vůbec dojít, když tuto skutečnost obchodní zákoník neupravuje. Nesprávné bylo tedy dle jeho názoru spatřovat zánik účasti stěžovatele ve společnosti ICEC WOOD, a. s., v "převodu" akcií na O. D. v rámci dohody o vypořádání společného jmění manželů. Konečně stěžovatel konstatoval, že v případě, kdy předmětné nemovitosti náležející do bezpodílového spoluvlastnictví manželů vkládal do společnosti ICEC WOOD, spol. s r. o., získali oba manželé účast na společnosti v podobě obchodního podílu, tudíž i následně měli ve společném jmění manželů i akcie společnosti ICEC WOOD, a. s. Oba měli majetkové právo k akciím ve společném jmění manželů a byli omezeni právě a jenom vždy majetkovým právem druhého z manželů. Vypořádáním společného jmění ve smyslu §148 odst. 2 obč. zák. nedošlo k zániku vlastnického práva k akciím a vzniku nového, nýbrž k vypořádání, v důsledku něhož se jednomu z manželů (O. D.) rozšířilo oprávnění k akciím, když se z majitele, který je měl ve společném jmění manželů, stal majitel, mající je ve výlučném vlastnictví. Stěžovatel dovozuje, že před i po tomto vypořádání byla O. D. plně vlastníkem akcií, byť původně omezena vlastnickým právem stěžovatele a posléze nikoliv. Uvedené vývody stěžovatel shrnul v závěr, dle něhož fakticky ani právně k zániku účasti společníka, který vložil vklad do společnosti (byť formálně vkládal pouze on), nikdy nedošlo, neboť tímto společníkem byla i O. D., která je nadále majitelem akcií společnosti ICEC WOOD, a. s. S ohledem na tuto konstrukci se domnívá, že mu svědčilo osvobození od daně stanovené zákonem [§20 odst. 6 písm. e) zák. č. 357/1992 Sb.], k vyměření daně potažmo tudíž došlo v rozporu s čl. 11 odst. 5 Listiny, a proto se domáhal, aby Ústavní soud v záhlaví uvedená rozhodnutí nálezem zrušil.
Stěžovatel v rámci svých stížnostních bodů poukázal i na čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR, a to v souvislosti s postulátem právní jistoty a principem ochrany důvěry občanů v právo, když přiložil ke svému návrhu rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. července 2004 sp. zn. 22 Cdo 700/2004, v němž tento dospěl k závěru o tom, že obchodní podíl coby majetková hodnota je způsobilý být součástí společného jmění manželů, kterýžto názor je diametrálně odlišný od názoru prezentovaného v ústavní stížností napadených rozsudcích.
II.
Ústavní soud přezkoumal předmětná rozhodnutí z pohledu ústavních kautel a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Současně připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 a čl. 91 Ústavy ČR), ani ostatních orgánů veřejné moci, tudíž ani řádnou další (třetí či čtvrtou) odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto orgánů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR].
V intencích takto limitovaného přezkumu byla posouzena i nyní projednávaná ústavní stížnost.
Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře opakovaně připustil, že za neexistence Ústavou předpokládaného Nejvyššího správního soudu je sám nucen ve věcech, které jsou projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekci právních názorů, která by jinak příslušela tomuto soudu (sp. zn. IV. ÚS 35/96, III. ÚS 142/98, IV. ÚS 49/02 a další). Nezbytnost výjimečného suplování této jeho výlučné kompetence však faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominula.
V této souvislosti je třeba zdůraznit základní rozhraničení pravomocí těchto soudů. Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Pokud se týče výkladu jednoduchého práva, naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší sjednocovat judikaturu správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. (resp. §17 a násl. s. ř. s.). Při výkonu této pravomoci je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat jednotlivá ustanovení jednoduchého práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod (srov. sp. zn. III. ÚS 139/98, III. ÚS 257/98, I. ÚS 315/99, II. ÚS 369/01 a další). Vyjádřeno jinými slovy, není tak nikterak vyvázán z imperativu plynoucího z čl. 4 Ústavy ČR, když ochrana ústavnosti v demokratickém právním státě není a nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž musí být úkolem celé justice. V možnostech ústavního soudnictví je v této souvislosti klást akcenty na nejdůležitější otázky, případně korigovat nejextrémnější excesy.
