ECLI:CZ:US:2007:2.US.877.07.1
sp. zn. II. ÚS 877/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti Ing. J. K.,právně zastoupeného JUDr. Josefem Pitnerem, advokátem se sídlem Růžová 1254, Uherské Hradiště, proti výrokům II., III. a IV. rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 20. 12. 2006 sp. zn. 59 Co 310/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí odvolacího soudu.
V řízení zahájeném Ing. M. H. se žalobce domáhal zaplacení částky 451 454,49 Kč se 17% úrokem z prodlení, neboť spolu se stěžovatelem podnikali jako fyzické osoby ve sdružení, jehož činnost byla ukončena ke dni 31. 5. 1993 a stěžovatel nevyplatil žalobci uvedenou částku z titulu vypořádání majetku získaného výkonem společné činnosti. Rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 18. 5. 2005, sp. zn. 5 C 101/96, byla žaloba zčásti zamítnuta, zčásti bylo řízení zastaveno a žalobci byla stanovena povinnost zaplatit stěžovateli náklady řízení ve výši 84 757 Kč a státu na nákladech řízení zaplatit částku 1 920 Kč. Žalobce se proti rozsudku soudu I. stupně odvolal (kromě výroku o zastavení řízení) a odvolací soud potvrdil výrok soudu I. stupně o zamítnutí žaloby, změnil však výrok o náhradě nákladů řízení tak, že žádnému z účastníků nepřiznal jejich náhradu a změnil rovněž i výrok o náhradě nákladů státu tak, že jsou oba účastníci povinni společně a nerozdílně zaplatit částku 1 920 Kč. Změnu výroku o náhradě nákladů řízení odůvodnil odvolací soud existencí důvodů hodných zvláštního zřetele dle §150 o. s. ř., které spatřoval v tom, že stěžovatel, pověřený vedením účetnictví sdružení, měl vést účetnictví a evidenci řádně tak, aby bylo možné provést řádné vypořádání. Stěžovatel však neposkytl účetnictví pro sjednaný audit, čímž ztížil procesní situaci žalobce pro uplatnění jeho nároku na vypořádání majetku soudní cestou, nepředložil soudní znalkyni úplné doklady, což svědčí o nedbalém vedení účetnictví či záměrném zmaření dokazování a o zneužití dohody účastníků o vedení účetnictví v jeho prospěch.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že rozhodnutím odvolacího soudu bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i jeho vlastnické právo chráněné čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel má za to, že odvolací soud nevycházel z posouzení všech okolností konkrétní věci, své rozhodnutí řádně a přesvědčivě neodůvodnil a v jeho postupu lze spatřovat jisté prvky libovůle.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05). Tento obecný závěr vyplývá z postavení Ústavního soudu, který není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu; není tedy jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním pořádkem (srov. např. sp. zn. I. ÚS 633/05).
Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např. sp. zn. I. ÚS 457/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou výjimečné (např. sp. zn. III. ÚS 224/98, II. ÚS 598/2000, III. ÚS 727/2000, III. ÚS 619/2000).
Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení potom platí o to více pro rozhodování podle ust. §150 o. s. ř.; jeho aplikace je totiž svou podstatou výjimečná, neboť pouze zjistí-li soud existenci důvodů hodných zvláštního zřetele, nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.
Pokud tedy stěžovatel vytýká obecnému soudu porušení ustanovení §150 o. s. ř., tedy porušení "jednoduchého" práva, může se jím Ústavní soud zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení o. s. ř. ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají (srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98; nález ze dne 30. 10. 2001, II. ÚS 444/01, publ. tamtéž, sv. 24, č. 163).
Pochybení daného rázu však Ústavním soudem v projednávané věci zjištěno nebylo. Aplikované ustanovení občanského soudního řádu obsahuje relativně neurčitý pojem (resp. slovní spojení) "důvody hodné zvláštního zřetele", přičemž jsou to právě obecné soudy (tedy nikoliv Ústavní soud), kdo musí v rámci svého uvážení rozhodnout o jeho obsahu vzhledem ke konkrétním okolnostem toho kterého případu. Odvolací soud v napadeném usnesení vyložil, z jakých důvodů aplikoval ust. §150 o. s. ř. a nepřiznal stěžovateli náhradu nákladů řízení. Při této úvaze vycházel zejména ze zjištění získaných v průběhu řízení, které mohly mít vliv na výsledek sporu, jako jsou okolnosti vedoucí k uplatnění nároku a postoj jednotlivých účastníků v průběhu řízení, což nelze považovat za libovůli v jeho rozhodování.
Pokud obecné soudy, jak bylo shora naznačeno, respektují příslušná ustanovení občanského soudního řádu. ohledně nákladů řízení, a to včetně ust. §150, nelze než konstatovat, že ústavně zaručená práva stěžovatele porušena nebyla.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. června 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu