ECLI:CZ:US:2007:3.US.106.07.1
sp. zn. III. ÚS 106/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. Č., zastoupeného JUDr. Stanislavem Keršnerem, advokátem se sídlem v Brně, Orlí 18, proti rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 16. 10. 2006, č.j. 17 C 698/2004-66, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud - pro porušení čl. 1 odst.1 Ústavy České republiky, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod - zrušil v záhlaví označené rozhodnutí obecného soudu, vydané v jeho občanskoprávní věci.
V ní se stěžovatel žalobou domáhal, aby žalovanému (Mechanika Teplice, výrobní družstvo) byla uložena povinnost zaplatit mu celkem částku 135,- Kč s příslušenstvím z titulu jeho odpovědnosti za vady zakoupeného vysavače, a to v podobě slevy z kupní ceny.
Napadeným rozsudkem okresní soud žalobu zamítl a uložil stěžovateli povinnost uhradit žalovanému náklady řízení ve výši 1.118,- Kč. Z odůvodnění rozhodnutí se podává, že pokládal za prokázané, že stěžovatel uplatnil v zákonné lhůtě právo z odpovědnosti za vady prodané věci, žalovaný reklamaci nevyřídil v zákonné lhůtě (§19 odst. 3 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, dále jen "zákona o ochraně spotřebitele") a posléze ji jako nedůvodnou (pro neexistenci vady) odmítl, včetně nároku na přiměřenou slevu. Soud nárok stěžovateli nepřiznal na základě skutkového závěru, že stěžovatel neprokázal existenci vady, pročež mu nesvědčí právní domněnka existence její neodstranitelnosti (§19 odst. 3 zákona ochraně spotřebitele) a tím ani nárok na poskytnutí slevy z ceny věci (§622 odst. 3 obč. zák.). V otázce náhrady nákladů řízení úspěšnému žalovanému se soud, maje na zřeteli sociální situaci stěžovatele, uchýlil v jeho prospěch k užití §150 o.s.ř. a uložil mu povinnost k náhradě jen ve výši jedné čtvrtiny nákladů požadovaných žalovaným.
Odvolání stěžovatele proti rozsudku soudu prvního stupně bylo usnesením odvolacího soudu ze dne 3. 1. 2007 jako nepřípustné odmítnuto [§202 odst.2, §218 písm.c) o.s.ř.].
Porušení svých práv spatřuje stěžovatel v nesprávném právním posouzení věci, neboť rozhodnutím obecného soudu došlo (podle jeho názoru) k "absolutnímu popření" lhůt dle §19 odst. 3 zákona o ochraně spotřebitele. Stěžovatel míní, že "právní domněnka neopravitelnosti vady nemůže vzniknout, pokud neexistuje právní domněnka existence vady samotné (a maiori ad minus)"; soudem provedený "výklad zákona" vede k nepřijatelnému závěru, že "pouhým prohlášením o nedůvodnosti reklamace učiněným po uplynutí zákonem stanovené reklamační lhůty lze znemožnit realizaci práva spotřebitele". Ve vztahu k výroku o nákladech řízení má pak stěžovatel za to, že ustanovení §150 o.s.ř. mělo být "použito na celou částku nákladů tohoto řízení"; současně soudu vytýká, že náklady právního zastoupení žalovaného měl nést žalovaný sám, neboť nebyly pro jednoduchost sporu potřebné (samo zastoupení advokátem), resp. účelně vynaložené (co do použití auta k soudnímu jednání).
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek (ve výsledku) pokládat za spravedlivé.
Podstatou ústavní stížnosti je zčásti kritika nesprávného (hmotně) právního posouzení věci obecným soudem, zčásti nesouhlas s tím, v jakém rozsahu soud prvního stupně aplikoval ustanovení §150 o.s.ř.
O nepřípustné ústavněprávní konsekvence - zejména z hlediska stěžovatelem dovolávaných ústavně zaručených práv - by mohlo jít až v případě, že soudy očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonných principů dokazování (§120 a násl. o.s.ř.), nebo jestliže hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a rozpor s požadavky ústavnosti (spravedlivého procesu) je dán také tehdy, když odpovídající skutková zjištění soudy řádně (srozumitelně a přesvědčivě) v rozhodnutí nezdůvodnily (srov. kupř. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, II. ÚS 539/02, I. ÚS 585/04 a další). Výklad a aplikace předpisů obecného práva je pak protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Nic takového v rovině skutkové ani v rovině právního posouzení věci dovodit nelze. Ústavní stížností stěžovatel toliko pokračuje v polemice s obecným soudem na úrovni jím aplikovaného práva a to především uplatněním názorů, jež mu adresoval v podané žalobě již dříve. Nepřípustně očekává, že Ústavní soud podrobí dosavadní výsledek občanskoprávního sporu dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu.
Ve vztahu k projednávané věci nelze nepřipomenout, že vylučuje-li občanský soudní řád u bagatelních věcí (srov. §202 odst.2 o.s.ř.) přezkum rozhodnutí vydaných v první instanci, a toto není - v obecné rovině - v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Proto úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež ve skutečnosti nevychází z ničeho jiného než z tvrzení, že výkladem jednoduchého práva bylo porušeno ústavně garantované právo na spravedlivý proces, resp. soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), předpokládá splnění vskutku rigorózně kladených podmínek; opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz kupř. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 185/98, III. ÚS 200/05, IV. ÚS 8/01, II. ÚS 436/01, IV. ÚS 502/05).
Tyto podmínky pro zásah Ústavního soudu splněny zjevně nejsou, a to už především proto, že soudem uplatněné právní názory nelze než - v kontextu podústavního práva - hodnotit jakožto správné, resp. souladné s výkladem, jež je podáván tradičně. Oproti stěžovateli totiž vskutku platí, že samozřejmou (a již logickou) podmínkou, aby nastala (nevyvratitelná) domněnka existence neodstranitelné vady dle §19 odst. 3 zákona o ochraně spotřebitele, je existence vady samotné (jen pro úplnost - a nadto - vady, jež má před uplynutím reklamační lhůty povahu vady odstranitelné).
Podobné platí pro rozhodnou základnu skutkovou; stěžovatel existenci shora shrnutých možností, kdy nedostatek ve skutkových zjištěních dosahuje ústavněprávní roviny, ani netvrdí; oproti závěru soudu, že existence relevantní vady koupené věci prokázána nebyla, toliko klade svoji (opačnou) skutkovou verzi, aniž by doložil, že verze "soudní" je ve výše uvedeném smyslu "extrémní".
Stěžovatel námitku nedostatku spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, opřenou (jen) o argument věcné nesprávnosti napadeného rozhodnutí, nepřípustně spojuje s očekáváním, že Ústavní soud podrobí dosavadní výsledek občanskoprávního sporu dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu, což mu, jak bylo vysloveno výše, zjevně nepřísluší.
K otázce náhrady nákladů řízení, kterou stěžovatel ústavní stížností též otevřel, se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se pojí s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech občanskoprávního řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Vzhledem k povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí - i zde - zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
Také v této části ústavní stížnosti platí, že pro zásah Ústavního soudu důvod není. Je nepředstavitelné, že by měl být Ústavní soud postaven před úkol hodnotit, zda ustanovení §150 o.s.ř. mělo být aplikováno ve vztahu k 3/4 podílu úspěšnému žalovanému vzniklých nákladů či v rozsahu vyšším, a co do stěžovatelových úvah o "účelnosti" přiznaných nákladů (advokátního zastoupení) postačí konstatovat, že jsou nevěcné, resp. že byly již dříve odmítnuty jak v rovině podústavního tak ústavního práva. Ústavní soud se tudíž v otevřené nákladové otázce omezuje na sdělení, že v rozhodnutí obecného soudu nespatřuje ani exces ani libovůli (viz výše), čímž své možnosti pokládá za vyčerpané.
Shrnutím řečeného se dospívá k závěru, že se stěžovateli existence zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní soud proto ústavní stížnost posoudil jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu