ECLI:CZ:US:2008:3.US.2206.07.1
sp. zn. III. ÚS 2206/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. N., zastoupeného Mgr. Vanesou Gaszczykovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Na Roudné 18, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 7. 2007, č.j. 15 Co 347/2007-30, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, jež byla posléze uvedena do souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby bylo zrušeno v záhlaví označené rozhodnutí obecného soudu, neboť jím měla být porušena jeho základní práva a svobody zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného procesního spisu vyplývá, že žalobou ze dne 26. 11. 2003, podanou u Okresního soudu Plzeň-město, se stěžovatel domáhal proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplacení částky 1 000 000 000 Kč z titulu náhrady škody, způsobené mu tvrzeným nesprávným úředním postupem Krajského soudu v Plzni v řízení, jež měl u něj zahájit 2. 8. 1993. Soud prvního stupně žalobu usnesením ze dne 18. 6. 2007, č.j. 13 Nc 402/2003-23, odmítl, jelikož stěžovatel neodstranil její vady, ačkoli byl k tomu řádně vyzván (§43 odst. 2 o. s. ř.), a to navzdory tomu, že žalobu posléze (podáním došlým soudu prvního stupně dne 5. 6. 2007) doplnil.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvého stupně potvrdil (§219 o. s. ř.). Připomněl, že soud prvního stupně poskytl "velice konstruktivní a srozumitelný pokyn", jak existující nedostatky žaloby odstranit, stěžovatel však "svá skutková tvrzení" adekvátně přesto nedoplnil; soud prvého stupně proto postupoval správně, uzavřel odvolací soud, jestliže neúplný návrh stěžovatele odmítl jako podání nezpůsobilé věcného projednání.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že "porušení citovaných základních práv spatřuje zejména v liknavosti soudu při nakládání s žalobním návrhem, průtahy v řízení a v tom, že mu nebyl ze strany soudu prvního stupně, s ohledem na složitost věci a (jeho) postavení ... ustanoven k ochraně jeho zájmů zástupce z řád advokátů".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995, sp. zn. II. ÚS 45/94, N 5/3 SbNU 17). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu nepřísluší - zásadně - podávat výklad podústavního práva, a není - oproti Nejvyššímu soudu - povolán ani k tomu, aby dbal o jednotu (sjednocování) soudní praxe. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou především záležitostí obecných soudů.
Při hodnocení ústavnosti napadených rozhodnutí je bez významu námitka délky trvání soudního řízení a z toho vyplývajícího tvrzení o porušení práva stěžovatele dle čl. 38 odst. 2 Listiny; ta by totiž mohla být - v situaci řízení již ukončeného - relevantní až pro posouzení případné odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem podle §13 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2007, sp. zn. IV. ÚS 391/07).
Sama existence průtahů ve skončeném řízení k odstranění v něm vydaných rozhodnutí zpravidla vést nemůže, neboť ani jejich případné zjištění není zásadně způsobilé založit odlišný výsledek sporu. Ústavní stížností lze napadnout pouze aktuální, trvající zásah orgánu veřejné moci a stěžovatel tímto zásahem musí být již nebo ještě postižen (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 287/96, N 62/8 SbNU 119; dále též usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 26/03, II. ÚS 443/03, III. ÚS 373/04, II. ÚS 532/04, III. ÚS 451/05, III. ÚS 450/06, III. ÚS 991/07, III. ÚS 432/08).
To platí s výhradou, že tím nebyla porušena jiná základní práva stěžovatele, a toto porušení mohlo mít objektivně průmět do obsahu obecnými soudy vydaných rozhodnutí, což se v ústavní stížnosti ani netvrdí.
Je namístě připomenout, že řízení, v němž mělo k "průtahům" dojít, bylo usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 8. 12. 2003, č.j. 13 Nc 402/2003-7, přerušeno do skončení řízení o způsobilosti stěžovatele k právním úkonům vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 15 P a Nc 214/2003 (tj. do 4. 4. 2007). Okresní soud Plzeň-město v usnesení ze dne 18. 6. 2007, č.j. 13 Nc 402/2003-23, vysvětlil, že až poté, co v uvedeném řízení "bylo vyřešeno", že stěžovatel "má plnou procesní způsobilost dle §20 odst. 1 o. s. ř.", mohl v řízení pokračovat.
Stěžovateli se usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 10. 5. 2007, č. j. 13 Nc 402/2003-9, dostalo náležitého poučení podle §30 odst. 1 a 2 o. s .ř., že účastníku, u něhož jsou předpoklady, aby byl soudem osvobozen od soudních poplatků (§138 o. s. ř.), předseda senátu ustanoví na jeho žádost zástupce, jestliže je to třeba k ochraně jeho zájmů, a že vyžaduje-li to ochrana zájmů účastníka nebo jde-li o ustanovení zástupce pro řízení, v němž je povinné zastoupení advokátem (notářem), ustanoví mu předseda senátu v případě uvedeném v odstavci 1 zástupce z řad advokátů. Stěžovatel však na toto poučení procesně regulérně nereagoval (existenci podmínek pro osvobození od soudních poplatků podle §138 o. s. ř. nedoložil).
Stojí za to poznamenat, že ačkoli stěžovatel nevyužil k ochraně svých práv všechny opravné prostředky (jmenovitě dovolání), Ústavní soud nepovažoval ústavní stížnost za nepřípustnou [§43 odst. 1 písm. e), §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu]; stěžovatel totiž nebyl odvolacím soudem poučen, že dovolání proti jeho usnesení bylo přípustné podle §239 odst. 3 o. s .ř. Ústavní soud opakovaně judikoval (srov. např. sp. zn. II. ÚS 618/01, III. ÚS 597/02, I. ÚS 574/03, III. ÚS 332/04, IV. ÚS 52/05, III. ÚS 27/06), že vadné poučení nemůže jít k tíži účastníka řízení, který se na soud obrací jako na ochránce svých práv a svobod.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. května 2008
Jiří Mucha
předseda senátu