ECLI:CZ:US:2008:3.US.1687.07.1
sp. zn. III. ÚS 1687/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. T. K., zastoupeného JUDr. Tomášem Opletalem, advokátem se sídlem v Praze 2, Mánesova 5, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2007, č.j. 21 Cdo 695/2006-186, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2005, č.j. 55 Co 312/2005-173, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud pro porušení čl. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") zrušil v záhlaví označené rozsudky obecných soudů, vydané v jeho občanskoprávní věci.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu sp. zn. 15 C 115/2002 Obvodního soudu pro Prahu 9 se podává následující.
Vedlejší účastnice (v řízení před obecnými soudy žalobkyně) První česká dražební s. r. o., se sídlem v Teplicích, Krupská č. 10/15, se žalobou vycházející z ustanovení §166 odst. 1 obč. zák., v tehdejším znění, proti stěžovateli (žalovanému) domáhala, aby bylo určeno, že prodej zástavy (označených nemovitostí) v nedobrovolné veřejné dražbě podle zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona č. 26/2000 Sb."), "pro pohledávku žalovaného ve výši 13 892 300 Kč s příslušenstvím ze smlouvy o úvěru "reg. č. 94/09/41235/Ma/772 ze dne 15. 9. 1994 a smlouvy o úvěru reg. č. 95/07/41411/Ko/09 ze dne 24. 7. 1995", je nepřípustný.
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 21. 3. 2005, č.j. 15 C 115/2002-146, žalobu zamítl.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl; poukázal přitom na nález Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 47/04, uveřejněný ve Sbírce zákonů pod č. 181/2005 Sb., kterým bylo s účinností ku dni 10. 5. 2005 zrušeno ustanovení §36 odst. 2 zákona č. 26/2000 Sb., z nějž žalovaný čerpal legitimaci k návrhu na provedení nedobrovolné dražby. Odvolací soud připustil, že ke zrušení tohoto ustanovení došlo až po uzavření (o něj se opírající) smlouvy o provedení dražby a po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, konstatoval však, že jeho protiústavnost "existovala od počátku přijetí zákona č. 26/2000 Sb.", a že předmětná veřejná nedobrovolná dražba proto přípustnou být nemůže.
O dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud rovněž napadeným rozsudkem tak, že je zamítl (§243b odst. 2, věta před středníkem, o. s. ř.); vysvětlil, že dovolání je přípustné dle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., uzavřel však, že není důvodné. Závěr o nepřípustnosti dražby dovodil z ustanovení §71 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a z kvalifikovaného důvodu (protiústavnosti), pro nějž bylo kritické ustanovení §36 odst. 2 ze zákona č. 26/2002 Sb. odstraněno.
Stěžovatel v ústavní stížnosti především poukázal na to, že soud prvního stupně "z důvodů neodůvodněných průtahů" v řízení zahájeném dne 19. 6. 2002 rozhodl "v této nikoli komplikované záležitosti až 21. 3. 2005" a stejnopis písemného vyhotovení rozsudku odeslal po uplynutí lhůty stanovené v §158 odst. 4 o. s. ř. "v srpnu téhož roku". Touto délkou soudního řízení pak byl nejen založen stav porušení jeho práva na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny), nýbrž i principu rovnosti v právech (čl. 1 Listiny), jelikož jeho "právní postavení" se v důsledku zrušení §36 odst. 2 zákona č. 26/2000 Sb. stalo "jiné, než jaké by bylo, kdyby soud postupoval bez průtahů".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995, sp. zn. II. ÚS 45/94, N 5/3 SbNU 17). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu nepřísluší - zásadně - podávat výklad podústavního práva, a není - oproti Nejvyššímu soudu - povolán ani k tomu, aby dbal o jednotu (sjednocování) soudní praxe. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou především záležitostí obecných soudů.
Při hodnocení ústavnosti napadených rozhodnutí je bez významu námitka délky trvání soudního řízení a z toho vyplývajícího tvrzení o porušení práva stěžovatele dle čl. 38 odst. 2 Listiny; ta by totiž mohla být - v situaci řízení již ukončeného - relevantní až pro posouzení případné odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem podle §13 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2007, sp. zn. IV. ÚS 391/07).
Sama existence průtahů ve skončeném řízení k odstranění v něm vydaných rozhodnutí zpravidla vést nemůže, neboť ani jejich zjištění není zásadně způsobilé založit odlišný výsledek sporu. Ústavní stížností lze napadnout pouze aktuální, trvající zásah orgánu veřejné moci a stěžovatel tímto zásahem musí být již nebo ještě postižen (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 287/96, N 62/8 SbNU 119; dále též usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 26/03, II. ÚS 443/03, III. ÚS 373/04, II. ÚS 532/04, III. ÚS 451/05, III. ÚS 450/06, III. ÚS 991/07, III. ÚS 432/08).
To platí s výhradou, že tím nebyla porušena jiná základní práva stěžovatele, a toto porušení mohlo mít objektivně průmět do obsahu obecnými soudy vydaných rozhodnutí.
Stěžovatel - právě - namítá, že tvrzenými průtahy byl zasažen princip rovnosti, vyjádřený v ustanovení čl. 1 Listiny.
Jestliže však Ústavní soud výše zmíněným derogačním nálezem sp. zn. Pl. ÚS 47/04 konstatoval, že tzv. přímý prodej zástavy zástavním věřitelem podle §36 odst. 2 zákona č. 26/2002 Sb. "není v souladu s ústavními hledisky, zejména neskýtá dostatečné záruky spravedlivého procesu a ochrany práv třetích osob" a zvolené normativní řešení též odporuje "principu rovnosti a principu proporcionality", pak nemůže být ani řeč o tom, že by ztráta legitimace k návrhu nedobrovolné dražby na podkladě ustanovení, jež bylo proto zrušeno, mohla představovat zásah do ("dalších") ústavně zaručených práv - právě - stěžovatele. Důvod zrušení spatřoval totiž Ústavní soud též v existenci nerovnosti na straně "věřitelů, ... jejichž pohledávky byly zajištěny zástavním právem ještě před účinností zákona o veřejných dražbách", kteří "ke svému uspokojení a realizaci zástavního práva nepotřebují standardní exekuční titul, zatímco zástavní věřitelé, jejichž pohledávky byly zajištěny zástavním právem až po nabytí účinnosti nové právní úpravy, musí absolvovat zdlouhavý a náročný soudní proces, vedoucí k vydání exekučního titulu", přičemž je mimo pochybnost, že toto zvýhodnění, jež podle Ústavního soudu "není racionálně zdůvodnitelné", svědčilo dotud právě stěžovateli. Nelze pak logicky uvažovat o tom, že ústavněprávní "náprava" ve smyslu nalezení "rovnosti", mohla být v jeho osobě identifikována - naopak - s jejím porušením.
Odvolací soud ostatně správně vycházel ze zákona č. 26/2000 Sb. ve znění účinném v době vyhlášení svého rozsudku (§154 odst. 1 o. s. ř.) , a proto je adekvátní i úsudek, že pro hodnocení dražby jakožto nepřípustné se uplatní již okolnost, že dražebním titulem napříště (v té době) nebylo jednostranné čestné prohlášení věřitele ve formě notářského zápisu (že má vůči dlužníkovi splatnou pohledávku, z níž není plněno a která je zajištěna zástavním právem k nemovitosti vloženým či zapsaným do katastru nemovitostí před účinností zákona), o které stěžovatel naopak své oprávnění k nedobrovolné dražbě opíral. Oproti tomu okolnost, kdy uzavřel písemnou smlouvu o provedení dražby s dražebníkem podle §39 odst. 1 zákona č. 22/2006 Sb., resp. že se tak stalo před zrušením jeho §36 odst. 2, zjevně nikterak významná není, neboť pro přípustnost dražby může být relevantní jen to, že (zda) byla taková smlouva uzavřena.
Řečené nikterak nekoliduje s rozhodovacími důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2007, sp. zn. IV. ÚS 1777/07, neboť relevantní úvahy o retroaktivitě derogačního nálezu sp. zn. Pl. ÚS 47/04, resp. jejích limitech, směřovaly k ústavněprávní ochraně jak jiného subjektu (odlišného od stěžovatele), tak jiného práva; totiž vlastnictví nabytého vydražitelem v dražbě, která byla již na základě kritického - až následně zrušeného - ustanovení provedena (čl. 11 odst. 1 Listiny).
Ústavnost úpravy žaloby proti prodeji zástavy zakotvené v §166 obč. zák. (včetně jejího účinku předpokládaného ustanovením §166 odst. 3, věty druhé, obč. zák.) zpochybněna nebyla, pročež není bezprostřední prostor ani k odlišnému hodnocení postupů, které se odbývaly v jeho rámci. Odpovídající procesní práva stěžovatele, jakož i jejich hmotněprávní substrát, byly v občanskoprávním řízení respektovány a stěžovatel ani netvrdí opak.
Ostatní možnosti realizace stěžovatelem tvrzeného zástavního práva přitom ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů nikterak nepredisponují.
Lze proto uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy vydaná rozhodnutí vybočují z hranic ústavnosti, a kdy ústavní stížnost je důvodná, zde splněny nejsou.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát (mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2008
Jiří Mucha
předseda senátu