ECLI:CZ:US:2006:1.US.569.06.1
sp. zn. I. ÚS 569/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelky V. U., zastoupené JUDr. Stanislavem Brhelem, advokátem se sídlem Masarykovo nám. 18, Hodonín, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31.5.2006, sp. zn. 57 Co 343/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí obecného soudu s tvrzením, že jím došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen" Listina"), a práva na spravedlivý proces. Současně uvádí, že krajský soud nedostál ani své ústavní povinnosti uložené mu čl. 90 a 95 odst. 1 Ústavy.
Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, že usnesením Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 13.3.2006, č.j. 20 C 57/2005-54a), bylo rozhodnuto o žalobě stěžovatelky (která se nejprve domáhala určení vlastnického práva k nemovitostem, následně po soudem připuštěné změně návrhu zaplacení částky 1.500 000,- Kč) tak, že se řízení v důsledku zpětvzetí žaloby stěžovatelkou zastavuje a že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Usnesením krajského soudu uvedeném v záhlaví tohoto rozhodnutí bylo usnesení okresního soudu změněno ve výroku II. o nákladech řízení tak, že žalobkyně (stěžovatelka) je povinna zaplatit žalovanému na nákladech řízení 64.438,50,- Kč. Současně krajský soud rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení částku 535,50,- Kč.
II.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména namítá, že usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť mezi účastníky řízení došlo k mimosoudní dohodě a tuto dohodu byla schopna prokázat. Pokud odvolací soud dospěl k jinému právnímu názoru, měl rozsudek soudu I. stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení, ve kterém by stěžovatelka měla možnost prokázat své tvrzení ohledně uzavřené dohody mezi účastníky a dále prokázat, že nemá dostatek finančních prostředků k tomu, aby zaplatila požadované náklady řízení. Stěžovatelka uvádí, že je v takové finanční situaci, že jsou splněny podmínky, aby soud náhradu nákladů řízení v souladu s ust. §150 o.s.ř. druhé straně nepřiznal. Odvolací soud jí nedal možnost, aby prokázala, že jsou u ní dány důvody zvláštního zřetele ve smyslu uvedeného ustanovení. Stěžovatelka současně navrhla, aby Ústavní soud odložil dle ust. §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
Obecně je třeba ve vztahu k ústavně právnímu přezkumu dané věci konstatovat, že převážná část ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace příslušných procesních ustanovení o.s.ř., tedy jednoduchého práva obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost však staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, což mu podle Ústavy nepřísluší (srov. čl. 83 Ústavy).
V dané věci se navíc jedná o problematiku nákladů řízení. Ohledně ní Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře konstatoval, že zpravidla není předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity zakládající porušení jeho základních práv a svobod. Je potřeba si uvědomit - jak již bylo uvedeno - že Ústavní soud není soudem nadřízeným obecným soudům a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu; není tedy jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručených ústavním pořádkem (srov. např. I. ÚS 633/05).
Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů, v níž se zobrazují aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např. I. ÚS 457/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl zejména obsažen prvek svévole (srov. např. již výše zmiňované I. ÚS 633/05). Pochybení takového rázu však Ústavní soud v dané věci neshledal.
K tomu vedou Ústavní soud především následující důvody.
1)Stěžovatelka v ústavní stížnosti - obsahově vzato - nesouhlasí se závěry odvolacího soudu ohledně aplikace ustanovení §146 odst. 2 věta první o.s.ř.
Podle ustanovení §146 odst. 2 o.s.ř. jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení).
Ústavní soud konstatuje, že odvolací soud správně vycházel z pravidla, že zastavuje-li soud řízení (např. z důvodu zpětvzetí návrhu), zabývá se při rozhodování o náhradě nákladů řízení nejprve tím, zda některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno. Pokud by zastavení řízení bylo účastníkem řízení zaviněno, soud přizná druhé straně náhradu nákladů řízení. V odůvodnění usnesení soudu prvního stupně, které krajský soud zrušil, však žádné explicitní vyjádření, které by umožňovalo dojít k závěru, že se okresní soud otázkou "zavinění" zabýval, nalézt nelze.
Obecně platí, že náhradu nákladů sporného řízení ovládá zásada úspěchu ve věci, která je doplněna zásadou zavinění. Ústavní soud již ve svých předchozích rozhodnutích (sp. zn. II. ÚS 331/03) potvrdil ústavní konformitu interpretace, že pojem "zavinění", použitý v uvedeném ustanovení, je třeba posuzovat výlučně z procesního hlediska, tj. podle procesního výsledku, a nikoli podle hmotného práva. Taková interpretace odpovídá i uznávané komentářové literatuře (srov. též Bureš/Drápal/Krčmář/Mazanec, Občanský soudní řád, Komentář - I. díl, 6. vydání str. 545) a konstantní judikatuře obecných soudů. Pokud by byla otázka zavinění posuzována podle hmotného práva, došlo by vlastně k posouzení důvodnosti nároku ve věci samé, což by bylo po zastavení řízení nepřípustné.
Ústavní soud ve svých rozhodnutích (srov. např. II. ÚS 563/01, I. ÚS 653/03) již dříve judikoval, že smyslem využití zásady zavinění je sankční náhrada nákladů řízení, které by při jeho řádném průběhu nevznikly, uložená rozhodnutím soudu tomu, kdo jejich vznik zavinil nebo jemuž se přihodila náhoda, která je vyvolala (viz §146 odst. 2, §147 a §148 odst. 2 občanského soudního řádu). K tomu Ústavní soud dodal, že v takových případech nelze interpretovat použitý termín "zavinění" v doslovném jazykovém smyslu, ale ve vztahu příčinné souvislosti, v němž příčinou je chování účastníka řízení, tedy i jeho projev vůle spočívající ve zpětvzetí návrhu (eventuálně též náhoda), a důsledkem je vznik nákladů druhého (dalšího) účastníka. Pro případ vlivu chování druhého účastníka na zpětvzetí žaloby je stanovena z tohoto principu výjimka v ust. §146 odst. 2 věta druhá občanského soudního řádu, tj. za situace, kdy byl vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení). Tak je tomu zejména v případě, že žalovaný po zahájení řízení žalobce uspokojil. V takovém případě má žalobce právo, aby mu žalovaný (jiný účastník řízení) nahradil náklady řízení. Lze tak z obecného pohledu uzavřít, že za situace, kdy vzal žalobce žalobu zpět, z procesního hlediska zásadně platí, že zavinil, že řízení muselo být zastaveno, a je proto povinen nahradit žalovanému náklady řízení, které mu vznikly (srov. III. ÚS 380/04).
V souzené věci přitom dospěl krajský soud k závěru, že podmínky aplikace ust. §146 odst. 2 věta druhá o.s.ř. nebyly naplněny, ale že naopak bylo namístě aplikovat větu první téhož ustanovení (a že se tedy nejednalo o výjimku z výše zmiňované zásady). Krajský soud to odůvodnil tak, že vzhledem ke skutečnosti, že žalobkyně vzala žalobu zpět, aniž by žalovaný požadavek žalobkyně uplatněný v žalobě splnil, zavinila, že řízení muselo být zastaveno. Ústavní soud k tomu uvádí, že z takového odůvodnění vyplývá (byť si lze představit žádoucí konkrétnější odůvodnění, než jaké učinil odvolací soud), jakou úvahou - nikoli svévolnou - byl soud veden a na základě jakých skutečností shledal důvod pro svůj závěr, že v dané věci jsou splněny podmínky ust. §146 odst. 2 věty první o.s.ř. Krajský soud přitom vycházel - jak je uvedeno v odůvodnění jeho rozhodnutí - z odvolání žalovaného v tom směru, že k žádné dohodě mezi ním a stěžovatelkou nedošlo; vyšel i z písemného vyjádření stěžovatelky k odvolání, ve kterém stěžovatelka mj. uvedla - jak zjistil Ústavní soud z vyžádaného spisu (č.l. 65 verte) - že "Jediné, co lze brát za pravdivé tvrzení je tak skutečnost, kdy žalovaný uvádí, že mezi námi probíhalo jednání za účelem smírného řešení věci. Toto jednání probíhalo prakticky až do doby, kdy mě žalovaný navštívil v Hodoníně, že má zájem se dohodnout na styku s dětmi a při této příležitosti také uvedl, že je možné vyřešit mimosoudně i spory ohledně vrácení darů. Vzhledem k tomu, že i za situace, která mezi námi panuje, žalovanému důvěřuji, sdělila jsem svému zástupci, že věc s žalovaným nebo-li manželem nebudeme řešit soudně, návrh vzal zpět a řízení bylo zastaveno.... Jak jsem již výše uvedla, nechala jsem se přesvědčit žalovaným, že všechno lze řešit dohodou a smírně a není tedy nutné "chodit po soudech" a to byl právě ten důvod kdy jsem vzala zpět kromě původního návrhu na určení vlastnictví i návrh na rozvod manželství, návrh na výživné manželky a návrh na určení vlastnictví ohledně nemovitosti, který probíhá u Okresního soudu ve Vsetíně." Pokud tedy v ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že před rozhodnutím odvolacího soudu došlo k mimosoudní dohodě a že to odvolací soud nereflektoval, je namístě dodat, že nejen z odvolání žalovaného, ale i z vyjádření stěžovatelky k odvolání (v tom smyslu, že bude teprve možné řešit věc mimosoudní dohodou) nevyplynulo, že by došlo k mimosoudní dohodě (a že by v rámci ní přistoupil žalovaný na požadavky stěžovatelky, tj. stěžovatelkou navrhovanou dohodu). Je tedy zřejmé, že žalovaný stěžovatelku v době rozhodování odvolacího soudu neuspokojil. Za tohoto stavu nelze závěr soudu, že se nejednalo o zpětvzetí důvodně podaného návrhu pro chování žalovaného, hodnotit jako svévolný, porušující práva zakotvená v čl. 36 Listiny základních práv a svobod, který jediný by mohl být ve výjimečném případě důvodem pro zásah Ústavního soudu.
