ECLI:CZ:US:2007:3.US.616.06
sp. zn. III. ÚS 616/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti Ing. M. R., zastoupeného JUDr. Janou Betlamovou, advokátkou se sídlem v Litoměřicích, Dómská 8, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 2. 2006, č.j. 6 To 22/2006-204 a proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 18. 10. 2005, č.j. 6 T 101/2003-175, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, jež splňuje formální požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, neboť je názoru, že jimi byla porušena ústavně zaručená práva zakotvená v článcích 36 odst. 1, 37 odst. 2 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že k porušení jeho ústavně zaručených práv došlo jak při provádění důkazů, tak i při jejich hodnocení (podle stěžovatele "zcela jednostranně posoudily důkazy v jeho neprospěch"). Stěžovatel má za to, že soudy rozhodly v rozporu se skutkovým stavem a svá rozhodnutí nedostatečně odůvodnily.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem okresního soudu uznán vinným trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku. Rovněž napadeným usnesením krajský soud stěžovatelovo odvolání podle §256 tr. řádu (jako nedůvodné) zamítl.
O dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud (stížností již nenapadeným) usnesením ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. 3 Tdo 1068/2006, tak, že je podle §265i odst. 1 písm. e/ tr. řádu (jako zjevně neopodstatněné) odmítl.
Ústavní stížnost představuje procesní prostředek určený k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod (čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy České republiky); k tomu, aby však byla způsobilá věcného projednání, je zapotřebí splnit formální i obsahové podmínky, jež jsou zakotveny především v ustanovení §72 a násl. zákona o Ústavním soudu.
Platí také, že Ústavní soud je vázán tzv. petitem, jímž stěžovatel určil ta rozhodnutí obecných soudů, která stížností napadá; nad takto vymezený rámec je ústavněprávní přezkum vyloučen.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se ve smyslu §72 odst. 3 citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou výše uvedenou a návrhu na obnovu řízení) a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Ústavní stížnost tudíž vychází z tzv. principu subsidiarity, tj. je nástrojem ochrany základních práv, jenž nastupuje až po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva, uplatnitelných v systému orgánů veřejné moci, pojímaného též z hlediska jejich instanční hierarchie. Z toho také logicky plyne požadavek, aby ústavní stížnost umožňovala Ústavnímu soudu zasáhnout, shledal-li by k tomu zákonem stanovené předpoklady, i do rozhodnutí o posledním procesním prostředku, jenž byl takto účastníkem využit. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát formuloval závěr, že k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít, jestliže by z řízení o ústavní stížnosti bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním procesním prostředku; tím by totiž - podle tohoto názoru - byl oslaben princip právní jistoty (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 58/95, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, č. 2, str. 331; rovněž kupř. usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 598/01, I. ÚS 242/03, II. ÚS 703/02, I. ÚS 161/03, I. ÚS 230/03, I. ÚS 649/04, III. ÚS 666/04, II. ÚS 78/05, III. ÚS 323/05, III. ÚS 344/06 a další).
Uvedené posiluje okolnost, že stěžovatel v ústavní stížnosti opětuje námitky dříve vtělené do dovolání, k nimž se dovolací soud také věcně vyjádřil (dovodiv, že identifikují dovolání "zjevně neopodstatněné"); pak je i samozřejmé, že rozsah ústavní stížnosti musí vymezit (aby se jí v tomto smyslu mohl Ústavní soud zabývat) tak, aby zahrnovala (v tzv. petitu) též návrh, aby Ústavní soud také toto rozhodnutí zrušil. Nelze je totiž ponechat stranou výstupu z ústavněprávního přezkumu současně proto, že již jeho případným odstraněním se otevírá příležitost k stěžovatelem požadované nápravě v režimu instančních (opravných) prostředků obecného soudnictví. Stěžovatelovo dovolání bylo dovolacím soudem posouzeno jako podané zčásti ze způsobilého důvodu podle §265b odst. 1 písm. g/ tr. řádu (srov. argument jednání stěžovatele v tzv. nutné obraně), mělo proto nutně postavení posledního procesního prostředku nápravy (a podání takového dovolání je proto z hlediska přípustnosti ústavní stížnosti nepominutelné).
Stěžovatel podal ústavní stížnost dříve, než bylo rozhodnuto o jeho dovolání a tím, že v ústavní stížnosti uplatnil námitky, jež adresoval dovolacímu soudu, dal srozumitelně najevo, že shodné námitky - proti rozhodnutím soudu prvního a druhého stupně - předkládá Ústavnímu soudu k paralelnímu, na dovolacím rozhodnutí nezávislému, posouzení.
Jelikož stěžovatel nenapadl rozhodnutí dovolacího soudu ani dodatečně (ve lhůtě 60 dnů od doručení tohoto rozhodnutí podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), ústavní stížnost trpí právě shora dovozeným deficitem, pročež je nutné ji posoudit jako návrh nepřípustný, který Ústavní soud odmítne (§43 odst. 1 písm. e/, per analogiam, zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soud zvolené hodnocení ústavní stížnosti pokládá za nevyhnutelné, neboť teprve vymezením napadených rozhodnutí je konkrétní ústavní stížnost individualizovaná, a to nejen co do předmětu přezkumu, nýbrž i účastenství (orgánů, jež je vydaly).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2007
Vladimír Kůrka, v. r.
soudce zpravodaj