ECLI:CZ:US:2008:4.US.1205.08.1
sp. zn. IV. ÚS 1205/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 6. srpna 2008 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti obchodní společnosti Milenium Czech, s. r. o., se sídlem kpt. Nálepky 2397, 390 03 Tábor, zastoupené Mgr. Tiborem Stano, advokátem, AK se sídlem Ústecká 704, 390 11 Tábor, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře, ze dne 28. 2. 2008 čj. 15 Co 66/2008-205 a rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 12. 2. 2007 čj. 7 C 10/2006-189 ve výroku II., takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1, 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a porušení čl. 95 a čl. 96 odst. 1 Ústavy domáhala zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů, kterými nebylo vyhověno jejímu návrhu na náhradu nákladů řízení. Stěžovatelka, která v řízení o zaplacení částky 801 990,50 Kč vystupovala na straně žalované, namítla, že byla ve věci samé plně úspěšná a svým postupem nezpůsobila nic, co by odůvodňovalo nepřiznání náhrady nákladů řízení v plné výši a za všechny stupně řízení; dle jejího názoru důvody, které vedly k zamítnutí jejího nároku na náhradu nákladů, neměly oporu v provedeném dokazování. Ve věci samé poukázala na to, že žalobce, resp. jeho právní zástupce, měl přístup ke všem zápočtům, které stěžovatelka původně uplatnila vůči druhému žalovanému, Stavební společnosti Škrabala, s. r. o., navíc veškeré podklady byly součástí soudního spisu vedeného v předmětné věci. Zápočty, které nebyly v tomto řízení zohledněny, byly dle jejího názoru provedeny řádně a měly být uplatněny jako bezdůvodné obohacení vůči druhému žalovanému, neboť ve smyslu §580 obč. zákoníku došlo k zániku pohledávek započtením, a žalobce mohl zápočty použít pro účely námitek v exekučním řízení proti němu vedeném, neboť stěžovatelka byla nápomocna poskytnout mu veškeré důkazní prostředky. Podle stěžovatelky žalobce uplatnil svůj nárok vadně a z tohoto důvodu také neunesl břemeno tvrzení a důkazní břemeno.
Z rozsudku Okresního soudu v Táboře a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře, připojených k ústavní stížnosti, vyplynulo, že žalobce Ing. Z. N. se návrhem na vydání platebního rozkazu domáhal po stěžovatelce zaplacení částky 1 297 536 Kč s příslušenstvím. V jisté fázi řízení vystupovala na straně žalované i Stavební společnost Škrabala, s. r. o., mezi níž a stěžovatelkou byla uzavřena smlouva o dílo a dohodnuto uhrazení (zbytku) ceny díla. V řízení vyšlo najevo, že žalobce vystavil ve prospěch Stavební společnosti Škrabala osobní směnky a tvrdil, že žalovanou částku za stěžovatelku uhradil jako ručitel. Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 30. 6. 2006 potvrzeného usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře, bylo rozhodnuto o nároku žalobce vůči žalované Stavební společností Škrabala a řízení mezi těmito účastníky skončilo dne 17. 1. 2007. V pokračujícím řízení tak okresní soud jednal již jen s žalobcem a stěžovatelkou a předmětem řízení zůstalo pouze zaplacení částky 801 990,50 Kč s úrokem z prodlení. Na základě provedeného dokazování okresní a krajský soud dospěly k závěru, že žalobce neměl postavení ručitele, vyjádřily se k povaze směnek a plnění z nich a uzavřely, že žalobci se nepodařilo prokázat, že by byl účastníkem smlouvy uzavřené mezi oběma obchodními společnostmi, či že by mezi ním a stěžovatelkou existoval nějaký další směnečný vztah. Návrh, aby stěžovatelka byla povinna zaplatit žalobci částku 801 990,- Kč Okresní soud v Táboře v záhlaví označeným rozsudkem zamítl (výrok I.) a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení částku 20 000,- Kč (výrok II.). V odůvodnění k náhradově nákladového výroku okresní soud připustil, že stěžovatelka by měla právo na plnou náhradu nákladů řízení jak podle §142 odst. 1 o. s. ř., tak i podle §146 odst. 2 věty první o. s. ř., avšak pro důvody hodné zvláštního zřetele jí tento nárok ve smyslu §150 o. s. ř. nepřiznal. Tyto důvody okresní soud spatřoval v okolnostech případu, které nasvědčovaly tomu, že žalobce byl v podstatné míře jinou osobou (svědkem B. S.) vmanipulován do svízelné situace a stěžovatelka pak výsledky této manipulace bezvýhradně převzala a využila a získala tak velký hmotný prospěch, ač po právní stránce tento nemohl být označen jako pravé bezdůvodné obohacení. Částku 20 000,- Kč okresní soud považoval za tzv. symbolickou náhradu.
K odvolání stěžovatelky pouze do náhradově nákladového výroku Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře změnil rozsudek soudu I. stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení tak, že stěžovatelce náhradu nákladů řízení nepřiznal (výrok I.), konstatoval, že rozsudek v odstavci prvém ve výroku o zamítnutí žaloby zůstal nedotčen (výrok II.) a uložil stěžovatelce povinnost nahradit žalobci na nákladech odvolacího řízení částku 952,- Kč (výrok III.). Krajský soud potvrdil správnost aplikace §150 o. s. ř. při rozhodování o náhradě nákladů řízení, rozhodnutí okresního soudu však korigoval s tím, že závěr soudu o přiznání "symbolické" náhrady neodpovídá požadavku na řádné odůvodnění byť i částečného nepřiznání náhrady nákladů řízení. Krajský soud se ztotožnil s hodnocením jednání a postavení B. S., jak je hodnotil okresní soud, a za významné považoval dále okolnosti, které vedly žalobce k uplatnění jeho nároku, neboť ten se z chování stěžovatelky či jejího právního zástupce mohl důvodně domnívat, že má nárok na úhradu částek, které jako "ručitel" za stěžovatelku uhradil. Krajský soud se rovněž vyjádřil k namítaným zápočtům a vyložil, že nebyla-li otázka jejich důvodnosti mezi oběma obchodními společnostmi dosud (v jiném řízení) vyřešena a zápočty jsou sporné, nelze pokus žalobce o uplatnění práva hodnotit jako bezdůvodné uplatňování práva, vylučující aplikaci §150 o. s. ř. Po přihlédnutí k majetkovým poměrům žalobce dospěl krajský soud k závěru, že všechny tyto skutečnosti představují důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení stěžovatelce v plném rozsahu.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05 a další dostupná v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz). Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně jejich doménou, neboť se zde zobrazují aspekty nezávislého soudního rozhodování; Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 457/05, dostupné tamtéž). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou proto výjimečné (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 224/98, Sb. n. u., sv. 15, str. 17, sp. zn. II. ÚS 598/2000, Sb. n. u., sv. 23, str. 23 a další).
Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení potom platí o to více pro rozhodování podle ustanovení §150 o. s. ř., které při existenci důvodů hodných zvláštního zřetele umožňuje soudu výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti úspěšnému účastníkovi nepřiznat. Aplikace citovaného ustanovení, svou podstatou výjimečného v tom, že soud může o náhradě nákladů řízení rozhodnout jinak, než by odpovídalo výsledku sporu, zcela přísluší soudům obecným, které nejlépe znají konkrétní okolnosti tohoto kterého případu, a proto je především jejich věcí, zda použijí možnosti dané jim uvedeným ustanovením či nikoliv (srov. např. nález sp. zn. III.ÚS 619/2000, Sb. n. u., sv. 22, str. 165, usnesení sp. zn. IV. ÚS 37/02, Sb. n. u., sv. 4, str. 357).
Vymezení obsahu neurčitého právního pojmu "okolnosti hodné zvláštního zřetele" je úlohou obecných soudů vždy v kontextu s posuzovanou konkrétní věcí. Ústavnímu soudu proto zásadně nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele pro použití tohoto ustanovení (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 389/05, na http://nalus.usoud.cz); pod tyto okolnosti však nelze podřadit důvody, jež skutkovou podstatu citovaného zákonného ustanovení zjevně nenaplňují, extrémně vybočují z jeho účelu a zcela postrádají i smysl logický (srov. nález sp. zn. I.ÚS 305/03, Sb. n. u., sv. 38 str. 3). Zásah Ústavního soudu tak může přicházet v úvahu jen v případě, kdy je překročen rámec, ve kterém se volná úvaha obecného soudu pohybuje, tj. v případech zcela extrémního použití (zneužití) ustanovení §150 o. s. ř., kdy obecný soud postupuje libovolně, např. své rozhodnutí řádně a přesvědčivě neodůvodní (srov. nález sp. zn. III. ÚS 727/2000, Sb. n. u., sv. 22, str. 145), svévolně, pokud se konkrétní důvody pro aplikaci tohoto ustanovení jeví jako zcela nedostatečné (srov. sp. zn. II.ÚS 635/04, Sb. n. u., sv. 36, str. 695), nepodloženě, pokud soud nepřihlédne ke skutečnosti, dotýkající se samotného účelu soudního řízení, tj. poskytování soudní ochrany právům (srov. nález sp. zn. I. ÚS 350/04, Sb. n. u., sv. 34, str. 317), nebo je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné z důvodu nevypořádání se s námitkami uvedenými v odvolání (srov. nález sp. zn. I.ÚS 654/03, ÚS, sv. 32, str. 255).
Shora vymezená pochybení však Ústavní soud v projednávaném případě neshledal. Okresní soud v Táboře a Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, považovaly za důvody hodné zvláštního zřetele souhrn všech okolností, za kterých se žalobce dostal do situace, ve které se mohl domnívat, že má nárok na úhradu částek, které za stěžovatelku uhradil, společně s přihlédnutím k žalobcovým osobním a majetkovým poměrům. Tyto okolnosti a poměry krajský soud v odůvodnění svého usnesení popsal a vyložil, jak na ně nahlížel v kontextu celého případu. Jakkoliv tedy stěžovatelka může pociťovat nepřiznání nákladů řízení za nepříznivý zásah do své majetkové sféry, nebylo možné toto rozhodnutí považovat za způsobilé založit zásah Ústavního soudu, neboť požadavky vyplývající z výše vymezeného rámce ústavního přezkumu případů věcně obdobných projednávané věci byly dodrženy.
Po posouzení obsahu napadeného rozhodnutí Ústavní soud neshledal, že by ve vztahu ke stěžovatelce byla porušena práva plynoucí z článku 36 odst. 1 Listiny, neboť měla možnost domáhat se ochrany svých práv u soudu. Skutečnost, že se soudním rozhodnutím nesouhlasí, nečiní z věci záležitost ústavně právního charakteru.
Argumentace čl. 36 odst. 2 Listiny nebyla v projednávané věci případná, neboť toto ustanovení zaručuje každému, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí. V projednávané věci orgán veřejné správy nerozhodoval, neboť od samého počátku šlo o spor projednávaný obecnými soudy.
Obdobný závěr lze přijmout i k tvrzení o porušení čl. 37 odst. 3 Listiny či čl. 96 odst. 1 Ústavy zakotvující rovnost účastníků řízení. Zásada rovnosti stran je stěžejní zásadou spravedlivého procesu, v němž strany sporu musí mít rovné postavení, takže žádné z nich neodůvodněně nepřísluší více práv, resp. výhodnější postavení či výhodnější možnost k uplatnění práv. I Evropský soud pro lidská práva, který v souvislosti s rovností účastníků řízení používá pojem "rovnost zbraní", podle své konstantní judikatury vyžaduje, aby každé procesní straně byla dána přiměřená možnost přednést svou záležitost za podmínek, jež ji nestaví do podstatně nevýhodnější situace, než ve které je její protistrana. V případě Beer proti Rakousku (2004, stížnost č. 30428/96) či Baumann proti Rakousku (2001, stížnost č. 76809/01, obě rozhodnutí dostupná v elektronické verzi na http://hudoc.echr.coe.int). Zásada rovnost stran se tak týká procesního postavení účastníků řízení; nelze jí argumentovat ve vztahu k výsledku sporu. Z ústavní stížnosti jakož i připojených rozhodnutí nevyplynulo nic, co by signalizovalo, že by stěžovatelka byla oproti žalobci neodůvodněně znevýhodněna.
Článek 95 odst. 1 Ústavy, podle kterého je soudce při rozhodování vázán zákonem, sice s právem na spravedlivý proces velmi úzce souvisí, ale vzhledem k jejich systematickému zařazení v Ústavě lze jen stěží dovozovat, že garantuje základní právo nebo svobodu, neboť jeho obsahem je v podstatě určení principu organizace a činnosti soudů.
Po zjištění, že napadený rozsudek Okresního soudu v Táboře v jeho náhradově nákladovém výroku změněný výrokem usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře, stejně jako jeho výrok zavazující stěžovatelku uhradit žalobci náklady odvolacího řízení, nevybočily z ústavních mezí, Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §42 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 6. srpna 2008
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu