ECLI:CZ:US:2009:1.US.3009.08.1
sp. zn. I. ÚS 3009/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele V. R., zastoupeného JUDr. Romanem Haisem, advokátem se sídlem v Brně, Jiráskova 41, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16.9.2008, sp. zn. 4 Tz 59/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí pro tvrzené porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
Napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu bylo rozhodnuto o stížnosti pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch stěžovatele, tak, že pravomocným usnesením státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Písku ze dne 19. 1. 2004, č. j. Zn 2257/2003-29, byl porušen zákon v §147 odst. 1 a §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a v řízení předcházejícím v ustanoveních §2 odst. 5, 6 a §80 odst. 1 tr. ř. v neprospěch podezřelého stěžovatele. Porušení zákona spočívalo konkrétně v následujícím.
A. P. podala dne 8. 12. 2003 trestní oznámení pro trestný čin krádeže, který měl spáchat stěžovatel odcizením peněz v různých měnách v hotovosti. V protokolu o trestním oznámení uvedla, že JUDr. K. zajistil 1.465.000,- Kč, 6.000,-CHF a 400,- €. P. tuto hotovost vnesla do bytu stěžovatele, přičemž fyzicky ji přinesla ve své tašce její společnice I. K., která šla do bytu s ní. Stěžovatel se zmocnil peněz tím, že je vzal ze stolu, na němž po jejich přepočítání ležely a řekl, že do projektu (obchodní spolupráce s A. P. a I. K.) nejde a peníze zabavuje. Stěžovatel v rámci postupu před zahájením trestního stíhání vydal dne 9. 12. 2003 dobrovolně podle §78 odst. 1 tr. ř. policejnímu orgánu v protokolu o vydání věci specifikované bankovky v hodnotě 1.415.000,- Kč, 6.000,- CHF a 400,- €. Dne 11. 12. 2003 požádala A. P. policejní orgán o vrácení předmětné finanční hotovosti. Dne 5. 1. 2004 vydal policejní orgán usnesení, v němž rozhodl, že vrací A. P. tam specifikované bankovky v celkové hodnotě 1.415.000,- Kč, 6.000,- CHF a 400,- €, neboť není pochyb, že jsou jejím majetkem. Stěžovatel podal proti uvedenému usnesení o vrácení věci dne 9. 1. 2004 stížnost, v níž mj. navrhl, aby předmětné usnesení bylo zrušeno a požádal o vrácení daných finančních prostředků, neboť jsou jeho výhradním vlastnictvím. Dne 19. 1. 2004 vydala státní zástupkyně OSZ v Písku usnesení č. j. Zn 2257/2003-29, jímž zamítla stížnost stěžovatele jako nedůvodnou. Dne 26. 1. 2004 pak byly předmětné finanční prostředky předány policií A. P.
Nejvyšší soud dovodil, že na věc (představovanou citovanou finanční částkou) uplatňovaly nárok dvě osoby, přičemž obě svůj nárok podepřely argumenty vykládajícími jejich tvrzený vlastnický titul. To za situace, kdy právě legálnost či nelegálnost jednání stěžovatele při přechodu či převedení peněz do jeho dispozice v té době ještě nebyla dostatečně vyjasněna. Též bylo nutno přihlédnout k tomu, že předmětná finanční hotovost, jež byla policii stěžovatelem vydána, nepředstavovala nijak nepodstatnou hodnotu, nýbrž právě naopak. Proto bylo třeba posuzovat i možnost vzniku neodčinitelných následků jejím vydáním za situace, kdy vlastnictví věci nebylo najisto postaveno. Za daného stavu bylo namístě učinit naopak rozhodnutí o uložení věci do úschovy spolu s upozorněním, aby byl tvrzený nárok oběma osobami uplatněn v řízení ve věcech občanskoprávních, tj. postupovat v souladu se zákonem. Nejvyšší soud tedy shledal postup policejních orgánů nesprávným. Dospěl k závěru, že stížnost pro porušení zákona je důvodná.
Nejvyšší soud se však nejdříve zabýval tím, že napadené usnesení Okresního státního zastupitelství v Písku bylo vydáno před zahájením trestního stíhání stěžovatele, tedy ve fázi řízení, kdy byl z pohledu trestního řádu podezřelým. Podle §267 odst. 1 vely druhé tr. ř. je sice ministr spravedlnosti povinen ve stížnosti pro porušení zákona uvést, zda ji podává ve prospěch či neprospěch obviněného, ale to neznamená, a existující soudní praxe to potvrzuje, že není vyloučeno podat tuto stížnost ve prospěch i jiných stran řízení, např. poškozeného, zúčastněné osoby, ale i obhájce apod. Podle §12 odst. 7 tr. ř. pokud z povahy věci nevyplývá něco jiného, rozumí se obviněným též obžalovaný a odsouzený. Dle Nejvyššího soudu však z žádného ustanovení trestního řádu nelze dovodit, že obviněným je třeba rozumět též podezřelého. Nejvyšší soud - oproti názoru ministra spravedlnosti - zastává odlišný názor ohledně procesních důsledků stížnosti pro porušení zákona ve vztahu ke stádiu trestního řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno. Právo na stížnost pro porušení zákona není garantováno Ústavou ani Listinou či mezinárodněprávními dokumenty týkajícími se této oblasti. Nejvyšší soud se proto ve svém rozhodnutí omezil toliko na akademický výrok, neboť v řízení o stížnosti pro porušení zákona lze podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušit pouze ta nezákonná rozhodnutí, jimiž byl porušen zákon v neprospěch obviněného. Stěžovatel byl však v době, kdy bylo vydáno napadené usnesení státní zástupkyně, v postavení osoby podezřelé a nikoli obviněným ve smyslu trestního řádu.
Stěžovatel namítá proti napadenému rozsudku, že z §266 tr. ř. je zřejmé, že stížnost pro porušení zákona (SPZ) je možno podat proti pravomocnému rozhodnutí státního zástupce, kterým byl porušen zákon. To platí i v jeho případě, kdy Nejvyšší soud svým rozhodnutím potvrdil oprávněnost podané SPZ, neboť zákon jednoznačně porušen byl, a to na jeho úkor. Pokud však Nejvyšší soud může tuto skutečnost pouze deklarovat bez pravomoci toto vadné rozhodnutí zrušil, pak mimořádný opravný prostředek (stížnost pro porušení zákona) je ve vztahu k podezřelému bezobsažný, "neboť podezřelý takto zůstává de facto jediným účastníkem trestního řízení, kde užití tohoto mimořádného opravného prostředku v jeho prospěch není přípustné". Stěžovatel se ztotožňuje s názorem ministra spravedlnosti, že tento výklad zákona ve svém důsledku zakládá neodůvodněnou nerovnost v přístupu k ochraně práv na základě mimořádného opravného prostředku.
II.
1) Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu č. 182/1993 Sb.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR tvoří procesní prostředek k ochraně zaručených základních práv a svobod, který je však vůči ostatním prostředkům, které slouží jednotlivci k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. V prvé řadě zkoumal tedy tuto otázku.
2) Z podstaty dané věci plyne, že se stěžovatel chce domoci peněžních prostředků, které vydal policejnímu orgánu na počátku trestního řízení; tyto peněžní prostředky byly později policejním orgánem vydány jiné osobě, ačkoliv další postup měl být takový, jak uvedl Nejvyšší soud ve svém rozsudku (tj. uložení do úschovy).
Zde je třeba předeslat, že se stěžovatel nejdříve domáhal (neúspěšně) po státu zaplacení náhrady škody údajně mu způsobené porušením zákona ve smyslu shora citovaném; ústavní stížnost proti rozhodnutím obecných soudů vydaným v tomto řízení dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona č. 82/1998 Sb.") však byla Ústavním soudem jako zjevně neopodstatněná usnesením sp. zn. III. ÚS 541/2008 odmítnuta.
V usnesení sp. zn. III. ÚS 541/2008 přitom Ústavní soud vyslovil, že "Racionální základnu má rovněž úvaha soudu prvního stupně, že odpovědnost (státu) za škodu přichází v úvahu až subsidiárně, resp. poté, co se stane nemožným vypořádání primárního (ať již závazkového či deliktního) vztahu dotčených soukromých subjektů; teprve pak lze totiž uvažovat o tom, že "škoda" byla ustavena." Tím zjevně reagoval na názor vyslovený v uvedeném řízení v napadeném rozhodnutí soudu prvního stupně (Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8.11.2006 sp. zn. 14 C 178/2006), dle kterého "...§80 odst. 1 trestního řádu. Orgán činný v trestním řízení totiž zkoumá pouze naplnění podmínek pro jeden z uvedených postupů, aniž by zkoumal otázku, zda je tato (či jiná osoba) vlastníkem vrácené věci, neboť rozhodnutím podle §80 odst. 1 trestního řádu není řešena otázka vlastnického práva k věci, i po takto vydaném rozhodnutí se jiná osoba může domáhat vydání věci v řízení ve věcech občanskoprávních (k tomuto závěru srovnej rozh. pod č. 2/1970 Sb. rozh. tr. nebo usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tz 224/2001)... takto vydané rozhodnutí o vrácení věci nelze považovat za nezákonné ... tímto (procesním) rozhodnutím nebylo konstituováno ani vlastnické právo A. P., které byla věc vrácena, ani jím nebylo popřeno vlastnické právo žalobce, od čehož by bylo možno odvíjet případný vznik škody spočívající v úbytku majetku, v daném případě peněz. Žalobce může a zřejmě bude muset uplatnit své vlastnické právo (na vydání věci) podáním příslušné žaloby, a pokud mu případně tím, že uvedenou jeho věc má u sebe v rozporu s právem neoprávněný držitel, vznikla ještě jiná škoda, pak se této škody rovněž může domáhat po tom, kdo měl jeho věc u sebe ..." Stručně shrnuto, soud prvního stupně stěžovatele de facto poučil, jakou (procesní) cestu má zvolit k uspokojení svého tvrzeného nároku.
Stěžovatel však netvrdí a z předložených listin ani jinak nevyplývá, že by se před podáním ústavní stížnosti domáhal nastíněnou (procesní) cestou svého tvrzeného nároku, tj. civilní žalobou proti A. P. Protože sám Ústavní soud neshledal, že by ústavní stížnost svým významem podstatně přesahovala vlastní zájmy stěžovatele, je nutné na ni pohlížet ve smyslu §75 zákona o Ústavním soudu jako na nepřípustnou, poněvadž stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje.
Ostatně, i kdyby nebylo vydáno rozhodnutí státního zástupce dle §80 odst. 1 trestního řádu (Nejvyšším soudem deklarované jako nezákonné), A. P. k předmětné věci též uplatnila vlastnické právo (tím, že požádala o vrácení věci), takže zákonným postupem by pak bylo uložení předmětné věci do úschovy a odkázání stěžovatele a A. P. na občanskoprávní řízení. Tudíž stěžovatel by i v případě postupu souladným se zákonem (patrně) musel absolvovat občanskoprávní řízení, na které jej přitom obecné soudy v řízení dle zákona č. 82/1998 Sb. odkazovaly.
3) K tomu Ústavní soud podotýká, že v principu v obdobném případě rozhodl v minulosti shodně. Ve věci sp. zn. II. ÚS 117/05 totiž byla podána ústavní stížnost, kterou stěžovatel brojil též proti rozsudku Nejvyššího soudu, kterým bylo ke stížnosti pro porušení zákona vysloveno, že rozhodnutím obecného soudu byl v neprospěch stěžovatele porušen zákon, avšak nezákonné rozhodnutí nebylo zrušeno. Stěžovatel v věci sp. zn. II. ÚS 117/05 rozporoval právě to, že Nejvyšší soud "neučinil dalším výrokem opatření vedoucí ke zrušení předchozího rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, s příkazem k novému projednání a rozhodnutí." (což namítal stěžovatel i v nyní posuzované věci). Ústavní soud však tehdy odmítl ústavní stížnost stěžovatele pro nepřípustnost, neboť "Stěžovatel však netvrdí a z předložených listin ani jinak nevyplývá, že by se před podáním ústavní stížnosti domáhal práva na náhradu škody (ve výši předmětné odměny a hotových výdajů) podle zákona č. 82/1998 Sb..."
Ostatně, jistou analogii lze nalézt i s usnesením Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 217/05, kterým byla mj. odmítnuta jako nepřípustná ústavní stížnost (jiného) stěžovatele proti rozsudku Nejvyššího soudu, kterým bylo ke stížnosti pro porušení zákona vysloveno, že rozhodnutím obecného soudu byl v neprospěch stěžovatele porušen zákon, avšak toto nezákonné rozhodnutí obecného soudu nebylo zrušeno. Ústavní soud tehdy argumentoval takto:
"Výrok Nejvyššího soudu ČR o tom, že konkrétním usnesením obecného soudu byl porušen zákon v ustanovení §153 odst. 1 tr. řádu v neprospěch stěžovatele, je výrokem akademickým a ve svém dopadu pro stěžovatele příznivým, neboť ve spojení s příslušnou částí odůvodnění napadeného rozsudku deklaruje pochybení obecného soudu. Takový postup Nejvyššího soudu ČR vedl ve svém konečném dopadu k ochraně stěžovatelových práv, neboť Krajský soud v Plzni své pochybení napravil a neprávem uložené a poté i uhrazené náklady trestního řízení stěžovateli vrátil. V době podání ústavní stížnosti tak neexistoval důvod k zásahu Ústavního soudu, neboť rušivý dopad usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 10. 2003 do práv stěžovatele byl postupem obecných soudů odstraněn. Je zcela nerozhodné, že k nápravě stavu došlo ze strany Krajského soudu v Plzni, tedy postupem více méně neformálním, neboť z hlediska ústavněprávní ochrany základních práv stěžovatele je pro Ústavní soud rozhodující výsledný stav." Z citovaného usnesení plyne (pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti proti rozhodnutí Nejvyššího soudu deklarujícího pouze porušení zákona) akcentování kritéria výsledného stavu jakožto klíčového hlediska rušivého dopadu nezákonného rozhodnutí do práv jednotlivce. Jakkoli nyní posuzovaná věc není s věcí sp. zn. IV. ÚS 217/05 identická (neboť v tehdejší věci již byl dosud v době rozhodování o ústavní stížnosti rušivý dopad nezákonného rozhodnutí odstraněn), nicméně platí, že stěžovatel má za současného stavu k dispozici procesní prostředky, jimiž se může v řízení před obecnými soudy domoci vydání předmětné věci (a zaplacení případné náhrady škody), jestliže mu k ní skutečně svědčilo vlastnické právo; je jen na něm, zda bude postupovat v souladu se zásadou "každý nechť si střeží svá práva". Koneckonců, jak bylo shora poukazováno, stěžovatel by i v případě postupu souladným se zákonem (patrně) musel absolvovat - shodně jako nyní - civilní řízení, neboť i A. P. k předmětné věci uplatnila vlastnické právo.
4) Jestliže by přitom daná věc dospěla v budoucnu do fáze řízení dle zákona č. 82/1998 Sb. (tj. o odpovědnosti státu za škodu), Ústavní soud poukazuje na svá rozhodnutí, dle nichž není relevantní pro přiznání náhrady škody způsobené státem, zda rozhodnutí bylo Nejvyšším soudem v řízení o stížnosti pro porušení zákona "toliko" jako nezákonné deklarováno a nebylo jím současně zrušeno. Shora citovaným usnesením sp. zn. II. ÚS 117/05 totiž Ústavní odmítl jako nepřípustnou ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu "toliko" deklarující porušení zákona (v neprospěch jednotlivce) s poukazem na nevyčerpání procesního prostředku dle zákona č. 82/1998 Sb. Tím Ústavní soud implicitně vyslovil názor, že se lze dle citovaného zákona domáhat náhrady škody proti státu, aniž by bylo nezákonné rozhodnutí zrušeno; v opačném případě by byl Ústavní soud povinen ústavní stížnost meritorně posoudit. Koneckonců, rovněž shora citované usnesení sp. zn. IV. ÚS 217/05 nepovažovalo za relevantní skutečnost nezrušení nezákonného rozhodnutí v řízení o stížnosti pro porušení zákona ("...jakmile v důsledku autoritativního výroku Nejvyššího soudu ČR bylo najisto postaveno, že rozhodnutí soudu, o které se opírala stěžovatelova povinnost uvedenou částku zaplatit, je nezákonné, bylo povinností státu (soudu) tuto vrátit; pokud by tak učiněno nebylo, mohl by její zaplacení stěžovatel vymáhat pořadem práva.").
Ústavní soud k tomu dodává, že takový přístup považuje za výraz axiomy racionálního zákonodárce. Jak totiž přiléhavě naznačuje kupř. citované usnesení sp. zn. III. ÚS 541/08, zákonný požadavek předchozího zrušení rozhodnutí pro nezákonnost (§8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.) je stavěn na teleologii, že s ohledem na zásadu presumpce správnosti rozhodnutí není ministerstvo, potažmo obecný soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení. Nicméně v situaci, kdy je již v předchozím (jiném) řízení (zde v řízení o stížnosti pro porušení zákona) deklarována nezákonnost určitého rozhodnutí (nadto výrokem a rozhodnutím vrcholného soudního orgánu), pak z logiky věci ani ministerstvo, ani obecný soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu již neposuzují zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení. Tudíž nastíněné ratio legis na případy "toliko" deklarace nezákonného rozhodnutí (bez jeho zrušení) plně dopadá. K tomu je třeba zdůraznit, že opačný přístup by byl v rozporu s čl. 36 odst. 3 Listiny. Zde lze odkázat např. na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1628/07, v němž se praví: "Cílem tohoto ustanovení je tedy zjevně poskytnutí náhrady škody těm, kterým byla nezákonným či nesprávným postupem orgánů státu škoda způsobena. Toto ustanovení obecně vychází ze skutečnosti, že stát funguje i proto, aby jak své občany, tak i osoby zdržující se na jeho území, chránil, aby jim poskytoval záruky, že jejich práva budou hájena a aby jim v případě jejich porušení umožnil domáhat se nápravy. Odstavec 4. čl. 36 Listiny potom odkazuje na (zvláštní) zákon, který podmínky i podrobnosti práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem stanoví...Takový zákon však nemůže samotný nárok na náhradu škody, v důsledku zmíněného jednání vzniklé, anulovat (negovat), byť "pouze" v jeho dílčím aspektu. Jinými slovy, zvláštní zákon dle čl. 36 odst. 4 Listiny nemůže popřít předmětné ústavně zaručené základní právo, a to nejen jako celek, ale ani jeho dílčí komponenty. Zákonu je svěřena toliko úprava podmínek a podrobností realizace již ústavně zakotveného práva, které vychází z principu ochrany práv každého, kdo byl poškozen nezákonným rozhodnutím státního orgánu či veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem." Obdobně konstatovalo plénum Ústavního soudu v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 72/06: "Odstavec 4 čl. 36 Listiny... sice odkazuje na zákon, který upravuje "podmínky a podrobnosti" v relaci ke všem předcházejícím odstavcům čl. 36 Listiny, nicméně takový zákon, vydaný na základě ústavního zmocnění, je ustanovením čl. 36 Listiny vázán, od jeho obsahu se tedy nemůže odchýlit...Smyslem a účelem "obyčejného" zákona dle čl. 36 odst. 4 Listiny je pouze stanovit podmínky a podrobnosti realizace co do svého obsahu (již) ústavodárcem v čl. 36 Listiny zakotvených práv, tedy podmínky a podrobnosti čistě procesní povahy (nikoli "materiálně právní")." Bylo by potom na příslušných orgánech, postupujících v případném řízení o odpovědnosti státu za škodu a vykládajících tak podústavní právo, zda dospějí k závěru o podřazení věci stěžovatele (tj. deklarace nezákonného rozhodnutí rozsudkem Nejvyššího soudu, avšak bez jeho současné kasace) pod pojem "nezákonného rozhodnutí" či "nesprávného úředního postup" (relevantního pro náhradově škodový vztah ke státu rovněž), nebo zda přistoupí k analogické aplikaci takto relevantního podústavního práva, či případně zvolí jiný aplikační postup."
5) Za tohoto stavu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou odmítl. Jde o projev v judikatuře Ústavního soudu preferované tzv.materiální přípustnosti ústavní stížnosti, kdy Ústavní soud bere v úvahu to, co vlastně stěžovatel svým postupem sleduje (srov. nejen shora citovaná usnesení, ale též např. usnesení sp. zn. II. ÚS 673/08 či I. ÚS 1839/08).
III.
Toliko jako obiter dictum však Ústavní soud poukazuje na to, že - minimálně se zřetelem k argumentaci předložené Nejvyšším soudem - napadené rozhodnutí, pokud jím Nejvyšší soud nezákonné rozhodnutí nezrušil, by jinak nemohlo obstát.
To již proto, že Nejvyšší soud vychází (v souladu se svou judikaturou, srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 4/2005) ve svém závěru o nemožnosti zrušit nezákonné rozhodnutí v podstatě jen z jazykového výkladu, tj. z doslovného znění zákona ("Podle §12 odst. 7 tr. ř. pokud z povahy věci nevyplývá něco jiného, rozumí se obviněným též obžalovaný a odsouzený. Z žádného ustanovení trestního řádu ale nelze dovodit, že obviněným je třeba rozumět též podezřelého ... Nejvyšší soud se ve svém rozhodnutí musel omezit toliko na akademický výrok, neboť v řízení o stížnosti pro porušení zákona lze podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušit pouze ta nezákonná rozhodnutí, jimiž byl porušen zákon v neprospěch obviněného. Jak bylo již shora konstatováno, V. R. byl v době, kdy bylo napadené usnesení státní zástupkyně vydáno, v postavení osoby podezřelé a nikoli obviněným ve smyslu trestního řádu. Proto podle ust. §269 odst. 2 tr. ř. a násl. možné postupovat nebylo."). I kdyby použití jazykového výkladu bylo správné, za metodologicky seriózní, plnohodnotný postup lze považovat pouze zkoumání vykládaného ustanovení i z hlediska dalších výkladových metod. Ústavní soud opakovaně vysvětluje ve své judikatuře, že "Naprosto neudržitelným momentem používání práva je jeho aplikace, vycházející pouze z jeho jazykového výkladu. Jazykový výklad představuje pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě. Je pouze východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis atd.)." (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 33/97, Pl. ÚS 42/03, Pl. ÚS 5/05, Pl. ÚS 24/06, I. ÚS 1133/07); že "Soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku ..." (srov. kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96, IV. ÚS 412/99, III. ÚS 495/02, III. ÚS 258/03, IV. ÚS 630/03, Pl. ÚS 42/03, Pl. ÚS 5/05, Pl. ÚS 24/06); že "nelze ztotožňovat text právního předpisu a právní normu, která je významem tohoto textu (srov. shodně v doktríně např. Knapp V., Holländer P. a kol., Právne myslenie a logika, Obzor, Bratislava 1989). Je třeba mít na zřeteli, že právní norma se ne vždy musí krýt s tím, jak je vyjádřena v textu zákona, a to ani v takovém případě, kdy se text může jevit jako jednoznačný a určitý" (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 138/06, II. ÚS 136/06, I. ÚS 603/06, II. ÚS 1710/07, Pl. ÚS 87/06). Ústavní soud zdůrazňuje, že každý orgán veřejné moci, by si měl být těchto fundamentálních východisek interpretace práva vědom a tak je v praxi aplikovat.
Nadto, ani z jazykového výkladu samotného o sobě by nemohl jednoznačně závěr Nejvyššího soudu jednoznačně plynout, neboť z něj je dovoditelná i (minimálně) rovnocenná interpretace jiná (tedy i v důsledku použití pouze jazykového výkladu zde vyvstala nutnost aplikovat i další metody výkladu). Jakkoli totiž znění §269 odst. 2 tr. ř. používá sousloví "porušen zákon v neprospěch obviněného", výslovně již nestanoví, že to musí být porušení zákona v neprospěch obviněného v okamžiku stadia trestního řízení po zahájení trestního stíhání a že naopak nepostačuje, aby došlo k porušení zákona sice před zahájením trestního stíhání, jestliže se dotyčná podezřelá osoba později skutečně stala osobou obviněnou (což byla i věc stěžovatele). V posledně uvedeném případě by byla pravdivá věta, že byl porušen zákon v neprospěch obviněného, jestliže by - nahlíženo zpětně (o což v případě podání stížnosti pro porušení zákona právě jde) - 0dotyčná osoba vskutku byla v trestním řízení osobou obviněnou. Jinými slovy, předmětné ustanovení vyžaduje pouze porušení zákona v neprospěch obviněného, aniž by jakkoli výslovně vymezovalo a omezovalo okamžik porušení zákona.
Klíčové je, že závěr Nejvyššího soudu jakoby vycházel z úmyslu zákonodárce diferencovat (ohledně kasace nezákonného rozhodnutí) mezi skupinou osob, u nichž byl zákon porušen až po zahájení trestního stíhání, a skupinou osob, u které byl zákon porušen ještě před zahájením trestního stíhání. Rozdíl mezi oběma skupinami by tak byl pouze ve formě, nikoli v obsahu. Není však logického důvodu podsouvat rozumnému zákonodárci úmysl vyloučit možnost zrušení nezákonného rozhodnutí jen s ohledem na ze své podstaty formální hledisko, tj. na okamžik porušení zákona. Nelze nalézt rozumný důvod pro odlišné možnosti důsledků nezákonného rozhodnutí, jestliže se jedná o materiálně vzato rozhodnutí stejná (v dané věci mohlo být rozhodnuto dle §80 odst. 1 tr. ř. stejně tak po zahájení trestního stíhání, jako před jeho zahájením, tj. kdy byl stěžovatel ještě pouze osobou podezřelou). Řečeno poněkud jinak (v podstatě slovy ministra spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona, na které však Nejvyšší soud věcně nereagoval), v případě přijetí závěru Nejvyššího soudu by bylo pouze na vůlí ve věci rozhodujícího orgánu činného v trestním řízení, zda vyloučí možnost zrušení svého rozhodnutí v řízeni o stížnosti pro porušení zákona pouze tím, v jaký časový okamžik rozhodne; v případě, že by bylo rozhodnuto po zahájení trestního stíhání, Nejvyšší soud by napadené rozhodnutí postupem podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušit mohl, avšak v případě, že by totožné rozhodnutí ve vztahu k téže osobě bylo vydáno před zahájením jejího trestního stíhání, tento postup by možný nebyl. Stručně shrnuto, ryze formální výklad zvolený Nejvyšším soudem zvolený lze stěží považovat za racionální. V rámci metodologie výkladu podústavního práva se jeví být vyloučen argumentem reductionis ad absurdum (jako komponentu výkladu teleologického); to platí i z pohledu ústavně právního, neboť uvedený výklad by současně vytvářel neodůvodněnou - a tedy protiústavní - nerovnost mezi jednotlivými citovanými skupinami osob (princip ústavně konformního výkladu) [srov. obdobně metodologicky kupř. usnesení sp. zn. I. ÚS 1854/08].
Na tom samozřejmě nic nemění část napadeného rozsudku Nejvyššího soudu, deklarující neexistenci ústavně zaručeného práva na mimořádný opravný prostředek v podobě stížnosti pro porušení zákona. Samotná existence stížnosti pro porušení zákona (či dovolání aj.) jako mimořádného opravného prostředku zajisté nepožívá ústavněprávní ochrany, jinými slovy není povinností státu, aby takový prostředek ochrany práv do svého právního řádu zakomponoval s plným přezkumem napadených rozhodnutí. To však nezbavuje Nejvyšší soud povinnosti interpretovat a aplikovat podmínky připuštění tohoto prostředku, pokud jej stát ve svém zákonodárství vytvořil, tak, aby byly dodrženy maximy ústavního pořádku (v daném případě především ústavního principu rovnosti). Jak notoricky (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 193/04, I. ÚS 398/04, I. ÚS 554/04, III. ÚS 715/06, IV. ÚS 2533/07) Ústavní soud vysvětluje, rozhodování soudu, ať už jde o rozhodování v řízení o řádném nebo mimořádném opravném prostředku, a to nevyjímaje rozhodování o umožnění přístupu jednotlivce k soudu, se nemůže ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce; to tím spíše, že čl. 4 Ústavy staví základní práva pod ochranu soudní moci jako celku.
Nadto, Nejvyšší soud ve své praxi (včetně napadeného rozhodnutí) vychází z premisy existence možnosti podat stížnost pro porušení zákona ve prospěch i jiných stran řízení než obviněného, např. poškozeného, zúčastněné osoby, ale i obhájce apod.; to navzdory kupř. §267 odst. 1 věty druhé tr. ř., dle které je ministr spravedlnosti povinen ve stížnosti pro porušení zákona uvést, zda ji podává ve prospěch nebo v neprospěch obviněného (toto ustanovení, stejně jako jiná v hlavě osmnácté regulující stížnost pro porušení zákona, tedy výslovně nehovoří o jiné osobě než o obviněném). Jak uvádí Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí, "Podle §267 odst. 1 věty druhé tr. ř. je sice ministr spravedlnosti povinen ve stížnosti pro porušení zákona uvést, zda ji podává ve prospěch nebo v neprospěch obviněného, ale to neznamená, a existující soudní praxe to potvrzuje, že není vyloučeno podat stížnost pro porušení zákona ve prospěch i jiných stran řízení, např. poškozeného, zúčastněné osoby, ale i obhájce apod." Nejvyšší soud tak ve své praxi zjevně vykládá §267 odst. 1 věty druhé tr. ř. extenzivně, tj. že se vztahuje i na jiné osoby než obviněného. Potom však Nejvyšší soud nepředkládá rozumný důvod, proč ve stejné textuální situaci, tj. u §269 odst. 2 tr. ř. hovořícího pouze o obviněném ("v neprospěch obviněného"), neprovádí výklad stejný jako u §267 odst. 1 věty druhé tr. ř. Jinými slovy, Nejvyšší soud vylučuje možnost zrušení nezákonného rozhodnutí (a tak aplikaci §269 odst. 2 tr. ř.) s odkazem na doslovné znění zákona, avšak opačně činí v případě textuálně shodném (§267 odst. 1 věty druhé tr. ř.). Argumentace Nejvyššího soudu je tak navíc v napadeném rozsudku (a v jeho ustálené praxi, na niž odkazuje) vnitřně logicky rozporná. I proto nemůže obstát.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. dubna 2009
Vojen Güttler
soudce zpravodaj