Za takto naznačené v průběhu času nově nastalé situace Ústavní soud připomíná, že v kontextu své dosavadní judikatury se cítí být oprávněn tento výklad, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, posuzovat pouze tehdy, jestliže by aplikace jednoduchého práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by jí bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. k tomuto kupř. nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 224/98, III. ÚS 545/99, III. ÚS 74/02, III. ÚS 173/02, III. ÚS 671/02, III. ÚS 686/02, III. ÚS 258/03, I. ÚS 733/01, II. ÚS 644/02, IV. ÚS 239/03 a další). O tu se jedná zejména tehdy, jde-li o aplikaci, která se jeví v daných souvislostech jako svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a konzistentního racionálního logického odůvodnění, pročež ji objektivně není možno akceptovat. O takový případ interpretace a z ní vyvozené aplikace jednoduchého práva se v dané věci nejedná.
Nejvyšší správní soud se v ústavní stížností napadeném rozhodnutí ztotožnil s rozhodovacími důvody vyloženými v citovaném rozsudku Krajského soudu v Ostravě, které je, sluší se na tomto místě říci, dostatečně pregnantně, racionálně přesvědčivým a logicky věcně odpovídajícím způsobem odůvodněno. Přisvědčil závěru stojícímu na stanovisku, dle něhož pro účely osvobození od daně z převodu nemovitostí předvídaného §20 odst. 6 písm. e) zák. č. 357/1992 Sb. zánikem účasti nerozumí se toliko skutkové okolnosti uvedené v §148 a násl. obch. zák., ale taktéž přirozeně i faktický stav, kdy společník již není účasten ve společnosti, v jejímž základním jmění je předmětná nemovitost vložena, což je zřejmé jak z textu zákonného ustanovení, tak i ze smyslu poskytnutého osvobození, které je vázáno na trvající účast ve společnosti. Na nastupující společnost, jejímž byl stěžovatel jediným akcionářem, přešlo veškeré jmění, práva a závazky původní společnosti, přičemž okolnosti, pro které byl převod předmětných nemovitostí od daně osvobozen, stále trvaly, neboť stěžovatel vložil nemovitosti do obchodní společnosti a ve společnosti, v jejímž základním jmění byly vloženy, byl nadále účasten. Nejvyšší správní soud dovodil, že pokud potom akcionář přestane být vlastníkem akcií obchodní společnosti, zanikne i jeho účast v ní, neboť právě s akcií jsou spojena práva akcionáře jako společníka podílet se podle obchodního zákoníku a stanov společnosti na jejím řízení, zisku a likvidačním zůstatku při zániku společnosti (§155 odst. 1 obch. zák.). Svůj názor přiléhavě, stejně jako již předtím i soud prvého stupně, odůvodnil, a to při současném odmítnutí vývodů stěžovatele. V tomto ohledu postačí na napadená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě odkázat, aniž by bylo třeba úvahy tam blíže rozvedené pro nadbytečnost znovu opakovat.
Ústavní soud se v minulosti jednoznačně vyjádřil k tomu, že Listina poskytuje soudní ochranu pouze tomu právu, které účastníku právní řád garantuje. Soud se musí návrhem zabývat a nemá právo ho odmítnout, jestliže jsou splněny procesní podmínky, za nichž může ve věci jednat (sp. zn. Pl. ÚS 36/93). Krajský soud v Ostravě i Nejvyšší správní soud se správní žalobou v souladu s kautelou zakotvenou v čl. 36 odst. 1, 2 Listiny řádně zabývaly a samotným jejím zamítnutím právo na spravedlivý proces, jež pochopitelně nelze vykládat jako právo na úspěch v soudním řízení, stěžovateli upřeno nebylo.
Obecné soudy se rovněž neztotožnily s tvrzením stěžovatele o tom, že obchodní podíl ve společnosti a následně akcie společnosti byly v bezpodílovém spoluvlastnictví (od 1. srpna 1998 společném jmění) manželů. Ohledně odkazu stěžovatele na stran této dílčí otázky se zřetelem k obchodnímu podílu odlišný právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. července 2004 sp. zn. 22 Cdo 700/2004 je třeba dodat, že z pohledu právního státu a jeho základního předpokladu, jímž je předvídatelnost práva, se jedná o jev v obecné rovině nežádoucí, nicméně na druhé straně pro povahu předmětné otázky ve vztahu k vlastní ústavní souladnosti napadených rozhodnutí co do jejich rozsudečného výroku tato divergence sama o sobě zůstává bez jakéhokoliv relevantního vlivu. Především potom sluší se poznamenat, že rozhodovací důvody předkládaného judikátu upínají se toliko k institutu společného jmění manželů, když u stěžovatele se i z hlediska skutkového v souvislosti s vývojem právní úpravy této problematiky jedná o odlišné okolnosti.
Jak plyne z řečeného, porušení ústavních kautel, jichž se stěžovatel dovolával, Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal. Proto ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně , dne 27. října 2004