ECLI:CZ:US:2009:2.US.254.09.1
sp. zn. II. ÚS 254/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti M. B., zastoupené Mgr. Kateřinou Beranovou, advokátkou se sídlem náměstí Přemysla Otakara II. 186/I, Vysoké Mýto, proti rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 15. 11. 2007 č. j. 4 C 177/2005-117 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 12. 2008 č. j. 24 Co 324/2008-143, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která ve spojení s doplňujícím podáním ze dne 28. 4. 2009 i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), domáhala se stěžovatelka odložení vykonatelnosti a následného zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, tvrdíce, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva, vyplývající z čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou sp. zn. 4 C 177/2005, z nějž vyplynulo, že žalobkyně Ing. E. K. (v řízení před Ústavním soudem dále jen "vedlejší účastnice") se v řízení zahájeném u tohoto soudu domáhala po stěžovatelce zaplacení částky 9.092,90 Kč s příslušenstvím z titulu nedoplatku na úhradách spotřebované elektrické energie v období od 21. 3. 2002 do 9. 4. 2003 odebrané v prostorách nemovitosti čp. 57 v Pobřežní ulici v Hradci Králové ve vlastnictví vedlejší účastnice, kterou stěžovatelka užívala na základě nájemní smlouvy uzavřené s rodiči vedlejší účastnice. Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou po provedeném dokazování žalobě svým rozsudkem ze dne 15. 11. 2007 č. j. 4 C 177/2005-117 zcela vyhověl. Po právní stránce posoudil nárok vedlejší účastnice jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, neboť vedlejší účastnice uhradila příslušnou dlužnou částku za elektřinu dodavateli, tj. plnila to, co po právu měla plnit stěžovatelka.
Proti rozsudku podala stěžovatelka odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 1. 12. 2008 č. j. 24 Co 324/2008-143 tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítala, že dle vyúčtování elektrické energie spotřebované v daném odběrném místě v předchozím období, tj. od 1. 8. 2001 do 21. 3. 2002, vznikl na uhrazených měsíčních zálohách přeplatek. Z této okolnosti stěžovatelka dovozovala, že v předmětném období nemohl vzniknout účtovaný nedoplatek, zejména při použití totožných elektrospotřebičů. Stěžovatelka rovněž poukázala na údajně nesprávné samoodečty odběrů elektrické energie, které byly prováděny v rozporu se skutečným stavem. Ke zkreslení vykazované spotřeby elektrické energie mohlo podle jejího názoru dojít zřejmě i v důsledku vadnosti elektroměru, během řízení se proto opakovaně, ovšem bezúspěšně, domáhala přezkoumání funkčnosti elektroměru, například v listině nazvané "označení důkazů", kde navrhovala vypracování znaleckého posudku. Oba soudy ovšem rozhodly věc, aniž by řádně zjišťovaly skutkový stav, tj. aniž by se zabývaly tím, zda skutečně byla spotřebována účtovaná elektrická energie, čímž porušily její právo vlastnit majetek. Stěžovatelka se dále domnívala, že obecné soudy se dopustily zbytečných průtahů, když soudní řízení, ačkoliv nebylo zatíženo časově náročnými důkazy a nebyly ani provedeny důkazy navrhované stěžovatelkou, probíhalo celých pět a půl roku. Odvolacímu soudu stěžovatelka vytýkala, že rozhodoval v její nepřítomnosti a nedal jí tak možnost vyjádřit se k provedeným důkazům. Její absence u jednání byla přitom zapříčiněna nestandardním způsobem doručování předvolání k jednání ze strany odvolacího soudu, kdy jednání proběhlo dříve, než uplynula vyznačená úložní doba u zásilky obsahující samotné předvolání. Konečně obecné soudy se dle jejího přesvědčení dopustily pochybení, pokud nevěnovaly pozornost aktivní legitimaci vedlejší účastnice, s níž stěžovatelka nebyla ve smluvním vztahu. Nájemní smlouvu uzavřela stěžovatelka s rodiči vedlejší účastnice, také faktura dodavatele elektrické energie byla adresována otci vedlejší účastnice. Podle stěžovatelky vlastnictví k uvedené nemovitosti či faktická úhrada sporné faktury aktivní legitimaci vedlejší účastnice nezaložila.
