ECLI:CZ:US:2006:4.US.672.05
sp. zn. IV. ÚS 672/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Vladimíra Kůrky a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti R. S., zastoupeného JUDr. Jiřím Novákem, advokátem se sídlem Praha 2, Sokolská 60, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 11. 2004, sp. zn. 3 To 127/2004 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2005, sp. zn. 7 Tdo 819/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 10. 2005, která splňovala formální náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva vyplývající z čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") jakož i z čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Stěžovatel v podané ústavní stížnosti rovněž navrhl, aby Ústavní soud v souladu s ustanovením §39 zákona o Ústavním soudu jeho věc přednostně projednal jako naléhavou, neboť stěžovatel se v současnosti nachází na základě napadeného rozsudku odvolacího soudu ve výkonu trestu odnětí svobody.
Z podané ústavní stížnosti a přiložených příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 5. 2004, č. j. 30 T 2/2001-797, uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a jiné podobné platby podle §148 odst. 2, 4 tr. zákona dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zákona (body 1/a - f rozsudku) a trestným činem zkrácení daně, poplatku a jiné podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákona a odsouzen za tyto trestné činy, jakož i za sbíhající se trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zákona, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců, pro výkon trestu byl zařazen do věznice s ostrahou, dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v řízení všech motorových vozidel na dobu dvaceti měsíců a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, nebo člena statutárního orgánu v obchodních společnostech na dobu pěti let.
Proti rozhodnutí soudu I. stupně podal stěžovatel odvolání. Vrchní soud v Olomouci, jako soud odvolací, rozsudkem napadeným ústavní stížností zrušil rozhodnutí soudu I. stupně ve výroku o vině a v návaznosti na něj i ve výroku o uložených trestech z důvodu, že skutková tvrzení byla neúplná a soud I. stupně se ne ve všech směrech vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí. Proto odvolací soud ve vztahu k bodům 1/a-f) výroku rozsudku soudu I. stupně provedl v rámci veřejného zasedání doplnění dokazování a sám poté zjištěná pochybení napravil postupem podle §259 odst. 3 tr. řádu, uznal stěžovatele vinným ze skutků popsaných ve výroku jeho rozhodnutí a odsoudil stěžovatele k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro výkon uloženého trestu zařadil stěžovatele do věznice s ostrahou, uložil stěžovateli trest zákazu činnosti jako soud I. stupně a trestní věc v rozsahu skutku uvedeném ve výroku napadeného rozsudku pod bodem 2) vrátil soudu I. stupně k novému rozhodnutí.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu mimo části týkající se skutku uvedeného pod bodem III podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud rozhodnutím, rovněž napadeným ústavní stížností, podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl pro jeho zjevnou neopodstatněnost.
Podle názoru stěžovatele došlo k porušení jeho základních práv tím, že obecné soudy zcela ignorovaly daňově právní problematiku skutku, naprosto nedostatečně aplikovaly příslušné daňové předpisy a na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu učinily závěr o vině stěžovatele. Námitky stěžovatele směřovaly i do hodnocení výpovědí svědků P. a P., které obecné soudy podle jeho názoru hodnotily nesprávně. Stěžovatel uvedl, že obecné soudy nerespektovaly zásadu zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností, zásadu volného hodnocení důkazů, zásadu in dubio pro reo a zásadu presumpce neviny.
K ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 30 T 2/2001.
Po přezkoumání napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, resp. že nedošlo k tvrzenému zásahu do základních práv stěžovatele.
Ústavní soud připomíná, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy České republiky). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Ústavní soud je oprávněn posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Z předloženého spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 30 T 2/2001 Ústavní soud zjistil, že námitky stěžovatele jsou totožné s námitkami, které stěžovatel, jak sám v ústavní stížnosti uvedl, uplatnil v průběhu předchozího řízení a jsou pouhou polemikou s rozhodovacími důvody obecných soudů tak, jak vyplývá z průběhu trestního řízení. Jak odvolací, tak i dovolací soud se námitkami stěžovatele zabývaly a ve svých rozhodnutích uvedly, jakými úvahami se při posuzování věci řídily. Vzhledem k tomu, že s konkrétními námitkami se jak odvolací, tak i dovolací soud vypořádaly, nepovažuje Ústavní soud za nezbytné opakovat již uvedenou argumentaci a odkazuje v tomto směru na odůvodnění napadených rozhodnutí. Pokud se týkalo skutku, jež byl obžalobou státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 1. 2. 2001 v bodě 2) kvalifikován spolu se skutkem popsaným pod bodem 1a až g) jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné dávky dílem dokonaný, dílem nedokonaný podle §148 odst. 1 a odst. 3 písm. c) tr. zákona, vrátil v této části odvolací soud věc soudu I. stupně, který usnesením ze dne 5. 1. 2005, č. j. 30 T 2/2001-1004 v této části trestní stíhání stěžovatele zastavil.