2)Stěžovatelka dále namítala, že jestliže odvolací soud dospěl k jinému právnímu názoru než soud prvního stupně, měl rozsudek soudu I. stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Zde Ústavní soud poukazuje na ust. §220 odst. 3 o.s.ř. (účinné ke dni 31.5.2006), dle kterého "Nejsou-li podmínky pro potvrzení usnesení, jímž bylo rozhodnuto o předběžném opatření, nebo jiného usnesení, kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé, nebo pro jejich zrušení podle §219a odst. 1, odvolací soud je změní." Vzhledem k tomu, že odvolací soud došel k jinému závěru než soud prvního stupně (nebyly tedy "podmínky pro potvrzení usnesení") a současně nebyly naplněny podmínky dle ust. §219a odst. 1 o.s.ř. (tj. podmínky pro zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně), krajský soud právem postupoval ta, že rozhodnutí soudu prvního stupně změnil a nikoli zrušil, jak se domáhá stěžovatelka.
3)Stěžovatelka dále namítala, že v dané věci byly splněny podmínky toho, aby soud náhradu nákladů řízení za použití s ust. §150 o.s.ř. nepřiznal. K tomu Ústavní soud uvádí, že výše uvedené závěry o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení vůbec platí o to více pro rozhodování podle ust. §150 o.s.ř.; jeho aplikace je totiž svou podstatou mimořádná, neboť pouze zjistí-li soud existenci důvodů hodných zvláštního zřetele, nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Je zásadně věcí obecného soudu, ten který případ projednávajícího, uvážit, zda dané ustanovení, které je ustanovením použitelným pouze ve výjimečných případech, aplikuje či nikoliv (srov. např. IV. ÚS 37/02). Vymezování obsahu tohoto neurčitého právního pojmu je tedy úlohou soudů obecných vždy v kontextu s posuzovanou konkrétní věcí. Ústavnímu soudu proto zásadně nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele pro použití tohoto ustanovení (srov. I. ÚS 389/05).
Ústavní soud k tomu dodává, že úvaha soudu, zda se v té které věci jedná o tak výjimečný případ, že jsou důvody aplikace uvedeného zákonného ustanovení naplněny, musí být v jeho rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodněna; postup soudu musí být odpovídajícím způsobem vysvětlen, neboť jinak by v něm bylo možné spatřovat prvky libovůle. Pokud však obecný soud nezjistí žádné důvody, pro které by měl zcela či zčásti náhradu nákladů řízení ve smyslu ust. §150 o.s.ř. přiznat, není jeho povinností, aby zevrubně vysvětloval, z jakých důvodů k výjimečné aplikaci tohoto zákonného ustanovení nepřistoupil (srov. např. IV. ÚS 397/05). V této souvislosti Ústavní soud uvádí, že je zřejmé, že se odvolací soud otázkou aplikovatelnosti ust. §150 o.s.ř. přesto zabýval, leč dospěl k závěru, že "námitky žalobkyně, jimiž vysvětlovala okolnosti, které ji vedly k podání žaloby a k jejímu následnému zpětvzetí, nejsou podle názoru odvolacího soudu důvodem pro aplikaci citovaného zákonného ustanovení." Šlo by nad rámec pravomoci Ústavního soudu, jestliže by takovou úvahu soudu obecného sám přezkoumával.
III.
Ústavní soud tedy dovozuje, že v dané věci byly dodrženy požadavky vyplývající z výše vymezeného rámce ústavního přezkumu případů věcně obdobných projednávané věci. V postupu krajského soudu nelze shledat ani prvky svévole ani extrémní rozpor mezi skutkovým zjištěním a právními závěry, jež z něho krajský soud vyvodil. Jeho rozhodnutí je tedy i z ústavního hlediska plně přijatelné.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavně zaručená práva stěžovatelky, jichž se dovolává, napadeným rozhodnutím porušena nebyla.
Za tohoto stavu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Pokud se stěžovatelka domáhá toho, aby Ústavní soud vykonatelnost napadeného rozhodnutí podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil, je třeba uvést, že předmětný návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit. Je-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh rovněž osud ústavní stížnosti. Tento právní názor je v souladu jak s konstantní judikaturou Ústavního soudu (srov. např. IV. ÚS 209/94, III. ÚS 122/05), tak i s názory prezentovanými naukou (Filip, Holländer, Šimíček: Zákon o Ústavním soudu, Komentář, 2001, str. 372).
Poučení: Proti usnesení Ústavního sodu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. října 2006
František Duchoň v.r.
předseda senátu