Stěžovatelka závěrem stížnosti navrhla, aby náklady na její zastoupení zcela zaplatil stát, což odůvodnila tím, že nemá dostatečné prostředky k placení nákladů.
Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a přiloženého spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Úvodem je třeba připomenout, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek (ve výsledku) pokládat za spravedlivé.
Nelze přehlédnout, že ústavní stížnost stěžovatelky směřuje proti rozhodnutí týkající se povinnosti zaplatit částku, jež lze označit za zcela bagatelní. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi (např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. III. ÚS 602/05, III. ÚS 748/07, I. ÚS 931/08 a mnoho dalších) dal najevo, že v takových případech - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí, za něž však napadená rozhodnutí považovat nelze - je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena.
Obsahem projednávané ústavní stížnosti je polemika se závěry přijatými obecnými soudy, kdy stěžovatelka zpochybňuje skutečnost, že v předmětném období spotřebovala elektrickou energii v množství odpovídajícím ceně účtované dodavatelem. Touto námitkou staví Ústavní soud do role třetí soudní instance, která mu, jak již dal výše najevo, nepřísluší. Ústavní soud není zásadně oprávněn zasahovat do úvah, jaké důkazy soud v řízení provede, ani přehodnocovat myšlenkové operace obecných soudů ve smyslu přisuzování různé váhy tomu či onomu provedenému důkazu a činit odlišné skutkové závěry. Výjimka z tohoto pravidla přichází v úvahu pouze v případě, kdy jsou v rozhodnutích obecných soudů zřejmé extrémní rozpory mezi důkazní situací, skutkovými zjištěními a následnými právními závěry soudu. Pochybení tohoto charakteru však Ústavní soud v projednávané věci neshledal. Argumenty, které stěžovatelka vznesla, jsou v podstatě shodné s těmi, které uplatňovala v předchozím řízení a kterými se již obecné soudy zabývaly, přičemž k závěrům, k nimž posléze dospěly, nemá Ústavní soud z hlediska rámce vymezeného pro jeho rozhodování žádné výhrady. Ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou také řádně a přesvědčivě odůvodněna, z ústavního hlediska tedy plně přijatelná. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje zejména na rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 12. 2008 č. j. 24 Co 324/2008-143. V odůvodnění dotčeného rozhodnutí poukázal odvolací soud na to, že nemovitost v rozhodné době užívala pouze stěžovatelka se svým synem, přičemž počáteční stav elektroměru byl stěžovatelkou schválen při uzavření nájemní smlouvy dne 1. 8. 2001, konečný stav elektroměru k datu 9. 4. 2003 byl poté potvrzen odečtem provedeným zaměstnancem dodavatele elektrické energie. Závěrem pak konstatoval, že za dané situace nemohla argumentace stěžovatelky nijak změnit skutečnost, že veškerá elektrická energie odebraná v dotčené nemovitosti v době od 1. 8. 2001 do 9. 4. 2003, tedy i v rozhodném období, byla spotřebována stěžovatelkou.
Jde-li o stěžovatelkou namítané průtahy v řízení, jejich samotná existence nemůže zpravidla vést k odstranění rozhodnutí vydaných ve skončeném řízení, neboť ani jejich případné zjištění není zásadně způsobilé založit odlišný výsledek sporu. Ústavní stížností lze napadnout pouze aktuální, trvající zásah orgánu veřejné moci a stěžovatelka tímto zásahem musí být již nebo ještě postižena (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 287/96, dále též usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 26/03, II. ÚS 443/03, III. ÚS 373/04, II. ÚS 532/04, III. ÚS 451/05, III. ÚS 450/06, III. ÚS 991/07, III. ÚS 432/08).
Stran předvolání k jednání před odvolacím soudem platí, že musí být účastníkům a jejich zástupcům doručeno tak, aby měli dostatek času k přípravě, zpravidla nejméně 10 dnů přede dnem, kdy se jednání má konat. V případě, že desetidenní lhůta nebyla dodržena, lze odvolání projednat, jde-li o odvolání ve věci, v níž její povaha a ani okolnosti případu nevyžadují rozsáhlejší přípravu k jednání. V předmětné věci bylo předvolání k jednání odvolacího soudu stěžovatelce doručováno na adresu, kterou označila jako své bydliště, na níž však nebyla zastižena, proto byla zásilka dne 20. 11. 2008 uložena na poště a stěžovatelce zanechána výzva, aby si ji vyzvedla. Jelikož tak v zákonem stanovené třídenní lhůtě neučinila, byl poslední den lhůty, tj. neděle 23. 11. 2008, resp. pondělí 24. 11. 2008, považován za den doručení zásilky. Do jednání odvolacího soudu, které bylo nařízeno na den 1. 12. 2008, zbývalo 7 dnů, přičemž posuzováno z hlediska složitosti případu, měla stěžovatelka k dispozici dostatečný časový prostor k přípravě. Skutečnost, že si zásilku obsahující předvolání k jednání stěžovatelka fakticky vyzvedla až v den jednání 1. 12. 2008, není z tohoto hlediska relevantní.
Neobstojí rovněž námitka stěžovatelky, podle níž neměla možnost vyjádřit se v rámci odvolacího řízení k provedeným důkazům, a to z prostého důvodu, že odvolací soud na jediném jednání konaném dne 1. 12. 2008 žádné důkazy neprováděl.
Tvrzení stěžovatelky, že opakovaně navrhovala provedení znaleckého posudku, který by prověřil funkčnost elektroměru, nemá oporu ve spise. Přípis nazvaný "označení důkazů", doručený Okresnímu soudu v Rychnově nad Kněžnou dne 30. 5. 2006, na který stěžovatelka odkazuje, takový návrh neobsahuje. V této listině obsažené prohlášení stěžovatelky, že "v případě potřeby nechám vypracovat i znalecký posudek, aby se osvětlila celá záležitost a budu náklady požadovat na žalobkyni" za návrh na provedení důkazu rozhodně považovat nelze. Ani později během řízení podobný návrh nevznesla.
Stěžovatelka dále dovozovala zásah do svých ústavně zaručených práv pro postup obecných soudů, které se nezabývaly otázkou aktivní legitimací vedlejší účastnice. Uvedenou námitku stěžovatelka nevznesla nejen v odvolacím řízení, ale jak z přiloženého spisového materiálu Ústavní soud zjistil, ani v řízení před soudem prvního stupně, ačkoliv tak učinit mohla. Je tedy zjevné, že stěžovatelka námitku uplatnila ex post až v řízení o ústavní stížnosti, aniž by se jí bránila již v předchozím řízení. Takovýto postup je však dle konstantní judikatury Ústavního soudu nepřípustný.
Nad rámec odůvodnění nutno podotknout, že stěžovatelka se mýlí, pokud tvrdí, že faktická úhrada sporné faktury aktivní legitimaci vedlejší účastnice nezaložila. Naopak, tímto krokem vedlejší účastnice plnila to, co po právu měla plnit stěžovatelka, a vznikl jí tak nárok na vydání bezdůvodného obohacení, který mohla uplatňovat vůči stěžovatelce, což také učinila.
S ohledem na výše naznačené Ústavní soud uzavírá, že neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, nezbylo mu tedy než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Ústavní soud nemohl vyhovět ani návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, neboť předmětný návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit. Pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh její osud.
Z totožných důvodů nelze použít ustanovení §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož soudce zpravodaj rozhodne, aby náklady stěžovatelky na její zastoupení zcela zaplatil stát.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. června 2009
Stanislav Balík
předseda senátu