Vzhledem ke skutečnosti, že těžiště námitek stěžovatele spočívá v důkazním řízení, je nutno, jak Ústavní soud uvedl v usnesení ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (viz Sb. n. u. US Svazek č. 32, Usnesení č. 1), z pohledu ústavněprávního stanovit podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu.
V řízení o ústavních stížnostech lze jako první vyčlenit skupinu případů situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (např. sp. zn. IV. ÚS 135/99, sp. zn. I. ÚS 129/2000, sp. zn. III. ÚS 190/01, sp. zn. II. ÚS 291/2000 a další).
Další skupinu tvoří případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez adekvátního odůvodnění zamítnut (event. zcela opomenut), což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci nebo dále o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí (ať již negativně či pozitivně) zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (např. sp. zn. III. ÚS 150/93, sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. IV. ÚS 185/96, sp. zn. II. ÚS 213/2000, sp. zn. I. ÚS 549/2000 a další).
Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou v řízení o ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (např. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95 a další).
V řízení o ústavních stížnostech lze tedy co do ústavněprávní relevance pochybení v procesu dokazování, resp. při zjišťování skutkového stavu, vyčlenit případy důkazů získaných a tudíž posléze použitých v rozporu s procesními předpisy, případy důkazů opomenutých a konečně případy svévolného hodnocení provedených důkazů.
Ústavněprávní pochybení takto naznačená v postupu obecných soudů ve věci stěžovatele Ústavní soud neshledal.
Stěžovatel v ústavní stížnosti dále namítal, že v řízení před obecnými soudy nebylo respektováno procesní pravidlo in dubio pro reo, vyplývající ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny. Jak Ústavní soud obdobně judikoval v usnesení sp. zn. IV. ÚS 154/02 (Sb. n. u. US Svazek č. 28 Usnesení č. 37), k hlavním zásadám trestního řízení patří zásada volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. řádu), dle níž orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Ve všech případech, zejména však tehdy, kdy je třeba vyhodnotit věrohodnost protichůdných výpovědí svědků či závěrů znaleckých posudků, je třeba důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit, kterýžto požadavek vyplývá z ustanovení §125 odst. 1 tr. řádu upravujícího požadavky kladené na odůvodnění rozsudku (viz dovětek "zejména pokud si vzájemně odporují"). V našem trestním řádu tedy není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě dvě protikladné výpovědi, je soud vždy povinen rozhodnout ve prospěch obžalovaného, soud má však povinnost za této důkazní situace věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit. Pokud však soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud pochybnosti nemá.
Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Ačkoli článek 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zaručuje právo na spravedlivé řízení, nestanoví žádná pravidla týkající se přípustnosti důkazů a jejich hodnocení, když toto je právě úlohou vnitrostátního práva a soudů (viz rozsudky Pesti a Frodl proti Rakousku ze dne 18. 1. 2000, García Ruiz proti Španělsku ze dne 21. 1. 1999 apod.). Rovněž z principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v ustanovení §2 odst. 6 tr. řádu, která znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů.
Z čl. 8 odst. 2 Listiny vyplývá, že státní orgán může do soukromé sféry jednotlivce zasahovat pouze za splnění určitých podmínek. Zásah musí být v souladu se zákonem a musí sledovat ochranu pořádku a předcházení zločinnosti, ochranu zdraví a ochranu práv a svobod jiných. Jde o nalezení správné rovnováhy mezi zájmy státu, resp. společnosti na straně jedné a zájmy jednotlivců na straně druhé. Pokud soudní orgán po pečlivém zvážení okolností daného případu ve věci rozhodne při respektování příslušných zákonných ustanovení konkrétního státu jako v posuzovaném případu, nelze než uzavřít, že k porušení uvedeného článku Listiny nedošlo.
Jestliže základními aspekty práva na spravedlivý proces jsou kontradiktornost a rovnost zbraní mezi stranami, a tyto aspekty byly v provedeném řízení dodrženy, Ústavní soud nemohl ve světle shora uvedeného přisvědčit tvrzení stěžovatele o porušení jeho základních práv garantovaných uvedenými články Listiny, Úmluvy a Ústavy.
Ústavní soud neshledal ani důvody pro projednání věci jako naléhavé podle §39 zákona o Ústavním soudu a to vzhledem k zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11.dubna 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu