ECLI:CZ:US:2007:3.US.631.06.1
sp. zn. III. ÚS 631/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem o ústavní stížnosti J. V., zastoupeného JUDr. J. G., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4.5.2006, sp. zn. 1 To 57/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek vrchního soudu, neboť jím (jakož i rozhodnutím soudu prvního stupně) byla porušena ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 13 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
V jednotlivostech stěžovatel uvedl, že v jeho trestní věci docházelo k nepřiměřeným průtahům a šest let po spáchání trestného činu již trest odnětí svobody ve výměře 3 a půl roku nemůže splnit svůj účel. K porušení čl. 13 Listiny pak podle jeho názoru mělo dojít tím, že v trestní věci použité odposlechy "nebylo možno použít před soudem jako procesní důkaz", neboť registrace telekomunikačního provozu, jakož i volaná čísla, "se považují za součást chráněné komunikace".
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 3. 2005, č. j. 35 T 12/2001-287, uznán vinným pomocí k trestnému činu porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou podle §10 odst. 1 písm. c) k §124 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákona, pomocí k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §10 odst. 1 písm. c) k §148 odst. 1, 3 písm. a), c) tr. zákona, pomocí k trestnému činu porušení předpisů o nálepkách k označení zboží podle §10 odst. 1 písm. c) k §148a odst. 1, 2 písm. a) tr. zákona a trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), c) odst. 2 písm. a), c) tr. zákona. Stěžovatel byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce 3 roky a 6 měsíců. Dále mu byl uložen peněžitý trest ve výši 50.000,- Kč s náhradním trestem odnětí svobody v délce trvání 5 měsíců a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání celníka a zaměstnání, povolání či funkce v orgánech státní správy a dalších státních orgánech, které jsou spojeny s podílem na plnění úkolů společnosti a státu s použitím pravomoci, která by mu byla v rámci odpovědnosti za plnění těchto úkolů svěřena na dobu 5 roků.
Napadeným rozsudkem vrchního soudu byl rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. b), d) odst. 2 tr. řádu částečně zrušen a podle §259 odst. 3 tr. řádu bylo nově rozhodnuto. V případě stěžovatele došlo ke změně právní kvalifikace odsouzeného trestného činu podle §158 odst. 1 písm. a), c), odst. 2 (a nově pouze) písm. c) tr. zákona. Co do uloženého trestu, byl stěžovateli snížen pouze náhradní trest uložený pro případ nevykonání peněžitého trestu (na dva měsíce) a nově mu byl uložen trest propadnutí věci (specifikovaného mobilního telefonu).
Spolu s ústavní stížností podal stěžovatel dovolání; bylo mu proto sděleno, že Ústavní soud vyčká výsledku dovolacího řízení a k ústavní stížnosti se vrátí poté, co bude v zákonné lhůtě (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) předloženo soudní rozhodnutí o posledním procesním prostředku spolu s procesními návrhy na toto rozhodnutí navazujícími (vyrozumění ze dne 27. 11. 2006 a 19. 4. 2007).
O dovolání rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 3. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 1550/2006, tak, že je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl. Dospěl k závěru, že ačkoli stěžovatel ohlásil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve skutečnosti byly jeho námitky namířeny proti skutkovým zjištěním, přičemž existence "extrémních rozporů mezi (těmito) zjištěními a vyvozenými právními závěry" shledána nebyla. Ani další uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu nebyl podle dovolacího soudu naplněn, neboť stěžovatel toliko namítal, že uložený trest je nepřiměřený, což je v jeho rámci nezohlednitelné. Dovolací soud proto uzavřel, že dovolání podáno "z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu", což je důvodem jeho odmítnutí podle výše označeného ustanovení trestního řádu.
Kopii rozhodnutí o posledním procesním prostředku (dovolání) stěžovatel Ústavnímu soudu sice zaslal, další procesní návrh však neučinil (počátek lhůty podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu byl založen doručením usnesení dovolacího soudu, k němuž došlo 6. 3. 2007).
Ústavní stížnost představuje procesní prostředek určený k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky]; k tomu, aby však byla způsobilá věcného projednání, je zapotřebí splnit formální i obsahové podmínky, jež jsou zakotveny především v ustanovení §72 a násl. zákona o Ústavním soudu.
Platí také, že Ústavní soud je vázán tzv. petitem, jímž stěžovatel určil ta rozhodnutí obecných soudů, která stížností napadá; nad takto vymezený rámec je ústavněprávní přezkum vyloučen.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se ve smyslu §72 odst. 3 citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou výše uvedenou a návrhu na obnovu řízení) a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Ústavní stížnost tudíž vychází z tzv. principu subsidiarity, tj. je nástrojem ochrany základních práv, jenž nastupuje až po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva, uplatnitelných v systému orgánů veřejné moci, pojímaného též z hlediska jejich instanční hierarchie. Z toho také logicky plyne požadavek, aby ústavní stížnost umožňovala Ústavnímu soudu zasáhnout, shledal-li by k tomu zákonem stanovené předpoklady, i do rozhodnutí o posledním procesním prostředku, jenž byl účastníkem využit. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát formuloval závěr, že k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít, jestliže by z řízení o ústavní stížnosti bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním procesním prostředku; tím by totiž - podle tohoto názoru - byl oslaben princip právní jistoty (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 58/95, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, č. 2, str. 331; rovněž kupř. usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 598/01, I. ÚS 242/03, II. ÚS 703/02, I. ÚS 161/03, I. ÚS 230/03, I. ÚS 649/04, III. ÚS 666/04, II. ÚS 78/05, III. ÚS 323/05, III. ÚS 344/06, III. ÚS 362/06 a další).
Tomu pak v dané věci odpovídá, že nenapadl-li stěžovatel rozhodnutí dovolacího soudu, jež bylo k jím podanému dovolání v jeho trestní věci vydáno, ústavní stížnost trpí právě tímto deficitem, pročež je nutno ji posoudit jako návrh nepřípustný, který Ústavní soud odmítne [§43 odst. 1 písm. e), per analogiam, zákona o Ústavním soudu].
Je přiléhavé současně uvést, že svoji stěžejní námitku proti uloženému trestu (vzhledem k tvrzeně nepřiměřené délce trestního řízení) stěžovatel poprvé uplatnil až v ústavní stížnosti, ačkoliv - viz dříve vyjádřené právní názory Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 554/04 in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 36, č. 67, s. 707, a další) - tak mohl (a měl) učinit již v řízení před obecnými soudy (zejména v odvolání a v dovolacím řízení). I z tohoto pohledu, s ohledem na princip subsidiarity ústavní stížnosti, je nutno stěžovatelovu stížnost (v této části) hodnotit jako nepřípustnou.
Stojí též za zaznamenání, že ústavní stížnost stěžovatelova spoluobviněného M. P., jenž jejím prostřednictvím namítal obdobné procesní vady trestního řízení, které učinil stěžovatel předmětem druhé části ústavní stížnosti právě posuzované, Ústavní soud usnesením ze dne 22. 3. 2007, sp. zn. III. ÚS 682/06, odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
S ohledem na řečené je namístě závěr, že ústavní stížnost je věcně neprojednatelná a Ústavní soud ji proto ve smyslu shora vyloženého ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudcem zpravodajem odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. června 2007
Vladimír Kůrka
soudce zpravodaj